WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

přírodní materiály

Ano, tuším, že v dobách historických se z bláta stavělo. Nepálené cihly, jílové vepřovice, bývaly spolu se slámou dostupným stavebním materiálem. Pamatuju si, že jíl jako stavební materiál jsem používal při hraní v potůčcích někde na výletech s rodiči. Z jílu byly skvělé figurky a daly se jím ucpávat hráze. To jistě platí dodnes, jen to hraní v potůčku s jílem už asi nebude tak často vyhledávanou kratochvílí.
Jíl ovšem ze světa nezmizel. Ba dokonce se vyskytuje i tady u nás na vsi, což není úplně ideální a s břidlicí je to dohromady vysloveně rostlinám nepřívětivé prostředí. Ale s tím nějak žijeme a naše zahrádka taky. To, co je vysloveně na obtíž, je jíl na cestách. Máme ve vsi většinu cest prašných a po dešti blátivých. Je to dáno jaksi historicky a teď nemá smysl se zabývat příčinami. Je třeba jen občas odstranit důsledky.
Někdy v zimě jsem projel autem jednou takovou jílovou louží. Jezdím pomalu, pomaleji než krokem, je-li třeba. Bláto skoro nevyšplouchlo, ale přesto něco jílu ulpělo na podbězích a prazích auta. To oschne a odpadne, říkal jsem si.
Po dvou měsících a několika návštěvávách myček jsem si to říkat přestal. Z černých plastů to skoro nešlo ani oškrábat plastovou špachtlí. Minulý týden jsem odvezl auto na ruční mytí. Povídám pánovi o tom jílu. Zakřenil se a pravil, že se pokusí.
Když jsem si auto přebíral, pán se omlouval, že ten jíl je omytej jenom trochu, protože on se snažil, vapka jela naplno, ale stejně to šlo těžko a něco vůbec.
Ten jíl je prostě nezničitelnej. Ani se nedivím, že se z toho kdysi stavělo. Teď by se tím daly vyspravovat díry v karoserii.
Inu není nad přírodní materiály.