2017

pf 2018

pf2018

šťastné a veselé!


Vesele_Vanoce_2017

aby ho bylo dost

Pečete, že jo? No bodejď, že pečete cukroví a vánočky a kdovícoještě. U nás se na vánoce vždycky peče. Tedy ono se nepeče samo, to je samo sebou. Peče mávypečenáHanička. A Kačka jí pomáhá. O to víc mě tuhle překvapilo, že když jsem přišel domů, slyšel jsem pravý opak: "Dneska jsem nepekla."
"To je ale divný, dyť máš napečeno."
"No jo, napečeno. Ale málo. Dneska už to víc nešlo."
"Copak, Haničko, už jseš unavená, viď?"
"Ale ne, došlo máslo. Poslala jsem Kačku, ať koupí, a ona přinesla jen půlku. A tak už není z čeho."
"Aha, takže Kačka přinesla jen čtvrtku másla."
"Ale ne, osminku, dyť to říkám."
….?…. "Aha! Je ho prostě málo."
"Jo, bylo ho málo, jenom půlka. Ti to tu vysvětluju."
"Jo jo, pochopil, osminku čtvrtku půlky … já tomu rozumím … prostě ho nebylo dost."
"Nebylo, takže estli chceš eště napéct, tak zejtra přivez máslo, jo?"
"Přivezu … a nemám vzít rači celý? … Aby ho bylo dost."

je pošetilé kroutit hlavou

Byl by pošetilé kroutit hlavou nad skutečností, že svět se mění. Možná je lepší se ptát, jestli ta neustálá proměna vede k lepšímu. Nu, to záleží na tom, co má být cílem.
Mně tu a tam mojeveseláHanička předhazuje trifidí farmu jako naprosto ujetej ideál samostatnosti. Pro ty, kteří nečetli Den Trifidů, jen krátce uvádím, že se jedná o sci-fi román, kde svět ovládnou životu nebezpečné rostliny a přežívající zbytky lidstva se uchylují k obraně na uzavřených a chráněných usedlostech - farmách, které jsou ve všem všudy soběstačné. A to byl původně můj cíl: mít domeček co nejvíc soběstačný. No, z ideálu jsem pochopitelně slevil, ale tu nálepku už mi nikdo nevodpáře. Ovšem, pokud jde o soběstačnost, pořád trvá - tedy pokud jde o to, že bych měl v čemkoliv čekat pomoc odjinud. Nečekám, pochopitelně. Včera mi to připomněla jedna situace u nás ve vsi.
Je to tak deset, možná víc let, co jsme tu jednak byli skoro sami, domy v okolí ještě nestály, a padávalo víc sněhu. I třicet centimetrů najednou. V pozdějších letech jsou tu někde na woleschku i fotky, jak si s dětmi stavíme iglů. A nešlo jen o stavbu iglů, ale i o to, jestli se z domu dostaneme do města. Mám v živé paměti, jak jsem dvě zimy prohazoval já sám hrablem cestu od nás až k hlavní cestě. Ano, byl jsem se ptát na obecním úřadě, jestli se dá objednat pluh, ale dostalo se mi jen udiveného pohledu s jakousi poznámkou, že tady si to přeci dycky každej sám …
Inu, tak jsem se chopil toho hrabla sám. Po letech jsem tu pak potkal traktor s radlicí, pak nějaký pronajatý uklízeč sněhu - tedy pokud ho bylo víc, tak dvacet centimetrů, jinak ne. Nu a teď se začala celkem pravidelně objevovat obecní multikára s radlicí. Svět se mění. Ale ta samostatnost mi zůstala. Jen, když na to dojde, protahuju - opět sám! - to, co protažené není. Ale už jen po hranice naší ne-trifidí farmy. Ostatním "farmářům" to asi nepříjde důležité a tak to nechávají na obci.
Nu a za téhle situace čtu na obecní diskuzi téměř výkřiky o pomoc asi v tomto duchu: …" napadl sníh (asi tři centimetry!), naše ulice je neprůjezdná, mám malé děti, teď jsem se přistěhovala, nedostane se k nám ani pojízdná prodejna, a co kdybych třeba potřebovala sanitku!!! - kdy přijede obecní pluh?"…
Chápu, člověk, který se přistěhoval z města a nikdy neviděl hrablo, natož sníh, může propadnout panice, když je cesta trošku pocukrovaná. Chápu i ty obavy co by, kdyby. Ale už vůbec nechápu tu nepřipravenost. Nerozumím tomu. Je to podobné, jako by se našinec nechal zapsat do závodů na divoké vodě, protože je to dneska in, a když se octne na startu, zjistí, že nemá pádlo, vestu ani helmu a čeká, že ho někdo v té jeho nafukovací skořápce potáhne vodou na špagátu. Jak říkám: nerozumím tomu. Kdyby šlo o přímého souseda, asi bych mu odpověděl že mu přijdu pomoct a stál bych u vrátek s hrablem. Ale že je to soused, který je od nás přes dva kilometry a má jiné přímé sousedy, jen to sleduju.
A kroutím hlavou, jak se ten svět mění. Je to k lepšímu?

jde o paměť

Já se tedy ze zásady do politických poznámek nepouštím, ostatně je to tady deník rodinný, nikoliv politický, nicméně si přeci jen jeden exkurz do politiky dovolím.
Jde o paměť.
Zrovna v neděli se mě Matěj ptal, proč se liské vědění tak vyvíjí, proč jsou na světě čím dál vynalézavější vynálezy a tolik věcí, které dřív nebyly. Jestli se ta moudrost nějak předává v genech nebo jak to vlastně je. I pokusil jsem se mu vysvětlit, že lidi sami o sobě o moc chytřejší než dřív nejsou. Že je to všechno způsobené zapsanou pamětí. Že si člověk začal předávat svoje poznatky a vědění tím, že se naučil psát. Do té doby se vědomosti zapomínaly, ale hned, jak bylo jak je zaznamenat, šlo to s lidstvem k lepšímu. Teď, že je z čeho studovat a navazuje se pořád dál na to již objevené. Znalosti se množí čím dál rychleji se vzdělaností a tak pořád dokola. To Matěj pochopil a měli jsme to vyřešené už proto, že má sám dobrou zkušenost s tím, jak to vypadá s jeho vědomostmi, když se učí, i v případě opačném.
Nu a v souvislosti s tímhle mudrováním jsem si vzpomněl, jak téměř až živočišně proti srsti mi vždycky bylo jednání i projev Zemanův. Vzpomněl jsem si i na to, jak jsem skřípal zubama, když ho jeho voliči zvolili prezidentem. A pořád mi nebylo jasný, kdo ho, u všech všudy, zvolil a bude volit v lednu znovu, když já žádného jeho voliče neznám. Nu a pak mě právě to výše zmíněné čtení dovedlo až k záznamu z jeho projevu ve Federálním shromáždění z roku 1992. (
máte-li zájem osvěžit svou paměť, zde si klikněte na úplný zápis)
Tam doslova říká, že: …"Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."… "- je to tedy polovina národa -" …
No a mám jasno: Zeman sám velmi výstižně popsal své voliče, kterých, k mému velkému smutku, zřejmě neubylo.
Díky paměti a vynálezu písma si tuto i jiné skutečnosti můžu snadno připomenout a se mnou i ti, kteří o poučení z historie stojí.