WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

co normálně nenosí

Stát frontu u okýnka mě jakživo nebavilo. Ono tedy stát frontu kdekoliv je pro mě natolik nepříjemné, že požitky, jež jsou předcházeny vystáním fronty si raději odepřu. Tedy ve frontách nestojím. Většinou. Ovšem řekněme, že i já jsem k tomu občas okolnostmi donucen a počkám, až na poště odbaví těch pět lidí přede mnou. I pět lidí je fronta.
Včera jsem měl štěstí a na poště byli jen dva zákazníci u okýnka přede mnou, což je sice pořád fronta čítající dva členy, ale dvoučlenný zástup už se dá vydržet.
A tak jsem držel.
Paní to trvalo nějak dlouho. Měla nějakou větší zakázku pro pana poštmistra za okýnkem. Ale i větší zakázka byla nakonec provedena, pan poštmistr zavelel "další" a k okýnku přistoupil pán přede mnou. Přiložil do štěrbiny nějaký dokument. Pravděpodobně složenku. Chvilku čekal a pak se zatvářil nešťastně a povídá:
"Ale to nemám. Já jí s sebou
moc nenosím."
Ze štěrbiny vyjel zpět nezpracovaný papír - složenka.
Pán rozhodil bezmocně rukama, podíval se znovu do okýnka nešťastným pohledem toho psa, co má kůži na dva takové, baset se, myslím, jmenuje, a odešel si pro tu nezbytnost, kterou s sebou moc nenosí.
A mně vám bylo toho pána najednou děsně líto. Skoro jsme mu chtěl nabídnout, že mu půjčím to, co nemá s sebou, ale bylo mi jasné, že na cizí občanku mu teprve nic nedají. To marné čekání u okýnka je něco jako když vám ujede poslední vlak. Další šance je až někdy příště.
Ale dosti mudrování. Byl jsem na řadě a předložil jsem do štěrbiny pod okýnkem svoji zakázku. Měl jsem všechno, jak být má a uspěl jsem.
Má to šťastný konec a počítám, že i ten pán se nakonec dobrého konce dočká. Jen musí mít při sobě to, co normálně moc nenosí.