WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vánek a rašple

Když je vedro, je potřeba se ochlazovat, jak to jenom jde. Což ve vedru moc nejde. Vedro je i v noci, ale přeci jenom se to všechhno kapánek ochlazuje, tudíž nastává větrání. Větrání potřebuje prostor, tedy prostor otevřený a to nejen okna, ale i dveře. A to už se blížíme postrannímu efektu větrání.
Větráním se totiž vyměňuje nejen vzduch, ale i živočišstvo.
Konkrétně kočkeni.
Za normálních okolností je mezi postelí a Cyrdou překážka. Dveře. Při větrání se dveře otevírají a překážka mizí, zatím co Cyria vstupuje na scénu.
Probíhá to tak, že nejdříve spí na zemi na koberci. Pak spí taky na zemi na koberci, ale mně u hlavy. Nakonec spí u mě v posteli. V nohách. Tak, abych o ní nevěděl, což se víceméně daří, ovšem všeho do času. K ránu se protahuju a to dojde k interakci hmot. Prostě do tý chlupatý koule strčím nohu, čímž zjistím, že už je zas v mé posteli.
Po těch letech už Cyrda ví, že mejt mi hlavu ve štyry ráno je zakázáno, tedy vyčká alespoň do pěti.
A hned, jak jí nakopnu, vstane a pustí z uzdy své mycí vášně. Nejdřív umeje tu nohu, co jí tak nešetrně probudila. Nohu schovám. Přejde tedy o půlmetr výš a meje mi ruku. Když i tu schovám, jde mi mejt hlavu.
Zarazí se … aha, hlavu ne, to by mi pán vycinkal.
Otočí se, obejde celou postel, dvakrát, důkladně, a když nic nenajde, zvolí zcela nový přístup.
Dneska ráno mi vlezla pod peřinu a tu nohu na mytí si prostě našla a pokračovala v kočkení očistě. Jazyk má jak rašpli, dá se to vydržet jenom chvíl.
"No nic, Cyrdo, je půl šestý, jdeme vstávat."
"… mmmmrrrrrRRRRHHH! …"
"Jo, umytej už jsem dost. Dneska stačilo."
"… rrrrrrRRRRmmmm …"
Tak to by bylo.
Není nad ranní svěží vánek a kočkení rašpli.