zacvičil dobře
20/05/13 05:44 zařazeno v kategorii: o událostech
V sobotu ráno sice pršelo a dalo by se říct, že u nás i lilo, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme byli na cestě do Brna. To samozřejmě samo o sobě není žádná událost. Událost se však konala právě v Brně a to na Komíně. Ne snad, že bychom lezli na komín, to ne. Je tam tělocvična a tam to bylo. V této sezóně před prázdninami poslední závod mistrovství ve wu-shu na našem území.
Matýsek se těšil, nic jsme doma nezapomněli a i v tom dešti jsme to stihli včas. To, co Matěje upoutalo v tělocvičně okamžitě, jak jsme vešli, byly poháry.
"Tatínku, tady jich je. Já bych alespoň jeden taky chtěl. Myslíš, že na mě zbyde?"
"To nevím, Matýsku, to záleží na tom, jestli dobře zacvičíš."
Bylo to jasný, pohár bude vždycky jen pro toho nejlepšího v kategorii. Matýsek měl na programu čtyři sestavy, tak tu jistá šance byla. Předvedl, jak se to naučil beze zbraně, se šavlí i s tyčí.
Byly to docela dlouhé závody. Na vyhlášení se muselo čekat, až všichni docvičí, což bylo někdy kolem třetí odpoledne.
Nakonec se Matýsek dočkal. Pořadatelé postavili na tatami bedýnky a začalo se s rozdílením cen. Matěj si na ty bedýnky vyskočili dvakrát. Jednou pro ten jeho vytoužený pohár a jednou pro bronzovou.
Povedlo se to! Matýsek měl obrovskou radost. Pohár z mistrovství vybojoval poprvé. Inu, zřejmě zacvičil dobře.
Já mám radost ještě teď.
Matýsek se těšil, nic jsme doma nezapomněli a i v tom dešti jsme to stihli včas. To, co Matěje upoutalo v tělocvičně okamžitě, jak jsme vešli, byly poháry.
"Tatínku, tady jich je. Já bych alespoň jeden taky chtěl. Myslíš, že na mě zbyde?"
"To nevím, Matýsku, to záleží na tom, jestli dobře zacvičíš."
Bylo to jasný, pohár bude vždycky jen pro toho nejlepšího v kategorii. Matýsek měl na programu čtyři sestavy, tak tu jistá šance byla. Předvedl, jak se to naučil beze zbraně, se šavlí i s tyčí.
Byly to docela dlouhé závody. Na vyhlášení se muselo čekat, až všichni docvičí, což bylo někdy kolem třetí odpoledne.
Nakonec se Matýsek dočkal. Pořadatelé postavili na tatami bedýnky a začalo se s rozdílením cen. Matěj si na ty bedýnky vyskočili dvakrát. Jednou pro ten jeho vytoužený pohár a jednou pro bronzovou.
Povedlo se to! Matýsek měl obrovskou radost. Pohár z mistrovství vybojoval poprvé. Inu, zřejmě zacvičil dobře.
Já mám radost ještě teď.
s tatrmanama se nebaví
17/05/13 05:54 zařazeno v kategorii: o lidech
Když sedíte, nekoukáte stojícím tak docela přímo do očí. Spíš níž. A když sedíte v autě a stojící stojí na refíži tramvaje, rozdíl je ještě větší. Shůry na vás pohlížejí i mrňousové z kočárku.
Zrovna včera na Výtoni si mě takhle jeden prohlížel. Padla červená a já dojel právě do jeho zorného pole. Svítilo sluníčko, já měl brýle a malej zkoumal, co je to za exota, že je menší, než on a ještě tak divně vypadá. Vteřinku jsme na sebe civěli, já se usmál, ale mrňous nasadil ještě více udivenej kukuč. Nějak jsem nepatřil do první desítky jeho oblíbenců.
A tu mě napadl ten trik s brejlema. No dyť to znáte. Nenápadně si sáhnete za ucho, nožičku brýlí, kterou máte za tím uchem, použijete jako páku a jak cvičíte prstem tou pákou, brejle vám na nose skáčou, jak mrkací paně bulvy. Děti, které to neznají, to obvykle zaujme a rozesměje.
Platilo to i v tomhle případě.
Ovšem tak nějak napůl.
Mrňouska to zaujalo, ale s poněkud opačným nábojem. Místo smíchu si zakryl oči ručičkama a dělal, jako že tam v tom kočárku není. Tu druhou půlku, totiž smích, musela zachraňovat maminka. Ta si taky všimla, že dělám nějaké vylomeniny a zřejmě ten trik s btýlemi neznala. Rozesmála se za oba dva a smála se ještě, když už byla zelená a já odjížděl k Albertovu.
Inu, pro tentokrát jsem měl větší úspěch u maminky, mrňous mě vdechnul. Zřejmě se s takovejma tatrmanama nebaví.
Zrovna včera na Výtoni si mě takhle jeden prohlížel. Padla červená a já dojel právě do jeho zorného pole. Svítilo sluníčko, já měl brýle a malej zkoumal, co je to za exota, že je menší, než on a ještě tak divně vypadá. Vteřinku jsme na sebe civěli, já se usmál, ale mrňous nasadil ještě více udivenej kukuč. Nějak jsem nepatřil do první desítky jeho oblíbenců.
A tu mě napadl ten trik s brejlema. No dyť to znáte. Nenápadně si sáhnete za ucho, nožičku brýlí, kterou máte za tím uchem, použijete jako páku a jak cvičíte prstem tou pákou, brejle vám na nose skáčou, jak mrkací paně bulvy. Děti, které to neznají, to obvykle zaujme a rozesměje.
Platilo to i v tomhle případě.
Ovšem tak nějak napůl.
Mrňouska to zaujalo, ale s poněkud opačným nábojem. Místo smíchu si zakryl oči ručičkama a dělal, jako že tam v tom kočárku není. Tu druhou půlku, totiž smích, musela zachraňovat maminka. Ta si taky všimla, že dělám nějaké vylomeniny a zřejmě ten trik s btýlemi neznala. Rozesmála se za oba dva a smála se ještě, když už byla zelená a já odjížděl k Albertovu.
Inu, pro tentokrát jsem měl větší úspěch u maminky, mrňous mě vdechnul. Zřejmě se s takovejma tatrmanama nebaví.
rezerva
16/05/13 05:19 zařazeno v kategorii: o událostech
Rezerva se normálně vozí v kufru, kdyby se po cestě píchlo a bylo by potřeba vyměnit kolo. To ovšem není jediná rezerva. Je i rezerva v nádrži, do báglu si dáváte jedny rezervní ponožky a v hrníčku v kredenci máte železnou zásobu mincí, kdyby náhodou.
Když si dáte časovou rezervu, je to úplně to samý. Prostě kdyby něco.
Včera jsem měl být na jedné konferenci, která se koná každý rok už od nepaměti. Je to vždycky stejný. Dojedete tam, zaregistrujete se a buď posloucháte nebo přednášíte, případně konverzujete s účastníky. Prostě konference.
Přijel jsem včas díky časové rezervě. Měl jsem ještě nějakých deset minut do zahájení registrace, tak jsem našel příjemné parkovací místo, zašel jsem si na snídani a po snídani se volným krokem loudám k registraci. Tam za recepci do předsálí jako vždycky. Tentokrát byla registrace už v recepci. Zvláštní. Že by se po letech změnily zvyky? Hmm… A dyť tohle jsou jiný lidi. To vono bude dál, jako dycky. Tohle je velkej hotel. Zašel jsem dál do předsálí a tam naopak nebylo nic. Začalo mi to vrtat hlavou.
Internet v telefonu naskočil okamžitě a stejně okamžitě mi oznámil, že všechno sedí. Název, termín, registrace, … akorát to místo.
Já byl v tom hotelu, co se to konalo vždycky, jenomže letos to bylo jinde. Já si to nepřečet!
Čímž zmizela časová rezerva a já se vůbec ne loudavým krokem vydal pro auto a přes celou Prahu do jiného hotelu. Nakonec jsem to skoro stihnul. Ta rezerva mě zachránila.
Když si dáte časovou rezervu, je to úplně to samý. Prostě kdyby něco.
Včera jsem měl být na jedné konferenci, která se koná každý rok už od nepaměti. Je to vždycky stejný. Dojedete tam, zaregistrujete se a buď posloucháte nebo přednášíte, případně konverzujete s účastníky. Prostě konference.
Přijel jsem včas díky časové rezervě. Měl jsem ještě nějakých deset minut do zahájení registrace, tak jsem našel příjemné parkovací místo, zašel jsem si na snídani a po snídani se volným krokem loudám k registraci. Tam za recepci do předsálí jako vždycky. Tentokrát byla registrace už v recepci. Zvláštní. Že by se po letech změnily zvyky? Hmm… A dyť tohle jsou jiný lidi. To vono bude dál, jako dycky. Tohle je velkej hotel. Zašel jsem dál do předsálí a tam naopak nebylo nic. Začalo mi to vrtat hlavou.
Internet v telefonu naskočil okamžitě a stejně okamžitě mi oznámil, že všechno sedí. Název, termín, registrace, … akorát to místo.
Já byl v tom hotelu, co se to konalo vždycky, jenomže letos to bylo jinde. Já si to nepřečet!
Čímž zmizela časová rezerva a já se vůbec ne loudavým krokem vydal pro auto a přes celou Prahu do jiného hotelu. Nakonec jsem to skoro stihnul. Ta rezerva mě zachránila.
lístek
15/05/13 05:45 zařazeno v kategorii: o událostech
Parkovací lístek si vytáhnete ze stojanu závory. Závora vás pustí dovnitř, čímž máte jednu starost vyřešenou. Zaparkujete a jdete si po svých. Parkovací lístek si buď vezmete s sebou za účelem prodloužení, zaplacení či podobné exekuce, případně ho necháte ležet v autě a ono se potom uvidí.
V tomhle mém případě jsem si ho nechal v autě a když jsem odjížděl, připravil jsem si ho do levé ruky, abych ho rychle přiložil ke čtečce a ta mohla rozpoznat, že patřím k těm, kterým je možmé znovu otevřít závoru, tentokrát na výjezdu.
Držím tedy lístek, jedu garážemi k výjezdu. Vybral jsem si ten prostřední. Okénko jde dolů a levačka se chystá předložit lístek k přečtení. A najednou se ta levačka tak nějak zaškobrtne, lehce brnkne o sklo okénka a ten drobný nemotorný pohyb stačí, aby lístek vyklouzl z prstů. Lístek jsem nestihl znovu zachytit a on plavým letem vyklouzl z okénka. Klídek, nikde nikdo, žádný provoz, prostě otevřu dveře, lístek zvednu a jede se dál.
Otevřel jsem dveře. Právě v tu chvilku, která bezprostředně následovala po dopadu lístku. Lístek se usadil v hromadě dalších lístků, které tam předchozí řidiči po otevření závory odhodili. Já stál před otevřením. A lístek byl jedním z hromady ostatních. Ale který z nich to je?!
Polilo mě horko. Představil jsem si, jak lezu po čtyřech v té mezírce mezi autem a stojanem závory. Za mnou troubí stovky nedočkavců, kteří chtějí ven. Přebírám hromadu lístků jeden po druhém a hledám ten pravý, nepoužitý se správným dnem, hodinou a minutou. Řidiči začínají vystupovat a hrozivý zástup spravedlivě rozlícených nedočkavců se blíží, aby mě začali lynčovat. Výmluvy nepomáhají. Auto je surově převráceno na bok stranou, zachrání mě jen útěk a z dálky je vidět, že jenom těm prvním se podařilo projet závorou, jelikož ze zdemolovaného auta začíná vytékat benzín, někdo odhodí nedopalek, oheň vybuchne s nečekanou prudkostí a garáže v mžiku stojí v plamenech, celý komplex budoov hoří, hasiči se nestihli přes dopravní zácpy dostavit včas, z návrší mezi přihlížejícími sleduji apokalypsu … a to všechno zavinil jeden parkovací lístek …
Hop a nebo trop! Sáhl jsem otevřenými dveřmi ze sedadla na ten lístek, který se zdál býti podle pravděpodobnosti možné letové dráhy tím pravým. Chvilička napětí. Čtečka zjišťovala, jak na tom lístek je. Zjistila, že dobře a zvedla závoru. Paprsky zářivého slunce pronikly až do podzemí garáže a vše zalily jasným světlem klidu a míru. Jen ty olivové ratolesti šumící v chladivém vánku chyběly.
Kolem pořád ani noha, ani auto. Vyjížděl jsem sám z garáží ven a jen já věděl, jak nesmírné katastrofě jsem před okamžikem zabránil.
V tomhle mém případě jsem si ho nechal v autě a když jsem odjížděl, připravil jsem si ho do levé ruky, abych ho rychle přiložil ke čtečce a ta mohla rozpoznat, že patřím k těm, kterým je možmé znovu otevřít závoru, tentokrát na výjezdu.
Držím tedy lístek, jedu garážemi k výjezdu. Vybral jsem si ten prostřední. Okénko jde dolů a levačka se chystá předložit lístek k přečtení. A najednou se ta levačka tak nějak zaškobrtne, lehce brnkne o sklo okénka a ten drobný nemotorný pohyb stačí, aby lístek vyklouzl z prstů. Lístek jsem nestihl znovu zachytit a on plavým letem vyklouzl z okénka. Klídek, nikde nikdo, žádný provoz, prostě otevřu dveře, lístek zvednu a jede se dál.
Otevřel jsem dveře. Právě v tu chvilku, která bezprostředně následovala po dopadu lístku. Lístek se usadil v hromadě dalších lístků, které tam předchozí řidiči po otevření závory odhodili. Já stál před otevřením. A lístek byl jedním z hromady ostatních. Ale který z nich to je?!
Polilo mě horko. Představil jsem si, jak lezu po čtyřech v té mezírce mezi autem a stojanem závory. Za mnou troubí stovky nedočkavců, kteří chtějí ven. Přebírám hromadu lístků jeden po druhém a hledám ten pravý, nepoužitý se správným dnem, hodinou a minutou. Řidiči začínají vystupovat a hrozivý zástup spravedlivě rozlícených nedočkavců se blíží, aby mě začali lynčovat. Výmluvy nepomáhají. Auto je surově převráceno na bok stranou, zachrání mě jen útěk a z dálky je vidět, že jenom těm prvním se podařilo projet závorou, jelikož ze zdemolovaného auta začíná vytékat benzín, někdo odhodí nedopalek, oheň vybuchne s nečekanou prudkostí a garáže v mžiku stojí v plamenech, celý komplex budoov hoří, hasiči se nestihli přes dopravní zácpy dostavit včas, z návrší mezi přihlížejícími sleduji apokalypsu … a to všechno zavinil jeden parkovací lístek …
Hop a nebo trop! Sáhl jsem otevřenými dveřmi ze sedadla na ten lístek, který se zdál býti podle pravděpodobnosti možné letové dráhy tím pravým. Chvilička napětí. Čtečka zjišťovala, jak na tom lístek je. Zjistila, že dobře a zvedla závoru. Paprsky zářivého slunce pronikly až do podzemí garáže a vše zalily jasným světlem klidu a míru. Jen ty olivové ratolesti šumící v chladivém vánku chyběly.
Kolem pořád ani noha, ani auto. Vyjížděl jsem sám z garáží ven a jen já věděl, jak nesmírné katastrofě jsem před okamžikem zabránil.
žádná hérečka
14/05/13 05:42 zařazeno v kategorii: o událostech
Kačenka není žádná hérečka, když se ale něco děje, dokáže ztropit náramnej tyjátr. Jako včera. Tedy vlastně už nejmíň čtrnáct dní.
Chodí domů ze školy a děsně tajemně naznačuje, že nesmí ani naznačovat. A říká, že nám to nesmí říct, ale že to bude děsný překvapení.
No a včera to překvapení nastalo, neboť byla besídka, což musí bejt, aby se děti předvedly.
Kačka měla takovej štěk, totiž veverku. Není sice malých rolí, ale rozhodně jsou větší. No a Kačka z té své udělala drámo. Nejdřív se děsně styděla, ať jí nefotím, pak nasadila trpitelskej výraz Johanky z Arcu, ovšem ve veverčím. Následně, zrovna když šla Maruška pro jahody ke dvanácti měsíčkům, dělala Kačenka roztomilou veverku za scénou. A když konečně došlo představení tak daleko, že už i ona měla vystoupit se svojí říkačkou, překvapivě jí odříkala, ani nemrkla. Nakonec bylo klanění - poněvadž klanění je nejdůležitější, aby obecenstvo vědělo, že má ouctu.
Potom maminka dostala pusu a dárek, což bylo to nejvíc nejdůležitější vůbec.
A bylo po besídce. Paní učitelka to s oddechem komentovala větou: "… tak už to máme za sebou …"
Ale to se spletla.
Nás čeká eště jedna s Matějem. Že prej bude princ - ale to je překvapení, to se nesmí řikat!
Chodí domů ze školy a děsně tajemně naznačuje, že nesmí ani naznačovat. A říká, že nám to nesmí říct, ale že to bude děsný překvapení.
No a včera to překvapení nastalo, neboť byla besídka, což musí bejt, aby se děti předvedly.
Kačka měla takovej štěk, totiž veverku. Není sice malých rolí, ale rozhodně jsou větší. No a Kačka z té své udělala drámo. Nejdřív se děsně styděla, ať jí nefotím, pak nasadila trpitelskej výraz Johanky z Arcu, ovšem ve veverčím. Následně, zrovna když šla Maruška pro jahody ke dvanácti měsíčkům, dělala Kačenka roztomilou veverku za scénou. A když konečně došlo představení tak daleko, že už i ona měla vystoupit se svojí říkačkou, překvapivě jí odříkala, ani nemrkla. Nakonec bylo klanění - poněvadž klanění je nejdůležitější, aby obecenstvo vědělo, že má ouctu.
Potom maminka dostala pusu a dárek, což bylo to nejvíc nejdůležitější vůbec.
A bylo po besídce. Paní učitelka to s oddechem komentovala větou: "… tak už to máme za sebou …"
Ale to se spletla.
Nás čeká eště jedna s Matějem. Že prej bude princ - ale to je překvapení, to se nesmí řikat!