WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Kačo!

Je to dycky podezřelý, dyž nic neslyšíte, teda když slyšíte - takový to divný ticho. A stejně podezřelý je, dyž vidíte, že Kaččin telefon je furt na jednom místě, zatím co vám paní učitelka zpěvu z lidušky volá, že jak už mají všechno hotovo, tak Kačku pustila dřív domů. A úplně nejvíc nejdivnější je, dyž ten autobus domů už dávno odjel a ten telefon je furt na jednom místě a Kačka ho nebere.
Je jasný, že nastala situace.
Volám tedy několikrát za sebou Kačce. Bez výsledku. Asi tak na pátý pokus to zvedne.
"Kačko, proč jsi nechala ujet ten autobus?"
"No, von měl, tatínku, zpoždění a … a já jsem si zapomněla někde telefon….", téměř plačtivě odpovídá Kačka.
"A z čeho mi to tedy odpovídáš?"
"No z hodinek …"
"Aha. Tak jsi někde blízko toho telefonu. Já ho vidím někde ve škole. Musíš pořádně hledat. Já ti na něj pošlu zvuk. Bude pípat."
A tak Kačka hledala a já pípal na telefon. No, nešlo to. Kačka nešikovně hledala a tak si říkám, že když už stejně musím odjet do města, odjedu dřív a Kačce s tím hledáním pomůžu. V půlce cesty do Vraného Kačka volá, že už telefon má.
"To je prima. A jak jsi ho našla?"
"No von byl v jiný učebně a já jsem si na něj zavolala přes fejstajm video a … pak jsem se slyšela a …"
"A to je dobře, žes' ho našla. Tak teď holt musíš počkat až na ten další autobus. Já jedu do města."
"A to bys mě, tatínku , neodvez domů, když už jsi skoro tady ….?"
"Kačo!"
"No jo, no jo, já vím … já pojedu autobusem."
"Jeď!"
A já taky jel. Do toho města.