2018

místní názvy

Tak já vám nějak nevím: jak je to s tím domovem? Hromady papíru a tlustejch knih jsou o domově, o kořenech a o pocitech. Někdo je doma tam, kde se narodil, jinej tam, kde si pověsí klobouk. Ale každej nějaký to doma má.
Já kupříkladu to mám tak, že doma je tam, kde … no a teď to napište. Je to složitý. V mým případě jsem doma tam, kde mám rodinu. Tam, kde jsem vyrůstal. Tam, kde žiju. Tam, kde to mám rád. A rázem jsem u půlky zeměkoule. Možná bych ještě měl přidat, že domov se ve mně usazuje dlouho a není to jen tak. Krátkodobé domovy nemám.
Nu a Oleško je mým domovem. Vybrali jsme si to tu, je tu krásně a usazený jsme až až.
A proč tu rozlejvám ten kbelík nostalgie a pathosu? No protože o domově chci vědět co nejvíc. A tak jsem měl radost, když jsem se mohl hrabat v rodokmenech, zjišťovat historii, hledat v pramenech. Každý domov si tak s něčím spojím, najdu si, co tu bylo přede mnou a mám to rád.
Jak to mají sousedé, to nevím. Vlastně jsem se na jejich domovy nikdy neptal. Ale protože žijeme v době sociálních sítí, člověk se mezi řádky ledacos dozví. A to už se pomaličku blížíme k tomu, že člověk je doma tam, kde to zná.
Tak třeba Součkovi jsou od řeky nebo ze statku. Krejčíkovi od váhy nebo z Kocandy. Každý ví, kde je za kostelem a kde u náplavky. Tyhle staré názvy si pamatuju z dětství a proto jsem tam, kde se používají, taky doma, i když tam nežiju.
Tady u nás na Olešku se říká U borovice, na Váňově louce, Na jezírkách, Na Americe, na Pelučné … a taky každej ví, kde to je. A včera čtu na tej sociální síti vysloveně sociální příspěvek: Oleško u popelnic chytají policajti!
Musel jsem na to reagovat. To místo přeci každý zná jako U topolu. Popelnice jsou všude, stejně jako ty sociální sítě. Jsou anonymní a to je ten nejmenší nešvar. Daleko horší je, že doma není u popelnic. Taky jednu máme a každý čtvrtek jí dávám před vrata. To ovšem neznamená, že žiju u popelnice. Naopak, už jsem se setkal s tím, že se mě sousedi i cizí ptali, odkud nám ta kočka padá. Inu ze střechy. A proto máme taky tu cedulku "Pozor, padá kočka!" na sloupku.
Tak nějak vznikají místní názvy.
Tam kde vzniknou a jsou, tam se cítím doma.
Přesto, že už léta žádná kočka z naší střechy nespadla.

vyhodit, vyměnit

Když se u nás mělo něco vyhodit, nastaly všeobecné rozpravy o budoucí možné využitelnosti vyhazovaného a buď vyhrála babička a předmět byl vyhozen nebo vyhrál dědeček a předmět byl archivován. Ovšem nezřídka to dědeček nějak zařídil, že i když prohrál, vyhozený předmět jednoho dne vyplul na povrch jakoby se nechumelilo. Přiznávám, že v tomhle punktu se dědečkovi velmi podobám a mášetrnáHanička zase babičce, ovšem militantní babičce. Nicméně disputace o vyhazování se u nás vedou.
Tím chci říct, že se zuby nechty bráním morálce spotřební společnosti. Nerad vyhazuju, nerad věci měním. Co má sloužit, ať slouží, není to třeba ani vyměňovat, ani vyhazovat. Stačí to opravit. To jde pochopitelně proti duchu dneška, jenž praví: použij, vyhoď, kup další.
Nu a s touhle filosofií jsem se setkal včera.
U televize.
Potřeboval jsem vyřešit rozlišení ve vysoké kvalitě 4K HDR. Kdo neví, nic se neděje. Je to prostě hodně dat a obrázek je jako vyleštěnej a s detaily, které ani v kině nevidíte. Cosi se mi nezdálo a tak volám na podporu, že bych chtěl radu. A že prý mám situaci vyfotit, popsat a zaslat mailem. No jo, ale to nevyfotím, to nepůjde. To je hrozně delikátní nedostatek. Foťák to neveme. Potřebuju spíš telefon na odborníka, kterej ví a poradí.
Dostal jsem telefon na servis.
Paní v servisu řekla, že se zeptá a na pozadí jsem slyšel: "…von tam něco mačká a neví, jak to naladit…"
Sdělil jsem jí podstatu věci i to, že vím, jak to naladit, ale potřebuju velice speciální radu pro řešení velice speciální situace.
Dostal jsem telefon na největšího odborníka a technika.
"Jo, milej pane, s tim vám neporadim," pravil do telefonu technik. "Já teď sedim v pokoji u klienta a řešíme něco podobnýho. A já to prostě nevim. Výrobce školení nedělá, hotlajn je v Maďarsku, já k tomu nemám ani pořádnej servisní manuál, už jsem tu skoro poslední a jediný, co eště děláme, je, že vyměňujem základní desky nebo celý televize. My už nevopravujem. Už se to nedělá …"
Tak. A je to. Opravy skončily, záruka, nezáruka. Vyhodit, vyměnit.
Laskavě jsem k technikovi promlouval a podařilo se mi z něj vydojit alespoň jednu radu:
"Ti kluci, co vám to prodali, vědí kolikrát daleko víc, než my tady. Voni se v tom vyznají a mají všelijaký fígle. Zkuste to tam."
Tož jsem poděkoval a zavolal těm klukům, co mi to prodali.
Shodli jsme se na tom, že je to opravdu delikátní věc, že se s tímhle ještě přímo nesetkali, ale že podle mého popisu by se mohlo jednat a nevhodný propojovací kabel. To jsem si myslel i já už od začátku, jen jsem to potřeboval s někým probrat. A tak jsem to probral a kabel mám objednanej. Tlustej, měděnej, hi-fi sci-fi kabel. Má přenést 18GBps. To je … no to je prostě hodně.
No uvidíme. Ale ať to dopadne, jak chce, nečekejte, že tu televizi vyhodím. Dědeček taky žádnou nevyhodil.

byl jsem hnusnej

"Tady je vidět, že není malých rolí," pravil pan režisér, "bylo to skvělý."
Jo, skvělý. Na rozdíl od loňského představení, kdy jsem se roli učil čtvrt roku každý den i v autě a neslez' z jeviště, to nebyl ani štěk. Ba dokonce jsem byl i zády k publiku, že prý líp vynikne ta silueta zezadu. Inu, asi vynikla.
Totiž o víkendu jsme byli ve Spáleném Poříčí. My tam byli poprvé. Kaččin sbor už prý potřetí. Šlo o pěvecké soustředění. Jenomže takové soustředění, to není jen tak. To se zpívá celý víkend. Ostatně je to sbor pěvecký. Kačka do něj patří teprve rok, tedy školní rok. A je to náramná věc. Paní učitelka (Nevím, proč se zrovna v téhle škole říká paní učitelka. My byli na flétničce s dětmi zvyklí říkat paní profesorka) je k nezastavení a pro své zpěváky má nachystáno množství vystoupení, na které je potřeba cvičit a cičit a … soustředit se. Tož jsme se s nimi jeli soustředit. Jako doprovod a diváci.
Jak se tak soustředíme, z ničehož nic mi paní učitelka volá, jestli bych jim nechtěl do toho muzikálu dělat překupníka. Že prý jejich pan varhaník, co ho měl představovat, přijede až pozdě a že by to nestačil nacvičit.
"Ale jo, já jim všechno," pravil jsem a šel do auly, kde se zkoušelo. A tam jsem dostal svou roli.
Jako ziskuchtivý a bezskrupulózní překupník čehokoliv jsem měl od nešťastné dívky Nirit vzít truhličku rodinných šperků a dát jí za to lodní lístek do Tel Avivu, aby mohla odjet za Orenem. Ale všechno pěkně hnusně. Protože překupníci jsou hnusný.
Tak jsem to jednou vzal jen tak bez přípravy, pan režisér mi vysvětlil, jak by si to přál s přípravou, dostal jsem černej kabát a černej klobouk, aby byla zdůrazněna má černá povaha a jelo se to celé.
Nu a právě tehdy jsem obdržel ono ocenění, že není malých rolí. Pochopitelně jsem při tom popletl jméno lodi, jelikož se jmenovala Gotlieb Kopfstock, zatím co já řekl Theodor Mundstock nebo tak něco, ale to prý bylo jedno. A tak se zkoušelo. Já si to moh' ještě asi dvakrát projet, ale ostatní zkoušeli, až se z nich kouřilo.
A v neděli byla premiéra.
Bylo to náramný. Já to celé mohl sledovat jako divák, jelikož překupník zažil svých deset vteřin slávy až ke konci a navíc přicházel z hlediště. Zpěváci - herci hráli a zpívali úžasně a diváci ani nedutali. Třikrát byla děkovačka a tleskali jsme (já byl pochopitelně mezi diváky), že se málem zbořil sál.
Když se to celé rozcházelo, dostalo se i mně ocenění. Od Matěje:
"Tati, tys byl ale hnusnej!"
Co vám budu povídat - takový ocenění se počítá. Ovanul mě ždibíček slávy a nadnášelo mě to natolik, že když jsem pak pomáhal vrátit obřadní síň, která pro nás byla divadelním sálem, do původního stavu a sletěl jsem ze stolu a židle přímo na pódium, ani jsem o tom nevěděl a doteď nemám ani modřinku. Jen jsem tím nečekaným závěrečným pádem způsobil paní učitelce šok, když musela sledovat, jak se řítím dolů.
Nu což. Není důležitý, jakej zažitek to je. Hlavně aby byl dost intenzívní. A to byl.

teorie číslo 5

Našinec má rád záhady. Záhady rád luští, čte, chodí na ně do kina … záhady jsou prostě zábavný.
Jakmile se však taková záhada vyskytne doma na zahrádce, není vůbec o zábavu postaráno. Naopak: to jde veškerá zábava stranou. To je vážná věc.
Když jsme přijeli v neděli večer z výletu, už na nás ta záhada čekala.
"Honem, honem, pojď se podívat, je úplně prázdnej rybník!", tahala mě mávystrašenáHanička o překot z auta od volantu.
To je přeci nesmysl, jak může bej prázdnej rybník. To leda že bude zas kapku míň vody. Určitě přehání, bručel jsem si pod fousy a šel k tomu našemu jezírku.
Nepřeháněla. Rybníček byl prázdnej. Jenom na dně v nejhlubším místě, byl škopíček vody, ve kterým se krčily všechny ryby.
"Ježkovy voči! Co se to stalo?"
"No to právě nevím. Ty bys nevěděl?"
"Dyť jsme teď přijeli. Jak bych moh' vědět?"
Přestali jsme pátrat po tom, kdo nebo co by mohl vědět a začali záchranné práce. Napouštěli jsme rybník, zkoumali, kde může být díra, odstavovali filtr, vypínali čerpadlo … Na nic jsme nepřišli. Panika se pomalu uklidňovala, voda přibývala, nikde nic neteklo, ryby přežily. Zdálo se, že všechno by se mohlo dostat za čas do obvyklých kolejí.
Jenomže záhada stále existovala. Jak mohl vytéct rybník, když neteče?! Tedy všechno teče jak má
a kam má a nikde nic nevytéká.
I začaly vznikat teorie:
- přiletěl drak a vypil rybník
- přijeli hasiči až z Radotína, hodili násosnou troubu do našeho rybníka a vycucli ho
- přišel záškodník a vypustil nám rybník
- spadl nám do rybníka Tunguzskej meteorit a vysušil nám ho
- vítr zafoukal, do potoku spadla překážka, způsobila hráz, hráz odklonila tok a když to všechno vyteklo, zase zafoukal vítr a hráz odfoukl
- v potoce je díra a vytéká mimo určenou cestu, ale jenom když nejsme doma
A tak dál. Teorie vznikaly a zanikaly. Žádná ale neseděla. Žádné stopy po drakovi ani po hasičích jsme nenašli. Žádnou díru ani meteorit jsme neobjevili.
Záhada nabývala na rozměrech. Naopak voda v rybníce neubývala a ryby se v ní zvesela projížděly.
Včera jsme se s mouveselouHaničkou vraceli po Strakonické od Příbrami. Autem se vznášela záhadná atmosféra. Únik vody z jezírka byl příliš čerstvý a pochopitelně jsme se strachovali, jestli třeba nepřijedeme domů a v rybníčku bude zase sucho.
I předložil jsem zase několik absurních teorií drakem počínaje. A tu si mápečliváHanička vzpomněla:
"No, a to ještě Matěj vytáhl z potůčku ten tlustej igeliťák …"
"Ha! To se mi neřeklo! Igeliťák?"
"Jo, takovej ten tlustej, velkej, cos' v něm přines' tuhle ty malý rybičky."
"Tak to je potom ale jiná. Záhada je vyřešená. Platí teorie číslo 5!"
Protože jsem měl připravenou teorii, mohl jsem obratem vysvětlit mépřekvapenéHaničce, jak se to stalo:
Pytlík je velkej, tlustej. Nechal jsem ho na židli venku sušit. Silný vichr, který v sobotu foukal (viz meteograf) ho odfoukl a zanesl do potůčku tak nešťastně, že z něj udělal hráz a voda začala vytékat na trávník. Je sucho, voda se rychle stačila vsakovat, takže jsme po příjezdu nic napoznali. Hráz pak odstranil Matěj, když pytlík z potůčku vytáhl.
A je to.
Jezerní záhada je vyřešena. Ale strachu nám to nahnalo.
Už jsme se začali bát, že nám tu někde lítá drak …

Tenerife, den pátý

Vraceli jsme se jenom dvakrát a asi by se vůbec nic nestalo, kdybyme se vrátili i potřetí, ale nebylo to nutný.
To první vracení bylo z plácku, kde jsme zastavili v mlžným pralese.
"Tady nejni žádná kavárna," pravila Lucka,"a já vás šechny varovala, že kafe potřebuju."
Vrátili jsme se uzoučkýma serpentinama po hřebeni do tý kavárny s vyhlídkou na to kafe.
Podruhý jsme se otočili, když Jarda zastavil a prohlásil, že to musel přejet, že výchozí bod dnešní procházky je už za náma.
Po otočce jsme to už našli a tudíž jsme mohli dvakrát otočeni a jednou kafem probuzeni vyrazit pod Mlžnou horu. Ona se tedy jmenuje nějak jinak, ale fakt je, že je to vopravdickej mlžnej prales. Všude mech. I na stromech a skalách. Jen na té vyhlídce na konci hřebene mech nebyl.
Zato tam byly mraky.
A ptáčkové.
Skrz mraky jsme nic neviděli, tudíž jsme se věnovali těm opeřencům. Zobali z ruky. Kačce i méveseléHaničce.
To jsme ovšem netušili, že to byla z jejich strany jen laskavá zdržovací taktika, která nás měla přimět k tomu, abychom počkali. Měli jsme totiž čekat, až se mraky rozpustí. A vono jo. Ptáčkům se podařilo nás zdržet, mraky se rozpustily a výhled byl báječnej.
Kochali jsme se jím až do úplného vykochání a vyrazili po hřebenové stezce zpátky. Tentokrát kupodivu bez vracení, čímž jsme měli štěstí a smůla se na nás nenalepila.
Tedy pokud neberu jako smůlu toho králíka, co jsme ho měli k obědu. Ten byl takovej … no … bejvala by stačila ta houska k polivce bez polivky. Na tý housce nic nezkazili, tu koupili od pekaře.
Nu a tím mlžným výletem s ptáčky a rozhledem na ostrov se uzavírá deník z Tenerife, poněvadž poslední den pobytu už jsme jen čelili nekalým obchodním praktikám prodavačů deště a cestou zpátky se nám přihodila ta příhoda se zmrzlinou, kterou jsem jaksi od konce začal.
Náramnej výlet to byl.

TNF_015

TNF_016

TNF_017