2018

Freud by neměl šanci

Člověk to tenkrát děsně řešil, i knížky jsem si k tomu kupoval a študoval - ale pochopitelně to mělo prachmizernej výsledek. Výklad snů je totiž záležitost poněkud neuchopitelná a tudíž si každej může vyložit, co chce a jak chce. I když třeba takovej Freud se tím docela proslavil. Ten měl ovšem úplně jiný téma, než jeřáb.
Jo, mně se zdál teď nad ránem jeřáb. Probudil jsem si příliš brzo, znovu jsem usnul a v té chvíli se mi zdál tenhle sen:
Film, co se mi před očima promítal, měl pochopitelně spoustu detailů a odboček, ale hlavní děj byl asi tenhle:
Jedu autem po sídlišti. Mohlo vypadat jako třeba pražskej Barrandov. Zrovna se tam na mnoha místech stavělo. Koukám, jednen vysokej jeřáb na staveništi je nakřivo, kapku pokácenej, ale pořád drží. Divný, pomyslím si a jedu dál.
Další Jeřáb. A zase nachýlenej. Tentokrát se opíral o to závaží, co mají některý jeřáby dole u paty věže. Ale nespad, jen byl nakřivo. Zase divný.
Třetí jeřáb byl na tatrovce. Na takový tý hodně starý, stojedenáctce. Byla hranatá, oprejskaná, na žluto natřená, jako jeřáby bejvaj. Tentokrát byl nakřivo celej auťák. Byl zapadlej levou přední částí do hromady břidlice. Jeřábník točil věží, ale nepomáhalo to. Byl prostě zapadlej a tak našikmo, že z nádrže začala vytékat nafta. A už tekla proudem.
Zastavil jsem a povídám jeřábníkovi, že to nemůže tahle nechat týct, že to způsobí pokažení vody, že se to dostane do spodních pramenů a já že mám nedaleko barák a studnu. To jsem si vědomě vymýšlel, abych dodal obsahu větší naléhavosti.
Odbyl mě. Že prej na to kašle. Řekl jsem, že to tak nenechám a zavolám na policii. Vysmál se mi a tak jsem zavolal. A tam, že jo, že tomu rozuměj, že viděj moje telefonní číslo, že si zaznamenali moji polohu a někoho pošlou. Vyjel jsem jim naproti a hleďme, hned byli za mnou. Zastavím a chci vysvětlovat a ukazovat. Jenomže to nebyli oni, to byli jiný. A že prý stavím uprostřed cesty a že mě předvedou kvůli omezování provozu. Na služebně jsem to vysvětlil, oni pochopili a pustili mě s tím, že už mají stejně padla, že se převlečou do civilu a půjdou na to mrnout se mnou, i když to má na starosti někdo jinej.
Policistku a policajta v civilu jsem naložil a jedem do té zatáčky s téměř převráceným jeřábem, co mu tekla nafta z nádrže. Už tam nebyl. Ale našli jsme stopy, otisk kola a nárazníku v zemi a v tom kaluž nafty. Bylo jasný, že nekecám. S tím ti dva nic dělat nechtěli a odešli.
Najednou se tam vyskyt motorkář na chopperu. Vysmátej, veselej, fousatej, žoviální. A že prej to šechno ví. Ptám se ho, jestli von je ten policajt, co to má na starosti. A že prej né, ale že se doslech vod přátel, že tu má nějaký potíže a že mu patří ta stavební firma i ten jeřáb. A že to nechal vodklidit, aby nepřišel do řečí.
"Do jakejch řečí? Dyť tu vytekla nádrž nafty a poškodí to spodní vody!"
"Ale houby, poďte ke mně, tam to vyřešíme."
V jeho kanceláři se mě snažil vysvětlit, že policejní šéf je jeho kámoš, že mu zavolal, ať to uklidí a urovná, tak ať do toho nešťourám.
"A budu šťourat! To je lumárna todleto!"
Prásk jsem dveřna a vodešel. Odjížděl jsem autem kolem toho už sotva patrnýho důkazu na staveništi a říkal si, že oficiální boj proti tomuhle je marnej, že jsou domluvený a spolčený a že normální cestou proti nim nemám šanci. Rozhod jsme se to nevzdat a vzít to přes ekologický aktivity a …
… a to už jsem se probudil.
A teď mi to vyložte.
Freud by, počítám, neměl šanci.

s pizzou na hlavě

Měl jsem cosi služebně na práci na Andělu a vedl jsem na místo kolegy. To se, pochopitelně, stává, na tom není nic divného. Ostatně na místě jsem sám asi před týdnem byl a tudíž se mohlo zdát, že vím, kam jdu.
"Tak eště támhle a tam za rohem to je," vedl jsem s jistotou skupinku.
Šli jsme tedy rovně, pak za roh a tam to bylo.
"A teď vedle těchhle dveří tady do toho průjezdu …"
"Ale to je hospoda …"
"No jo! Eště minulej tejden tady byl vjezd!"
Poněkud jsem zpanikařil. Teď jsem za pitomce. Vedu to tu celé až sem a nakonec se ukáže, že jsem tu nebyl a místo vjezdu do domu jsem vlez do pizzerie.
"Tak to né … to eště kousek vlevo musíme …"
Kousek vlevo byla zahrádka té pizzerie.
Sakra. Dyť jsem furt na tom samým Andělu, co sem tak často chodím. Dyť to tu přece nemohli přes noc přestavět a do průjezdu nacpat pizzerii. Kde ty vrata u všech všudy jsou?
"Tady! Tady to je!"
Vjezd do domu byl o deset metrů vedle, hned za tou zahrádku tý hospody. Jenomže z toho původního úhlu to vypadalo, jako že ty vrata jsou ta pizzerie a hospodskej na nás nevraživě civěl jako na komando, co mu jde zabrat lokál. Naštěstí jsem se mu na poslední chvíli vyhnul a našel ta vrata vedle, ale bylo to vo fous.
Chvilka nepozornosti a mohli jsme skončit s pizzou na hlavě.

usmál se a udělal duhu

A to už byl večer, bylo k deváté hodině a zašalo drobně krápat. Nebyl to včera žádnej slejvák, jen takovej deštíček, ani tu zahrádku moc neumokřil. A pak se na západě roztáhly mraky a do toho deštíku zasvítilo slunce.
A bylo to jako z Cimrmanova Českého nebe: usmál se a udělal duhu …

duha_180626

kouzelnej spíš nebude

… protože vlastníme nakrátko utržené sluchátko.
Správně, uhodli, Mach a Šebestová. Dělali kdejaké psí kusy, jelikož měli řečené sluchátko. Utržené. Já ho kdysi kdesi míval taky a pak se někam ztratilo. Ale stejně se mi s ním jakživo nepovedlo něco vykouzlit. Teď jsem si na něj vzpomněl, jelikož mi opravovali kůži.
Nezúčastněnému čtenáři by se mohlo zdát v tom lepším případě, že to spolu nesouvisí, a v tom horším, že mi přeskočilo. Chyba lávky! Souvisí a nepřeskočilo.
Mám totiž, tedy měl jsem, značně ošoupanou sedačku v autě. To člověka zlobí a tudíž jsem se začal pídit po tom, jak a kde to nechat opravit. Pochopitelně se dá koupit celá sedačka, ale to mi přišlo poněkud neekonomické. Hledal jsem dál a našel jsem mistra kůže. Tak si říkají a opravují čalounění v autech, na židlích, sedačkách a počítám, že by dali dohromady i to přetržený kanape pana přednosty. Opravili mi to náramně. A navrhli, že by dokázali znovu potáhnout i ten volant, co je už taky odřenej.
"To by bylo skvělý! A jak dlouho by to trvalo?"
"No … asi tak čtyři, možná pět dní …"
"Tejden!? … Tak to nepude. Já to auto potřebuju denně."
Sedačku mám tedy sice jako novou, ale ten volant, to by nešlo. Tejden bez auta kvůli volantu … ale počkat! Napadlo mě, že by to mohlo mít řešení.
"A co kdybych měl ten volant náhradní a vy byste mi ho tam dali, ten můj opravili a pak to zase, už nově potažený, dali zpátky?"
"To by šlo."
A tak jsem začal pátrat. Nejdřív koupit, ale když majitel volantu, který jsem našel, zvedl cenu na dvojnásobek, přestalo mě to zajímat. Zeptal jsem se tedy v servisu, jestli by neměli nějakej na půjčení. Kdepak, nemají, že to ale nedávno taky řešili a že bych to moh' zkusit na vrakovišti. Zkusil jsem to hned a ejhle: pán byl laskavej, pochopil, že kupovat volant nepotřebuju, ale půjčit by to prý šlo. Že prý zjistí, jestli najdou zrovna ten můj. A našli. A že to uděláme jinak: že mi ho za dvě stovky prodaj a pošlou na dobírku. Báječnej člověk!
Nu a tak jsem byl včera na poště pro balík a teď mám doma náhradní volant. A vypadá jako utrženej, eště z něj kouká kabílek. Jako od toho sluchátka.
Jenom si nejsem jistej, estli bude kouzelnej. Počítám, že spíš ne.

kariéra komedianta

"A líbilo se vám to?" ptal se pochopitelně hned po představení Matěj - čerstvý kulisák, který si poprvé zažil děkovačku na prknech, která … no, svět bych nepokoušel. Stačí, že pověst ohrobeckých ochotníků sahá od Vraného přes Břežany až do Pyšel.
"Líbilo, Matěji. A ta druhá půlka, ta byla obzvlášť legrační. Zvlášť ty kachny."
"A to jsem to asi třikrát zvoral. A ta opona byla nějaká zarezlá a nešlo to roztahovat. To jsem s tím musel cukat, aby se to vůbec pohlo."
"Nakonec to ale roztažený bylo."
"To jo, ale šlo to blbě. A ty boty, to si nemyslete, ty byly děsně těžký. Jsem se s tím musel dřít."
"Však jich byl plnej košík."
"A když na mě pak nakonec rejža ukázal, tak jsem vůbec nevěděl, co mám udělat. Jenom jsem se šklebil. Ale měl jsem se uklonit."
"Toho si nikdo nevšim."
"No jo, ale těch chyb. Těch si ale …"
"Kdepak, Matěji, celý to bylo fajn a nikde nebylo nic poznat. Takže jste ty kulisy přenášeli dobře."
"Ale jsem děsně unavenej," ukončil Matěj rozpravu o své premiéře a šel do hajan. Však si to taky letos zasloužil.
Ty první roky totiž divadlo prospal s Kačkou doma, pak už chodili s námi a ospalí mžourali na jeviště, potom několik let už s nadšením oba pomáhali u brány s lístkama - no a letos měl premiéru za kulisama. Takhle nějak si představuju kariéru vopravdovýho komedianta.
Ti všichni taky začínali od píky.

překvapení v mincovně

A že prej jsme vobjednaný už dva měsíce a že to přece vím a že to nejsou žádný šizuňkové … a hromadu dalších argumentů jsem si vyslechl, když jsem hudral směrem k mincovně. Totož mincovně české, tedy vlastně k jablonecké bižuterii, která ovšem přestala být bižuterií a začala být mincovnou právě před dvaceti pěti lety.
A to byl taky důvod, proč jsme jeli s dětmi do Jablonce, abychom se podívali do výroby, jak se dělají mince. Byl tam totiž den otevřených dveří. Pro děti i mouzvídavouHaničku to jistě mohlo být něco obzvlášť zajímavého, ale mě bedny, pořadače, dopravníky, balící linka a razící lisy nijak nepřekvapily. Ba dokonce jsem utrousil poznámku, že kdyby na to přišlo, můžu takovej stroj nakreslit, aby bylo podle čeho ho vyrobit - to jsem trochu kecal, ale v principu ne zas tolik, jelikož jsem strojař, ale konstruktérem jsem byl už velmi, velmi dávno. Ale já bych do toho zas' přišel. Jediná novinka, kterou jsem netušil, byla, že padesátikoruna má v lisovaném spoji drážku - zámek, který jistí obě části proti vypadnutí. Já měl za to, že je to prostě jen tak slisovaný na tupo.
To byla výroba.
Obchod ve mně naopak vzbudil zcela nečekaný zájem. Oni totiž letos vydali nádherný mince. Nejsem sběratel a mince mám jen na placení, ale tohle se mi líbilo. Na tom obrázku, co jsem našel u vchodu, byl totiž na minci Nautilus. A tak jsem začal zkoumat brožurku a zjistil, že je to jakási sběratelská řada mincí čtyř. Že Nautilus už vyšel a že je k mání. Jak jde vo Nautila, jde vofrňování stranou. Hned jsem vlezl do obchodu. Paní mi Nautila ukázala a bylo jasný, že musí být můj.
"A nechcete i vzducholoď a železnýho slona?" Tázala se paní za sklem (oni tam mají všude neprůstřelný sklo, abych si z nich nemoh' střílet).
"Jé, voni už jsou?"
"Jo, už vyšly. Eště bude jedna … ta poslední … ta … jak vona se jmenuje … Kolumbie?"
"Jééé … Do Měsíce! Kolumbiada! … to je krásný! A krabičku máte taky?"
"No jistě a …"
A to zrovna přišla mávšetečnáHanička:
"Eště že jsem tě našla včas! Prosimtě, ty taky vlezeš všude!"
"Ale oni tu mají Nautila!"
"No! Já už ho taky mám!"
"Cože?!!"
"Všechny. I s krabičkou. Eště vyjde Kolumbiada."
"Aha?," odtušil jsem nechápavě.
"Aha!," odtušila chápavě paní za sklem, "takže on vám zkazil překvapení, že jo?"
"Jo. Von je děsnej. Sem vůbec neměl chodit."
"Holt nemůžete vohlídat všechno, viďte," smála se paní.
"To nemůžu. A víš co, tak to aspoň kup Ondřejovi."
"A to je dobrej nápad. Takže já si toho Nautiala nakonec přece jen vezmu," uzavřel jsem transakci.
Šli jsme z prodejny rovnou na exkurzi a mojespravedlivěrozhořčenáHanička hudrala:
"Všude vlezeš, všecko vyšťouráš … kdes' na toho Nautila prosimtě vůbec přišel? A to musíš hned všechno kupovat? … a …"
"Voni ho maj tuhle na titulní stránce brožurky hned u vchodu. Von je děsně hezkej s tou chobotnicí, to jsem nemoh' přehlídnout a …"
"… a to ses vofrňoval, že si nenecháš nacpat žádný mince, že na to nejseš a pak jen přijdem, už deš do prodejny …"
"… a co bych nešel, dyť je snad dneska den votevřenejch dveří, ne? …"
A na tohle už mávýřečnáHanička argument neměla.
A já nemám překvapení, poněvadž hned všude vlezu.

graffitti z Modřan

Tohleto čmárání po zdech mi pije krev. A kdyby jenom po zdech. Čárání po čemkoliv, co drží barvu je lumpárna. Vůbec netuším, kde se tihle čmárající hlupáci vzali, ale zřejmě to bude mít původ, jako ostatně všechno, již ve starověku, neboť se určitě dá někde vyštrachat, že již staří Římané či Egypťané … No, blbost světem vládne od nepaměti. Moje babička to komentovala průpovídkou: Jména hloupejch na všech sloupech. Platí to od věků.
Jenomže ono nic není černobílý. A graffitti už vůbec ne.
Moje averze vůči čmáratelům pořád platí, ovšem jsou vyjímky. Včera jsem šel támhle v Modřanech kolem Elektropřístroje a musím říct, že na té zdi tramvajového tělesa mi některé čmáranice nevadily, ba dá se říct, že se mi jich pár i líbilo. Ono kyž se to umí a nepočmárá se tím nová fasáda secesního domu, tak je to docela zajímavý zpestření šedivejch a oprejskanejch zdí. Nebral bych to jako normu, ale v týhle podobě se to snést dá.
Hned jsem si ty umělecký díla zaznamenal.
Tuhle jsou graffitti z Modřan:

IMG_8539

IMG_8540

IMG_8541

IMG_8543

horror ve tři ráno

Tuhle jsem se tu podivoval nad tím, jak náš kos vypakoval sojku zpátky do lesa, jelikož si to tu vzal za své a chrání zahradu před vetřelci. Ostatně tak to dělala i Sára blahé paměti. Ta to ovšem brala šmahem i s těma kosama.
Včera přišla máospaláHanička s litanií. S litanií na kosa. Že jí vzbudil.
Na tom přeci není nic divného, řekl by si našinec už proto, že tu každé jaro opěvuju pěvce, kterak nám tu od kuropění pějou. A to trvá celou sezónu s drobnými přestávkami na výchovu potomstva. Tudíž je nasnadě podivení nad rozladěním ménedospaléHaničky.
"Vždyť seš přeci ráda, že zpívaj."
"No jo, to jo, to jsem. Když zpívaj."
"Tak vidíš, von ti zpívá na dobrý ráno a ty …"
"Jo, dobrý ráno. Ve tři ráno! A dyby jenom zpíval!"
???
"No von si sed' na rám vokna a začal štrachat po tom plechu a chodit po vokně a dělalo to takovej rámus, že mě ten šupák probudil. A už jsem neusnula. Kosák jeden zpropadenej!"
"Aha… no jestli třeba nechtěl k tobě pod deku … "
!!!
"No nic, nic. Voni sou ty ptáci někdy děsně vlezlý, to už psala Daphne Du Maurier, co to podle ní natočil Hitchcock."
MálaskaváHanička se zakabonila, což mělo znamenat něco v tom smyslu, že dyž jí ve tři ráno probudí kos, tak teda ale vůbec nemá náladu na žádný další horrory.
Což chápu.

po dlouhých letech nová rubrika

Už mi to nedalo a musel jsem založit novou rubriku "mluwené woleschko". On totiž pan Žák, který se rozhodl propůjčit svůj laskavý hlas některým zápisům z woleschka, je učiněnej nezmar. Původně, když se s tím nápadem ozval, jsem měl za to, že se mu několik článků zalíbilo a protože má rád povídání a má s ním letité zkušenosti, přečte si pro známé a pro zábavu nějakou tu stránku deníku. Udělá tím radost sobě, svým posluchačům i mně. A tím to hasne. Jenže pan Žák je nejen laskavý, dovede naslouchat a znamenitě číst. Ale má tu trpělivost procházet články, ktreré mu buď nabídnu nebo si je najde sám. A čte a čte.
Taková báječná záležist to je, že to nemůžu nechat jen tak a proto jsem udělal novou stránku a na ní uložil všechna čtení woleschka.
Tož si je užijte. Já si je občas poslechnu znovu s vámi.

dobře to napsat

Byl to druhý ze zápisů v prvním roce existence woleschka. Tenkrát to byly spíš sebrané nahodilé postřehy v počtu tři za rok, což opravdu nebyl deník, ale zápisy to byly. Ten předmětný se týkal sci-fi. Přesněji řečeno převádění sci-fi do praxe. Já tenkrát hleděl na uklízecího robota jako na zázrak a másci-fiHanička jako na běžnou záležitost, která tu už dávno měla bejt.
I po těch třinácti letech mám pořád technické novinky za zázračné události a má otřináctletchytřejšíHanička to furt ví všechno daleko dřív, než já.
Včera v podvečer jsme s Ljubou a Ondřejem rozmlouvali o životě všedním i jiném a probírali jsme kdeco a pak přišla řeč i na telefony a na to, co dneska umějí a na to, co budou umět zítra. To už byla Ljuba s mouveselouHaničkou v altánku a já s Ondřejem na terase, čímž se naše hovory oddělily a proto jsme si ve skupinkách mohli vést každý tu svou dišputaci. Já se třeba od Ondřeje dozvěděl, že se šušká, že "facerecognition" už je pasé, že ho brzy překoná a nahradí "bodyrecognition", což jsme hned začali probírat. Já ze strany zbavení se soukromí úplně a Ondřej ze strany všeobecného pohodlí například při prohlídkách na letišti, což by nám cestujícím mělo být ku prospěchu odstraněním všech stále přibývajících typů kontrol. Prostě vás už při vstupu do haly naskenujou, rozpoznaj, načtou v databázi a je to. Mají o vás všechno a jestli jste si v dětství hráli za barákem na smetišti na teroristu, máte to spočítaný a do letadla vás nepustěj. Nebo tak nějak. Já tomu oponoval, že bych si to musel rozmyslet, estli by mě tahle míra zbavení se soukromí nevadila, i když jsem si samozřejmě vědom toho, že už mě maj stejně dávno celýho v databázi a kdyby o něco šlo, už teď jsem ztracenej. Ovšem Ondřej chtěl konkrétní příklad mojí paranoi.
Musel jsem něco vymyslet a tak jsem dal příklad: "… heleď to prostě bude tak, že dyž třeba pudeš tuhle na Smíchově do obchoďáku, tak eště u vchodu tě naskenujou a jak vejdeš, už ti naproti bude svítit reklama na foťáky a nezbavíš se toho ani v Tramtárii, protože jen vylezeš z taxíku, už tě na rohu u hotelu bude vítat na obrazovce reklama na den otevřenejch dveří ve fabrice na broušení čoček do objektivů …"
Nu a pak jsme to téma dál rozvíjeli a řešili jsme rychlost procesorů a odezvu sítě a jestli by to všechno takhle rychle šlo už teď … no prostě báječné povídání to bylo.
Když Ljuba s Ondřejem odjeli, povídám nadšeně méusměvavéHaničce jaký prima technický sci-fi problémy jsme probírali a že by to mohlo zapadnout do nějaký další Ondřejovy knížky, jelikož tohle tu eště nebylo a hodilo by se to zas do nový spiklenecký teorie a do Tušení čehokoliv. No prostě nadšeně jsem tu myšlenku chtěl předat dál. MásečtěláHanička však moje nadšení ochladila pod bod mrazu hned v úvodu praktickou poznámkou:
"Ale prosimtě, to přece neni nic novýho, to už tady dávno bylo v tom filmu Minority Report …"
Tak!
U nás končej uklízecí roboti i bezpečnostní systémy budoucnosti stejně. Na smetišti dávno realizovaných nápadů. Moje vzdělanáHanička už to dávno ví, jelikož už to přeci někde viděla nebo četla. Tak jak má furt jeden něco vymejšlet, dyž už bylo všechno vymyšlený?
Naštěstí mám Ondřeje: Když jsem si mu ještě večer posteskl na protřelost méovšeminformovanéHaničky, s laskavostí jemu vlastní mi odepsal:
"Všechno už tu bylo. Jde o to dobře to napsat."
A to Ondřej umí.

taškařice s trenýrkama

Lžičku arzénu, půl lžičky strychninu a špetku cyankáli, toť recept tetičky Marty na domácí koktejl z bezinkového vína podávaný hostům. Víno používají tety proto, že v čaji to chutná příšerně. Ano, pamětníci tuší, že jde o sestry Broostrovy. Někdo je zná z kina, jiný z divadla. My je známe od včerejška z obojího. FIlm si občas pustíme a v Ypsilonce jsme byli večer. Je to taškařice, pochopitelně, a lze jí doporučit, ovšem to jsem netušil, že budu přímým svědkem historické taškařice.
To, že v Ypsilonce dělají šaškárny, je důvod, proč jsme tam byli. Občas v té hře probleskne drobný plamínek vtípku šlehajícího do politiky nebo na hrad. Ostatně ve hře vystupuje aktivně postava jednoho z bratrů Broostrových, která směřuje do blázince, neboť se domnívá, že je presidentem Rooseveltem, čímž se obloukem dostává k prezidentování blázna, co každou chvíli kope průplav v Panamě. Proč ne. Je to magor. A jako takový si může dovolit komentovat svého současného kolegu na hradě, k čemuž došlo a byly zmíněny i červené trenýrky. A jsme u té historické události.
Zatímco tatrman v Ypsilonce troubil na trubku a bavil diváky vtípkem o trenýrkách, tatrman na hradě tyto trenýrky v palácových zahradách před kamerami pálil. To jsem se ale dozvěděl až dnes ráno z
Ondřejova Neviditelného Psa.
Soudný čtenář jistě sám dokáže rozlišit, co je taškařice a co ne. Nicméně divadelní politickou taškařici jsem už nějaký ten pátek nezažil a nezbývá, než doufat, že ta hradní už dlouho nevydrží.

naučil jsem se párovat

V páru, jdeme v páru,
kam, nemáme páru …
… zpívá se v písničce ze Stvoření světa. Možná si ten film Jeana Effela ještě pamatujete. Já tedy rozhodně ano. Ovšem co se páru týče …
Tedy vybila se mi baterka v ovladači k vratům. Inu, dal jsem novou, ale to má háček. Když není ovladač pod napětím, ztratí informaci a odhlásí se. Po vložení nové baterky je třeba jej spárovat. A jsem u toho. Ono to spárování není jen tak a já neměl páru, jak se to dělá. Dělal jsem to jen jednou a to už je dávno. Naštěstí existuje internet a podrobné návody, jak na to. Na to párování.
No jo, návod na párování. Jenomže voni nemaj páru vo tom, že já mám starej modej (já mám vůbec vod všeho starý modely) a ten v těch návodech už není. Ono to spárování probíhá sice tejně, ale ta základní deska, co jsou na ní ty spínače, vypadá krapítek jinak. Postup spárování je ovšem stejnej, což mě zachránilo. To zmačknete jeden spínač, pak druhej spánač dvakrát, pak dvě tlačítka dlouze na ovládání, pak čtete, co je na displeji, pak jedno tlačítko na ovládání, pak to potvrdíte a … a jste spárovaný.
Co vám budu povídat. Tohle párování mi nešlo a nešlo. Jednak ty přepínače: kterej je kterej. Pak ty písmenka na displeji … a kdy se má objevit ten nápis? A kdy ten další? Běhal jsem od návodu k vratům a zpátky nemaje páru, co jsem to vlastně právě teď zmáčkul a co by se mělo stát. To, co se opravdu dělo, to už jsem vůbec nestíhal sledovat. A furt nic. K žádnýmu párování nedošlo.
Tak znova: čudlík jedna jednou, čudlík dva dvakrát a … moment, co to tam zase píšou? Aha … jo kde jsem to přestal? A kterej je teď ten čudlík dva?
hmm….
…. tak znova: čudlík jedna …
Asi tak po půlhodině jsem chytnul ten grif v přepínání čudlíků a čtení displeje. Sekvence se povedla a teď už jen patnáct vteřin počkat … hurá! Je to tam! Je to spárovaný! Hejbe se to!
Tak to by bylo. Vrata zas fungujou na čudlík a já se naučil párovat.
Ale mezi náma: dyby to párování mělo dycky probíhat takhle, tak se lidstvo nevyvinulo a zůstali jsme láčkovcema.

Matěj kulisákem

Není malých rolí, praví letitá zkušenost. Pravda, i tu nejmenší roli si musíte odzkoušet, ale můžete si jí užít, když už se do ní dostanete.
Matěj sem tam nějakou tu roli už dostal, když šlo třeba o pastýřsjkou hru v kostele nebo o nějaké to hraní na flétničku. Teď ovšem má roli ve vážném divadle. Tedy vážném v tom smyslu, že jako každý rok se už patnáctou sezónu scházejí ochotníci, a vážně pracují na povedených taškařicích, kde se dosytosti vyblbnou.
Tentokrát principál Jarda oslovil i Matěje, neboť se mu nedostává kulisáků. Ano, tou rolí je kulisák. V téhle partě je to pochopitelně role nemalá, jelikože se scéna pořád mění a kulisáci mají furt co dělat.
Včera jsem jel pro Matěje na první zkoušku, kde si na už setaveném jevišti naostro prubovali co kam přijde, jak a kam to postavit či pověsit. Pro Matěje to byla navíc nejen zkouška divadelní, ale i zkouška odolnosti, protože dneska píšou ve škole dvě písemky a komedie končila ve čtvrt na jedenáct, což mu moc velkej prostor na učení nedávalo. Ale velký umění je holt řehole a není malých umění. To je stejný jako s těma rolema.
Kromě Matějovy premiéry jsem pak včera zažil ještě premiéru další. Dabing v přímém přenosu. Růženka, tedy přesněji řečeno její představitelka, totiž přišla o hlas, takže jen otvírala pusu a roli za ní mluvila nápověda. Snad to do premiéry dobře dopadne a Růženka hlas zase zpátky najde. Ovšem jako divadelní prvek, byť na zkoušce, to bylo k popukání.
Nu a tak se to celé pomalu sune k té Matějově kulisácké premiéře. Už se na to těším.

je lepší přijet dřív

Hurá! … hned na úvod musím složit poklonu Medardovi, jelikož jeho páteční kápě spustila sice až v sobotu, ale zato napršelo ve dvou vydatných deštích pěkných 45mm, což už je znát. Holt ti naši předkové věděli, o čem mluví a letos by bylo fajn, kdyby jim ta pradávná pranostika vyšla. Klidně by mohlo po tom úmorném suchu pršet celých čtyřicet dní. Ono by se to vsáklo.
Nu a teď k tomu požáru.
Ne, nemám na mysli onen starý židovský vtip o požáru a povodni, které si Khon dokázal zařídit hezky po sobě. Mám na mysli ten sobotní oheň.
Měli jsme v sobotu odpoledne návštěvu a bylo to fajn odpoledne. Vlastně se dá říct, že jsme, kromě jiného, společně očekávali déšť. Hrajeme na trávníku mölkky, později odpoledne se to mračí a my hádáme, kdy ten déšť přijde. A jen začaly padat kapky, povídá Willy: "Hele, támhle hoří!"
"Ale co by hořelo, někdo si tam dělá ohníček …," opáčil jsem, ale ne moc jistě.
On totiž ten ohníček u domu naproti přes pole už nebyl ohníček, ale oheň. A najednou začaly plameny šlehat blíže neurčené metry vysoko, ale i bez přesného měření to v tom vichru a začínajícím dešti bylo moc. Mapadlo mě, že mohla vichřice někomu převrhnout třeba gril, vypadly uhlíky, něco podpálily, majitel je někde schovaný před deštěm a …
A popad jsem klíčky vod auta a vyjel jsem co nejrychleji k ohni. Když to pude, tak hasit a volat sousedy, když to nepude, tak volat hasiče.
Jen jsem dojel po polní cestě až k tomu poslednímu domu, kde hořelo, vidím, že opravdu hoří. Ano, soused držel pod paží obrovskou otep rákosu a pálil to v grilu. Plameny šlehaly, vítr to rozfoukával a soused spokojeně pálil. Měl to tak nějak pod kontrolou … ty vysoký plameny.
Vystoupím a jdu se ohlásit. Že jako od naproti od nás vidíme šlehat ty plameny a tak jsem přijel pomoct hasit.
"Aha … jéé, to jste hodnej. Já čekal až na ten déšť, abych to moh' spálit. Von do toho trochu fouk vítr … ale jinak je to pod kontrolou … děkuju, že jste přijel …"
"To nic, já měl strach, aby vám neshořel barák … tak nashle … a pozor na ten vítr …"
No jo, no, co naplat. Byl to planej výjezd, ale lepší přijet dřív a zbytečně, než pozdě a už jen sledovat, jak hasiči balej hadice.

šupem zpátky do lesa

"Hele, sojka," ukazoval jsem mézačtenéHaničce, která seděla s knížkou na terase.
"Támhle, za cedrem."
"Aha."
Nic divnýho, prostě přilítla sojka, která k nám občas zavítá, ale doma je v lese za polem. A v tom byla asi ta potíž: že tu není doma. Netrvalo to dlouho a slyším divný zvuk. Jako by někdo někoho plácnul. Hned potom křik. Tedy ptačí křik.
U cedru se rvali ve vzduchu náš kos a ta sojka. Kos evidentné útočil a ta facka, to nebyla facka, ale plácnutí či klovnutí. Sojka to zkusila ustát a když jí bylo jasný, že to neustojí, raděj uletěla. Je sice dvakrát taková jako náš kos, ale zřejmě došlo k tomu efektu, že motivaci měl pan domácí a bránil své dobré bydlo, zatím co sojka to prostě jen zkusila a když chytla nějakej ten klovanec, moudře usoudila, že to nemá zapotřebí a odlétla zpátky do lesa. Jakživo bych to do toho našeho kosa neřek', že je takovej zuřivec.
A kdyby to bylo jenom jednou. Hned odpoledne slyším podobné zvuky za kůlnou a je to tak: zase se tam rvou sojka s kosem a zase dostala zobákem a zase jí vyhnal. Křiku kolem toho bylo jak v aréně.
No to mi teda povězte: co sem tu sojku tak láká a proč jí ten kos tak nesnáší a vyhání ji? Jediný vysvětlení, který mě napadá je, že sojka chce sežrat kosům vajíčka nebo dokonce malý kosy. To by potom byla jiná. To bych toho kosa chápal. Vzhledem k té zuřivosti na tom asi něco bude.
Inu - naše zahrada holt nejni pro každýho. Príchozí se musí chovat slušně a podle našich pravidel. Jinak ho poženem šupem, odkud přišel …
… mimochodem: nepřipomíná vám to něco?


Po boji se letěl vykoupat a takhle po koupeli vypadal … no nevím, jestli z něj jde ta hrůza, před kterou sojka uletěla:

P6100007

P6100008

P6100013

P6100014

pohov, volno, zpívat, ...

Dyž přijdete mezi lidi, je slušný pozdravit, to dá rozum. A stejnej rozum vám řekne, že tahle slušnost patří k základním pravidlům chování. Ne všude, pochopitelně, ale skoro všude. A těch pravidel je spousta. Některý se tak nějak za ty věky vžily a jiný si tvoříme sami. S tím tvořením přicházejí vyhlášky a zákony a nad tím už někdy ale zůstává rozum stát. Zrovna včera se mi zase jednou málem zastavil. Ten rozum.
Znáte lítačku, ne? Ale jo, znáte. Za našich mladejch časů se tak říkalo legitimaci s fotkou a kupónem na tramvaj, aby se člověk moh' dostat do školy městskou hromadnou. Teď nedávno ten název voprášili a po nějakejch těch kotrmelcích s kartama zavedli v Praze tuhle. Zelenou lítačku. Mají jí Matěj i Kačka. Jenomže my nejsme z Prahy, jenom tam dojíždíme. Takže to chce ještě další dvě pásma. Není problém, přikoupíme, uložíme na Lítačku.
A co teda zastavuje ten rozum?
Další pravidlo - další průkazka. Žákovská. Když jste totiž žák, pak musíte mít Žákovskou průkazku. Ta vás opravňuje k zakoupení Žákovského jízdného. Tudíž pořídíte dětem tuto kartičku, která je papírová, velká skoro jako dvě Lítačky. Dáte na ní fotku, donesete ji do školy, tam dostanete razítko, dete s tim k vokýnku, kerý jsou v Praze asi tak jenom štyry, vystojíte frontu, pak vám to vorazítkujou, přelepěj, požehnaj, vykropěj svěcenou vodou - a teprv teď si můžete jít koupit zlevněnej kupón do druhýho pásma a nahrát ho na Lítačku. Myslím, že tohle jsem tu už někdy popisoval. Plyne z toho, že bez Žákovský legitimace si nemůžete koupit žákovskej kupón. To je pravidlo.
A teď se Matěj rozčiloval, že musel ve vlaku doplatit osm korun, že mu průvodčí nevěřil, že je žák, dyž nemůže předložit Žákovskou legitimaci. No bodejď by moh', tu má doma založenou, aby ji neztratil. Ještě se mu to nestalo, teď to bylo poprvé. No tak jsem zavolal na Dopravní podnik, jestli jako jo, estli to je pravidlo. A pani pravila, že jo, že to pravidlo je. Připustila, že nešikovný, ale platný. A to se mi právě ten rozum málem zastavil.
Bez legitimace nekoupíte kupón. Tudíž je jasný, že ho mít nemůžete, pokud Žákovskou nemáte. Ale to nestačí. Musíte jí mít s sebou ve vlaku, jelikož vám průvodčí nesmí věřit, pokud mu jí neukážete. Sice si načte Lítačku, ale strojek mu ukáže nápis: "Předložte žákovskou legitimaci." No buď je blbej ten strojek nebo je blbej ten, kdo to takhle naprogramoval. Obávám se, že B) je správně. Ovšem proti ouřadu jeden nic nezmůže. Ani proti radioaktivnímu průvodčímu. Takže od včerejška Matěj nosí i Lítačku i Žákovskou. Ovšem jen kopii, což prý se taky nesmí. Ale to už je mi fuk. Klidně investuju dalších osm korun do další pokuty, než abych znovu podstupoval to martýrijum kolem pořizování nové Žákovské, až ji Matěj ztratí nebo poleje čajem z flašky.
Tož tak.
Rozume pohov, volno, zpívat, …

když peru, tak pořádně

Tak a máme zase vypráno. Že je to obehraná písnička? Je i není. To, že kočkeni u nás perou všechno, co jim pod tlapy přijde, to je stará vesta. Ovšem dneska je to zase trochu jinak.
Totiž: přihodilo se, že přes noc měli kočkeni přístup k hromadě prádla na vyprání. Člověk by řekl, že si v tom udělají pelech či něco podobného. U nás by se dalo čekat i to vyprání, jak jsem tu už mnohokrát popisoval. Jenomže to oni ne.
Počítám, že to byla Cyria. Ona už byla přistižena, tudíž jest se domnívati, že i tentokrát přiložila tlapu k dílu. Vlastně spíš k dílku. Nic velkého to totiž není. Za celou noc stihla vyprat jenom jednu mojí ponožku. A to je právě to divný: Proč jenom jednu? A proč právě mojí? Je to náhoda?
A je tu zase hromada otazníků. Co si Cyrda myslí, to se asi nedozvím. Můžu tady jenom spekulovat. Například může být, že po vložení jedné mojí ponožky do misky vznikl natolik silný nálev, že hustší už by kočkeni nesnesli. Taky může být, že to Cyrdu buď unavilo nebo přestalo bavit. Další možnost je, že nám chce pouze naznačit, co si o mých ponožkách myslí. Případně nechává ponožku odmočit jednu po druhé a to chce čas.
Ať tak nebo tak, je to od nich, vlastě nejspíš od Cyrdy, nedůslednot. Když už peru, pak tedy všechno a pořádně, a když ne, tak to nechám na lidech. Ale namočit jenom jednu ponožku z celý hromady - to teda vážně nevím.

pozvánka do divadla

Dneska to nebude zápis, ale pozvánka. Jako každý rok, i letos je tu před koncem školního roku divadlo. A ne ledajaké! Pamětníci by mohli vyprávět. A proč pamětníci? No protože HROB už točí patnáctou sezónu. Tož přijďte včas. Bude plno.



R&V

mluwené woleschko

On je ten svět malej a kulatej, tudíž se po něm všechno skutálí a často do jednoho důlku. Lidi se pochopitelně nejčastěji potkávají tam, kde by to vůbec nečekali, nejlépe na druhém konci Zeměkoule. Což je vlastně nesmysl už když to píšu, neboť koule konec nemá, ani ta naše matička.
Ani o ty náhody není nouze a mně se vám jedna taková přihodila právě při tom setkávání.
Za ty roky, co píšu woleschko se tu a tam někdo z vás, laskavých čtenářů, ozve. Jsem tomu rád a těší mě to. Ba dokonce i od nás ze vsi se ozvou, byť by to byli rodáci, nyní bytem za Velkou louží (pozdravy do Texasu!). Aktivní čtenářové se mi však zatím nepřihodili. Samozřejmě, tu a tam jsem našel citaci, někdy dokonce i s žádostí o svolení k této. Jindy zase vykradený obrázek, ale s tím se počítá. Koneckonců, ne každý má obrázky vlastní a i já někdy použiju odkaz na cizí stránky. Ale že by si někdo ze čtenářů přál aktivně pracovat s mým deníkem, to se mi stalo zatím jen jednou, když mi můj vzácný přítel Věroslav nabízel, že by se pokusil najít nakladatele, který by vydal woleschko knižně. Ba dokonce se tomu nějaký čas věnoval, ale nakonec to zapadlo. Ono woleschko není až takový bestseller, aby v tom někdo viděl zlatej důl. Tím aktivity utichly.
Až teď, asi tak před měsícem, jsem dostal milý dopis. Od souseda. Pan Žák objevil woleschko a protože je to jeho profese, začal se se mnou domlouvat na tom, že by rád některé články z woleschka načetl.
No pánové! To tu ještě nebylo.
Mám z toho pochopitelně ukrutánskou radost a dosud jsem neměl ponětí, jak by to mohlo vypadat. Až jsem dostal vzorek. Náramně se mi to líbilo. A tak začalo čtení. Zatím mi laskavý pan Žák poslal odkazy na tři vybrané články. První dva jsou vzorek, jak by to mohlo vypadat a ten třetí - minutovník - ten už je výsledkem naší domluvy.
Dopadlo to skvěle a dostal jsem i svolení umístit odkazy na mluwené woleschko sem, do psaného woleschka.
Je to báječné. To čtení i pan Žák.
Však to posuďte sami:

Místní názvy:
https://youtu.be/LERfwsXBQeQ

Originál je originál: https://youtu.be/pcQMoFOwNdM

Minutovník opuštěného otce:
https://youtu.be/16xKsqDxxgI

matrace je atrakce

Jak se vám spalo?
Divná otázka, že jo? "No jak asi, nejspíš jako v noci, ne?", odpovíte.
Matěj dneska odpověděl: "Dobře." A Kačka včera jakbysmet.
A že je to běžný? No bodejď, že je. I když …
Totiž napadlo mě přivézt takovou věc. Nafukovací postel. Znáte to přeci: máte to ve skříni a když přijede na noc víc hostů než máte postelí dá se to nafouknout a docela dobře se na tom vyspat. Doma i jinde. A to jinde právě přišlo na řadu tenhle víkend. Nafouk' jsem ty matrace v sobotu a Kačka si hned pozvala kamarádku Áďu, že jako budou spát venku, když jsem jim to instaloval v altánku.
A jak řekla, tak udělaly. Ustlaly si spacáky, přinesly si plyšáky - každá toho svého, pochopitelně - pro případ potřeby si přibalily i baterky a vzhůru do altánu zalehnout na matrace.
Zde, prosím, nehledejte žádnou jinou podobnost s romány Maria Puza než jazykovou.
Ráno Kačka vstávala první a chystala snídani.
A večer už byla jedna z matrací volná a tudíž se mohl připojit Matěj. A jestli s ním půjde do altánu i Kačka. … no, nepřemluvil ji. Že prý jedna holka ze školy vyprávěla Kačce takový horory o všelijakejch postavách, když byla menší, a Kačka se teď pořád ještě bojí …
Matěj půjde prý dneska znova, jelikož se nebojí, jen si musí vzít teplejší spacák. K ránu mu bylo zima.
A Kačenka? To se teprv uvidí, jak lákavá atrakce je matrace.

místa je dost

"Jsou v garáži," hlásila mi máveseláHanička.
"V garáži?"
"No v garáži, stehlíci."
"Aha …?"
"No jak jsi řikal, že letos nepřiletěli, tak přiletěli. Do garáže. Jako dycky."
"Aha!"
Konečně mi to docvaklo.
No ano, letos jsem postrádal ty dva stehlíky, co dycky přiletěli z jara na krmítko a zdobili nám zahrádku. Krapet jsem žehral, že tu máme překoseno a ostatní se někde zapomněli. To je pravda.
Tak oni už bydlí rovnou v garáži.
Já už je tam několikrát viděl v minulých letech. A byla to pro mě záhada. Záhada je to i letos. Co ti ptáčkové v té garáži můžou hledat? Autem nejezdí, nic k jídlu tam není a s nějakým extra bejvákem pro stehlíky se to taky určitě srovnávat nedá. No vážně nevím.
Včera jsem navíc viděl vosu, jak se souká do stropu dírou v suku. Taky tam asi někde pod střechou mají hnízdo, abych na ně nemoh'. Ale stehlíci?
I nešť. Když se jim u nás líbí, je to jen dobře. A jestli chtějí parkovat vedle aut, ať si poslouží, místa je dost.