WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kartouza olešská

Člověk by řekl, že tyhlety romantický rekvizity už dávno vzaly za své. Kdeže jsou všechny ty lásky, zhýčkaní mladí šlechtici, kněžská roucha, napoleonské války a hrdinové tím vším bez bázně a hany procházející? Kde by byli. Jsou pořád tam, kam je spisovatelé a filmaři poslali, jenomže dneska už je málokdo čte a dívají se na ně jenom pamětníci. Dneska se nosí akce, svaly a hučení blasterů a fazerů (tedy já nevím, co to vlastně ten blástr a fejzr je, ale v kdejakým filmu se to dneska běžně používá).
Jenomže Cyria nečte a na filmy se s námi dívá jen někdy a to i přesto, že její jméno vymyslela másečtěláHanička, která ho vytáhla z jedné fantazy knížky o Zaklínačovi.
Tahleta literární ignorance zavedla Cyrdu až k jejímu dnešnímu dobrodružství.
Cyrda se totiž dneska ráno ztratila.
Přesněji řečeno na chodbě nahoře nebyla, na schodech nebyla, pod schody nebyla, v síni nebyla. Po Cyrdě ani vidu … ale co to? … někdo tu hrozně nadává. Po kočkením způsobu. Mňouká, až se stěny nadouvají.
Ale kdo?
A kde?
Max to být nemůže, ten byl nahoře. To je Cyrda.
"Cyrdo?"
"MMMmmmaaaaaaauuuuuRRrrr…"
"Cyrdo!"
"mmmmAAAAAAAAAuuuuuuuuuuuuUU"
Otevřu dveře do pracovny, za dveřma spoušť knih, přes knihy vykoukne a ven vyrazí Cyria.
"Cyrdo, ty potvoro! Ty ses tu nechala zavřít!"
"Ne pane, to tys mě tu zavřel!"
"Já tě večer vyšoup' ze světnice a mělas jít na místo nad schody do pelechu!"
"Ale tam jsem pochopitelně nešla."
"Jaký pochopitelně?"
"Pochopitelně, protože venku se courala nějaká havěť a já to musela dozorovat."
"Jó dozorovat. A to musíš dozorovat zrovna z mý pracovny?"
"Pochopitelně. Tam je nejlíp vidět ven."
"No tak to se pak nediv, že když tě volám a ta se neozveš, že zůstaneš u toho vokna v tý pracovně."
"No to se teda divím: já tady hlídám barák a ty mě tu zavřeš jako do šatlavy, pane."
"Měla ses ozvat večer."
"To jsem nemohla, to jsem hlídala a …"
… a takhle by to mohlo pořád dokola pokračovat dál.
S Cyrdou jsme se ráno pohádali, pročež se mnou nemluví, poněvadž jsem jí večer zavřel do vězení a vona si toho večer ani nevšimla, jelikož musela hlídat barák skrz vokno v mý pracovně.
A zatímco ona se vydávala všanc nočním vetřelcům za oknem, já jí zavřel dveře a z pracovny byla rázem kartouza parmská.
Totiž olešská.