2018

kozy v Pejřimově

Pochopitelně i v Sušici a na Kašperku jsem mámil pověsti, ale dostalo se mi než sešitků s nimi. Je to fajn, to jo, ale na druhou stranu se mi daleko víc líbí, když má někdo nějakou v paměti a poví mi ji.
No nic, pověstí ze Šumavy máme teď habaděj a v neděli jsme to jeli zkusit do Pelhřimova. Je to totiž cestou z jednoho tábora, tedy z Leirinu, na druhý tábor a to na Slunečnici. Kačka si to naordinovala takhle po sobě a tak jsem, skoro už tradičně, dělal převozníka. Jeli jsme všichni, abychom se alespoň půl dne viděli a tak jsme to vzali přes ten Pejřimov. Kačka i Matěj mě opravovali pořád. Že se neříká Pejřimov, ale Pelhřimov, což se přímo nabízelo k tomu, abych je zlobil a tvrdil, že v tom filmu o Marečkovi byli dva stařečkové a ti přijeli právě z Kojčic u Pejřimova.
Nu a pověsti tu mají taky. Dokonce tři sešitky a hned v tom prvním se dozvíme, jak to bylo se založením města. Novým osadníkům prý toto místo poradil mnich Pelegrim, který cestoval do Říma. Jenomže pověstí naživo jsme se taky nedočkali. Na radnici v informačním středisku měla paní alespoň ty sešitky. A na věži mládenec pověst neměl žádnou. Už se zdálo, že si vzpomene, když povídal:
"Ale máme tady …"
"To je skvělý! Copak tu máte?," skočil jsem mu neslušně do řeči.
"Máme tady dvě kozy."
"Kozy?"
"Kozy."
"Proč?"
"To za starých časů věžník, který bydlel nahoře ve věži, kozy choval a nosil si je denně nahoru a dolů po schodech. A tak tu máme takovej zvyk. Kdo chce, může támhle ty dvě plyšový kozy popadnout a vynést je po chodech nahoru stejně jako ten strážný. A zapisujeme si to a třeba uděláme rekord."
"Rekord?"
"Jo. Rekord v nošení koz."
A tak Kačka i Matěj popadli kozy a zanesli je do bytu věžníka. Dolů jsem s tím Kačce pomohl a mezitím jsme měli krásný rozhled z ochozu věže. Není to sice pověst, ale je to taky fajn. Kozy jsme na věž ještě nenosili. A k tomu navíc nám dole mládenec vystavil osvědčení o vynesení koz na věž a vyzval nás, abychom se zapsali do knihy nosičů koz.
Veselo v tom Pejřimově bylo.

kozy_180729

Vydra a Fairy Dream na Kašperku

Hned v Sušici v informačním centru měli pověsti. Tentokrát knížečku o něco málo víc než sto stránek pověstí obsahující. Je vydána v nákladu 1000 kusů, jak se v tiráži píše a počítají si ji bratru za dobrých dvěstě dvacet. Inu co, jsou to pověsti a ty letos sbíráme.
A tak jsme se sebrali a ze Sušice pospíchali na autobus. Měl jsem totiž vymyšleno, že v 10:32 nás nabere na Čeňkově pile, vyloží nás v Antýglu a my si s mouveselouHaničkou a Matějem uděláme výlet dolů po proudu Vydry. Kačka naopak měla poslední den na Leirinu, takže si to užívala vlastně víc, než my. Užili jsme si to všichni, ovšem ten autobus v 10:32 pořád nejel. On to byl asi ten, co jsme ho předjeli v Sušici a cestou nabíral výletníky a cyklisty. Už bylo skoro jedenáct a autobus pořád nikde.
"No von eště jede další v 11:05. Tak možná pojedeme rovnou tím," uklidňoval jsem mounetrpělivouHaničku.
Přijely oba.
Ten v 10:32 přijel v 11:02 a ten v 11:05 přijel v 11:07. A to bylo naše štěstí.
Ten první byl nacpanej a další výletníci se cpali dovnitř. Cyklisti už se nevešli. A ten druhej, ten byl prázdnej, klimatizovanej, dálkovej … a tak jsme si vlezli do něj. MározesmátáHanička si libovala, že jsme se pěkně svezli a už jsme byli v Antýglu.
Dolů je to hezká procházka a když sejdete až k řece, užijete si vody a kemenů a stavění mužíků. Teda Matěj jim říká trpaslíci, ale to jejich kamennou podstatu nemění. A tak jsme lezli po kamenech, padali do vody (Matěj i máposkakujícíHanička), koupali se v přírodní vaně (Matěj), stavěli mužíky (všichni - já nejmíň) a fotili (jenom já). Nádhernej výlet to byl a celou cestu jsme si libovali, jak krásná ta Vydra je.
Tolik jsme si to užívali, že jsme nakonec ani nejeli do Velhartic, kam jsem měl původně namířeno, a stihli jsme jen trošku zmoknout a dát si dvojctihodné koláče a kremroli v Anníně na pouti a kafe v Kašperských Horách a večeři v Rejštejně. A to byl akorát čas vyrazit na hrad Kašperk, kde nás čekal koncert dua Fairy Dream.
Užívali jsme si báječný den až do půl jedenácté. Byl to náramně vydařený výlet a když jsme po půl jedné dorazili domů, usnuli jsme jako když nás do vody hodí. Ani jsme si nevzpomněli, jak ve Vydře ta voda nádherně studila.

Vydra_180728

Kasperk-Fairy_Dream_180728

nebýt z toho na kaši

Já tedy spím dobře, ale mojejemnáHanička to má se spánkem dost nahnutý. Něco jako princezna na hrášku. Tedy ne snad, že by spávala na pylíku s luštěninou, ale probudí jí mravenec lezoucí po fasádě domu. Tedy s jistou dávkou nadsázky řečeno. Nu a dneska vstávala nedlouho po mně. To je ovšem neobvyklé. Velmi neobvyklé. A že prý se v tom rámusu nedá spát a že si musela vzít po půlnoci prášek.
Jářku pročpak?
"Už tam zase dělají ten rámus!"
Pochopil jsem, že právě začal další ročník takového mládežnického potlachu. NaKašiFest se to jmenuje. A máme to přímo před okny. Jistě, je to až támhle pod Ďáblem, ale stráň kopce funguje jako skvělé akustické zrcadlo.
No, budeme to muset vydržet.
Mládí má jaksi celé věky tu zelenou a přece těm sympatickým mladým lidem nebudeme bránit v kulturním vyžití a tak dál a dál a všelijak podobně. Už v dobách Woodstocku v šedesátém devátém a od té doby pořád jsou ti laskaví mladí hudebníci a jejich nadšení posluchači adorováni jako ti, kteří se umí rozumně bavit. Ti, co tu zábavu musí strpět jsou naopak vyzdvihováni na pranýř, jelikož nemají pochopení pro to rozkvétající mládí.
Takhle by se o tom dalo popsat a bylo popsáno nepočíteně tlustých knih. Ono to jaksi nemá řešení. Rámus je prostě slyšet a někomu holt vadí, jiný se raduje. Ba dokonce mácitliváHanička pravila, že odpoledne hráli docela pěkně, ale ten rámus, ten spustili až pozdě v noci.
Nu, co k tomu dodat?
Nic kloudnýho mě nenapadá. Pod Ďáblem bede teď tři dny rámus, mládí bude dovádět a my to musíme shovívavě vydržet.
Jen mi není jasné, co mysleli ti krásní mladí lidé tím nápisem, který vztyčili včera na tom svahu pod Ďáblem. Napadají mě jen tři možnosti: buď se cítí být šikanováni tím, že musí strpět přítomnost krav (pokud už neutekly), u jejichž pastviny si staví ležení, nebo nám oznamují, jak se jako hosté v našem kraji chtějí chovat. Ta třetí možnost je jazyková přesmyčka.
To první byla jejich volba, to druhé se mi hrubě nelíbí. To třetí by mohlo svědčit o smyslu pro intelektuální humor, pokud se nejedná o sarkastický záměr.
No, snad se nám tentokrát podaří nebýt z toho na kaši.

Petrov_180727

Jak pošťákovi spadla hlava

Na dnešek mám nachystanou pověst slibovanou už na včerejšek. Včera se sem holt vmezeřila hra v noční Praze a tak pověst z Bítova je tu teprve teď. Je o tom,

Jak pošťákovi spadla hlava

Mezi mnohými pamětníky se traduje, že v minulosti na Bítově žili podivní pošťáci.
Pošta se dříve na Bítov vozila z nedalekého Vranova nad Dyjí. Pošťák jezdil na koni, dopisy v tašce a balíčky svázané do uzlíku u sedla. Jednou na podzim uviděla takového pošťáka stařenka, která pracovala venku na poli, poblíž vranovské cesty. Tomu místu se dnes říká ,,Na Beránce". Babka kopala brambory a chystala je na odvoz pro svého muže, který si pro ně měl večer přijet s trakařem. Bylo už sychravo a na kraj se snášela mlha, když v tom babka uslyšela dusot kopyt. Někdo se blížil po cestě na koni. Žena vzhlédla a vidí stát na cestě pošťáka. Bylo ale už pozdě a babka věděla, že dnes už tudy přece pošťák jednou projel!
Zavolá tedy na něj: ,,Kde tě tady čerti berou v tuto dobu?"
V té chvíli se však stalo něco hrozného: pošťákova hlava se kutálí na zem bábě k nohám, jakoby ji někdo uťal mečem. Zároveň také celé divné zjevení zmizelo. Babka se strašlivě lekla, nechala brambory bramborami a utíkala k domovu.
Proto si dávejte pozor, když půjdete na bítovskou poštu, podívejte se nenápadně na hlavu zdejšího pošťáka, jak pevně mu drží na krku. Podobní pošťáci ze starých pověstí bývají nesmrtelní.

dvě hodiny sedmnáct

Jak lze číst z dnešního času vydání zápisu, kápku jsem si přispal. To proto, že jsme včera běhali do půl jedenácté po Praze a hledali domovní znaky a čísla, abychom včas doběhli do cíle na Malostranském náměstí, kde jsme měli rozluštit kód od dřevěné krabičky, která skrývala poklad.
Ano, hráli jsme s kamarády hru, kterou pro hermilovné pražáky i přespolní pořádá jakási agentura už nějakou dobu. Za přijatelný poplatek dostanete plánek, instrukce, legendu, baterku a můžete vyrazit. Máte na to tři hodiny. Kdo to zvládne dřív, má šanci vyhrát. Je to velmi podobné tomu, co každoročně vymýšlí mášikovnáHanička na Štědrý den pro naše děti. Touláte se po Praze, v tomto případě po Malé Straně, a podle nějakého plánku hledáte, co se vám hodí do vyplnění šifrovací tabulky.
Tentokrát se šlo v noci, tedy od osmi večer. Nejdříve se brodíte davy turistů, ale časem jejich řady řídnou a před desátou už je i v Nerudovce docela dýchatelno. Nemluvě o Novém Světě, kde skoro nepotkáte živáčka.
Protože nás bylo dohromady šest, bylo tolik hlav k přemýšlení, že jsem si mohl dovolit ten přepych jen přihlížet, jen si fotit a občas, když šlo o rychlost, nasměrovat naši skupinu k další zastávce. Jsou to všechno uličky a místa, která znáte, takže je snadno najdete. Jen u Radnických schodů jsme měli s Jardou spor. Já tvrdil, že jsou to ty níž, Jarda, že ty výš. Byly to ty níž, ale nic se nestalo, ony nejsou zas tak daleko od sebe. A to už jsme byli pod Janským Vrškem ve Vlašké a to bylo jediné místo, kde jsme se spletli a místo Bílého slona našli Bílého lva. Ale to nic, i tak jsme to nakonec celé vyluštili.
A před Mikulášem už bylo jasné, že útočíme na vítězství.
Jen se to prořízlo, Matěj zabral a vyběhl do finiše tak rychle, že jsme mu pochopitelně nemohli stačit. Já to vzal radši vozovkou, abych čirou náhodou neporazil opožděné noční turisty na chodníku. Při běhu jsem se ještě stačil dotázat, jestli všichni vědí, kolik stály ty objektivy, co je teďka v Nerudovce rozbiju, až sebou seknu. Nikdo mě neposloucahal, čímž jsem sebou neprásk a do cíle jsme skutečně doběhli první. Měli jsme čas dvě hodiny sedmnáct, což bylo zatím tento týden nejlepší, ale ti skuteční šampióni to prý dali za hodinu a tři čtvrtě. No, máme ještě co trénovat. Ovšem včera večer jsme byli první. Krabičku jsme otevřeli a každý si vzal po jednom čokoládovém zlaťáku, aby zbylo i na ostatní, co přijdou po nás.
Fajn hra to byla.
A nejlepší na ní bylo to, že jsem si tentokrát mohl beztrestně fotit a nechtělo se po mně, abych luštil. Takhle se mi to líbí. Někdy půjdem zas.

Hra_180724-1


Hra_180724-2

Pověst o hradní kuchařce

Kačku jsme nechali v dobré společnosti na Leirinu (to je bájná země, kde vládne císař a magie) a zatím co Kačka se už připravovala na první dobrodružství, pokračovali jsme dál v našem čase a po naší zemi. Vybral jsem hrad Bítov, poněvadž to bylo kousek a na zpáteční cestě jsme se ještě na skok stavili v Telči na věži, ze které si pan Werich prohlížel náměstí a hemžení na něm. Pochopitelně jsem doloval na obou místech pověsti. Není to snadné, ale opět se podařilo.
V Telči mají dokonce tištěný sešitek s pověstmi a označenými místy, ke kterým se pověsti vážou. Ovšem na Bítově to není jen tak. Tam se o pověstech moc neví a pouze paní z obchůdku s turistickými vizitkami a jiným rozličným upomínkovým zbožím nám dokázala poradit, že dole v hradní zahradě jsou pověsti na tabulích. Byly tam. Mám je všechny, ale jednu, jednu mám navíc. Tu jsem vymámil ze slečny průvodkyně, která se nejdřív zdráhala, pak nevěděla, ale nakonec si vzpomněla a povídala, že:
Jednou, bylo to prý v noci, co už dávno odbila dvanáctá, probudily jednoho z průvodců na hradě divné zvuky. Vyšel z pokoje na hradní chodbu a zvuky byly daleko zřetelnější. Nevěda, co zvuky znamenají, vydal se za nimi a za záhybem chodby uviděl u dvířek ke kamnům, které i na tomto hradě jsou na chodbě, aby přikládání nerušilo panstvo uvnitř komnat, stát postavu v čepci, dlouhé suknici a zástěře. Žena se na něj otočila, ale zůstávala u dvířek a stále si mnula ruce. To byly ty zvuky. Šustění rukou, které si žena třela o sebe, aby se u dvířek od kamen ohřála. Průvodce chtěl ženě vysvětlit, že v kamnech už se dávno netopí a zeptat se jí, co na hradní chodbě po půlnoci pohledává, ale postava jen zakývala hlavou a než k ní průvodce došel, rozplynula se. Hned na druhý den se průvodce svěřil ostatním a všichni začali přemýšlet, co mohlo to zjevení znamenat. Až jeden objevil ve starých obrazech postavu, kterou po půlnoci probuzený kolega popisoval. Ano, to je ona! Na obrázku byla kuchařka bývalého hradního pána. Proč se však na chodbě nyní zjevila, nikdo neví. Od té doby co si u kamnových dvířek ohřívala ruce, už jí nikdo v hradě nespatřil.
Tím slečna průvodkyně svoje vyprávění skončila, já se poděkoval a jsem o další pověst bohatší.
To vám je prima, že si lidi pořád rádi hrajou a vymýšlejí jen tak pro radost, ale pro dnešek už to stačí a nějakou tu pověst z hradní zahrady si musím nechat i na zítra.

cesta do Měsíce

Na výletě jsme byli i o tomto víkendu, ale to si nechám na zítra. Dneska tu zapíšu, tedy vlastně zafotím, jednu filmově řečeno upoutávku na nadcházející pátek. V pátek totiž budeme mít možnost sledovat zatmění Měsíce a to dokonce velmi dlouhé, jeden a třičtvrti hodinové. Podrobnosti lze najít v odkazu pod touto větou. Nu a protože je to událost astronomicky velmi zajímavá, jistě ji bude kdekdo fotit. I já se na to chystám a proto jsem si cvičil focení Měsíce už minulý týden. A jak tak cvičím se stativem a s objektivy, co nevidím: do Měsíce se mi rovnou před očima trefilo letadlo. Náhodou jsem to stih' a tuhlec je výsledek:

Cesta do Měsíce.

Trip_to_the_Moon

pod Černou věží

Určitě jste už někdy někde potkali klavír. Ne snad, že by piana chodila po ulici v procesí, ale tu a tam se přihodí, že obec či její část nebo někdo úplně jinej umístí ten nástroj někam do veřejného prostoru tak, aby na něj nepršelo a každý, kdo jde kolem, si na něj mohl zahrát. Moc se mi ten nápad líbí. Rozhodně je to lepší, než takový piáno vyhodit do sběru.
O jednom vím tuhle v podloubí nové budovy Národního divadla. A od minulého týdne vím i o dalším v Klatovech. Mají ho tam postavené na dlažbě průchodu pod Černou věží.
Vždycky jsem měl radost, když někdo na to piáno v Praze hrál. A tak jsem zkusil poňouknout Kačku, jestli by si to taky nechtěla zkusit.
Překvapila mě.
Sedla si na stoličku a bez přípravy se pustila do hraní. Myslím, že spustila něco od Mozarta, jelikož to si pamatuje z obsolventského představení z lidušky. A pak přidala ještě jednu, ale to už jsme museli jít, jelikož jsme pospíchali do té barokní lékárny.
No úžasný!
Teď mám radost dvojnásobnou.
Piána nejsou ve starém železe a Kačka s přehledem hraje pod Černou věží - no nejsou to báječný prázdniny?

u_klaviru

na houbách

Na místo činu se vrací ledaskdo. Pochopitelně se tím pachatelé příliš nechlubí, ale nemůžou si pomoct. Cosi je pudí k tomu, aby se tam znovu podívali.
S námi je to kapánek jinak. My se tam vracíme rádi a vůbec se tím netajíme.
Jedna výletní cesta vedla minulý týden na jihozápad a tudíž bylo jasné, že pojedem naší obvyklou trasou, tedy přes Březnici a Lnáře.
A tam to je.
Tam stojí zámek, kde jsme měli svatbu. Už jsme se tam s mouveselouHaničkou vrátili několikrát a tentokrát byla příležitost vzít na místo činu i Kačku s Matějem. V pokladně byla velice vstřícná slečna a přesto, že nás nenašla na fotkách - inu, tak staré tam už nemají - ochotně nás zavedla do sálu, kde se stále svatby konají. Ba dokonce nám udělala fotku, abychom měli důkaz, že jsme tam byli znovu.
Když jsme tu slávu popsali dětem, Kačka se hned ptala, proč maminka tenkrát přijela pozdě. Tož jsem jí vysvětlil, že to se dělává, jelikož nevěsta si ráda dá na čas, aby přijela drobítek pozdě, poněvadž to jsou pak všichni napnutý, jestli vůbec dorazí a při tom napínání jsou všichni ve střehu a v očekávání, což pak způsobí náramnou slávu a úlevu, že nevěsta nakonec přeci jen dorazila a nastanou ovace, čímž vznikne daleko větší efekt, než když přijdou všichni najednou.
"A proč si to nepamatuju? A kde jsem vůbec byla?," plácla Kačka bez rozmyšlení. To ona dělává.
"No protože jsi tenkrát ve Lnářích, Kačenko, byla přece ještě na houbách …"
"Aha …"
Zasmáli jsme se a smál se i Matěj, neboť i on v té době ještě houbařil. Teď ovšem už ani jeden nemůžou říct, že by v tom sále nebyli. Teď na to máme tuhle fotku.

Lnare_180713

Pověst o zazděné Kateřině

Kolínskou záhadu popsanou v textu uvádějícím pověst o panně Miladě jsme vyřešili minulý týden. Je to vskutku prosté, milý Watsone! Kolín, přesněji řečeno odbočka z obchvatu na starou kolínskou silnici, je schovaná za protihlukovou zdí. Stačí se v kritickém okamžiku zakecat, což se mi stalo, a ani nevíte, že jste přejeli Kolín. Tentokrát jsem si tedy dal pozor a do Kolína jsme trefili. Čímž je tedy záhadné mizení Kolína jednou provždy objasněno. A máme tu prostor pro další pověst. Tentokrát z Lipnice:

Pověst o zazděné Kateřině

Krásná Kateřina z Landštejna se jednoho dne zamilovala do majitele
nedalekého hradu Orlíka Jindřicha z Dubé.
Když se to dozvěděl její muž, pán na Lipnici, Čeněk z Vartenberka,
nechal Jindřicha zavraždit a své ženě nachystal krutou smrt.
Do výklenku v hradní kapli vsadil nejprve mrtvolu svého soka
a k němu pak nechal postavit a ke zdi přikovat nebohou Kateřinu.
Své strašné dílo pak dokončil tím, že výklenek zazdil.
Od té doby prý v noci můžete potkat nebohou Kateřinu, jak bloudí
hradem a hledá svého milého.
Na počátku 18.století se při stavebních úpravách hradní kaple
skutečně našel zazděný výklenek a v něm dvě lidské kostry,
jedna údajně se zbytky brnění.


Je třeba ještě dodat, že pověst se vypráví i na Lichnici. Ovšem jinak.

Zde je převzatý text:
Podle zápisů Mikuláše Dačického z Heslova byla na Lichnici zazděna před vánocemi roku 1507 (tady bude chyba, jelikož Mikuláš Trčka se tohoto roku zdaleka nedožil) Kateřina, žena tehdejšího pána Mikuláše Trčky z Lípy, za svoji nevěru. O hlavu přišel i její milenec Zdeněk Šarovec.
Podle pověsti se však Kateřina scházela pouze se svým bratrem, který se vrátil z cest a ze zazdění jí pomohli ven věrní služebníci.
Kostra zazděné ženy se však našla při rekonstrukci nepříliš vzdáleného hradu Lipnice. I ten ve stejné době vlastnil pan Trčka. Mikuláš Dačický se prý při popisování této události přepsal o jedno písmeno (a podle všeho popletl i letopočty).
A k tomu nám hradní kastelán navíc povídal, že:
Paní Kateřina byla velmi laskavá ke všem svým služebníkům. Ti jí za její laskavost nejdříve nosili tajně zachovaným otvorem vodu a jídlo, aby ji udrželi při životě. Pán často odjížděl na cesty a toho brzy služebníci využili, aby paní ze zazdění osvobodili. Ta se pak ukryla ve městě u bratra. Náhoda tomu chtěla, aby právě ve chvíli, kdy se paní cítila již v bezpečí a procházela se po městském trhu, navštívil trh i její manžel. Když došlo k nevyhnutelnému setkání, manžel měl za to, že vidí ducha zazděné Kateřiny. Trefil ho šlak a když ho v zuboženém stavu dovezli zpět na Lichnici, již se neprobral a zemřel.

Tak to vyprávějí pověsti. Ovšem jak to bylo doopravdy, to už se těžko dozvíme.

hádanka červencová

Vida, letos se mi přihodila v pořadí třetí a co se předmětů týče už druhá opravdová hádanka. Jeden si jezdí po výletech a ledacos se namane. Tudíž, hned za čerstva, je tu k hádání jeden předmět. Uhodnete, co je to na obrázku?

a) skarifikátor - lékařský nástroj z osmnáctého století používaný na pouštění žilou
b) vodotěsný křesadlový zámek - vyměnitelný zámek muškety ze šestnáctého století, který zaručoval jistou odolnost proti vlhkosti a rychlé nové nabití pušky
c) nožík na doutníky - poloautomatický nožík z přelomu osmnáctého a devatenáctého století sloužící k rychlému ukrojení špičky doutníku

hadanka_180717

strašidla na Kačině

Hned po výrobě mozaiky a lampy v Orlických horách jsme si udělali s dětmi prázdniny. Krátké, společné, jelikož dneska zase zmizej na Šaolin a pak zase dál. Tož jsme si naordinovali tu a tam nějaký ten výlet. Tak kupříkladu ve Žlebích mají pořád ten roh z narvala a na podlaze tu starou kůži z medvěda, kterou mě průvodce vyděsil, když jsem ještě nechodil do školy a s rodiči jsme tam byli na návštěvě. Inu, některé hodnoty přetrvávají.
Našli jsme i další narvalí zub a to v barokní lékárně v Klatovech na náměstí. Tu jsme viděli i shora z Černé věže, zamávali na mouveselouHaničku, které se nahoru nechtělo, a mrkli jsme i do katakomb, jelikož se sluší, abychom tam alespoň jednou zašli.
Pověsti jsme sbírali poctivě všude. Jenomže to není jen tak. Průvodcové průvodcují a pověsti skoro neznají. Museli jsme je dolovat. Na Kačině jsem vydoloval dvě. Jednu turistickou a to tu o tom lustru v sále, který prý spadne na každého nevěrníka. Neměli jsme příložitost to vyzkoušet, neboť do sálu jsme nepřišli. Zato jsme byli ve sklepení a tam nám jiný pan průvodce prozradil, že v těch sálech nahoře se dějou vůbec divný věci. Že jsou tam v noci slyšet hlasy a strážní služba přitom jakživo nikoho nenačapala. A onehdá jim kdosi zavíral dveře, když v noci procházeli sály zámku. Průvan prý to nebyl a strážní pes prý kňučel a držel se u nich … nu, zřejmě na Kačině v noci straší.
A v té lékárně v Klatovech taky žádnou pověst neznají, ale prý mají ve sklepě zazděnou jeptišku a lékárnice se bály chodit do sklepa a raději tam posílaly mužské, jelikož co kdyby tam na ně ta jeptiška dole bafla. Koneckonců podsklepené jsou celé Klatovy a lékárna zrovna sousedí s katakombami, kde jsou uchované ty mumie jezovitů, co jsme si je byli prohlédnout, tudíž jeptiška bude v dobré společnosti a to že je zazděná, jejímu duchu určitě nebrání ve strašení počestných lékárnic.
Připouštím, že pověst o paní Miladě nedávno tu zapsaná je nepoměrně košatější, ale na druhou stranu o strašidlech na Kačině a v klatovské lékárně je taky dobré vědět. Jeden aspoň ví, koho kde může takhle v noci potkat, jestli se tam bude v noci potloukat.

Tuhle jsou Žleby:

Zleby

tuhle ten narvalí zub v lékárně v Klatovech:

narval_Klatovy

A tady konírna zámku Kačina:

Kacina



říkejte mi Izmael …

Právě uplynulé čtyři volné dny jsem lovil Bílou Velrybu. Pravda, není to úplně přesně. Už proto, že v Orlických horách moc velryb k lovu není. Já si ale umanul, že jí dostanu. Nebylo to snadné. Ve srovnání s kapitánem Achabem jsem to měl ovšem nepoměrně snadnější. Jediná překážka byla paní Jana, se kterou jsem si nějak neporozuměl už na začátku a hned první večer jsem z jejího improvizovaného ateliéru utek' poté, co na mojí otázku, zda je možné dělat i něco jiného, než předem připravené předlohy, odpověděla, že v žádném případě. To mě namíchlo a tak jsem šel po svých.
Jenomže jsem v Bystrém nebyl sám.
Byli jsme tam s moupracovitouHaničkou a s kamarády, čímž se přihodilo, že zatím co já utek', oni poslouchali dál a paní Jana vytáhla z rukávu možnost další. Sice to nebyla ani vitráž, ani tiffany technika (což byl právě ten kurz, na který jsme přijeli), ale byla to možnost, jak si dělat téměř to, co kdo chce. A tak mě ukecali, abych se k nim znovu přidal, což jsem na druhý den ráno učinil, a pustil se do skleněné mozaiky. Od čtvrtka do soboty jsem se hrabal ve skleněném odpadu odřezaném z vitráží.
Tisíce střípků jsem prohrabal - a kupodivu nacházel zrovna ty, které se hodily. Třeba prsní ploutev bílé velryby. Ta tam byla v odpadu spolu s čelistí a dalšími použitelnými střípky. Nu a tak se mi pomaličku během tří dnů dařilo sestavovat obrázek, který jsem si v sobotu dopoledne nakreslil podle předloh.
Velrybu jsem měl už v pátek. Pozadí jsem dělal nadvakrát, jelikož to první jsem vysypal zpátky do odpadu. Nelíbilo se mi. Začal jsem znovu a v neděli dopoledne už jsem mohl mozaiku spárovat. Zatím mášikovnáHanička a kamarádi Lucka s Jardou dělali tiffany lampy, vitráže, spékané plastiky, tiffany misky - tedy ovšem kromě méumíněnéHaničky podle předlohy - a Jarda si nakonec střihnul i malou mozaiku. Já se s tím mořil tři a půl dne. V něděli před obědem na mě z obrázku vykouk' Mody Dick. Jako autor návrhu, předlohy i díla musím říct, že napoprvé to mohlo bejt i horší.
Hezkej výlet to byl. A to jsme ještě stihli dva zámky a jeden kostel se skleněnou střechou. Mimochodem ten kostel v Neratově, to byl největší zážitek z celého výletu.
Když to vezmu kolem a kolem, vlastně jsme si to báječně užili a já to měl navíc skoro jako v příběhu o Moby Dickovi. Kostel byl, protivenství jsem překonal a Bílou velrybu jsem nakonec přeci jen dostal. A tím by vlastně tenhle zápis mohl začínat: Říkejte mi Izmael …

Moby_Dick

společná rozcvička

Sedím u klávesnice a přemýšlím, o čem budu psát. Taková ranní rozcvička pro šedou kůru mozkovou. Včera večer zrovna mě napadlo pár věcí, jenomže to se týkalo nápadů do příběhu, který už nějakou dobu probírám s Ondřejem, to se netýkalo woleschka. Takže prohlížím podrobně včerejšek i pondělí, jestli tam nebylo něco, co by vyčuhovalo a dalo se zapsat. A kdepak je asi Cyrda? Normálně se mi vometá kolem nohou. Ha! Co to?! Kerej vometák to leze v kuchyni po lince a vráží do kastrólů?
"Co tam máš co dělat!"
Běžím do světnice.
Cyrda běží ze světnice.
Prohlížím škody. Žádné nejsou.
Běžím do síně ke schodům.
Cyrda běží pod schody.
"Vylez!"
Vhci jí popadnout vlevo pod schody.
Cyrda běží vpravo pod schody.
Oběhnu to zleva.
Cyrda to oběhne zprava.
"Potvoro! Já vím, že's lozila, kam's neměla!"
"A já vim, že's mě, pane, při tom nechyt'."
"Ale až tě čapnu!"
"Jestli mě čapneš."
Cyrda se na mě směje pod schody. Chvilku nalevo, chvilku napravo. Honíme se. Ale nedohoníme. Cyrda má o dvě nohy víc a když nechce, abych jí chytil, tak se prostě nedá.
"No tak jo, tvore, tak jsi zase vyhrála."
"Viď? Taky mi to tak přijde, pane."
"Jo. Seš nepolapitelnej černej panter. A teď už toho necháme a já to du zapsat."
Tak to by bylo.
Rozcvičku máme za sebou společně, já mám zápis do deníku a Cyrda další zápis do knihy vítězství.

volant - obšít

Volant už je v servisu. Včera jsem ho tam zavezl, hned mi přehodili ten náhradní (psáno zde) za ten můj, abych měl čím rejdovat, než mi ten můj potáhnou.
Běžná věc.
Ano - pokud by u toho byl běžný technik. Ona je v tom servisu ale i paní a já původně myslel, že je tam hlavně na to papírování, příjem a drobné práce. Kdepak, chyba lávky. Paní popadla náhradní volant a pravila, že mi to přemontuje. Jak pravila, tak učinila. Sice na otázku, jestli jí můžu koukat přes rameno, zahudrala, že tohleto má teda fakt nejradši, ale pak se usmála a že prý se klidně můžu dívat. Nechtěl jsem pokoušet a raděj jsem se nedíval, jak se tan volant montuje.
Zřejmě to nedělala prvně. Za chviličku to bylo vyměněný, můj volant byl volný, náhradní v autě a já dostal papír o převzetí, na kterém stojí: volant - obšít.
Paní se usmála a že prý to bude po svátcích hotové.
Už se těším. Na ten volant i na tu paní.


ps
Meteowoleschko je na nějakou dobu bez meteostanice. Už i u téhle odešlo čidlo venkovní teploty a vlhkosti. Objednal jsem ho, ale než přijde (a bude-li fiungovat), budu to holt bez meteostanice muset vydržet. Přiznám se, že mě to vzteká. Tahle stanice je už druhá v pořadí a měla fungovat bezchybně a dlouho. Já si teda dlouho představuju jinak.

Pověst o panně Miladě

To, že mi před očima zmizel Kolín, to je jen drobná příhoda ze sobotního výletu. Já jsem byl totiž desítky roků zvyklej jezdit z Kutný Hory přes Kolín přímo, jenomže on už je kolem Kolína přes pět let nový obchvat, čímž se Kolíňákům ulevilo, ale mě to zmátlo, protože na to nejsem zvyklej a už dlouho jsem tudy nejel. Čili: jeda od Kutné Hory očekávám Kolín, vidím ho před sebou a najednou jako by proutkem mávnul - Kolín je pryč. Dřív, než mi z očí zmizel Kolín, byli jsme na Lipnici, Lichnici a skokem i ve vápence v Třemošnici. Nu a na té Lichnici jsem si řekl, že bychom mohli zkusit letos sbírat pověsti z míst, které navštívíme. A protože jednu si pamatuju ještě z dětsví, na Lichnici jsem si ji na Dívčím kameni našel a díky moderním technologiím nemusel opisovat. Stačilo ofotit a nechat převést do textu. Jenom korektury jsem musel udělat a to je raz dva.
Nuže tady je první letošní pověst z hradu Lichnice o panně Miladě v plném znění přímo z hradu:

Pověst o panně Miladě

Statečný pán hradu Lichnice netrpělivě očekával
narození svého syna , který by se měl stát dědicem jeho
bohatství a proslavit rod dalšími slavnýıni činy. Těšil se však
marně. Místo chlapce se narodila dcera, kterou otec přivítal
zamračenou tváří.
Léta plynula a krásná Milada nahradila otci záhy syna. Byla
statnější než ostatrıí děvčata a vyhledávala spíše chlapecké zábavy.
Otec ji naučil jezdit na koni a zacházet se zbraněmi. Provázela ho na
každém lovu a pronásledovala zvěř s odvahou, která udivovala. Byla
tak silná, že dovedla zkrotiti splašené koně.
Otec se radoval, že je statečná, přitom však zapomínal, že její
srdce tvrdne, že se Milada stává bezcitnou.
A pak se stalo, co nikdo nečekal. Jednou za bouřlivé noci
vracel se rytíř z Čáslavi. Dojel šťastně na návrší, tam však burácení
hromu jeho koně tak vyděsilo, že se náhle vzepjal a uháněl
k Lovětínské rokli. Marně se rytíř snažil zachránit. Jediný skok a
zřítil se s koněm do temné hlubiny.
Krásná Milada osiřela a stala se hradní parní. Nad otcovou
mrtvolou vzplála nenávistí k zákeřnýın skalám a pevně se rozhodla, že
si zamiluje jen toho muže, který bude vzdorovat všem jejich
nástrahám.
Brzy se sjížděli ze všech stran rytíři, aby získali sličnou a
bohatou nevěstu, ale Milada byla lhostejná ke všem jejich nabídkám.
Dala rozhlásit po celém kraji, že si vezme za manžela jen toho rytíře,
který vyjede v plné zbroji na osudný sráz nad Lovětínskou roklí a tam
se s koněm třikráte otočí.
Po této zprávě přijížděli mnozí rytíři, aby si prohlédli ono
místo, které mělo rozhodnout o jejich osudu, a vraceli se zklamaně ke
svým domovům. Jiní spoléhali na svou jezdeckou dovednost a vjeli
odvážně po úzkém hřebenu na nebezpečný vrcholek zrádné skály.
Jenže ta byla hladká a tvrdá, takže se na ní nezachytily ani
nejostřejší podkovy.
Bezcitná Milada tak posílala rytíře na jistou smrt, jako by jí
nezáleželo na životech mladých lidí. Ba někdy jí zahrál kolem úst
posupný úsměv, když se odvážný rytíř řítil do hlubiny.
Rytíř za rytířem padal do temné hlubiny a Milada se o jejich
mrtvoly nestarala. Jediný rytíř Jetřich se pádem do kamenité rokle
nezabil. Kovář, který žil u rybníka, našel náhodou těžce zraněného
v hustém smrčí. S matkou a dcerou odnesli nebohého rytíře do
kovárny, kde ho pozomě prohlédli a ošetřili. Rytíře se jim podařilo
zachránit.
Zpráva o tvrdém srdci krásné Milady se rozletěla široko
daleko a s ní i pověst o tom. že dívka osudný kámen očarovala, že tak
záměrně ničí všechny nápadníky. Od té doby se rytíři hradu vyhýbali.
Už jenom zřídka se přihlásil další odvážlivec a pyšná Milada málokdy
sledovala z okna arkýře hradní věže jeho zoufalý pokus.
Teprve po delší době se objevil před hradní bránou sličný rytíř
s kuší a s toulcem ostrých šípů. Milada rozkázala, aby ho vpustili do
hradu, a pohlédla zkoumavě na jeho štít, kde chyběl erb. Rytíř
vypravoval Miladě o dalekých krajích které procestoval, hrál jí na
loutnu a zpíval dlouho do nocí teskné písně.
Milada se nemohla dočkat rána. Stala se z ní přes noc
neuvěřitelná změna. Poprvé v životě se vyděsila, když pomyslela, že
její krásný společník může zákrátko ležet v propasti. Mohla však
odvolat svou krutou podmínku?
Přála si, aby se neznárnému rytíři úkol podařil, neboť se
chtěla stát jeho ženou.
Jakmile vyšlo slunce, chystal se rytíř k těžké zkoušce. Osedlal
koně, prohlédl pozomě jeho podkovy a cosi do nich obratně vložil.
Potom si pověsil na rámě kuši, k pásu toulec se šípy, vyšvihl se do
sedla a vyjel z brány.
Služebnictvo spěchalo na hradby, aby odtud sledovalo
statečného jezdce, Milada stála ve věžním arkýři a nemohla se nasytit
pohledu na zmužilého rytíře.
Hle, už vjel po strmé stezce na skalní útes a začal se s koněm
otáčet, Jednou, dvakrát, třikrát . . . . . . .
Milada zapomněla dýchat. Srdce se jí sevřelo úzkostí, tvář
smrtelně zbledla, oči hleděly jako v horečce.
A vtom už rytíř vítězně zavýskl a rozjel se sebevědomě proti
hradu, v jehož arkýři stála Milada.
Jásot zaplavil celý hrad.Rytíř zastavil koně pod Miladiııým
arkýřem, a když mu dívka nadšeně zamávala, zvolal silným hlasem:
,,Splnil jsem svůj úkol. Přemohl jsem zákeřné skály i tvou lest.
Vím, že jsi dala kámen uhladit a bezcitně posílala na smrt desítky
mladých mužů. Démanty, které jsem vložil do podkov svému koni, mi
umožnily stát se jejich mstitelem. Zde máš odplatu za svou
ukrutnost!"
Vytrhl z toulce šíp, napjal kuši a vystřelil. Než se Milada
vzpanrıatovala, projel jí srdcem ostrý šíp. Na hradě nastal zmatek,
nikdo nevěděl, co má dělat. Když se čeled' konečně dostala do
arkýře, byla už jejich paní mrtvá. A rytíř mezitím zmizel, jako by se
pod ním slehla země.