2018

Ferat

Včera jsem si definitivně potvrdil, že to nejde. Ovšem co je dneska definitivní, že.
Tedy mojepečliváHanička zorganizovala dětem návštěvu ve Škodovce, aby viděly, jak se vyrábí auta. Nadšení bylo, řekněme, přiměřené. Mě nejvíc zaujaly tobotické vozíky pojíždějící po hale bez řidiče a hrající muziku. Mají vpředu jedno velké modré oko, kterým si svítí na cestu a vozí nějaké součástky tam, kam je třeba. To za mejch mladejch let bejvalo jenom ve filmu. To ostatní znám, ale Kačka s Matějem to viděli prvně. Nu
a když už jsme byli přímo v tom hnízdě autoprůmyslu, zeptal jsem se, jestli by bylo možné si jako před dávnými časy dědeček vybrat auto a být přítomen alespoň z části jeho výrobě. No nejde to, pochopitelně. Už jsem se na to jednou ptal a záporná odpověď se nezměnila.
Nu a tak jsme šli alespoň do muzea a pak i do depozitáře. A tam mi konečně ta návštěva udělala radost. Mají tam hned na kraji starou filmovou Škodovku přestavěnou podle návrhu pana Pištěka na upíří auto firmy Ferat. Slečna, co to tam hlídá, mi dovolila na chvíli odepnout hraniční lanko a já si moh' Ferata vyfotografovat.
Náramný autíčko je to pořád.

Ferat_02

Ferat_01

vidět hmatem

Když je tma, fotit se nedá. Tím myslím tma úplná a fotka žádná. Dneska fotka nebude, neboť to nešlo. Jednak proto, že se to jaksi nemá, ale ten zákaz fotografování je stejně pouze symbolický, leda snad, že by člověk použil blesk. A to by bylo obzvlášť zákeřné, poněvadž pak by teprv nikdo neviděl.
Že tu pletu nesmysly? No, vypadá to tak. Ale je to jinak.
Po dlouhých letech existence výstavy jsme se konečně nějak rozhoupali a mápozornáHanička obstarala vstupenky na Neviditelnou výstavu. Jak už název praví, není tam nic vidět a přesto je to výstava. A co je tam tedy vystaveno? Inu ledacos. Tedy to, co se dá nahmatat nebo slyšet.
Vyzkoušeli jsme si, jaké to je nevidět.
Tedy nikoliv vidět málo nebo vidět v noci, nýbrž nevidět nic. Vůbec nic. Jenom tmu. Takováhle tma se občas dělává při prohlídkách jeskynních systémů. Tady je v druhém patře Novoměstské radnice a u pokladny a všude jinde normálně vidět je. Za dveřmi už ne. Tam se jenom hmatá. Nejdřív po zdi, pak po stolech, po poličkách a po předmětech. Průvodcem výstavou je člověk nanejvýš kvalifikovaný, tedy nevidící. My měli Lukáše. Vtipně nás prováděl a uznale chválil každého, kdo něco poznal a nezabloudil. Několikrát jsme se i zamotali, otočili, změnili směr, prošli průchodem, závěsem, dveřmi …
Překvapilo mě, že mě to vlastně ani moc nepřekvapilo. Vlastně jsem téměř všechny předměty poznal. Protože jsem je znal. I ten největší, který tam mají, jsem hned rozpoznal. Aby ne. Všechno to jsou věci, které znám a jen jsem si je prohlížel hmatem. Kačka s Matějem už to tak jednoznačné neměli, ale zřejmě tady jde o tu letitou zkušenost, která jim schází.
Nakonec jsme dostali každý hmatovou hádanku. My jsme si s moušikovnouHaničkou řekli o tu nejtěžší. A tu jsme neuhádli. Ono to hádání bylo velice ztížené tím, že předmět byl v jiné poloze, než ho známe a taky nebyl sám, ale spolu s dalším, který k němu nepatřil. Takže jsme se museli zeptat na řešení.
Lukáš pravil, že když jsme si vybrali hádanku za trest, tak se jí za trest nedozvíme. Ale to byl jen taková řečnická otázka, na kterou hned vzápětí odpověděl. No vážně. Na to bychom nepřišli. Byl to chyták, který nás nachytal při tom, že obrazová paměť vám prostě předměty uloží určitým způsobem a když pak máte ty předměty vidět hmatem, nejde to vždy tak úplně snadno. Ovšem po prozrazení už jsme si dokázali ověřit, že je to tak, jak Lukáš říkal.
Nu a potom jsme se vydali k baru, tam se naučili rozlišovat mince a potmě si koupili kofolu. A to už byl čas na povídání a závěr výstavy. Nakonec jsme ještě byli požádáni, abychom nikde neříkali, co na výstavě je, protože by to pak neblo pro ty, co teprve přijdou, žádné překvapení. Tož se toho držím.
Ale kdyby náhodou někdo z vás, laskavých čtenářů, na té výstavě byl a uhádl tu hádanku za trest, dejte mi vědět. Jsem docela zvědavej, jestli na to někdo přišel sám.

řvali všichni

Vlastně jsem nikdy v žádném lanovém centru nebyl. Tedy měl jsem dojem, že jsem byl, ale to zřejmě nebylo to pravé lanové centrum, neboť lana lze natáhnout ledaskde. Tudíž jsem se podivoval tomu, co asi každý zná. Přinejmenším každý, kdo do lanových center chodí.
Matěj s Kačkou si přáli do lanového centra zajít a málaskaváHanička jim přání vyplnila. První zpráva zněla, že jestli půjdu s nimi, tak bych je mohl jistit. No jasně, že jo. A že prý aby mohli tři lézt, musí jeden jistit. To se ukázalo jako mylná informace (no mně to bylo hned divný, že bych držel tři špagáty).
Bylo to tak jako všude jinde na stěně nebo na skále. Jeden jistí jednoho. Pochopitelně. A tak jsme s moušikovnouHaničkou jistili. Ona Matěje, já Kačku.
Tedy musím říct, že naprosto nechápu, jak to ty děti dokázaly.
Samozřejmě, že jsou jištěný a do určité míry visí v postroji na laně, ale ne vždycky a ne úplně. A hlavně: ty překážky ve výšce tak patnáct metrů musí zdolávat sami. Kačka si hned na úvod vzala červenou (tedy nejtěžší stupeň).
Mně se točila hlava jen z toho, jak tam jako opička lezla. Vůbec nepochopím, jak je možné, že se nebála. Já měl strach za ní. Zatím Matěj vedle na jiné dráze předváděl zkušeného lanaře. Oba chodili po lanových smyčkách, po různě dlouhých polínkách, Matěj i po úzkých trámech a prkýnkách a lezl nahoru po kládách s chyty jako na stěně, Kačka zase po síti.
Vůbec nejdobrodružnější byla překážka pro dva. Tam na tom vysokém bidýlku musí jeden druhému podávat ruku, aby dosáhli na protější lano. Kačka kapánek pištěla, ale nakonec to oba překonali společně držíce se za ruce. Krása!
Nu a jako odměnu měli všichni houpačku, na které je všechny tři postupně i s mouveselouHaničkou shodil pan instruktor z polšinky.
Řvali všichni.
Když jsem ovšem pravil, že teď už to umějí a tudíž můžem vyrazit na Žďákovák skočit si na bungee (nevím jestli se to tam ještě pořád dělá), pravili všichni, že to teda ne a pan instruktor se nechal slyšet, že on by teda z mostu taky neskákal.
A to mi konečně kapku zvedlo sebevědomí, jelikož já onehdá z toho Zvíkováku (to je ten další most vedle) skočil.
Ale to už je opravdu dávno.

lanove_centrum_180828

dočista sežral

MášikovnáHanička je nesmírně pohotová. Když jde o návštěvu, která projeví sebemenší přání týkající se jídla, nemůže to být oslyšeno. Takže když přijela v sobutu Eliška a zvědavě se tázala, jestli tedy bude něco sladkýho po vobědě, mácitliváHanička nepodlehla panice. Naopak. Během několika málo minut vyrobila makový dezert s tvarohovou ozdobou a domácími ostružinami navrch.
"Čerstvej mák je nejlepší," děla máveseláHanička při podávání zákusku na stůl.
Ochutnal jsem a bylo to výtečné. Eliška se jen olizovala.
"Jen jsem musela ten čerstvej mák trochu doplnit koupeným, nebylo ho dost," upřesňovala mápečliváHanička.
Cosi mě napadlo.
"A ten čerstvej, ten je odkud?"
"No tuhle v tý skleničce byl …"
"V tý skleničce!?"
"Jo, v tý."
"Ale to si nasbíraly děti na poli, že si příští rok zasejou mák za humny a že budeme mít makový políčko …"
"No, tak políčko nebude. Máte dezert."
Rázem mi to zhořklo. Taková nespravedlnost. Měl jsem úplně stejnej pocit jako ten malej medvěd, když tomu velkýmu vyčítal: "Dyť vy jste mi ji, pane, dočista sežral…"
"Tobě to nechutná?"
"Tak nějak nemůžu …"
Před okny na poli zrovna hospodář zaorával zbytky nevzešlého makového pole. I těch pár makovic, které na poli zbyly, skončilo pod hlínou. Vidina makového záhonku mizela. Dyť vy jste mi ji dočista sežral …, zněl mi v uších hlásek toho malého medvěda.
Hospodář už byl za polovinou pole.
Když si vezmu kolo, stihnu to ještě před zaoráním na druhém konci pole, řekl jsem si.
A už jsem tam byl. Kývl jsem na hospodáře v traktoru, on se usmál a taky kývnul, jako že můžu sbírat, že to stejně zaorá. Stihl jsem to. Nasbírané makovice v tašce jsem složil na terase. Jen vysypat ten mák.
Pustil jsem se znovu do nakousnutého makovníku.
"Takže vono ti to nakonec chutná?"
"Je to dobrý."
"Tak proč jsi to nedojed' předtím?"
"Dyž já sem nemoh', já byl smutnej jako ten medvěd, co mu ten druhej sežral tu pečenou princeznu …"
MáudivenáHanička kroutila hlavou, ale já měl teď už svědomí čistý.
Už se vo mně nemůže říct, že jsem ten mák dětem dočista sežral, jelikož jsem jim ho sice sežral, ale hned jsem přines' novej.

právě teď a oblečený

Takhle v létě je sezení v altánku nejlepší řešení. Pokud je pořád ještě teplo, pochopitelně. Takže jsme s kamarády poseděli v našem altánku do doby, než začalo být chladno a ani deka už nepomáhla tolik, aby to by bylo příjemné. Přeci jen už končí srpen a vedro není věčné. Ostatně v pátek konečně zapršelo, ochladilo se a jak se začalo šeřit, už to na posezení v altánku nebylo. Šup tedy domů, abychom nenastydli. To vyžaduje přenášení předmětů běžné potřeby zvenku dovnitř a průběžný úklid.
A to byl ten děj, který měl počkat na ráno.
Totiž vynesení už skoro plného koše s odpadky do popelnice.
Nevím, co mě to napadlo jít oklikou přes mostek a přes rybníček. Nejspíš to bylo proto, že tudy běžně chodíme. Jenomže letos v létě běžně nepršelo a mostek byl pořád suchý. Když je mokrý, říkáme každému: pozor, kouže to! Když je mostek mokrý. Kdo by pomyslel v tom horkém létě, že zrovna v pátek večer mokrý bude, že? Pršet přestalo a bylo pořád ještě i při tom ochlazení teplo. A tak jsem s tím košem šel přes mostek, nic zlého netuše.
A zčistajasna jsem najednou už nešel. Seděl jsem v tom našem rybníčku. Nějak mi to potmě ujelo a už to bylo. Odpadky jsem nepustil, zábradlí jsem neulomil, jen jsem si tak seděl v tý vodě. Teplá byla - inu vždyť bylo to horké léto.
Nu nic. Vylez' jsem z vody a šel dál za svým cílem. Tedy vynést ty odpadky. Ale domů už jsem se vrátil jinými dveřmi. Přes mostek se mi znovu nějak nechtělo.
"Mám pro vás jednu dobrou a jednu veselou zprávu," pravil jsem vstoupiv do světnice.
"Koš jsem vynes' a voda je furt teplá. Právě jsem to vozkoušel."
Voda ze mě kapala a tak bylo jasné, jak přesně jsem to zkoušel. Jenom nebylo úplně pochopitelné, proč jsem to zkoušel. Právě teď a oblečený.
Na některé otázky prostě odpovědi nejsou. Nechal jsem to "proč právě teď a oblečený" viset ve vzduchu a šel se převlíct.
Přeci jenom už bylo to chladno, kvůli kterýmu jsme se stěhovali dovnitř, že.

víc než jeden by bylo nejlíp

Už jsem si tu dlouho nepsal o počasí. Ono taky není o čem psát. Protože ono jaksi není o čem. Protože je teplo a sucho. Teploty se celé léto pohybují v okolí třicítky a mnohdy ji překračují (týdenní graf je dole). Už od konce dubna, kdy jsme se poprvé koupali, je teplo a teplo a teplo … a sucho. Letošní suché o horké léto je opravdu neobvyklé, alespoň za posledních, dejme tomu, dvacet let.
Ale myslím, že to není to "co tu ještě nebylo".
Meteostanici ani statistiky si nevedu z historiského pohledu nikterak dlouho, ale paměť (na kterou jsem v úterý kapku žehral) přeci jen nějakou mám. A dobře si pamatuju ta horká léta někdy před pedesáti lety, kdy téměř vysychala řeka Cidlina. Chodili jsme se tam denně o prázdninách koupat a když bylo sucho, museli jsme si lehat na dno, abychom se trochu smočili. Nebo jsme stavěli hráze, aby bylo alespoň po kolena vody. V řece byly ostrůvky kamení a tekla jen takovými stružkami mezi nimi.
Nejvíc mi utkvěla v paměti řeka Morava. Tam jsme jeli jen jednou k pratetě do Štěpánova. Bylo to v srpnu, po žních. Zem byla vyprahlá, popraskaná a že se tedy půjdeme do Moravy koupat. Morava byla dál, než Oskava. Jenomže potok Oskava byl vyschlý a Morava je ta velká řeka … A dopadlo to tak, že když jsme přešli strniště, dostali jsme se k vyschlému kamenitému řečišti s bílými oblázky. Uprostřed se ztrácel nepatrný potůček. Oproti Moravě byla tenkrát naše Cidlina veletok. A tak mě rodiče naložili do nějaké plechové vaničky, abych měl trochu té vody
. U té Moravy.
Tím vzpomínka končí.
A pokračuje zkušenost. Po suchých létech přišla léta mokrá a hrozně jsme si stýskali, že už to nejsou žádný prázdniny, když se nedá ani koupat a celé dva měsíce proprší …
Nu a teď je zase zpátky to sucho.
Na uplynulou noc a dnešek slibovali meteorologové silné deště a bouřky. Ano, pršelo někdy v jednu ráno … ani ne půl druhého milimetru.
Nezbývá, než doufat, že se to otočí a pršet opravdu začne. Alespoň displej meteostanice déšť předpovídá a stejně tak déšť předpokládají i matematické modely dvou ne sobě nezávislých serverů. Tak uvidíme. Třeba opravdu pršet bude. A víc, než jeden milimetr - to by bylo nejlíp.

ps
Pro pořádek: napršelo celkem 8 mm.

pocasi_180824


predpoved_180824-1


predpoved_180824-2

M&M

Tak jsem si včera hrál a chtěl udělat obrázek například letadla letícího přes Měsíc. Skenoval jsem oblohu, ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, nenašel jsem žádnýho pilota vochotnýho se trefit.
Zkusil jsem tedy samotnej Měsíc, ale to je nuda. A to zrovna vyšel Mars.
Zkusil jsem tedy fotit Mars. Jenomže ten je zas maličkej a skoro na hranici několika málo bodů na čipu. Když jsem pak prohlížel výsledek, překvapilo mě, jak je dobře vidět. Pochopitelně, že to není fotka z Hubbleova teleskopu, ale na druhou stranu je překvapující, že to vyšlo alespoň takhle.
Nu a tak, když už jsem si hrál, pokračoval jsem v hraní a udělal si malou Mars - Měsíční montáž. Takovej M&M obrázek.
Tuhlec je:

M&M_180822

silně pelichající samec

"Prosím, paní učitelko, za ptáka tam visí netopýr," odpověděl s jistotou Pepíček v tom fousatém vtipu, co jsme si ho vyprávěli někdy ve škole. Netopýry tu viset nemáme, leda snad že se občas po setmění nějaký povětřím mihne.
Za dne ovšem tu ptactvo přítomno je.
Teď, v horkém létě není složení tolik pestré jako na jaře, ale zase to dohánějí množstvím. Jsou tu hejna zvonků a konopek, objevují se i vlaštovky a vrabci a našich kosů zahradních také přibylo. A právě možná to množství mohlo přilákat dravce.
Už roky pozoruji ve výšce nad polem koncem léta kroužit ve stoupavých proudech nějaké dva velké letce, jak nabírají výšku. Netroufám si odhadnout druh. Jen je jasné že jsou to ptáci velcí s rozpětím alespoň půl druhého metru. Letos tu však zatím nejsou, zato se tu častěji objeví lovec. Sám.
A toho se mi podařilo načapat dost blízko na to, abych ho mohl dlouhým sklem vyfotografovat. Ti dva jeho kolegové, když tu bývali, létali ve vzdálenosti dobrých dvěstě metrů, možná i víc a bylo nesmyslné je fotit. Takovou optiku nemám. Ale tenhle se odvážil blíž. Možná nějakých sto metrů. Kroužil nad polem a hledal, co by tak bylo dole k snědku. Než se snesl a zmizel mi z očí, stačil jsem ho vyblejsknout. Je to z velké dálky a proto jsem musel udělat hodně zvětšený výřez, takže se kresba už dost ztrácí, ale přesto je vidět silueta a jasná vidlička na ocase.
A teď začala ta potíž. Snažil jsem se určit, co je to za ptáka.
Ovšem neměl jsem tolik znalostí, jako výše řečený Pepíček. A tak jsem hledal a srovnával. Ten portrétovaný pták mohl mít rozpětí určitě přes metr a nebál bych se hádat i víc. Při kroužení ostře zalomené letky, konce jasně členěné, ocas rozdělený do vidličky. Nevypátral jsem podle toho nic podobnějšího, než Luňáka. Červený to podle zbarvení být nemohl, hádal jsem tedy na hnědého.
Hned jsem obrázek poslal na naše vesnické fórum.
A hned jsem byl opraven, že by to mohla být spíš Káně rousná. No jo, ale co ta vidlička a kresba na křídlech? No - nevěděli jsme a tak se do toho pustil další zvědavec. Pan Žák, který mi tu
báječně čte moje záznamy z deníku. A že prý to zkusí u odborníků.
A odborníci se shodli ze dvou spolků nezávisle na sobě. Kdepak Luňák - tak vácný kousek nám tu nedopřejí.
Za ptáka nám tu podle ornitologů lítá obyčejná Poštolka a to, cituji, "jedná se o silně pelichajícího (což je v tuto dobu normální) samce poštolky obecné."
Tak a máme to. Žádná vzácnost, jenom vobyčejnej vypelichanej starej Poštolka.
Mně ale furt vrtá hlavou ta velikost. Poštolka je vlastně malej dravec s rozpětím nejvýš nějakých osmdesát centimetrů a ten na té fotce se mi zdál daleko větší. Ale třeba jsem se spletl i v tej velikosti.
No jo, no, každej holt velkýho a vzácnýho ptáka mít nemůže.

ptak01 ptak02

jediná vzpomínka

V jedné historce, kterých pan Menšík rozdával hromady, byla zmínka o tom, jak při pokusu o sepsání pamětí kdosi zjistil, že si nic nepamatuje a napsal místo toho pojednání o ztrátě paměti. Nejsem na tom úplně stejně. Ovšem dnešní datum je s tou pamětí výrazně spojeno a já si opravdu téměř nic nepamatuju. Ono mi tenkrát, jednadvacátého srpna před padesáti lety, bylo právě sedm let a byli jsme, protože to bylo moje poslední předškolní léto, pochopitelně na chalupě. Všechno to dění ke mně doléhalo jen z dálky asi tolik, jako ta přelétající letadla, která jsme na dvoře slyšeli. Mířila směrem na Prahu. Jenomže to se se zážitky pamětníků přítomných těm událostem vůbec nedá srovnat. Já mám jen jednu vzpomínku. Vlastně spíš dojem.
Po prázdninách, když jsme přijeli do Prahy a já začal chodit do první třídy, mě dědeček vzal na Václavské náměstí. Pochopitelně už bez tanků. Ale rozstřílené Národní muzeum jsem viděl a tam vznikla ta vzpomínka.
Chodívali jsme do muzea totiž často a mně se tam vždycky děsně líbilo. Jenomže teď bylo muzeum zavřené, fasáda a některá okna byla rozstřílená a za těmi okny popadané a stržené závěsy. Pro mě bylo nepředstavitelné, že by někdo mohl takovou krásu, kterou jsme chodili navštěvovat v takovém skoro posvátném nadšení z poznávání, takhle poškodit. Rozstřílet. A ten jediný obrázek mi utkvěl v paměti a stačil, abych pochopil, že rusáci, kteří mi rozstříleli to moje krásný muzeum, jsou ti zlí a hloupí.
Poznání lety kapku rozkošatělo, ale ta podstata zůstala: když vládne zloba a hloupost, stojí to za pendrek. To platí pořád.

osmnácté Skotské hry

Takováhle data přitahují události. Ostatně už Jára Cimrman nabádal, aby si každý dobře rozmyslel, vzhledem k pravděpodobnosti vytvoření historického milníku, kdy své činy bude uskutečňovat. Pořadatel Skotských her se Cimrmanovým pokynem řídil a proto se 18té Skotské hry konaly 18.8.2018.
To dá rozum, že jsme museli být při tom.
A bylo to opět velkolepé. Na Sychrově to žilo. Dokonce nechybělo ani překvapení a o dvanácté při slavnostním zahájení seskočili čtyři parušutisté přímo před zámek, přičemž ten poslední byl devadesátiletý pán, kterému nechyběl šedivý plnovous, kilt a… A pod kiltem mu taky nic nechybělo. Tedy kromě toho spodního prádla, které ovšem praví Skoti pochopitelně nepoužívají.
Po seskoku následoval tradiční výstřel z děla, dudáci vpochodovali na plac a bylo zahájeno.
Tentokrát jsem se nechal ukecat a spolu s Jurášem jsme šli i do soutěže, což obnáší vrh kamenem, hod závažím a hod kládou. Plus ještě farmářský běh se dvěma závažími po pětadvaceti kilech.
Tak abychom to vzali od té klády: Tu se mi bez problému podařilo zvednout a hodit. To, co se mi nepodařilo, bylo jí otočit, takže se hod nepočítal. Musí na to bejt grif a ten já nemám, jelikož jsem kládou házel poprvé v životě a ten pán, co mi to vysvětloval, pravil, že jak už tu kládu mám ve vzduchu, tak se pak ve správnou chvíli švihne a tím, že se pak kláda …
"Jo, rozumim, to už je pak jednoduchý …"
"No … tak nějak …"
No, možná příště. Třeba zkusím trénovat, abych věděl, jak na to.
Takže vásledky mám - kláda (- znamená neměřilo se); 3,85 závaží; 4,00 kámen; 58 běh.
Napoprvé to asi nebude špatný, i když, počítám, budu s výsledky někde na posledních místech. Ovšem o umístění nešlo. To důležité byla pochopitelně účast a hlavně: hagis jsme si s Jurášem dali dvakrát. Letos měli moc dobrej. Matěj měl jen jednou a taky mu moc chutnal.
S Jurášem máme oba diplom a všichni dohromady zážitky. Například Kačka si pochvalovala, že letos konečně viděla dudáky pěkně zblízka a máveseláHanička zas může říct, že jsem jí konečně předved, že umím házet kládou.
Inu osmnácté Skotské hry byly fajn.

Sychrov_180818_0

Sychrov_180818_1

Sychrov_180818_2

už se nedusí

Napsal mi včera jeden z laskavých čtenářů mého deníku. A že prý jsem ho s tou včerejší historkou o myčce pobavil, jelikož dobře ví, o čem píšu, poněvadž si sám užil pěknou chvilku s karburátorem sekačky. Je to můj člověk! Tímto posílám pozdravy, pane Neckáři!
Ovšem připomněl mi tím karburátorem své sekačky sekačku moji.
Nebudeme tu rozebírat, kolikátá sekačka už to je a jestli je to ta nebo ta druhá, co stojí v kůlně. Prostě normální motorová sekačka, co se do ní leje benzín a olej a dělá rámus a seká trávu. To poslední jí jde ze všeho nejmíň.
O sekačkách jsem tu, myslím, v minulosti psal a tudíž je jasné, že jakous takous zkušenost s nimi mít budu. Žádná není dokonalá a všechny jsou po roce omlácené, rozdrbané, otupené (přesto, že často broušené) a k vzteku, poněvadž nic nevydrží.
Je to proto, že naše zahrádka není rovná, je to samej záhyb, zákoutí, kámen, kopeček, potůček, kačírek, štěrk, schůdky … inu: ráj pro sekačky. Ani ty nejdražší a nejvýkonnější se zatáčecími kolečky a třemi rychlostmi nevydrží být v pořádku déle, než jednu sezónu. Už jsem nad tím zlomil hůl a přestal věřit kecům prodejců, že tuhle rozbít nemůžu. Můžu. A tak jezdím s tou poslední, odřenou, s ulomenýni páčkami, který kdovíproč byly plastový (já vím proč: protože aby se ulomily a mohly se kupovat v náhradních dílech po dvou tisících páčka z plastu).
Nějak jsem se s tím smířil a když zrovna nesekám ruční vřetenovkou (i o té jsem tu psal - je vynikající, ale nesnáší ty naše kamínky), dělám rámus s tou benzínovou.
A jsme u té vzpomínky.
Ta sekačka už má tolik šrámů a poškození, že jí nijak nešanuju. Jen mě dožírá, že čím je starší, tím hůř táhne. Tedy ten motor. Kašle to, dusí se to a nějaký hejbání sytičem skoro nepomáhá. A to jsem jí vyměňoval olej a čistil a nechal brousit .. a stejně to stojí za starou bačkoru. A tak jezdím s tou dusící se potvorou, když musím. Když ne, sekám vtřetenovkou, ale to taky nejde úplně vždycky.
Na začátku prázdnin už ta benzínová skoro nejela. Ten motor se dusil a já se vztekal, že ji přece nepovezu znovu do servisu, dyž jsem ji před dvěma roky nechal prohlídnout a provést údržbu tuhle vod odborníků (co už tam nejsou a vydrželi jenom dvě sezóny) z Břežan. Že prej je v pořádku a jenom byla zanesená sajrajtem … řikal tenkrát ten pán, co s ní vlastně ani nic neudělal. Nuže, mudroval jsem nad dusícím se motorem, kontroloval olej, hejbal sytičem, čistil převody … a vztekal se, že nic z toho nepomáhá a eště chvíli a hodím ji ze skály.
A pak mě to napadlo:
"Hele co dyž to čistění nestačí, co dyž je eště potřeba znovu vyčistit ten vzduchovej filtr, cos ho dával vloni v létě novej?"
"Ale blnost," odpověděl jsem si, "dyť je novej."
"Hele, podívej se," nenechal jsem se odbýt, "je to jenom tuhle ten plastovej kryt, to ti žádnej čas nezabere."
"A houby, dyť jsem s tím skoro nesekal."
"A jen se podívej, ruka ti neupadne."
Nechal jsem se ukecat a otevřel ten kryt.
A bylo to: ten filtr byl celej promáčenej olejem. Vytek tam, jak jsem čistil sekačku. A bylo jasno - dusí se to, poněvadž to nesaje vzduch.
Novej filtr mám nachystanej v kůlně v polici nad sekačkou. Kupuju dycky dva. Tohle byl ten druhej, poněvadž ten první jsem právě měnil ani ne před rokem.
Filtr jsem vyměnil, zacvak kryt, zkusil start - a už se nedusí. Už jede a seká. Žádnej zázrak to sice není, ale zázraky od ní ani nečekám.
Ale než mi to došlo a podíval jsem se na ten vzduchovej filtr, to byla doba!
Eště, že jsem se nechal ukecat.

stačí prohlídnout koš

"Vyčistíme tu myčku?" ptal se Matěj, když jsme zaznamenali, že ty skleničky už zas nejsou umytý, jak by být měly.
"Hmmm," pravil jsem já, neboť mi bylo jasný, že "vyčistíme" znamená, že já vyčistím to, co tam ostatní členové posádky za čas zase naházeli. Hmmm jsem procedil i proto, že mě nebaví bejt doma furt za popeláře.
A tak jsem se do toho někdy v neděli dopoledne pustil.
První chyba byla, že jsem to chtěl udělat pořádně.
Sítka a filtry jsem vyndal, vyčistil venku v dřezu, pak jsem je tam vrátil a dospod myčky nasypal chlorid sodný, tedy louh. Aby to tu všechnu špínu vyžralo. A pustil jsem v dobré víře myčku, aby se tím louhem propláchla. Zdálo se, že to funguje až do chvíle, když se to celé na konci mytí zaseklo.
"Ta myčka začala pípat," hlásil mi Matěj venku, kde jsem od rána stříhal vistárii a břečťan. Naštěstí jsem už byl hotovej a tak přišla po zahrádce na řadu znovu myčka. Voda s louhem nechtěla vytéct. Nu, asi se tam skutečně uvolnil nějakej sajrajt a někde něco ucpal a tak to budu muset ručně …
Jak ale ručně vylít z myčky vodu s louhem?
Dobrá, tedy, rukavice, hrneček a pěkně po troškách vybrat a vylít do hrnce a do odpadu. Tuhle procedůru jsem provedl několikrát. Pak jsem i prošťoural odpadové potrubí, několikrát to znovu napustil a vymyl. Když už jsem vodu vybíral asi popáté a furt to nechtělo odčerpávat, pomohl jsem si hadičkou.
No, co vám budu povídat: ani zředěnej louh není na chuť nic moc a tak jsem to přestal nasávat a raději jsem hadičku napustil vodou a použil princip spojených nádob … no povodeň byla po celý kuchyni, ale skutek utek. Pořád to nečerpalo.
To už seděla rodina u oběda.
"Já nebudu. Nejdřív to musím opravit."
A opravoval jsem dál.
Bylo evidentní, že pes je zakopanej jinde a že to budu muset celý rozdělat. Už jsem to v minulosti dělal, takže to šlo docela rychle. Ale nic nebylo špatně. Nikde voda navíc, všechno teče jak má, oplachuje, myje, napouští … jenom na konci nečerpá a pořád hlásí chybu '20 - to je zanesené potrubí na výtoku nebo vadné čidlo s čerpadlem. Ale dyť to meje, tak jakýpak vadný čerpadlo? No, co se dá dělat. Myčku jsem obrátil vzhůru nohama, pak jsem odpojil trubky … a furt nic.
Tak eště tuhle zepředu to otevřít a poslední hadici rozpojit tuhle u toho … !
Tady to je, mrcha mizerná!
On tam ten hydroxid v takovém malém koutku úplně dole zareagoval s něčím, co tam bylo před tím, zatuhl a udělal tvrdou zátku. Konec, šmytec, nehýbe se to, nečerpá to.
Zátku jsem snadno vyndal, jen jsem zapomněl, že je ta zátka z louhu. Naštěstí mi to hned docvaklo a žádné upadlé prsty se nekonaly. Citrón působí jako neutralizační činidlo proti louhu - to mi taky poradil Matěj.
Tak. Teď smontovat a provést zkoušku … hurá! Jede to … nejede to … sakra co zas je?
Aha. Já zapomněl připojit ještě tuhletu hadici vzadu.
No bóže, ta trocha vody na podlaze už se tam ztratí.
Zapojeno, podlaha vytřena, zkontrolovány další hadičky (ano, zapomněl jsem ještě na jednu další) a finální zkouška: funguje to!
Tak teď ještě všechny ty kryty, šroubky, plechy … no, to bysme měli.
Po čtvrté odpolední jsme to měl zase celý zpátky v cajku. Uff … to byla ale hezká neděle, že ano.
No byla, jasně že byla. Myčka je čistá, meje, napouští, vypouští a já bych moh' z fleku bejt vopravářem … jenom jaksi …
… jaksi stačilo úplně na začátku prohlídnout vrchní košík.
Kdybych to totiž v půl desátý ráno udělal, mohlo bejt už ve tři čtvrtě na deset hotovo.
On ten košík byl našikmo a stačilo ho povytáhnout do horní polohy. Pak by se točila ta oplachovací vrtulka a skleničky by byly čistý. Jenomže to mě napadlo až nakonec, když jsem prováděl poslední prohlídku a test všech soušástek uvnitř.
Čili: kdybyste náhodou něco nevěděli vo myčkách, nebojte se zeptat. Vím toho dost a hlavně: někdy úplně stačí prohlídnout koš.

bžunda v Paříži

Procházím si po ránu denní tisk. Ono tedy slovo tisk jaksi není namístě, poněvadž to, co čtu, nikdo nevytiskl. Ale je zvykem tomu tak říkat a koneckonců papírové noviny se stále tisknou a prodávají, ale už to není, co to za starých dobrých časů bývalo.
To je stejné, jako s těmi záchodky.
S jakými záchodky? Ptáte se. Inu s veřejnými. Ve Francii, v Paříži. Dneska jsem se dočetl, totiž doposlouchal, že
v Paříži mají takové ekologické pisoiry, bez vody, ze kterých mají růst kytky. A Pařížanům se to nelíbí. Jedna Pařížanka je toho názoru, že určitě není nic příjemného koukat se na lidi, kteří močí přímo před vašimi dveřmi. S tím se nedá, než souhlasit. Pařížan zase zvažuje petici proti záchodkům. Tomu taky rozumím.
A chehtám se, až se za břicho popadám.
Mnozí laskaví čtenáři se už jistě od druhého odstavce chechtají se mnou. A to nikoliv proto, že byli v Paříži a jako já tam potkali na mnoha místech nepochopitelně umístěné veřejné záchodky. Ale proto, že čtou. A to mě na autora článku, tedy spíš překladatele videa v dnešních novinách, mrzí. Kdyby četl i on, chechtal by se s námi. A možná, že by jeho videopřeklad vyzněl s mírnou nadsázkou. Kdyby četl.
Nepochybuji o tom, že pan redaktor čte. Ba jsem toho názoru, že čte snad i víc, než já. Ale zřejmě se zatím nepročetl k tomu, co hýbe celou Francií odpradávna. K tomu čtení o záchodku.
Vy, kteří se chechtáte, dobře víte, že pan starosta Bartoloměj Pěšinka měl plnou palici starostí právě se záchodky, které se chystal prosadit a brzy slavnostně odhalit ve slavných Zvonokosech, což byl nápad vpravdě světového významu a zanedlouho začal hýbat nejen městečkem Zvonokosy, ale i Paříží a celou Francií. Dostal se dokonce do parlamentu! Tedy nejen ten záchodek, ale i pan starosta Pěšinka.
A teď je to tu zpátky a Pařížanka, alespoň svou řečí nikoliv nepodobná Eulálii Čubíkové, se nebojí svůj názor na záchodek přednést veřejně. To je nádhera! Takové krásné letní téma. Jen škoda, že to pan redaktor nepojal poněkud veseleji. Mohla s těmi záchodky v Paříži být větší bžunda.
Nu, jak pravil Bartoloměj Pěšinka, který se díky té mele se záchodky stal senátorem: lidem se musí popřát dosti času, aby mohli pokrok strávit.

čtení o kočkenech

Bouřky se nám tuto noc vyhnuly, což je k vzteku, poněvadž když koukáte, jak napoti za Ďáblem kdesi na Žampachu prší, dožere vás to. Jako by ty mraky nemohly pršet taky u nás. Ale tma je doteď, mraky se tu honí už od včerejší pátý hodiny odpolední a skutek utek. Holt to bylo asi jinde víc zapotřebí.
Na druhou stranu je tu příležitost poslechnout si nějaké povídání. O to se opět zasloužil pan Žák, kterému se tentokrát zalíbily moje staré zápisy o kočkenech. Namluvil hned dva a k poslouchání jsou opět v rubice mluwené woleschko a to pochopitelně na konci seznamu.
Ovšem tentokrát je to čtení obzvlášť milé. Ústřední figurou je totiž Ferda, který už roky běhá ve věčných kočičích lovištích. Teď nám ho pan Žák svým laskavým čtením připomněl. Poslouchali jsme to všichni doma a bylo nám u toho hezky. On totiž Ferda byl děsně mazlivej. S ním se teď Cyrda ani Max nemůžou srovnávat.
Ovšem na druhou stranu si nepamatuju, že mi kdy Ferdinand umyl hlavu. To umí zase Cyria, tedy pokud jí k tomu dáte příležitost. Jsou každej jinej, ale všichni to jsou nebo byli naši báječní kočkeni.
Však si to tuhle poslechněte.

Perseidy

Dneska se mi nechtělo vstávat a je to taky vidět na čase v hlavičce zápisu. Já totiž kapku ponocoval. Nechal jsem si poradit a mezi jednou a druhou ranní jsem čučel na padající hvězdy, na Perseidy. A padaly, vopravdu. Počítám, že takovejch pět, možná deset bylo obzvlášť líbivejch. Mezi tím určitě aspoň jednou tolik menších. Pochopitelně jsem celou hodinu fotil, ale vony, se, mršky, dycky trefily mimo expozici. Jednu jedinou jsem stihnul portrétovat. Tuhlec je:

Perseidy_180813

mlaskavý

Znáte ten zvuk, kerej zní, jako by někde za rohem vytahoval poustevník sandál z bahna? Znáte, že jo. A ten zvuk já včera v podvečer zaslech. Teda ani ne tak zvuk, jako zvuky. Zástup poustevníků vytahoval sandály z bažiny. Ale tak nějak slabě. Spíš to byli poustevníčci vytahující sandálky z bažinky.
Co to může uvšechvšudy bejt?
Jdu se podívat k rybníčku a už to slyším. Ta zlatá ryba má vystrčenej čumák z vody. Napůl je vystrčená celá nahoru do potůčku a tou žabí tlamou vožižlává z kamene řasy či co. Koukám na to a hned vedle je jiná ryba, ta strakatá, a žižle z břehu taky něco, co tam je. A karásci žbluňkaj u kamene vprostřed rybníčku.
"Haničko, vidělas to? Ty ryby mlaskaj!"
"Jo, každej večer pod voknama a jakou dobu. Tys to eště neslyšel?"
"No … slyšel, párkrát. Ale to bylo dyž je krmíme. Ale že by takhle lezly z vody?"
"Jo, prej je to správně. Ryby maj bejt hladový a aktivní."
"No tak to jo, taktivní teda sou. Mlaskaj na celý Oleško."
"No bóže, tak jim to přej."
Tak já jim to teda přeju. A kdybyste náhodou slyšeli někde u nás na vsi velký mlaskání, ničemu se nedivte.
To sou naše ryby.
Aktivní.
Mlaskavý.

jak jsme opravili Pohlednice

Konečně jsem se dovolal podruhé pro poštovní podporu pohlednic. Těch "p" bych asi dokázal vymyslet víc, ale takhle z jedný vody načisto pět "p" stačí. Paní předurčená pro pohotovou podporu poštovních programů přislíbila poptat po programátorech podrobný popis průběhu případu. Vida, patnáct "p". Vono to de!
Tak dost, je to hezký hraní, ale k věci:
Paní se znovu neozvala, zato programátoři z podpory ano. A že se omlouvají, ale jsem prý jedinej, kdo popsal tuto chybu a oni ať dělají, co dělají, ne a ne přijít na to, proč mi aplikace Pohlednice nefunguje. A jestli můžu poslat další sestřel obrazovky a popis k tomu.
A tak jsme si začali psát.
Oni mě, že nevědí a ať zkusím tohle (navrhli co mám zkusit); já jim, co jsem zkusil a jak to zase nejde plus sestřel obrazovky. A takhle si od úterka píšem. Laskavě s trpělivostí analytiků, kteří se mikrokrůčky sunou dál v odhalování možných příčin chyby v Pohlednicích. A včera odpoledne jsme na to společně kápli!
Programátoři si vyžádali obrazovku a popis celé sekvence zadávání korespondenční adresy. Já to nejdřív nepochopil a popsal jsem jim zadávání mailu. Napravili to v dalším požadavku vysvětlením, že nejde o mail, ale o korespondenční adresu adresáta na pohlednici. To byl dobrej nápad a já zkusil vyplnit adresu ručně.
Bingo!
Najednou se aplikace probudila a začala fungovat způsobem, na který jsem zvyklý.
Hurá! Jede to! Psal jsem nadšeně programátorům a doplnil jsem podrobnou analýzu, kde je nestandardní položka v mém adresáři, jak na ní reaguje aplikace Pohlednice a jak se to musí vyplnit správně ručně. Poděkoval jsem jim za trpělivost a podporu, oni mně za pomoc a námět pro opravu příští verze.
Nu a tak už zase můžu posílat pohlednice z telefonu. Akorát, že Kačka letos už žádnou nedostane, jelikož pro ní v sobotu jedu.
Ale to neva, dostane ji někdy příště. Důležitý je, že jsme opravili Pohlednice.

nenažranci nenažraný

"Jé, hele, to jsou hezcí motýlci. Nebo můrky?" volala máveseláHanička, když na lisech šácholanu, tedy magnolie, našla dva spící huňáče.
To veselí jí nevydrželo dlouho. Místo Klíče k určování motýlů máme Síťové nástroje k určování čehokoliv a tak si mášikovnáHanička za chviličku vygůglila, že ty hezký potvůrky jsou zavíječi zimostrázoví, což jsou už vylíhlý mrchy, co nám už před deseti dny vožíraly buxusy a mázaviláHanička je pronásledovala postřikem. A dodnes pronásleduje. Housenky jsou potvory žravý a nenasytný a letošní počasí jim zřejmě přeje, čímž nám málem za pár dní sežraly to, co my si tu roky pěstujeme pro okrasu.
Rázem byly z krásnejch motýlků nenažraný mrchy, kerý sice žijou jenom pár dní, ale i to stačí, aby nakladly spousty vajíček a z nich byly zubatý housenky, co maj furt hlad a zálusk na lístky našich keřů.
V pondělí se máspolečenskáHanička stavila u Ljuby a co byste řekli: našla jim tam již vycvičeným okem závíječe taky. Takže i kamarádi už od pondělka taky stříkají a Ondřej o tom
píše na Hyeně. Je to stejná zubatá pohroma jako na začátku prázdnin, když housenky bekyně velkohlavé napadly okolní lesy a chvíli to vypadalo, že v lese sněží. I kopec Ďábel naproti byl najednou jako bez listů. Naštěstí to ty listnáče zatím přežily a mají nové lísky a zelenají se. S těmi buxusy už to tak snadné není. Uschly by. A tak je musí mápečliváHanička sledovat a nepřítele potírat, jan se objeví.
Jsou to nenažranci nenažraný. Nejhorší na tom je, že jim nedochází, že když si sežerou všechno a nic nenechají, chcípnou hlady. Jenomže to jim je fuk. Hlavně, že se maj chvíli dobře a maj plný břicha.
Teď, jak to píšu, mi to něco připomnělo. To je ovšem jinej kalibr, kterej už pár let hýbe celým starým kontinentem.
To si sem psát nebudu.

skoro dycky

O prázdninách se občas jezdí na tábory, což je kratochvíle oblíbená natolik, že Kačku skoro doma nevidíme a Matěj už si kapku vybírá, ale i tak je hodně v luftu. Nu a Kačka si to táborově užívá se vším všudy, tudíž taky s pohledy. Na tábor je totiž potřeba posílat pohledy, jelikož aby broučkové netrpěli odloučením od rodiny, že ano. A tak jsme v dávnější minulosti nakupovali pohledy a známky a posílali pohledy. Nůše pohledů. Teď na to máme aplikaci v telefonu a posíláme naše fotografie. A v tom je ten pes zakopanej.
Ještě na jaře jsem posílal pohledy z Tenerife. Před tím jsem posílal pohledy z jiných výletů po světě. Všechno fungovalo, všechno došlo. Teď najednou to nefunguje. Zvláštní je, že ménetechnickéHaničce na stejném telefonu se sejným systémem to funguje. Musí tedy všechny ty pohledy posílat ona, což zase není až takový problém, akorát, že mě to dožírá.
Zavolal jsem na podporu. Nejdřív na poštu. Aplikace je totiž jejich. Odkázali mě na mail a ten už týden mlčí = žádná pomoc. Volal jsem tedy do té ovocnářské společnosti, co od ní máme ty telefony. A tam se mi věnovali okamžitě. Jenomže když jsem jim popsal, jak jsem se snažil to rozchodit, restartoval, resetoval, mazal, znovu nahrával a znovu resetoval, pochválili mě, že jsem dělal všechno správně. Ale že holt se může stát, že konfigurace telefon - systém - aplikace může občas někde něco přehrát, dohrát, instalovat, updatovat nesprávně a pak je prostě buď potřeba počkat na novou verzi nebo to celé vymazat a udělat čistou instalaci …
No páni inžinýři!
Když o tom tak přemejšlím … ono bude lepčí se vrátit k těm pohledům a známkám. To zatím fugovalo dycky. Teda skoro dycky …

pijí za letu

Teplo je letos obzvlášť teplé. Skoro by se dalo říct, že už od konce dubna je léto. Mám to tu zaznamenáno a je jasné, že když už jsme se koupali koncem dubna, tak teď, v srpnu, to pokračuje ve velkém. Voda dosáhla skutečně rekordní teploty a to 29°C. To jsme tu ještě neměli. Teploty se drží pořád nad třicítkou, až teprve včera byla dopoledne trošku bouřka, po dlouhé době sucha napršely 2mm a ochladilo se. Mírně, ale ochladilo. Tuhle je teplotní graf typický pro posledních čtrnáct dní. Jen ta neděle se konečně trochu vymyká:

pocasi_180806

Vedro je nejen nám, ale i našim hostům a trvale bydlícím na zahradě. Ptáčků je vidět pomálu a když, tak nejvíce ráno či až večer. To se chodí koupat do potůčku. A nebo napít. To si tu oblíbily vlaštovky. Dělají nálety nad bazénem a pijí za letu. Dá to práci je při tom vyfotit a někdy se to i povede. Jako včera:


vlastovka_180805

záludně zevnitř

Nejen pověstmi a výlety žije člověk. Někdy je potřeba i trochu té techniky. Například k telefonování. A občas se ta technika porouchá a je třeba ji opravit.
A tak už pár měsíců Matěj tu svou techniku moc nepoužívá, jelikož nosí techniku v kapse a nějak se mu netechnicky vodchlíp či vyboulil displej.
I zželelo se mi synka a řekl jsem si, že výchovný moment už pominul a já mu ten displej vyměním. Jde to raz dva a ještě se při tom Matěj naučí, jak podle návodu rozdělat telefon, odpojit správně všechny konektory, uložit šroubky podle jejich určení … no prostě, že si tu opravu užije se mnou.
Užil si.
Ale když jsme dávali telefon zpátky dohromady už s novým displejem, nějak to nešlo. Vzal jsem to tedy do ruky já, ale furt to nepasovalo. Ten displej tam nechtěl pořád zapadnout. Pokusy správně umístit do rámu displej byly marné, ale hledání příčin se vyplatilo: ona už byla vadná baterie a jak se trošku nafoukla, vytlačila starý displej a nový tam nechtěla pustit vůbec. Chyba byla od začátku v té vadné baterce. Vida, Matěj v tom tentokrát prsty, vlastně kapsu, neměl.
Přinesl jsem včera baterku novou a výměnu už si udělal skoro celou Matěj sám pod dohledem a s mým malým přispěním. Poslední konektor, kryt, dva šroubky a teď zasunout displej … cvak! A byl tam. Už jen poslední dva šroubky do vnějšího rámu a telefon je jako nový.
Nu a je tu malá technická příhoda s poučením, že ne vždycky se ten telefon zničí nošením v kapse. Někdy na tom poškození zapracuje sám a záludně zevnitř.

S kým šije čert

A ještě je třeba přidat něco o hradu Kašperk, byť opět ze sešitku s pověstmi. Ani tam nám pověst nikdo nevyprávěl, tekže se musíme spokojit s vyprávěním Ondřeje Fibicha, který ty pověsti pro Kašperk sepsal. Nu, alespoň se dozvíme, proč je dnes Kašperk zříceninou.

S kým šije čert

V Zámeckých lesích jednou zabloudila dívka. Tu se před ní zjevila neznámá paní a radila jí: „Jdi tímto směrem, až přijdeš ke Kašperku, neboj se vstoupit. Pán hradu a všichni jeho lidé jsou tam zakletí. O půlnoci sestup do sklepa. Tam sedí veliký ohnivý pes na truhle. Musíš ho uchlácholit. Možná se potom objeví čert, se kterým musíš o závod šít panské šaty. Pokud vyhraješ, bude celý Kašperk probuzen z prokletí a hrabě se ti bohatě odmění.”
Nebojácná dívka se vydala za svým úkolem. Ani psa se nelekla a hezky ho pohladila od hlavy až k ocasu. Náhle, kde se vzal, tu se vzal, přiletěl čert a vybalil z rance dvoje nastřihané šaty a vyzval dívku k šití. Ta byla však velmi šikovnou švadlenkou, navlékala vždy kratší nit, bystře zapošívala a ruka se jí jen kmitala. Čert na to šel zhurta a naměřil si nit přes celou světnici. Při každém stehu běhal ode zdi ke zdi, do nití se zaplétal, takže mu šití trvalo dvojnásob déle. Netrvalo dlouho a děvče drželo v rukách krásné dámské šaty. Pekelník prohrál. Začertil se, zasmradil pokoj a vztekle zmizel. Hrad byl tak vysvobozen.
Jenže pán hradu se nezbavil své původní pýchy, kvůli které byl celý Kašperk zaklet a povídá dívce: ,,Předpokládal jsem, že můj hrad vysvobodí muž a tomu že dám svou dceru za ženu a věnem tento hrad.”
Tu se zjevila opět neznámá paní a na hraběte se obořila: „Ty hloupý lakomče! Zasloužíš konečný trest! Svého vysvobození už neužiješ. Nebudeš dlouho živ a tvé sídlo se stejně rozpadne."Tato věštba se splnila doslova a do písmene. Pán hradu druhý den zemřel a Kašperk do základů vyhořel. Jen rozpadlé zdi hlásaly pak jeho dávnou slávu.

Bílá paní sušická

A teď zpátky do Sušice. Nemůžeme si nechat ujít alespoň jednu z pověstí, které se v Sušici vyprávějí. Už proto, že právě kvůli těm pověstem jsem si tu brožurku v Sušici pořídil, jak psáno předminule. Tož tuhle je jedna z pověstí, které do sešitku shromáždila paní Jana Bartošová:

Bílá paní sušická

Nejen Rožnberkové měli svou Bílou paní. Také Sušici ji legendy přìsoudily. Zjevovat se měla v jednom z domů na náměstí. Objevovala se tu vždy, když měl některý z majitelů zemřít. Pocházela z téhož rodu jako vlastníci domu, byla vždy celá v bílém, přes tvář měla bílý závoj a v ruce držela koště.
Bílá paní sušická však byla pravým opakern pověstné ušlechtilé Perchty Z Rožmberka, za svého života se netěšila vůbec dobré pověsti. Naopak, než se jí dostalo té cti strašit, vedla příkladně špatný život. Především byla široko daleko vyhlášená svou mimořádnou lakotou. Nikomu nic nedala, s nikým se o nic nedělila a jen střádala peníze, aby měla ze všech největší majetek.
Obzvlášť spadeno měla na žebráky, ti se nesměli u jejího domu vůbec objevit. Ani zbytky z kuchyně by jim nedala, měla pro ně jen samé hrubé nadávky. Ti nešťastníci to věděli, a tak se jí léta vyhýbali. Až jednou se stalo, že do města zavítal jakýsi žebrák, který přišel z daleka, v Sušici ještě nikdy nebyl a o lakotě té paní se nedoslechl. Aniž by tušil cokoliv zlého, zabušil u jejích vrat, aby poprosil o nějakou almužnu. Paní, jak uviděla žebráka, který se opovážil přijít k jejím dveřím, rozzuřila se jako litá saň. Než stačil muž říct jediné slovo, popadla koště, které stálo za vraty a nebobého starce jím vší silou udeřila, aby se již více neodvážil žebrat u jejího domu. V tu chvíli se však sama skácela jako podťatá k zemi. Služební, kteří k ní přispěchali, zjistili, že jí již není pomoci. Byla mrtvá.
To však nebyl jediný trest, který ji postihl. Nenalezla pokoj v hrobě. ]ejí duch musel zametat sušické náměstí tak dlouho, dokud nezemřel poslední potomek jejího rodu.