2017

maminka_160807

strýc Podger nakupuje

Mám v oblibě komiksy, pochopitelně. První byly Rychlé šípy, pak z Ohníčku a z Ábíčka (ještě je mám schovaný) a taky Čtyřlístek, samozřejmě, a pak to začalo navazovat Rahanem, Dr. Justicem a tak dál. Když se u nás směly opravdové komiksy vydávat, začal jsem si vybírat a shodou okolností jsem se potkal s Vaškem a s Martinem, kteří se na komiksové cestě protloukli až k jejich vydávání. Kamarádím se s nimi dodnes a komiksy si kupuju jen u nich. Totiž ono se stalo, že vydávají zrovna to, co se mi líbí. Franka Millera, Mika Mignolu a Bryana Talbota - od toho mám navíc i podepsaný nádherný velký formáty knížek, které tu byl pokřtít.
Tož teď zase vyšel vzteklej Jezevec - takto mnou dlouho, předlouho očekávaný druhý díl paropunkové detektivky z města Grandville. Tož honem, honem koupit, ale ...
... ale voni kluci šlápli na plyn a chystají další dvě knihy spojené s Hellboyem a další dvě s Goonem, což je služebně nejmladší přírůstek do mé sbírky komiksových hrdinů. A jak mi tak chodí ty maily, že se to chystá a estli si to chci vobjednat, ztratil jsem vo tom přehled.
V pondělí koukám, že jsem asi prošvih' nějakou lhůtu objednání. Chci se přihlásit na e-shop a zkontrolovat to a - zapomněl jsem login.
Co naplat. Volám Vaškovi.
"No jo, ale to už je vážně po termínu. Hele, já tě předám tady kolegovi, von má přehled, von ti pomůže."
"Dobrý den, tady vám na to koukám a vy máte všechno řádně vobjenaný, už na vás tady čeká Grandville a váš login je ..."
"Jé, to je báječný, já to všechno poplet. Tak to jsem rád, že to je v pořádku. A pro toho Jezevce si zajdu eště tenhle tejden. Dík."
Jak jsem pravil, tak jsem učinil.
Včera jsem si byl pro knížku a:
"Ahoj! ... A dobrý den."
"Pan Knébl," volal Martin zpoza stolu na kolegu, který má na starosti to vyřizování.
"Já jsem ten s tím popleteným telefonátem, co má všechno vobjednaný a neví vo tom. Jdu si pro toho Jezevce."
"Jo, jo, máte to tu nachystaný."
Vzal jsem si taštičku s knížkou, vyndám to, s radostí a zalíbením to prohlížím a : "... jenom takovou drobnost. Teda je to ten novej díl ...?"
"Samozřejmě, ten první už dávno máte, oni mají podobnou obálku."
"No jo, teď to vidím, dyť sou úplně jiný... Tak díky moc a já se tu zas stavím, až budou ty další."
"Není zač a ... a eště, prosím, mohl byste mi dát těch třistadevadesátdevět korun?"
"Ježišmarjá! Já vám je nedal?!"
To už se chechtalo celý Comicscentrum.
"Vodpusťte, já to zase poplet'. Tady to je."
"Prima, děkujeme."
"Tak teď už je to v pořádku? Nic dalšího jsem nezapomněl?"
"Všecko je v pořádku, děkujeme."
"Takže teď už můžu jít?"
"Ano, už můžete jít."
No, chechtali se všichni, až se za břicha popadali.
Je to tam u nich fajn, už se těším, až si půjdu pro další knížky. Ale musím si dát pozor, abych zas něco nepoplet'.

polární záře

Tak tohle jsem asi zaspal.
Protože nesleduju televizní vysílání, zřejmě jsem přišel o informaci, že máme možnost doma "z okna" pozorovat polární záři. Ono je to trochu nadnesené a chce to hodně temné nebe, žádný světelný smog a dobré pozorovací místo co nejvíc na severu našeho území, ale v principu je to tak, že není třeba jezdit až za polární kruh a i tak je možné ten sluneční vítr, co ofukuje naši matičku Zemi v noci zahlédnout.
No, zkusím to ještě dneska v noci, pokud bude hezky jasno.
Kdybyste to chtěli zkusit i vy, tuhle jsou ty informace, který jsem prošvih':
na stránkách ČT
na stránkách Aurora Service.
Tož hezké pokoukání, jestli to ještě stihnete.

před vypršením záruky

Když se vypršej mraky, máme zalitou zahrádku. Když vyprší záruka, většinou to se zahrádkou nemá nic společnýho. O vypršených zárukách jsem tu už psal dost, mám s tím nějakou tu zkušenost a tudíž si o životnosti zaručovaných předmětů myslím své.
Nuže tedy poučen ve spotřebitelských právech zanesl jsem fotoaparát ve věku asi tak deset dnů před ukončením záruky do servisu. Je pravda, že přední kolečko občas vynechalo, displej měl takovej divnej nitkovej lem na pravý a horní straně a ostření mi připadlo, že by mohlo bejt hbitější. Můj laický odhad byl, že by to prostě potřebovalo vyčistit, což je činnost, kterou záruka pokrývá, pokud správně definuju závady. Stejně tak ztvrdlou a vypadávající očnici hledáčku - tu ovšem bylo třeba vyměnit.
Sepsali jsme to na příjmu v servisu, dostal jsem papír a jeli jsme na hory. Bez foťáku. Ostatně na horách se lyžuje, že ano.
Mailovou zprávu jsem tudíž přečetl až po prázdninách. Byla ze servisu. A že prý zakázka xy byla přijata a na opravu byla udělána kalkulace.
No, te je fan, kalkulaci bychom měli.
A co dál?
Dál se tam psalo, že ku opravě již nejsou dostupné náhradní díly.
To mě teda vzalo. V tom fotografickým světě to běží rychlejc, než v počítačovým. Čím teď budu fotit, dyž do tohohle foťáku, kterej se eště furt dá koupit, nejsou šroubky?
V mailu v posledním odstavci bylo řešení:
Pokud souhlasíte, aparát vám vyměníme za nový, aktuální model.
Čet' jsem to radši třikrát. Ať jsem to bral zepředu nebo od konce, pořád tam ta věta byla. Výměna za nový. Nechtělo se mi tomu pořád věřit. Radši jsem zvedl telefon a na druhý straně drátu mi paní potvrdila, že to tak je a abych to jen potvrdil.
Tak dobrá, přestal jsem dělat drahoty a napsal souhlas s výměnou. Nu a za doslova pár dní jsem si šel pro nový aparát. Představoval jsem si, že mi dají nějakej servisní kus zabalenej v bublinkový fólii.
To jsem se ale přepočítal.
Proti podpisu a předání papíru o převzetí do opravy jsem dostal novou klrabici s novým fotoaparátem včetně příslušenství tak, jak si ho normálně můžu koupit v krámě. Tedy poděkoval jsem, zběžně jsme to prohlédli, překontrolovali výrobní číslo a já se odporoučel, aby si to náhodou nerozmysleli. Hned jsem nasadil objektiv a začal dělat první fotky jen tak pro zkoušku a z čirého potěšení z nového aparátku.
Tedy pánové, to se mi eště nestalo a počítám, že se mi to taky už nikdy nestane.
A tak mám radost, že alespoň jednou za život mě potkala přízeň výrobce a uznání, že už jsem u nich utratil dost, aby mi mohli špendýrovat takovej prezent.
Tož děkuji, pane Olympus.

bojej se vo dušičku

Děsně neradi se fotěj.
Jo, je to tak. Nějak mají zjištěno, že jak se v blízkosti ocitne divnej černej předmět s takovým válečkem, co má vepředu sklíčko, už jsou ostražití. Držej se dál a ani to jídlo je nepřiláká. Trvá to dobu, než se alespoň jeden odváží.
Myslíte, že píšu o lidech? Kdepak. Je to o těch našich strávnících na krmítku a o ptactvu obecně. Oni tedy ani naši kočkeni nemají ten aparát v lásce a když jim chci udělat portrét, raděj někam zmiznou.
Zřejmě se nikomu z nich eště nedoneslo, že jim ta fotka nevezme duši, což je velice silně vžitá pověra nejen u ptáků a zvířat.
Takže to sobotní focení, na které jsem měl objednáno ranní slunce, modrou oblohu a spoustu modelů, se nakonec téměř nekonalo, poněvadž modelové a modelky posedávali kolem na větvích a do krmítka nechtěli, přesto, že ho celý týden luxovali jako o život. Inu - napadá mě jen cosi o tom nevděku. A to jsem to měl nachystaný v domě za pootevřeným oknem, sám jsem se schovával tak, aby mě bylo vidět co nejmíň a expozici jsem spouštěl dálkově z telefonu přes wifi. A stejně nic. Nemají to lehké, tihleti ptačí fotografové.
Nakonec se mi podařilo udělat jen jednu sekvenci deseti obrázků, ze kterých šlo vybrat jedinou fotku. Tenhleten zvonek byl buď nejodvážnější nebo nejhladovější. V každém případě však přilétl opravdu jen na pár sekund. Ostatní čekali, až zavřu okno, schovám aparát i se stativem a pustím se sám do snídaně. Hned, jak jsem to udělal, vrhli se k prostřenému stolu, tedy ke krmítku, a začali se dohadovat, kdo byl první a čí ta snídaně je.
Ale furt koukali přes rameno, jestli náhodou ten aparát znovu nevyndám.
Holt se bojej vo tu svou dušičku.

zvonek_170325

sexuální život ptactva

Ještě k tomu krmítku.
Tedy k obsahu krmítka.
Četl jsem, že to je s tím krmením ptactva tak půl na půl. Část odborné veřejnosti se totiž domnívá, že přikrmování ptáčků během hnízdění prý způsobuje opožedění začátku ranního vítání úsvitu, čímž prý ti nažraní ztrácí před nenežranými výhodu ve výběru samičky.
No, mohlo by to mít logiku například v tom, že se říká, že nejlepší herec je hladovej herec. Možná to platí i u zpěváků. Jenomže naše krmítko je poctivě netknuté právě ráno, kdy všichni zpívají a jdou, totiž letí, se nadlábnout až když si odzpívají své. Strávníků naopak přibývá a zpívá se skutečně už od rozbřesku.
Jo, když je čas na snídani, to se pak sletí všichni a vypadá to, jak jsem včera popisoval.
Tak já teda nevím. Že by u nás byli ptáčci zpěváčci zvlášť rozumný a chtěli dokázat, že studie ptákologů u nás neplatí?
Těžko říct.
V každém případě jim do krmítka pořád sypu. Jednak proto, že je komu sypat a taky ještě není konec března. A to prý se podle vědeckých studií ještě sypat může. V dubnu uvidíme.
Ovšem já mám spíš dojem, že čím víc ty naše pěvce krmím, tím víc jich tu je. A víc si jich na naší zahradě staví hnízda. Což je ovšem v přímém rozporu s tou vědeckou teorií, že přikrmování má vliv na sexuální život ptactva.

boj o zrno

Krmítko teď musím doplňovat denně. Srávníků je habaděj a než se člověk otočí, půlka semínek je v trapu, tedy v zobáčcích. Teď ráno je ovšem krmítko prázdné, protože příroda káže vítat rozbřesk zpěvem. Všichni strávníci tedy pějí, každý po svém, a předhánějí se, kdo bude vítat nejhlasitěji. Vede drozd, který je nejen nejvíc slyšet, ale i repertoár má nejbohatší. Přezpívá i toho našeho kosa (či jeho potomky, kteří tu bydlí). Malí ptáčkové jako třeba sýkorky se hlasitostí s těmi velkými křiklouny nemůžou měřit, takže když zpívají, je to proti drozdovi jen takové tiché pípání.
Když skončí hodina zpěvu, je na řadě snídaně. A to pak nastane mazec.
Velcí samozřejmě vyhánějí ty menší, jenomže těch malých je zase taková spousta, že to kos nakonec vzdá, jde si najít něco dolů, pod krmítko a nechá prostor mrňousům. Tím však boj o zrno nekončí. Včera jsem třeba viděl dva zvonky, jak se perou o jedno obzvášť chutné zrníčko a to tak vážně, že se drželi zobáčkama a kroutili hlavičkama, až jeden druhému, zřejmě ten šikovnější, to semínko ze zobáku vykroutil a slavně spolkl vítězné sousto.
Naše ptačí kuchyně je už tak pověstná, že původně dva stehlíci, kteří sem v předchozích letech přilétali jen ve dvou a na krátkou zastávku, už tu letos hodují celý týden a vzali s sebou další dva, takže i stehliččí rodina se nám rozrůstá. A taky se perou. Jeden stehlík obsadí krmítko a pak huláká na dlaší tři a pokud se někdo z nich odváží dovnitř, hned ho zažene alespoň na sousedící větvičku sakury. Jenomže pak přiletí zvonek - ti jsou větší, než stehlíci - a vyžene stehlíka. Nakonec se přestanou vyhánět a začnou se konečně věnovat tomu, proč přiletěli. Inu i takovej zpěvák potřebuje něco pořádnýho do zobáku, s tím se nedá hejbat.

už žádná hranatá kola!

Kdydysi dávno v předaleké galaxii … jsme si s Ondřejem objednávali ferneta a já se ptal, jestli ten normální anebo tenkrát novinku - citrus. Ondřej na mě vyčítavě pohlédl a pravil, že neshledává žádného důvodu proč vynalézat hranaté kolo.
Od těch dob už uplynulo hodně vody i fernetu. Obojího v původní, čisté formě. A jak se zdá, odplývá pomalu i zdravý rozum regulátorů čehokoliv a jim podřízených automobilek.
Jak to souvisí s fernetem a hranatým kolem?
Zdánlivě vůbec.
Ovšem před několika málo lety někdo vymyslel automobil bez rezervy. Nějak se to vžilo především z úsporných důvodů, jelikož se místo rezervy cpe na její místo nádrž s jakousi odpornou tekutinou mající nějaký ekologoický oučiněk ve vztahu k filtru pevných částic. A protože se ta pitomost vžívá víc a víc, něktará auta už prostě nemůžete koupit jinak, než bez rezervy. Prý stačí sada na rychlou opravu pneumatiky.
Pro duše citlivé vydávám upozornění, že v příští větě bude zde na woleschku ojedinělý vulgarismus, tedy vy citlivější ji, prosím, přeskočte.
Kerý hovado tuhle pitomost vymyslelo!?
Jak známo, jezdím už nějaký týden náhradním vozem, jelikož můj vůz stále nemá k dispozici součástku ku opravě převodovky. Ten náhradní vůz, tedy jeden postarší firemní, právě tu rezervu nemá. A včera jsem jí potřeboval. Na suché čisté prázdné čtyřproudovce těsně před stanicí metra Kačerov najednou slyším osudové syčení, cosi párkrát ťuklo bo podběhu a mně bylo jasno: ušel mi vzduch.
Dojel jsem k benzínce v Krči a zjistil, že mám pravdu.
Takže sada na rychlou opravu, kompresor … a nic. Pneumatika byla spíš prasklá či proříznutá z boku, takže nešla opravit. Je třeba rezervu, jenomže kdo nemá rezervu, je … bez rezervy. A nahranej. Tak tedy asistenční služba, odtahovka, non-stop pneu servis, dvě nové pneumatiky, protože neměli tu stejnou a na jedné nápravě nemůžou bejt různý, bezmála tři hodiny času, spousta peněz a pozdně odpolední program zcela zrušen.
Normálně mi tahle operace trvá u mého vozu patnáct minut a to i v dešti - mám to několikrát odzkoušeno. Ovšem já tu rezervu v kufru vozím. Tady nebyla.
Pokud tedy tento článek článek čte někdo z těch, kteří o autech bez rezervy rozhodli, nechť je mu známo, že ho řadím mezi osoby rozumu mdlého a přeju mu než to samé, co prožívají neštastníci bez rezervy, ocitnou-li se ve stejné situaci jako já. A to jsem měl ještě štěstí, poněvadž mi guma praskla v civilizované oblasti. Ani nechci domýšlet, jak by to dopadlo někde v odlehlých lesích třeba na Vysočině.
Závěrem spolu s Ondřejem volám: prosimvás už nevynalézejte žádná hranatá kola!

je krapet vyfouknutej

Máte nafukovací auto? Přiznejte, že už jste si někdy říkali, že by bylo potřeba. Třeba když jedete na lyže. My jsme si až do minulého týdne mysleli, že žádné takové auto není, natož abychom ho měli doma. A vida: fšecko je jinak.
Jeli jsme totiž Foresterem mélaskavéHaničky, poněvadž moje auto pořád čeká v servisu, až přijde ta správná součástka ku opravě. Nu a do toho autíčka jsme se bez problému vešli i s lyžema a prkny na střeše v boxu. Tedy zdánlivě nafukovací auto. A to jsme ještě ani netušili, že nafukovací je opravdu.
Vlastně ani ne tak nafukovací jako vyfukovací.
Komfortní svezení na hory a zpátky taky nic o žádném foukání nenaznačovalo. Jen každý den, když jsem pod lanovkou vystupovali, měl jsme takovej ten divnej pocit strojaře, že to auto je nějak moc čumákem nahoru. Že by tak bejt nemělo. Jenomže ono bylo a je jinak všechno v nejlepším pořádku. Autíčko jezdí tiše, pohodlně, nic mu nechybí … jen jaksi ta zadní náprava je nějak níž, než dycky. Nu což, třeba je něco, o čem nevím, koneckonců na podzim auto dostalo nové tlumiče.
Nuže dojeli jsme domů někdy v jedenáct v noci a couvám do garáže, když: škkkkrrrrrr.
Ježkovy voči! My dřeme něčím vespod vo přejezd!
Hned zpátky, mávyděšenáHanička vylezla z auta a naviguje a hned mě vrací: "Jo, zpátky, jseš moc nízko!"
Zaparkovali jsme před domem a 22cm světlé výšky Forestra jsem začal řešit až druhý den. Zajel jsem do servisu, kde tlumiče měnili a tam pánové auto pozvedli, prohlédli, podumali a pravili, že s tím nic není.
"No jo: není. Ale drhneme vo zem!"
Zavolal jsem tedy ke kováři, když kovaříček nepomohl. A v Subaru mi prozradili, že automatické vyrovnávání nivelity je svěřeno právě tlumičům, které jsou speciální a tudíž při výměně se nedají do Forestra instalovat jen tak ledajké, jelikož ty ledajaké auto neudrží a časem při zatížení se jaksi "vyfouknou" a už se zpátky "nenafouknou".
Tak a je to. Máme vyfukovací auto.
Vše reklamováno, v servisu teď zkoumají, které tlumiče nám v rámci reklamace vymění, aby se auto už nevyfukovalo a máveseláHanička dál s Forestrem jezdí. Koneckonců mu nic není. Jen je krapet vyfouknutej.

dneska v 11:28

Laskavý čtenář si jistě všiml, že ani do rubriky Telegraficky nebylo moc co posílat, jelikož jsme lyžovali a to je z pohledu čtenářstva činnost poněkud jednotvárná.
Ovšem, jen jsme se vrátili ze Stubaie, tak to začalo. Pochopitelně bylo vidět, že se to chystá už když jsme odjížděli, ale za ten týden přestalo chystání a začalo zpívání.
Ano, jako každé jaro, už jsou tady.
A nejen ten náš kos, ale i drozd (zdravím do Insbrucku!), konopka, stehlíci, zvonkové, pěnkava, sýkorky modřinka a koňadra a ještě před odjezdem jsme zahlédli i žlunu. Tak, tak. Kolem krmítka se to hemží ptactvem a ráno se ladí a zpívá, aby bylo jasno, že jaro je tady. Dneska 20. března v 11:28.
Otevřte si taky okno a poslouchejte. Dneska to u nás zpívá už od čtyř od rána!

Lockheed Electra 10A

Včera odpoledne, když jsem vezl Matěje z celodenního tréninku, zahlédli jsme Electru. A ne ledajakou. Proto jsem zastavil a dívali jsme se. Měli jsme štěstí a jen jsem si nachystal telefon (jiný záznamový prostředek jsem s sebou neměl), šla Electra na přistání. Je to krásný letadlo. Tuhlec je záznam přistání letounu Lockheed Electra 10A Jana Antonína Baťi na jeno domovském letišti na Točné včera v půl šesté odpoledne:

Lockheed_Electra_10A

PS
příští týden hledejte v rubrice Telegraficky. Něco tam pošlu, když to půjde.

Udělej si sám

Dyž vám doma stojí hudební skříň, jistě jste si jí pořídili v očekává hudby. Když vám doma cosi šelestí, začnete pátrat, co by to mohlo bejt. A když si domů pořídíte skříň, která šelestí, máte vzteka, co že vám to přivezli za šancajk.
Došlo k posledně jmenované situaci. Po pračce dosloužila i sušička (vydržela jen o několik dní dýl) a mládenci špeditéři i tohohle vysloužilce odvezli a novou skříň (tedy sušící, nikoliv hudební) dali na místo. Zapnu to a slyším zvuky. Šelestilo to. Hodně to šelestilo. Vlastně to dělalo pekelnej bengál.
Zkoumal jsem na štítku, že to má rámusit sedmdesáti decibely. V recenzích na síti jsem si přečetl, že je sušička poněkud hlučnější.
Hmmmm …. ale tolik? Dyť to dělá rámus jako šroťák. A taky se tam vevnitř něco šrotuje a dyž k tomu přiložím tuhlec zleva ruku, vysloveně mi jí to nadzvedává. Tohle přece není funkce sušičky. Tak leda rušičky.
Co mi to sem přivezli za krám?! Himl fix! A to eště neměli platební terminál a já musel až do Břežan vybrat hotovost. Že prej to u nich nikdy nešlo, platit kartou. No prostě už byli dávno v trapu a já s tím fungl novym šroťákem doma.
Ále co, já se s tim nebudu mazat. Prostě to rozdělám, a dyž tam bude něco vohnutýho, tak to narovnám a dyž to nepřestane šelestit, tak je to stejně na vrácení. Jenomže to bych musel dál čekat a to se mi nechce.
Tak jsem to rozdělal a vono jo. Bylo to tak nějak divně smontovaný v tom smyslu, že levej plechovej kryt byl krapet vmáčknutej dovnitř (kdoví, jestli to neudělali ty stěhováci) a tudíž vo něj štrejchal buben, což vytvářelo zvuk toho šroťáku. Tož jsem na koleně ten plech vyboulil opačným směrem, tedy ven, celý jsem to zase smontoval zpátky a vida: vo sušicce, natož vo šroťáku ani slechu. Šroťák přestal šrotovat a prádlo je suchý.
No … je to takovej smíšenej pocit. Jsem pochopitelně rád, že to šlo rychle a snadno napravit, ale jsem i dost nerad, že mi to celý připomíná doby dávno, dávno minulé, kdy vycházel časopis Udělej si sám …

paradoxon felis

Cyria je černá a Maxmilián je mourovatej, z čehož se dá odvodit, že naši kočkeni jsou každej jinej. Ovšem nejen barevně. Jsou každej jinej i povahou. Tedy zejména povahou.
Cyrda všude vleze, všude překáží, pere ponožky a špinavý prachy v misce, meje vám ve tři ráno hlavu a chová se vůbec jako vzorná kočka mývalí. Max je ustrašenej poděs, schovává se a když má pocit, že mu nic nehrozí, vleze si k vám na klín a dožaduje se intenzivního muckání tak vehementně, že vám vyrazí knihu z ruky. Kniha spadne, Max se vyděsí, vyskočí, podrápe vás a uteče.
Jak říkám: každej je jinej.
Max se mnou hraje celej svůj kočkení život naprosto nepochopitelnou hru. Hru na jednoho. To spočívá v tom, že v daném prostoru může bejt jenom jeden z nás. Jsou tedy vyjímky, když se přijde muckat nebo nadlábnout, ale to je v čase klidovém. Ve stavu pohybu, tedy ve chvíli, kdy jdu od někud někam, jde Max také, ovšem opačným směrem. Cožpak o to, kdyby šel, bylo by to eště dobrý, ale von prchá, pádí, zdrhá, uniká, kličkuje a všemožně se snaží naznačit, že tady nemůže bejt, než jen jeden z nás a von, když je ten menší a moudřejší, raděj ustoupí. Ústup provádí způsobem výše popsaným a zásadně překotným. Nejobvyklejší je úprk po chodech a není rozhodující, zda dolů nebo nahoru. Rohodující je bejt jen jeden.
Takže ráno například vypadá tak, že Cyrda se se mnou mucká nahoře nad schody, zatím co Max se valí dolů po schodech. Když jsem dole, Max vystřelí nahoru (tedy hned, jak zkontroluje, jestli jsem mu nasypal do misky) a když jdu zase zpátky z pracovny do koupelny, Max se s velkým rámusem opět zřítí dolů ze schodů.
Tenhle sport provádí neúnavně každý den a kdykoliv zjistí, že by mohl být jeho prostor narušen vetřelcem, tedy mnou (a nejen mnou). Večer se přijde muckat, ale když vstanu z kanape a jdu nahoru, nejdřív mě předběhne, číhá nahoře a pak se zase s rámusem svalí dolů, aby se v noci přikradl nahoru a tam čekal na ráno, kdy se opět bude moct řítit ozlomkrk dolů.
Kde se to v tom kočkenovi vzalo, to vážně nevím. Zřejmě musel jako kotě zažít něco, co ho naučilo utíkat před velkými dvounohými tvory. Ostatně když jsme si ho byli vybrat, říkal jsem ménedočkavéHaničce, že by to bylo potřeba ještě zvážit, že se bojí a je zalezlej, jenomže vysvětlujte jí to, když von byl tak krásnej …
Tož máme praštěnýho kočkena, co by se muckal až do úplnýho umuckání, ale nesnese bejt v jednom prostoru ve dvou, což je rozpor přímo učebnicový a příklad úkazu, který by bylo možno vědecky popsat jako paradoxon felis.

z Almaty na Smíchov

Před stojednačtyřiceti lety si to nechal patentovat a teď je tím posedlej celej svět. Celej svět telefonuje. Není na tom nic divnýho a pan Graham Bell by měl jistě radost už třeba i proto, že hovory se přenášejí dál, než jen z patra do přízemí. Svět jde pochopitelně kupředu a hýbají jím přenosy spíše datové, než jen hlasové a místo zvukových vln se šíří éterem nuly a jedničky. To už je ovšem z hlediska využití jen technický detail.
A kvůli tomu technickému detailu jsem byl včera zase u vytržení. Telefonovali jsme si s mouveselouHaničkou. Volala mi do auta. V autě fungovalo hands free … Takže se jeden logicky ptá, vo co mi tady u všech všudy jde. Dyť přece po celým světě z auta volají každou vteřinu milióny lidí.
Jo. Volaj. Jenomže máučenliváHanička je zrovna v Kazachstánu v Alma Atě (dneska se to jmenuje Almaty). No a co? No a nic.
Voláme si přes Face Time. To jest spojení pomocí datového přenosu přes internet. Furt na tom není nic divnýho. Furt je to ten Bellův telefon.
No jo - jenže von to nebyl telefonní hovor. Von to byl videohovor.
Jedu si to Strakonickou po Smíchově, zazvoní mi telefon, já to zvednu a na obrazovce vidím mouovzdělanouHaničku, jak mi volá, že mají zrovna pauzu a jak prý se mám.
"Jak bych se mněl. Zrovna jedu do kanceláře."
"No jo, dyť vono je u vás teprv po osmý ráno."
A tak jsme si chvilku povídali a já jsem žasl, co ta technika dneska umí. Videohovor byl nepřerušovaný, bez zpoždění, obraz i zvuk úpně v pořádku. A to za jízdy v městském provozu.
Začínám to brát vážně, tohleto sci-fi. Počítám, že chvíle, kdy v tom autě už tím volantem nebudu točit já, ale nějakej automat, kterej mě poveze z místa A do místa B, že ta chvíle už není příliš daleko. No a pak už budou ty videohovory naprosto banální všednost.
Dneska jsem z toho zatím paf.

bez zelenýho slizu

Kdo by neměl rád plastelínu, že. Děti si s tím hrajou, velký s tím tmelej kde co a filmaři s ní dělaj přímo zázraky, však taky máme v oblibě třeba naše chobotnice nebo ovečku Shaun (nechápu proč ovečka, když je to beránek) či Wallace & Gromita.
Je nasnadě, že pokud jde o plastelínu, jeví se tato jako vhodný dárek k narozeninám, čehož Kačka využila a Matějovi takovou extra speciální pořídila. A protože je to plastelína obzvlášť zajímavých vlastností, pořídila jí i sobě. Sobě zelenou, Matějovi oranžovou.
Matěj už je velkej kluk, tekže o něm a jeho plastelíně nevíme.
Kačka sice říká, že už je taky velká holka, ale o její plastelíně víme. Víme, že je obtisklá na prostěradle i na polštáři. Nu a včera jsme nemohli najít její telefon. Zavolal jsem na něj a nebyl slyšet. Matěj ho přinesl ze svého pokoje, že tam drnčí, ale nezvoní.
"Kačko! Tys balila telefon do plastelíny?!"
"Ale to byl takovej obal. Jako gumovej. A děsně ten telefon chránil. A …"
"A nacpala jsi plastelínu do reproduktoru."
"Ale hned jsem jí zase vyndala a …"
"A stejně tam zůstala v tý mřížce a teď to nezvoní ani nehraje."
"Ale já …"
"Ale já jsem ti říkal, že to tam nesmíš nacpat a stejně jsi to udělala."
"Já jsem, tatínku …"
"Jseš teď bez telefonu. Telefon, kterej nezvoní je k ničemu."
Bylo to vážný. Vážně ucpaný a Kačka šla nešťastná spát.
No a já vzal jejího ajfouna, nástroje, vibrační kartáček na zuby, líh, vatový tampóny a pustil jsem se do čistění. Naštěstí je reproduktor umístěn tak, že jde docela snadno vyndat a mřížka na těle telefonu je pak z obou stran dostupná. Trvalo to tak půl druhý hodiny. A po vyčistění a sestavení to zase zvonilo a hrálo. Ale drhnul jsem to dost dlouho. Ta plastelína má vopravdu neobyčejný vlastnosti.
Kačka byla překvapená, že jí telefon vzbudil.
"Tys mi ho, tatínku, opravil!"
"Jo, vyčistil vod plastelíny."
"Ty jseš tak hodnej!"
Inu, nezbejvá, než doufat, že se dostavilo poučení a už nebude znovu balit ajfoun do plastelíny.
Uvidíme. Pro tuto chvíli je telefon bez zelenýho slizu. Snad to nějakou dobu vydrží.

marně se vyhýbal

Já tedy na tyhlety slavnostě moc nejsem, tož je nevyhledávám. Teď se ale přihodila jedna svatba a tak jsem se šel podívat, poněvadž na Staroměstské radnici jsem už na svatbě nějakej ten pátek nebyl. Ostatně říkala paní uvaděděčka, že tam už ani moc svateb prý není. Chápu, konkurence je veliká.
Tak proč si to tu píšu?
Protože jsem si vzpomněl na svoji svatbu, tedy tu první, která už je dávno zapomenuta. Ale jestli to nepletu, tak občanku si tenkrát nevěsta taky zapomněla, na hostinu jsme nemohli trefit, jelikož jsem tvrdil, pojeďte za mnou, já to tady znám, což byla pravda, jenomže jsem to znal pěšky, nikoliv za volantem a tudíž jsem netušil, že tuhleta cesta je jednosměrka a tak jsme asi tak pětkrát vobkroužili kolečko před kulturákem (tenkrát Palác kultury), než jsem se vymotal a našel tu správnou cestu. Nu a když pak končil v hospodě Na paloučku večírek pro kamarády, bylo tak veselo, že ti nejveselejší odjížděli domů ráno kropícím vozem, který si stopli před hospodou. Inu mladost, radost.
A historie se opakuje.
Nevěsta si tentokrát opět (zřejmě je to zvykem nevěst) zapomněla občanku a snažila se to markýrovat podstrčením řidičáku, čehož si pozorná úřednice rychle všimla a poslala nevěstu pro správný doklad. Svatba tak mohla po menší pauze, která stačila jiným svatebčanům na to, aby to mezitím stihli, jelikož si nic nezapomněli, začít, ovšem synek novomanželů se nehodlal své maminky pustit a tak ho musela držet na ruce, což pan oddávající nějak těžko snášel. Ale držel se statečně až do chvíle, kdy klučíka maminka přeci jen pustila a on začal rotovat po svatebním sále radnice s takovou vervou, že si nevšiml skleněného stolu před oddávajícím a narazil do něj silou, která ho odmrštila tak mocně, že skončil před stolem oddávajícího a zděšenými oddávanými rodiči na zádech. Opět tedy k mamince a hlasitě si popláčeme. A to tak hlasitě, že pana oddávajícího nebylo slyšet, jak říká něco o rodině, zodpovědnosti a státu. To už bylo i na něj moc a začalo mu cukat voko …
Nakonec to vše dobře dopadlo. Ženich se podepsal, nevěsta se synkem v náručí se podepsala, prstýnky si vyměnili, pusu si dali a bylo.
Jen na panu ženichovi bylo vidět, že tohleto je přesně to, čeho se celý ty roky bál a čemu se až do soboty úspěšně vyhýbal.

teplota kódování HEVC

Jsem zahlíd v novinách, že bylo slavnostně spuštěno vysílání DVB-T2 s kódováním HEVC … jo, máte pravdu, zní to jako sprostý zaklínadlo. Že prej to zlepší příjem a kvalitu a … a především se do éteru vmáčkne víc vysílacích pásem, jelikož počet frekvencí je dán fyzikálními zákony. Čímž dojde jednak ke zvětšní prostoru pro plnění kapes poskytovatelů všeho, co se šíří pomocí rádiových vln a taky těch, co prodávají televize. Nu a druhak my, vobyčejný lidi, si zase budeme muset ty nový televize nakoupit. Pokrok se zastavit nedá a nějak se holt ten udržitelnej růst ekonomiky udržovat musí.
Což o to, proti růstu jeden nic nemá. Ale když se podívám na graf teplot, říkám si, jestli mě prostě jenom nechtěj dožrat.
Jak souvisí teplota s vysíláním televizního signálu?
Sám nevím. Dokonce mám tem pocit, že vysílací frekvence vysílače televizního a vysílače meteostanice jsou hodně daleko od sebe. Ovšem je tady ta skutečnost, že právě ve středu, kdy to spustili, mi přestalo vysílat čidlo teploty, tlaku a vlhkosti. A včera znovu.
Jak je možný, že to časově sedí se spuštěním vysílání z Cukráku, to mi není jasný. Ale protože náhody nejsou, mám na ně pifku. Co se mi s tím vysíláním sakra hrabou do meteorologie?! Dyby ten signál stál alespoň za to. Jenomže to ne. To aby člověk lozil po půdě a ešusem naháněl vlny, dyž si chce pustit večerníček.
Nu což, stejně na tu televizi nekoukám. Vlastních zdrojů mám dost. Ale do toho počasí by se mi vrtat nemuseli.
Já jim můžu na voplátku slíbit, že jim měřit teplotu vln kódovanejch do HEVC měřit nebudu.

tatrman z letiště

To o tej železnej košili jistě znáte. Jak si jednou jeden na něco zvykne, že ano …
Tedy když jdete na letišti do letadla, projdete několika rámy, rentgeny, kontrolami a když už v tom letadle sedíte, nakonec si nejste úplně jistý, jestli vůbec máte pas nebo vízum, poněvadž jste to už tolikrát vyndavali a zase ukládali na místo, že si teď ne a ne vzpomenout, kam jste to uložili naposled. Jak učí kolega Cimrman: úleková fixace je na zapamatování jedním ze základních stavebních pilířů.
Máte tedy v paměti zapsáno, že když přijdete k rentgenu a k rámu, musíte se v podstatě vysvlíknout ze všeho kovovýho, dát to do krabičky, dát to na dopravník a projít rámem …
A tak se tedy vysvlíkám.
"To stačí tuhle do tej vaničky," praví stráž.
"Jo, jo."
Vyndavám telefon a klíče a kovovou padesátikorunu a dávám to na pás.
"Ne! To stačí do té vaničky!"
"Jo, jo."
Vyndavám kapení nástroj Leatherman (ježišmarjá, to mi snad zabavěj).
"Pásek taky?"
"NE! Povídám vám, že to stačí tady do tý vaničky. Do rentgénu mi nic nestrkejte, vám řikám!"
"Ale já … na letišti totiž dycky …"
"Tady nejte na letišti. Tady to stačí do tý vaničky. A ten pásek si nechte a už děte!"
"Víte on ten zvyk z toho letiště …"
"Hmmmrrrrr!"
Co vám budu vykládat. Prošel jsem na rejstříkovej soud krz rám, ani jsem nepíp.
A byl jsem za tatrmana.
Za tatrmana z letiště.

futuristický vozítko

Pro nadšence fantastiky jsou některé momenty vývoje techniky vysloveně klíčové. Pro jiné, jako je například mározumnáHanička, je vývoj techniky pomalý a je s podivem, že "to" už dávno neexistuje. Dvanáct let starý případ s vysávacím robotem (k přečtení v archivu zde) je toho důkazem.
Tudíž, viděno prizmatem optiky mérobotickéHaničky, se včera vlastně nic neodehrálo a to, že jsem ve Zvoli potkal zbrusu nové auto za čtyři milióny, které řídí samo, je důkazem pouze neblahé skutečnosti a to té, že lidstvo se s technickým pokrokem pěkně courá.
I já se včera coural oklikou zadem kolem lesa, jelikož hlavní je kvůli bourání vyhořelé haly stále uzavřená. A jak se tak loudám, vyjede na mě právě od toho lesa, tedy z ulice U lesa, Tesla, model X. Nikam to nespěchalo, dalo mi to přednost, jelikož jsem přijížděl zprava a klidně to pokračovalo dál k samoobsluze. U rybníka to jelo rovně, já ke škole.
Inu, Tesla je teď v kurzu i ve Zvoli a kdo nemá Teslu, je … je bez Tesly.
Nu, ani mi to nevadí, že patřím do kategorie bez Tesly. Ono se to zatím nehodí, než pro drobné pojíždění a, jak by řekl Jára Cimrman, ku létání. Dojezd nějakých čtyři sta a nabíjení přes noc = opravdu jen se zaťatými zuby Praha - Brno a zpět a nedej pámbu, aby byla objížďka, to si pak můžete vobjednat rovnou nocleh někde v zájezdní hospodě. Ovšem musí jim tam jít elektrika, jinak tam zkejsnete, dokud jí tam nezavedou.
Na druhou stranu je to takový hezký, futuristický vozítko. Ale až pojedeme na hory, zůstanu radši u své staré čtyřkolky na benzín.
Teda pokud mi dají dohromady tu převodovku.