2018

prostředí je důležitý činitel

Prostředí je důležitý činitel … říká Papulus ústy Jana Wericha v předscéně jeho a Voskovcovy hry Caesar.
A já dodávám: … nejen ve vývoji společnosti. Letos máme prostředí do té míry příznivé, že nám konečně dozrály hrozny. Koneckonců bylo na čase. Už nějakou dobu jsme se s moušikovnouHaničkou pokoušeli vypěstovat si na zahrádce nějaké.
Nejdřív jsem tu révu zasadil tuhle před okny a začala hned rodit. Jenomže se to nějak nehodilo esteticky a kdovíjakještě. Réva vykopána, nahrazena meruňkou, která sice kvetla jako orchidej, ale meruňky z ní nebyly a tak též vykopána.
Mezitím jsem révu zasadil támhle u plotu. Tam nebude nikomu vadit, říkal jsem si. A měl jsem pravdu. Nikomu nevadila.
Ze tří sazenic přežily dvě. A kromě toho, že nikomu nevadily, taky se o ně nikdo zvlášť nestaral. A tak jsme si řekli, že jsme asi špatně vybrali. Nechali jsme je růst, ale nic jsme od nich nečekali. Až vloni na podzim mápilnáHanička pravila, že to přece nejde, takhle se o tu révu nestarat a že to zkusí. Zkusila to a vida: vytvořila prostředí do té míry příznivé
… ale to už jsem psal.
Zkrátka: letos máme růžové a modré hrozny a Matěj včera přišel, že jsou děsně dobrý, vynikající a Kačka si je taky pochvaluje.
Tak vida, celé roky nic - a teď: sladké hrozny.
Inu, prostředí je důležitý činitel … i ve vývoji hroznů.

čtvrtá ve vzduchu

Letité pořekadlo "sportem ku zdraví" lze slýchat i v opačném významu. To tehdy, když si jmenovaný sportovec vysportuje místo zdraví nějaké ne-zdraví. Kupříkladu tenisový loket nebo tak něco. Sport pochopitelně neslouží výrobě loktů ani tenisových ani jiných, ale stane se, že holt někde něco už je přes moc.
V neděli se běžel už třetí ročník Břežanské desítky. Byli jsme tam s naším wushu oddílem také potřetí. Kačka doběhla ve své kategorii třetí ze čtyř na půldruhého kilometru, ale Matěj běžel tentokrát štafetu 2 x 5km. Vloni se mu podařilo s kamarádem doběhnout celých deset a letos Tomáš rozhodl, že to zkrátí a poběží každý z účastníků jen půlku. Kluci to rozběhli skvěle a byli čtvrtí za velkejma chlapama, což se počítá.
Jenomže Matěj doběhl do cíle, praštil sebou na trávník a prohlásil, že nemůže chodit. Že při běhu to necítil, ale teď na tu patu nemůže došlápnout. A bylo.
V pondělí se to nezlepšilo a cestou do školy, když jsem omlouval Matěje z budoucích tréninků, mu Tomáš půjčil berle, poněvadž i u nich se tu a tam nějakej ten sportovní úraz přihodí a berle byly po ruce.
V úterý vezla mástarostliváHanička Matěje k lékaři. Naštěstí to dopadlo dobře. Nic přetrženého, jen silně namoženého. Zákaz cvičit a namáhat až do odeznění. Berle nutné. Neprotahovat, nešlapat, nechat být, aby se z toho nestal opakující se případ.
A tak teď náš sportovec chodí o třech nohách a tu čtvrtou opatrně drží ve vzduchu. Že už je to lepší, říká každý den, ale belhá se furt.
Inu … sportem ku zdraví.

doluje jednou za měsíc

"Se tu bavíš vo korunách," děla máspořiváHanička.
"No jo, vo korunách, ale ta marže!"
"A kolik prodáš denně těch zářivek?"
"No asi tak za měsíc jednu, to jo, ale stejně: ta marže…"
Disputaci jsem vyvolal já, neboť mě, mírně řečeno, překvapil rozdíl v cenách zářivky. Tedy trubice do vodního filtru jezírka. Ono je to potřeba vyměnit asi tak jednou za rok. Letos jsem to nechal vypnutý, ale teplé léto rybám ohřálo vodu tak, že už bakterie nestíhají požírat řasy a chca nechca je třeba zažehnout uv lampu - a právě ta má v sobě uv-c trubici/zářivku. Ta se kupuje obvykle jako náhradní díl pro filtry.
A už je to tady.
Žárovku do světla doma si koupíte v kdejakým konzumu. Prostě řeknete, že potřebujete žárovku stovku, pan vedoucí vám řekne, že na příkaz ouředníků z Bruselu už se tyhlety neekologický edisonovky dávno nesměj prodávat, ale že máte dvě možnosti a to buď si koupit tu samou, co jí roky kupujete, ale už to není ta vaše žárovka, ale světelná baňka pro průmyslové použití (!) anebo si koupíte támhletu dvánactiwatovku, co je úsporná, svítí jako stovka, ale stojí desetkrát víc … no však to znáte. A znáte to proto, že kupovat náhradní žárovku do světla je běžné a každej ví.
Jenomže u uv trubic už to tak běžné není a málokdo ví. A tak jsem musel volat do toho obchodu, kde jsem filtr koupil. Paní se mnou jednala jako s tříletým negramotem, ale nakonec mě navedla na jejich stránky, kde jsem si měl objednat tu nejlacinější. Za třistapadesátdevět. Měli i dražší za vosum i devět stovek. Na dotaz, jaká že to je trubice, jsem byl odkázán na popis na stránce. Nechtěla říct. Baba.
A tak jsem četl a četl až jsem vyčetl, že to musí být uv-c s paticí 2g11. Ano, to už je vyšší dívčí, neboť existují ještě i uv-a a uv-b a patic nepočítaně. No ale měl jsem vodítko a cena i chování paní na telefonu mi připadaly málo přijatelné. A vida - tuhle ta samá za 330. A hele, přímo kousek od nás, v Břežanech ta samá za 250! Zkusil jsem to ještě v jednom obchodě, kde ji sice nemají, ale máme tam registraci a zboží prý na dotaz. Dotaz zodpovězen během deseti minut, trubice bude do týdne za 170!
No pánové. To je mi tvorba cen!
Všichni jsou to obchodníci, všichni na tom mají marži. Když si vezmu, že i ten nejlacinější krám nějakou mít musí, pak ta dáma s těma jezírkama musí mít z těch trubic vysloveně zlatej důl.
Ovšem na druhou stranu: doluje tak jednou za měsíc - s těma cenama.

do Miletína pro modlitbičky

Protože ty želvy, co jsme pro ně byli v sobotu, se vylíhly až támhle u Náchoda, napadlo mě, že cestou se můžeme stavit pro modlitbičky. Ony nám děsně chutnají a už jsem je velice dlouho nedovezl. Jenomže oni mají Erbenovi v cukrárně na náměstí otevřeno jen do půl páté, takže bylo jasné, že přijedeme pozdě. Pozdě jsme přijeli i do Hořic, ale naštěstí tam byl ještě jeden krámek otevřený. Tam jsme sice nedostali Miletínské Erbenovy modlitbičky, nýbrž alespoň Hořické Petráčkovy trubičky.
Nu a to byl pochopitelně důvod povídat o tom, jak dědeček také jezdíval po celé republice, ale to ještě za té první republiky, a právě z Miletína a Hořic vozil sladkosti a jak se to unás tradovalo a trubičky jsem znal i já, ale modlitbičky ne, protože ty komunisti zakázali, jelikož to kromě perníku zavánělo i něčím, co bylo proti …
Ty doby jsou naštěstí pryč a Erbenovi dostali zpět svůj dům na náměstí v Miletíně a otevřeli tam znovu svou pekárnu a cukrárnu, co do ní jezdíval dědeček pro modlitbičky. Naučil jsem se to i já a děti už to také znají. Jenomže v sobotu jsme přijeli pozdě.
A tak volám v pondělí k Erbenům, jestli je možné modlitbičky poslat poštou, že jsme to v sobotu nestihli.
Telefon vzal pan Erben. Ten, co jsem ho asi tak před patnácti lety svezl z Miletína do Hořic.
Já tam byl tenkrát zase cestou pro modlitbičky a on cosi potřeboval v Hořicích a tak jsem ho rád přibral do auta. Pan Erben, je to myslím prasynovec Karla Jaromíra, mi povídal o tom, jak chrání ten rodinný recept na modlitbičky jako poklad a že se samozřejmě konkurence naproti přes náměstí snažila jejich modlitbičky napodobit, ale že to není ono a zákazníci to poznají. Jenomže z Miletína do Hořic je to kousek a tak povídání skončilo a rozloučili jsme se.
Nu a včera jsem pana Erbena poznal po hlase. On si mě pamatovat nemohl, ale zeptal jsem se ho. A že prý by si jistě vzpomněl, kdyby mě viděl. A ať si pro modlitbičky raděj přijedu, že pošta je dneska děsně drahá a poštovné by mě stálo moc peněz. Ale i tak, kdybych chtěl, že mi je rádi pošlou, ale bude lepší, když si zavolám příští týden, že to už bude z dovolené zpět jeho paní, ta že tyhle věci vyřizuje. On už jen vypomáhá, jelikož je mu osmdesát.
No to vám bylo úžasný. Zase na mě s panem Erbenem dýchly ty starý dobrý časy.
Myslím, že si budeme muset udělat do Miletína zase co nejdřív výlet.
Pro modlitbičky a pro radost.

votevřem si zoologickou

Být proti a v opozici není nic složitého, to se ví. Například tuhle jsem byl ale zásadně proti. Jelikož další zvíře do domu, to už by bylo moc.
Nejdřív kočkeni - jenomže ti už s námi jsou odjakživa, takže ti se nepočítají.
Pak ryby. Že prý je rybníček bez ryb takovej prázdnej … Byl jsem proti, pochopitelně. A tak máme ryby a starám se o rybníček.
A před prázdninama přišel Matěj s tím, že si pořídí želvu. Tak to už stačí. V žádném případě želvu! Kdo se o ní bude starat?!
MálaskaváHanička mu dělala ambasadora. Že prý měli dlouhé rozhovory o želvách, že si na to všechno sám Matěj ušetří, že si všechno prostuduje, zjistí, zařídí …
No, ukecali mě.
A tak Matěj přes prázdniny studoval želvy, terária, chov, pomůcky, … no prostě všecno, co jste kdy chtěli vědět o želvách a báli jste se zeptat.
V sobotu mu přivezli objednané terárium. Přesně tak, jak si ho domluvil. Ještě si i trval na svém, že má v mailu potvrzenou cenu a cena tady od dopravce na faktuře je o tři stovky vyšší a tak si ty tři stovky uhájil a zaplatil jen cenu předem sjednanou. Terárium jsme donesli do jeho pokoje, hned si ho zařídil, já mu tam instaloval elektriku …
"Tak a kdy tam přijde ta želva?"
"Až si na ní zase, tatínku, ušetřím."
"Aha. A kdy to bude?"
"No, tak za dva, tři měsíce … asi."
"A co kdybych ti na tu želvu půjčil a ty mi to časem splatíš?"
"To by bylo skvělý!"
MánevěřícíHanička kroutila hlavou: "Dyť jsi byl proti želvě, tak co ten vobrat najednou?"
"Dyž já koukám na to terárium a vono je takový prázdný…"
No, nebudu to natahovat. Vzal jsem auto, naložil jsem Matěje a Kačku a jeli jsme přes půl republiky pro želvu.
Když jsme jí s dětmi vybírali, položil jsem panu chovateli otázku, kterou vzkazovala mázvědaváHanička. Šlo o to, zda je lepší mít želvu jednu a jestli jí to nebude vadit, že je sama. Pán odvětil profesionálně, že je to jedno, ale když v přírodě najde člověk želvu, dycky je někde vedle další, že jsou hodně spolu.
Já to tušil, že to na mě byla bouda.
Teď už nešlo bejt v opozici. A tak jsem nechal Kačce vybrat druhou želvu. A že mi jí taky splatí, až bude mít.
Vyfasoval jsem registrační papíry, čísla čipů, návod jak a kde se registrovat a děti si odvážely v krabici želvy dvě.
A takhle to u nás dopadá dycky, dyž jsem proti.
Kočkeny máme dva, ryb plnej rybník a teď k tomu eště přívažkem dvě želvy.
Estli to pude tímhle tempem dál, tak si napřesrok votevřem zoologickou.