WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

takhle stačí

No já vim. Teda vim, že nic nevim, čili vode mě nejni hezký udělovat moudra. A tak jsem včera hartusil jen sám sobě , jak vim, že ta fotka je mizerná a že je fuk, že jich je sedum, abych si moh' vybrat.
Dostal jsem totiž obrázky takové pracovní skupinky a že prý abych je ňák v editoru vylepšil, aby se na ně dalo koukat na velkým plátně.
Začalo to tím, že jsem si je nemoh' stáhnout z úschovny. Normálně je to otázka minut, včera to ani za půldruhý hodiny zkoušení nešlo a furt to padalo. Nakonec jsem to vzal přes jinou síťovou linku a přes telefon a povedlo se.
Tak a teď co s tím.
Všechno ve tmě, slaboučkej blesk dokázal akorát nabarvit voči na červeno, šum jako by tam sněžilo.
S tím se nedá nic dělat.
Kdepak, nic jsem neřikal, nikam nevolal a zkusil s tím i tak něco udělat.
Kresba se skoro ztratila, všichni tam vypadají jako strašidla, ti vzadu jsou černý jak bota, pozadí mizerný, skleněný, s odleskama od blesku … no vyslovená paráda.
Nemá smysl se s tím prát. Prostě tuhle stáhnem šum jasu, tady to vyžehlíme, stáhnem odlesky, vytáhnem stíny, votevřem to v editoru, vyretušujem králičí voči, nasadíme mocný doplňky, potáhnem jezdcem, rozzáříme zářivé, potlačíme tmavé a maličko to rozostříme … no fuj!
Láteřil jsem u třech vybraných fotek, ale jen tady doma u počítače.
Hotovo. Lepší to nebude.
Poslal jsem to zpátky.
Před chvílí přišla máveseláHanička.
"Není to nic moc," povídám.
"Jo, já už jsem viděla, že's to poslal. Tak dík."
"A chceš to vidět?"
"Tak ukaž."
"No, dobrý je to."
"Hmmmm….!"
No, je to.
Je to, jak to je. Vono to takhle stačí. Darmo se tím trápit.