2017

nový širokoúhlý obrázek

Za příčinou instalace a nastavování nové kamery bude dnes zápis významně kratší.
Tedy vlastně se jedná toliko o oznámení p.t. laskavým čtenářům, že na
meteostránce je kromě nových grafů a zápisu o aktuálním stavu počasí přítomen od dnešního kuropění (to je jen symbolická metafora, jelikož žádný kurové v tomhle sněhu a mrazu nepějou) nový obraz širokoúhlého formátu s vysokým rozlišením a nočním provozem.
Ovšem ve zkušebním provozu, jelikož to ještě musím odpoledne doladit a nasměrovat do správného místa.

do krmítka se mu nechce

Už patnáct dní nevystoupily teploty nad nulu, což znamená, že letos je po pár letech zase jednou normální zima. Taky to znamená, že nám právě po těch letech zamrzla studánka i potůček, čímž ze zahrady zmizela tekoucí voda. A to je ta potíž.
Totiž ti naši ptáci v čele s kosem, kterému to tu celé patří, potřebují kromě slunečnicových semínek v krmítku i vodu. Dokud tekla studánka, bylo hej. Jak přestala, nastaly zlé časy a ptactvo si musí rozpouštět sníh, což sice dovedou, ale stojí je to spoustu energie. Kos tu býval čím dál tím míň a minulý týden už ho nebylo vidět. Dokonce i hromádky semínek v krmítku jsou nerozhrabané. Jsou úplně netknuté. To není dobrá podívaná. Občas jsem tu zahlédl i naše sýkorky, ale ani ty už nevidět.
Strachovali jsme se, jestli našeho kosa neulovila nějaká kočka či jiná šelma, které tu jsou a stopy na sněhu jsou vidět. Ale vždycky dost daleko od stop kosích.
"Není blbej, přece se nenechá jen tak chytit," utěšujeme se.
V sobotu ho Matěj uviděl. Je načepejřenej, vypadá dvakrát větší, než je, a udržuje si teplo, jak to jen jde. A do krmítka se mu lítat nechce. Jen polétává nízko nad zemí a vyzobává, co si z krmítka poschazoval, když mu bylo ještě teplo. Inu, taková zima není pro každého.
Předpověď počasí zatím není nijak příznivá stran mrazu. Mělo by se snad trochu oteplovat, ale nijak výrazné to asi nebude. Rozhodně nečekám, že by nám studánka nějak rychle rozmrzla. Holt to spolu s kosem a dalšími opeřenci budeme muset ještě nějakou dobu vydržet.

v knížce to bylo jinak

"Ale končí to smutně," připravoval jsem na veselé divadlo Kačku, jelikož jeli se školou včera na Línou babičku, což jsme už jednou viděli, ale je to fajn.
"To nevadí, já se stejně těším. To je přeci to divadlo, jak tam jako jede v autě, ale doopravdy nejede, jen za ní jede ten obraz."
"Jo, to je ono, Kačko. Tak si to hezky užij."
Těšila se a odpoledne vyprávěla, jak se jí to děsně líbilo. Večer jsem pak vezl Kačku a její spolužačku domů z tréninku a holky se začaly přít.
"To ale vážně nevim, jak umřela."
"No šla do moře a to si jí vzalo."
"A jako jak vzalo?"
"No vzalo."
"To jako že se rozpustilo to maso a kosti a celá se pak v tom moři rozpustila!?"
"No to ne," protestovala Kačka.
"Tak jak?" trvala na vysvětlení Andy.
"Ale holky, to bylo přeci takové přirovnání. Vy to pořád řešíte fyzicky. To tak být nemělo. To byl takovej symbol, jako že ta babička splynula s mořem a odplula někam, kde je jí dobře."
"Hmmmm…," mudrovala dál Andy, "ale v knížce to bylo stejně jinak."
"No to asi bylo, já jí nečet'," připustil jsem a taky jsem mudroval. V duchu.
Tyhlety konce, co vedou k nějakýmu zamyšlení či vybízejí k zapojení fantazie, ty byly přece dycky fajn. Že by některé dnešní děti musely mít doslovné vysvětlení, jak se člověk v prach obrací? No nevím. Já dávám pořád přednost tý metafyzice.

řadit správně je mnohem lepčí

Řadit rychlosti je u běžných dopravních prostředků nutností, tedy pokud nejsou na elektřinu. Tam se neřadí, jelikož to není potřeba. Já tu mám jeden takovej případ, který s řazením zdánlivě nesouvisí, zato s elektřinou jo.
Tedy o mrazech jsem si tu už psal a tudíž vešlo ve známost, že poslední týden byly náramně mrazivé noci a týden před tím mráz začal. Když je mráz venku, snažíte se, aby vám nevlezl dovnitř, do domu. Topíte. Pochopitelně topíte tím, co máte k dispozici. My máme k dispozici právě tu elektřinu a jako doplněk krb. Krb má uvnitř ještě teplovodní výměník, který spolupracuje s regulací a pouští vodu do topení jako doplňkový zdroj. Myslím, že jsem tu o tom už psal.
Nu a když je hodně zima, občas si v tom krbu přitopíme. Jenomže letos nám byla nějak větší zima.
Nastavil jsem tedy regulaci topení na větší teplotu - a nic se nestalo. Bylo nám pořád zima. Tak jsem byl zkontrolovat oběhová čerpadla a to hlavní jsem nastavil ručně na maximální výkon - a zase se nic nestalo. Zkontroloval a nastavil jsem na vyšší výkon všechno, co se nastavit dalo - a výsledek byl pořád stejnej. Bylo nám zima. Tedy zima čistě pocitová, jelikož teploměr byl na jedenadvaceti stupních.
Nuže zavolal jsem tedy topenáře -
o tom už jsem tu psal taky a to velmi nedávno tady. Topenář se doteď neozval, ale to je jiný příběh.
Učili jsme se tedy žít nikoliv v tričku a v kraťasech, ale přidali jsme nohavice a rukávy. Jenomže mě to vrtalo pořád hlavou. Dyť jsme tu měli i větší zimy a zima nám nebylo. Že by ten systém topení za těch dvanáct let přestal fungovat? To je vážně divný. Chodil jsem kolem toho, zkoumal tuhle, zkoumal támhle a nic jsem nevyzkoumal.
Až mě takhle po ránu napadlo to řazení zmiňované v úvodu dnešního zápisu.
Jdu se podívat, rozsvítím si, abych na to viděl - a co nevidím: celou tu dobu, kdy nám bylo zima, topíme na jedničku! Přepnul jsem to z dvojky, když jsme topili v krbu, abychom zbytečně neplýtvali elektrikou.
Cvak.
Pouhým přepnutím tlačítka nastalo teplo. Pochopitelně ne hned, ale už odpoledne jsme zas mohli odpárat nohavice i rukávy a chodit doma nalehko. Taková drobnůstka a jak dokáže pozlobit.
Ale bylo to k něčemu dobré i tak. Jednak možná někdy přijedou topenáři na revizi a druhak jsme si ověřili, že domeček je dobře izolavanej a koneckonců může i v těch největších mrazech jet jenom na jedničku.
Ovšem řadit správně je mnohem lepčí.

jedině choďky

Do Chuchle se jezdí na koníčky. Nebo taky za zábavou a v zimě na lyže. Pražáci se hned chytnou a pro ostatní část světa je třeba vysvětlit, že Chuchle je jižní část Prahy hned u Vltavy. Dříve k Praze nepatřila, ale od roku 1922 však Malá a od roku 1968 pak i Velká Chuchle ku Praze patří a poté, co se město roztáhlo až na Zbraslav, už má Chuchle stejně daleko na okraj jako do centra. Při zamhouřených očích a se značnou mírou nadsázky by se tedy dalo napsat, že v Praze se lyžuje v rozšířeném centru.
Už pátý rok po sobě se tenhle nápad ujal a včera se na chuchelském ovále byly proběhnout i naše děti. V rámci tréninkové přípravy v Tomášově oddíle wushu. Kačka trošku reptala, ale Matěj to vzal jako výzvu, poněvadž na běžkách stál poprvé. Půjčili jsme nějaké, co se na nich dá bruslit a bylo. Celé dvě hodiny vydržel s jedním z kamarádů, který jediný tam byl stejně dlouho, rotovat na umělém sněhu a naučit se základům pohybu na lyžích, kde nemá nohu v botě jako ve svěráku. Kačka měla náskok, jelikož si letos už běžky vyzkoušela na lyžáku v Krušných horách s pátou třídou.
A já? Já jsem jen udělal pár mizerných obrázků, protože už když jsme v půl pátý přijeli, byla skoro tma. A na běžky na ovál je těžký mě dostat. Já na tenhle pohyb dokola moc nejsem. Ostatně v dávných dobách, kdy mě máveseláHanička vytáhla na Šumavu na běžky, jsem si dal podmínku:
Ano, může být, ale jedině choďky! Běhání ode mě nečekej.
Nu a tuhlec je jediná jakš takš světlá fotka ze zasněžování toho chuchelského oválu:

Chuchle_170124

zase ten dub

Tenhle dub vysloveně člověka přitahuje.
Jednou za čas si ho musím vyfotit a většinou je to velice zdařilý kýč. Ovšem co je to kýč?
Ať si to každý přebere.
A že je sníh modrej.? No bodejď, že je modrej, dyž teprve svítalo a obloha ho barvila víc, než denní světlo.
A že sou ty barvy přepálený. No jsou, jasně že jsou.
A mně se to tak líbí.

strom_170120

společenský život na ledě

O fabiánské zimě jsem tu psal minule. Zima trvá a tím pádem trvá i její dílo. V tomto případě zamrzlé rybníky. Bruslí se na nich i u nás ve vsi.
Ovšem centrum společenského života na ledě je ve Zvoli na rybníku u naší školy.
V sobotu jsme si tam zajeli jen s Kačkou cestou pro Matěje, který měl oba dny v Modřanech společný trénink wushu oddílů a závody. Na ty ostatně dorazila i Kačka, ale až v neděli. Nu a právě v neděli, po závodech, které skončily docela brzo, jsme se na led znovu vydali. Tentokrát už všichni tři. MápracovitáHanička prý nepojede, protože si zrovna strčila bruslící kalhoty do pračky a nemá v čem jezdit. Jako by se bruslilo na kalhotách.
Tak jsme v tom zůstali sami. Ale bylo vám to zase báječné. Totiž ten společenský život na ledě spočívá v tom, že se potkáte s kamarády a známými, jezdíte a proplétáte se mezi ostatními, tu a tam pohovoříte a děti hrajou na babu anebo s těmi, co to alespoň trochu umí, hokej.
Matěj se hned přidal k hokejistům v západní části rybníka, zatímco Kačka mi zmizela. Chvilku jsem jezdil dokola, udělal pár obrázků a pak jsem jí začal hledat. Netrvalo to dlouho. Hrála hokej ve východní části rybníka s jinou partou menších pod dozorem hrajících tatínků a jedné maminky, která je i paní učitelkou, čímž sportovní dozor povýšila i na dozor částečně pedagogický. Jezdili jsme skoro do pěti a z ledu nás vyšouplo až zapadající sluníčko.
Inu tak - tahleta zima, to je ta pravá, vesnická.
Tuhlec je to doloženo:

Na_ledu_ve_Zvoli

K_160122

M_160122

fabiánská zima

Mrzne až praští, ostatně je leden a to by měla být zima v nejlepší kondici.
A taky je.
Stesky na mráz nejsou na místě a to že v posledních letech bylo pár teplejších zim není důvodem se domnívat, že už bude teplo furt. Kupříkladu v historii woleschka najdete zápis, že 6. února 2006 bylo pěkných -16°C a bruslili jsme na Sázavě. Ostaní roky jsou v archivu taky popsány v rubrice počasí a lze vysledovat, že touhle dobou s několika vyjímkami prostě zima je a basta.
Navíc o podobném průběhu zimy svědčí i pranostiky pro 20. leden. Například:
O svatém Fabiánu a Šebestiánu zalézá za nehty i otužilému cikánu.
Je tu tedy zima fabiánská.
V komerčních médiích, ke kterým woleschko nepatří, se dneska dočtete, že na Šumavě na Jezerní slati klesly teploty až pod -28°C. To už tedy pořádně zalézá za nehty. Ovšem tomu, že na většině území byly naměřeny záporné teplotní rekordy, tomu nevěřte, protože stanice, které to naměřily mají historii sotva dvacet let. Takže nic rekordního se neděje.
Je prostě jen ta fabiánská zima.

třetí příčina

Máme tu další mrazivou noc. Před deseti dny bylo -20°C, dneska jen -14°C, tedy vlasteně o 6 stupňů tepleji. To je docela dobrá zatěžkávací zkouška nové meteostanice, která, jak jste si jiště všimli, není úplně bez chyb. Záhadnému úternímu dešti v kuchyni na okně jsem totiž pořád nepřišel na kloub. Od té doby se to tedy zatím nezaseklo, ale proč se to stalo, to vážně nevím.
Pan Tomáš, takto laskavý čtenář, se domnívá, že by to mohlo být neopatrnou manipulací srážkoměrem a rovnou nabízí hlavního podezřelého. Jenomže Kačka ani neví, co to dešťoměr je a k parapetu na okně v těch místech nechodí, ikdyž …
Teď mě napadá takový absurdní scénář:
Srážkoměr byl v době chyby uložen na parapetu okna v kuchyni. K parapetu přiléhá plocha desky linky. Na té ploše jsou dvě velké krabice. Jedna červená, Matějova. Druhá modrá, Kaččina. Jsou v nich pamlsky. A teď ten scénář: O půlnoci, když vznikla ta chyba, se Kačka probudila, dostala chuť na perníčky, vloudila se do kuchyně, vzala si svou krabici a přitom drcla do srážkoměru. Ten se sesunul z parapetu na linku a jak ho rovnala zpátky, pochopitelně se pohnula váha vody uvnitř a začala měřit.
Takhle by bylo docela možné si to představit.
Vaše hypotéza má však trhlinu, milý Watsone.
Srážky narůstaly pravidelně každou hodinu o milimetr až do čtyř, kdy se to zaseklo a "napršelo" 4,1 mm. To by musela Kačka chodit pro perníčky pravidelně každou hodinu a dycky stejným způsobem drcnout do dešťoměru. Tohle asi nebude to pravé rozřešení záhady.
Napadlo mě jiné. Nicméně taky nepodložené.
Staré čidlo staré meteostanice, které bylo důvodem poruch a hlásilo 300mm srážek v jednom okamžiku, bylo stále v provozu. Vysílací frekvence je stejná, jako u stanice nové. Tedy teoreticky je možné, že se probudilo, aby spáchalo poruchu a na fekvenci 433MHz začalo vysílat zmatené signály, stejné jako v případě poruchy staré stanice. No a ta nová to vzala a zblbla taky.
Pro jistotu jsem tedy nakonec přeci jen vylezl po žebříku pod střechu, vyndal baterky a odpojil kabely z čidla. Teď je jistota, že ani ten nejmenší zbloudilej proudík ho neaktivuje. Ovšem při rozdělávání z krytu čidla vypadlo pár divnejch černejch brouků. Skoro si řikám, estli to nebyly ňáký zakuklený počítačový viry, co se zhmotnily ausgerechnet v mým čidle mý meteostanice jen proto, aby ho zblbly.
Ať to už byl kdokoliv, zřejmě zůstane neodhalen a mně nezbývá, než doufat, že pořízení nové stanice nebylo zbytečné, jelikož tu máme dešťového mužíčka, kterej si ze mě tropí šoufky a potají mi čurá do dešťoměru.
To je z možných příčin ta třetí.

elektronická pošta

Když člověk zapomene úkol, tak je … no tak je bez úkolu, to se nedá svítit
V dobách mé školní docházky to znamenalo nějaký postih jako třeba kuli nebo trest v podobě dalšího úkolu či jinou nepříjemnou pobídku pro vylepšení paměti. Dneska to není nijak odlišné. Dostanete kuli nebo N či jinou známku hodnotící vaši zapomnětlivost.
Ovšem forma je jiná.
Rodičové si to přečtou v elektronické žákovské knížce.
To je nepříjemné dvojnásob, poněvadž elektronickou žákovskou nemůžete ztratit nebo simulovat, že jí má zrovna pančelka ve sborovně. Proti tomu je třeba se bránit. Nejlepší obranou - a to už se ví pár tisíc let - je útok. Tedy úkol nezapomenout. A opět tu máme věk elektronické komunikace a tudíž obrana může být vedena různými směry. To, že si úkol napíšete a nezapomenete si ho dát do tašky, to by bylo moc snadné.
Takže například včera mi Matěj volá:
"Tatínku, ještě jste s Kačkou doma?"
"Právě odjíždíme. Copak?"
"Bych potřeboval pomoct."
"Povídej."
"No já jsem zapomněl doma úkol. Ten cos' mi ho včera podepisoval."
"Dovézt ti ho už nestihnu."
"To ani nechci. Ale já jsem teď na stanici tramvaje, tak kdybys mi ho vyfotil a poslal mailem, tak až přijedu do školy, tak bych si ho moh' stáhnout."
"To by šlo. A to bude pančelce stačit?"
"Jo. Asi jo."
"Tak jo."
"Děkuju."
Stalo se, jak Matěj naplánoval: Penčelka se prý zlobila, ale jako důkaz to stačilo a velké černé N v žákovský není.
Inu, jak jsem řek': ta forma už je dneska jiná.
Na druhou stranu dnešní žactvo rychle pochopilo důležitost elektronické komunikace, potažmo odesílání dokumentů elektronickou poštou.

chyba 4,1mm

Vo potížích je lepčí ani nepřemejšlet, páč sou furt nachystaný vám skočit za krk. A abyste to pojistili, pro jistotu nesmíte myslet ani na bílýho slona.
Jinak je všechno v čoudu.
Já zřejmě na toho slona pomyslel. Jenomže si na to nemůžu vzpomenout. Možná, že jsem se taky příliš neopatrně zmiňoval právě tady na woleschku vo těch nově nastávajících potížích s novou meteostanicí.
Venkoncem je to fuk, jelikož se zbláznilo úplně nový čidlo úplně novýho dešťoměru.
Jakýpak štyry milimetry?!
Dyť je dešťoměr skovanej doma na parapetu vokna a čeká, až začne sezóna. Že by se nemoh' dočkat? Naprosto netuším. V každým případě mi přišlo mailem (jo, vono si to umí zavolat vo pomoc samo!) v 22:44:37 hlášení, že má dešťovej sensor ňákou chybu. Jo, ráno jsem si všim. Chybu 4,1mm.
Proč to tak je, se mě neptejte. Přesně pro tohle jsem odstavil tu starou stanici. A teď, první tejden provozu to dělá i ta nová.
Zatracený aparátky. Estli to takhle pude dál, začnu věřit, že je tu někde ňákej dešťovej mužíček a v noci chodí čurat do mejch dešťoměrů.
To je zatím jediný rozumný vysvětlení.

jenom aby

Kdo tu mluvil o potížích? Já tu mluvil o potížích, pochopitelně. Ne, nejsou to potíže nijak zásadní, ba naopak. Možná to ani nejsou potíže, spíš je to ladění, jak se shovívavě nazývají činnosti spojené s něčím, co neumíte a snažíte se to uvést do provozu.
Tak, tak. Pravidelní čtenářové si jistě již stačili všimnout, že nová meteostanice není úplně prosta chyb a sem tam krapet ujede. Je to způsobeno přemisťováním stanice samotné, instalováním UV čidla, resetem vysílače, zaseknutím přenosu kvůli … no já ani nevím, proč se to zaseklo. Například to může být proto, že se splašily rádiové vlny a utekly za roh, či cojávímcoještě.
No a taky se učím, jak udělat grafy podle svého - to mi dá nejvíc práce. Už jenom vyzkoumat, co znamená "do adresáře ""zdroje"" uložíte vámi napsanou stránku v HTML a program pak automaticky generuje data a ta umístí na váš FTP server…" bylo docela dlouhé. Jednak neumím programovat v HTML a druhak je to úplně jinak. Ono totiž úplně stačí v prostém textovém editoru zapsat seznam tagů (taky jsem se musel naučit co je a jak správně se píše tag), které odkazují na mnou vytvořené grafy. Ten seznam je všechno, co je potřeba. Pak už to funguje, jak popsáno. Ale přijít na to, že seznam stačí a nemusím psát celou sránku znovu a jinak - to mi zabralo celej večer.
Nu a tak pomalu ladím, naháním vlny, hlásím stanici do celosvětové sítě meteostanic, protože teď už je to "dospělá" stanice, přijímám zprávy od meteo robota, že stance přestala vysílat, ať se na to mrknu a až to zas bude chodit, ať to připojím …
… laskavý a shovívavý čtenář jistě pochopí, že to pořád ještě není vůbec nic proti tomu, když musím vysvětlovat ménetrpělivéHaničce, že to všechno nebude trvat nijak dlouho a že to bude zase na deset let nachystáno k fungování.
"Jenom aby!", dí mápoučenáHanička.
A má pravdu.
Vono to chce sem tam nějakou tu pravidelnou údržbu. Ale to jí neříkejte.

bourá se

Málokdy se staví nové na zelené louce. Častěji se zbourá staré a nové postaví nebo dostaví. Zvláště pak ve městě není místa nazbyt a tak se přestavuje, bourá, dostavuje. Tuhle ve Zborovské ulici se zrovna začalo přestavovat. Jeden dům si o to říkal a zřejmě si řekl i o nového majitele a ten si řekl, že je čas na změnu. Změna nastala někdy minulý týden. Začalo se kolem domu hemžit dělnictvo. Zatím tu přestavbu začínají tím, čím začít musejí. Tedy bouráním. Tu okno, tu vchod, prostě je třeba předělat dům k obrazu svému. Onehdá jdu kolem a slyším z domu pracovat bourací kladivo. Nahlédnu dovnitř a opravdu: bourací dělník drží bourací kladivo a bourá tím … no to jsem eště neviděl!
V těchhle starých domech bývají klenuté stropy sklepů. Je to z cihel, klenba je pevná a vydržela století. Tahle novému majiteli překáží, tedy je jí třeba zbourat. A tak bourací dělník stojí na té klenbě, v ruce bourací kladivo a ničí tu klenbu pod sebou. Skutečně: je to ten samej případ, jako kdyby si poťouchlej lesník řezal pod sebou větev, na které sedí.
Nesledoval jsem to dál. Bylo mi líto víc té klenby, než toho mamlase, kterej si boural pod nohama podlahu. Další den už tam nebyl. Tedy ten moula. Z té klenby ubyla třetina. A další den už to bylo zakryté prkny, aby jim tam čumilové nečuměli.
Nu a já si říkám, že zbourat poctivou cihlovou klenbu je lumpárna. Zbourat to dokáže každej. Ale dokázali by to ti tatrmani taky postavit? Ono to bude chtít dost fortel a zrovna ten bourač budil dojem, že to bourací kladivo je vrchol jeho kariéry. Nu což. Třeba tam většina té klenby zůstane a vznikne jen vchod do sklípku, kde bude příjemné posezení … ale to příliš předbíhám. Teď se bourá.

kdybych si na ní nesed'

Že prý si tu kartu musel určitě v tý peněžence někam založit. Že jí určitě někde má. Jenom si teď narychlo nemůže vzpomenout a tak musí jet do školy bez karty, jestli bych mu půjčil na autobus, když nemá tu kartu.
Asi taková byla řeč Matějova minulý týden.
Pak se nějak přišlo na to, že ta peněženka není k nalezení a že tedy bude asi ztracená a tudíž i ta karta, co v ní byla, takže bude třeba kartu novou. Naštěstí v peněžence byla jen ta karta. Prý.
Tak tedy do Škodova paláce do Jungmanky, vytáhnout číslo, u přepážky předložit Matěje, rodnej list a moji občanku, čímž bylo učiněno zákonu zadost a za půlkilo Matěj dostal kartu novou, zelenou, Lítačku. Ještě mu na ní nahráli jízdné z té staré karty. Že prej je stejně hezčí. Řikal.
Tak jsme to odbyli, nová Lítačka uložena, dosud neztracena, historka končí.
Končí opravdu?
Kdepak. Správně tušíte, že bude ještě přídavek.
Dneska vezu Matěje domů. Sedne si dozadu.
"Tatínku mě tu něco tlačí. Pod tou dekou na sedadle."
"Tak si sedni vedle."
Bylo ticho. Ovšem významné ticho. Krájet a v kornoutech po půlkoruně na trhu prodávat by se dalo.
"Tatínku, hádej co jsem našel."
Pochopitelně jsem nevěděl. Jak bych mohl vědět, co kde Matěj najde.
"To ztracenou peněženku s tou kartou!"
"Dyť jsi říkal, že's jí tu už hledal."
"Hledal, ale špatně. Já jí měl v tý dece zabalenou. Aby jí nikdo nenašel, víš?!"
"Já vim akorát to, že jsi jí nenašel ty. Ale je dobře, že jsi jí našel alespoň teď. Takhle je to lepší, viď?"
"No, je. Ale kdybych si na ní nesed', tak jsem jí nenašel. Vona byla fakt dobře schovaná."

první den a hned -20°C

Z těch mínus sedmnácti ohlášenejch je -20°C naměřenejch v sedm ráno, což vypadá na letošní nejchladnější rozbřesk. Tedy zatím.
Dá-li se ovšem věřit teploměrům. Mám tady tři. Dva na domě, z jihu a ze severu. Ty ukazují jen osmnáct pod nulou, jelikož se hřejou o stěnu domu. Ten třetí stojí sám mimo a je mu děsná zima. Právě o ty dva stupně větší. Navíc pravidelní návštěvníci meteostránky jistě zjistili, že se včera zase něco dělo, protože nastal skokový výkyv a potom návrat k, dejme tomu, očekávaným hodnotám.
Ano, všimli si správně.
Dlouhodobé potíže s dosluhující meteostanicí jsou u konce a nastavájí dlouhodobé potíže se stanicí, která sloužit začíná. Tedy včera odpoledne začala. Má to hned prní den docela náročný, ale berme to jako zatěžkávací zkoušku. Během několika dní by ještě měl přibýt údaj o slunečním záření. Tím bude nová stanice kompletní. Když se to naučím, což není jisté, tak bych mohl za nějakou dobu i obměnit vizuální podobu grafů. To ovšem není jen tak a za ty roky provozu jsem nedokázal, než zobrazovat jenom základní přednastavené informace. Zbude-li mi čas a energie během dlouhých zimních večerů, možná konečně najdu způsob, jak na to.
V každém případě jsme teď ve zkušebním provozu. Tedy především nová stanice. Já až na druhém místě, jelikož na to zkoušení nové podoby meteostránky bych zatím nevsadil ani zlámanou grešli.
Ovšem alespoň jedno vylepšení snad přeci jen vyjde. Už to nehrozí přívalovými lijáky, co naprší 300m v jedné minutě, jelikož nová meteostanice má pochopitelně i nový srážkoměr a ten by si meměl vymýšlet.

První zkušenost: jakživo bych nespoléhal na předpověď počasí od nějakého strojku. A ejhle: odpoledne nová stanice předvedla, že umí nakreslit mráček a pod ním vločky. Zřejmě mi chtěla naznačit, že by mohlo sněžit.
To tak, na to ti neskočím, řekl jsem si.
O půl sedmé přijela domů máustaranáHanička a již mezi dveřmi děla:
"Takovou chumelenici nepamatuju. Jsem musela jet dvacet, abych vůbec trefila na silnici…"
To tedy klobouk dolů. Totiž kulicha dolů. To bych od té krabičky fakt nečekal.
Jen nevím, jestli to místo předpovědi není stroj na počasí. Protože kdyby jo, tak tu do rána zapadnem. Ukazuje to totiž furt sněžení!

jeho lidi

Zviřátkům je potřeba pomáhat, zvlášť teď v zimě, o tom se nedá pochybovat. Platí ale i poučka, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. V tomto případě nikoliv lidem, ale ptákům všem.
Totiž: máme před domem už roky krmítko. Udělal jsem ho z prkýnek a je hojně navštěvováno, zvlášť, když v něm něco je. Ostatně obrázky z krmítka či jeho okolí tu občas jsou vidět. A teď nastala ta pravá krmítková situace. Mrzne, teplota kolísá od mínus osmi po nulu, ba dokonce je ohlášena teplota i mínus sedmnáct, sněhu je nějakých deset centimetrů - no prostě přesně ten čas, kdy je potřeba tomu ptactvu nebeskýmu přisypat něco na přilepšenou.
No jo, ale sypte ptactvu, když tu máte kosa, toho našeho, co nám na jaře zpívá, a ten odežene všechny ostatní opeřence a svoje krmítko si brání vlastním tělem a to doslova. Je načepejřenej, že vzbuzuje dojem velkosti srovnatelné se slepicí a zrovna tak se chová. Jen přiletí jinej kos, už jde po něm. Sýkorky, které tu také mají domovské právo, posedávají na okolních stromech a snaží se proniknout kosí obranu, což se jim občas podaří, ale je to spíš vyjímka.
Kos už se do krmítka sotva vejde a čekám, že ho co nevidět rozšlápne. Na příští rok se budu muset zamyslet nad přistavením dalšího patra nebo dokonce dalšího krmítka.
Takhle to totiž vypadá, že si vykrmujem jen toho kosa, o kterém jsme si donedávna mysleli, že je to náš kos. Ale kdepak je to jinak. My jsme jeho lidi.

kos_170109a

kos_170109b

každá ženská na kosmetice

"To je takový příjemný teploučko, dřív to dělali jenom v lázních. Teď je to všude na kosmetice a …"
"Hmmm…"
"… a pak má člověk takový hebký ruce a …"
"A ňák to divně smrdí."
"No je to trochu parfémovaný, ale to snad nevadí."
"Hmmm …"
"A já jsem si to tuhle objednala, tak to zkusíme, to bude prima …"
"Hmmm…"
"Parafinovovou lázeň si dávám dycky, dyž jsem na tý kosmetice."
"A proč si jí mám dávat já, dyž na kosmetiku nechodím."
"Protože je to příjemný."
"Mně to bude taky příjemný?"
"Každýmu je to příjemný!"
"Hmmm …"
"Tak ty první."
"Proč já?"
"Protože já to znám. Potop tam ruku a …"
"Jááááuu! To pálí!"
"Prosimtě, ty nic nevydržíš."
"Dyť si řikala, že je to příjemně teploučký. Já si příjemný teploučko představuju jinak. Todle pálí!"
"Nedělej! Teď ven a ještě dvakrát, jako když děláš svíčku."
"No snad mi ta ruka nechytne."
"Teď to zabalíme a chvilku se to tak nechá. A druhou."
"No, mně se teď na tý levý ňák toho vosku chytilo víc."
"Tak to voloupej a dej tam tu ruku znova, ať se ti to pokreje v tenčí vrstvě."
"No dobrá, tak já to tam … Ááááááuuuuuu! To pálí!!!!"
Vyrval jsem levačku z parafínovýho kotle a voklepal pálácí hmotu do dřezu.
"Mám jí vopařenou!"
"Nedělej!"
"Tak se podívej. Hřbet je bílej a dlaň je červená. Tys určitě nečetla návod!"
"Proč? Dyť chodim na kosmetiku. Estli chceš, tak si ho přečti."
"… no nic tu vo tom nepíšou, ale to je přece jasný. Dyž se ti na ruce udělá první vrstva, tak už od toho horka izoluje, ale když si to hned voloupeš a dáš tam tu ruku nechráněnou znovu, tak už je horká a to teplo neabsorbuje, naopak se to sečte a …. a já jsem teď vopařenej."
"A nejsi …"
"Hmmm …"
"Podivej, i Matěj tam strčil vobě ruce a já taky a nic se nám nestalo."
"No, ale mě si to voloupala před druhým namočením a ta ruka je vopařená."
"Není."
"Hmmm…"
No, večerní parafinová lázeň skončila, mácitliváHanička má pacičky jemňoučký - teda jak ona říká. Matěj to nekomentuje a já mám teď při psaní tu levačku takovou drsnou, míň citlivou a trochu jako v napětí. Inu jako by byla vopařená.
Ale to né, to si jen tak namlouvám, to každá ženská na kosmetice …

kdo jim ho pozlatí

Ono s těmi řemeslníky to vůbec není snadné. Kde přesně je chyba, těžko říct, ale když chcete něco pořádně udělat, dá dost práce najít někoho, kdo by se toho chtěl ujmout. A zdá se, že to není o penězích. Příhodu s myčkou už mám za sebou a to úspěšně, čímž vůbec nechci říct, že se stanu řemeslníkem. Nanejvýš tak z nouze sám sobě. Mám tu ale hned další čerstvý příklad.
Jde o regulační úlohu spojenou s topením. Není to nic akutního. Jen se tak trochu poohlížíme, jestli není čas na revizi topného systému, shodou okolností máme pocit, že ne všechny trubky v podlaze topí, jak by měly, ale jak říkám: není to nic akutního a je to spíš plán na období teplého počasí. Nu a s tím by se mohla spojit úprava regulace. Je to tu sice celkem jednoduché, ale nějak je to složitě zapojeno, takže připojení výměníku v krbu napojeného na teplovodní topení jako doplněk musím ručně obvládat, protože regulační automatika nereaguje dostatečně (ani v čase ani v množství) a pokud bych se tomu nevěnoval, teplá voda by šla do odpadu. To je po letech zkušeností třeba změnit. Nic extra, spíš zajímavá úloha k řešení v klidu a pohodě až bude teplo.
Nu, našel jsem si místního topenáře odvedle ze vsi. Má firmu, internetovej obchod, zastupuje výrobce technologie, kterou máme. První telefonát se poved. Tedy: trefil jsem se mu rovnou do talíře s koprovkou nebo co to zrovna obědval. Prej ať zavolám později. Později už to nevzal. A zpátky nezavolal. Zřejmě toho má moc.
Našel jsem si dalšího. Z daleka, ale má na stránkách působnost i u nás. A ten že přijede, ale až v únoru, protože toho má moc. Alespoň si vzal kontakt.
No to jsem vážně zvědavej.
Řemeslo má zřejmě dneska tak zlatý dno, že si řemeslníci vybíraj, kdo jim ho pozlatí.
Že bych oprášil své zkoužky z regulace a pustil se do toho sám? Uvidíme, počkáme do února.

plovák ploval

… opět shrabáno, naštěstí je to zatím opravdu jen pár centimetrů, a je čas na psaní …

Už dlouho jsem na nic nesháněl opraváře a tak s tím mám minimálně zkušeností. Člověk by si myslel, že prostě otevře inernet, mrkne na nejbližší servis a objedná si na zítra opraváře.
Chyba lávky!
Žádné: objednat na zítra. Kdepak. Horko těžko shánět, jestli má vůbec někdo volný termín alespoň za týden, nebo za čtrnáct dní. Ale čtrnáct dní být bez myčky, to je problém. Jednomu se nechce vrátit se k praktikám babiček a mýt nádobí ve dřezu. No ano, i já jsem to kdysi dávno tak dělal a už se mi to ale vopravdu vomrzelo.
Takže opravit. Chyba ,30 - hlásí myčka. Jen jedinej opravář se zeptal alespoň na to, jakej je to typ a co to hlásí. Ostatní si vyslechli, že potřebuju opravit myčku a rovnou řekli, že nejbližší termín je někdy po sedmnáctým nebo tak nějak. Katastrofa.
"Já ti už minulej rok říkala, že bysme měli koupit novou," pravila máráznáHanička. Ona je hned se vším hotová.
"Proč novou, dyť jí táhne sotva na dvanáctej rok."
"No právě proto."
"Proč bysme kupovali novou, dyť jí nic není."
"Jo, není, a hlásí chybu ,30."
"To bude nějaká prkotina, jenom ty vopraváři …"
"… maj šas nejdřív za čtrnáct dní!"
"No jo, máš pravdu. Tak já jdu vobjednat novou …"
Volám do obchodu, že chci tu myčku, co jsem si jí vybral a že jí chci dovézt zítra a zapojit a vodvézt tu starou a taky ty obaly z tý nový.
"Zítra už to nepůjde, to byste musel zavolat ještě před šestou. Nejdřív v pátek."
"No tak jo."
"Dobrá, takže je to ta myčka za 16tisíc?"
"Jo, to je vona."
"Takže vám jí špedice přiveze a před tím se s vámi domluví …"
"… no jo, ale já potřebuju dopředu vědět alespoň jestli dopoledne nebo vodpoledne."
"To voni vám pošlou esemesku …"
"Ach jo, takže je to vobyčejná špedice?"
"Jistě."
"Takže mi to nezapojej a nenamontujou. Je to totiž vestavěná myčka, víte?"
"Ne, nenamontujou, jenom dovezou."
"Aha. Tak to zrušte. Já si najdu někoho, kdo to umí i namontovat."
Tak to by bylo. Ani opravář, ani nová myčka. Hned prostě nejde nic. Musí se počkat.
Ale já čekat nechci!
Nezbejvá, než vzít šroubovák a pustit se do opravy sám. Po chvíli jsem na to přišel. Když myčku rozděláte a předtím se ještě poradíte s informacemi z internetu, zjistíte, že chyba ,30 je způsobená zastavením myčky, protože hrozí únik vody. To je proto, že dole ve střevech myčky je plastová vanička, v ní je plovák a spínač. Když je ve vaničce voda, spínač myčku vypne. Zdroj tekoucí vody bývá nějaká prkotina, protože myčka je hodně bezpečná. I tentokrát to byla vysunutá horní sprška ze závěsu s těsněním. Prochu to kapalo, až nakapalo do té vaničky, plovák ploval a spínač spínal. Tedy rozpínal.
Nuže sprška vsazena zpět na místo, vše utěsněno, vanička vysušena, plovák neplove a myčka myje. To celé asi tak za půldruhý hodiny. Když připočtu ještě to marné shánění opraváře a hledání informací, máme to suma sumárum za dvě hoďky hotový.
Takže až se vám přihodí podobnej případ, nebojte se toho a opravte si to sami. Klidně to dokážete. Ušetříte a ještě budete doma slavný.

tiká, mrcha

… mno, tak těch pár centimetrů sněhu mám shrabáno a můžu si sednout ke psaní.
Nuže tedy .. ale co to tu tiká?!
Už to poslouchám nějakou dobu, asi tak měsíc to může bejt. Nejdřív jsem měl pocit, že to je zvuk pendlovek, kterej jsem tu ještě neslyšel. Jenomže pendlovky po dědečkovi jsem nechal zastavit - a nic. Tiká to dál. Tak lupání v zářivkách v osvětlení. Ale to taky ne. To za chvíli přestane a navíc to není pravidelný. Že by ten externí disk? Strčil jsem hlavu za počítač a zase nic. Ticho přímo digitální.
No doprkýnka, přeci mi tu netiká v hlavě! Vytahuju hlavu zpoza toho počítače a hleďme: támhle na skříňce stojí černej budík. No jasně už měsím tam stojí, protože ho maminka nechtěla. Popadnu budík. No jo, je to von! Tiká! Je sice na baterky, ale tiká, mrcha. A jde o dvě minuty napřed, což mu, na rozdíl od toho tikání, odpouštím.
Tak to by bylo. Tikání objasněno, sníh shrabán, může se začít psát.
Ale nešť, jakýpak psaní. Dyť už mám zapsáno. Tak až zase zítra.

před pyramidou

To přijdu domů, odmetu sníh z terasy a z dlažby vůbec, aby nám to neklouzalo a Kačenka mi ješte ve dveřích říká, že se musím jít podívat na ty sněhuláky. No tak jdu, vidím a říkám: "Jo, Kačko, pěkný, takový malý a mají žluté čepičky."
"Ale tati, tys je neviděl pořádně."
"Ale viděl, jsou mrňaví."
"Neviděl!"
Necháme to tak a už za tmy přijede mápracovitáHanička.
"Mami, musíš se podívat na ty dva sněhuláky!"
"Jé, ty jsou krásný!"
"To jsou kočičky! A jedna má malý koťátka!"
To mi nedá a jdu se podívat ještě jednou. No jo, kočičky … ale jsou to kočičky?
Musím si to vyfotit. I za tmy.
Vyfotím a to a co vidím: to nejsou kočičky, to jsou sfingy! Kačka je postavila rovnou před pyramidou! Však se podívejte:

dva

náramnej oučinek

Už jste někdy vyháněli ducha?
Ne?
Pochopitelně, na duchy se dneska už moc nevěří a tak mají těžkej život. Jsou ovšem ještě místa, kde se jim daří, ba dokonce místa, kam se za nima chodí.
Jedno takové jsme minulý týden navštívili, jelikož mápodnikaváHanička přiměla Ježíška, aby nám nadělil Dům duchů. Přesněji řečeno návštěvu Domu duchů. Tedy jsme ho navštívili.
Je to hojně navštěvovaná atrakce, úniková hra. Taková bojovka v malém prostoru a krátkém čase. Za hodinu musíte vyluštit záhadu. Záhadou bývá buď vyřešení nějakého případu, otevření zámku nebo třeba vysvobození ducha, což byl tentokrát náš případ. Měli to tam docela hezky nachystaný a skutečně se nějaký ten duch v místnostech tu a tam objevil.
No nestihli jsme to vyluštit, samozřejmě. Nenecháme si totiž napovídat, což je sice z naší strany hrdinství, ovšem cíli nás to nepřiblíží. Za tu hodinu jsme se dostali sotva k polovině luštění všech záhad a indicií.
Tedy ale oučinek to mělo náramnej. V jedný místnosti na nás totiž bafnul vážně děsivej duch. Na takovým obraze se najednou místo fotky zjevil jakejsi fujtajbl, což vyděsilo především Kačku. Ta pak celej den dělala jakoby nic, ale večer se nasáčkovala nejdřív k mamince a když ta jí za nějakou dobu vypoklonkovala, přešla k tatínkovi. Nu a já Kačku nevypakoval do pokojíčku, nýbrž jsem jí nechal u sebe pod peřinou, pročež jsem se nevyspal, poněvadž Kačka kromě jiného v noci zkoumala, proč tak divně funím a aby toho nebylo dost, vzala s sebou ještě Cyrdu, která mě nad ránem probudila tím, jak se myla. A kočkeni, jak známo, při mytí mlaskají. Čím větší blemcák, tím mlaskají víc. A že ho mý Cyria pořádnej.
Jak říkám: náramnej oučinek ta návštěva Domu duchů měla