2017

ve věži

Z pohádek či historických románů známe, že do věže se zavírali prominentní osoby jako například pricezny či vysoce postavení šizuňkové či potentáti. Obyčejnej Babinskej přišel do kasemat, nóbl uličník do věže. Možná proto, aby si uchoval jakýsi nadhled.
Dneska se do věže už nezavírá, dneska se do věže chodí dobrovolně. A do některých věží dokonce i na delší čas. Například na večeři. Zrovna včera se mi jedna taková přihodila. A musím tedy uznat, že jak na tyhle obchodní večeře moc nejsem, tentokrát se to vyjímečně povedlo vybrat. V Jindřišské věži je totiž útulno i přes nevelký prostor. A co navíc: pan kuchař to opravdu umí. Na rovinu: tohle je teprv čtvrtá restaurace, z těch, které jsem jsem kdy navštívil, kde se skutečně vaří dobré jídlo v tom smyslu, že to není jen na oko cosi extra, ale že je to opravdu extra znamenité. Takový srnčí hřbet … ale co vám budu mazat medu kolem úst. Zkuste si to sami. Chce to krapet si ušetřit a jednou tam zajít a dát si něco na ochutnání. Mají tam dobré všechno. A to, prosím, nedělám žádnou reklamu, je to tam celé nečekaně přívětivé a netváří se to jako past na turisty. I když by se to mohlo zdát, protože z věže se těžko utíká.
Inu tak: kdybyste někdy sháněli pro někoho dárek například ve formě gastronomického zážitku navíc ještě v neobvyklém historickém prostředí, tohle může být jeden z tipů, který nezklame.

vez_1_170830

vez_2_170830

tíha zodpovědnosti

"A co si mám vzít k obědu?", ptala se Kačka, když jsem po zubařském ránu odvážel Matěje na dopolední trénink.
"A uměla by sis uvařit třeba krupicovou kaši?"
"Nevím. Mohla bych to zkusit."
"Tak mi zavolej, dáme to dohromady."
A jeli jsme.
A po poledni volá Kačka: "A jak mám, tatínku udělat tu kaši?"
"Já teď nemůžu, ale zkus si najít recept v té naší kuchařce, jo?"
Kačka chvilku hledala: "Ka.. kachna…karbanátky …kaše bramborová … kaviár … Tatínku, krupicová tu není."
"Aha, tak to asi proto, že každej ví. A zkusíš si jí vygůglit?"
"Tak počkej …"
"Teď to nejde, já ti zavolám jo?"
Zavolal jsem za chvilku.
"Už jsi jí našla?"
"Ještě ne. A kolik mám dát toho mlíka?"
"Aha. Tak to zkusíme po telefonu. Mlíka půl litru. A šest lžic krupice."
"A kde najdu krupici?"
"V podledním šuplíku ve druhé řadě první zprava."
"Je to tahle?"
"Já to nevidím."
"Aha. A jak to chutná?"
"Jako hodně hrubá mouka."
"Tak to bude ono. Šest lžic?"
"Šest, Kačko. A jednu lžíci cukru."
A co dál?"
"Dej to do toho rendlíku s ručkou a musíš to pořád míchat, aby se ti to nepřipálilo."
"A no kolik mám pustit ten sporák?"
"Asi tak na šestku."
"Tak já to budu míchat."
"Míchej a pak mi dej vědět, jaký to bylo."
Za nějaký čas jsem byl zvědavej, jak to dopadlo. A tak jsem zavolal první.
"Jaká byla kaše, Kačko?"
"Dobrá. A už přijel Matěj a dal si taky."
"No to je skvělý! Tak už umíš uvařit kaši. Prima Kačko."
Tak to bysme měli.
Kačka poprvé vařila krupicovou kaši a já poprvé radil po telefonu, jak na to. Oba jsme to zvládli. Kačka líp. Na ní byla celá ta tíha zodpovědnosti.

hned po mně

Naposled jsem dostal vycinkáno, že se mi nechce vstávat - no, vlastně ani nevím kdy. Možná někdy ve školních letech. A včera.
Vyjádřil jsem totiž určitou rozladěnost, když jsem se dozvěděl, že návštěvu u zubaře mi mápečliváHanička nedohodla na normální lidskou dopolední hodinu, ale na sedmou. Tož tak, víc toho napsat nestačím. Jdu si pucovat chrup a za chvíli s Matějem vyrážíme. Matěj jde hned po mně.

šilhavá snídaně

Teda ona je Kačka hezká holčička, to se musí nechat. Když se zrovna netváří. Ona se umí tvářit. A šklebit.
To sedíte třeba takhle u snídaně, Kačka něco říká, vy jí na to něco řeknete. Jí se to nelíbí, tak se zatváří. Anebo se nezatváří a rovnou zašilhá.
"Kačko! Tohleto na mě nedělej, to je děsný."
"A co, tatínku?"
A udělá to zas.
To už se rozchechtám a Kačka taky.
"Hele, přece nechceš, abych se uchechtal. Tak na mě prostě nešilhej a je to."
"Já přece šilhat neumím."
"No, právě. To řikáš dycky, dyž šilháš. Víš co? Já ti udělám fotku a ty se podiváš, jak vypadáš."
Cvak a je to.
Tak teď se podívej.
"No tak šilhám, no. Ale jenom když chci."
"No právě. Tak chtěj míň. Ať vypadáš jako hezká holčička."
"No tak jo."
Tak to by bylo. Šilhavou snídani bysme měli za sebou. Kačka už zas vypadá k světu a né takhle:

oka

moje drahá

To jsem si dal tuhle v sobotu v Březnici v cukrárně na náměstí kafe a sachr. Jel jsem totiž s prázdným autem zpátky z Dolu, kam jsem vezl Kačku a Matěje na soustředění. Tož proč bych si nedal kafe, že jo. Za ty roky, co občas přes Březnici jezdím, se březnickým povedlo náměstí skvěle zvelbit a tudíž se to posezení u kafíčka vysloveně nabízelo.
Cukrárnu Zlaté časy tam vedou pravděpodobně manželé, prima lidi. Veselí jsou. A protože jsem si řekl, že i méveseléHaničce něco dovezu, vybíral jsem. Shodli jsme se na upomínce s Franzem Josefem I.
"Pohlednici?"
"Ale ne. Pohlednice mám po dědovi. Čokoládu si vezmu."
"Tak to jo. A nechcetu radši tuhlectu? Ta je potažená zlatem."
"Zlatem? A není to škoda?"
"To je jedlý zlato."
"No já nevím, vezmu si radši tu bez."
Vzal jsem si kafe, sachr, Franze Josefa I. a šel si to vychutnat před krámek do křesíka. Jak tak ukrajuju ten sachr, nějak se mi to rozleželo a když jsem dojedl a dopil, zašel jsem ještě znovu k pultu:
"Prosímvás, mohl bych si připlatit a vyměnit si to za tu s tím zlatem?"
"To víte, že jo."
"Já si to totiž rozmylel. Tohle bude lepčí dárek. Až to žena sní, budu moct říkat, že je moje zlato."
"Vy jste ale vzornej manžel," povídá paní a s tím jsme se rozloučili.
Nu a doma jsem dárek předal.
"Tady jsem ti přivez' jedlý zlato."
"Jedlý?!"
"Jo, jedlý zlato na čokoládě."
"No já nevím. To se jí?"
"Jí se to. A až to sníš, budeš moje drahá."
"Aha … tak to já si to uložím."
A moje draháHanička si to zlato vážně uložila a celý týden to vydržela a nesnědla ho.
Ona je zlatá i tak. Bez zlata.

jako z filmu

S těmi vlaštovkami se letos roztrh' pytel. Trénují si tu u nás denně letové dovednosti. Bodejď ne, čeká je dlouhá cesta a je potřeba se na ní připravit. Je dobře, že jich letos přibylo. Jen holt jak na ně člověk nejni zvyklej, přijde mu to najednou krapet přes moc. Takovejch ptáků. Posedají si po střechách u sousedů a u nás. Srovnají si péřička a pak někdo zavelí. Na povel se všechny vlaštovky zvednou a to je právě ta chvíle, kdy si toho jeden nemůže nevšimnout. Je to jako mrak. Hemžící se a převalující se mračno. Za minutku si zase posedají na střechy, rozeberou co, kdo a jak, natřepou si zas ta péřička a znovu na povel vzletí. Takhle se to nějakou dobu opakuje.
Musel jsem si to vyfotit a mousečtělouHaničku nenapadlo nic lepšího, než to přirovnat k jednomu známému filmu. Jistě ho taky znáte. Nebyl ani tak o oblíbených vlaštovkách ani o nácviku odletu do Afriky. Spíš o příletu. Když se tak na tu fotku podívám, něco z té atmosféry Hitchcockova filmu v tom obrázku je.
Inu - ptáci.

vlastovky_170823

chce to ještě palici

Na tu bryérku jsem ještě čas neměl, zato klín, ten už mám. Technologie pokročily a i takovej vobyčejnej klín je dneska děsně vychytanej. Ne dost na tom, že je kovanej z lepší oceli, že je kalenej a popuštěnej, aby byl tvrdej a současně i pružnej. On je navíc ještě zakroucenej, tvarovanej a vroubkovanej. To všechno proto, aby se dobře do dřeva zakous', aby se při zarážení točil, šrouboval a zvětšoval rozpor ve štěrbině a aby nevyskočil sám ven.
No funguje to parádně, co vám budu povídat.
Trochu jsem se bál těch kusů o průměru přes šedesát centimetrů z míst, kde se spojovaly větve, tedy se suky. Ty větve mají nějakých patnáct centimetrů průměr a při takovém objemu dřeva nebude snadný tyhle špalíky jen tak roztrhat. Pravda. Zkusil jsem to včera odpoledne a nejde to úplně lehce. Dá to práci a a občas musím ten klín vyndat a vzít to na jiným místě. Ale jde to. Dokonce se mi podařilo roztrhnout i ten největší suk v půlce.
Tož mám na nějakej čas práci. Ono to jde pomalu. Včera jsem stihl roztrhat jen dva špalky. Nu ale vzhledem k tomu, že to dřevo musí stejně ještě dva roky schnout, není žádnej spěch. A ten klín, ten vám můžu jenom doporučit. Mají ho u Fiskarsů a nadělá spousty práce. Jen to chce ještě pořádnou palici. Alespoň takovou čtyřkilovou, co mám já.

z čeho jsou bryérky

Žádný strom neroste do nebe, se říká. Pochopitelně se pořekadlo stromů vůbec netýká, jenomže já tu mám zrovna jednu příhodu se stromem, kterej to dotáh' až na střechu.
Totiž v jednom domě, kde máme kanceláře, je dvůr a na tom dvoře roste třešeň. Taková ta ptačí. Krásně kvete, hnízdí na ní straky a vůbec je to strom majestátní, protože skutečně nejvyšší větve dosahují až ke střechám okolních domů.
Tedy dosahovaly. Až do soboty.
V sobotu se ten strom svalil. Jen tak. Sám od sebe prostě spadl, vyvrátil se. Žádná velká škoda naštěstí nenastala. Až na ten strom. Mohl být vysoký přes dvacet metrů a kmen měl v průměru nějakých padesát, šedesát centimetrů, dole možná trochu víc. Škoda je ho.
Ptal jsem se pánů, co ho včera řezali a odstraňovali, čím to mohlo být, že se tak najednou svalil. Sami nevěděli. Že to prý může být podmáčením z minulých dešťů. To se mi nezdálo. Půda nebyla nijak zvlášť mokrá. Nu a pak jsme na to přišli. Když rozřezali i spodní část, bylo jasno. U země a i pod zemí byl strom z části ztrouchnivělý. Jádro kmene se skoro sypalo a v pařezu a kořenech byly vyhloubené cestičky od nějakých brouků či mravenců.
Strom tam stál už velmi dlouho, možná přes sto let, jistě od chvíle, kdy domy postavili. Domy stojí dál, opravují se, ale strom opravit nejde. Inu, žádný strom do nebe neroste. Škoda ho, řekl jsem si a jak ho tak pánové řezali, napadlo mě, že by mohl ještě posloužit. Dohodl jsem se a klaplo to.
Odpoledne jsem si strom, vlastně teď už jen dřevo, odvezl. Bude s tím spousta práce. Ty špalky můžou mít i přes padesát kilo a v průměru oněch šedasát a víc centimetrů. Ale rád se do toho pustím. Bude z toho pár metrů pěknýho dřeva. Už teď to můžou bejt tak dva kubíky. Holt když už dál neporoste, alespoň nás v zimě ohřeje.
Mimochodem, je tam i jeden hodně silnej kořen a mám takovej nejasnej pocit, že právě z třešňových kořenů se dělají bryérky, tedy ty, co nejsou pravé bryérky… no - budu si to muset naštudovat.

v potočních lázních

Včera se nám v našich potočních lázních sešlo ptactvo z celého okolí. Byli tu kos, drozd, strnadů hejno, dva stehlící, rehek a další. Vlaštovky se u nás v potoce nekoupou, jenom se řadí na střeše a trénují dálkové lety. Je vám to podívaná, jak se to všechno koupe a čistí. Zvláštní je, že si právě teď oblíbili zrovna jeden úsek potůčku a stojí ve frontě, až se na ně dostane řada. Nebo to mají jako společenskou záležitost a zatím, co s někdo koupe, ostatní klábosí a probírají, jak to dneska lítá.
U potůčku jsem je vyfotografovat nestih' jelikož jsem neměl nachystané sklo. Nu a pak už se rozletěli, jen ten Rehek se ještě vrátil a poctvivě si čistil péřička na kameni.
Takhle:

Rehek_1700820

nemáme ušatý letadlo

Tak to křídlo zase Matěj zlomil. Lehoučký letadýlko prostě není dělaný na nějaký složitý kumštyky. Vyprávěl mi, jak to nešlo zvládnout, že to od začátku zatáčelo a pak už nebyla šance něco dělat.
No jo, no.
Zřejmě jak jsem lepil směrovku, kterou prý omylem ulomila Kačka, stalo se, že jsem jí nevlepil na přesně stejné místo. Po lepení už jsem to nekontroloval. Nu a znáte to: hlavně lítat! Předletovou kontrolu Matěj vynechává jako nadbytečnou a pak je nehoda jen otázkou času. Už to odchylku ve vzduchu prostě nevyrovnáte.
Ovšem mělo to celé pozitivní konec:
Jak jsem minule psal
o materiálu z Hornbachu, napadlo mě, že bych mohl koupit ten samý materiál, ale tlustší, tedy pevnější. Původní letadýlko je z 4mm desky. Zašel jsem tedy pro 7mm desku.
To byla první změna.
Druhá se přímo nabízela: místo stabilního výukového ušatého křídla udělám standardní rovné. Ale silněší, aby víc vydrželo.
Zkusil jsem to a Matěje jsem hned varoval: "není to vyzkoušený, musíme počítat s tím, že to nepoletí. Ale jestli to poletí, tak by to mělo zvládnout i základní akrobacii jako třeba přemet."
Udělali jsme tentokrát předletovou kontrolu společně, nastavili směrovku do nulové polohy (zatím pomocí vytrimování na vysílačce, ale správně = nastavením táhla v letadle to udělám později) a Matěj provedl první zkušební let.
Nejdřív si stěžoval na úplně jiné letové vlastnosti (pochopitelně), ale za minutku, za dvě už se s novým křídlem naučil. A pak si to začal pochvalovat. Na ukázku udělal i jeden přemet. Bez problému.
Ufff…
Tak to by bylo. Už nemáme ušatý letadlo, ale normální. A lítá dobře.
Teď je před námi další cíl: musím vymyslet, jak do tohodle lehoučkýho stroje nacpu ještě další servo a klapky … No, je to výzva, ale to je na "za dlouho". To možná bude chtít postavit úplně nový letadýlko…

Noir film bez pravidel

A to jsem si nafoukaně myslel, že mám jakýs takýs přehled o filmové tvorbě. Pochopitelně jen o její části a čistě všeobecně amatérský, nikoliv odborný.
Ani s takhle mírně nastavenými podmínkami však neobstojím před skutečnými filmovými hloubaly, archiváři a fajnšmekry. Prostě toho nevím dost, lépe řečeno nevím skoro nic.
Zjistil jsem to zrovna dneska, když jsem si četl můj oblíbený web -
Zónu pana Soukupa. Úplně jsem zasklil existenci filmového festivalu Noir Film, který už se léta pořádá na Křivoklátě. A to by nebylo až tak zlé. Nemusím přeci vědět o všech festivalech. Horší je, že při podrobnějším studiu programů z minulosti na mě vykoukly takové lahůdky jako třeba televizní film s panem Adamírou. Ministerstvo strachu se to jmenuje. Znám to jako rozhlasovou dramatizaci podobně jako Lidský faktor a občas to poslouchám. Lidský faktor právě s Jiřím Adamírou a Hanou Maciuchovou je báječně udělaná hra. A Ministerstvo strachu s panem Brzobohatým - to je taky skvělý - vážně z toho odkapává ten strach z toho, co vlastně bude … Nu a oni v televizi - tenkrát ještě československé - tuhleten román natočili zřejmě dřív, než vznikla rozhlasová hra. Už se po tom pídím, kde to koupit … asi to nebude tak snadný.
Je to báječná inspirace, tenhleten festival. Když to dopadne, pokusím se dostat na projekci další detektivky s panem Adamírou - Hra bez pravidel. Děsně se na to těším. A když mi to nevyjde, těšení bude jen o něco delší, jelikož jak jsem se dočetl, ten film vyjde - tedy vydají a pokřtí ho - právě na Křivoklátě na festivalu.
Báječné, pořád je na co se těšit a o překvapení není nouze.

pustý cyniku

Vyloženě nejsem kavárenský typ. Musím ovšem přiznat, že co jsem zavítal v Jihlavě do muzejně-literární kavárny, občas do podobného podniku nakouknu. Ono to má své kouzlo zvlášť teď, co se v žádné kavarně (nejen kavárně) nekouří.
Včera jsem měl cestu na Staré Město. Zpátky jsem šel Řetězovou, abych se vyhnul turistickým řekám v okolí Královské cesty. A co nevidím - Literární kavárna v Řetězové. To nešlo minout. V kavárně jen dva studenti a já. Dal jsem si kafe a hledal knížku. Vybral jsem si tentokrát společné texty bratří Čapků. Musím přiznat, že mě při čtení krapet rozptylovala mimořádně krátká sukýnka slečny v kavárně obsluhující. Délka látky byla natolik kritická, že jsem nemohl jinak, než zkoumat, zda pod touhle látkou je ještě jiná látka. Vzhledem k svému vrozenému ostychu jsem však nic kloudnýho nevyzkoumal, zato jsem si přečetl pár páně Čapkových aforismů.
Bylo to báječné posezení. Kafe jsem v klidu dopil, rozptýlení třepotovým kouskem látky si užil a ještě před valící se řekou tentokrát německých turistů jsem stihnul zaplatit a vyklouznout z kavárny těsně před průvodcem.
Nu a pan Čapek? Ten mi poslal ve své knížce aforismus přesně do téhle kavárny zapadající:
"Žena jest jen tělo." Pustý cyniku, jak můžete zapomenout na její toaletu?

zátiší bez ní

Cyria se tu a tam pouští na průzkum zahrady a Max za ní. Ostatně se tady o tom už psalo. Nejlepší průzkum je ovšem průzkum tajnej. Pochopitelně. Co by to taky bylo za průzkum, kdyby vo něm všichni věděli, že ano.
Tudíž za naší přítomnosti Cyrda spíš pozoruje, co se kde šustne a občas se projde do míst mírně vzdálených od terasy. Ovšem pokud nejsme na dohled, vydá se do hlubin zahrady. Tuhle jsem ji zahlíd' na vodě. Ne snad, že by plavala, kdepak. Prostě šla na průzkum přes jezírko po cestičce z čedičových pilířů. Odvážné, pomyslel jsem si a hned běžel pro aparát, abych jí udělal obrázek. Ale co myslíte? Samozřejmě: počkala, až si ho přinesu a jen jsem zkoušel kompozici, odkráčela zpátky na terasu.
Ono je to takové hezké místo, tam by se to dobře fotilo, říkal jsem si i včera odpoledne a pokusil se Cyrdu dostat na plac. Ani náhodou. Jen začla tušit, že po ní něco chci, vzala do zaječích. Tedy do kočičích.
I máveseláHanička uznala, že by to byl hezkej obrázek. A tak jsme společně Cyrdu lapli a mástatečnáHanička jí nesla na místo. Ani vteřinu neposeděla. Jen se dostala z náručí na pevnou zem, tedy přesněji řečeno na pilíř, přeběhla přes jezírko dřív, než jsem se stačil podívat do hledáčku.
No, holt zátiší nebude.
Tedy zátiší s Cyrdou nebude. Jinak je samozřemě k dispozici bez ní.

jezirko_170814

letadlo z Hornbachu

Tak do třetice … říká se a zkouší se to znova a znova v dobré víře, že to jednou (například právě do té třetice) musí vyjít. Stejně jsme to zkoušeli s Matějem. To letadýlko, co ho mám uložený už nějakých, no … dlouho … může to bejt skoro dvacet let, bylo potřeba opravit. Důvody jsou popsány v květnovém zápisu tady. Oprava je snadná: udělat nový křídlo. No jo, křídlo, ale z čeho? V tom byl ten kámen úrazu. Vůbec jsem netušil, kde vzít tu hmotu, ze které to křídlo je.
První kroky vedly do modeláře. Pan modelář mi vnutil hmotu, ze které se to teď nejvíc dělá.
No…. Křídlo jsem udělal, ale nelítalo to. Bylo to moc těžký. A tak jsem hledal a pátral a vypátral, že by to mohl být materiál s obchodním názvem Depron. I šel jsem znovu do modeláře, tentokrát s názvem a vzorkem rozbitého křídla.
"To je určitě ono," pravil pan modelář a prodal mi další desku, ze které jsem opět postavil křídlo. Díky malé tloušťce byl materiál příliš ohebný a já musel znovu udělat křídlo celé potažené a: opět to neletělo.
Nezbylo než pátrat a pátrat - modeláři jsou takový tajnůstkáři a nic vám neřeknou, musíte si na to přijít sami - až jsem vypátral, že by to mohly být desky z extrudovaného polystyrénu, které se používají jako podklad pod tapety pro zateplení stěn. Zkusil jsem je v Globusu. Nic. V Baumaxu - taky nic. Až v Hornbachu! Tam jsem je našel. Baleno po osmi deskách za necelé čtyři stovky. Teď aktuálně se to jmenuje nomaplan. Na žádné modelářské konferenci se o tom nepíše. Ale důležité je, že je to přesně ono.
Tentokrát jsem křídlo postavil přesně tak, jak bylo původní a to ze stejného materiálu. Nu a hned napoprvé to Matějovi letělo bez problému. Tak to bysme měli. Do třetice. A žádnej modelář. Prostě stavebniny, Hornbach a za polovic. Jen holt vědět, kde hledat.
Tož včera odpoledne Matěj s novým křídlem žasl, jak báječně mu vynáší stoupavé proudy horkého vzduchu letadýlko do výšky a liboval si, jak skvěle mu to v tej termice lítá.
Inu na stavebním materiálu záleží. Desek mám na několik let dopředu a Matěj může lámat křídla, jak se mu zlíbí. Letadlo z Hornbachu opravíme raz dva.

brejle nemňoukají

Další záhada je na pořadu dne.
Brejle.
Pochopitelně každej ví, že bez brejlí se brejle těžko hledají. Proto mám po domě několik vrstev brejlí, který jsou k dispozici v případě ztráty brejlí. Tím se eliminuje neustálý nedostatek brejlí v jednom prostoru na úkor druhého. Pohyb brejlí ve vesmíru je náhodný a nedá se předem definovat. Nu a teď jsem ztratil ty jediný, co nejsou nahraditelný. A to ty u počítače. Ty jsou totiž jiný, než na čtení a protože jsou u počítače, jinde je nepoužívám, tudíž nepotřebuju náhradní. Jsem si říkal. A to byla ta chyba.
Ráno kamsi na zahradu zdrhla Cyrda, Max za ní. Přiběhli na zavolání, ale Cyria hned zase zmizela. A to je ten okamžik, kdy jsem viděl brejle k počítači naposled. Nejdřív jsem hledal Cyrdu, potom brejle. Cyrdu jsem nenašel, našla se sama a mňoukla za dveřma na terase. Brejle jsem taky nenašel. Možná proto, že nemňoukají.
Naprosto nechápu, kam mohly zmizet. Na žádném z obvyklých míst nejsou.
Nedá se nic dělat, zápis do deníku musím udělat s brejlema na čtení. A hned, jak to dopíšu, jdu hledat brejle.
Ale kam? Všude už jsem je hledal.

estli nejsou kouzelný …

Taky jste si vždycky říkali, jak že to ten chlap dělá, když nechá zmizet nebo objevit se, cokoliv ho napadne. Ano, kouzelníci se živí kouzly. Tak tomu říkají. V jiném oboru, ve kterém se pohybjí například pánové ze čtyřky v čele s panem radou Vacátkem, tomu říkají podvod. Ovšem kriminalizace kouzelníků není na místě. Naopak, jedná se o zábavu.
Mám kouzelníky rád. Ovšem vždycky mi vrtá hlavou, jak to ten chlap dělá.
Metody jsou jistě dobře střežené a nám obyčejným smrtelníkům můžou nanejvejš vrtat hlavou. Ovšem mám tu jeden případ …
Případ s kalhotama.
S kraťasama. Ty mají takové ty velké kapsy, do kterých se vám vejde všechno. Předevčírem jsem si ty kalhoty pobryndal nějakou červenou omáčkou, co na mě vytekla z takové té zamotané placky, co jsou v ní kousky masa a právě i ta omáčka. Hned jsem to dal do pračky. Kalhoty, ne tu placku, pochopitelně. A před tím jsem důkladně prohlédl všechny kapsy, i ty velké, zda-li v nich něco není. Nic jsem tam nenašel.
Kalhoty vyprány, následně vloženy do sušičky a vysušeny.
Tak.
A co je to za bílý chuchvalce!? Papír? Jakej papír? Dyť jsem ty kapsy všechny prohledal. Důkladně. Nic v nich nebylo. Ale tohle byl takovej tuhej papír, kvalitní, bělenej. Kde moh' bejt? V tý velký kapse! No jo, je to tam. Samej papírovej žmolek. Ale kde to bylo, když to tam před tím nebylo? A jestli to tam tedy bylo, co to bylo? Mohlo to bejt něco důležitýho? Vůbec nemám tušení.
Je to záhada. Nejdřív jsem nic nenašel a pak, když jsem to našel, jsem zas nezjistil, co to bylo.
Nejsem já kouzelník?
Nejsem. Leda snad ty kraťasy, estli nejsou kouzelný …

kdyby se vědělo jak

Že prej je to snadný, tvrdila máveseláHanička, že prej si to určitě musíme zkusit.
A tož jsme si to zkusili. To se prostě postavíte na prkno a jedete.
Ano, je to pádlovací prkno, děsně moderní vymoženost. Kačka už to zkoušela tuhle na rybníce a docela jí to šlo. Zkusili jsme to tedy na přehradě. Prken na vyzkoušení tam byla spousta a hned, jak jsme přijeli, bylo zábavné pozorovat, jak někteří jedou, jiní padají.
Matěj se toho hned taky chopil. Prostě na to vlezl, vzal si pádlo a pádloval. Chvilku v kleče, chvilku ve stoje. Tak, jak ho zrovna napadlo to vyzkoušet. MášikovnáHanička se ani nepřevlékla do plavek. Vylezla si na prkno a jezdila si v klobouku po přehradě. Oba se při jízdě ani nesmočili. Téměř salónní záležitost.
Udělal pár obrázků do archivu a šel jsem si pro jistotu převléknout plavky, jelikož jeden nikdy neví. V tomto případě jsem nevěděl oprávněně. Jen jsem si na to prkno stoup', už jsem byl ve vodě. Hned u mola.
Dobrá, nebudu si stoupat, kleknu si a uvidíme. Poodjel jsem kus od břehu a Matěj mi vysvětloval, jak to udělat, abych jel ve stoje. Matějovi se to radilo. Ten to všechno hned umí. Je šikovnej. Po mně, pochopitelně. Ovšem potom nechápu, proč já byl hned po těch jeho radách zase zpátky ve vodě, zatím co on dál vesele rejdil ve stoje po hladině.
Musí na to bejt nějakej grif.
Už mi to skoro šlo.
Skoro.
Asi tak pětkrát jsem sebou zase plácnul do vody. Matěj nepřestával udílet rady a všechny vedly jedním směrem: pod hladinu.
Inu tak. Zkusil jsem to, přehradu jsem přejel na šířku tam a zpátky s několika osvěžujícími přestávkami pod hladinou a když jsem slavnostně přistál zpátky u mola, pravila málaskaváHanička, že nesmím mít pokrčený nohy, že je musím mít napnutý, že to pak pude líp. Přisvědčil jsem, že to tak může klidně bejt a vyndal prkno na břeh.
Už jsem toho zkoušení měl dost. Až zas někdy příště.
Zatím mi stačí poznání, že by to šlo, kdyby se vědělo jak.

na_boardu

částečné zatmění Měsíce

Všichni si ho včera fotili. I já si ho vyfotil. Nad kopcem Ďábel. Tady je:

Moon_Eclipse_170807

Max v pozadí

A když už jsme tu u těch kočkenů, co se honěj po světnici, mohl by vzniknout názor, že Maxmilián je tak trochu v pozadí, jelikož je strašpytel. Ano, to je. Tedy strašpytel. Nikoliv však v pozadí. A i kdyby byl, takhle se tomu směje:

MAX_170807

každý z jiné strany

"Kočka! Je tu černá kočka!" zvolal jsem včera sedě na zápraží s mouveslouHaničkou.
"Kde by se tu vzala černá kočka? Je tu Cyrilka, ta je černá. A to je všechno."
"Za rohem byla. Cyrda šla za ní, já to viděl."
"Ale kdo ví, cos' viděl."
"Černou kočku jem viděl!"
Šli jsme se podívat za roh. Za rohem kočka nebyla.
"Tak vidíš."
"Nevidím. Třeba už utekla. Ale byla tady."
"Kdo ví, kde co bylo."
"Kočka tu byla."
Šli jsme za další roh.
"Vidíš! Támhle je! Co je to za … "
"Maxi, ty ….!"
"Já to říkal, kočka to byla!"
"Ne kocour to byl, Max, náš Max a ty jsi plašil: černá kočka."
"No tak jsem se přehlíd, no."
"Takovýho křiku … nevídáno."
Měli jsme o zábavu postráno.
A Max s Cyrdou se poťouchle chechtali, jelikož přišli na novou hru - na honěnou kolem domu. Každý z jiné strany.

žně

Myslím, že jsem se tu už takhle o prázdninách zmiňoval o žních. Pravidelně nám totiž hospodář svým počínáním připomíná, že jsou prázdniny ve své půlce a že je třeba sklidit obilí. Tentokrát ječmen, jestli to nepletu.
Inu, hospodář má sklizeno a shodou okolností to zaznamenala i moje meteokamera. Tudíž obrázek není nijak vyšperkovanej, ale je to dokument i s časem, kdy ke sklizni letos došlo.

zne_170802

merci beaucoup!

Pro ty lístky na 70mm film jsem jel pochopitelně tramvají. Vyšla na mě ta nová, s klimatizací. Je to úplně jinej zážitek, než stát na plošině a koukat na průvodčího, až zatáhne za koženej řemínek a zazvoní, že můžeme jet. Kožený řemínek a zvonek je historie, klimatizace je přítomnost.
Tramval tiše zabrala a já se málem zřítil na sedící cestující na té zadní plošině, co na ní pořád jezdím nejraději. Dneska už ovšem na plošině není litinový stojan se čtvercově osazenou osou reostatu, ke které si pan řidič přinášel vlastní kliku. Dneska je na zadní plošině panoramatické okno a nejlepší sedadla s úžasným výhledem.
Tedy na sedadlo jsem dosedl a cestujícím se při záběru tramvaje vyhnul. Jen jsme se na sebe usmáli a já se kochal pohledem na Prahu jako dycky. Kochali se i cestující - zjevně turisté. Paní ukazovala pánovi staroměstskou mosteckou věž a jala se vyndavat z baťůžku foťáček, aby si to vyfotila. Cosi se jí vyfotit povedlo a já ještě ukazuju o kousek vedle, aby si ten Karlům most vyfotila z mostu Legií i s Hradčanama, že jako je to turistickej vobrázek. To už paní nějak nestihla, páč nebyla nachystaná. A tak se pán oval, že to je s ní těžký. Že je to žencká a navíc francouzská Italka. Odvětil jsem, že by to snad neměl bejt problém a paní se usmála.
Načež se pán rozhovořil, estli prej jsem z Prahy. Já na to že jo. Což je pravda. S Oleškem jsem nechtěl zatěžovat, to by bylo zbytečně komplikující. A pán, že je to hezký město, ta Praha.
Jo? Vám se Praha líbí?
Je to nejhezčí město.
No to mě těší.
My se sem vracíme už po pátý.
Vážně?
No jo. My už popátý vobjíždíme svět vod Londýna přes Paříž, Prahu a Benátky (asi myslel jen západní část Evropy) a Praha se nám líbí nejvíc. Ty mosty a ta řeka. Jsou prej i jinde, ale tady jsou nejhezčí.
Pravil jsem, že z toho mám radost a když u Máje vystupovali (asi šli obdivovat Kafkovu hlavu), popřál jsem jim "bon voyage!", pán překvapeně ve svém jazyce poděkoval "merci beaucoup!" a šli na toho Kafku.
Inu, je léto a město je plný turistů. Tak to má bejt.

70mm

Nechodím do kina často. Raději si dopřeju domácí pohodlí, ale připouštím, že veký plátno je velký plátno. Takže občas do toho stánku zábavy zajdu, jelikož mi to stojí za to.
Nu a Teď je zrovna čas, kdy to za to stojí, poněvadž je tu jakási nostalgická příležitost.
Totiž oni promítají film za sedmdesátky. Sedmdesátka je největší promítatelný formát z klasického filmového pásu. Tedy jde o "prastarý a prapůvodní" způsob promítání, který vymysleli bratři Lumiérové a mimo jiné je potřeba k promítání použít nejměně dvě promítačky, obrovské stroje, do nichž se zakládá celuloidový pás a které obsahují onen záhadný mechanismus pojmenovaný názvem maltézský kříž, který mění posuv plynulý na posuv trhavý, ale rychlý. 24 okének za vteřinu. Dnes tedy už není pás celuloidový kvůli bezpečnosti, ale pás to je a cuká sebou v promítačce. Nu a běžně se promítalo na film a šířce 35mm. Film o šířce 70mm byl vždycky něco extra. Chodil jsem na ty filmy do kina Alfa - vzpomínáte třeba na Létající Clipper? Ale to už je dávno a kina tohoto druhu jsou ta tam.
Dneska se promítá z disku.
Jenomže je ještě jedno kino v Praze, kde nevyhodili 70mm promítačky. A teď tam krátce promítají po dlouhých letech zase z pásu. Jen pro představu: televize "full HD" je asi tak čtvrtina rozlišení "4K", což se dneska děsně nosí. To se promítá i v kinech. A políčko filmu 70mm širokého má rozlišení srovnatelné s 12K - tedy s 12ti tisíci puntíků na jeden řádek. To je bratru třikrát tolik, co běžně promítané filmy. Navíc film Dunkerk mě zajímá.
Tož jsme si řekli s Ondřejem, že na to půjdem. Ale do 70mm kina to chce jít mírně od středu jeviště dozadu doprostřed. Lístky tohoto druhu byly k dispozici až dnes ráno, tož jsem je po síti koupil.
A teď přichází pointa.
Spoustu chvály tu pěju na 70mm film. Ale organizace, která to zajišťuje, chválu nezaslouží. Jediné, co se mi v mailu po zaplacení vstupenek objevilo je potvrzení, že jsem zaplatil. Vstupenky samotné se mi neobjevily, ani jejich obrázky. A že prý si mám zajít do kina to celé potvrdit, aby nedošlo k omylu. Zatracenej šlendrián.
No, aspoň, že ta sedmdesátky promítačky nevyhodili.