WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kam se nemusí

"A budeš na mě čekat nebo mám jet vlakem?", ptal se Matěj nečekaně v úterý odpoledne po telefonu.
"Neříkal jsi, že už tahle přípravka ve škole skončila?"
"Říkal. Tahle je ta poslední. Dneska. Do šesti."
"Aha. Tak to jo. V tom případě jeď vlakem a já pro tebe přijedu do Vraného."
"Tam jo, já si najdu, jak mi to jede."
Za chvíli přišla zpráva s podrobným jízdním řádem. Vlak přijížděl někdy před sedmou.
"A můžu se stavit ještě pro vodu u tebe v kanceláři?", volal Matěj znovu.
"Jasně. Jsem tu."
Vyzvedl si vodu a šel do školy na poslední dvě hodiny přípravky.
Za pět minut volá.
"A jsi ještě v kanceláři?"
"Pochopitelně, kde bych byl?"
"A můžeš mě vzít domů?"
"Domů? Teď? Když máš přípravku?"
"Nemám."
"Vždyť je poslední hodina …"
"Není."
"Ale tys říkal, že …"
"Jo, řikal, ale von mi pan školník vysvětlil, že to dneska není, že až příští týden. Že už to mám týden v mailu …"
"Aha …. Tak přiď."
No a takhle je to se vším. Maily se píšou, ale nečtou.
Pak se jezdí, kam se nemusí.