2017

rozladění fotbalisté

Jakživo jsem neměl nijak zvlášť kladný vztah k fotbalu, najmě pak tomu ligovému či světovému. Jakýmsi ideálem byla Klapzubova jedenáctka. Ovšem ideálem utopickým a nenaplnitelným. Jediný fotbal, kterému dokážu fandit je ten klukovskej na plácku s hadrákem místo míče. Vyšší úrovně soutěží už nejsou pro mě. Je tu ovšem jedna vyjímka. Existuje totiž ještě jedna soutěž, které se dokonce můžu i já účastnit. Dlouhá desetiletí byla zapomenuta, ba téměř ztracena. Ale při vyklízení se znovu vynořila z hlubin a po vytažení z potrhané krabice znovu ožila.
Ano, fotbálek.
Dostal jsem tu hru kdysi dávno zřejmě pod stromeček. A hrávali jsme jí doma na stole. Ano, ten fotbálek s hráči, kteří vyrůstají na pružinkách z plátěného trávníku lemovaného dřevěnou ohrádkou a dvěma plastovými brankami, které se dají z trávníku vytáhnout, aby bylo možné vyndat vstřelený míč. Tedy ocelovou kuličku.
Matěj s Kačkou se toho hned chytli a začali fotbálek hrát. Hra je zcela nepoškozená a víc jak čtyřicet let přežila bez úhony. Nu a v neděli jsem si večer dal s Kačkou po těch desítkách let pauzy zase fotbálek na stole. Vzpomínám si, že jsem se jakživo nemoh' trefit a vždycky jsem se vztekal, když tatínek vyhrál.
A vida. Kačka se né a né trefit a děsně se začala vztekat, když jsem vyhrál. A začala do fotbalistů brnkat úplně stejně jako já, když jsem prohrával. Oni totiž na těch pružinkách drnčí každej jinak a dohromady to vydává jakýsi velmi neladící zvuk, což velmi ladí s rozladěnou náladou prohrávajícího.
Inu historie se opakuje. Já vyhrál a Kačku čeká výhra a poslech rozladěných fotbalistů až za dalších čtyřicet let. Teda estli to ten fotbálek přežije.

fotbalista