WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Most jsem neviděl

Asi bych nemusel příliš hledat, abych našel přísloví nebo nějaký citát, který by se hodil k popisu situce kolem mého filmového klubu.
Už to je dva roky, co jsem se dohodl tuhle vedle ve vsi v kulturním domě, že při zdejší knihovně budu pořádat vždycky takhle v úterý filmový klub. Říkal jsem si, že přece musí být v okolí pár lidí, kteří budou chodit do klubu na filmy, které nejsou zrovna kasovními trháky a jsou staršího data. Mylně jsem se však domníval, že hlad po filmech je stejný jako v dobách, kdy jsem chodíval do Ponrepa nebo do Klubu do Klimentské. Připouštím, že tenhle zájem se nejčastěji týká lidí ve věku spadajícím do okruhu střední nebo vysoké školy, ale na druhou stranu je pořád dost filmových nadšenců konzumujících pohyblivé obrázky v menších, ale o to chutnějších dávkách.
No jo, tak nějak jsem si to představoval.
Jenomže představy jsou něco jako sny a ty mívají s realitou málo co společného. Po dvou letech jsem se minulý týden konečně odhodlal promítnout skutečně ty sny, protože Andaluský pes i Anděl zkázy mají se sny dost co do činění. No a narazil jsem na tu realitu.
Ne snad, že by bylo narváno během jiných představení, ale těch pár diváků, kteří chodí pokaždé, tentokrát ještě ubylo, takže, řečeno s nadsázkou, kdyby přišli eště dva, mohlo nás bejt aspoň do mariáše.
Když jsem po filmu rozsvěcel a nabízel jsem, co bude příště, zjistil jsem, že například takový seriál, který zrovna včera skončil v televizi, viděli všichni. Hýbe to médii, každý o tom mluví, Mirka Spáčilová o tom píše v novinách a u nás na vsi to pochopitelně sleduje každej. Každej kromě mě. Já ten Most neviděl a nechystám se to měnit. Eště, že je to v pondělí, protože kdyby to vysílali v úterý, nikdo by mi do klubu nepřišel.
Nakonec jsem se ale tím Mostem nechal inspirovat.
Příště promítám film Cikáni jdou do nebe.