2017

ouředně prohlášen mužským

Tak a mám to znova potvrzený. Nejsem ženská, ale mužskej.
Totiž chodí nám domů takové letáčky od firmy, kde kupujeme občas nějaký mazání (nikoliv na chleba) a ty letáčky jsou dycky adresovaný jmenovitě mně nebo méšikovnéHaničce. A bejvaj dycky každej jinej. A tuhle si právě mápečliváHanička všimla, že by nutně potřebovala tadyten grém, že už jí došel, tak estli bych pro něj nedošel, ale že prej na tu mou kartičku, poněvadž ta její už nějak nemá ty body a že teda budeme kupovat na tu mojí kartičku, že ať se to načítá rychlejc.
"Tož tuhle, paní prodavačko, mě žena posílá pro to mazání," povídám v krámě na Arbesáku.
Paní prodavačka mě snesla jeden krém a k tomu nějakej další zadarmo jako přívažek a eště další dárek - nějakou další politůru a eště nějakej balíček s něčím. Hromada toho byla. A že prej dyž si vyberu něco dalšího za šest korun, tak dostanu rtěnku jako prezent.
Jsem pravil, že se nemaluju, ale že teda ženě bych jí vzít moh'. Tak jsem vybral za dvacku tyčinku na pusu pro Kačku a dostal k tomu druhou pro mouveselouHaničku přívažkem. Měl jsem dárků plnou náruč a tak povídám, že to už stačí a že tuhle je ta moje kartička.
"A tak to teda ne," povídá pani, "to by nešlo. Vy jste mužskej a tohle je dárek pro paní. Tohleto musíte vrátit."
"Ale jo, mně je to fuk."
"A tady si zas musíte vybrat něco vy, protože na vaší kartičku máte dárek pro muže!"
"Aha!", děl jsem a vybral si nějakej pánskej šampón.
Čímž jsem byl ouředně prohlášen mužským a byl připuštěn ke kase, abych moh' zaplatit ten jeden grém pro moumazanouHaničku.

královnou Masopustu

Letos nás naštěstí nenapadla žádná pošetilost jako třeba dovolená v teplých krajích, která se nám přihodila vloni. Čímž všechno dopadlo jak mělo a Masopust se vydařil. Jak přesně a hlavně kde se zařizuje počasí, nemám nejmenší ponětí, faktem však zůstává, že až do pátku bylo pošmourno a místy nepříjemně vlhko. V neděli jakbysmet. Ovšem v sobotu bylo azurový nebe, přes noc mírně mrzlo (-4°C) a o Masopustu nemohlo být líp.
Tentokrát byla naše rodinná účast obzvlášť přínosná, poněvadž Kačka hrála divadlo o Třech KarKulKách s mravoučným posláním a to tím, že alkohol je lidstva metla. A mákrásnáHanička byla zvolena královnou Masopustu, kterážto pocta se vyznačuje například tím, že jela kus po návsi v žebřiňáčku taženém dvěma kobylami.
Inu veselo bylo, byly i hody vepřové a písniček nepočítaně.
Naše
Masopusty jsou v galerii zaznamenány od roku 2010 až po ten letošní.

Masopust_170225_29

stačí vobyčejný představení

Já teda do kultůry moc nerejpám, jelikož mi to jednak nepřísluší no a taky na to nejsem študovanej. Prostě jen tak, když se s něčím setkám, může se mi to líbit nebo nelíbit. Nějakej dojem z toho mám a nezřídka se třeba stalo, že jsem odešel z divadla, vypnul film či muziku a odložil knížku. Nebo naopak.
Nu a tenhle týden jsem v rádiu zaslechl jakýsi rozhovor s nějakou paní, co nikoliv bez zdravého sebevědomí popisovala nově vznikající projekt se zahraničními performery na kavkovské téma. Ovšem ne Proces, nýbrž The Trial, kterýžto, jak říkala, mezinárodní název bude srozumitelný i tomu mezinárodnímu publiku. Musela to opakovat i paní redaktorka, která se opravdu snažila o americký přízvuk, aby vyhověla. A že prý to bude v bývalém kinu 64 U hradeb.
A to mě upoutalo.
Chodíval jsem ke Hradbám jako do nóbl kina na premiéry. Byl to dycky takovej trochu svátek, poněvadž kino má zvláštní vchod z atria a už když průchodem vejdete, má to najednou úplně jinou atmosféru, než malostranská Mostecká ulice.
Tož jsem byl zvědavej, o co teď půjde. Zvlášť když paní zdůraznila, že prostor vlastně zachránili a že z toho necnechají udělat garáže, ale že je to teď naopak důstojný místo podle jejich gusta. Mělo mě varovat, že vůdčí osobnost je mladej nadějnej performer … A taky jsem si měl pozorněji všimnout špatný český gramatiky v řeči oné paní. Nu, není to důležité, hlavně, že kino pojede dál, řekl jsem si a hodil to za hlavu.
A dneska jsem v novinách zahlíd fotky z tej novej kafkovskej performance.
No potěš koště!
64 U hradeb je v sutinách, na cihlu vomlácený, uprostřed pestrobarevný plastový křesílka a v tom mladý nadějný performeři.
Tedy zřejmě se na tom celém podepsaly nějaké ty developerské záměry, zřejmě se na poslední chvíli podařilo zastavit demolici (alespoň tak to vypadá) a zřejmě se tam teď bude začínat od píky a prostor bude součástí skutečně absurdního procesu vstávání z popela.
No … jistě je to záslužnej čin, zachránit tenhle sál, ale tak nějak mě to tam netáhne. Já na ty performance asi nejsem. Mně stačí vobyčejný představení, ani nemusí bejt mezinárodní.

složenkama to jen začíná

Míval jsem dojem, že dospělej je člověk v osmnácti, jelikož na to dostane bumášku, že už je plnoletej.
To byl pochopitelně hluboký omyl. Po nějaké době jsem definici dospělosti přehodnotil na stav, kdy člověk je dospělej v okamžiku, kdy mu začnou do schránky chodit složenky, který musí sám zaplatit. To už je definice krapet přesnější, ale chce to ještě trochu doplnit, uvědomil jsem si právě teď, když vidím, co přede mnou leží na stole, co mám v počítači a co je potřeba vyřešit.
Papíry.
Totiž z ničehož nic se odkudsi začaly vynořovat papíry k vyřízení. Žádosti, formuláře, blankety, prohlášení, potvrzení, oprávnění, souhlasy, povolení, … papíry.
Právě teď mi Matěj předal k podpisu Souhlas s nominací na reprezentaci školy ve šplhu (před tím bylo v běhu, před tím už si nepamatuju). Na stole leží Prohlášení o seřízení vázání, Žádost o poskytnutí příspěvku na popelnici, Souhlas se stavební úpravou, Žádost o vydání pasu. Nedávno jsem řešil Žádost o vydání Občanského průkazu, žádost o vydání Lítačky, Žádost o žákovský kupón na MHD (to naštěstí stačilo ústně u okýnka prohlásit, že máme všechno potvrzený, orazítkovaný, ale nechali jsme to doma), …
Tuhle jsem si tu pochvaloval, jak je fajn, že byl vynalezenej papír právě v souvislosti s tím kupónem. Teď si tak říkám, že každej vynález je zneužitelnej a to i papír. Civilizace holt stojí na papírech a čím je člověk dospělejší, tím větší horou papírů se musí prohrabat.
Těma složenkama to jen začíná.

je to rámus, ale jinej

Jelikož se příliš neorientuju v paragrafech, nejsem si tak docela jistej, estli zanedbání povinné výchovy patří do slovníku sbírky zákonů. Ostatně to není tolik důležité, jako to, že jsem včera s překvapením zjistil, že jsem tu povinnou výchovu zásadně zanedbal. Trestem je mi kritika Matějova a to:
"Tatínku, to je hrozný, můžeš to už vypnout?! To je samý tadadada-tadadada-tadadada jaky ty pynkflojdi …"
"Ale Matěji, to přece jsou Tři sestry, to je punková kapela a Pink Floyd hrajou něco úplně jinýho, to je spíš psychedelickej rock."
"To je jedno, je to rámus a furt to samý dokola."
"To s tebou musím souhlasit, punk je takovej rámus, ale s Floydama to nemá vůbec nic společnýho."
"Ale má. To jak jsi mi minule pouštěl, byl taky děsnej rámus a …"
"Jistě, mohlo to být trochu víc nahlas, ale byl to úplně jinej rámus."
"No tak jsem to třeba trochu splet, ale to je jedno. Už ty Tři sestry nepouštěj, je to furt dokola …"
"To je schválně, oni si v těch písničkách dělají z věcí legraci a …"
"… a rámus!"
"Máš pravdu, je to rámus. Ale jinej."
Tak. A mám to.
Zanedbání povinné hudební výchovy má za následek, že Matěj nedělá rozdílu mezi Another Brick In The Wall a Alkohol je.
Jediný, co mě utěšuje je to, že jsem ho vzal na koncert Jethro Tull a Iana Andersona už pozná. Ovšem jen jeho. Fanánka ani Gilmoura zatím neviděl. A to je velká mezera.
Mám co napravovat.

přijďte na Masopust

Letos bude Masopust obzvlášť masopustní, jelikož bude i zabijačka, tož přijďte:

MASOPUST_2017

druzí na 4 x 200m

Soutěže ve wushu jsou pro naše děti už běžnou událostí, takže sobotní účast na soutěži v Kuřimi nikoho nepřekvapila.
Ovšem v neděli měly děti premiéru.
Tomáš se totiž rozhodl rozšířit jim sportovní obzor a po dvou loňských přespolních bězích je přihlásil i na štafetu 4 x 200m. Konaly se Pražské přebory atletických oddílů a tudíž se naskytla ta správná příležitost. Pochopitelně naše děti neběhají žádnou extra ligu, na to nejsou zaměřené. Ale Tomáš jim dopřává všestranný rozvoj a tím pádem i běh.
Na těch přeborech to vypadalo jako na opravdových závodech (a taky to opravdové závody byly), čímž vznikla obava, že my se s naším oddílem s těmihle atlety nemůžeme nijak měřit. Ukázalo se, že to není pravda.
Pochopitelně se naši nemůžou pasovat s borci z extraligy, to ne. Ovšem atletické přebory jsou zřejmě uspořádány tak, aby každý mohl se ctí soutěžit ve své výkonostní kategorii. Nu a naši v té své byli skvělí! Předběhli je jen borci ze Slavie a skončili tak ve svém rozběhu druzí.
Bylo to velké překvapení zvlášť proto, že za jednu nemocnou kamarádku zaskočila, tedy zaběhla, Kačka. Ta mi udělala největší radost. Já myslel, že se jen tak po té dráze proběhne a ona ne. Kačka zabojovala a dokázala jí předbědběhnout jen jedna soupeřka, dvakrát taková jak Kačka.
Takže závod byl děsně dramatickej, jelikož Matěj zahajoval, nenechal se předběhnout a předával jako první. Denču předběhla jen soupeřka ze Slavie, ovšem bylo to jak David proti Goliášovi. Kačka bojovala a v závěru před předávkou jí předběhla dvakrát větší závodnice, nu a Jenda, to je velkej bojovník, ten náskok jako finišmen stáhnul a dokázal se zpátky dostat na druhé místo, které naší štafetě nakonec zůstalo.
Byl to skvělej závod, děti z něho měly radost a díky Tomášovi mají další sportovní zkušenost.
Fajn nedělo to byla.



160219_Matej

160219_Denca

160219_Kacka

160219_Jenda

jsou sice bráchové, ale ...

Jsme ve věku opatření, zajištění, prověření … skoro už jsme tam, kde nás chtěl Velký bratr mít. Spějeme tam dobrovolně, v zájmu vlastní bezpečnosti, jak s oblibou papouškují všichni političtí korektníci. Nu a v takové době musí mít každý nějakou bumášku na to, že existuje. Nejčastěji občanku. Kdo ještě není občanem a nemůže jí mít, musí mít pas. Kdo nemá pas, je … je bez pasu.
Bez pasu se ocitli Kačka s Matějem právě teď, poněvadž už uběhlo pět let od vydání jejich pasu prvního, což znamená, že pozbývá platnosti a je třeba vystavit nový, opět na pět. Tedy na pět let.
Už z toho, jak probíhal ten akt žádání o pas je vidět, jak jsou každej jinej.
Matěj se deset minut před zrcadlem na dveřích žadatelny upravoval a pořád si nepřipadal dost umělecky rozcuchanej.
Kačka sundala čepici, a prohlásila, že si nevzala hřeben, jelikož jsem jí neřek', že se bude česat, pročež to takhle stačí. Uhrábla si vlasy na stranu a přistoupila k fotografování.
Matěj děl, že se neumí usmívat a fotku jsme aranžovali natřikrát. A pořád prej to není ono.
Kačka zasedla, usmála se a fotka byla na první dobrou.
Matěj pravil, že neumí dost čitelně psát a to, co vytvořil na podpisovou destičku, přesně odpovídalo tomu, co řekl. Teprve když už bylo pozdě, prohlásil, že netušil, že se má podepsat. Ale nakonec je to prý fuk.
Kačka si podpis nacvičila a pak jej krasopisně namalovala do příslušného rámečku.
Matěj se ptal, u jakého okénka si ten pas vyzvedneme a děsně se divil, že to nebude hned, ale až za čtrnáct dní.
Kačka se ptala, kam teď půjdeme a jestli to bude překvapení.
A takhle je to se vším.
Jsou to sice bráchové, ale každej jinej. Jako ty medvědi od Kolína.

máte to na papíře

Zrovna předevčírem jsem tu opěvoval elektroniku a zavrhoval starý papírový jízdní řád. To pořád platí, ovšem ten papír jako nositel informace je a zřejmě zůstane v určitých situacích nenehraditelný.
Například máte lítačku (
o té jsem se tu taky zmiňoval) a na ní máte nahranej elektronickej kupón elektronický žákovský půlroční jízdenky. Tedy pokud si vzpomenete, že je potřeba jí koupit. Já si nevzpomněl a nikdo jinej taky ne. Takže Matěj včera hlásil, že mu pan řidič autobusu říkal, že nemá platnej kupón.
Tak musíme kupón koupit. No jo, ale u pokladny nám paní řekla, že to nejde. Že se to prodává jenom do pátýho dne prvního měsíce školního pololetí a pak že spadla klec.
"No to je výborný, tak co máme dělat?"
"Snad se dá ještě koupit u Dopravních podniků tan papírovej kupón."
Vzpomněl jsem si na mojí sto let starou lítačku, do které jsem si takový kupón kupoval každý měsíc.
"No tak my to tam zkusíme."
Zamířili jsme do ulice Na Bojišti, kde je kromě známé hospody U Kalicha taky hnízdo Dopravních podniků HlmP.
A vida: tady, u prvního okýnka, nám slečna poradila, že musíme ke čtvrtýmu okýnku a tam … A tam nám paní prodala ten tejemnej papírovej kupón, co platí jako půlroční žákovská jízdenka. Musí se na něj dopsat pásma, pro která má platit, číslo lítačky, číslo průkazky, ale když todle všecko zvládnete, máte to na papíře a můžete zase půl roku jezdit.
Ještě že tenkrát ten papír vynalezli. Včera se nám to náramně hodilo.

čtyři je víc než dva

Jezdím čtyřkolkama teprve sedmnáct let, takže viděno dějinami vesmíru to ani není poznat. Na druhou stranu z pohledu historie automobilové je to časový úsek docela viditelný, takže se dá říct, že bych mohl srovnávat. Teď mě zrovna moje čtyřkolka dožrala, takže ke srovnávání je příležitost.
Jde mi, kromě těch čtyř kol, pochopitelně, především o spolehlivost. Lapálii s převodovkou už jsem tu popsal dostatečně. Auto je v servisu a já jezdím dvoukolkou. A protože nálada na palubě se vůči spolehlivosti čtyřkolek nachází v okolí bodu mrazu, můžu si libovat, jak ta dvoukolka báječně jezdí. Je spolehlivá, nic jí nechybí … A dvoukolek je na světě víc, než čtyřkolek a tak je z čeho si vybírat, ostatně ty čtyřkolky jsou stejně k zlosti …
No napadá mě všelicos. Už jsem byl nalomenej začít se zabývat právě výběrovým řízením na dvoukolku když …
Když jsem jel s dětmi včera domů. Normálně z běřkaského tréninku jako vždycky. Z Vraného nahoru kolem sokolovny po kostkové dlažbě. A tam mi to poprvé proklouzlo. Za chvilku podruhé. Pak nad pilou a znovu pod bývalou restaurací U tří sester. Celkem čtyřikrát ta dvoukolka hrabala. Nebylo to nic zásadního. Jen umrzala ta voda, která během teplého dne roztála a navečer už zase začala mrznout. Elektronické systémy systémově fungovaly a auto jelo dál do kopce. Ale tak nějak jinak. Jako na bruslích.
A bylo po úvahách. Tohle je přesně to, co jsem chtěl odstranit. A taky to, že když jsem onehdá na Šumavě zapadl s autem po břicho do sněhu, musel jsem ho s kamarádem nejdřív z toho sněhu lopatou vyházet a teprv potom jsem mohl odjet. Tohleto už sedmnáct let neznám.
Takže zpátky na stromy, přátelé.
Porouchaná převodovka je jen lapálie, která mě momentálně dožírá, to se dá pochopit. To ovšem nic nemění na tom, že čtyři je víc než dva. Zůstanu u čtyřech. Bylo to tenkrát dobré rozhodnutí.

jako doma

Naštěstí už jsou místo papírového jízdního řádu elektronické pomůcky, kde si ten váš správný spoj najdete líp a rychleji. Když si vzpomenu, jak jsem hledával v těch paírových cihlách nejdřív dráhu, která vede tam, kam chci, pak stranu, na které začínal seznam spojů na té dráze fungujících, pak stanice, kde se přestupuje a zase další trasu … no bylo to na celej večer, naplánovat si cestu. Teď nahodíte aplikaci, zadáte jména počáteční a cílové stanice a už jen prohlížíte, kterej čas se vám bude nejvíc hodit, případně, jak dlouho ta cesta trvá, abyste sice nevyjeli o hodinu dřív, ale necestovali oklikami o dvě hodiny dýl. Jak je vidět, v něčem se ta elektronická doba obyčejnému člověku přeci jen hodí.
Hodila se i mně včera, když jsem si plánoval cestu domů z Malé Chuchle. Čtenářové woleschka a pražáci vědí, kde to je a ti, kteří ne, nechť jsou spraveni o tom, že je to vesnička na jižním okraji Prahy, která se stala její součástí. Tedy tu jezdí městský i příměstský autobus. Je to k nám kousek. Ale!
Pochopitelně je tu zas nějaké ale.
Je to na levém břehu Vltavy. My žijeme na pravém břehu řeky. Po cestách a jediném mostu je to k nám nějakých dvacet minut. Jenomže když použijete hromadnou dopravu, je to jinak. Buď musíte zpátky do Prahy a jet třema či čtyřma autobusama oklikou nebo naším směrem přes Zbraslav. A tam máte dvě možnosti. Buď jedete přes ten most a chytíte vlak nebo jedete dál a vystoupíte u přívozu a přes Vltavu vás převeze převozník.
Chvilku jsem plánoval tu romantickou variantu s převozníkem, ale vzhledem k tomu, že náš autobus, kterej řídí pan řidič Jaroušek, navazuje na vlak, zvolil jsem tu variantu s vlakem. Takže dva autobusy, vlak (měl zpoždění pět minut) a ještě jeden autobus (ten na nás čekal). No, je to hodina a skoro deset minut.
Jediný, co člověka potěší je to, že náš pan řidič se se všema zná a zdravíme se a přejeme si hezkej den a tak … inu, jako doma.

spaní bez žebra

V kamnech je litinovej, ten se jen tak nepropálí. Na vojenským kavalci žádnej nebyl, tam byla jen prkna. A v současných postelích je lamelovej. Jistě, tipujete správně, jde o rošt. Materiály a použití se různí, účel zůstává. Aby něco někam nepropadlo. V našem případě jde o to, aby matrace i s nocležníkem neprodadla na zem. A protože žijeme v dobách moderního pohodlí, ještě jde o to, aby v případě roštu do postele byl tento poskládán tak, aby nedošlo nejen k propadnutí, ale ani k nepohodlnému spaní. A to je dneska věda. Kdepak nějaká prkýnka. Drátěnkám už je taky odzvoněno, teď už se použávají lamelové rošty. Tedy na ně spoléháte a když takový máte, máte i pocit, že zdravě spíte. To se ovšem můžete šeredně mýlit.
Jeden takovej v tej mej posteli taky je. Teda: až do včera byl. Jenomže někteří šťouralové tvrdili, že je to nějaký divný. Že v tý posteli je ďolík. Musel jsem jim dát za pravdu, ale odůvodňoval jsem to speciální termoplastickou matrací.
"Hele, ta matrace je děsně vychytaná. Vona, dyž je studená, tak je tuhá a rovná, ale jak si na ní lehněš, tak se vohřeje a pak se přizpůsobí tvaru těla."
"Jo, přizpůsobí, to vidim. Ale copak mám tělo prohnutý jak luk. Ten ďolík je prostě moc velkej."
Něco pravdy na tom bylo. Rozhodl jsem se tedy zjednat nápravu. Starej rošt jsem vyhodil (opravdu, ty lamely byly nějak divně prohnutý - asi to prostě byla únava věkem) a novej, kterej je jinak - zřejmě líp - konstruovanej, jsem tam včera namontoval.
A jak tak montuju a Matěj mi zdatně pomáhá, zjistím, že tam jedno žebro chybí.
"Ne, tatínku, tady už žádná jiná lamela není, všechny jsou už v tom rámu a jiný tu nejsou."
"To je výborný. Tak máme sice novej rošt, ale chybí mu žebro. To je šlendrián! No nic, budu to reklamovat a v obchodě snad dostanu to chybějící žebro."
Trochu jsem měl strach, jestli to náhodou nebude na závadu a nebude to bez té jedné lamely tlačit, ale kdepak: novej rošt je bezvadnej.
A tak se mi dneska spalo vo hodně líp. I bez toho jednoho žebra.

pád na mostě Legií

I ty nejkrkolomější pády mohou dopadnout relativně dobře. Ne všechny, pochopitelně. Jak se kdesi praví, politikové padají s největším rámusem, dámy padají nejhlouběji a pánové prý nejraději - inu jak je komu libo. Já viděl včera pád velmi ošklivý.
Z tramvaje, jeda směrem k Národnímu divadlu, jsem za Střeleckým ostrovem viděl přistávat dvě labutě. Nevím, co je vedlo k tomu, aby si to střihly jen kousek za tramvají a chtěly nad mostem Legií podletět dráty. Jedné se to povedlo, ale ta druhá zachytila něčím o jedno z těch lanek, které drží trolejové vedení. Otočilo jí to ve vzduchu a v přemetech spadla na chodník u zábradlí mostu. Víc, než překvapené chodce jsem už neviděl. Mrzutá nehoda.
Během čtyřiceti minut jsem jel tou samou cestou zpátky a z dvaadvacítky jsem sledoval, jak to s tou labutí je. Už tam nebyla. Vystoupil jsem na Újezdě a šel se podívat k mostu, jelikož to mám po cestě. A ejhle. Na malostranské straně mostu stáli policisti, auto s nápisem Záchrana zvířat a - nakládali tu labuť.
"Dobrý den, prosímvás, zachránili jste jí?"
"No asi jó. Bude mít pohmožděný křídlo, snad ho nemá zlomený. Vy jste to viděl?"
"Jo, já jel tramvají. Letěly dvě. Tahle zachytla za dráty."
"No jo, dráty. Snad bude v pořádku."
"Tak to vám děkuju. To je dobře."
Všichni ti pánové se usmívali a já měl pocit, že mají pocit, že je dobře, že mohli udělat takovou zdánlivou zbytečnost - zachránit velkýho bílýho ptáka, co si natlouk zobák, když nedával pozor při přistání. Nu snad i tenhle pád dopadl dobře.
Ale vypadalo to všelijak.

poctivá kovářská práce

Ještě se vrátím k té včerejší šťastné náhodě / nehodě. Chvíli jsem se totiž prohrabával sítí, jelikož mi to nedalo. Taková převodovka je docela drahá věc a porucha by se neměla odehrávat příliš často. Ostatně výrobci a prodavači tvrdí, že "náplň automatické převodovky vydrží po celou dobu životnosti převodovky", což je rčení přímo vybízející k ostřelování ze všech stran. A jak jsem se tak rozhlížel po síti, netřeba vybízeti. Ohlasů na to prohlášení je spousta a stejně tak servisů, které se opravami automatických převodovek zabývají.
Tedy: za prvé se jaksi nikde nepraví, jaká je životnost takové převodovky a za druhé ona náplň je velice kvalitní hydraulická kapalina, jejíž vlastnosti se časem opotřebují a je jí třeba vyměnit. Jak často je třeba jí třeba měnit, záleží na mnoha skutečnostech, ale není to tak, jak vám u výrobcem autorizovaného servisu tvrdí - tedy vůbec. Já jsem se o téhle nutnosti dozvěděl až pozdě, tedy ve chvíli, kdy ta převodovka začala vzdorovat a kopat jako jankovitej mezek. No a teď musí do opravy. A to mě vzteká.
Kdyby se výrobci orientovali více na pohodlí zákazníka ve smyslu: tady to udělejte a auto vám bude sloužit, dokud se v prach neobrátí, byl bych daleko spokojenější. Já totiž dávám přednost časté výměně oleje před častou výměnou auta.
Děsně nerad auta měním a kdyby bylo po mým, auto bych měl pořád jen jedno. To, na který jsem si zvykl. Ovšem to zas nevyhovuje výrobcům, kteří by takhle moc aut neprodali a ani těm uživatelům, kteří mění auta častěji, než ten olej.
Inu - zase jsem se svým názorem tak trochu mimo. Asi to bude tím, že dědečkovým Populárem jsme jezdili až do roku 1970 (mám ten pocit, že to tak bylo). Tedy do jeho pěkných třiceti čtyř let. A pak jsme ho odstavili jen proto, že tatínek si koupil auto větší. Ale Populárek jezdil pořád.
No jo, to ale byla poctivá kovářská práce.

náhoda s háčkem

Někdy člověka potrefí šťastná náhoda, ovšem nezřídka to má háček. Zrovna včera jsem tu náhodu s háčkem vyčerpal. Kdyby to byly dvě šťastné náhody, bylo by to významně lepší, ale to by člověk chtěl moc.
Tedy zřejmě tíhou let zkoušená převodovka si řekla, že už to věčný citýrování nemá zapotřebí. Teď si udělá pauzu a dokud jí někdo pořádně neopraví, ať si v tom autě řadí někdo jinej. Ona že až do odvolání bude jezdit jenom na jedničku. Tohle už se mi stalo v prosinci loňského roku a jak je vidět proplachování, čistění a výměna oleje pomohla jen na chvíli. Teď už to chce generálku. Někteří řeknou, že mám vyměnit celé auto, jenomže já nové nechci. Tohle mi vyhovuje a dokud to půjde, nehodlám ho měnit. Takže bude oprava.
A kde je to štěstí, ptáte se.
Ptáte se správně.
Začal jsem totiž tím háčkem. Šťástná náhoda byla, že jsem s dětmi dojel jen do Zvole, kde si ta převodovka postavila hlavu nebo lépe řečeno zaťala zuby. Zpátky už jsme jeli jen na tu jedničku a na běžecký trénink jsme tím pádem nedojeli. A to je právě to štěstí, protože stát se to někde daleko od domu, byla by to daleko větší lapálie. Jen holt to má ten háček s tou opravou. Ale jeden nemůže chtít všechno najednou.

Vinnetou a Jack Sparrow

Myslím, že kdybych začal pořádně hledat, určitě bych ve svých historických zápisech našel zmínku o Vinnetouovi, případně o tom, jak jsme si na něj hráli a jak ještě mám schovanou stříbrem (tedy napínáčky) pobitou pušku z překližky, co mi dělal tatínek, aby bylo čím střílet po banditech.
Nebudu tady rozebírat nového televizního Apače, na kterého se hrát nedá. Naopak. Zajímají mě hrdinové, na která se hrát dá.
Náhodou jsem totiž objevil jednu novou fotku a hned k ní přidal jednu starou fotku. A je to jasný: nová generace má nový hrdiny. Jsou to vlastně staří hrdinové, ale protože by ve srovnání s idoly současnosti neobstáli, musí se krapet jinak přiodít, nasadit jinou masku, naučit se žargón současné mládeže, ale to je všechno. Prožívají stejná dobrodružství, překonávají stejné nástrahy, zrady a nebezpečenství a malé i velké holčičky je milují. Stejně jako ta slečna, co na jedmom promítání v Ponrepu tenkrát v první řadě na balkoně málem umačkala plyšového medvídka ve chvíli, kdy na plátně Old Shatterhand odřezával potají Vinnetoua od kůlu.
Nu a po čtyřiapadesáti letech to tu máme zas. Ovšem v nové podobě. Kačka miluje Jacka Sparrowa, ten je připoután ke kůlu a Kačenka bude strachy bez sebe, až na to v květnu půjdeme do kina.
Já tak mám svýho Vinnetoua, Kačka Jacka, Matěj se tváří zarputile jako Han Solo, Hanička si připadá jako stará bába, když vzhlíží ke Gregory Peckovi a Audrey v Římě a všichni dohromady máme svý hrdiny.
A všichni jsou stejný, přesto, že jenom někteří stáli u kůlu. No není to nádhera?
Však se na to podívejte:

Vinnetou_u_kulu Sparrow_u_kulu

ještě umí lítat

Zdá se, že největší mrazy polevily a čeká nás období teplot v okolí nuly. Nejvyšší čas zavzpomínat, jak to bylo, když opravdu mrzlo.
Totiž jak to viděla Kačka.
Tuhle mi volala, že se natáhla na ledě cestou domů. Prý v zatáčce uklouzla.
"A jsi v pořádku, Kačko?"
"Ano tatínku, jen mě bolí zadek."
"Tak to bude dobrý."
U toho by mohlo zůstat, kdyby Kačka nezačala s těma letadlama.
"Podívej, tatínku, kolik jich je dneska na obloze! Já jich napočítala jedenáct. To je krásný."
"No jo, jedenáct. A támhle je další."
"A, já je dycky počítám, když jdu domů."
"Aha?"
"No víš, jak je ta ulice z kopce, tak já se rozeběhnu a dívám se na nebe a přitom počítám, kolik je tam letadel."
"Aha."
"No. A tady v tý zatáčce, zrovna tuhle na tom ledu to děsně klouže," ukazovala mi Kačka," a jak jsem běžela a počítala ty letadla, tak mi to uklouzlo a …"
"A tvrdě jsi přistála a natloukla si podvozek."
"No. Natloukla. Ale bylo to krásný! Podívej, támhle zase letí a já ti ukážu, jak běhám a počítám …"
Tentokrát už Kačka neuklouzla a já jí závidím, že ještě pořád umí tak nádherně lítat.
Já už to zapomněl.

prázdno

Jsou prázdniny.
Sice jen jednodenní, tedy pololetní, ale přesto prázdniny.
Prázdniny jsou od slova prázdno.
Tudíž se nedivte , že je prázdno i tady na woleschku.

situace s obrázkem

Máme tady situaci, pravil by vzrušený hlas, pokud by se jednalo o napínavý film současné produkce. To se ovšem nejedná. Jedná se o jedno banální statické obrazové okénko.
Mimochodem: napadlo mě spočítat, kolik jedno takové okénko stojí. Tak třeba takovej novej díl Star Wars. Film má délku 133 minut. Nevím jak teď, ale bývalo dobrým zvykem, aby na jednu vteřinu připadlo 24 obrazových okének. Cena filmu prý byla pouhých 200 miliónů dolarů. Vynásobeno, podtrženo, sečteno - jedno obrazové okénko Star Wars stálo +/- 26 tisíc korun. Inu, asi maj drahej negativ, von ten Kodak jim to zadarmo taky nedává.
Ale zpátky k mé situaci.
Nová kamera na meteostránce posílá docela hezký obrázky. A jeden z nich pak použije aplikace, opatří ho nápisy a pošle na server a pak ho všichni můžou vidět. A jsme u té situace. Nějak se děje, že ten obrázek není v pořádku. Zatím nevím proč. Aplikace se začne pídit po obrázku, kamera ho nedodá, aplikace neví a spadne. Zatím každý den provozu nové kamery. Se starou problém nebyl. A to je ta situace.
Že by to bylo datovým tokem? Je tam víc dat, než z té stařičké kamery. Jenomže mám pocit, že to není o množství, ale o kvalitě. No jo, ale pokud se připojím ke kameře jiným způsobem, poskytuje celý den kvalitní obraz bez výpadku. Že by to bylo sítí? Včera jsem vyměnil řekněme "slabší" přípojné místo za silnější. A furt to blbne.
Teď už jen snad to, že ty vlny nějak občas zahnou a než je wifi přijímač pochytá, rozpadne se obrázek.
Tak teď jsem to zkusil nastavit z jinýho počítače. Ale pátrání po chybě stále trvá a obrázek furt vypadává.
To je teda situace!

p.s.
situace se vyvíjí a to pozitivně: vypnul jsem wifi, připojil počítač kabelem - a hleďme, nespadlo to už 24 hodin
zřejmě ty vlny opravdu nějak bloudily
díky tomu můžu teď v půl šestý ráno sledovat noční mlhu v přímým přenosu … stálo to za to!

p.p.s.
ano, situace se vyvíjí, jen jsem to napsal už to začalo znovu padat

na každej styl jiný udělátko

Není nad vlastní zkušenost, ovšem vysvětlete to těm, kteří jí nemají.
Například zrovna včera jsem se přidal k zástupu poučených s vlastní zkušeností. Připouštím, že už nějakou tu osobní zkušenost jsem během let pochytal, ale tahle mi do sbírky stále chyběla. No bodejď ne, copak já běhám na běžkách? Z něčeho takového mě jistě nepodezíráte. Takže získaná zkušenost není tak úplně moje. Je Kaččina, ale jako by moje byla.
Odvezl jsem děti totiž,
stejně jako minulé úterý, do Chuchle na běžecký ovál, aby mohly zimně trénovat. Matěj běžky nemá, jelikož jsme s tím nepočítali, takže za stovku půjčit, ale Kačka je má dlouhodobě pronajaté, takže … takže si nechala doma boty. To zjistila až v okamžiku, kdy si chtěla připnout lyže na pohorky a tak nějak to nešlo. Chtěl jsem jí vytrestat a nechat jí bez tréninku, ale nakonec jsem od trestu upustil a půjčil jí boty i běžky stejně jako Matějovi (samotné boty totiž půjčit sice šly, ale s jiným vázáním). Nu a tak běhali oba.
A teď přijde ta zkušenost.
Totiž Kačka měla objednané a půjčené běžky se šupinkami, tedy takové ty turistické choďky, co jsou určeny ke kochání se krajinou. Na nich to minule Kačce sice šlo, ale jezdila jak paní radová. Takovej ten rozvážnej styl co noha nohu sotva mine. O bruslení na sněhu nemohlo být ani řeči.
"Ono to na těchhle lyžích moc nejde," vysvětloval Tomáš.
No mně se tomu nechtělo moc věřit. Známe Kačku.
Jenomže právě včera díky zapomenutým botám jsem Kače půjčil lyže na bruslení. Bez šupinek, kratší, užší, lehčí. A ejhle! Okamžitě jí to šlo. Matěj jako už týden starej mazák na tom byl pochopitelně líp, ale Kačenka se nedala a s kamarádkou ladily styl a šlo jim to skoro jako Neumannové, taky Kateřině.
Takže je to prauda praudoucí: na šupinkových běžkách se fakt nedá bruslit, zatímco naopak ty bruslící vám při klasickém stylu budou podkluzovat. Kdesi jsem si přečetl, že to jinou konstrukcí, tuhostí a prohnutím. To už je ale pro mě vyšší dívčí.
Prostě je to tak, že holt na každej styl je jiný udělátko.
Jo a tuhlec je záznam, jak to šlo Matějovi. Půjčil jsem mu po pár zahřívacích kolech hodinky, aby to nahrál a tady to uvádím proto, aby bylo jasno, že tenhle záznam fakt není můj. To jen pro pořádek, kdyby k tomu někdo někde přišel a tvrdil mi, že běhám.

Matejuv_trenink_160131