WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je to v nohách

Člověk se rád přiučí, když je čemu. Včerejší odpoledne jsem strávil se sejťákama a tudíž rozhodně bylo čemu.
Ne, nechytejte se za hlavu. Jednalo se o fotografickou dílnu pořádanou Olympusem pod vedením jednoho z olympusáckých fotografů, tentokrát zaměřenou právě na pouliční ježdění na prkýnku.
Mládenec nám sice vysvětloval, jak je potřeba skejťáky fotit právě na ulici, kam prkýnko patří a ne někde v ňákym skejtparku, jelikož na umělejch překážkách je to pro ty vopravdový kluky potupný, ale já mám na věc jinej pohled a ty prkýnkáře obdivuju kdekoliv. Jsou to kluci báječně šikovný a vůbec nechápu, že se na těch skejtech nedolámou.
Taky prej se musí vyfotit ten trik přesně v okamžiku, kdy skejťák je ve vzduchu v tej poloze, co mu stanoví čest a umožnuje jeho umění.
S tím se taky moc neshoduju, protože každej tu zajímavost obrázku vidíme jinak.
Podstatný je, že to obě strany baví.
Nu a tak jsme fotili.
Já do první krve.
Totiž na jednom ze stanovišť se žáci - foťáci poslušně shromáždili ve frontě na akci a já, který fronty fakt nemusím, jsem přemýšlel, jestli už půjdu domů anebo co.
Nastalo anebo co.
Dva kluci, kterým se zrovna namanula nově objevená překážka, to začali zkoušet.
Proskakovali na prkýnku prázdným rámem jakéhosi reklamního stojanu.
Zaujalo mě to, ale nejdřív jsem se zeptal, jestli v téhle krkolomné zábavě chtějí pokračovat.
"Jasně, my to dycky zkoušíme, dokud to nedokážem. To je normální."
A tak proskakovali rámem jako lev cirkuse. Jen ta obruč nebyla v plném ohni, což, jak jsem za tu chvilinku kluky poznal, ja jen otázkou času, než na to přijdou a uskuteční to.
A pak se to stalo.
Ne, neupad', to né. Jen zavadil palcem zadní ruky o hranu rámu. A o ten rám si ten palec rozříz. Krve bylo … no dost. Kamarádi mu pomohli s prkýnkem a já byl v rozpacích. Takové zbytečné zranění. Ale hned mi došlo, že mám v autě lékárničku.
Mládenec souhlasil a tak jsme šli ošetřovat. Povedlo se a že prej jsem hodnej a že děkuje, povídal skejťák.
"Ježkovy voči, jakej hodej. To já děkuju za ty vaše skoky. Jste fakt děsně šikovný a vůbec mi vrtá hlavou, jak to dokážete…"
"… to je v nohách …", pravil skejťák.
Tak jsme si ještě jednou navzájem poděkovali, on šel zpátky skákat a já jel domů.
A přesně v tu chvíli začala bouřka a krupobití. Projel jsem tím a doufal, že se kluci před tou činou někdy v loubí stadiónu schovali a už se nikdo z nich nezranil. Na to odpoledne jeden zkrvavenej palec úplně stačil.

No a tuhlec je ta fotka pár setinek vteřiny před tím, než máchl zadní rukou a rozříz si ten palec:

skejt_190612