2017

bojej se vo dušičku

Děsně neradi se fotěj.
Jo, je to tak. Nějak mají zjištěno, že jak se v blízkosti ocitne divnej černej předmět s takovým válečkem, co má vepředu sklíčko, už jsou ostražití. Držej se dál a ani to jídlo je nepřiláká. Trvá to dobu, než se alespoň jeden odváží.
Myslíte, že píšu o lidech? Kdepak. Je to o těch našich strávnících na krmítku a o ptactvu obecně. Oni tedy ani naši kočkeni nemají ten aparát v lásce a když jim chci udělat portrét, raděj někam zmiznou.
Zřejmě se nikomu z nich eště nedoneslo, že jim ta fotka nevezme duši, což je velice silně vžitá pověra nejen u ptáků a zvířat.
Takže to sobotní focení, na které jsem měl objednáno ranní slunce, modrou oblohu a spoustu modelů, se nakonec téměř nekonalo, poněvadž modelové a modelky posedávali kolem na větvích a do krmítka nechtěli, přesto, že ho celý týden luxovali jako o život. Inu - napadá mě jen cosi o tom nevděku. A to jsem to měl nachystaný v domě za pootevřeným oknem, sám jsem se schovával tak, aby mě bylo vidět co nejmíň a expozici jsem spouštěl dálkově z telefonu přes wifi. A stejně nic. Nemají to lehké, tihleti ptačí fotografové.
Nakonec se mi podařilo udělat jen jednu sekvenci deseti obrázků, ze kterých šlo vybrat jedinou fotku. Tenhleten zvonek byl buď nejodvážnější nebo nejhladovější. V každém případě však přilétl opravdu jen na pár sekund. Ostatní čekali, až zavřu okno, schovám aparát i se stativem a pustím se sám do snídaně. Hned, jak jsem to udělal, vrhli se k prostřenému stolu, tedy ke krmítku, a začali se dohadovat, kdo byl první a čí ta snídaně je.
Ale furt koukali přes rameno, jestli náhodou ten aparát znovu nevyndám.
Holt se bojej vo tu svou dušičku.

zvonek_170325

sexuální život ptactva

Ještě k tomu krmítku.
Tedy k obsahu krmítka.
Četl jsem, že to je s tím krmením ptactva tak půl na půl. Část odborné veřejnosti se totiž domnívá, že přikrmování ptáčků během hnízdění prý způsobuje opožedění začátku ranního vítání úsvitu, čímž prý ti nažraní ztrácí před nenežranými výhodu ve výběru samičky.
No, mohlo by to mít logiku například v tom, že se říká, že nejlepší herec je hladovej herec. Možná to platí i u zpěváků. Jenomže naše krmítko je poctivě netknuté právě ráno, kdy všichni zpívají a jdou, totiž letí, se nadlábnout až když si odzpívají své. Strávníků naopak přibývá a zpívá se skutečně už od rozbřesku.
Jo, když je čas na snídani, to se pak sletí všichni a vypadá to, jak jsem včera popisoval.
Tak já teda nevím. Že by u nás byli ptáčci zpěváčci zvlášť rozumný a chtěli dokázat, že studie ptákologů u nás neplatí?
Těžko říct.
V každém případě jim do krmítka pořád sypu. Jednak proto, že je komu sypat a taky ještě není konec března. A to prý se podle vědeckých studií ještě sypat může. V dubnu uvidíme.
Ovšem já mám spíš dojem, že čím víc ty naše pěvce krmím, tím víc jich tu je. A víc si jich na naší zahradě staví hnízda. Což je ovšem v přímém rozporu s tou vědeckou teorií, že přikrmování má vliv na sexuální život ptactva.

boj o zrno

Krmítko teď musím doplňovat denně. Srávníků je habaděj a než se člověk otočí, půlka semínek je v trapu, tedy v zobáčcích. Teď ráno je ovšem krmítko prázdné, protože příroda káže vítat rozbřesk zpěvem. Všichni strávníci tedy pějí, každý po svém, a předhánějí se, kdo bude vítat nejhlasitěji. Vede drozd, který je nejen nejvíc slyšet, ale i repertoár má nejbohatší. Přezpívá i toho našeho kosa (či jeho potomky, kteří tu bydlí). Malí ptáčkové jako třeba sýkorky se hlasitostí s těmi velkými křiklouny nemůžou měřit, takže když zpívají, je to proti drozdovi jen takové tiché pípání.
Když skončí hodina zpěvu, je na řadě snídaně. A to pak nastane mazec.
Velcí samozřejmě vyhánějí ty menší, jenomže těch malých je zase taková spousta, že to kos nakonec vzdá, jde si najít něco dolů, pod krmítko a nechá prostor mrňousům. Tím však boj o zrno nekončí. Včera jsem třeba viděl dva zvonky, jak se perou o jedno obzvášť chutné zrníčko a to tak vážně, že se drželi zobáčkama a kroutili hlavičkama, až jeden druhému, zřejmě ten šikovnější, to semínko ze zobáku vykroutil a slavně spolkl vítězné sousto.
Naše ptačí kuchyně je už tak pověstná, že původně dva stehlíci, kteří sem v předchozích letech přilétali jen ve dvou a na krátkou zastávku, už tu letos hodují celý týden a vzali s sebou další dva, takže i stehliččí rodina se nám rozrůstá. A taky se perou. Jeden stehlík obsadí krmítko a pak huláká na dlaší tři a pokud se někdo z nich odváží dovnitř, hned ho zažene alespoň na sousedící větvičku sakury. Jenomže pak přiletí zvonek - ti jsou větší, než stehlíci - a vyžene stehlíka. Nakonec se přestanou vyhánět a začnou se konečně věnovat tomu, proč přiletěli. Inu i takovej zpěvák potřebuje něco pořádnýho do zobáku, s tím se nedá hejbat.

už žádná hranatá kola!

Kdydysi dávno v předaleké galaxii … jsme si s Ondřejem objednávali ferneta a já se ptal, jestli ten normální anebo tenkrát novinku - citrus. Ondřej na mě vyčítavě pohlédl a pravil, že neshledává žádného důvodu proč vynalézat hranaté kolo.
Od těch dob už uplynulo hodně vody i fernetu. Obojího v původní, čisté formě. A jak se zdá, odplývá pomalu i zdravý rozum regulátorů čehokoliv a jim podřízených automobilek.
Jak to souvisí s fernetem a hranatým kolem?
Zdánlivě vůbec.
Ovšem před několika málo lety někdo vymyslel automobil bez rezervy. Nějak se to vžilo především z úsporných důvodů, jelikož se místo rezervy cpe na její místo nádrž s jakousi odpornou tekutinou mající nějaký ekologoický oučiněk ve vztahu k filtru pevných částic. A protože se ta pitomost vžívá víc a víc, něktará auta už prostě nemůžete koupit jinak, než bez rezervy. Prý stačí sada na rychlou opravu pneumatiky.
Pro duše citlivé vydávám upozornění, že v příští větě bude zde na woleschku ojedinělý vulgarismus, tedy vy citlivější ji, prosím, přeskočte.
Kerý hovado tuhle pitomost vymyslelo!?
Jak známo, jezdím už nějaký týden náhradním vozem, jelikož můj vůz stále nemá k dispozici součástku ku opravě převodovky. Ten náhradní vůz, tedy jeden postarší firemní, právě tu rezervu nemá. A včera jsem jí potřeboval. Na suché čisté prázdné čtyřproudovce těsně před stanicí metra Kačerov najednou slyším osudové syčení, cosi párkrát ťuklo bo podběhu a mně bylo jasno: ušel mi vzduch.
Dojel jsem k benzínce v Krči a zjistil, že mám pravdu.
Takže sada na rychlou opravu, kompresor … a nic. Pneumatika byla spíš prasklá či proříznutá z boku, takže nešla opravit. Je třeba rezervu, jenomže kdo nemá rezervu, je … bez rezervy. A nahranej. Tak tedy asistenční služba, odtahovka, non-stop pneu servis, dvě nové pneumatiky, protože neměli tu stejnou a na jedné nápravě nemůžou bejt různý, bezmála tři hodiny času, spousta peněz a pozdně odpolední program zcela zrušen.
Normálně mi tahle operace trvá u mého vozu patnáct minut a to i v dešti - mám to několikrát odzkoušeno. Ovšem já tu rezervu v kufru vozím. Tady nebyla.
Pokud tedy tento článek článek čte někdo z těch, kteří o autech bez rezervy rozhodli, nechť je mu známo, že ho řadím mezi osoby rozumu mdlého a přeju mu než to samé, co prožívají neštastníci bez rezervy, ocitnou-li se ve stejné situaci jako já. A to jsem měl ještě štěstí, poněvadž mi guma praskla v civilizované oblasti. Ani nechci domýšlet, jak by to dopadlo někde v odlehlých lesích třeba na Vysočině.
Závěrem spolu s Ondřejem volám: prosimvás už nevynalézejte žádná hranatá kola!

je krapet vyfouknutej

Máte nafukovací auto? Přiznejte, že už jste si někdy říkali, že by bylo potřeba. Třeba když jedete na lyže. My jsme si až do minulého týdne mysleli, že žádné takové auto není, natož abychom ho měli doma. A vida: fšecko je jinak.
Jeli jsme totiž Foresterem mélaskavéHaničky, poněvadž moje auto pořád čeká v servisu, až přijde ta správná součástka ku opravě. Nu a do toho autíčka jsme se bez problému vešli i s lyžema a prkny na střeše v boxu. Tedy zdánlivě nafukovací auto. A to jsme ještě ani netušili, že nafukovací je opravdu.
Vlastně ani ne tak nafukovací jako vyfukovací.
Komfortní svezení na hory a zpátky taky nic o žádném foukání nenaznačovalo. Jen každý den, když jsem pod lanovkou vystupovali, měl jsme takovej ten divnej pocit strojaře, že to auto je nějak moc čumákem nahoru. Že by tak bejt nemělo. Jenomže ono bylo a je jinak všechno v nejlepším pořádku. Autíčko jezdí tiše, pohodlně, nic mu nechybí … jen jaksi ta zadní náprava je nějak níž, než dycky. Nu což, třeba je něco, o čem nevím, koneckonců na podzim auto dostalo nové tlumiče.
Nuže dojeli jsme domů někdy v jedenáct v noci a couvám do garáže, když: škkkkrrrrrr.
Ježkovy voči! My dřeme něčím vespod vo přejezd!
Hned zpátky, mávyděšenáHanička vylezla z auta a naviguje a hned mě vrací: "Jo, zpátky, jseš moc nízko!"
Zaparkovali jsme před domem a 22cm světlé výšky Forestra jsem začal řešit až druhý den. Zajel jsem do servisu, kde tlumiče měnili a tam pánové auto pozvedli, prohlédli, podumali a pravili, že s tím nic není.
"No jo: není. Ale drhneme vo zem!"
Zavolal jsem tedy ke kováři, když kovaříček nepomohl. A v Subaru mi prozradili, že automatické vyrovnávání nivelity je svěřeno právě tlumičům, které jsou speciální a tudíž při výměně se nedají do Forestra instalovat jen tak ledajké, jelikož ty ledajaké auto neudrží a časem při zatížení se jaksi "vyfouknou" a už se zpátky "nenafouknou".
Tak a je to. Máme vyfukovací auto.
Vše reklamováno, v servisu teď zkoumají, které tlumiče nám v rámci reklamace vymění, aby se auto už nevyfukovalo a máveseláHanička dál s Forestrem jezdí. Koneckonců mu nic není. Jen je krapet vyfouknutej.