WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

požertové

Takhle ráno v pološeru je téměř nemožné dělat obrázky. Taky jsem žádný neudělal. Ovšem fotoaparát jsem použil. Tentokrát jako dalekohled.
Totiž vždycky takhle na jaře se tuhle za humna na hospodářovo pole stahují pobertové. Tedy ono to není docela přesné. Pobertové něco seberou a utečou. Tihle to neseberou. Ti to sežerou. Nejsou to tedy pobertové, ale požertové.
Nežertuju.
Je to stádo srn.
V minulosti trochu dávnější jich tu bylo pár. Když jsme se přistěhovali, vídali jsme tu u nás jednoho snadno poznatelného srnce. Prý se mu říkalo Bedřich. Někde tu bude na fotce, tak před deseti, dvanácti lety možná. S roky přibýval i počet kusů a poslední léta jde o celé stádo. Už jsem se je pár let pokoušel spočítat, ale nějak to bylo vždycky daleko a ono se to stádo hemží, nepostojí, i když se všichni pasou. Až dneska mě napadlo použít i v tom šeru foťák.
Tož jsem ho použil. Fotka to není, to v žádném případě. Ale počítat se dá.
Nuže stádo dneska ráno čítalo nějakých třicet až pětatřicet srn. Ono se to v té dálce slévá a není to snadné oddělit. Ale dejme tomu hodně přesný odhad to je.
Už je to tu jako v zoologický.
Předevčírem koukaly dvě srny přes plot a utekly teprve, když Kačka přišla skoro až k nim při trhání pampelišek pro želvy. Vůbec si jich nevšimla, teprv až byla nějaké dva metry od nich.
Inu, příroda.
Jen si tak říkám, estli to už není množství větší, než malé.