2017

pořádně koukat

To je jasný, to je támhle na hlavní v Libuši, tam trefím v pohodě. Prodávají tam věci pro zábavu, tedy především bazény a trampolíny a všechno k tomu. Dětem už byla ta stará trampolína moc malá, tak málaskaváHanička objednala novou a já že pro ní dojedu. Trefím v pohodě, jak jsem říkal.
A tak jedu od Břežan, projíždím po hlavní ulici, míjím známé domy, už jsem skoro na konci … a nic. Nic takovýho, co jsem si myslel, že tam je, tam není. Že bych se splet? Když už mám za to, že dál to bejt nemůže, vjedu do boční uličky, otočím se a projíždím to celý zpátky.
Už jsem zas na Písnici, koukám na ty domy, co znám … a zase nic. Tady to taky bejt nemůže. Přestanu věřit svejm očím a paměti, vezmu telefon, pustím navigaci a … a ta mě vede přesně tam, kde jsem to nenašel.
No tak znova.
Jedu podle navigace, už jsem na konci Libuše a … a vono to tam je!
Takhle na rohu, skoro za rohem, barák jako kráva, vývěsní štít je vidět do daleka, všude samý bazény a trampolíny … jenomže před chvílí to tu nebylo! Před chvílí jsem jel kolem a když jsem to nenašel, otočill jsem se a jel zpátky.
Někdo tu se mnou hraje nepěknou hru na schovávanou. Schovává přede mnou barák velkej jak stodolu a pak mi ho zase znenadání postaví do cesty. To jsou dneska poměry. Člověk už nemůže věřit ani svejm vočím a musí se spoléhat na elektronický hračičky.
Anebo musí pořádně koukat.

postavit si klec

Nějakých pět, šest let to může být, co máme doma takovýho toho drona. Občas s ním Matěj lítá, ale letos mu došly baterky. Ne Matějovi, dronovi. Nějak se nafoukly a kapacita klesla k nule. Tož jsem zašel pro nové a že budeme lítat.
Všechno klaplo.
Skoro všechno.
Nelítalo to.
Totiž ono to lítalo, ale jen trošku, jen chvílema. Není to rozbitý, tak čím to může bejt?
Ovládá se to bezdrátově přes wi-fi …
Ano, přes wi-fi! V tom je ten pes zakopanej!
Před pěti lety tady byla wifina vzácností. Teď je tu vzduch prošpikovanej bezdrátovým spojením tak, že by se to dalo krájet a vyvážet na kila. Napočítal jsem jich deset. S dronem jedenáct. A tím to bude. Von se, nešťastník, ne a ne připojit, furt se mu do toho připojení někdo naváží a von z toho pak má zamotanou hlavu, totiž procesor.
S tím se tak nějak nepočítalo, že bude bezdrátový provoz tak hustý, že povede ke ztrátě bezdrátového provozu.
Inu, pokrok se zastavit nedá.
Teď už jen najít způsob, jak ten pokrok zarazit před prahem, aby se mi furt nenabourával do kuchyně.
Zatím mě napadá jen jedno řešení: postavit si kolem dokola Faradayovu klec.

až do neděle

V sobotu jsme se s Matějem jeli projet na kolech. Má nové, jelikož to narozeninové mu ve čtvrtek ukradli, jak jsem v pátek psal. Tudíž bylo třeba ho projet. Nu ale kde mám helmu? Prolezl jsem celej barák a nikde nebyla.
"Vždyť jí máš v kůlně."
"Ale ta je maminky. Mně by byla malá, já mám větší,"
A tak jsem prolézal dál. Pracovnu, komoru, šatnu, kůlnu … všechno dvakrát a nic. Pořád jen ta jedna, co je mi malá, v kůlně. Žádná další.
"A nemáš jí v kůlně?", ptala se málaskaváHanička.
"Ne, ta je mi malá."
Jel jsem tedy bez přilby. Objeli jsme si kolečko do Břežan a zpátky přes Lhotu a v neděli navrhuju, abychom jeli všichni. MáveseláHanička souhlasila a tak jsme se odpoledne jali připravovat. A já znovu hledel ten cyklistickej klobouk.
"A vážně to není ta v kůlně?", ptala se dál mázvědaváHanička.
"Ne, ta je tvoje."
"Ta není moje, já mám svojí už na hlavě."
"Jak jí můžeš mít na hlavě, když je v kůlně?"
"Já jí neměla v kůlně, já jí měla ve svý šatně. A teď jí mám na hlavě."
"No jo, ale tahle je mi malá, dyť jsem si jí zkoušel!"
"Jenomže, tatínku, já jsem ti jí zmenšil, protože jsem si jí pučoval, dyž jsem jel na čarodějnice."
"…..!"
Jo, byla to moje hlema, ta v tý kůlně. Jenomže byla utažená a zmenšená, takže se mi na první pokus na hlavu nevešla. To se mi v sobotu neřeklo, ani to, že ta druhá, Haniččina, je jinde. Takový zásadní věci se přede mnou tutlaj až do neděle.

poučení s kuframa

Já s kuframa nemám žádný zkušenosti, tudíž jsem se musel kolegy zeptat, jak se to seřizuje a jestli tam nemám dát podložku, když to nejde zacvaknout do eSPéDéčka. Že prej radši né, poněvadž to by mohlo bejt nebezpečný, jelikož to musí jít rychle vycvaknout i bez podložek a dyby to tam špatně drželo, mohlo by to i špatně fungovat.
Přijeli jsme s Matějem domů a začali znovu, už asi počtvrtý štelovat ty jeho kufry. A napopátý se to povedlo, Matěj to zacvak do pedálů a zjistili jsme, že to bylo dílem špatným nastavením a dílem nešikovnou nohou.
Nemějte žádnou obavu o svěžest mé mysli. Kufry se říká takovým želízkům, která se montují na cyklistické boty a celé se to zacvakne do takového mechanismu na šlapce kola, aby noha na pedálu pěkně držela. Však to někteří znají.
Tož tak. Matěj odjel na kole na trénink a já jel za ním autem poněvadž já měl zase zkoušku. Oba ve škole. Já ve třídě, Matěj v tělocvičně.
"A máš to kolo zamčený?", ptám se, když jsme se u školy potkali.
"Nemám, vono se tu nekrade."
"No, jen aby. Tak se měj."
"Ahoj."
Rozešli jsme se po svých. Jenomže zkouška nakonec nebyla a já jdu do tělocvičny za Matějem. Vzal jsem to oklikou a vyšel ze školy, takže jsem byl první, kdo objevil, že se před školou krade. Konkrétně to Matějovo kolo i s těma pedálama, co se do nich před chvílí naučil dávat ty kufry.
No - když jsme s klukama a Tomášem vyšli ven, zjistili jsme, že se ztratilo ještě jedno kolo a ze šatny taška a Matějovi navíc i z baťůžku telefon.
Co dodat. V půl desátý jsme se vrátili z policejní stanice v Jílovém, kde si pán sepsal svědeckou výpověď poškozeného. A dostalo se nám poučení. Mně to papírové, policejní, Matějovi to nehmotné, morální: krade se i před školou.
"Ale s těma kuframa je to, tatínku, vopravdu o hodně lepší i když mi to kolo ukradli …," pravil ještě po cestě domů smutný Matěj.
Inu, poučení platí. I s těma kuframa …

je to vo hubu

O trávě tu už dlouho nebylo nic psáno. Asi proto, že necí co. Skoro. Sekání trávy vřetenovou ruční sekačkou se ukázalo jako skutečně dosud to nejlepší (ano, všichni trávníkáři bez vyjímky se shodnou) a údržba trávníku spočívající v nezasahování do něj se zdá být taky to nejrozumnější řešení (tady se naopak s trávníkovou loby zásadně rozcházím). Takže proč a o čem psát?
Nu přece o té sekačce.
Má to totiž háček. Všechno má nějakej háček. I vřetenová sekačka má háček. Má tolik háčků, kolik má nožů. V mém případě šest.
Jsme na tom na naší zahradě totiž krapet jinak, než na jiných zahradách. Na normálních zahradách se nevyskutují kamínky. Na naší zahradě ano, jsou její součástí.
Už asi tušíte.
Při každém sekání naberu vřetenem větší či menší počet kamínků. To sekačce nesvědčí. U sekačky s rotačním nožem to moc nevadilo. Občas se přibrousil nůž, ale sekalo to i s tupým. Blbě, ale sekalo. Vřetenová sekačka se zasekne do kamínku a jsou dvě možnosti. Buď je to kamínek malej nabo velkej. Malej vřeteno poškodí jen trochu, velkej ho zkřiví. A je tu problém. Válcová plocha opsaná vřetenu musí být absolutně rovná. Pokud není, dře o pevnou lištu a sekačka neseká. Musí se znovu nastavit a nebo rovnou přbrousit. Broušení vřetena stojí přes tisícovku plus doprava do servisu … A jsem v pasti.
Tož jsem se poradil se sousedem, který má tu samou. On to své vřeteno brousí lapováním, tedy zpětným točením vřetene proti liště namazané brusnou pastou. To je v pořádku, akorát to neřeší zborcenou válcovou plochu vřetena. Musel jsem si najít svůj způsob, jak to řešit bez odvozu do servisu. Půjde to. Prodávají se malé válcové brousky na dříku do vrtačky. Je to piplačka, ale základní přebroušení vytlučených nerovností vřetene to řeší.
Včera jsem sháněl větší kotouček, ale našel jsem jen ochotnou paní prodavačku v železářství na Žižkově, která neměla kotouč, ale jen ten dřík pro uchycení kotouče. A taky pro mě měla varování:
"Ale dejte pozor, v tý vrtačce je to vo hubu!"
"Já vim. Dám pozor."
Nu, nic není úplně dokonalý. I to sekání může bejt, když dojde na broušní vřetene, někdy i vo hubu.

v sedm začínáme

Před měsícem jsem si tu posteskl na téma filmový klub. Včera byl zas a v úterý 20. června bude před prázdninami poslední. Včera přišlo o 100% víc diváků, tedy kdyby bylo bývalo přišlo totéž obecenstvo, jako minule, byly by diváci čtyři. Jak sami vidíte, klubová základna dramaticky roste. Za chvilku nám už nebude stačit jeden stůl pro dva, už budeme potřebovat přidat židle.
Ovšem dneska ten zápis není o mém stýskání si na počet přítomných, ale o mém tatrmanství aneb: jak strýc Podger promítá ve filmovém klubu.
Totiž abych nepřišel pozdě, připravil jsem si všechno do tašky, lejstra s komentářem zkontroloval, dětem vysvětlil, co najdou v lednici k večeři (jako by neuměly ledničku vyluxovat i bez mého návodu) a vydal se včas připravit promítání. Včas znamená asi tak v půl sedmý, jelikož v sedm začínáme.
Nuže byl jsem na místě s dostatečnou rezervou. Připravil jsem si sál, založil film, zatemnil, nastavil zvuk a čekal jsem. Bylo sedm.
Nikdo nikde.
Hmmm ….
Bylo sedm deset ….
Tak a je to tady, nikdo nepřijde.
Počkal jsem do čvrt na osm, vše vypnul, odtemnil, uvedl do původního stavu a rozloučil jsem se slovy:
"Tak dneska to bylo naposled. Tentokrát už nikdo nepřišel, takže to zrušíme."
"No jo, to se nedá nic dělat."
"Jo, vono asi v tomhle případě nemá smysl vůbec něco dělat. Klub prostě lidi nezajímá. Já to chápu."
"Tak jsme to aspoň zkusili.""
"Jo, tak dobrou."
"Dobrou."
Doma jsem začal ukládat filmy do šuplíků, když zazvoní telefon:
"A dobrý večer, tak copak jsem tam zapomněl?"
"No to nevím, ale máte tu zákazníky."
"Cože?"
"No přišli na půl osmou a vy nikde."
"Dyť to bylo od sedmi."
"Nebylo, na plakátu je 19:30."
"To není možný!"
"Je to možný."
"Ježišmarjá, tak to já hned votočím auto a jsem tam do deseti minut."
"Jo, to buďte, už se tu na vás čeká."
Byl jsem tam ani ne deset minut po půl osmé. Pár zajímovostí k filmu jsem stihl a představení stálo za to - jen holt ten kinooperatér to vo půl hodiny poplet.
Inu to je tak, když se strýc Podger pečlivě připravuje na promítání.
Tož jestli budete chtít za měsíc přijít, přijďte. Snad to zase nepopletu.

nemusel jsem vlakem

Pamatujete si na Hujerovic rodinu? No přeci tu z filmu Marečku, podejte mi pero. Přijeli v hojném počtu na třídní schůzku. Ovšem jako Hujerovic jsem se necítil. Včera jsem si připadal spíš jako Plha starší z Kojčic u Pejřimova.
V Matějově škole byly třídní schůzky.
Pan učitel je mlád a věkový rozdíl mezi námi bude … no, větší, než malý. Může bejt jen o krapet starší, než Juráš. Takže už to, že kdyby přišlo na porovnávání dat v občanských průkazech, tak budu ve třídě nejstarší a pan učitel může klidně bejt napsanej v tý mý jako můj syn, mi nepřidalo. Nu a teď ta situace.
Přijel jsem zdaleka, těsně po začátku, vyplnil jsem dotazník, nic jsem se nedozvěděl, dostal jsem informaci o třídním cyklovýletě a na otázku co Matěj, jsem dostal odpověď, že dobrý. Pak nás pan učitel po dvaceti minutách propustil, že od něj je to všechno.
A tak jsem zase jel zpátky k nám, domů, na vesnici, do přírody, do lesů, do Kojčic … totiž do Oleška.
Jedinej rozdíl byl v tom, že jsem nemusel vlakem.

detektivka nebude

Detektivky táhnou furt. Už E.A. Poe jako autor první detektivky věděl, že záhada přitáhne pozornost a pokud se do toho vmísí i kus čehosi tajuplného, bude úspěch zaručen.
Třeba větu …"Dnes kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé čtvrti St. Roch vyburcováni ze spánku strašlivými výkřiky."… pan Poe umístil do textu své první detektivní povídky sice až po dlouhém úvodu, ale je jasné, že ta opravdová detektivka teprve tou větou opravdu začíná.
Ovšem netušil, že stejnou větu můžu použít i já, jen s drobnou obměnou místa činu. Tedy: "Dnes kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé naší ulice vyburcováni ze spánku strašlivými výkřiky."
Přirozeně nemám tušení, kolik obyvatel bylo vyburcováno, zda-li vůbec nějaký, ale jinak to sedí do písmene. Nu a záhada je stejná jako v té Poeově povídce. S tím jediným rozdílem, že pachatele i oběť dokážu odhadnout, ale stopy jsem ráno na zahradě nenašel žádný.
Totiž ten rámus byl vážně vražednej. Představuju si to tak, že nějaká malá šelma, třeba kuna nebo kočka, zaútočila na ptačí hnízdo. Byl slyšet křik zuřivej, vzteklej i zoufalej, bylo slyšet zápas a troufám si tvrdit, že tentokrát silnější vyhrál a někoho z našich opeřenců ulovil. Ráno jsem obešel zahradu, ale jak už jsem psal, žádné stopy jsem nenašel. Zřejmě si útočník svoji kořist odnesl.
Inu, záhada to není, ale ty strašlivé zvuky působící tajuplně, ty mě vzbudily.
Ovšem detektivka z toho tentokrát nebude.

neohrožená obrana

Naše zahrada se pomalu stává hnízdištěm. O houstnoucím provozu ptáků jsem tu psal v zápise o ptákodromu.
Příčin zvětšující se hustoty opeřenců na jeden metr krychlový (ano, krychlový, neboť ptactvo se vyskytuje v prostoru, nikoliv jen v ploše) bude víc. Jistě je to houstnoucí porost a tedy dostatek bezpečných skrýší, potom to bude krmítko, ve kterém se v období nedostatku najde vždycky dostatek semínek, pak ještě mnoho různých vodních ploch, potůčků, vodopádů i mělčin včetně žulového pítka, kde se dá koupat, ochladit, umýt, napít a chytat vodní hmyz. Je tu trávník, po kterém, když ho posekám, se skvěle vykračuje a sběr žížal je mimořádně snadný. V zimě pak červené a černé bobulky na skalníku, bobkovišni, tisech a popínavých rostlinách, které zpestřují nabídku semínek v krmítku. Suma sumárum - něco jako rajská zahrada.
Takže se není co divit, že máme ze zahrady hnízdiště. Loňské květnové obrázky z hnízda kosů si jistě pamatujete. Letos přibyla hnízda další a jsou zase obsazená, o budce pro sýkorky a hnízdě konopek ani nemluvě.
Nu a právě to drozdí hnízdo v pajehličníku je obzvlášť chráněno statečnou drozdicí. Když jsem vysekával kolem trávu, držela statečně pozici a teprve, když jsem asi podesáté nešikovně sekačkou drcnul do stromu, dožrala se a poodlétla, aby se, když jsem skončil, zase vrátila. Brání ta svá vajíčka neohroženě a pořád po mě pokukuje, jestli náhodou nechci zase třást stromem. Naštvanej zobák obrací mým směrem a dává jasně najevo, že si nepřeje žádné další zásahy do soukromí. Respektujeme ho, chodíme daleko kolem a sledujeme, jak jí to sezení jde. Až budou z vajíček malí drozdi, pokusím se zase udělat nějaké obrázky. Jen tentokrát nevím, jestli dosáhnu. Už jsou na ten můj stativ moc vysoko.

drozd_170512

pochytat si vlny

Někdy v dávné minulosti woleschka jsem tu hudral na dráty. Tedy na telefonní dráty. Bývalo to jediné spojení se sítí. Občas se to porouchalo a tak jsem se už důvěrně znal s technikem, který tu a tam ty kabely krapet profouk, aby data tekla, jak mají.
Od té doby utekla už spousta dat a poslední roky tečou převážně bez drátů a od letoška výhradně jen vzduchem.
A jsme tam, kde jsme byli.
Totiž. Poskytovatele síťového připojení mám dva - aby byla nějaká záloha. Ten jeden, ten jede bez problémů. Stabilní spojení, od tohohle týdne dokonce dvakrát rychlejší, občas výpadek, ale náprava je v řádu hodin. Takže spokojenost.
Ale ten druhej, záložní, kyslík, ten se chová stejně bez drátů jako po drátě. Je na něj připojená meteostanice. A furt to nejede/jede/nejede a tak dokola. Už mě to přišlo divný, tak jsem zkusil technickou podporu. Nejdřív to na mě zkoušeli, že jako abych si doma pochytal ty svý vlny a že mám přeladit na jinej kanál a takový ty odborný doktorský pindy. S tím si na mě nepřijdou. Když neuspěli se samoopravou, povídali, že prej musím mít časovej popis chyb. Nu tak jsem si k tomu sedl a vypisoval jede/nejede/jede …Nahlásil jsem to a pán pravil, že se ozve, až se mu ozvou technici.
Technici se ozvali a řekli mu, že síť je v pořádku, sim karta že je zalogovaná furt správně, takže prej mám špatnej modem, ať si ho prej zajdu reklamovat.
Jak jsem řek: jsme tam, kde jsme byli.
ADSL modem pro drátový spojení jsem tenkrát, když to blblo, reklamoval asi tak třikrát. Teď pudu reklamovat modem bezdrátovej.
Drátovej nebo bezdrátovej, je to fuk. Jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet.
Stejně si nakonec ty svý vlny musím nějak pochytat sám.

kožich by se hodil

No jo, naposled jsem tu psal o počasí před třema nedělema a už je tu zima zas. Ledoví muži jsou populární. Bodejď ne, ale i před nimi se stává, že se krapet ochladí. Jako dneska. Ráno bylo půl stupně pod nulou, na druhým teploměru dokonce -1,7°C. Když uděláme nějakej průměr, můžeme říct, že dnes ráno byl jeden pod nulou. Poctivej.
Nu a pranostika?
Tuhle jedna sedí: O svatém Duše choď ještě v kožiše.
Inu, ráno by se kožich ještě hodil, zvlášť třeba v případě, kdybyste se chtěli delší dobu kochat naší krajinou.

170510b

Mimochodem: těch šest teček vpravo nahoře, to není od mouchy, to jsou nějací velcí ptáci, možná labutě.

na ptákodromu

Naši ptáci budíci začali chodit. Drozdi mají v pajehličníku už možná druhé hnízdo, konopky asi v zakrslé borovici a kosové - o jejich hnízdě nevím, ale zato je spolu s drozdy vídáme na pěších tůrách kolem zahrady. Oni totiž ti mladí tomu lítání zatím moc nedají a víc toho nachodí, než nalétají. A to je vám švanda.
Právě ti kosi jsou vidět nejvíc.
Vepředu běží starej kos či kosice a za ním mladej, ještě ne moc černej se šedivým zobákem a huláká. Huláká furt.
"Počkej na mě, já ti nestačím!"
"Poběž, stačíš."
"Nestačím. A zabloudím. Kde jseš?"
"Tady, tak už pojď."
"Nemůžu, mám tu žížalu."
"Tak dělej. Já se zatím vykoupu tady v potůčku."
"Ve vodě?"
"Ve vodě. V čem jiným by ses chtěl koupat?"
"Ale dyť je to mokrý!"
"No bodejď, že je to mokrý. V suchým se koupat nedá."
Mladej vyskočí na zábradlí můstku a hlasitě komentuje starého, jak se cachtá ve vodě. Pak seskočí dolů, namočí si jednu nohu, zatřepe s ní a omočí si už jenom zobák.
"Brrrr …. studený to je."
"Padavko!"
Starej vylítne na plot, protřepává křídla a otírá si zobák.
"Tak už pojď dolů!"
"Kdepak, proletím se, poleť se mnou."
"A mně se nechce, já mám támhle eště něco k snědku."
Nu a tak se rozejdou, totiž rozletí, ale na dálku na sebe hulákají pořád. A do toho se přidávají drozdi zpod keřů. Je to tu jak na ptákodromu.
Inu, jarní sezóna je v plném proudu.

lékárničku s sebou ... až za hodinu

Do Velkých Losin jsem zavítal jen párkrát, v historické papírně jsem pak byl snad jen jednou. Ten ruční papír mám eště někde schovanej.
Jenomže to není důležité. Daleko důležitější je, že celostátní kolo soutěže Helpíkův pohár se bude konat právě v těch Velkých Losinách. Ale to je ještě daleko. Nejdřív musejí proběhnout kola krajská a to jedno je právě dneska v Černošicích, což znamená, že Kaččina třída jede celá na soutěž, pročež se musí brzo vstávat, jelikož odjezd je už ve tři čtvrtě na osm.
Nu a o co jde? O první pomoc, tedy o vzdělávání ve způsobech, jak tuto poskytovat. Naše škola se učastní pravidelně a tak i letos se jede na pohár (vloni ho dokonce v těch Losinách vyhráli).
Tož držme dětem palce, ať jim to jde a ať si nezapomenou lékárničku, neboť patří do povinné výbavy závodníka - pomocníka.

Oooops!

Až za hodinu!
Kačka měla vstávat až v půl sedmý. Oba jsme to popletli. Kačka si nařídila budík, já napsal woleschko a teprv máospaláHanička nás usadila do správné pozice:
"A kdy máte bejt u školy?"
"No v půl."
"V půl čeho?"
"V pů osmý."
"Tak proč boříte celej barák už v půl šestý?!"
"…..? Aha! … no tak to máme holt eště hodinu čas, no …"

přidal ještě jednu

Tak jsem ho načapal. Toho budíka. Ptáka budíka.
Všechno totiž probíhá už roky, jak jsem popsal naposledy před týdnem. Ráno je tu halas, probudíte se, halas ustane, je slyšet odjinud a po chvíli se vrátí na svůj původní hlásný post. Jenomže kde to stanoviště je? Přes ulici u sousedů - to už je dál a není to tak slyšet. Na štítě domu přes plot by to bylo ideální, ale tam kosa ani drozda nevidět. Tak kde uvšechvšudy ten pták sedá? Musí to být někde na naší střeše. Na střechu zpod střechy vidět není, tak jsem nad tím mávl rukou a smířil se s tím, že mi ten zpěvák huláká do postele odněkud od nás.
Odkud přesně jsem objevil včera. Načapal jsem ho na komíně.
Máme totiž na komíně takovou tu pokličku, aby do něj nepršelo. A na ní se zřejmě obzvášť dobře zpívá. Možná to i nějak ten nerezovej plech zesiluje, co já vím. Ráno jsem to ještě ověřil pohledem z odklopeného střešního okna, čímž jsem toho kosa (ano, byl to tentokrát kos) vyvedl natolik z míry, že na chvilku zapomněl ty svý noty. Protože je to profesionál, hned se vzpamatoval a pro nečekané publikum přidal ještě jednu, než odletěl k sousedům, aby pokračoval v šíření svého repertoáru mezi lid.
Inu, karty jsou rozdaný.
On na komíně, já pod střechou.

byl za modela

Kyž jsem byl malej, jezdíval jsem s dědečkem k holiči do Sán, k Šamšovi. Šlo se tam po schůdkách nahoru a doleva, do oficíny. Tam měl Šamša vysokou židli a ruční mašinku, takový to cvakátko, co funguje jako nůžky, ale nejsou to nůžky, nýbrž mašinka. A jak Šamša hýbal prstama, mašinka střihala, jenže měl strojek tupej, nenabroušenej a tak to tahalo a měl děsně studený ruce a tou tupou mašinkou mě tu hlavu dycky vopižlal, čímž jsem měl účes za pět korun na léto hotovej.
Dneska si Matěj poroučí sám. Kdepak ruční mašinka. Pěkně elektrická a nůžky a nahoře mi to nechte delší a po stranách nakrátko a kolem uší ještě nevím, snad taky trochu dolů …
Inu, mladý pán si tvoří vzhled podle sebe. Ale tu hrůzu v očích má taky. Já se dycky bál, jak to dopadne přesto, že jsem si mohl být jistej, že dycky stejně. Matěj se bojí o to víc, jelikož výsledek dopředu nezná.
Včera se ten děs dal vážit na kuchyňský váze.
"Jak mi to začala stříhat, bylo to děsný. Hned na začátku mi to vzala nahoře a já myslel, že to bude na ježka. To jsem se bál nejvíc. Ale pak už to začalo bejt dobrý a nakonec to dopadlo hezky," hodnotil Matěj práci kadeřnice.
"Tentokrát to máš docela fajn," ocenila účes i mácitliváHanička.
Uff. Vyšel jsem z toho bez úhony a celkem slavně, což se pozná podle toho, že si doma všimli mého ostříhání jen jaksi mimoděk a až po Matějovi.
Včera holt byl za modela.

čarodějnice dvě

Pochopitelně ani letos jsme nemohli být bez ohně, tedy o té filipojakubské či valpuržině noci. Čarodějnice se rojily, jak je jejich zvykem, v hojném počtu. Některé přijely, jiné prostě přišly a pár jich prý přiletělo na koštěti. Ovšem věřte čarodějnici, že. V každém případě bylo veselo.
Je tu ale jeden takovej rozpor. Tenhle svátek je tu z pohanských dob, kdy se slavil odchod zimy, přivolávala se dobrá úroda a země se čistila ohněm. To se pak zvrtlo v neblahý zvyk přiložit na oheň právě nějakou tu čarodějnici. A protože lidstvo přitahujou senzace, pálení čarodějnic se vžilo a máme ho tu dodnes. Já osobně bych dal přednost jen tej hranici, ohni a pohanskému zvyku, jenže to by holt nebylo ono. A tak se čarodějnice sletí, aby pálily čarodějnice. Je to krapet na hlavu postavený, ale zas je u toho legrace.
Ta letošní hranice měla u nás jednu premiéru. Na hranici totiž byly čarodějnice dvě. Jedna baba nahoře a jedna malá dole. Prý to vytvořily dětičky ve školce.
No - přiznám se, že by mě to nenapadlo. Docela rád bych znal vysvětlení paní učitelky. Zřejmě to mohlo být něco právě v tom očistném smyslu, jako že se loučíme se zimou a tak. Jistě to nevím, nebyl jsem u toho.
Ať tak či onak, čarodějnice už máme za sebou, první máj taky a teď už tedy snad to jaro vopravdu začne.

carodejnice_170430-1

carodejnice_170430-2