WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

sníh jako předmět doličný

Pamatuju si dobře odtávající sníh ve městě s tím černým škraloupem na povrchu. Taková sněhová nadílka byla hezká jen pár dnů a pak už to bylo naopak velmi nehezké.
Teď jsme v podobné situaci.
Sníh už roztál, jsou tu u nás jenom zbytky, ale tím podobnost končí. Náš sníh je bez škraloupu. Na našem iglů tuhle před vrátky je to vidět nejlíp. Po deseti dnech už iglů splasklo, ani myš se do něj nedostane, ale sníh je pořád bílý, čistý.
Pro mě to znamená, že tu vůbec máme čisto. A nejen pro mě. Vůbec pro všechny u nás na vsi, zvěř a jinou havěť pozemskou nevyjímaje.
Na zahrádce, na kterou sluníčko v zimě moc nedosáhne, je pořád sněhová peřina, tedy spíš už jenom peřinka a taky bílá. Jenom stopy jsou na ní vidět. Čímž se ta peřina stává předmětem doličným.
Domníváme se totiž, že se nám někde v podbití střechy už před mnoha lety usídlila kuna. Nebo kuny. Nebo něco jiného. Jenomže vyhnat kunu skoro nejde. V loňském létě jsme to zkusili naftalínem a na první pohled se zdálo, že se to po dlouhých rocích konečně povedlo. Ale nedávno mácitliváHanička hlásila, že se kuna vrátila. Jak na ní přijít? Jak ji nachytat? Jak ji vyhnat? Těźko. Už jenom to, že nevíme jistě, jestli tu je a když už, tak kde je.
Až teď, na sněhové peřině se nám podepsala. Štráduje si to přez zahrádku k vrátkům za humna. Stopy jsou evidentní, čímž je identifikace jasná. Teď už jenom: co s tím? Všechny ty plašiče a zaručený recepty proti kunám jsou … tak nějak … dobrý nejvejš na padesát procent. Buď fungujou nebo nefungujou.
Nu což. Zkusíme zas ten naftalín. Nezbejvá, než doufat, že se z tej naší kuny lesní nestane kuna závislá na naftalínu.
Zatím musíme vystačit s tím, že máme důkazy, že tu je.
Teda - máme je, dokud neroztajou.