2019

kdy už to bude

MápracovitáHanička děsně ráda čte, čímž si od té práce odpočívá, což je pro mě těžké pochopit, jelikož například třista stránek za večer já prostě nepřečetu a pokud bych musel, pak by to byla práce, od které bych si potřeboval odpočinout, ovšem nikoliv čtením.
Já mám možná jako odpočinek tohleto psaní deníku, jenomže pár řádek po ránu se s tlustou knížkou navečer nedá srovnat. Ovšem másečtěláHanička to srovnává. Tedy vlastně nesrovnává. Rovnou tvrdí, že mám napsat knížku, nejlépe psát knížky, aby měla co číst.
Tomu se nedá než oponovat, že ani robot nenapíše třista stránek za večer a kdybych měl psát stejně rychle, jako ona čte, musel bych psát rychlejc, než dejchám.
Jak je vidět, srovnávat se to vážně nedá, ale to ustavičné ponoukání mě přeci jen vrtá hlavou. Žádné strachy, provrtat si nenechám ani hlavu ani koleno. Jenomže občas mě něco napadne, pak se s tím svěřím, načež máveseláHanička praví, že jo prima nápad a proč to teda nenapíšu. No nejspíš proto, že psát neumím, odpovídám a je mi opáčeno, že psát umím, dyž píšu každej den deník. No jo, deník. Deník a knihu - to nejde srovnávat. Ale stejně mi to vrtá hlavou.
A tak si sepisuju nápady a postřehy a docela mě jedna myšlenka zaujala. No jo, myšlenka. To je málo. Jak z myšlenky udělat třista stránek. Na to musí bejt člověk spisovatel.
A to nejsem. Takže je to v klidu. Nikdo ode mě nečeká romány a já nemusím pátrat po tom, jak se píše kniha.
To jen mánetrpěliváHanička se furt ptá, kdy už to bude.