WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v soustavě vichru

Je to s tou relativitou každodenní štrapáce, jenomže ne vždycky je to vidět.
Úplně stačí tahleta speciální teorie relativity. Jednoduše řečeno vždycky záleží na tom, v jaké soustavě se našinec jako pozorovatel nachází. Sedíc kupříkladu ve vlaku vidí, kterak mu za okny odjíždí nádraží. A zatím co jeden si pohodlně sedí na polstrované lavici v kupé vagónu, ten druhý, co mu na nástupišti ulít v průvanu kolem projíždějícího rychlíku klobouk, ten to vidí jinak.
Já to viděl včera po cestě do města takhle:
Jedu v koloně, suneme se po levém břehu řeky v hustém provozu a venku to fučí, až se aleje topolů ohýbají. Ledacos lítá v povětří. A ejhle, zrovna támhle letí poštolka. No jo: letí. Copak o to by nebylo, ona by letěla. Kdyby nefoukalo.
Jenomže poštolka se nachází v soustavě právě dujícího vichru, tedy silného vzdušného proudění. Mává křídly, dře se a vztaženo právě k tomu vichru může letět takovou padesátkou.
Je tu ale druhý pohled. Ten můj.
Já jsem na zemi v autě, zrovna stojím v soustavě tej ranní kolony a dívám se na poštolku, jak urputně mává křídly, dře se a … stojí ve vzduchu kousek vedle nad silnicí.
Chvilku zkoušela přeprat vítr, ale nevydržela to dlouho. Zakrátko pochopila, že s tímhle větrem nemá smysl bojovat. Otočila kormidlem a obloukem to vzala po směru proudění. Vyrazila jako střela. Ani moc křídly nemávala a letěla jinam, jelikož nemá smysl přetlačovat ty zpropadený fyzikální zákony.
Má recht, Ajnštajn na to taky přišel.