2018

říkejte mi Izmael …

Právě uplynulé čtyři volné dny jsem lovil Bílou Velrybu. Pravda, není to úplně přesně. Už proto, že v Orlických horách moc velryb k lovu není. Já si ale umanul, že jí dostanu. Nebylo to snadné. Ve srovnání s kapitánem Achabem jsem to měl ovšem nepoměrně snadnější. Jediná překážka byla paní Jana, se kterou jsem si nějak neporozuměl už na začátku a hned první večer jsem z jejího improvizovaného ateliéru utek' poté, co na mojí otázku, zda je možné dělat i něco jiného, než předem připravené předlohy, odpověděla, že v žádném případě. To mě namíchlo a tak jsem šel po svých.
Jenomže jsem v Bystrém nebyl sám.
Byli jsme tam s moupracovitouHaničkou a s kamarády, čímž se přihodilo, že zatím co já utek', oni poslouchali dál a paní Jana vytáhla z rukávu možnost další. Sice to nebyla ani vitráž, ani tiffany technika (což byl právě ten kurz, na který jsme přijeli), ale byla to možnost, jak si dělat téměř to, co kdo chce. A tak mě ukecali, abych se k nim znovu přidal, což jsem na druhý den ráno učinil, a pustil se do skleněné mozaiky. Od čtvrtka do soboty jsem se hrabal ve skleněném odpadu odřezaném z vitráží.
Tisíce střípků jsem prohrabal - a kupodivu nacházel zrovna ty, které se hodily. Třeba prsní ploutev bílé velryby. Ta tam byla v odpadu spolu s čelistí a dalšími použitelnými střípky. Nu a tak se mi pomaličku během tří dnů dařilo sestavovat obrázek, který jsem si v sobotu dopoledne nakreslil podle předloh.
Velrybu jsem měl už v pátek. Pozadí jsem dělal nadvakrát, jelikož to první jsem vysypal zpátky do odpadu. Nelíbilo se mi. Začal jsem znovu a v neděli dopoledne už jsem mohl mozaiku spárovat. Zatím mášikovnáHanička a kamarádi Lucka s Jardou dělali tiffany lampy, vitráže, spékané plastiky, tiffany misky - tedy ovšem kromě méumíněnéHaničky podle předlohy - a Jarda si nakonec střihnul i malou mozaiku. Já se s tím mořil tři a půl dne. V něděli před obědem na mě z obrázku vykouk' Mody Dick. Jako autor návrhu, předlohy i díla musím říct, že napoprvé to mohlo bejt i horší.
Hezkej výlet to byl. A to jsme ještě stihli dva zámky a jeden kostel se skleněnou střechou. Mimochodem ten kostel v Neratově, to byl největší zážitek z celého výletu.
Když to vezmu kolem a kolem, vlastně jsme si to báječně užili a já to měl navíc skoro jako v příběhu o Moby Dickovi. Kostel byl, protivenství jsem překonal a Bílou velrybu jsem nakonec přeci jen dostal. A tím by vlastně tenhle zápis mohl začínat: Říkejte mi Izmael …

Moby_Dick

společná rozcvička

Sedím u klávesnice a přemýšlím, o čem budu psát. Taková ranní rozcvička pro šedou kůru mozkovou. Včera večer zrovna mě napadlo pár věcí, jenomže to se týkalo nápadů do příběhu, který už nějakou dobu probírám s Ondřejem, to se netýkalo woleschka. Takže prohlížím podrobně včerejšek i pondělí, jestli tam nebylo něco, co by vyčuhovalo a dalo se zapsat. A kdepak je asi Cyrda? Normálně se mi vometá kolem nohou. Ha! Co to?! Kerej vometák to leze v kuchyni po lince a vráží do kastrólů?
"Co tam máš co dělat!"
Běžím do světnice.
Cyrda běží ze světnice.
Prohlížím škody. Žádné nejsou.
Běžím do síně ke schodům.
Cyrda běží pod schody.
"Vylez!"
Vhci jí popadnout vlevo pod schody.
Cyrda běží vpravo pod schody.
Oběhnu to zleva.
Cyrda to oběhne zprava.
"Potvoro! Já vím, že's lozila, kam's neměla!"
"A já vim, že's mě, pane, při tom nechyt'."
"Ale až tě čapnu!"
"Jestli mě čapneš."
Cyrda se na mě směje pod schody. Chvilku nalevo, chvilku napravo. Honíme se. Ale nedohoníme. Cyrda má o dvě nohy víc a když nechce, abych jí chytil, tak se prostě nedá.
"No tak jo, tvore, tak jsi zase vyhrála."
"Viď? Taky mi to tak přijde, pane."
"Jo. Seš nepolapitelnej černej panter. A teď už toho necháme a já to du zapsat."
Tak to by bylo.
Rozcvičku máme za sebou společně, já mám zápis do deníku a Cyrda další zápis do knihy vítězství.

volant - obšít

Volant už je v servisu. Včera jsem ho tam zavezl, hned mi přehodili ten náhradní (psáno zde) za ten můj, abych měl čím rejdovat, než mi ten můj potáhnou.
Běžná věc.
Ano - pokud by u toho byl běžný technik. Ona je v tom servisu ale i paní a já původně myslel, že je tam hlavně na to papírování, příjem a drobné práce. Kdepak, chyba lávky. Paní popadla náhradní volant a pravila, že mi to přemontuje. Jak pravila, tak učinila. Sice na otázku, jestli jí můžu koukat přes rameno, zahudrala, že tohleto má teda fakt nejradši, ale pak se usmála a že prý se klidně můžu dívat. Nechtěl jsem pokoušet a raděj jsem se nedíval, jak se tan volant montuje.
Zřejmě to nedělala prvně. Za chviličku to bylo vyměněný, můj volant byl volný, náhradní v autě a já dostal papír o převzetí, na kterém stojí: volant - obšít.
Paní se usmála a že prý to bude po svátcích hotové.
Už se těším. Na ten volant i na tu paní.


ps
Meteowoleschko je na nějakou dobu bez meteostanice. Už i u téhle odešlo čidlo venkovní teploty a vlhkosti. Objednal jsem ho, ale než přijde (a bude-li fiungovat), budu to holt bez meteostanice muset vydržet. Přiznám se, že mě to vzteká. Tahle stanice je už druhá v pořadí a měla fungovat bezchybně a dlouho. Já si teda dlouho představuju jinak.

Pověst o panně Miladě

To, že mi před očima zmizel Kolín, to je jen drobná příhoda ze sobotního výletu. Já jsem byl totiž desítky roků zvyklej jezdit z Kutný Hory přes Kolín přímo, jenomže on už je kolem Kolína přes pět let nový obchvat, čímž se Kolíňákům ulevilo, ale mě to zmátlo, protože na to nejsem zvyklej a už dlouho jsem tudy nejel. Čili: jeda od Kutné Hory očekávám Kolín, vidím ho před sebou a najednou jako by proutkem mávnul - Kolín je pryč. Dřív, než mi z očí zmizel Kolín, byli jsme na Lipnici, Lichnici a skokem i ve vápence v Třemošnici. Nu a na té Lichnici jsem si řekl, že bychom mohli zkusit letos sbírat pověsti z míst, které navštívíme. A protože jednu si pamatuju ještě z dětsví, na Lichnici jsem si ji na Dívčím kameni našel a díky moderním technologiím nemusel opisovat. Stačilo ofotit a nechat převést do textu. Jenom korektury jsem musel udělat a to je raz dva.
Nuže tady je první letošní pověst z hradu Lichnice o panně Miladě v plném znění přímo z hradu:

Pověst o panně Miladě

Statečný pán hradu Lichnice netrpělivě očekával
narození svého syna , který by se měl stát dědicem jeho
bohatství a proslavit rod dalšími slavnýıni činy. Těšil se však
marně. Místo chlapce se narodila dcera, kterou otec přivítal
zamračenou tváří.
Léta plynula a krásná Milada nahradila otci záhy syna. Byla
statnější než ostatrıí děvčata a vyhledávala spíše chlapecké zábavy.
Otec ji naučil jezdit na koni a zacházet se zbraněmi. Provázela ho na
každém lovu a pronásledovala zvěř s odvahou, která udivovala. Byla
tak silná, že dovedla zkrotiti splašené koně.
Otec se radoval, že je statečná, přitom však zapomínal, že její
srdce tvrdne, že se Milada stává bezcitnou.
A pak se stalo, co nikdo nečekal. Jednou za bouřlivé noci
vracel se rytíř z Čáslavi. Dojel šťastně na návrší, tam však burácení
hromu jeho koně tak vyděsilo, že se náhle vzepjal a uháněl
k Lovětínské rokli. Marně se rytíř snažil zachránit. Jediný skok a
zřítil se s koněm do temné hlubiny.
Krásná Milada osiřela a stala se hradní parní. Nad otcovou
mrtvolou vzplála nenávistí k zákeřnýın skalám a pevně se rozhodla, že
si zamiluje jen toho muže, který bude vzdorovat všem jejich
nástrahám.
Brzy se sjížděli ze všech stran rytíři, aby získali sličnou a
bohatou nevěstu, ale Milada byla lhostejná ke všem jejich nabídkám.
Dala rozhlásit po celém kraji, že si vezme za manžela jen toho rytíře,
který vyjede v plné zbroji na osudný sráz nad Lovětínskou roklí a tam
se s koněm třikráte otočí.
Po této zprávě přijížděli mnozí rytíři, aby si prohlédli ono
místo, které mělo rozhodnout o jejich osudu, a vraceli se zklamaně ke
svým domovům. Jiní spoléhali na svou jezdeckou dovednost a vjeli
odvážně po úzkém hřebenu na nebezpečný vrcholek zrádné skály.
Jenže ta byla hladká a tvrdá, takže se na ní nezachytily ani
nejostřejší podkovy.
Bezcitná Milada tak posílala rytíře na jistou smrt, jako by jí
nezáleželo na životech mladých lidí. Ba někdy jí zahrál kolem úst
posupný úsměv, když se odvážný rytíř řítil do hlubiny.
Rytíř za rytířem padal do temné hlubiny a Milada se o jejich
mrtvoly nestarala. Jediný rytíř Jetřich se pádem do kamenité rokle
nezabil. Kovář, který žil u rybníka, našel náhodou těžce zraněného
v hustém smrčí. S matkou a dcerou odnesli nebohého rytíře do
kovárny, kde ho pozomě prohlédli a ošetřili. Rytíře se jim podařilo
zachránit.
Zpráva o tvrdém srdci krásné Milady se rozletěla široko
daleko a s ní i pověst o tom. že dívka osudný kámen očarovala, že tak
záměrně ničí všechny nápadníky. Od té doby se rytíři hradu vyhýbali.
Už jenom zřídka se přihlásil další odvážlivec a pyšná Milada málokdy
sledovala z okna arkýře hradní věže jeho zoufalý pokus.
Teprve po delší době se objevil před hradní bránou sličný rytíř
s kuší a s toulcem ostrých šípů. Milada rozkázala, aby ho vpustili do
hradu, a pohlédla zkoumavě na jeho štít, kde chyběl erb. Rytíř
vypravoval Miladě o dalekých krajích které procestoval, hrál jí na
loutnu a zpíval dlouho do nocí teskné písně.
Milada se nemohla dočkat rána. Stala se z ní přes noc
neuvěřitelná změna. Poprvé v životě se vyděsila, když pomyslela, že
její krásný společník může zákrátko ležet v propasti. Mohla však
odvolat svou krutou podmínku?
Přála si, aby se neznárnému rytíři úkol podařil, neboť se
chtěla stát jeho ženou.
Jakmile vyšlo slunce, chystal se rytíř k těžké zkoušce. Osedlal
koně, prohlédl pozomě jeho podkovy a cosi do nich obratně vložil.
Potom si pověsil na rámě kuši, k pásu toulec se šípy, vyšvihl se do
sedla a vyjel z brány.
Služebnictvo spěchalo na hradby, aby odtud sledovalo
statečného jezdce, Milada stála ve věžním arkýři a nemohla se nasytit
pohledu na zmužilého rytíře.
Hle, už vjel po strmé stezce na skalní útes a začal se s koněm
otáčet, Jednou, dvakrát, třikrát . . . . . . .
Milada zapomněla dýchat. Srdce se jí sevřelo úzkostí, tvář
smrtelně zbledla, oči hleděly jako v horečce.
A vtom už rytíř vítězně zavýskl a rozjel se sebevědomě proti
hradu, v jehož arkýři stála Milada.
Jásot zaplavil celý hrad.Rytíř zastavil koně pod Miladiııým
arkýřem, a když mu dívka nadšeně zamávala, zvolal silným hlasem:
,,Splnil jsem svůj úkol. Přemohl jsem zákeřné skály i tvou lest.
Vím, že jsi dala kámen uhladit a bezcitně posílala na smrt desítky
mladých mužů. Démanty, které jsem vložil do podkov svému koni, mi
umožnily stát se jejich mstitelem. Zde máš odplatu za svou
ukrutnost!"
Vytrhl z toulce šíp, napjal kuši a vystřelil. Než se Milada
vzpanrıatovala, projel jí srdcem ostrý šíp. Na hradě nastal zmatek,
nikdo nevěděl, co má dělat. Když se čeled' konečně dostala do
arkýře, byla už jejich paní mrtvá. A rytíř mezitím zmizel, jako by se
pod ním slehla země.

Freud by neměl šanci

Člověk to tenkrát děsně řešil, i knížky jsem si k tomu kupoval a študoval - ale pochopitelně to mělo prachmizernej výsledek. Výklad snů je totiž záležitost poněkud neuchopitelná a tudíž si každej může vyložit, co chce a jak chce. I když třeba takovej Freud se tím docela proslavil. Ten měl ovšem úplně jiný téma, než jeřáb.
Jo, mně se zdál teď nad ránem jeřáb. Probudil jsem si příliš brzo, znovu jsem usnul a v té chvíli se mi zdál tenhle sen:
Film, co se mi před očima promítal, měl pochopitelně spoustu detailů a odboček, ale hlavní děj byl asi tenhle:
Jedu autem po sídlišti. Mohlo vypadat jako třeba pražskej Barrandov. Zrovna se tam na mnoha místech stavělo. Koukám, jednen vysokej jeřáb na staveništi je nakřivo, kapku pokácenej, ale pořád drží. Divný, pomyslím si a jedu dál.
Další Jeřáb. A zase nachýlenej. Tentokrát se opíral o to závaží, co mají některý jeřáby dole u paty věže. Ale nespad, jen byl nakřivo. Zase divný.
Třetí jeřáb byl na tatrovce. Na takový tý hodně starý, stojedenáctce. Byla hranatá, oprejskaná, na žluto natřená, jako jeřáby bejvaj. Tentokrát byl nakřivo celej auťák. Byl zapadlej levou přední částí do hromady břidlice. Jeřábník točil věží, ale nepomáhalo to. Byl prostě zapadlej a tak našikmo, že z nádrže začala vytékat nafta. A už tekla proudem.
Zastavil jsem a povídám jeřábníkovi, že to nemůže tahle nechat týct, že to způsobí pokažení vody, že se to dostane do spodních pramenů a já že mám nedaleko barák a studnu. To jsem si vědomě vymýšlel, abych dodal obsahu větší naléhavosti.
Odbyl mě. Že prej na to kašle. Řekl jsem, že to tak nenechám a zavolám na policii. Vysmál se mi a tak jsem zavolal. A tam, že jo, že tomu rozuměj, že viděj moje telefonní číslo, že si zaznamenali moji polohu a někoho pošlou. Vyjel jsem jim naproti a hleďme, hned byli za mnou. Zastavím a chci vysvětlovat a ukazovat. Jenomže to nebyli oni, to byli jiný. A že prý stavím uprostřed cesty a že mě předvedou kvůli omezování provozu. Na služebně jsem to vysvětlil, oni pochopili a pustili mě s tím, že už mají stejně padla, že se převlečou do civilu a půjdou na to mrnout se mnou, i když to má na starosti někdo jinej.
Policistku a policajta v civilu jsem naložil a jedem do té zatáčky s téměř převráceným jeřábem, co mu tekla nafta z nádrže. Už tam nebyl. Ale našli jsme stopy, otisk kola a nárazníku v zemi a v tom kaluž nafty. Bylo jasný, že nekecám. S tím ti dva nic dělat nechtěli a odešli.
Najednou se tam vyskyt motorkář na chopperu. Vysmátej, veselej, fousatej, žoviální. A že prej to šechno ví. Ptám se ho, jestli von je ten policajt, co to má na starosti. A že prej né, ale že se doslech vod přátel, že tu má nějaký potíže a že mu patří ta stavební firma i ten jeřáb. A že to nechal vodklidit, aby nepřišel do řečí.
"Do jakejch řečí? Dyť tu vytekla nádrž nafty a poškodí to spodní vody!"
"Ale houby, poďte ke mně, tam to vyřešíme."
V jeho kanceláři se mě snažil vysvětlit, že policejní šéf je jeho kámoš, že mu zavolal, ať to uklidí a urovná, tak ať do toho nešťourám.
"A budu šťourat! To je lumárna todleto!"
Prásk jsem dveřna a vodešel. Odjížděl jsem autem kolem toho už sotva patrnýho důkazu na staveništi a říkal si, že oficiální boj proti tomuhle je marnej, že jsou domluvený a spolčený a že normální cestou proti nim nemám šanci. Rozhod jsme se to nevzdat a vzít to přes ekologický aktivity a …
… a to už jsem se probudil.
A teď mi to vyložte.
Freud by, počítám, neměl šanci.