2018

o myší mazanosti

Dneska už je měřitelná zima. Blíží se to i dvěma stupnňům pod nulou, čímž zřejmě končí teplý podzim. Včera jsem stihnul přemístit klivii z letního bytu dovnitř a muškát místo před vchodem visí a kvete v koupelně, čímž jsou květiny zabezpečeny.
Stejně tak už jsem se před dvěma týdny postaral o myši. Stahují se jako obvykle na zimu do kůlny a zudíž je potřeba jim nastražit pastičky. Stalo se. Pastičky chodím pravidelně kontrolovat a zatím jsou prázdné. Včera jsem se díval zase a opět byly prázdné. Ale úplně!
Do pastiček dávám jádro ořechu a velice pečlivě zkouším, jestli jde snadno vyndat bez spuštění pastičky. Kdepak. Vždycky to cvakne a ořech zůstane na místě. Tím se ujistím, že vetřelec bude chycen. Tedy myslím si, že jsem ujištěn, že vetřelec bude chycen. Každý rok to tak bylo. Až letos jsou pastičky prázdné. Ano, úplně. Včera byly bez ořechů, nastražené, nespuštěné, myši nikde, ořechy nikde.
Pastiček je pět a ve všech je vykraden ořech a všechny zůstaly nespuštěné.
Musíme tu mít nějakou supermyš. Něco na způsob zmutovaného myšáka s mozkem protřelého vědce, který vymýšlí, jak dostat ořech ven z pasti, aby se nacpal našimi ořechy a nic se mu nestalo.
To tu ještě nebylo. Pastičky s ořechy vždycky fungovaly.
Že by evoluce pokročila zase o kus dál? Že by myši vymyslely proti pasti nějakej fígl?
No, uvidíme. Dneska se pokusím nastražit pastičky ještě důkladněji. A jestli toho myšího ajnštajna nelapím, budu si muset někde sehnat nějakou teorii o myší mazanosti.

rozpuštěnej skunk

Včera jsem oproti zavedým zvyklostem vynechal zápis, jelikož jsem se na něj … jsem usoudil, že raději budu ještě chvíli ležet, poněvadž mě přepadla rýmička a následně jsem vezl Kačku na rehabilitaci až do Kolína, což je kapku dál. Tudíž na tom byl bitej deník, kterej za nic nemůže.
Cestou zpátky z Kolína jsme se s Kačkou stavili ve Vlekém Oseku, což není nijak slavná obec kromě nedávné epizody se zimním rychlobruslařským stadionem.
Pro mě ovšem to důležitá vesnice je.
Od malička jsme tam totiž jezdili pro voseckou vodu. Naše chaloupka není přes les nijak daleko a na kole jste tam za chvilku. O prázdninách jsem tam býval každý rok a ta voda, ta je znamenitá, tudíž jezdit si pro ní bývalo jednak prima výletem a jednak příležitostí dovézt si na pár dní v demižónu dobré pití, které obzvlášť v létě přišlo k duhu.
No jo, takhle by se zdálo, že Velký Osek skrývá nějaký báječný léčivý a chutný pramen před světem. Jenomže ono to není tak úplně přesné.
Osek nic neskrývá a každý si může dojet natočit lahvičku nebo se napít. A potom: o léčivosti toho pramene nic nevím. Třeba je, řeba není. Ovšem o chutnosti se vedou spory. Nám, co ji pijou od malička, voda chutná a je vynikající. Těm, kteří k té vodě přijdou jaksi náhodou, moc nevoní. Ba naopak, smrdí a ucpávají si nos. O chuti se vyjadřují výhradně negativně. Například Kačka tvrdila hned, že je hnusná. MámlsnáHanička pochopitelně taky. Teď jsem - aniž by byl ovlivňován - nabídl k ochutnání Matějovi.
Ulízl ze sklenice, zamračil se, žašklebil se, vyplivl to do výlevky a pravil, že je to nějaká hnusná zkažená voda.
"Je vynikající," nesouhlasil jsem.
"Fuj," pravil Matěj, "chutná to, jako by v tom byl rozpuštěnej skunk!"
Co na to říct.
Nic.
Dopil jsem sklenici vynikající vosecký vody a zůstal jsem nepochopen.

naděje na přežití

Filmy mám rád, to se ví. Nijak se v nich extra nešťourám, ani nejsem nijak v tom oboru vzdělán. Prostě mi dělá potěšení občas se na nějaký film podívat a protože si filmy pochopitelně pouštím pořád, objevila se jedna potíž. Ne všechny filmy totiž vyjdou na nějakých nosičích a můžu si je koupit. Některé jsou doslova k nesehnání. Člověk se musí pídit a když se dopídí, vzniká další potíž. Jak takový film přehrát? Ano, disk se připojí k multimediálnímu centru a to už si to nějak přebere a pustí to do televize. Bez toho centra by to nešlo, jenomže už jsem narazil na několik titulů, které si moje krabička nedokáže přeložit. Je to krabička stará, přestala se vyrábět a podporovat.
Co teď?
Začal jsem pátrat, jak ji nahradit. Není to nijak snadné. Aby krabička přehrála všechny formáty obrazu i zvuku, musí už být hodně chytrá. A chytrých krabiček aby člověk pohledal. A tak hledám, testuju a zdá se, že jsem něco vypátral.
Relativně nová krabička (ta poslední v řadě) od té ovocnářské firmy sice sama od sebe neumí přehrávat, než obsah pocházející z firemních serverů, ale už dovolí, aby se do ní naistalovaly všelijaké aplikace. Tuto krabičku od Applu sice zatím nemám, ale na telefonu testuju ty aplikace. Jednu mi poradil známý. Zdálo se, že to je to ono, ale pak se ukázalo, že to taky není všelék. A při tom pátrání jsem našel aplikaci další, která zřejmě zvítězí.
A proč o ní píšu? Protože to už mi připadá jako hodně domyšlená aplikace pro filmové fanoušky.
Kromě toho, že to pravděpodobně dokáže přehrát všechny možné formáty zvuku, obrazu i titulků, včera mě to překvapilo další funkcí. Našlo mi to samo titulky k filmu, který to potřeboval a titulky jsem k němu neměl. Titulky seděly a bez problému se zobrazovaly správně. To už je vážné. Ještě nějakou chvíli testování a dojde k domáci instalaci nového systému. Možná jsem objevil Ameriku, kterou už každej zná, ale pro mě je to nová úroveň služby.
Pokud to vydrží testování, zdá se, že moje filmotéka má naději na přežití.

dneska ráno v 0:22

To mám taky po dědečkovi. Totiž to, že rád spím.
Dědeček usínal vždycky už v kuchyni u televize u zpráv. Babička to pravidelně komentovala větou "Taťko, jdi si lehnout!" A dědeček si lehnout nešel a prodřímal u Mánesa (to byla značka televize, kterou jsme měli) zprávy i pravidelnou slovenskou pondělní televizní inscenaci.
Mně taky říkají, abych si šel lehnout a nechrápal jim do filmu - a vůbec nemusí být pondělí. Tudíž se dá říct, že chodím spát se slepicema, i když, pravda, se někdy zapomenu a jdu až v jedenáct, ale to nebývá moc často. A právě proto mě vždycky překvapí lidé, kteří žijí bdělým životem i po půlnoci.
Kamarádi a přátelé už se naučili, že volat mi po desáté nemusí být ideální a není zaručeno, že budu ještě čilý a při smyslech. Proto - jelikož technický pokrok už od dob televize Mánes pokročil - mi raději píšou maily, které si přečtu právě třeba ráno. Ještě dřív, než začnu psát sem do deníku. Tím je zaručeno, že mě nevzbudí a také to, že mají můj obdiv k takové výdrži.
Poslední mail jsem dostal dneska v 0:22. Jen pět hodin před tím, než jsem se dal do ranního špekulování, co si tu dneska zapíšu. Psala mi paní učitelka, že ty fotky, co jsem jí večer posílal, jsou pěkný a že děkuje a že tyhlety prohlídla a ráda by je nechala zvětšit, čili bude potřebovat soubory ve větším rozlišení.
No tedy klobouk dolů. V půl jedný ráno třídit fotky!
Já když ty obrázky dělám, jsem vykoukanej už tak v půl jedenáctý večer a kdybych u toho měl zůstat eště dvě hodiny, už nerozeznám jednu vrstvu vod druhý.
Inu, každý to máme jinak.

já ho nosit nesmím

Tak to byl úspěch. Ano, první pražský představení a líbilo se. Malý divadýlko támhle v Holešovicích za Veletržním palácem ve dvoře. Albert se to jmenuje. Nedá se tam skoro vejít s celým tím pěveckým souborem. Ale nakonec se holky vešly a pan režisér to uspořádal tak, jako by to tam odjakživa hrály a zpívaly. I já se tam na tu půlvteřinu taky přimotal. Pochopitelně. Někdo Nirit ten lístek prodat musel.
Ovšem byla tam i jedna malinkatá holčička. Úplně nejmenší. A jak tak stojím v zákulisí při zkoušce, tak se v té tmě přede mnou postaví a kouká.
"Ty jseš taková pokušitelka, viď?" povídám holčičce, neboť jsem si všiml, že už takhle obešla půlku sboru.
"Co je to pokušitelka?"
"Pokušitelka pořád někoho pokouší."
"Aha. No, to jo."
A tak jsme se dali do řeči. A dozvěděl jsem se, že bydlí v Davli a že jsme vlastně sousedi, protože jsou na stejném břehu řeky jako Oleško a že ví, že starej most je most u Remagenu, ale film že neviděla a že je ve sboru od letoška nová a že má v hledišti babičku a dědečka a ještě spoustu lidí, který jsme už zapomněl a …
… a dál jsme to nestihli, protože přišla Kačka a taky mi potřebovala něco nutně při zkoušce říct, čímž malá Zuzka zjistila, že je tam i jiná holčička, která ke mně navíc patří, čímž asi nebudu ten nejlepší objekt na pokoušení a šla pokoušet námořníka, který jí chyběl do sbírky pokoušených.
Ale i bez pokoušení si to představení ta nejmenší holčička ze sboru hrozně užívala a po představení byla kolem ní spousta babiček a dědečků. Tak jak říkala.
A pan režisér se mi pak pochlubil, že ani on nepřišel zkrátka a že už se několik osob z obecenstva ptalo, na koho se mají obrátit, aby mohli to představení hrát u nich v divadle - na to byl zvlášť pyšnej.
Nu a já jsem od mémiléHaničky taky dostal pochvalu. Že prej jsem byl obzvlášť slizkej a tem klobouk, ten co jsem si ho na to zvlášť pořidil, tak ten na mě nechce už vidět. Jó jí by slušel, to ano, Kačce taky, ale já ho nosit nesmím.
Inu tak, úspěch to byl.