2017

84,3 mm

O posledním školní dnu jsem tu psal včera a to jsem netušil, že právě začíná poslední den Pompejí.
Nebo skoro.
Ono totiž celou noc pršelo a nepřestalo ani přes den. Ti, kdo sledují pravidelně moji
meteostanici, si mohli přečíst, že úhrn srážek od chvíle, kdy pršet začalo, do chvíle, kdy spadla poslední kapka, je nějakých 84,3 mm. Klasické dešťoměry přetekly a musel jsem ja vylévat.
Jezíro taky přeteklo, ale to jsem vylít nedokázal, takže ještě teď je na dolní zahradě poněkud močálovitý terén. Kdyby pršelo ještě chvíli, měli bychom na zahradě rybník a ti naši karásci by rejdili po trávníku. Naštěstí přestalo a dnes ráno už je zase sluníčko. Rybník se nekonal a ten močál se během dneška úplně vsákne.
Ani nevím, kdy naposled tu bylo takový vody.
Inu, máme tak na týden zalito a prázdniny můžou začít!

WeatherCatBanner_170629

customgraph5_170630

pro budoucí pamětníky

Tak. A zase jeden školní rok končí. Tenhleten rok je takovej trochu víc zlomovej, protože jsme se s mouveselouHaničkou v minulosti rozhodli, že už dál nebudeme pokračovat v zásobování školních lavic a tudíž nemáme v záloze žádného budoucího prvnáčka. Nu a ten páťák, tedy vlastně páťačka, včera se spolužáky zahrála divadlo na Akademii, teď ještě spí ve škole, protože tuhle školu je potřeba si užít až úplně nejvíc, co to jde, no a zítra dostane páté vysvědčení a po prázdninách už bude v jiné škole.
Po sedmi letech přestáváme být přímými účastníky školního dění ve Zvoli. To ale neznamená, že bychom se do té naší školy neměli vracet. Naopak. To je totiž vůbec ta nejlepší škola, kterou by si určitě každej přál. A my měli to štěstí, že jsme právě celých těch sedm let mohli být spolustrůjci školního života na vesnici, kde se s každým známe a podnikáme společně kdejakou taškařici, protože právě takhle je to správně. Tedy ty základy jsme společně s paními učitelkami vybudovali a teď už je na čem stavět.
Nu a tak loučení se školou bylo veselé, divadelní. Kačka se zase předvedla, jelikož jí ta pusa jede jako šlejfírna. I Matějovi, už zkušenému sedmákovi, se to líbilo a i on byl rád, že mohl zavzpomínat, jak hráli divadlo o Akademii oni. A se stejnou paní učitelkou. S tou nejlepší. S Marcelou.
Inu, na těchhle koncích je nejhezčí to, že hned po nich to zase znovu začíná a že se k nim můžeme vracet a vzpomínat, jak byly fajn.
A vida. Už i ten Matěj je pamětník. Tož tuhlec jednu fotku z Akademie, která je pro Kačku, budoucího pamětníka:

AKADEMIE_170628

na třináct let

Ano, přijeli. I bez relativity vzato za méně, než 24 hodin. Pánové vyložili hadice, kompresor, prodlužovačky, nářadí a pustili se do do čistění té naší studny.
Docela se divili, že těch třináct let to nebylo potřeba vyčistit a dvojnásob se divili, že je na víku vrtu ještě jejich původní zámek, od kterého nemám klíč. S tím jsem počítal a podal panu studnaři rozbrušovačku. Jinak to nešlo. Takže studna otevřena, čerpadlo vytaženo, čistící injektor vsunut a už to začalo probublávat. Nejdřív čistá voda a pak ty usazeniny. Nějakou dobu trvalo, než bylo to nejhorší pryč. Pak pánové udělali smyčku, tedy, co bublalo ven, bublalo zpátky dolů, dovnitř. Aby se to co nejvíc dole rozmíchalo a rozrušilo. A pak zase ven. Po nějaké době už začala téct voda téměř čistá. Nu a to byla práce téměř u konce. Ještě vyčistit filtr a bylo možné to celé zamontovat zpátky a provézt zkoušku.
Zkouška proběhla na jedničku a za nějakých dest minut už z hadice tekla čistá voda, jako na začátku.
"Tak to máte čistý," pravil pán.
"Copak čistý. To bylo i před tím," povídám.
"Tak proč jste si nás volal?"
"No přeci po těch třinácti letech a taky a hlavně proto, že se zanášel ten filtr."
"No to jo, to vono pak může vodejít i to čerpadlo. Takhle máte zase na nějakou dobu pokoj."
"Taky si to tak představuju. Na třináct let."
"Noooo …"
"Ale jo. Za třináct let se zase uvidíme."
"Tak to nevim," děl pán, "to možná už nebudeme dělat … já teď jedu za vnukama …"
"Ale třeba budem," opáčil ten druhý pán, "dneska se ten důchodovej věk furt prodlužuje."
"V každým případě děkuju. A třeba za těch třináct let …"
Pánové odjeli a máme čisto.
Asi tak na třináct let.

relativně vzato

Pokud to nepletu, má rychlost světla co dělat s jakousi teorií pana Einsteina. To je ovšem oblast teoretické fyziky a relativní vztah energie, rychlosti a hmoty na některé události nemá ani ten teoretický vliv.
Když se vám totiž začne ucpávat vodní filtr na přívodu ze studny, nic relativního na tom není. Je to jen naprosto konkrétně potřeba vyčistit. Takže sháníte někoho, kdo to umí a tady už ta relativita znát je, jelikož je to relativně jednoduchá záležitost. Vyšploucháte ze studny ten písek a jíl a je to. Jenomže ono záleží na tom, jak to šploucháte, takže buď máte plnou zahradu sajrajtu anebo ten kal odvedete například na pole, čímž jednak zalejete ječmen a jednak nemáte jíl na zahradě.
No a pak je tu ještě ta rychlost.
Když jsem se spirálovitým vyhledávacím způsobem vrátil zpátky až k tomu pánovi, co jsem na něj zapomněl a co nám tu osazoval studnu čerpadlem, pán pravil, že to umí šetrně a že mi odpoví na mail. To jsem ale netušil, že mi odpoví o půlnoci a že tam napíše, že může začít hned dneska. To je takovej fofr, že by s tím měl i pan profesor Einstein honičku.
Tak teď to mám. Sehnal jsem rychlou službu, ale zas tak rychlou, že to je pěknej mazec.
Tedy relativně vzato, poněvadž například z pohledu délky trvání jepičího života si pán dal docela na čas.

Bing, beng, bong

Komedie nebo ještě lépe parodie, to je zaručenej trhák, to se nemůžete splíst. Pochopitelně musíte zvolit dobrou komedii a nesmíte to zvorat. Ostatní je na vás a na divácích.
My, diváci jsme přišli a HROB (Herecký Roj Ohrobeckých Buditelů) své patnácté výroční představení samozřejmě nezvoral. Naopak, bylo to famózní.
Tentokrát Jarda zvolil právě tu parodii. Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Znáte ten film. Určitě ano. Je to tam samá mrtvola, gangsterskými partami se to tam jenom hemží, protivná bytná Haringtonová do všeho vleze a Sabrina nakonec uloví George, jelikož je chlap, což dokládá skutečnost, že umí udělat Hu Hu koktejl a pak ty právě ty mrtvoly, co na něj pořád vypadávají ze dveří a ta hromada postřílenej gangsterů v garáži. Miliónový šek je znovu na světě (Máš-li bol, vem Harmol!) a potlesk burácí letním večerem.
Báječná taškařice to byla a kdo nepřišel, přišel o moc.
Tuhlec je pár obrázků, jako doklad toho, že i komiksové bubliny mohou být součástí divadelního představení. Tedy když se to umí.

BING

BENG

BONG

jen pro úplnost

Kačka si zpívá, protože má radost ze života. Je to báječné. Ba dokonce některý písničky i znám a když už opakuje jednu moc často, stačí říct, přehodí desku a začne s jinou. Tuhle zase poslouchám a co neslyším: "Zachovej nám Hospodine, …"
No jo, vona je to taková chytlavá melodie a když jsem se učil roli do Hymny, opravoval jsem kolegům němčinu a vyhledal i Císařskou hymnu, aby bylo z čeho v naší komédii hrát. Kačka se to naučila hrát a teď si to i zpívá.
"Ale Kačko, víš, že je to hymna?"
"No já vím, dyť jste to zpívali na divadle."
"Zpívala to vdova Mastílková, to jo. Ale už zase zkus jinou."
"Tak jo."
Chvilku jsem se v duchu smál myšlence, že Kačka, aby mi vyhověla, začne : "Gott erhalte, Gott beschütze …", ale nazačala. Vzala si k srdci moji žádost a spustila úplně jinou:
"Wo ist mein Heim, wo ist mein Heim, …" *)
Inu, to divadlo se Kačce náramně líbilo.

*)
pro neznalce našeho představení a němčiny uvádím, že se jedná o německý překlad naší hymny, který jsme na divadle taky několikrát zpívali,
ale to dodávám jen pro úplnost ….

dvojplošník

Zase se to povedlo a včera nastalo léto. Osobně jsem ho viděl na zahrádce. Přiletěl nám ho oznámit takovej modrej dvojplošník - Šídlo rákosní (Aeshna affinis).
Tenhle:

SIDLO_170621

klub po prázdninách pokračuje

Tak včera bylo poslední promítání letošního školního roku před prázdninami. Ten můj filmovej klub čítající v podstatě jenom paní učitelky, které filmy mají rády, se znenadání rozrostl i o místní komunitu filmových … no, nadšenců bych si snad ani netroufl říct. Spíš sousedů, kteří si tak nějak přijdou popovídat a když už by si měli hledat nějakou záminku k tomu, aby se sešli, může to být i film.
Jsem tomu rád. Vlastně díky této účasti, kterou spískala velitelka celého kulturního zařízení, to vypadá, že budem v klubovém povídání a promítání pokračovat i po prázdninách. Po promítání mě zaskočila otázkou, co bude po prázdninách. Neměl jsem to nachystaný. A tak jsem střelil od boku:
"A co takhle Amarcord? Felini? To by se vám mohlo líbit. To je vo dospívání, vo dětství, vo tom, jak se prvně seznamuje se ženckejma … když na vás tak koukám, to by snad šlo, ne?"
Kupodivu jsem se nedotkl jemnocitu mých budoucích klubových diváků a návrh byl přijat.
Inu, vypadá to, že filmový klub možná bude mít pokračování i po prázdninách. To bych měl radost. Kdybych si diváctvo vychoval, mohlo by třeba jednou dojít i na Tarkovského … ale to je ještě příliš vzdálená budoucnost. Teď mi musí stačit naděje, že se po prázdninách sejdem zas.

užovka obojková

Je to tu jak v zoologickej zahradě. Srnec za plotem byla poslední registrovaná návštěva. Jí ovšem předcházely všechny ty žaby, ježkové, kanci, ptactvo všeho druhu a vůbec kde co se tu kolem hejbe. Jenom ta užovka, co u nás vždycky byla, není k nalezení. Normálně jsme jí vždycky vídali pod prkny podesty u bazénu nebo někde ve štěrku nahoře u jezírka. A letos nic. Měl jsem dojem, že někam zmizela. Že na nás z nějakých svých důvodů zanevřela. Ale to jsem jí zbytečně křivdil.
Je to had věrný, ale nijak společenský. Prostě jí stačí tady s námi žít a nemusí se nutně producírovat na trávníku jako to dělají ti mladí kosi a drozdi. Má ráda svůj klid. A zřejmě i proto se ukazuje jen občas. Takže jsem jí letos objevil až včera, jak se koupe v jezírku s rybičkama.
Kačka si jí pochopitelně hned chtěla pomuckat, jelikož prý je roztomilá. Co může bejt na užovce roztomilýho? No, naštěstí to nedopadlo a užovka usoudila, že bude lepší se zase odklidit někam do jalovcového houští, aby byl klid. Tedy klid její i klid náš.
Tedy se uklidila. Ba dokonce mi téměř nedal šanci jí udělat portrét. Jednu jedinou fotku jsem stihl. Není nic moc, ale pro ilustraci, že užovka je had plavací, postačí:

uzovka_170619

tři v jednom

Nakopla mě dcera!
Jo, nakopla. Ovšem dcera divadelní a před premiérou. Poněvadž nejsem divadelníkem, vlastně do pátku jsem nebyl a teď bych možná mohl patřit mezi ty elévy či kandrdase, co to teprv zkoušejí, nevěděl jsem, že se kromě poplivání a zlámání vazu ještě nakopává. Abych to nepokazil, nakopl jsem jí taky, čímž jsem jí potěšil, neboť si tím Mastílková, čili moje dcera mohla být jistá, že to dobře dopadne.
Než to dopadlo, muselo se nedřív začít a se začátkem se muselo počkat, poněvadž lilo jako z konve. Zrovna před osmou se spustila průtrž. Ale trvala jen deset minut.
Tož deset minut po osmé jsme začali.
Užívali jsme si to. Já to zvojtil jen dvakrát, ale hned jsem si to zas sám posadil zpátky na koleje, jelikož nápovědu jsem neslyšel. Pár drobnůstek tam možná kikslo i ostatním v textu, ale na to, že jsme to hráli poprvé mezi kulisama, protože včechny zkoušky se odehrávaly jen tak "na sucho", jsme to zahráli téměř dokonale. Pokud tedy o dokonalosti lze v tomto případě vůbec mluvit.
Dokonce jsme slyšel i smích a nakonec byla děkovačka celkem třikrát, což v nově začínajícím dešti, který nás nechal dohrát téměř do konce, bylo úplně báječný. Snad jen prý kdosi z těch necelých tří stovek lidí vzadu mrmlal, že když je to z půlky německy, že tomu nerozumí. No, bodejď, v tom je právě ten vtip, vysvětlovali mu prý ti okolo.
A tak jsme si zažili tu necelou hodinku slávy i se smíchem a potleskem. A na mou věru, je to fajn pocit. Jen škoda, že to by zároveň premiéra, repríza i derniéra - tedy tři v jednom, jak se dneska často říká.
Nuže, teď už začínám tušit cosi o těch prknech, co prý mají znamenat svět. Něco pravdy na tom bude.

Tuhle je fotka z poslední úpravy fousů. Byly mi holt dlouhý, tak je bylo potřeba zkrátit. A dobře to dopadlo, ucho mi zůstalo na původním místě bez jedinýho šrámu.

fousy

generálka

Včera byla generálka. Já nikdy nebyl na vlastní generálce, takže jsem to měl poprvé. Sešli jsme se všichni, co spolu hrajeme, měli jsme kostýmy, skoro všichni a skoro úplný. Chvilku jsme ladili ještě jednu verzy hymny a když jsme se tak nějak shodli na tom, jak by měla definitivně vypadat, pustili jsme se do toho.
Řeknu vám, že mi není úplně jasný, co nás vede k tomu, blbnout ve volným čase právě tímhle způsobem. Možná je to taková ta zvědavost poznat, jestli člověk dokáže blbnout i na veřejnosti. To se ostatně dozvíme dneska večer. Včera to docela šlo, i když publikum nebylo žádný, jelikož jsme generálku měli ve škole, shodou okolností zrovna v Kaččině třídě, jelikož právě tam je piáno. Takže jediným publikem byl Jan Ámos, který normálně shlíží na děti jako učitel národů. Tentokrát shlížel na nás a určitě se musel bavit, tedy pokud mu nechybí smysl pro humor. Musel nějakej mít, protože na tý zdi vydržel viset celou dobu, co jsme hráli. Počítám, že kdyby to bylo vopravdu k nekoukání, radši by spadnul, a poněvadž nespadnul, že to ke koukání bylo. Z čehož usuzuji, že to máme požehnaný a můžeme s tím mezi lidi.
Tak nám dneska večer držte palce, teda pokud se rovnou nepřijdete na tu taškařici podívat.

program na zítřek

Abyste nebyli nijak škodný, tuhle je program s tím textem, co jsem si předevčírem poznamenal:

PROGRAM Hymna v5

vynucená pauza

Teď už vyjel z Olomouce a míří do Přerova. Ten balíček, co jsem ho včera s těžkým srdcem odevzdal na poště.
Nezbylo totiž, než zabalit objektiv a aparát do bublinek a poslat ho co nejrychleji do opravy. Nějak se mu nechtělo ostřit. Jeden z objektivů si postavil hlavu a žije si vlastním životem nezávislým na mém přání.
Já si například přeju zaostřit na čarodějnici v pohádkovém lese a on zaostří na šišku. To neznamená, že by se čarodějnice během pózování proměnila. To znamená, že si objektiv dělá, co chce.
Konzultoval jsem to nejdřív na dálku s odborníky ze zákaznické podpory, ale ani zaslání vzorových obrázků nepomohlo. Nejlepší prý bude poslat to do servisu.
No je to jako poslat děti samotný někam na prázdniny. Nevím, jak tam dojedou a nevím, co přesně tam budou dělat. Pochopitelně, že cesta i dopravce jsou předem známy. I program na místě má člověk k dispozici, ale jak u toho našinec není, má vždycky takovej nejistej pocit, jako že se děje něco, nad čím nemá úplnou kontrolu.
Ale není zbytí. Děti si prázdniny užívají rády obzvlášť bez rodičů a aparátek musí do servisu, když neposlouchá, jak by měl. Holt musím věřit odborníkům.
Jisté uspokojení skýtají informace z trasování zásilky, kde, jak se zdá, probíhá všechno podle plánu a balík je podle všeho v pohybu tím správným směrem.
Tož tak, na chvíli mám pokoj od focení. Alespoň bude čas na zpracování čerstvých obrázků, které jsem zatím nestihl pro nával jíných dodělat. Má to tedy, zdá se, i své výhody, tahleta vynucená pauza.

nejznámější písnička ve Zvoli

Kulatá výročí jsou, mimo jiné, příležitostí k oslavám a ke vzpomínání. Sousední Zvole slaví letos 750 let a tak si kdosi vzpomněl, že by se k takovému výročí mohlo hodit i nějaké to ochotnické divadlo. Slovo dalo slovo a Jarda dal dohromady další soubor. Nový, mimo ten svůj základní, který bude hrát až za čtrnáct dní. Ale o tom za pár dnů. Teď hraje ten nový, do něhož mě uvrtal. Pojmenovali jsme si ho si Štrózok a tím představením připomeneme i další výročí.
Totiž, že před 220 lety se poprvé v našich krajích začala zpívat hymna. Ano, tehdy to byla ještě nenáviděná Císařská, později Rakousko - Uherská hymna, používaná habsburskými mocnáři a v Čechách známá jako “Zachovej nám hospodine”. A to už byl začátek konce habsburské monarchie, který ale tenkrát zatím ještě nikdo netušil.
Hymna se vyvíjela, měnila spolu se změnou panovníků, až konečně změnila svojí podobu úplně stejně jako naše země, která přestala úpět pod Habsburky, jak se s oblibou tvrdí dodnes.
Naše, česká hymna, která vznikla v Josefských kasárnách Rakousko - Uherského 28. pěšího pluku (která dodnes stojí na Náměstí Republiky v Praze a je z nich obchodní centrum) a jejíž původ máme všichni jistě v dobré paměti ještě ze školních lavic, je poněkud mladší a své výročí bude slavit až za rok.
Přesto právě českou hymnu rádi použijeme při téhle slavnostní zvolské příležitosti v našem divadelním kuse, ve kterém si dovolujeme předložit jiný a hlavně žertovný pohled na možný vznik naší nejznámější písničky, která je o necelých čtyřicet let mladší, než její kolegyně ze starého mocnářství.
Tož se přijďte v pátek 16.6. ve 20:00 hodin podívat. Přeju veselou zábavu při vzpomínání na to, jak to možná mohlo být …
Informace o místě konání a další podrobnosti jsou na zvolském webu: www.zvole.info

slalom na rybníce

"A čí to vlastně byl nápad?", ptal jsem se Filipa, takto čerta z loňského zápisu, kde jsem popisoval, jak vás dnes moderní čerti volají až do auta.
"Můj. Voni už to chtěj pět let udělat a jak jsme vo tom letos vo Masopustu mluvili, tak jsem řek, že to udělám, že stačí dohodnout datum."
Takhle jednoduché to bylo. Datum bylo dohodnuto na sobotu, 10. června. V devět ráno už bylo vše u rybníku připraveno a v krátkém čase začaly historicky první Zvolské závody kanoí. Nebo tak nějak se to jmenovalo.
Na rybníce před školou byly vytyčeny (doslova, tedy tyčemi do dna rybníku zatlučenými) dvě trasy. Závodní lodě nachystány (rozuměj takový ty laminátový kanoe, který má každej vodák doma už celý věky), stanoviště organizátorů, časomíra a pípa pod jedním stanem. A jelo se. Každej, jak uměl.
Kačka například jakživo na kanoi nejela a tak jí Honza vzal na první seznamovací jízdu jako háčka. Líbilo se jí to natolik, že když dorazila kamarádka, Kačka se pasovala na zadáka, holky si daly jednu zkušební jízdu a pak už jen čekaly na ostrý start. Povedlo se a svůj první rozjezd na rybníce vyhrály. Pravda, před posádkou, která zabloudila, ale to nic nevadilo. Bloudily i posádky dospělých borců, by dokonce posádka Baywatch se cvakla hned dvakrát a sám veliký Obelix do rybníka raděj skočil dobrovolně.
Byla to náramná zábava. Dneska, kdy se to všude hemží virtuální realitou, je tenhle ostrůvek normálních lidí, kteří si umějí udělat zábavu jen tak na návsi na rybníce, čím dál větší vzácností. Moc se nám to líbilo.
A když už jsme u těch osrůvků, tenhle pátek hrajeme divadlo. Taky ve Zvoli. Ale o tom až zítra - napíšu nějakou pozvánku, abyste věděli, do čeho půjdete, pokud teda přijdete.

P6100013

P6100329

P6100330

P6100607

něco černýho

S přibývajícími chodci (rozuměj chodícími ptáky) po naší zahradě neutuchá aktivita jejich rodičů. Mladí se učí lítat, chodit a hledat žížaly, staří už usoudili, že je můžou nechat samotný a mohou se věnovat dalšímu rozšiřování rodu. Jistě, proč ne, vždyť je vlastně pořád ještě jaro.
Já je při tom načapal.
Ne, nemyslete si, že jsem číhal za kryptomerií, abych pořizoval snímky kosího sexuálního života. Naopak, nikde jsem nečíhal, vařil jsem si kafe. Tu koukám z okna kuchyně, jak kosice (kosici poznáte tak, že není tolik černá a nemá kolem očí ten oranžovej oční kroužek) zuřivě klove do kamínků pod jerlínem. To mě zaujalo. Že by tam měla žížalu? Počkal jsem, co z toho bude. Opravdu, zobla dvakrát, třikrát a už táhla. Táhla něco černýho, dlouhýho a vůbec jí to nešlo. Co to může bejt? Černý žížaly nejsou.
Není to žížala. Je to vlákno. Vlákno z podkladové zahradnické plachty, kterou jsme dali pod kamínky, aby jimi neprorůstal plevel.
Kosice zobla znovu a ještě jednou a už měla v zobáku tři vlákna. Vypadala s tím jak profous. Pyšně si ta vlákna nesla a šup s tím pod horní kryptomerii. Tam staví hnízdo.
Budou další vajíčka, budou další kosi.
Inu jak říkám: jaro ještě nekončí a kosi mají napilno. Když to pude takhle dál, budeme tu mít kosí farmu.

koukal na mě Bedřich

Pamatujete na Bedřicha? To byl náš srnec. Nebo obráceně: my byli Bedřichovi lidi. Přistěhovali jsme se totiž do jeho panství a postavili jsme si tu dům, zatímco on na to dohlížel. Chodíval nám doslova pod okny. Myslím, že nejstarší záznamy o něm najdete v deset let starém archivu z roku 2007 v rubrice o zvířatech. Míval tu celej harém. Když jsme kolem domu udělali plot, ještě jsme ho tu a tam vídali na poli, nu a pak se nám ztratil z očí a možná teď běhá v nějakých věčných lovištích.
Dnešní ranní pohled z kuchyňského okna byl, co se srnců týče, po letech znovu radostný.
Koukal na mě totiž Bedřich!
Na druhý pohled už to samozřejmě Bedřich nebyl, protože ten měl přes oko takovou pásku z tmavší srsti, která byla dobře vidět. Tohle byl někdo jinej, ale taky dost odvážnej a zvědavej na to, aby nám koukal přes plot a sumíroval si, co by se u nás dalo slupnout.
Běžel jsem pro foťák, ale než jsem vyměnil sklo, srnec zmizel ve vysoké trávě mezi kopečky na sousedovic pozemku. Ještě jsem vyšel za humna. Tam v ječmeni byla cestička jasně vyznačená oklepanou rosou. Táhla se samotná od lesa. Takže tu musí ještě někde být! Ano, za chvilku vykráčel z úkrytu a svižným krokem se vracel zpátky z průzkumu. Ještě se ohlíd' a to byla chvíle, kdy jsem ho stihl blejsknout.
Je to fešák a určitě taky pěknej rváč. Chybí mu kus levýho parůžku. Inu, máme tu vybranou společnost. Však posuďte sami:

srnec_170608

de vo žížalu

Tak, tak, z těch drozdů, co ještě nedávno byli vajíčky, se stali průzkumníci. Stejně jako z kosů.
Chodí to tu po zahradě a slídí, co by to kde sezoblo. A děsně se rozčilujou, když jim na tu zahradu lezem, jelikož teď tam jsou oni (teď rozuměj furt). Tváří se při tom velmi bojovně a zarputile. No aby né, dyť de vo žížalu, vo tu jejich žížalu, kterou nám v žádném případě nehodlají přenechat. Byť by byla z naší zahrádky. Totiž z jejich zahrádky.
Tuhle je jeden spravedlivě dožranej mladej zobák:

drozd_170604

kočkeni jsou suchý

Do začátku léta zbývá ještě čtrnáct dní, ale teplo už je dost na to, abychom se mohli koupat. Letos jsme začali ještě poslední dny v květnu, protože nám sluníčko ohřálo vodu na nějakých dvacet čtyři stupňů, což je náramná teplota na koupání. Ovšem do síně nám sluníčko nesvítí a voda v misce je denně čerstvá, tudíž vzniká otázka, jak kočkeni vědí, že se blíží léto.
Totiž ještě donedávna bylo všechno při starém, domovní řád trval ve své podobě nijak nenarušován. To se týkalo i misek s jídlem a pitím pro kočkeny. Denně čersvý obsah, misky na svém místě, kočkeni taky. Před časem se to začalo měnit a teď jsme ve stavu, jehož příčinu zatím neznám.
To, že kočkeni jsou mývalí a proto všechno mejou, to je známý fakt. Po takovém mytí najdete umytý předmět v misce a Cyrda dělá, jako že zrovna sleduje mouchu na stropě. Teď je tu situace nová. Cyrda nedělá nic, žádné předměty v misce nejsou a kolem misky je voda rozcamraná na půl metru. Rozuměl bych tomu, kdyby byli kočkeni taky mokrý. Znamenalo by to, že jim je vedro a že se koupali. Jenomže kočkeni jsou suchý, mokrý jsou jen dlaždice kolem.
Tož je tu záhada.
Nabízí se vysvětlení například v tom, že Max nebo Cyrda předmětný objekt nejdřív vykoupou, přičemž nacákají, a pak sežerou. Nebo si choděj máčet jídlo do vody jako rohlík do kafe. Možná po sobě jen tak stříkaj vodu a uschnou dřív, než jim na to přijdu. Z toho, že by nám pomáhali mejt podlahu, je nepodezírám, i když jsou mývalí.
Nuže, vlhko kolem misky trvá a domovní žád nenabude klidu, dokud tomu někdo nepřijde na kloub.

Lara, teplé prádlo a Rodokaps

Tomb Raider? Lara Croft? …
… jo to je ta s těma velkejma vočima, jak jí ve filmu hrála ta, no … , ta jak má taky ty velký voči. Už podruhý. Jakvonasemenuje? Angelika? Ne, to byla jiná zrzka. Angelina! Jo, je to štabajzna, ale všechno rozmlátí, jen aby se k pokladu dostala…
Takhle nějak si moje generace vzpomene na film s Angelinou Jolie, pokud ho vůbec viděla, a tím to končí. Jeden z dalších akčňáků, který se vykouřej člověku z hlavy pár dnů po projekci. Ta generace nehraje žádný hry na počítačích, z komiksů zná akorát Rychlý šípy a v lepším případě ještě Johna Cartera na Marsu nebo Desetiokého z Himálají. Komiksy tenkrát nebyly moc k mání a dobrodružství se většinou odehrávalo v knížkách.
Jistě, v knížkách. Ty zas ta dnešní generace moc nezná. Když se sejdeme někde na půl cesty, možná se dostaneme právě k těm komiksům.
Jenomže jak najít to správný čirý dobrodružství v jeho esenciální podobě? Padoušský padouchy, zapeklitou záhadu, tajemný tajemství a klaďase, kterej si s tím vším poradí jen s odřenejma prsama. To všechno vyprávěné jasně, srozumitelně a bez zbytečného hraní si na umění.
Jak? Jednoduše! Otevřít si komiks Tomb Raider a nedat na předsudky o počítačových hrách. Totiž právě ta Lara Croft si s těma všema podouchama poradí s lehkostí jí vlastní, dosáhne, čeho si zamane a navíc k tomu ještě dost dobře vypadá. O tom odírání tady nebudeme mluvit, na to je Lara dost háklivá.
Musím se přiznat, že když jsem s Vaškem poprvé mluvit o záměru vydat v Comicscentru právě tenhle komiks a prohlížel si jeho zahraniční vydání, hned jsem řekl, že to pro mě není.
“No, uvidíš,” pravil tenkrát prorocky Vašek a měl pravdu.
Vidím, že jsem ten komiks zhltnul za víkend, moje moječtiváHanička dokonce jen za sobotní večer a shodli jsme se na tom, že je to “to ono”. Přehledný, nezamotaný, žádný umění, prostě zábava. Limonádový Joe, totiž Lara Croft, vždycky vyhraje, padouši na to svoje padoušství vždycky dojedou a hlášky: “Víte jistě, že umí pilotovat?” … “Když hledám asistentku, vždycky v seznamu požadovaných dovedností zakroužkuji úplně všechno.” … pobaví stejně jako Joovo teplé prádlo.
Čili pokud byste se ptali, co číst o prázdninách, Tom Raider je to pravé. Jen holt se to na rozdíl od Rodokapsu do té kapsy nevejde.

hned a super

Potřeboval jsem rychle přezout kola, abych mohl rychle na technickou, jelikož bylo obojí už hodně po sezóně. Tedy u auta. Já sám mám obutí dost a teď zrovna chodím v sandálech. O té technické tu nebudeme mluvit.
Volám do servisu a že bych potřeboval přezout. Ale hned.
"Jo, hned, to teď slyším pořád."
"A šlo by to?"
"Jistě, že šlo. A teď od vás uslyším, že je to super. To taky slyším často."
"No, já to zas tak často nepoužívám."
"To je dobře. Daleko lepší je přeci říkat, že to je báječný nebo skvělý," povídá pán na druhém konci drátu v servisu.
"Máte pravdu, je to leší. Ale co s těma pneumatikama. Kdy mám přijet?"
"Řekněme, že ve 12:30."
"No to je super, tak to se stavím!"
"Vidíte, já vám říkal, že to uslyším!"
"Ježkovy voči! No jo! Vy jste mě načapal. Tak teda to je skvělý a já v půl jedný přijedu."
"Přijeďte a pracujte na tom. Báječný je přeci daleko lepší, že ano."
"Je. Tak v půl jedný nashle."
Pán ze servisu byl zřejmě v dobrém rozmaru. Všechno v půl jedný dopadlo, jak mělo.
A bylo to super.
Totiž: bylo to báječný. Dávejte si na to taky pozor.

kapitola uzavřena

Bezmála pět měsíců lavírovalo moje auto u opravářů v servisech. Popsáno toho na toto téma bylo dost a dost, tudíž je třeba případ nějak uzavřít. Tedy doufám, že pozitivně a nafurt.
Včera jsem si auto přivezl z Moravy, kde jsem našel jediný servis, který byl bez okolků ochoten přijmout a opravit automatickou převodovku japonského auta. A to i poté, co nad tím ostatní zlomili hůl. Během cesty domů se oprava ukázala jako skvělá a převodovka převoduje snad líp, než nová. Teď už nezbývá, než doufat, že to vydrží. Podmínkou je častá výměna oleje v převodovce. Jednou za čtyřicet tisíc, pravil pan opravář.
Ano, pan opravář.
To je čestný titul. Takových dnes moc není. Tenhle pan opravář to totiž opravil, nikoliv vyměnil. Není na to pochopitelně sám, pracuje ve firmě, která se složitými opravami zabývá.
A jsme u jádra problému.
Převážná část ceny byla za opravu, nikoliv za výměnu nebo součásti. Součástky pochopitelně taky něco stály, ale byly použity jen ty nezbytné, porouchané. Ostatní bylo opraveno. Ba dokonce pravděpodobně opravili i poruchu katalyzátoru. V autorizovaném servisu totiž doporučovali buď to nechat být nebo vyměnit celý katalyzátor, když počítač ohlásí chybu lambda sondy. Tady pánové skuteční opraváři prohlédli hlášení, podumali, vyčistili váhu vzduchu a závada je pryč. Jen vědět, co je potřeba opravit. Tedy vyčistění v ceně opravy převodovky u opravářů versus výměna katalyzátoru za bratru nějakých padesát, sedmdesát tisíc u výměnářů.
Inu tak.
Jsem spokojen, olej budu nechávat pravidelně měnit a budu si dál jezdit svým oblíbeným starým autem. O případném novém už mám jasno, ale o tom už jsem taky napsal dost a dost a navíc: to bude až za velmi dlouho. Teď si zase zpátky lebedím v tom, na které jsem si zvykl.
Čímž je kapitola uzavřena.