WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je to roztomilý

Nějak se to zrovna schumelilo a mě napadlo podívat se do archivu. Tentokrát do archivu s rodinnými filmečky. Při zpětném pohledu mi přijde úsměvné pořízení si DV kamery, která sice tenkrát uměla tvořit záznam už digitálně, ale kvalita se rozhodně nedá srovnat s kamerou malinkatého nahrávacího zařízení o pár let mladšího a už vůbec ne s kamerou telefonů novější generace natož pak se současným 4k rozlišením. Inu - ty technologie popisované nedávno se mění tak rychle, že to někdy člověk ani nestíhá sledovat. Ale nahrávky pořád existují, čili je možné se vykvajznout na technologie a místo marného sledování jejich vývoje sledovat to, co díky nim bylo zaznamenáno a kvalitu vzal čert. Jde přeci o ten obsah, že.
Pochopitelně jde pouze o rodinné vzpomínky, které mouhou zajímat právě jen rodinu. Ovšem proto přece vznikly, že ano.
A tak jsme včera díky starým záznamům odhalili, že …
"Matěji, pojď se podívat, tady zrovna tatínek našel film z Mikuláše."
"Nejdu."
"Proč, vždyť je to roztomilý."
"Není."
"Mně to roztomilý připadá. Zrovna tady říkáte s Kačkou básničky."
"Jo, básničky. Ale já se hrozně bál!"
"Bál?"
"Jo!"
"Neříkej?"
"Dycky!"
Tak a je to venku.
Mikuláše s čerty a andělem se Matěj bál!
Ono to ale zřejmě nebylo úpně na škodu a hlavně: ta nedočkavost, až už dostanou od anděla každý ten svůj košík a Kačka i Matěj se budou moci prohrabat všemi těmi dárečky. Takže s tím strachem to asi nebylo tak úplně tragický. Já si třeba všiml, že se sice oba styděli, ale hned, jak básničku řekli, dostali košík se sladkostmi a to důležité: nezapomněli poděkovat Mikulášovi.
Inu: Každý jsme to viděli po svém.
A teď - díky těm technologiím - to můžeme vidět znova. Je to vážně náramně roztomilý.