WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Svobodná Evropa z Miletína

Už několikrát jsem si tu psal o Miletínských modlitbičkách. A je to tu zas. Pochopitelně k tomu je důvod. Nikoliv ten, že je to dobrota a že si pro ně k Erbenům na náměstí jezdil už dědeček a já tam jezdím dál. Je k tomu důvod daleko větší.
Znovu jsem se totiž v sobotu potkal s panem Erbenem. Vyšel před kancelář a povídal si s námi. Pamatoval si na to, jak jsem ho před dvěma desítkami let vezl do Hořic a začal vyprávět, jak za komunistů létaly balóny s letáky přes hranice a schazovaly je. Z balónů se sypaly něco jako maličké sešitky, noviny ze Svobodné Evropy se zprávami zpoza železné opony. Já o tom věděl, ale nikdy jsem je neměl v ruce. A pan Erben zašel do kanceláře a přinesl je. Dva letáky. Že prý jich má schovaných víc, že si je tenkrát sbíral na poli, kde je balón vysypal. A že si to můžu nechat, že jich má dost.
No nádhera.
A tak jsme si chvíli povídali, panu Erbenovi už bude přes pětaosmdesát, těší se skvělému zdraví a má radost z toho, jak to všechno klape, pekárna funguje a modlitbičky jdou na odbyt. Ukazoval mi v kanceláři i živnostenský list vystavený vrchností v roce 1820, ale vyfotit jsem si ho nemohl, to prý ne.
Nu a tak jsme z Miletína odjížděli na Kuks a měli báječnou náladu, protože s prasynovcem Karla Jaromíra se jeden napotká zas tak často.

A tuhlec jsou ty letáky - to už se taky málo kdy vidí.

leták_SE_1

leták_SE_2

kudy mohl zdrhnout?

Velmi časou činností bývá hledání místa, kde nechal tesař díru. To se stává hnedle, jak jsou jednomu trenky ouzký a potřebuje se vypařit.
Nemo tedy trenky nenosí a o tesařích nic neví, ale vypařuje se už skoro ob den. Já ho pak hledám a pátrám, kam že se to vypařil tentokrát. A obvykle se mi daří ho najít. Nezřídka je venku, jelikož se mu zalíbila zahradní džungle, tedy divočina, což by se dalo komentovat rčením svůj k svému.
Není to sice žádnej divočák, ale proti Indianě je to úplnej tygr. Indy je kočanda klidná, rozvážná, jemná - inu dáma. Zato Nemo je divous a brutál. Když jde o kočkování, musí u toho pobíhat, rvát se, okusovat a při tom všem přede tak hlasitě, že drnčí okna.
A zdrhá do té divočiny.
Včera jsem ho nemohl najít. Obešel jsem dům, prohlédl schovky i všechny místnosti vevnitř i venku a Nemo nikde. Tak to musím vzít znovu. Ten pacholek se tentokrát schoval opravdu důkladně, říkám si. Ale musím na to po pořádku: kudy mohl zdrhnout?
Všechny dveře jsou zavřené, jen v obýváku jsou otevřená okna, ale tam není. Musel tedy projít pracovnou v patře a zase skočit z balkónu. Nebo že by ho Indy znovu shodila dolů. To je její oblíbená hra.
Už jsem ji při tom načapal.
Tak znovu jdu ven pod balkón a kolem domu - a nic. Nikdo nikde.
A tu mi v telefonu cinklo oznámení "zařízení zjistilo pohyb". Kamerka dole v obýváku něco zachytila. Otočím se a jdu se podívat.
A nejsem sám na to dívání. Skrzevá zavřené dveře na mě zevnitř přes sklo zírá Nemo.
"Kde jsi, pane? Já tě nemůžu najít. Pořád na mě pokřikuješ a jeden aby si packy ušoupal."
"Tak tady jsi, ty vobludo chlupatá! Kudy jsi to zase zdrhnul? A jak ses dostal dovnitř?"
A hned mi to došlo.
Nemo zřejmě opět udělal výsadek z balkónu. Ale bál se vejít hlavními dveřmi zpět, když jsem je měl otevřené, a schoval se někde, abych ho neviděl. A pak, když už si to všechno dobře spočítal, vskočil domů oknem a přitom ho zaregistrovala ta kamerka. Je to kočken pěkně vypečenej. A hodí se na něj i další pořekadlo, byť drobet pozměněné.
Z balkonu ho vyhoděj a oknem se vrátí.

pozor na čisté panny

Nesmím zapomenout na tu barokní lékárnu na Kuksu. Pochopitelně jsme si s Monikou, mojí veselou paní, libovali, že už dobře víme, kde je další taková a totiž v Klatovech, kde jsme před nedávnem byli. Tož jsme na sebe mrkli, když jsme vešli a nad hlavami se nám opět tyčil pod stropem nad vchodem zavěšený jednorožec a hlevně ten jeho roh. Pochopitelně zub narvala, ale to se tenkrát v baroku nevědělo a tak to byl prostě roh jednorožce.
Slečna průvodkyně, která nás provázela historií lékárnictví, toho jednorožce samozřejmě neopomněla zmínit. Ovšem přešla to celé jen zmínkou v podobě strohého oznámení, že tam teda ten jednorožec visí a že roh má, to že jo, ale jak každej ví, roh není rohem, nýbrž zubem severského kytovce narvala a to především proto, že roh z jednorožce je velmi obtížné sehnat a proto tam šoupli jen ten zub, který ale vypadá taky dobře.
A to ve mně okamžitě probudilo zvědavost.
Tak ono je obtížné získat roh jednorožce? Pokud je to ovšem obtížné a nikoliv nemožné, pak to znamená, že jednorožci jsou. Co ta slečna o tom ví? Musím se jí zeptat!
Obratem jsem to učinil.
Slečna okamžitě zrudla jako rak.
"No… ona je o tom taková pověst … "
"Tak nám jí povězte, prosím."
"Ale ona je taková …"
"To nevadí. Protože já bych hrozně rád věděl, jestli tedy jednorožci jsou, když je velmi obtížné ten jejich roh získat."
"Ale když …", slečna se červenala víc a víc.
"Ano, povězte nám to," žadonili ostatní turisté, co byli s námi na prohlídce lékárny.
"No tak teda …," podlehla slečna a začala vyprávět s ruměncem na tváři.
"Říká se, že jednorožec se nedá jen tak chytit a vzít mu roh, to že už vůbec není snadné. Prý se to podaří jen tehdy, když jednorožec sám dobrovolně skloní hlavu a položí ji do klína čisté panny … a teď se kvůli vám hrozně červenám!"
"A to je hezký, pěkně děkuju za vysvětlení."
No vida, takhle je to tedy s tím jednorožcem. Byl jsem spokojen s vysvětlením. Ne tak Monika, moje ostražitá paní.
"To musíš tu slečnu průvodkyni balit?"
"Jakýpak balení, já přeci kvůli tomu jednorožci…"
"Já to viděla!"
"Dyť je to přeci hezká pohádka."
"No právě!"
Nu, co naplat. Ostražitosti není nikdy dost a na jednorožce a čistý panny si našinec holt musí dávat pozor.

aby se nevědělo

Zmrzlina je v podstatě voda s cukrem a nějaká příchuť … za tuhle větu by mě zmrzlináři přinejmenším na věčné časy vyobcovali ze svého společenství, pokud bych v něm byl. Pochopitelně je to jinak, ale pravdou je, že většina zmrzlin je sladká a cukrem se v nich nešetří. Je to tedy sice potěšení, ale taky nadbytečný příjem cukru, který netřeba přehánět, jak by zase na druhé straně jistě souhlasili dietologové.
Ať tak nebo tak, zmrzlinu mám rád. A to je ta potíž.
Monika, moje mlsná paní, občas zmrzlinu koupí a vloží do mrazáku, ze kterého ji pak vytahuje a nabízí:
"Dáš si taky?"
A já občas dělám, jako že na tu zmrzlinu nemám chuť a občas si vezmu. Někdy si sám vezmu a nabízím já. Někdy tu zmrzlinu i sám kupuju. Čili: mlsáme oba.
No a já si včera večer dal dvě. Potají. Aby se nevědělo.
Trest přišel vzápětí.
Teď před chvílí otevřu dveře do špajzu, kde máme ledničku a mrazák nejen se zmrzlinou. A co nevidím: dvířka od mrazáku otevřená, pod mrazákem louže a jeden nanuk přimrazenej ke stěně poličky tím ledem, co se celou noc při otevřených dvířkách tvořil.
Asi jsem večer špatně přivřel šuplík s nanukem, dvířka se nedovřela a mráz začal vycházet nejen z Kremlu, ale i z otevřených dvířek mrazáku. To dá rozum, že uchladit celou špajzku to nemohlo a tak to postupně tálo a narůstalo a tálo a narůstalo …
… a před chvílí jsem skončil s odklízením sněhu, ledu a louže. Už je zas všechno, jak být má.
A já mám pro příště poučení, že potají se zmrzlina nežere, páč může nastat katastrofa.

ps

Všechno je jinak … tedy s mrazákem se nic nezměnilo, ale ta louže, ta nebyla z něj. Ta byla z roztržené lahve s oseckou minerálkou … ale o tom až někdy příště.

Iure Erui

Na výletě jsme byli i v sobotu. Zkusili jsme zajet na Kuks a to jsme dobře udělali. Sešlo se totiž víc událostí najednou. Jednak je Kuks po rozsáhlé celkové rekonstrukci jako nový, tedy třista let nový, potom jsou na té dlouhé chodbě již odkryty a pečlivě restaurovány všechny ty nástěnné malby s Tancem Smrti, no a pak je to jen pár měsíců, co se do špitálu vrátil obraz Jana Michaela Šporka, takto synovce zakladatele Kuksu Františka Antonína hraběte ze Šporku. Kromě barokních soch Matyáše Bernarda Brauna je tedy na co se dívat.
Tož jsme se s Monikou, mojí zvídavou paní, dívali.
Pan průvodce provázel, povídal a povídáním víc glosoval, než poučoval, což byl po dlouhatánských letech první průvodce, který byl podle mého gusta. Shodli jsme se dokonce na tom, že kromě barokní lékárny s jednorožcem na Kuksu je i další barokní lékárna v Klatovech taky s jednorožcem a že jsme tam oba byli na vojně a … a vůbec.
Nu a tak pan průvodce jaksi soukromě navíc na konci prohlídky hrobky ještě přidal jen pro nás jedno povídání.

Hrabě Špork, jak jsem pochopil z výkladu, byl takový barokní mecenáš, měl rád hezké věci, ale rád je dělal po svém. Což z něj v té době udělalo potížistu. Obzvláště se neměl rád s jezovitou páterem Koniášem, jelikož ten proti němu vedl proces kvůli zakázaným knihám, které František Antonín tiskl ve své tiskárně a věru to nebyly jen knihy povolené cenzurou. Spor hrabě Špork prohrál, knihovnu mu Koniáš zabavil a sám hrabě vyvázl od soudu jen s vysokou pokutou až na přímluvu svých přátel.
Ovšem Koniáš mu ležel v žaludku, to dá rozum.
A tak se domluvil s Matyášem Braunem a ten mu vysochal sochu Velkého křesťanského bojovníka, jenž původně stál v lese u Braunova Betléma nad Žirčí. Bojovník hrozí nepřátelům Kuksu a na štítu má nápis Omnia Proper Istum. Koniáš samozřejmě pochopil, o co jde, a znovu se pustil do Šporka. Špork spor opět prohrál a nic mu nepomohlo tvrzení, že si na svém pozemku může postavit, co se mu zlíbí.
Tož tedy sochu přemístil do bylinkové zahrady Kuksu, aby nebyla tak na očích a nechal Matyáše Brauna, aby vytvořil další sochu. Sochu úplatného soudce. Nazval ji Herkomannus a do levé ruky dal soše jablko s nápisem „Iure Erui“. Ovšem právě nápis čitelný stejně zepředu jako pozpátku je kritikou nepoctivých soudců a ti se pochopitelně nechytli za nos, nýbrž opět popadli Šporka, který s nimi znovu prohrál spor i o tuto sochu.
A tak se Bernard Braun zas chopil sochařského náčiní a sochu přesochal. Místo jablka má socha v ruce štít a proti ní stojí socha menší. A že prý to tedy jsou David s Goliášem.
To už pánům Šporkovi a Braunovi prošlo a tak to sousoší stojí dodnes naproti přes údolí proti špitálu, kde stával i zámek, který na rozdíl od těch soch vzal s věkem za své.

Nu a takhle socha měla vypadat původně:

Kuks_220814-2

A takhle tu stojí dnes.
(pozn: socha Matyáše Bernarda Brauna nemá černé tričko a sandály)

Kuks_220814-1