2017

rajská

Po staré poděbradské silnici nejezdím moc často. V dobách dávno minulých jsme tam jezdívali každý týden, ale to ještě nebyla dálnice a chalupaření bylo v kurzu. Když jsem tedy měl včera co činit v Nymburce, vzpomněl jsem si cestou zpátky, že kousek za Sadskou je Kersko a v Kersku Hájenka a tam že mívali toho kance se šípkovou nebo se zelím … No, je to dávno, ale zkusil jsem to. Třeba budou mít zrovna toho kance.
Jenomže jsem tam nedojel. V Kersku je kousíček před odbočkou k Hájence ještě i motorest, který upadl v zapomnění ve chvíli, kdy se provoz přesunul na dálnici. V tom motorestu jsem nikdy nebyl, tož jsem ho vyzkoušel.
"A mám si dát květák nebo rajskou?" ptal jsem se paní, která byla ihned po ruce a nabízela výběr hotovek.
"Květák jsem před chvilkou taky podávala a támhleten pán má rajskou. Jaká je?" zavolal paní na pána.
"Dobrá."
"Tak mi přineste tu rajskou."
"Kdyby nebyla dobrá, tak byste mu moh' klidně rozbít hubu," pravila ta dobrá žena.
V motorestu se mi začalo líbit.
Rajská byla vynikající, maso čerstvý, knedlíky domácí, moc mi to chutnalo. Kofola nebyla kyselá, o trubky se tu starají.
"Bylo to dobrý."
"Takže mu tu hubu nerozbijete?"
"Kdepak, to bych si nedovolil."
Na požádání paní donesla účet. Vážně mi to vyjímečně chutnalo, takže jsem přitlačil na spropitné:
"Tak tady jednu oranžovou a do smrti dobrý."
"Vážně? Jo? No to moc děkuju!"
"Mě to chutnalo, tak vyřiďte pozdrav do kuchyně."
"Ty jo, viděls to?", volala paní na toho pána, "já dostala pajsku dýško."
"A pozdrav do kuchyně!" volal jsem já.
Paní se bujaře smála, pán taky a já se rozloučil a jel dál po svých.
Ten motorest vám můžu doporučit. Je sice krapet ušmudlanej, paní tam chodí v takovejch teplácích, ale rajskou mají tak dobrou, že nemusíte nikomu dávat přes hubu.

ptáci budíci

Tak jsem přemejšlel, jestli náhodou nemají ti naši ptáci zmáknutý, kdy a kdo a kde vstává. Fungujou totiž jako budík, jenomže ne jenom u nás doma. Všude. To že zpívají už před rozbřeskem, to je známý. To se nese celou krajinou (když se podíváte na kameru, můžete mít představu, jak to u nás vypadá) a je to jako taková zvuková peřina, která se nad ránem pomalu zvedá.
Jenže pak to vezmou do ruky (tedy do zobáku) sólisté a začnou po svém.
A tady právě vznikla ta myšlenka, jestli náhodou to nejsou ptáci budíci. Sbor vás totiž nemusí nutně vzbudit. Když ale začne kos nebo drozd, to už je slyšet dost na to, aby vás to protrhlo ze sna. No a když vás takhle v pět probudí (ve čtyři se ani jemu moc nechce a zpívá spolu se sborem), chvilku ještě huláká, aby se ujistil, že oko už nezamhouříte. Pak odletí na jiný post a zpívá zase tam. Takhle vystřídá tři, čtyři střechy v okolí a ve čtvrt na šest je zase zpátky a ujišťuje se, že jsem už vstal a že může letět budit dál.
Ono to zřejmě bude vědecky vysvětlitelné jako teritoriální chování a hlídání si svého revíru. Jenomže znáte to: vědci. To je samá racionální příčina, vědecky podložená teorie, články v odborným tisku, a vůbec všechny ty seriózní postupy. Ono to třeba tak i je.
Jenomže já mám za oknem ty ptáky budíky, co jsou u nás doma.
Já to vidím tak, že maj se mnou starost, abych nezaspal a stih' včas napsat woleschko. A když mě probuděj, letěj k sousedům, aby dohlídli i na ně.
Inu musej se vo ten svůj revír pořádně starat, když jim to tu patří.

na Bahamách

Nebudu zapírat. Válel jsem se.
Totiž až na krátkou procházku v neděli odpoledne a návštěvu černého divadla s dětmi večer, jsem byl s pirátama. Děti si odjely na soustředění, mápilnáHanička mi vysvětlila, že si musí dát dohromady nějakou přednášku a jestli něco mám, tak ať si klidně odjedu, protože ona bude ležet v papírech.
Nu a tak jsem si řekl, že pojedu na Bahamy. Taky byste jeli, že jo. Ovšem jemom na víkend? To se snad ani nedá stihnout.
Dá. A když tam odjedete s pirátama, je zaručená i hromada dobrodružství. Nu a tak jsem to zkusil.
Už čtyři roky suším na disku jednu po druhé série pirátského seriálu. Letos to skončilo a já si říkal, že se na to někdy musím podívat, protože když to začalo, docela se mi to líbilo, jenomže čekat vždycky rok na další pokračování, to pro mě není. A tak jsem si to uložil na pozdějc.
Pozdějc nastalo tenhle víkend. Děti pryč, mápracovitáHanička de facto v práci, venku prší a je zima, tož hurá za pirátama.
Byla to náramná zábava.
Já mám totiž odjakživa rád Poklad na ostrově a když se naskytla příležitost zjistit, jak to bylo s kapitánem Flintem a Dlouhým Johnem Silverem a jak se dostal poklad na ostrov, bylo mi jasný, že tohle dobrodružství si nemůžu nechat ujít. A je to tak. Tahle pohádka pro větší mi sedla. Je to přesně takový, jaký maj pohádky bejt. Padouši, dobráci, romantika, nástrahy, obavy, navíc známé postavy a odkazy na tolikrát už zfilmovanou knížku.
No, užil jsem si to i když jsem to nestih dokoukat celý. Ještě mi chybí posledních deset hodin. Už se těším, až si ně najdu čas.
Ale už teď vám to dobrodružství můžu doporučit, tedy pokud máte rádi starýho dobrýho Dlouhýho Johna Silvera.
Black Sails se to jmenuje.

studený a mokrý

Nakonec jsem přestal protestovat, že to nemá cenu, a spolu s mouveselouHaničkou jsem ty ryby vybral a dovezl. Totiž už od podzima se s dětma furt přu, že do rybníčka dávat ryby nebudeme, že přes zimu stejně nepřežijou a že s nima bude akorát starost a starat s o ně taky nikdo nebude.
No a dopadlo to jako dycky.
Takže jsme ty karásky (co jsou prej nejotužilejší) a kapříky (co jsou zase roztomilý - jak může bejt ryba roztomilá, když je studená a mokrá?) dali do horního jezírka. Aby nerušily dole v rybníčku naše ropuchy. Ani ne za dvacet minut byly ryby v potůčku, protože kamenná hráz pro ně není žádnou překážkou. Některé přeplavaly, jiné jsem vylovil a přenesl. No a tak máme dole v rybníčku ryby. Máme a nemáme. Schovávaj se. Furt.
Tuhle jsem myslel, že se aspoň jedna vodvážila vylézt. Vezmu krmení jdu dolů k vodě a co nevidím. Ryba nikde, jenom list z magnolie.
Včera taky: je to ryba? Není to ryba? Není to ryba! Je to zas list.
Listy já krmit nebudu.
To jsem vážně zvědavej, jestli ty ryby budou aspoň trochu zvědavý a budou někdy sledovat, co je na břehu. Zatím to vypadá, že ne, že budou zalezlý, v noci sežerou, co na dně najdou a přes den se budou schovávat.
Jak jsem řikal: nemá to cenu.

mrazivý jaro

Píšu tu o počasí a důkazní materiál veškerej žádnej. Jenom graf na meteostnici ukazuje, že včera ráno bylo pod nulou a dneska to nulu líže shora.
Je to tím, že v týhle zimě si mi moc fotografovat nechce. Ale přeci jen jsem aparátek včera vytáh'. Měl jsem nějaké pořízení s cestou "přes vodu" a tudíž jsem jí využil i k pořízení jarního obrázku z Jiráskova mostu. Myslím, že tu jarně aprílovou atmosféru vystihuje dokonale. Jaro veškerý žádný, zima, zamračeno a jediná známka jara je ten kvetoucí strom nad žofínskou plavební komorou. Foukalo tak, že jsem se musel opřít o zábradlí, abych ten obrázek neměl rozmazanej, čímž jsem zjistil, že při tom větru most vibruje, až to hučí.
Inu jaro je tady. Pěkně mrazivý. Však se podívejte:

170419_Praha

předem

Člověk rád vzpomíná a tak jsem si zavzpomínal na filmový klub v Klimentské a na kino Ponrepo. Aby nezůstalo jen u vzpomínání, řekl jsem si, že takový nějaký filmový klub bych mohl tuhle při obecní knihovně v kulturáku zkusit založit a promítat takové ty klubové filmy, co si je buď ještě pamatuju anebo ty, které mi klubové přijdou, byť jsou z nové nabídky. Mám z čeho vybírat a tak jsem to nabídl. Včera večer se konal už druhý klubový večer, který se nejmenoval klubový ani filmový večer, ale beseda, jelikož už jeden klub existuje a to prý "pro ty báby, co sem chodí a pouštějí si, co chtějí".
No a dopadl jsem … jako u Chlumce. Včera přišly dvě kamarádky, jedna i se synem. Minule pět lidí. Plakátky visely, zájem nulový. Jó, kdybych dával poslední dílý vodstínů šedi nebo tři X na druhou či jaxeto jmenuje … Ale nešť. I kdyby přišel jen jeden klubovej divák, má to smysl. Rád se na vybraný film podívám s ním a stojí mi to za to.
Ovšem má to pochopitelně i jeden velice praktickej výsledek. A to ranní rozcvičku v dubnovém mrazíku:
"Tak jaký to bylo?" ptala se mázvědaváarozespaláHanička tak někdy kolem půl jedenáctý včera večer.
"No … přišly akorát Marcela a Lucka."
"To je fajn. A abych nezapomněla: zejtra si jedu do servisu nechat vyměnit ty tlumiče a přezout kola. Tak abys mi to nachystal."
"To mi řikáš vopravdu v ideální čas."
"Jsi mi řikal, ať ti to připomenu předem."
"Jo, máš pravdu, je to předem."
A tak jsem stěhoval pěkně po ránu před chvílí ty kola z regálů vzadu v kůlně, aby to měla mápečliváHanička pěkně nachystaný.
Psaní deníku muselo počkat, jelikož aby to bylo dost předem. Ale stihnul jsem to obojí.

velikonoční trávník

Letošní Velikonoce svou povahou patří nejspíš do rubriky "o počasí", jelikož takhle studený, deštivý, kroupový a nevlídný svátky tu už dlouho nebyly. Kdepak nějaké to koledování za slunného pondělního dopoledne. Koledníci skoro ani nevytáhli paty. A ti, kteří se odhodlali, přišli zmoklí. Inu aprílové počasí, jak má být. Ptáčkům jsme do krmítka nasypali, aby měli taky nějkakou koledu a ti, ktří přiletěli na tom byli stejně, jako ti koledníci. Celí zmoklí.
Já jsem o víkendu pod střechou přitesal v žulovém podstavci díru, ktrá byla příliš mělká a podařilo se mi opravit tak stojan lampy, kterou nám v zimě shodil mráz, přesněji řečeno led, který vytlačil sloupek lampy ze stojanu. Vše tedy opraveno, nohu jsem pro jistotu řádně ve stojanu ukotvil chemickou kotvou a teď to stojí, jak má.
MápracovitáHanička vyráběla kraslice a malovené perníčky a velikonoční trávník. Už minulý týden totiž pronásledovala pampelišky. To se dělá postřikem. Jenomže když si spletete postřik a místo speciálního výběrového použijete univerzální likvidační, zmizí nejen pampelišky, ale i tráva. A tak máme teď nejen malovaná vajíčka a perníčky, ale i puntíkatej trávník. Ono to časem zaroste, ale než se to znovu zazelená, budeme vědět, kde ty pampelišky byly.
No a děti si s Jurášem hrály a užívaly si nejstaršího bráchu, jelikož je to vzácná návštěva. Dokonce i chvilku, když bylo v sobotu ještě rozumné počasí, létali všichni venku na poli s vlaštovkami na motorek, což je děsná vymyšlenost. Kupodivu to i opravdu lítá.
Nu a tak to byly, jak je vidět, přeci jen veselé Velikonoce. A na počasí si nakonec nikdo nijak zvlášť nestěžoval.

ani balenou vodu

Kdysi dávno byl Ondřej vláčen na pranýřích vinařů skrzevá nevymáchanost jeho huby, najmě pak proto, že se nechal slyšet stran kvality vína a to porovnáním chutě vína z krabice a vína z, dejme tomu, středně drahé lahve.
Strhla se mela.
A že prý tomu nerozumí, což připustil, a že prý nikdy neochutnal to pořádný moravský, což třeba neochutnal, a že ze své pozice poškozuje dobré jméno bobulí a moku z nich tekoucího všeobecně, což se mu připustit nechtělo, jelikož to chutnal svým obyčejným jazykem, nijak speciálně neupravovaným pro ochutnávání archivních skvostů. Pak se to nějak uzavřelo s tím, že ho vinaři někam párkrát pozvali, dali mu ochutnat něco lepšího a Ondřej se vyjádřil ve prospěch lahvovaných archivních ročníků a uznal, že jsou tak nějak lepší, než ty krabice ze sámošky.
No a já - nejsa celebritou - mám tan názor úplně stejnej jako Ondřej na začátku. Mám to totiž s vínem rozděleno jen na: chutná - nechutná. A je úplně fuk, jestli ta tekutina teče z vaku schovanýho v papírový krabici nebo z flašky, na který je vylisovanej znak papežskejch vinic.
Právě teď jsem si ověřil, že to prostě je buď dobrý nebo kyselý. Kyselý bylo zrovna třeba jedno nóbl víno rozdávané jako extra prezent. Cena - řekněme střední, tedy nějaký tři stovky za flašku. Nic moc, sám bych si to nekoupil. Před časem jsem dostal taky jednu zrovna z těch papežskejch sklepů. Opět - nechutnalo mi a to bych si myslel, že cena byla asi vyšší, než střední. Teď mám zas jednu takovou doma a nic od ní nečekám.
Zato jakýmsi náhodným posunem lahví se ke mně dostala lahev z vinařství Ca´dè Monaci (nebo je to jen značka a vinařství se jmenuje jinak? - nevím). Podotýkám, že ta lahev stála pouhou stovku, je z extrémně silného skla a zátka je korková s potiskem. Nu a tohle víno za stovku mi opravdu zachutnalo. Hned jsem si našel, kde se dá koupit, a včera jsem si přivezl celý kartón. Ano, je to to samé, je to dobré a stojí to třetinu nebo ještě míň toho, co jiná vína, která mě navíc ani nechutnají.
Tedy: páni vinaři, klidně si mě vláčejte, kudy chcete, ale když si můžu dopřát něco, co mi chutná, za stovku, a pak zkusit něco jiného z vašeho sklepa za stovky tři nebo pět a je to kyselý, tak si myslím, že nebude chyba u mě.
Jděte mi k šípku s těma řečma vo slunci, půdě a jiskře. Zrovna tak mi vo tom básnil jeden děsně vysokoškolsky vzdělanej pěstitel při neuvěřitelně drahý ochutnávce a já byl v podstatě rád, že jsem bez uzardění moh' každej ten jeho vzorek vyplivnout. Nekoupil bych si vod něj ani balenou vodu.

není potřeba sluneční

Zatím co v rybníčku máme žaby, v bazénu jsou řasy. Tedy ne snad, že by rybníček byl čistej jako slovo boží, janomže do jezírka k těm žabám nějaká ta vodní flora patří, ostatně kdyby to bylo úplně čistý a bez rostlinstva, to by se tam ty obojživelníci cejtili jak ve vaně a mohlo by je třeba napadnout chtít po nás eště šampón a kartáč na záda.
V koupacím bazénu je však přítomnost flory nežádoucí. Proto jsem začal s chlorováním, které je přes zimu zbytečné. Taky má bazén novou plachtu sluneční. Ta stará se už doslova rozpadla a skončila v kontejneru na plasty. No a ta nová se teď nějaký ten den bude rovnat a protahovat, než jí ostřihnu na ten správnej tvar a začne sloužit jak má, tedy ohřívat vodu.
A jsme u té drobné příhody.
Trochu pofukuje vítr. Proto jsem kraje plachty přečuhující přes okraje bazénu zatížil čedičovými kvádříky. Haklíky se tomu říká.
Jsou dost těžký, to bude držet, říkám si. A vono houby. Včera odpoledne jsem musel v jednom rohu dva z těch haklíků lovit síťkou z bazénu. Ne, žádnej zázrak se nekonal, neplavaly, šly ke dnu jak zednický třísky, ale to mě překvapilo, že takovej malej kousek plachty stačil, aby je pozvedl, popotáhl půl metru a sešoup je do vody. Holt ten vítr i v tak malým růžku plachty má dost velkou sílu.
A vůbec to nemusí bejt vítr sluneční. Stačí vobyčejnej.

jako čtenář jsem dožranej

Když už to vyšlo v médiích, tak to klidně můžu přepsat i sem. Mám tady poznámku, jak jsem bavil přátele v Comicscentru při nakupování ve stylu strýce Podgera. No a protože sleduju i jejich stránky, přispěl jsem tam do jedné z vypsaných akcí a ono se jim to líbilo a tudíž jsem za odměnu dostal práci: napsat něco jako první dojem z právě vydávané knížky. Rád jsem se toho ujal a protože dneska Goon vychází, včera odpoledne ten můj text zveřejnili. Tudíž ho už můžu zveřejnit i tady.
Než si ho třeba přečtete, je dobře vědět, že Goon patří ke komiksům, které si mě hned získaly. Totiž ten svalovec s kamarádem Frankym používají takovou porci nadsázky a černého humoru, že to snad ani nemůžou bejt kluci z tej země za velkou louží. Skoro to vypadá, jako by utekli z Čech a tam v tej velkej zemi se chytli a po svým způsobu tam lumpačej.
S těma dvěma knížkama, co dneska vyjdou, jich bude už osm u nás vydanejch a ještě určitě něco bude, už proto, že ta poslední, sedmá kniha, končí tek nějak v půlce - a to jediný těm amíků mám za zlý: udělat konec - nekonec a posichrovat si tak vyprodání další knihy. Obchodně tomu rozumím, ale jako čtenář jsem dožranej.

Tož tuhle jsou ty texty, ovšem dovolil bych si podotknout, že těm, kteří Goona neznají, se mouhou zdát poněkud … podivné:

Vůbec jsem Goona nechtěl, přišel mi divnej. A von taky divnej je.
Jenomže když jsem si přečet prvních pár stránek, musel jsem si přiznat, že jestli je divnej Goon, budu divnej i já.
Začal jsem ho mít rád.
Je totiž přesně takovej, jakýho ho chci mít. Žádnej tuhej superhrdina. Vobyčejnej týpek, co na sebe nezírá furt do zrcadla a neřiká si, jak je dobrej.
Tu nakládačku, co vobčas nakoupí, bere tak jak je a nekafrá. Jen utrousí něco vtipnýho a hned prodává, jak nakoupil a nezapomene přidat něco na cestu do pekla.
Jo, takhle nějak by moh' vypadat prototyp dobráka. Dyby se do něj furt nenavážely ty nedochcípliny.

Kniha nultá

Ale teda vopravdu nerad něco musim. Naopak dost rád nic nemusim, zvlášť když mě to baví. A číst si Goona … to fakt nemusim, to de samo.
Jak to celý začalo, tak trochu tuším, poněvadž to Goon onehdá krapet naznačil, ale zvědavej jsem byl i tak. No, jak jsem už jednou říkal: Goon by moh’ bejt typyckej vzor dobráka vod kosti, kdyby … Kdyby se třeba nesnažil po dobrým vopustit scénu, jít domů, kápku se upravit a pro dnešek skončit.
Jenomže to ne, to ho prostě nenechaj.
Dobře tak. Sami si za to můžou.
A že to není fér? No bodejď že ne. Copak může bejt někdo na ty eklhafty fér? Ani slavná federálka ne, zvlášť, když jde jenom vo obchod. Leda, že byste vzali ten fakt, že práce s motorovkou je fér. A to koneckonců je, poněvadž kráčí vo řádnou chlapskou práci. No ne? A Goon pořádnej je, to zase jo…
Jak si tak pročítám ty stránky historie, koukám, že je na konci ta stránka votočená. A není jedna.
Tak jo. Hned, jak vod Frankyho dostanu tu informaci, že nohy fakt nemá, pustím se do těch stripů, co jsou na konci přívažkem. To je teprv pecka. Kdo se k nim dostane, bude mu líto, že je jich jen pár. To máte stejný jako s pořádnym lomcovákem. Taky snesete nejvejš dva, tři. Ale stojej za to.
Tak dobrý počtení. A nehltejte to jako já.
Tu druhou - sedmou knihu si nechám pár dní vodležet, abych to neměl tak rychle za sebou. Jeden se taky musí vobčas na něco těšit, ne?


Kniha sedmá

Kdepak, nevydržel jsem to. Už to mám za sebou, takže:

Ta nultá je jako dobrá anekdota. Ta sedmá by bez té nulté nebyla celá. A to bych nevěřil, že se nad ní budu chechtat víc, než nad tou nultou.
On totiž Goon vyzrál. Už má na víc, než na krátký úderný fóry.
Hraje v příběhu.
V příběhu dost temným, aby zaujal hned na prvních stránkách. Je to ten starej dobrej Goon, jak ho znám z posledních knížek. Goon, kterej zraje zkušenostma a nedá se jen tak napálit …
Nedá?
Vopravdu ne?
Hmmm… čtu to dál a vážně nevím, jak to to dopadne. To mám rád. Neznám konec, nedokážu ho uhádnout. Knížky, kde na třetí stránce znáte tajenku a znění rozsudku, mě nebavěj. A přesně tahle knížka není ten případ. Tady se to každou chvíli votočí a jste zas jinde, než byste se nadáli. A to nemluvím, vo kočkách a vo ptácích.
A když jste vedle úplně, trefí vás Franky nějakým fórem přímo na bránici, abyste u toho zbytečně nevytuhli. Zachechtáte se a čtete s novým nádechem dál.
Jenom ten konec, ten vám bude vrtat hlavou. Však uvidíte, až to dočtete.
… teda jestli!

ještě nedávno tam byl ...

Se říká, že kdo hledá, najde. Pravda, ovšem někdy je potřeba hledat opravdu dlouho a důkladně.
Máme kávovar. Už dlouho. Může to bejt tak osm, možná i deset let. Kávu vaří, slouží dobře. Ten tedy hledat nemusíme. V kávovaru je filtr na vodu. A ten jsme hledali. On je totiž občas potřeba vyměnit, ten filtr. A před časem už to celé nějak špatně hospodařilo s vodou, vzpouzelo se to a tak jsem ten starý, zanesený vyndal a nový - ten jsem právě nemoh' najít. Všem bylo jasné, že ještě nedávno byl tady v té poličce. Byl. Taky byl támhle v tom šupleti. To byla místa jeho posledního výskytu. Avšak nalezen tam nebyl. Dobře měsíc jsme ten filtr hledali. Prohledali jsme celou kuchyň, komoru, skříňky v předsíni. To vše nejmíň dvakrát a filtr pořád nikde.
"V takovej krabičce byl …. "
"No, já vím. Ale nevím, kde je teď."
A tak jsem v sobotu znovu prohledal celou komoru, prolezl celou kuchyň a …
"… a nemoh' by bejt pod dřezem?"
"Moh'. Tam jsme se ještě nikdy nedívali."
"Je tam! Uloženej až vzádu, aby se neztratil."
MášikovnáHanička objevila filtr a já se pustil do čistění kávovaru. Celý odpoledne mi to zabralo, ale teď je jako novej. Jako zlatý hřeb celé operace jsem ho slavnostně vsadil do nádržky filtr.
Kávovar vaří, filtr fitruje a my musíme koupit novej filtr, protože ten, co byl měsíc nezvěstnej, už byl poslední. A až ho koupíme, musíme ho dát zase pod dřez, protože tohle si už budeme pamatovat.
Teda … možná.

už ne Subaru a proč

Už víc než rok mě zlobí auto. Protože jsem si tady tu a tam povzdychnul a jednen z laskavých čtenářů se mě ptal na moje zkušenosti, řekl jsem si, že sem dám ten text. Kterej? Inu ten, ve kterým shrnuju svoji argumentaci. Text jsem si sepsal proto, abych v budoucnu věděl, jak jsem se rozhodoval a proč. Ony se detaily někdy zapomínají. Krapet jsem to i upravil, jelikož drsná mluva mi na woleschko obecně nesedí, ale jinak je to text aktuální, byť připouštím, že poněkud subjektivně zabarvený, ač jsem se snažil argumentovat pouze věcně.
Tož tady je:

Dlouhodobá spolehlivost a případná opravitelnost byly téměř hlavní parametry při výběru vozu poté, co jsem tenkrát se svojí sice spolehlivou, ale jen dvojkolkou Toyotou zapadl ve sněhu na parkovišti před penzionem na Šumavě. Pochopitelně tedy šlo o 4x4 a zvýšenou světlost, tedy "něco mezi kombíkem a SUV". Poprvé to vyhrál Outback, druhý výběr byl silně ovlivněn spokojeností a spolehlivostí prvního, totéž platilo u Forestera.
V druhém případě jsem se šeredně splet. Pořád ale přetrvával ten loajální pocit, že "Subaru je nejlepší".

Sedmnáctiletou kapitolu Subaru jsem teď asi uzavřel.

V Subaru mě dožrali tím, že slevy na nové auto pro mě po sedmnácti letech a třech nových autech už nebudou, max 8-10%, což je totéž, co u Škodovky i jiných značek. Je třeba zde dodat, že jsem u všech tří aut, které jsem u Subaru pořizoval, dosáhl vždy výrazně lepší ceny - šlo se dohodnout. Teď už to nejde, říkají. Ale hlavně mě dožrali tím současným přístupem, který znám z čerstvé zkušenosti. Totiž to, že se na člověka všichni "autorizovaní" vykašlou a ostatní nemají šanci sehnat náhradní díly a když, tak za draho. Běžná věta je: "no, to víte, s automatama tady u nás není moc zkušeností a ty japonský jsou drahý a je jich tu málo ...."
Takže když nic jinýho, tak těch "českejch" automatů a servisů, kde je rádi opravěj, je "nekonečně" víc a za míň peněz. Už mám zkušenost i s tím, momentálně opravu řeší třetí specialista v řadě.

Suma sumárum:

- i kdyby měla vítězit o pár desítek tisíc lepší cena, je tu cena z dlouhodobého hlediska: cena ojetého Subaru rychle klesá, automaty jsou kolem najetých 200.000km téměř neprodejné, oprava se pohybuje: motor 150.000,-, převodovka komplet cca 300.000,-, jen měnič cca 50.000,- ... oprava v tuto chvíli trvá 2 měsíce a součástky ani v Americe nejsou snadno k sehnání.

- spolehlivost: pryč jsou ty doby, kdy Subaru vedlo v dlouhodobé spolehlivosti. Teď vůbec v žebříčcích nejsou. Záruka dokoupitelná na 7 let a 200.000 km je k ničemu, protože to přesně je životnost automatu - a ten pak nejde opravit, ale jen vyměnit za 300tisíc. Pro technické šťouraly podotýkám, že vím, jaký je rozdíl mezi převodovkou E-4AT a CVT a že informace o trvanlivosti "automatu" čerpám jednak ze své zkušenosti a druhak z výpovědí "ne-Subaru" servisáků.

- náhradní díly: pro první Outback jsem je nepotřeboval skoro vůbec, teď naopak. Absurdně drahý a lze pouze výměnou. Žádnej "garážista" ani běžnej servis Subaru neopravuje rád, ani se mu do toho moc nechce - ze zkušenosti: pan Malý ani neuměl utěsnit zátku olejový nádrže Outbacka, takže to museli opravit "autorizovaní" a pan Zier neví, že do Forestra patřej extra tlumiče, čímž se nám auto na cestě do hor "vyfouklo" a tlumiče opět "ví a umí dodat" k Zierovi jen "autorizovaný" za příslušný příplatek.

- užitné vlastnosti: ty tam jsou doby, kdy Subaru vedlo. Současná konkurence ho předehnala. Žádné extra výlučné vlastnosti auta od Subaru už v porovnání s konkurencí nemají.

- vzhled: nikdy to nebylo nic moc, jen to prostě byla "dobrá auta". A to teď už nejsou. Takže nelze přehlížet, že se mi od začátku nelíbila a přehlížel jsem to kvůli kvalitě a užitným vlastnostem.

- subjektivní dojem: první Outback vyhrál nad Octavií Scout 4x4 (Superb tehdy ještě ani nebyl - představili ho až o rok později) prostě tím, že za skoro stejný peníze to bylo nepoměrně lepší auto "úplně jinde". Teď jsou všechny parametry mezi Škodou a Subaru +/- vyrovnaný (porovnávám Outback a Superb nebo Forester a Kodiaq) a všechno ostatní jsou kecy. Rozhoduje zkušenost se značkou, cena a dlouhodobé náklady. Tady Subaru na celé čáře propadlo. A to porovnávám současnou vlastní zkušenost se Subaru se zkušeností lidí blízkých i cizích, kteří Škodovku provozují velice dlouhodobě.

- resumé: vracím se zpátky "ke kořenům" a dědečkově Populáru, tedy ke Škodovce. V dnešním srovnání, výběru a "zaškrtání" požadované výbavy jednoznačně vede Kodiaq: 1.075.000,- s lepšími užitnými vlastnostmi, než Forester za 949.000,- ve výbavě 2,0i Executive. Jízdní vlastnosti má asi Forester "o fous" lepší, není-li to jen image z dávnověku tradovaný. Pokud obojí "ořežu" na základní model, cena je 699.000,- za Forestera a 727.000,- za Kodiaq se srovnatelným výkonem. To je cena pořizovací - ceníková, pokud si člověk nevyjedná jinou. Ale stejně důležité jsou dlouhodobé náklady a servis. Zkušenost mám jen se Subaru a ta aktuální je strašlivá. Škodovky u nás naopak opravují v "každé garáži" a to skutečně opravují, nikoliv vyměňují.

Není co řešit, pokud budu někdy v budoucnu kupovat nový auto, bude to Kodiaq.

A pokud se mě někdo zeptá na Subaru, budu smutnej, že mu musím ten nákup rozmlouvat.

Bufotes viridis

Ona ta žaba je obojživelník, jenomže to neznamená, že by v obou živlech byla doma furt. Taková ropucha zelená je převážně tvorem suchozemským a vodním se stává, jenom když jde o rozmnožení rodu. Takže obojživelníkem sice je, ale jen na oko a na jaře. A ani ta naše, co tu každý rok trilkuje zjara pod okny, není vyjímkou. Občas jsme jí nacházeli v rybníčku, ale trvalé sídlo v něm nemá. A taky v té vodě nemůže být věčně. A to je právě ta potíž.
Včera ráno koukám, žába po svém zvyku veze na zádech žabáka a snaží se dostat z vody na břeh. Bodejď, že jí to nejde. Klouže to, teče proti ní voda z potůčku a navíc má na zádech pěkně naložíno. A to jsem jim tam schválně nechal plovoucí polínko, aby se měly žaby čeho zachytit. Ale to ne, polínko nevyhovuje. Musí být po jejím a sápe se na břeh. No když to nejde, nedá se nic dělat, musím jí zachránit. Dal jsem jí na ostrůvek k menhiru a jel do města.
Odpoledne byli žaba s žabákem pořád na ostrůvku. Ono je to trochu ve vodě, dejchat se tu dá a je to i na sluníčku. To se jim asi líbilo. Přistrčil jsem si je tedy na druhý kámen, abych jim udělal portrét. Portrét se poved, ale těch přesunů už na ně asi bylo moc. Někam si zalezli a já se teď půjdu podívat, jestli zas nepotřebujou zachránit.
A tuhlec je ten portrét naší ropuchy zelené - Bufotes viridis:

Bufotes viridis_170405

ps
zachránit nepotřebujou, jsou na ostrůvku

určitě na neurčito

Tak jsem si říkal, že zkušební provoz meteostanice zruším a třeba na prvního Apríla vyhlásím provoz běžný. Ovšem jeden míní a …
A to bych se na to nejradši tento. S tím praštil.
Stanice je bezdrátová. Stejně tak kamera. Už jsem to tu řešil. Tudíž je třeba dát vysílače a přijímače do optimální vzdálenosti nejlépe tak, aby mezi nimi nebyly žádné překážky. No a teď mi řekněte, jak vodstranit například zeď domu, což je celkem nepřehlédnutelná překážka. Kameru i čidla musíte mít venku. Zatímco router a stanici musíte mít vevnitř. Jistě, už slyším spustu chytrých návrhů, jak vystrčit router za okno nebo kameru připojit drátem, což by šlo, ale jaksi by to ztratilo to kouzlo té bezdrátovosti.
O meteostanici není vůbec pochyb. Ta prostě za zdí, tedy vevnitř, být musí, poněvadž má na starosti měření vnitřních podmínek, ovšem i příjem z čidel venkovních, která jsou z podstaty věci venku, tedy opět za zdí.
Už jsem přemístil čidlo teplotní a srážkové tak, aby byla pár metrů od stanice za zdí. Zdá se, že to prospělo. Ale to větrné přece nemůžu dát do závětří. Teda můžu, ale nebude ukazovat, jak fouká vítr, bude jenom kopírovat větrné víry na zahrádce. Takže zase hledám, kam s ním.
Tož vážení pozorovatelé, zkušební provoz se tímto prodlužuje a spuštění do provozu běžného se opět odkládá. Určitě na neurčito do doby, než vyladím to umístění.
Na druhou stranu: jaro přišlo i bez měření, takže není kam spěchat.

zbylo na dvě pomlázky

"To nebude stačit," pravil Tomáš, který mi laskavě dovolil jako každý rok nařezat proutky u nich za plotem.
"To možná nebude stačit," pravila mápečliváHnaička, když pekla perníčky z … no, nevím přesně, ale z hodně těsta.
A tak jsme nařezali a napekli málo proutků a málo perníčků a šli dělat do Zvole Velikonoční jarmark. Nějak se to vžilo a jarmark navštěvuje docela dost lidí, čímž se obavy z nedostatku mohou jevit oprávněně.
Ještě před začátkem jsem stihl uplést jednu vzorovou pomlázku, mášikovnáHanička nazdobila několik perníčků a přišli lidi. Ani jsem nestihl počítat, kolik návštěvníků dorazilo. Byl docela frmol. Děti zdobily perníčky, zkoušely si vyrobit něco ze sklíček, z hlíny, no a samozřejmě ty pomlázky. Zvláštní je, že kluků a holek bylo tak půl na půl, ale v dospělé kategorii vedly mamminky. Vlastně pomlázku uplést si přišel jen jeden tatínek a to začal teprv ve chvíli, kdy maminka pravila, že se jí pletou ruce a že už si to nepamatuje.
"A víte, že si na sebe pletete bič?", ptal jsem se jí.
"Bič? Na sebe? … Jo ták. To jako že si to upletu a pak mě s tím budou švihat. A to nevadí, alespoň neuschnu."
Pozitivní přístup maminky byl příkladný, její pletení naopak. Vážně to zapomněla a tak se do toho pustil tatínek. Nejdřív malou a pak tu velkou. Povedly se mu obě a náležitě pyšně si nechal udělat fotku. Tedy s maminkou i s pomlázkami.
Nu a když jsme končili, mépilnéHaničce zbyl košík perníčků a mně ty proutky vyšly akorát. Ještě zbylo tak na dvě pomlázky, když jsme odcházeli.
Tož to stačilo a jarmark se poved.

první Apríl po sedmi stech letech

"Tak, a já musím do práce," pravila mápracovitáHanička takhle v sobotu kolem deváté dopoledne.
Cosi jsem zahudral a začal se s tím smiřovat, jelikož mě to zase tolik nepřekvapilo. Víc mě překvapilo to, že přišla ze síně zpátky a děla: "Apríl!"
"No jo, vono je dneska prvního, jsem nějak zapomněl."
"Tak tobě by ani nevadilo, že jdu v sobotu ráno do práce?!"
"Ale vadilo, jenomže jsem si tak nějak zvyk. Divný by to nebylo."
"No jen aby."
A pak odpoledne volal Ondřej, jestli jsem viděl mapy.cz.
"No dneska ne, ale normálně je používám."
"Tak se podívej, dokud je Apríl."
Podíval jsem se a byl to skvělej nápad od těch mapařů. Normální mapa zmizela a místo ní … však se podívejte,
tuhle jsem si udělal otisk.
No a u nás ve vsi byla odpoledne veliká sláva.
Slavnostně se totiž otevírala školka, kterou si vysnil pan architekt Murla, vlastně hlavně kvůli ní se přidal k obecnímu zastupitelstvu, pak jí nakreslil, pomáhal dozorovat a získávat dotace a nakonec ještě upekl dort ve tvaru stavby, aby ho právě v sobotu prvního dubna rozřezal a rozdal dětem, které už dneska jdou poprvé do naší zbrusu nové školky. Pokud by vás zajímalo, jak to v sobotu vypadalo,
tuhle je odkaz na obecní fotogalerii, jsou v ní moje obrázky ze chvíle těsně před tím, než do školky vstoupily děti a taky ze slavnostního otevření, střihání pásky a krájení dortu.
Musím říct, že jsem opravdu rád, že jsem tady na Olešku právě v době, kdy pracovití a šikovní lidé vybudovali (když nepočítám bývalou hasičárnu a přestavěnou zastávku na obecní úřad) první obecní stavbu po sedmi stech letech.
Tož tak, letos byl Apríl opravdu vydařenej.