2018

společná rozcvička

Sedím u klávesnice a přemýšlím, o čem budu psát. Taková ranní rozcvička pro šedou kůru mozkovou. Včera večer zrovna mě napadlo pár věcí, jenomže to se týkalo nápadů do příběhu, který už nějakou dobu probírám s Ondřejem, to se netýkalo woleschka. Takže prohlížím podrobně včerejšek i pondělí, jestli tam nebylo něco, co by vyčuhovalo a dalo se zapsat. A kdepak je asi Cyrda? Normálně se mi vometá kolem nohou. Ha! Co to?! Kerej vometák to leze v kuchyni po lince a vráží do kastrólů?
"Co tam máš co dělat!"
Běžím do světnice.
Cyrda běží ze světnice.
Prohlížím škody. Žádné nejsou.
Běžím do síně ke schodům.
Cyrda běží pod schody.
"Vylez!"
Vhci jí popadnout vlevo pod schody.
Cyrda běží vpravo pod schody.
Oběhnu to zleva.
Cyrda to oběhne zprava.
"Potvoro! Já vím, že's lozila, kam's neměla!"
"A já vim, že's mě, pane, při tom nechyt'."
"Ale až tě čapnu!"
"Jestli mě čapneš."
Cyrda se na mě směje pod schody. Chvilku nalevo, chvilku napravo. Honíme se. Ale nedohoníme. Cyrda má o dvě nohy víc a když nechce, abych jí chytil, tak se prostě nedá.
"No tak jo, tvore, tak jsi zase vyhrála."
"Viď? Taky mi to tak přijde, pane."
"Jo. Seš nepolapitelnej černej panter. A teď už toho necháme a já to du zapsat."
Tak to by bylo.
Rozcvičku máme za sebou společně, já mám zápis do deníku a Cyrda další zápis do knihy vítězství.