WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

za vodměnu bonbón

Před dávným časem jsme pošetile následovali jednoho nemoudrého příkladu a jeli nakoupit do velikého zahradnictví. Nic hloupého by na tom nebylo, kdyby to pověstné zahradnictví nebylo v německém Řeznu. Jednak je to od nás ze vsi kapku z ruky a taky krom toho, že jsme tam žádný zázrak nespatřili, stropili jsme tam ostudu. A totiž tu, že když jsme přijeli s dvěma košíky (když už jsme tu, tak si pár těch kytek koupíme) k pokladně, oznámila nám pokladní, že tyhle karty neberou a ať vyndáme jinou nebo ať si jdeme vybrat támhle k bankomatu. Ostudu jsem následně ztropil já, když jsem tam nechal košík u pokladny a odkráčel středem. Inu, byl to opravdu nesmyslný výlet a byl by završen potupným koncem bez platebního terminálu kompatibilního s mojí kartou, kdybychom si cestou domů nespravili náladu nákupem velkých kamenů. Ale to až u nás v české kotlině.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem platil oběd.
Já totiž oběd platím vždycky hotově, je to taková kratičká chvilka veselé komunikace s panem vrchním. Ovšem včera jsem měl premiéru.
Počkal jsem, až u kasy bude prázdno a šel jsem na to.
"Můžu to dneska zkusit zaplatit telefonem?"
"Jistě."
"To je prima, dík. Já to před hodinou aktivoval a tak je to moje premiéra."
"Moje ne. Už to tu dneska před váma jeden pán zkoušel. Ale nepovedlo se."
"Tak jdem na to, jo?"
"Jdeme na to."
Vytáh' jsem telefon a přiložil ho k terminálu.
Zázrak!
Na obrazovce se objevila karta a žádost o potvrzení. Dvakrát jsem zmáčk' tlačítko, mrk' jsem do telefonu a bylo povoleno.
"No a je to," pravil jsem.
"Není to," pravil pan vrchní.
"Aha …? … Jo! To se musí ještě jednou přiložit."
Přiložil jsem a světýlka zablikala zeleně.
"Teď už to je," souhlasil pan vrchní.
"Povedlo se," jásal jsem, "tak to já si vezmu tady za vodměnu bonbón."
"To si vemte," smál se pan vrchní, "dneska si ho zasloužíte. Dyť jste si ho zaplatil mobilem."
Inu, zaslouži i zaplatil.
Bez peněz a bez karty.