2018

hrablo na suchu

No já vim, že mě ti sousedi (sousedi z hlediska, řekněme, galaktického), kterým za poslední dva dny nasněžilo, budou mít za blázna. Jim nasněžilo. Nám ne. Oni mají plné ruce práce se sněhovým přívalem, s dopravou, s nefungující elektrikou a my ne. Oni mají půl metru sněhu a my jenom mokrou zahradu. Ne, nestěžuju si. Vím, jaké to je, když člověk vyleze ráno před dům a musí odklidit čerstvých dvacet, aby se dostal na hlavní cestu. Letos nás to zatím minulo a těch pár centimetrů, ze kterých Matěj s Kačkou stihli udělat robota, roztálo za pár dní.
Já si jen povzdychávám nad tím, že nás ta bílá nadílka letos zatím minula. A povzdychávám si proto, že rosničkáři nás celej tejden varovali a dráždili vizemi o sněhových přívalech. Ano, měli pravdu. Dálnice dva dny stála, v krajích popadala elektrická vedení, všude samá sněhová a větrná kalamita a u nás klid, jen trochu foukalo. Kápku toho sněhu dětem by neškodilo. A taky pro připomenutí, že na vsi je třicet centimetrů bílé nadílky běžnou součástí zimy. Člověk se na to voblíkne, vytáhne hrablo a postará se.
Tak teda to hrablo mám nachystaný … stojí už od prosince na zápraží a na suchu.

sedm krátkejch, sedm dlouhejch

Po tom, co Edison objevil žárovku, stačilo v případě, že praskla, jen vyšroubovat starou a na její místo našroubovat novou. A bylo zase světlo. Nějakou tu dobu tenhle zlatej věk trval, ale pak se přišlo na to, že jsou i jiné zdroje světla a začal v tom bejt nepořádek. Z laciné žárovky se stala drahá úsporná žárovka (název je trestuhodně zavádějící, protože v té úsporné už žádnej žár není a v celkovém měřítku vůbec úsporná není), pak led žárovka (ve které není ledovej žár, ale světlo vydávající dioda) a mezi tím všelijaké ty halogeny, zařivky, výbojky - no, jak říkám: je v tom zmatek.
I my máme doma zmatek. Druhů zdrojů světla máme víc, ale ten hlavní jsou zářivky. Máme totiž rádi světlo a když se setmí, což je teď v zimě skoro pořád, musíme mít světla co nejvíc. Tedy jsem navrhl a nechal osadit již při stavbě většinu místností v domě světelnými žlaby a zářivkami tak, aby se světlo odráželo o strop a rozptýleno ozařovalo prostor. Mohu jen doporučit. Světla je habaděj. Tedy dokud ta žárovka nepraskne. Totiž zářivka. Trubice. To by nebylo až tak zlý, ale po dlouhých letech dochází i k opotřebování elektronických předřadníků v tělesech a je třeba je vyměnit. Když jich bylo pár, vyměňoval jsem předřadníky samotné, ale teď už to je na generální výměnu včetně těles. V pondělí večer jsem jich po celém domě napočítal čtrnáct. Sedm krátkejch a sedm dlouhejch.
No, až přijdou, bude to práce na půl dne.
Jo, jo, kde je konec starejm časům, kdy stačilo tu Edisonovu žárovku jenom zašroubovat.

jak prosvítit kufr

Když mluvíme o historii, každý si většinou vzpomene na nějakou látku z dějepisu a začne přemejšlet, kdy vlastně Karel IV. postavil ten most přes Vltavu. O historii méně vzdálené už máme jasnou představu. Tu z těch filmů, co nám předkládají tvůrci historie. Naopak o událostech v čase značně vzdálených neuvažujeme vůbec a máme je zažité spíš jako pohádky o králích, císařích a faraonech, případně o dinosaurech. Ovšem historie čerstvá, ta nám uniká zcela.
Jaké například bylo před rokem počasí, na to si nevzpomene nikdo. A když je zima, jako ta letošní převážně bez sněhu, zapomenou řidiči v kraji, kde ten sníh není, na to, jaké to je ve sněhu jezdit. Takže včera, když spadlo pár vloček, které se rázem na vozovce staly uježděným zrcadlem, nastala lamentace a kalamita. Tedy u nás v kraji.
Na Vysočině měli jasno, tam byla vánice a doprava na dálnici se zastavila.
Ovšem u nás řidiči vyjeli. Místo černého asfaltu měli pod koly místy bílý povlak. Ti rozumní jeli krokem. V kolonách před Ohrobcem a před Břežany jsme skoro stáli, ale opravdu jen skoro. Jelo se rychlostí chůze. A to právě někteří řidičové nedokázali pochopit. Otáčeli se, aby sjeli dolů po skluzavce v serpentinách nad Vraným, jiní se cpali do řady, ba dokonce nad Břežany směrem k Točné na ledovce jedno Super Béčko zuřivě předjíždělo v zatáčce, aby se pak zařadilo do fronty přede mnou. Řidič za mnou od Oleška alespoň dával svůj nesouhlas s tempem jízdy najevo tím, že se mi snažil zblízka prosvítit kufr.
Naštěstí se včerejší ráno na cestě, kterou jsem projel, obešlo bez nehody. Ale skoro je mi líto, že ten sníh hned dopoledne roztál. Kdyby ne, byla by příležitost, aby si ti zapomětlivci připomněli, jak to na sněhu klouže.

vážená většino!

O výchově je těžko psát, když na to člověk nemá patřičné vzdělání, byť zkušenosti nechybí. Nechybí ani vlastní praxe, tedy přesněji řečeno naše děti. Máme s moulaskavouHaničkou za to, že Kačka s Matějem vychovaní podle našich měřítek jsou a Juráše už víc nevychováme, jelikož dospělí se vychovávají sami. Suma sumárum, povedlo se. Jak to bude dál, ukáže čas, ale vypadá to, že rozběhnuto je správným směrem.
O to víc mě vzteká, když se děje něco, s čím nesouhlasím a s čím je těžké něco udělat, aniž by to na naše děti mělo nějaký negativní vliv. Tedy jednotlivé akce spolužáků jsme zatím zvládali urovnat způsobem, který, zdá se, umožnil zúčastněným protistranám napravit chybu ve výchově přijatelným způsobem a naše děti to ovlivnilo pozitivně - tedy: neplecha nakonec vyjde najevo a neplechář je potrestán. Jsem rád, že nám dosud přálo štěstí a potkali jsme báječné lidi, kteří nám v tomto směru zatím vždy vyšli ve škole vstříc.
Jenomže teď jsme u další úrovně. Skupinová vina. Existuje totiž v jedné třídě skupina, která tu neplechu provádí podle mého promyšleně a cíleně. Škola, potažmo pan učitel třídní, si s tím neví rady. Matěj si stěžuje na hroznej kolektiv. Straní se ho. Na podzim nás, konkrétně tedy Matěje (jako loňského nepsaného vůdce - slušňáka) a mě pan učitel požádal o jakousi pomoc, kterou nedokázal specifikovat líp, než tak, že Matěj prohlásil, že teda rozhodně nebude dolejzat a donášet, což jsem mu bez výhrady schválil. Nu a včera na třídních schůzkách se jeden z rodičů chytil naprosto zástupného problému, tedy telefonů ve třídě a navrhl, aby učitel na dobu vyučování vybíral telefony a rozdával je teprve po vyučování. Byl jsem okamžitě proti. Nesouhlasím se zákazy obecně a bez analýzy příčin a jasně stanoveného cíle, popsané kontroly a způsobu vyhodnocování účinků už vůbec ne. Jde v tuto chvíli čistě o princip, protože zrovna Matěj používá telefon jen k telefonování. Nicméně můj jasně formulovaný nesouhlas byl jediný a nikdo z rodičů na třídní schůzce se nepřidal.
Připadalo mi to jako bych sledoval před osmdesáti lety Mnichovský diktát či jako bych znovu prožil okupaci v osmašedesátém. Ti rodiče mluvili jako o někom cizím, ne o svých dětech. Skoro jsem měl ten dojem přímého odcizení ve smyslu: tak jim to zabavte, on je v tom náš Pepíček sice nevinně, ale v zájmu kolektivu to tak bude lepší. Neschopnost a nezájem vychovávat svoje děti, neschopnost kontrolat jejich zájmy a činy, korigovat, vysvětlovat a jít příkladem vlastním chováním z toho vysloveně čišela.
A pan učitel nakonec pravil, že je to typický příklad demokracie a menšina je v zájmu většiny přehlasována k jejímu prospěchu.
No, vážená většino, děte s tím do prdele!
Ne, to jsem neřekl a i tady ve svém deníku se za ta slova, která normálně nepoužívám, laskavým čtenářům omlouvám. Přesto sem patří. Vzteká mě to do té míry, že jdu přemýšlet, jak tu situaci změnit. Ke své hanbě přiznávám, že mě zatím nic kloudného nenapadá.

skrčka mi moc nešla

Vůbec se nemůžu chlubit nějakým sportovním výkonem, ale to vím, že přes kozu, koně i bednu se skáče skrčkou, odbočkou nebo rovnou přeskokem do kotrmelce. A ještě i jinak, ale to jsem jakživo nepodnikal. Nu a v sobotu jsem byl s Matějem na začátečnickém kurzu pro adepty dnes děsně populárního parkouru. Ne, to není ten koňský závod, co se skáče přes překážky. To je lidské skákání přes překážky a to nejlépe někde přes střechy domů. No však to znáte ze všech těch akčňáků, ve kterých hlavní hrdna skáče ze střechy na střechu a před kamerou se producíruje na zábradlí a leze po zdi. Vlastně u nás byl prototypen takového parkourového hrdiny například pan Tříska v roli Široka … ale kdo dneska zná Rychlé Šípy a kde je konec Stínadlům …
Takže ten parkour: V hale mají postavené překližkové stěny a překážky, mají tam trubky, zábradlí, konstrukce a na tom trénují. Začátečníkům ukazují jak se skáče ze zdi na zeď, jek se chodí po zábradlí a jak přeskočit bednu.
Není to jen tak.
Když skáčete ze zídky na zídku a trefujete se na malou plochu, musíte skočit "Precision", když chodíte po zábradlí, máte pod nohama "Rail", když skáčete odbočku, je to "Lazy", skrčka je pak "Kong". A tak dál. Všechny běžné sokolské termíny pro cvičební úkony (alespoň mám ten dojem, že to tenkrát pánové Tyrš s Fügnerem na konci devatenáctého století tak pojmenovali) jsou přejmenovány a to tak, aby působily světově a neobyčejně. Jejich podstata i účel však zůstávají stejné. Překonat určitým způsobem překážku.
A tak kluci skáčou precision, choděj po railu, dělají konga a lazy a cítěj se děsně cool. Je to dobře, je to tisíckrát líp, než ťukat prstem do displeje nebo se kroutit u nějaké herní konzole. Ale je legrace poslouchat, že toho konga mají skákat líp a ty ruce odlepit a … a tak jsem Matějovi říkal, že ta skrčka mi tenkrát taky moc nešla, ale že je to v hlavě, že od chvíle, kdy jsem pochopil sled těch pohybů a koordinaci, že už mi to šlo jak po másle. Ovšem to bylo ještě v dobách, kdy platily ty sokolské názvy …

na Ovocném trhu

Medvědáři, tedy pokud to stíhám sledovat, chodili světem naposled s Kubou Kubikulou a medvědem Kubulou. O strašidlech to nebudeme mluvit. Ovšem jsou tu i další potulní kejklíři a jak je vidět, tedy jak jsem včera viděl, nemusí to být nutně medvěd, kdo je atrakcí.
Ano, už je pár dnů po Třech králích, průvod se jmenovanými na velbludech už Prahou projel a člověk by řekl, že dvouhrbáči odešli někam do klidu. Kdepak. Neodešli. Alespoň jeden z nich - tedy velbloud dvouhrbý se svým velbloudářem - byli vidět včera odpoledne na Ovocném trhu. Netuším, jestli se chystali na kluziště, které tam je přes zimu instalované, či jen tak okouněli, ale pravdou je, že byli spolu u něj a tvářili se, alespoň tedy ten velbloud, velmi vážně.
Nu co, velbloudář nebo medvědář, na tom nesejde. Centrem pozornosti ten chlupáč je tak jako tak.

velbloud

kolem benzinky

Vůbec to není zvláštní. Naopak, lze to očekávat a přesto mě to dycky zaujme a zkoumámám to. Tedy tu. Tu cestu. Po některých cestách jezdím po paměti, jiné prozkoumám na mapě a, to přiznávám, většinu cest projíždím s pomocí navigace. A tady je ten předmět zkoumání: trasa.
Tak například do Litomyšle od nás je to jasný. Skoro jasný. Alespoň po konec dálnice. Když dálnice ještě nebyla, jezdil jsem normálně po hradecké a pak před Hradcem doprava a šikovným odbočením doleva a doprava jsem prokličkoval na tu cestu k Vysokému Mýtu a pak už je to furt rovně. Při stavbě dálnice se maličko měnila a komplikovala ta klička před Hradcem, ale pořád tam byla. A je tam dodnes. Je to taková krajová zvláštnost, musí se projet benzinovou pumpou (tedy po cestě nazpátek).
Nu a včera jsem si řekl, že tentokrát poslechnu navigaci a zkusím to přes Pardubice a Chrudim, když mě tam tak pořád sveřepě směruje. Jo, cesta v pořádku, nové úseky skutečně nové, průjezd volný, všechno v pořádku.
Jenomže ta cesta zpátky byla najednou i podle navigace rychlejší starou trasou. No tak jo. Uvidíme, co máš na mysli. Jel jsem starou trasou, ale v kritické chvíli už mě navigace nepřesvědčila. Jel jsem po svém, několik kliček, průjezd přes benzinku a šup, objel jsem Hradec a už jsem byl zas na dálnici. Jako jindy. Jenom ta navigace se furt divila a tvrdila mi, že nejedu nejkratší a nejrychlejší cestou. No neměla pravdu. Jednak jsem přijel do cíle dřív, než při cestě tam a pak, když jsem se schválně díval na mapu: jel jsem po staru téměř rovně, zatím co cestu tam jsem měl delší o pár desítek kilometrů a asi tak dvacet minut. No bodejď ne, bylo to oklikou.
Inu: i navigace je program a program dělají lidi a lidi se můžou plést. To já se pletu často. Ale tohle vím: do Litomyšle je to furt nejrychlejší a nejkratší kolem benzinky v Opatovicích. Alespoň do té doby, než tam postaví tu plánovanou dálnici směrem na Olomouc.

to mi vypadlo

Kačka začala číst. Ne, to není ani zázrak, ani podivení se. Nějak se přihodilo, že jí začalo bavit číst a před Matějem už má dost velkej náskok. A už si i vybírá. Například Kytici se jí číst nechce, jelikož je prý morbidní. S tím se tedy dá souhlasit. Tedy s tou morbiditou. Kupříkladu takovej Vodník či Zlatý kolovrat nebo Svatební košile … ale však jste to četli. Nu a protože má Kačka až na tu Kytici povinnou četbu už splněnou, dostala vyjímku. Že prý může číst tu dobrodružnou knížku. Má to přes tři sta stránek každý díl a dílů je habaděj. A Kačka čte a čte.
Obdivuju to. A proto jsem jí i pro ty knížky zašel. Má k dispozici totiž jen díl třetí. Druhý i první ne. A protože se shodou náhod jedná o knížky vydané před lety, jsou teď k mání v Levných knihách. To má taky své výhody.
Takže vybírám z regálu, první díl, druhý díl, třetí ne, ten Kačka má - a ejhle: on je tu i čtvrtý díl. To bude mít Kačka radost.
Přines' jsem to domů. Kačenka byla nadšená, ale mápřísnáHanička ne.
"Jsem ti řikala, že máš přinýst jen první dva."
"No dyť sem je přines'. A protože měli i čtvrtej, tak jsem vzal i ten. To je snad dobře, ne?"
"Neni."
"Proč?"
"Protože ten čtvrtej a eště i pátej si přines' už v létě! To si to nepamatuješ?!"
"…. eeééé tak nějak mi to vypadlo …"
"No, to buď rád, že ti vypadlo jenom todle. Kačko …?"
"Copak, maminko?"
"Tady máš ještě pátý díl."
"Jé, to je hustý!"
Kačka si šťasně odnesla pátý díl a já se začal prohlížet, esli mi někde něco zase nevypadlo.

kočka přede mnou, kočka za mnou

Vlastně si jen hrozně těžko vzpomenu, kdy jsem dostal pohlavek nebo dokonce vejprask. Něco by se našlo, ale musím velmi podrobně probírat paměťové záznamy. Dalo by se říct, že s nějakým pořádným nářezem jsem jakživo neměl co do činění. Tudíž ani mé okolí si žádnej vejprask neužije. Tedy až na vyjímky.
Nevím, jestli si laskavý čtenář ještě vzpomene na Sáru - to bývala naše kočka, která vládla tady na Olešku a kam jí tlapy donesly, tam bylo její území. Teď má určitě pod packou pořádnej kus kočičího nebe. A ta jednou dostala pořádnej vejprask. Bylo te ještě v dobách, kdy jsme bydleli v Praze a Sára tedy vládla v našem bytě. Ovšem svévolné rozbití varné desky si odskákala náležitým tělesným trestem. Dobře věděla, že to byl průšvih a tak to přijala s kočičím nadhledem a hned další den se zase lísala a spala mi na klíně.
Současní vládci našeho domu, Max a Cyrda výprask neznají. Tedy až na ty dva pohlavky, co včera Cyria slízla.
Dívám se takhle večer na film, Charlize Theron zrovna na obrazovce dává do nosu hordě zabijíáků z KGB. Zábava je v plném proudu, když tu slyším zvukovou kulisu, co do filmu nepatří. Něco šustí. Šustí to dál. Jinak než ve filmu.
Přede mnou na plátně blonďatá kočka. Ohlédnu se. Za mnou na stole černá kočka.
Blondýna zápasí na schodech, černá cosi cupuje na stole.
Charlize skáče ze schodů, Cyria ze stolu.
Děj filmu pokračuje, agentka opět vítězí.
Ve světnici děj taky pokračuje, ovšem nijak vítězně.
Cyrda rychle pochopila, že není filmová hvězda a snaží se vypadnout. Jenomže dveře jsou zavřené. Je v pasti.
A to už chytla ode mě ty dva pohlavky.
Nefilmový, vopravdový. Za ty žádnej Oscar nebude, Cyrdo. Na stůl se prostě neleze.

peřina je suchá

Prší, slyšíš? …
Ale ne teď, kdykoliv. Říká se to tak přeci. Jste někde pod střechou nebo pod stromem a tu slyšíte to známé bubnování či šelestění a hned se ptáte, jestli to ti ostatní taky slyší a jste rádi, že jste pod střechou, případně utíkáte na dvorek sebrat prádlo, aby vám nezmoklo.
Máme to zažité všichni. Takže když to bubnování kapek začne, máme podobné reakce. Taky všichni. Tedy skoro. Tím nechci říct, že bych měl reakce jiné. Jenom ten projev se možná trochu liší.
Já, když začne pršet, utíkám do schodů.
Pochopitelně.
V pokojíčku je totiž okno, pod tím oknem pověšená peřina, aby hezky vyvětrala. Jenomže už se mi mnohokrát stalo, že jsem na to zapomněl, začlo pršet a peřinu jsem musel dát do sušičky. Takže utíkám do schodů a běžím do pokojíčku, abych se přesvědčil, jestli zase není otevřené okno.
V sobotu slyším to bubnování, skokem jsem u dveří ze světnice, schody beru po štyrech, kočkeni v hrůze prchají, mápřekvapenáHanička vzhlíží vyrušena od knihy a já už beru za kliku od pokojíčku, abych zjistil, že tentokrát je okno opět otevřené.
Ale něco tu nehraje.
Okno je otevřené, pod oknem je peřina, ale sucho. Ani kapka. Neprší.
Jak to? Dyť jsem slyšel to bubnování, ty velký kapky …
"Co to vyvádíš? Ani jsem netušila, že jsi schopen tak rychlýho pohybu," praví pobaveně od knihy máveseláHanička.
"No … jsem slyšel … jsem myslel … že prší. Že začalo pršet."
"Pršet?"
"Jo, to bubnování kapek …"
"Jo. To bubnování kapek. Tak to byl Matěj, jak před dveřma mění kočkenům stelivo. To sis nevšim?"
"Aha. Nevšim. Já myslel, že prší."
"No tak ses aspoň proběh'."
"Jo, proběh'. A voddech jsem si. Peřina je suchá."

pokrok se dostavil

Tedy ne snad, že bych zaspal úplně, to bych tu ještě neměl napsanýho vůbec nic, ale drobátko jsem se pod duchnou pozdržel. To přiznávám.
Vono se mi nechtělo. Ponocoval jsem.
Nejsem na to zvyklej a spát chodím se slepicema, jenomže včera jsem měl takovej marnivej důvod jít spát až po půlnoci. Porovnával jsem totiž vobrázky. Přesněji řečeno obraz pohyblivejch obrázků na velký obrazovce.
Nějako to vyšlo a po deseti letech se málaskaváHanička rozhodla, že zkusí dát na ty moje řeči a vyměníme obrazovku za větší. Jde o výměnu nejen za větší formát, ale i za novou technologii, takže jsem do noci porovnával vzhled filmů ze starých zdrojů i z toho momentálně nejmodernějšího, tedy 4K HDR.
První úspěch se dostavil už večer, když mánedůvěřiváHanička pravila, že se zdá, že ta nová obrazovka dělá menší rámus (tedy že míň hučí - to slyší jen mácitliváHanička) nu a pak dodala, že první pozitivum je to, že si nemusí brát brejle. Což jsou dvě pochvaly za sebou a to se u nás jen tak nenosí.
Nu a tak jsme porovnávali. Jednak společně - mimochodem filmovým milcům doporučuju film Assassin, naprosto úžasné téměř statické obrázky ze staré Číny - a jednak pak už sám.
Po tom včem porovnávání mám zprávu pro filmové nadšence: domácí promítání s velkou obrazovkou v rozlišení 4K a technologií násobného HDR má význam. Ty staré i ty nové filmy to zobrazuje v porovnání se staršími obrazovkami tak, že se člověk cítí skoro jako v kině.
A tak připouštím: pokrok se dostavil. Jsem zvědavej, co bude za dalších deset let.

v úterý, ve čtvrtek

Ono to cestovní časem je dneska čím dál populárnější. Ve vědeckofantastické literatuře je to běžná záležitost, pochopitelně. Ovšem ve skutečném světě je s tím pořád ještě kapku potíž. Takže když jsem si včera povídal s tím pánem z internetového obchodu, na nějaké cestování časem jsem ani nepomyslel.
Chtěl jsem platit při dodání kartou, jak to bývá běžné. Jenomže to prý u tohohle dopravce nejde.
"No jo, tak jak to uděláme?"
"To je jednoduchý, platit se dá přímo na prodejně nebo můžete zaplatit převodem," povídá pán.
"Ale to já děsně nerad, proto jsem to chtěl na dobírku a kartou."
"Chápu. V tomhle případě byste musel platit dopravci hotově."
"No jo, jet vybrat … fakt to nejde kartou?"
"Nezlobte se, nejde."
"Tak třeba tím převodem. Ale stihnete to dodat do zítra? O to mi totiž jde. Já mám tu představu, že to pude rychle."
"To vás taky zklamu. Už je odpoledne a zítra to prostě dodat nestihneme."
"A to je blbý. Já si tak nějak maloval, že to v pátek budu mít …"
"V pátek jo."
"Počkejte. Zítra to nestihnete a v pátek jo?"
"Jo."
"Ale dyť pátek je zejtra!"
"… no … já myslím, že zejtra je čtvrtek …"
"Vopravdu?"
"Jo."
"Šišmarjá, no jo, vopravdu! Dyť von je čtvrtek teprv zejtra! A já žiju s tím, že čtvrtek už je dneska!"
"Z toho si nic nedělejte, já mám dneska zase celej den úterý."
"A vona je středa. Teda … je dneska středa?"
"Jo, dneska je středa. Takže do pátku to stihnem."
"Uff … to jsem si voddych. Tak to bysme měli dohodnutý."
"Dohodnuto. Vode dneška za dva dny. V pátek."
"No jasně, v pátek. Dyť je dneska středa."
….!
A teď ať se mi někdo snaží vnutit, že cestování časem je nesmysl.

dycky jsem zezelenal

To, že jsme hrací, to se ví. Ví to i Ježíšek a proto přnesl dětem všelijaké návštěvy her a méhravéHaničce hru stolní. Byla to úplná náhoda, že jí Ježíšek vybral právě Alchymisty, ale nějak se to povedlo a ze hry se stal vysloveně vánoční hit. Ba dokonce máveseláHanička prohlásila, že je to vůbec nejlepší hra, co za poslední roky hrála a celé prázdniny u toho s dětmi seděli a hráli a hráli.
Já se taky přidal - ale takhle to vypadá, že mě to nějak extra nevzalo. A vono jo. Já zůstal dycky poslední a to mě žere. To se mi jekživo nestalo, abych takhle strašlivě prohrával. A jak prohrávám, spíš mě to vzteká.
Totiž ona se tam kombinuje spousta věcí a všelijakých akcí, ale základem je míchat lektvary. No pochopitelně, však je to hra o alchymistech. Mícháte z kdejakých přísad dryjáky a nevíte, co jsou zač. Pak si je vyfotíte telefonem a von vám ukáže, co jste vlastně namíchali. To pak vypijete sami nebo to někomu vnutíte. Tedy jenom jako. Pochopitelně. Jsou to kartičky a kostičky na hracím poli. No jo, ale dopředu jakživo nevíte, co z toho bude. A tak hrajete a zelenáte a pak je najednou konec a jste poslední. A takhle mi to šlo furt. Já se pořád nedokázal propít k tomu, abych věděl, co to vlastně míchám. Dycky to bylo jinak.
Nakonec mi mášikovnáHanička prozradila, že se to uhodnout nedá a že cílem hry je to odhadnout a riskovat. Naučit se to nelze.
No - je to báječná hra, to jo. Pro vopravový alchymisty. A to já zřejmě nebudu.
Já po těch pařátech a ropuchách dycky zezelenal.