2018

želvy mu neutekly

"Tak už to vím," vyprávěl Matěj, "dneska jsem s panem učitelem udělal ten zápis. Ale trvalo nám to deset minut. On se nad tím musel zamyslet."
"Ale?!"
"No. A tak ti to tu nesu, abys to taky vypočítal."
"Ale to já asi nedokážu, když i pan učitel musel přemýšlet."
Tak začalo včerejší odpoledne. Přijel jsem domů a musel jsem řešit početní úlohu, neboť vím všechno, jak tvrdí Matěj.
Není to tak docela pravda. Například jsem nevěděl, kde je Kačka.
"Kačko?"
Odpovědi se mi nedostalo a tak jsem pokračoval s Matějem v matematické úloze. Ovšem začalo mi vrtat hlavou, kde Kačka je.
"Matěji, kde je Kačka?"
"No doma."
"Doma není, to by se ozvala."
"Ale je."
Bylo mi to divný a začal jsem Kačku hledat.
Ve svém pokoji nebyla. U Matěje nebyla, v ložnici nebyla.
Že by hrála na schovávanou? To nikdy moc dlouho nevydrží.
Prošel jsem všechny místnosti a skříně v patře, všechny v přízemí.
Kačka nikde. Bylo docela hezky, takže co třeba v altánku? Kdyby si vzala bundu, mohla by být tam.
Nebyla. Bunda visela na zábradlí. Boty byly pod schody. Takže musí být doma.
Jakási podivná nejistota se mi začala vkrádat do přemýšlení o tom, kde Kačka vězí.
Tak znova. Teď už to není hra.
"Kačko?"
Nic.
Znovu všechny místnosti, kůlna, altán, houštiny na zahradě, bazén, rybníček … vrátka za humna jsou zavřená … Kačka nikde.
"Matěji, kdys' jí viděl naposled?"
"Nevim, já jsem se muckal se želvama. Ale asi dvacet minut před tím, než jsi přijel."
Telefon doma nenechala, takže Kačce zavolám … telefon je nedostupný!
Situace je čím dál vážnější. Ve vyhledávači polohy telefonů je Kaččin mobil přítomný v 15:55 doma. Pak se odhlásil a zmizel. Další poloha není k dispozici. Takže ve čtyři byla Kačka ještě doma. Já přijel tak před půl šestou. Ale kde je Kačka teď? Má doma školní bundu, školní boty, školní tašku …
Zavolal jsem mépilnéHaničce, která byla kdesi na setkání s pěveckým sborem.
Ne, ani s ní Kačka není. Je skoro šest a má jít na autobus … od půl sedmý má sbor ona.
"Matěji, je to vážný, Kačka se někam ztratila. Musím jí jet hledat. Buď doma, kdyby se ozvala nebo vrátila."
Vyjel jsem ke stanici autobusu a počkal, až odjede. Kačka v něm nebyla, ani nenastoupila.
Drama pokračovalo v čím dál hustší atmosféře.
Dojel jsem do školy, kde měla mít sbor. Paní učitelka už tam byla, Kačka ne.
"Ne, ještě tu nebyla …"
Prohledali jsme učebny, ředitelnu, šatnu. Kačka nikde.
Právě měl přijet autobus. Jel jsem mu naproti, jestli nepřistoupila někde cestou. Jestli nebyla u kamarádky …
Nevystoupila. Nebyla tam.
Tak a teď jsem v koncích.
Pojedu ještě domů, jestli jí někde cestou nenajdu … a pak. Pak vážně nevím. Volat na policii? No asi jo. Tohle je vážný, tohle se ještě nikdy nestalo …
Zvoní telefon.
Paní učitelka.
V roztržitosti jsem hovor odmítl, místo abych ho přijal.
Asi se chce zeptat, jestli Kačka byla u toho autobusu …
Zavolal jsem zpátky. Co jí mám asi tak říct?
Že jsem Kačku nenašel a že jedu na policii?
"Ahoj tati. To jsem já."
"Kačko?"
"No já jsem …"
"Nic mi neříkej, jdu za tebou do školy."
Ve škole Kačka provinile čekala s paní učitelkou.
"Tatínku, já jsem si spletla hodiny a šla na autobus o hodinu dřív a tak jsem si řekla, že počkám tady ve škole, ale nahoře ve výtvarce a vybil se mi mobil a nemohla jsem ti zavolat a teď jsem šla dolů, že už bude sbor a …"
Paní učitelka laskavě vyjádřila účast s takovou událostí i obdiv nad tím, že jsem hned nespustil litánie.
"Však doma jí nakrájím na kostičky!" Pravil jsem ve svatém rozhořčení.
"Tak to mě pozvěte na guláš," odtušila pohotově paní učitelka, což mě rozveselilo, jelikož tenhle humor já můžu.
No … guláš nakonec nebyl, ale podrobně a dlouze jsme si vysvětlili, jak je potřeba, abychom o sobě věděli a že nestačí na půl huby ve dveřích oznámit duchem nepřítomnému bratrovi, co je nahoře za dveřma ve svým pokoji u terária: "čau, já jdu na sbor", aniž bych si ověřil, že mě ten, co se mucká se želvama slyšel.
Právě tenhle moment totiž způsobil tu pátrací akci.
Kačka si myslela, že jí Matěj vnímá a že odpověděl a odešla v jiné bundě, v jiných botách s vybitým telefonem a o hodinu dřív.
Matěj se muckal dál se želvama a dění v domě nevnímal.
Inu tak. Alespoň, že ty želvy mu neutekly.

jinovatka v sedm

Ale přece to znáte s tou půlkou kuřete. Felix Holzmann tím bavil publikum jakou dobu. On sní kuře, druhej nesní nic, ale průměrně snědli oba půlku kuřete. Inu hra čísel může být velmi ošidná. Čehož hodlám právě teď využít, jelikož letošní počasí je toho druhu, že neustále vyvolává údiv.
Máme venku dva teploměry. Jeden od meteostanice, u zdi plotu, chráněný břečťanem jako radiačním štítem - tedy slunce na něj nesvítí a mylné denní špičky neukazuje. Ten druhý je kuchyňský - tedy čidlo má na domě zvenku na servení straně fasády. Ukazujou rozdílně. Jsou holt nastavenej každej jinak a v povolené toleranci se liší asi o 1,3°C. To je tolerance zanedbatelná, ovšem v případě hraničních teplot už jde do tuhého. Ne snad že by teploměry zatuhly, ale obrazně řečeno už se začnou hádat, jestli mrzne nebo ještě ne.
A tahle situace nastala dneska ráno v sedm hodin.
Ten kuchyňský ukazuje, že je -0,5°C (v šest bylo -0,2°C) a tudíž už mrzne.
Ten na plotě má do nuly ještě 0,8°C (v šest bylo 1,1°C).
Pokud bych je chtěl rozsoudit, podíval bych se na nejbližší meteostanici ČHMÚ … a to je támhle v Libuši - a ta teď ukazuje 0,4°C. Ovšem na jiných místech republiky - a není to nutně na horách - se teploty pohybují v rozmezí +4,3°C / -2,5°C (v šest to bylo +3,8°C / -3,1°C)
Ať je to jak chce, lze poměrně s úspěchem tvrdit, že na větší části území už dneska ráno mrzlo - a k tomu jsem se chtěl dostat. Ještě před týdnem klesaly ranní teploty nanejvýš ke 14°C a denní byly nad 26°C.
Takový podzimní skok nepamatuju. Leda snad v roce 1978 na Silvestra, kdy bylo přes den nějakých +15°C, navečer sprchlo a přes noc přišel mráz, bylo nějakých -3°C, z cest se stala ledovka a já nemoh' z oslavy domů, jelikož všechny autobusy na Jižním Městě doklouzaly akorát tak do škarpy. Tak to snad dneska nehrozí, až takovej rychlej skok to není, ale ranní mrazík na konci září nebývá zas tak často.
Pranostika k tomu říká jen to, že Na svatého Cypriána chladno bývá často z rána.
To se nedá popřít - a pro nevěřící Tomáše tu mám ranní dokument - jinovatku na střeše altánu na zahrádce dnes ráno v sedm:

altan_180926

těšit se na Přízrak

Před lety jsem si tu někdy během Vánoc ukládal na pokračování pamětnický komiks z roku 1968. Tenkrát, když vycházely ve Slovíčku - sobotní příloze Svobodného slova, jsem ty seriály přímo hltal, kromě jiného i proto, že k hltání moc jiných komiksových seriálů jaksi nebylo. Došlo i na vystřižení a uschování.
Jenomže ty seriály nebyly všechny kompletní. Nedozvěděl jsem se například, jak to bylo s Mahagonovým hausbotem, co se stalo v Hotelu Victoria nebo kdo přesně měl Strach z vesmíru. A tak jsem během let pátral, jestli třeba někdy někdo něco z těch seriálů nevydá. Vydali, ba dokonce i obarvené. Jenonomže jen pár a zrovna ty, které jsem měl kompletní.
Pokusil jsem se tedy vnutit ty komiksy přátelům z Comicscentra, jestli by je nechtěli doplnit a vydat. Kdepak. Nechtěli. Oni jsou na ty americký … tedy ne že bych je nekupoval, ale pořád mi chyběly ty staré, od Miloše Nováka, co je nemám všechny …
No nic. Hledal jsem dál.
Před krátkým časem jsem si pro sebe objevil dalšího vydavatele komiksů, který se zabývá českými starými autory. Přinesl jsem si jeho vydání a usoudil jsem, že právě on by mohl … no nemohl. Napsal mi, že je vydávat nebudou, ale že si můžu koupit jiný … inu, žádnej srdcař, spíš obchodník. Ale mezi řádky odpovědi jsem našel i zmínku o tom, že to stejně bude vydávat někdo jinej …
Ha!
Zapátral jsem a objevil jsem, že se letos na jaře kdosi sháněl přesně po těch komiksech, co mám doma schovaný … a že to bude snad pro Albatros. No to je bomba! Tam znám Ondřeje Müllera! Hned jsem mu napsal. Jestli je pravda to, co jsem vygůglil a jestli nechce půjčit k oskenování to, co mám doma.
A měl jsem to!
Pan Müller mi napsal, že to pravda je, ale že už mají včechny skeny shromážděné a knížka by měla vyjít začátkem příštího roku. No to je báječné. Konečně se dočkám nějakého uceleného vydání komiksů z dílny Miloše Nováka. Už se nemůžu dočkat.
A pokud nejsem sám, koho ty staré kresby stále přitahují, tuhle je pro ukrácení čekání komiks
Přízrak chce tmu, který si tady na svých stránkách už pár let uchovávám, a který vyjde příští rok.
Tož teď už nezbývá, než se jen příjemně těšit na Přízrak.

digitální podzim

Letos by se dalo říct, že máme digitální počasí. Proč zrovna digitální? Protože má jenom dvě polohy. Není to nula nebo jednička, ale pohybuje se to v kategoriích teplo - zima.
Až do konce března bylo zima. Pak najednou z ničehož nic bylo bez varování teplo a to vydrželo celé jaro i léto. Včera nastal podzim a tu máš čerte kropáč: z osmadvacetistupňových teplot tu jsou teploty osmistupňové. Ze sucha je mokro a leje a leje. Jako by někdo někde nainstaloval přepínač jenom se dvěma polohami. Buď zima a mokro nebo horko a sucho. Včera to přepnuli do té zimy.
Pochopitelně si nestěžuju. Je dobře, že prší, ale ty přechody bejvaly delší, aby si člověk stihnul zvyknout. Ještě v pátek jsem se potil v kraťasech, v sobotu celé odpoledne jsme byli v Poděbradech a Matěj byl pořád v tričku a krátkých kalhotách. A neděle už propršela, tlak po poledni téměř zmizel, hodinky začaly vřískat a varovat před bouří a po setmění se strhl takovej lijavec, jakej tu už nejmíň půl roku nebyl. Nebo možná právě půl roku.
Změna počasí se naprosto shoduje s podzimní rovnodenností a tedy se začátkem podzimu. Letos přímo tím digitálním způsobem. Bez přechodu.
Ještě je potřeba doplnit, že si meteostanice zase postavila hlavu a srážkové čidlo odmítlo i po vyčistění a vložení nových baterek pracovat. Pochopitelně mám zálohu a proto vím, že od včerejšího dopoledne až doteď napršelo 30mm. To je hezká porce.

prostředí je důležitý činitel

Prostředí je důležitý činitel … říká Papulus ústy Jana Wericha v předscéně jeho a Voskovcovy hry Caesar.
A já dodávám: … nejen ve vývoji společnosti. Letos máme prostředí do té míry příznivé, že nám konečně dozrály hrozny. Koneckonců bylo na čase. Už nějakou dobu jsme se s moušikovnouHaničkou pokoušeli vypěstovat si na zahrádce nějaké.
Nejdřív jsem tu révu zasadil tuhle před okny a začala hned rodit. Jenomže se to nějak nehodilo esteticky a kdovíjakještě. Réva vykopána, nahrazena meruňkou, která sice kvetla jako orchidej, ale meruňky z ní nebyly a tak též vykopána.
Mezitím jsem révu zasadil támhle u plotu. Tam nebude nikomu vadit, říkal jsem si. A měl jsem pravdu. Nikomu nevadila.
Ze tří sazenic přežily dvě. A kromě toho, že nikomu nevadily, taky se o ně nikdo zvlášť nestaral. A tak jsme si řekli, že jsme asi špatně vybrali. Nechali jsme je růst, ale nic jsme od nich nečekali. Až vloni na podzim mápilnáHanička pravila, že to přece nejde, takhle se o tu révu nestarat a že to zkusí. Zkusila to a vida: vytvořila prostředí do té míry příznivé
… ale to už jsem psal.
Zkrátka: letos máme růžové a modré hrozny a Matěj včera přišel, že jsou děsně dobrý, vynikající a Kačka si je taky pochvaluje.
Tak vida, celé roky nic - a teď: sladké hrozny.
Inu, prostředí je důležitý činitel … i ve vývoji hroznů.

čtvrtá ve vzduchu

Letité pořekadlo "sportem ku zdraví" lze slýchat i v opačném významu. To tehdy, když si jmenovaný sportovec vysportuje místo zdraví nějaké ne-zdraví. Kupříkladu tenisový loket nebo tak něco. Sport pochopitelně neslouží výrobě loktů ani tenisových ani jiných, ale stane se, že holt někde něco už je přes moc.
V neděli se běžel už třetí ročník Břežanské desítky. Byli jsme tam s naším wushu oddílem také potřetí. Kačka doběhla ve své kategorii třetí ze čtyř na půldruhého kilometru, ale Matěj běžel tentokrát štafetu 2 x 5km. Vloni se mu podařilo s kamarádem doběhnout celých deset a letos Tomáš rozhodl, že to zkrátí a poběží každý z účastníků jen půlku. Kluci to rozběhli skvěle a byli čtvrtí za velkejma chlapama, což se počítá.
Jenomže Matěj doběhl do cíle, praštil sebou na trávník a prohlásil, že nemůže chodit. Že při běhu to necítil, ale teď na tu patu nemůže došlápnout. A bylo.
V pondělí se to nezlepšilo a cestou do školy, když jsem omlouval Matěje z budoucích tréninků, mu Tomáš půjčil berle, poněvadž i u nich se tu a tam nějakej ten sportovní úraz přihodí a berle byly po ruce.
V úterý vezla mástarostliváHanička Matěje k lékaři. Naštěstí to dopadlo dobře. Nic přetrženého, jen silně namoženého. Zákaz cvičit a namáhat až do odeznění. Berle nutné. Neprotahovat, nešlapat, nechat být, aby se z toho nestal opakující se případ.
A tak teď náš sportovec chodí o třech nohách a tu čtvrtou opatrně drží ve vzduchu. Že už je to lepší, říká každý den, ale belhá se furt.
Inu … sportem ku zdraví.

doluje jednou za měsíc

"Se tu bavíš vo korunách," děla máspořiváHanička.
"No jo, vo korunách, ale ta marže!"
"A kolik prodáš denně těch zářivek?"
"No asi tak za měsíc jednu, to jo, ale stejně: ta marže…"
Disputaci jsem vyvolal já, neboť mě, mírně řečeno, překvapil rozdíl v cenách zářivky. Tedy trubice do vodního filtru jezírka. Ono je to potřeba vyměnit asi tak jednou za rok. Letos jsem to nechal vypnutý, ale teplé léto rybám ohřálo vodu tak, že už bakterie nestíhají požírat řasy a chca nechca je třeba zažehnout uv lampu - a právě ta má v sobě uv-c trubici/zářivku. Ta se kupuje obvykle jako náhradní díl pro filtry.
A už je to tady.
Žárovku do světla doma si koupíte v kdejakým konzumu. Prostě řeknete, že potřebujete žárovku stovku, pan vedoucí vám řekne, že na příkaz ouředníků z Bruselu už se tyhlety neekologický edisonovky dávno nesměj prodávat, ale že máte dvě možnosti a to buď si koupit tu samou, co jí roky kupujete, ale už to není ta vaše žárovka, ale světelná baňka pro průmyslové použití (!) anebo si koupíte támhletu dvánactiwatovku, co je úsporná, svítí jako stovka, ale stojí desetkrát víc … no však to znáte. A znáte to proto, že kupovat náhradní žárovku do světla je běžné a každej ví.
Jenomže u uv trubic už to tak běžné není a málokdo ví. A tak jsem musel volat do toho obchodu, kde jsem filtr koupil. Paní se mnou jednala jako s tříletým negramotem, ale nakonec mě navedla na jejich stránky, kde jsem si měl objednat tu nejlacinější. Za třistapadesátdevět. Měli i dražší za vosum i devět stovek. Na dotaz, jaká že to je trubice, jsem byl odkázán na popis na stránce. Nechtěla říct. Baba.
A tak jsem četl a četl až jsem vyčetl, že to musí být uv-c s paticí 2g11. Ano, to už je vyšší dívčí, neboť existují ještě i uv-a a uv-b a patic nepočítaně. No ale měl jsem vodítko a cena i chování paní na telefonu mi připadaly málo přijatelné. A vida - tuhle ta samá za 330. A hele, přímo kousek od nás, v Břežanech ta samá za 250! Zkusil jsem to ještě v jednom obchodě, kde ji sice nemají, ale máme tam registraci a zboží prý na dotaz. Dotaz zodpovězen během deseti minut, trubice bude do týdne za 170!
No pánové. To je mi tvorba cen!
Všichni jsou to obchodníci, všichni na tom mají marži. Když si vezmu, že i ten nejlacinější krám nějakou mít musí, pak ta dáma s těma jezírkama musí mít z těch trubic vysloveně zlatej důl.
Ovšem na druhou stranu: doluje tak jednou za měsíc - s těma cenama.

do Miletína pro modlitbičky

Protože ty želvy, co jsme pro ně byli v sobotu, se vylíhly až támhle u Náchoda, napadlo mě, že cestou se můžeme stavit pro modlitbičky. Ony nám děsně chutnají a už jsem je velice dlouho nedovezl. Jenomže oni mají Erbenovi v cukrárně na náměstí otevřeno jen do půl páté, takže bylo jasné, že přijedeme pozdě. Pozdě jsme přijeli i do Hořic, ale naštěstí tam byl ještě jeden krámek otevřený. Tam jsme sice nedostali Miletínské Erbenovy modlitbičky, nýbrž alespoň Hořické Petráčkovy trubičky.
Nu a to byl pochopitelně důvod povídat o tom, jak dědeček také jezdíval po celé republice, ale to ještě za té první republiky, a právě z Miletína a Hořic vozil sladkosti a jak se to unás tradovalo a trubičky jsem znal i já, ale modlitbičky ne, protože ty komunisti zakázali, jelikož to kromě perníku zavánělo i něčím, co bylo proti …
Ty doby jsou naštěstí pryč a Erbenovi dostali zpět svůj dům na náměstí v Miletíně a otevřeli tam znovu svou pekárnu a cukrárnu, co do ní jezdíval dědeček pro modlitbičky. Naučil jsem se to i já a děti už to také znají. Jenomže v sobotu jsme přijeli pozdě.
A tak volám v pondělí k Erbenům, jestli je možné modlitbičky poslat poštou, že jsme to v sobotu nestihli.
Telefon vzal pan Erben. Ten, co jsem ho asi tak před patnácti lety svezl z Miletína do Hořic.
Já tam byl tenkrát zase cestou pro modlitbičky a on cosi potřeboval v Hořicích a tak jsem ho rád přibral do auta. Pan Erben, je to myslím prasynovec Karla Jaromíra, mi povídal o tom, jak chrání ten rodinný recept na modlitbičky jako poklad a že se samozřejmě konkurence naproti přes náměstí snažila jejich modlitbičky napodobit, ale že to není ono a zákazníci to poznají. Jenomže z Miletína do Hořic je to kousek a tak povídání skončilo a rozloučili jsme se.
Nu a včera jsem pana Erbena poznal po hlase. On si mě pamatovat nemohl, ale zeptal jsem se ho. A že prý by si jistě vzpomněl, kdyby mě viděl. A ať si pro modlitbičky raděj přijedu, že pošta je dneska děsně drahá a poštovné by mě stálo moc peněz. Ale i tak, kdybych chtěl, že mi je rádi pošlou, ale bude lepší, když si zavolám příští týden, že to už bude z dovolené zpět jeho paní, ta že tyhle věci vyřizuje. On už jen vypomáhá, jelikož je mu osmdesát.
No to vám bylo úžasný. Zase na mě s panem Erbenem dýchly ty starý dobrý časy.
Myslím, že si budeme muset udělat do Miletína zase co nejdřív výlet.
Pro modlitbičky a pro radost.

votevřem si zoologickou

Být proti a v opozici není nic složitého, to se ví. Například tuhle jsem byl ale zásadně proti. Jelikož další zvíře do domu, to už by bylo moc.
Nejdřív kočkeni - jenomže ti už s námi jsou odjakživa, takže ti se nepočítají.
Pak ryby. Že prý je rybníček bez ryb takovej prázdnej … Byl jsem proti, pochopitelně. A tak máme ryby a starám se o rybníček.
A před prázdninama přišel Matěj s tím, že si pořídí želvu. Tak to už stačí. V žádném případě želvu! Kdo se o ní bude starat?!
MálaskaváHanička mu dělala ambasadora. Že prý měli dlouhé rozhovory o želvách, že si na to všechno sám Matěj ušetří, že si všechno prostuduje, zjistí, zařídí …
No, ukecali mě.
A tak Matěj přes prázdniny studoval želvy, terária, chov, pomůcky, … no prostě všecno, co jste kdy chtěli vědět o želvách a báli jste se zeptat.
V sobotu mu přivezli objednané terárium. Přesně tak, jak si ho domluvil. Ještě si i trval na svém, že má v mailu potvrzenou cenu a cena tady od dopravce na faktuře je o tři stovky vyšší a tak si ty tři stovky uhájil a zaplatil jen cenu předem sjednanou. Terárium jsme donesli do jeho pokoje, hned si ho zařídil, já mu tam instaloval elektriku …
"Tak a kdy tam přijde ta želva?"
"Až si na ní zase, tatínku, ušetřím."
"Aha. A kdy to bude?"
"No, tak za dva, tři měsíce … asi."
"A co kdybych ti na tu želvu půjčil a ty mi to časem splatíš?"
"To by bylo skvělý!"
MánevěřícíHanička kroutila hlavou: "Dyť jsi byl proti želvě, tak co ten vobrat najednou?"
"Dyž já koukám na to terárium a vono je takový prázdný…"
No, nebudu to natahovat. Vzal jsem auto, naložil jsem Matěje a Kačku a jeli jsme přes půl republiky pro želvu.
Když jsme jí s dětmi vybírali, položil jsem panu chovateli otázku, kterou vzkazovala mázvědaváHanička. Šlo o to, zda je lepší mít želvu jednu a jestli jí to nebude vadit, že je sama. Pán odvětil profesionálně, že je to jedno, ale když v přírodě najde člověk želvu, dycky je někde vedle další, že jsou hodně spolu.
Já to tušil, že to na mě byla bouda.
Teď už nešlo bejt v opozici. A tak jsem nechal Kačce vybrat druhou želvu. A že mi jí taky splatí, až bude mít.
Vyfasoval jsem registrační papíry, čísla čipů, návod jak a kde se registrovat a děti si odvážely v krabici želvy dvě.
A takhle to u nás dopadá dycky, dyž jsem proti.
Kočkeny máme dva, ryb plnej rybník a teď k tomu eště přívažkem dvě želvy.
Estli to pude tímhle tempem dál, tak si napřesrok votevřem zoologickou.

frnkly obě

Myslím, že už jsem si tu někdy v minulosti zapsal, jak jsem slyšel pořád někde nad střechou jezdit sekačku a ona to nebyla sekačka, ale motorový rogalo. Od té doby, když ten zvuk slyším, nerozhlížím se po sousedech, abych pozdravil sekáče, ale po nebi, abych našel letce.
Jenomže tuhle sekali nejmíň dva. No proč ne, povídám si, já tuhle taky sekal, ono krapítek sprchlo, tak to roste a je potřeba posekat. Ale takhle pěkně plynule to zní … to nebudou sousedi. No jo, nejsou. Jsou to zas ti letci. Tentokrát dva vedle sebe. Jeden na rogalu, druhej na křídle.
"Co vyvádíš?" tázala se mápřekvapenáHanička, když jsem o překot bpopadl brašnu a tahal z ní aparát a vyměňoval sklo.
"Už to nestihnu."
"Nestihneš co?"
"No ty sekačky ve vzduchu. Dneska jsou dvě."
"Tak se nepřeraz."
"Voni nepočkaj. Už jsou nad domem …"
No nestih' jsem je. Frnkly. Akorát jsem jim stačil udělat momentku zezadu. Tož tuhle jsou - Nirvana na křídle a OK-SZW08 na rogalu.

letci_180912

jsem chlap!

Většinový názor se přiklání k teorii, že pokud jde o vícenásobnou činnost prováděnou zároveň v jednom čase, jsou mužský prostě nemožný a tudíž neschopný vykonávat najednou víc úkonů. Jako například navlíkat korálky, sledovat v televizi Takovou normální rodinku a vést dialog o kvantové fyzice. Připouštím, že když doma rozvinu nějakou myšlenku, a nemusí být zrovna z oblasti kvantové fyziky, samovolně přestanu opravovat myčku a začnu s opravou až ve chvíli, kdy myšlenku dokončím.
To ovšem - podle té teorie - neplatí o pokolení ženském. To zvládá vícenásobnou činnost s přehledem.
Tolik teorie.
Vešel jsem do kuchyně. MojepečliváHanička právě dělala dětem do školy svačinu.
"Prosimtě, budeš vobjednávat nějaký knihy nebo mi vrátíš tu poukázku? Já bych teď něco vobjednal."
"Jo."
"Co jo? Jo, že budeš vobjednávat nebo jo, že mi ji dáš?"
"Jo, že ti ji dám." Pravila mápracovitáHanička a vyšla směrem, kde tušila, že je poukázka."
"Ale teď ne, stačí až potom."
"Jo," děla mástarostliváHanička, vrátila se a jala se balit svačinu.
"Já totiž potřebuju vobjednat matematický tabulky a …"
"Sakra! Do háje! Zas to dělám blbě!"
"???"
"Tady tu svačinu. Mluvíš na mě a já to balím blbě."
"Ale dyť …"
"Nemluv na mě! Jsem chlap! Dyž něco dělám, tak jsem chlap a dyž na mě mluvíš, tak to zvorám. Tak na mě mluv až to dodělám!"
"Aha … já myslel …"
"Povídám: nemluv na mě. Balím svačinu. Jsem chlap!" ukončila dotazování mározumnáHanička.
Přestal jsem konverzovat.
Aby mohla dobalit tu svačinu. Jenom jsem koukal, jak to mé právěprobuzenéHaničce sluší, i když balí svačinu.
Ale mezi náma: Ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádnýho chlapa jsem neviděl.

lepší počasí jsme si nemohli přát

321; 1200; 17,0; 10,5
950; 1011; 13.1; 4,2
3270; 625; -1,3; -13,1

Lepší počasí jsme si nemohli přát.

Ano, použil jsem upravený citát z Cimrmanova Posla z Liptákova a ti, kdož tuší, hádají správně. Půjde dneska o počasí. Ona podivná čísla, ktará mohou naznačovat, že už mi konečně přeskočilo, nejsou známkou šílenství, nýbrž pouhá meteorologická data. Tedy Výška, Tlak, Teplota, Rosný bod. Pochopitelně smyšlená, ale teoreticky by mohla existovat. A o ten rosný bod mi dneska jde.
Poslední týden se počasí drobně změnilo, ale ti, kteří se chodí ráno projít alespoň po zahrádce, neřkuli po louce, jistě zaregistrovali, že je, na rozdíl od prázdninových rán, nějak mokro. Že je rosa.
Hurá! Je rosa!
Je alespoň trošku vlhko a zahrádka po těch suchých a horkých měsících vděčně přijímá každé osvěžení.
No jo, ale odkud se ta rosa vzala, když je pořád tak sucho?
Může za to právě ten rosný bod. Tedy teplota vzduchu, při které vzdušná vlhkost už kondenzuje v mlhu nebo rosu. Přeci jen minulý týden trošku sprchlo a vzdušná vlhkost tedy kapánek vzrostla. Nu a ranní teploty konečně začaly připomínat teploty u nás běžné v tomto období. A jsme u toho. Když se podíváte na první graf z meteostránky, uvidíte, že křivky ranních teplot (to je ta tmavě modrá křivka) se blíží k čáře teplot rosného bodu (zelená křivka). Během dnů, kdy byly ranní teploty sobě nejblíže, byla dokonce v údolí mlha. Teď je alespoň ranní rosa, jelikož u země je ještě chladněji a tak se na trávě vlhkost už sráží.
Nuže tedy, právě teď platí:
322; 1021; 13,5; 9,2 - opravdu, lepší počasí jsme si nemohli přát …

dva mostejčky

Ono tedy o mostech se v poslední době nepíše nijak zvlášť růžově. Tuhle spadne lávka, támhle celej most, jinde lávku radši zbořej celou a most zavřou. Žádná idylka. Tudíž by se mohlo zdát, že nás ty mostní příhody ovlivnily natolik, že i u nás na zahrádce …
Ale kdepak.
My jsme si u pana tesaře ty naše mostky objednali už před rokem, když nám dokončil altánek. Ale znáte to: ještě je třeba dokončit támhleto, pak vyhovět tomuhle, do toho přijdou sem tam nějaké ty zdravotní potíže, pak je vedro k zalknutí a nedá se dělat. Inu: zdrželo se to.
Až teď, v neděli, pánové přijeli. Ony ty naše dva mostejčky nejsou nijak velký. Vejdou se do dodávky. A tak je v té dodávce přivezli, smontovali a usadili na místo. Ještě to přijde izolovat a usadit o nějaký ten centimetr vedle na konečné místo, ale to už je jenom drobnost. Ty hlavní práce už jsou hotovy a po mostech se chodí.
Původní starý mostek je odsunut k odvozu někam k novému majiteli, bude-li o něj stát.
Nu a zahrádka je zas o něco útulnější. Ovšem zdaleka není hotová … ona se tak nějak furt vyvíjí.

mustek1

mustek2

Deadtown

Se mi zdálo vo kovbojích, tak jsem kápku zaspal, no.
Totiž včera jsme byli v Mrtvým městě. V Deadtownu. Nevíte, kde to je? Inu tuhle na smíchovskej náplavce, hned za Železničmím mostem, co tam kousek staví přívoz. Bratři Formanové tam mají postavený velikánský stan. Spíš je to taková obrovitá stodola a tam se to všecko děje. Už se to děje půjdruhého roku po celé Evropě a pokud se nemýlím, právě tady, na náplavce u Železničního mostu na Smíchově bratři Formanové zakončí svoji dobrodružnou výpravu na Divoký západ.
Máte-li rádi divadlo, rychle utíkejte pro lístky, ať se na vás dostane. Včera bylo první pochopitelně vyprodané představení a potrvá to celé do půlky října. A pak konec zvonec. Ale do té doby vás bude pan Petr Forman jako principál uvádět do stodoly, abyste si sedli na lavice a bavili se.
Nebudu tady prozrazovat, co vás čeká, ale vězte, že je to znamenité. Divadlo bratří Formanů je vždycky jiné než ta ostatní a představení, která jsme kdy viděli, byla vždycky skvělá - a jiná.
Tož - pokud to ještě stihnete - hezkou zábavu!
Tuhlec je jeden závdavek:

deadlager

Matějovi o pradědečkovi

Něco takového jsem dělal prvně. Pochopitelně mi dělá radost kapku se šťourat v minulosti a tohle byla dobrá příležitost.
Totiž - jak už je v té Matějově škole zvykem - narychlo si vymysleli jakousi akci, aby bylo co dělat, když se ještě neučí. Že prý aby žáci nachystali nějaké informace o předcích, nejlépe nějak související se vznikem Republiky. No jo, něco tu doma máme - dědečkovy deníky, kroniku … ale má to háček. Matěj měl do šesti trénink a od půl osmý do půl desátý generálku na divadlo, kde dělá kulisáka. To prostě nešlo stihnout. Tak jsem Matějovi tu krátkou historickou prezentaci o jeho pradědečkovi ve školním duchu udělal sám. Je to nečestné a nesportovní, já vím, ale možná to k něčemu bude.
Nu a když už jsem se s tím dělal, uložím si to i sem - ostatně rubrika pro pamětníky má letos jen jeden příspěvek.
Tož tuhle je ten druhej:



Prdědeček a konec první světové.001

Prdědeček a konec první světové.002

Prdědeček a konec první světové.003

Prdědeček a konec první světové.004

Prdědeček a konec první světové.005

Prdědeček a konec první světové.006

Prdědeček a konec první světové.007

mate kabeli

"Mate kabeli?" Ptal se kdysi dávno jakýsi výstavní dojič na brněnském výstavišti jedné z asistentek na našem firemním stánku. Zaslechl jsem to, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Pak mi kolega, rodem Brňák, přeložil, že ten dobrý muž si nežádal elektrické vodiče, nýbrž tašky. Taška ať už papírová, igelitová či plátěná se v Brně řekne kabela. Je to hezký archaismus, ale jednomu to hned nedoteče, jelikož se to jinde než v Brně nepoužívá moc často.
Nicméně archaismem jsou i ty výstavy. Už se jich dlouhé roky núčastníme, poněvadž to pozbylo smyslu i účelu a zbyly jen ty vzpomínky. Když jde tedy o kabely, vzpomenu si na Brno.
Včera jsem vzpomínal celý den.
Mám totiž kabel k hodinkám. Přesněji měl jsem. Ještě před týdnem jsem ho měl. Včera jsem ale už neměl kabel ani kabeli. Vypařil se. A hodinky mi bezzvučně vyčítaly, že jsem je nenabil a tudíž mi neukážou, kolik je hodin. Počal jsem kabel hledat. V šuplíku. V tašce. Na stole. V kanceláři pod stolem. Tamtéž opět v šuplíku. Ve skříni. Pod klávesnicí. Ve futrále externího disku …
Kabel nebyl.
Těžko jsem se smiřoval s tím, že jsem ho ztratil. Hodinky bez kabelu nejdou. Musím koupit nový? … houby! Ten kus drátu si v krámě počítají za sedum stovek! To by musel bejt zlatej! A tak jsem přijel večer domů z jakési úvodní schůze a jal se znovu hledat. Znovu šuplík. Jinej šuplík. Další šuplík … nic.
Zmar se plíživě začal vkrádat do mé mysli. Nevzdal jsem to: kde jsem měl naposled ten kabel? V autě!
Prolezl jsem auto skoro celé. Jen motor jsem vynechal. Tam jsem ten kabel určitě neschoval, tím jsem si byl jist. Ovšem dobral jsem se než další jistoty a to té, že v autě kabel také není.
Tak znova: kde jsem ho měl naposled? … vzal jsem si ho do práce, protože hodinky potřebovaly nabít už před týdnem. Jenomže tam jsem na to neměl dost času a nabil je jen trošku. Pak jsem někam pospíchal a kabel … kabel v kanceláři nezůstal. O tom jsem se přesvědčil. V tašce není. Že bych ho dal do kapsy? Ne. V kapse bundy také není. Jaký jsem měl, sakra ten den kalhoty? Tyhle? Co já vim. V džínách kabel taky není. Takže snad už jen tuhle v těch kraťasech.
Trefa!
Byl tam. V kapse v kraťasech jsem ho zapomněl!
Ufff …!
Takže to by bylo. Hodinky už ukazujou čas a já měl pěknou bojovku na půldruhýho dne i s poučením:
Jestli máte nějaký kabely, nedávejte si je do kapsy, jelikož tam je, až je budete potřebovat, rozhodně hledat nebudete.

vidí jenom fleky

Máme na to s mouvzdělanouHaničkou každej jinej pohled. MáveseláHanička má filmy hlavně pro odpočinek, jen aby si u nich nemusela připomínat skutečnost. Prostě na vypnutí přemýšlení. To já rád sdílím, ale mám to i tak, že mě zajímají, řekněme, i vážná filmová díla, děsně rád se hrabu v archivu a i v technické kvalitě filmu a jeho přepisu. Zvlášť to poslední je pouze moje záliba. MánetechnickáHanička technickou kvalitu vůbec neřeší. Je pravda, že s roustoucí velikostí obrazovky občas utrousí poznámku, že je to nějak flekatý, ale to je asi tak všechno, co k tomu dodává.
Včera jsem si donesl zas jeden film pro zábavu. Přemýšlet se u toho nemusí a když divák vystačí s faktem, že Arnie zase zvítězí, je to zábava na pořád ještě letní večer jako dělaná. Ovšem tentokrát šlo o u nás stále ještě vyjímečnou kvalitu přepisu. 4K UHD filmů máme doslova pár. A tak jsem si liboval, jak je vidět filmové zrno originálního třicet let starého negativu, kresba je skvělá i ve tmě a ve starších přepisech zastřených scénách, světla že nejsou vypálená a dynamika obrazu je skvělá ikdyž se s nějakým UHD tenkrát nepracovalo. Ani nemohlo, protože se o ničem takovém nevědělo. No prostě film je v novém kabátě možná v lepší technické kvalitě, než býval v kinech. Ne že bych ho někdy v Americe v kině viděl, ale tak nějak mám ten dojem.
Nu tak jsem si to užíval až do chvíle, kdy skončilo promítání.
"A proč to balíš?" tázala se mázvědaváHanička při pohledu na odnášený přehrávač.
"No, tenhle přehrávač přeci normálně nepotřebujeme. To je ten UHD jen na tyhle filmy."
"Aha."
Měl jsem tomu "aha" rozumět. Ale nerozuměl:
"Těch filmů máme přece jen pár a tak ty ostatní nemá smysl na tomhle pouštět."
"A to jako že tenhle byl nějakej lepší?"
"No přeci ta kresba ve stínech a dynamika a …"
"Ty myslíš ty fleky?"
"No to je přeci přirozená vlastnost třicet let starýho negativu a to zrno …"
"Tak flekatej film přeci nestojí za tu práci. Dyť jsou to vyhozený peníze. Nic na tom není."
"Ale ty předchozí přepisy byly daleko horší, tohle je špičková technická kvalita, kterou je vůbec možný z toho negativu dostat…"
"Já viděla jen ty fleky. Za ty fleky sou to vyhozený peníze."
"….!!!"
A hotovo. Je rozhodnuto. Vážení technicky smýšlející filmoví obdivovatelé, neberte to tak vážně, to 4K UHD. Běžný nepoučený divák nám ty naše řeči nezbaští. Zvlášť, když v tom obraze vidí furt jenom ty fleky …

čtyřicátej třetí v řadě

Jakživo jsem od vrchnosti nic nechtěl ani nedostal. Tedy kromě toho, a to přiznávám, co konzumuje každý v tomhle státě. To jest vzdělání a zdravotní péči. Ovšem ta zdravotní péče je sporná, jelikož jsem prolezlej zdravím, čímž jaksi není v podstatě za co čerpat fondy. Pochopitelně je to pohled zjednodušený, ale zjednodušit ho je v tomto případě docela potřebné. A to proto, aby bylo možné tady ukázat že jsem si včera poprvé v životě řek' vo nějakej příspěvek na něco.
V rámci předvolebních tahanic a povolebních koalic se tahá a koaluje kdekdo s kdekým a hlavně radši nikdo s nikým, aby se neupatlal vod cizejch názorů. A kladou se podmínky, aby se pak mohlo ukazovat na to, co my jsme prosadili a voni nesplnili … ale to je politika a ta sem nepatří. Nicméně důsledek této je, že náš kraj Středočeský v tomto koalování vykoledoval dětské jízdné zdarma. A to plošně pouze podle věku.
Je tu i další novota a to ta, že i tak je jízdné pro děti i důchodce za čtvrtinu. A tu čtvrtinu kraj vrátí, pokud se jedná o dojíždění do školy. Tak nějak jsem si řek', že když plošně podle věku, nebudu truhlík, a prvně v životě si taky vo něco řeknu.
Zavolal jsem na kraj - tam na to máme přidělenýho pana inženýra. Ten mě laskavě navedl na elektronický formulář k vyplnění a odeslání. A že to zastupitelstvo, až se sejde, posoudí a v případě, že shledá vše v souladu se směrnicemi, nařízeními a vesmíru během vůbec, již uhrazené roční jízdné pro Kačku a Matěje mi prý vrátí.
Tož jsem vyplnil dvě cetličky a odeslal je na radnici. Byl jsem čtyřicátej třetí v řadě - to podle čísla přijatýho podání. A estli mě hejtman vylosuje, dostanu svůj, vlastně dětskej, první příspěvek v životě od vrchnosti.
Jenom teď nevím, estli se nemám stydět, takhle škemrat. Ale co, dyž všici, tak všici.

Amidalu jsem poznal

To letos vzácné a očekávané počasí nastalo v pátek. A v sobotu už pršelo a v neděli jakbysmet. Dneska pršelo už nad ránem a zdá se, že to bude pokračovat. Zatím spadlo nějakých 17mm za dva dny. Je to dobrá zpráva. Navíc ty letošní báječné prázdniny skončily dokonalou změnou počasí - tedy ochlazením a deštěm, což je ideální pro nástup do školy, neboť co venku, když prší. Ve škole je líp.
Nu a protože i u nás jsou dva školáci, dějí se drobné přípravy. Například kupování lítačky na celý rok nebo malování tabule na stěnu. To si totiž vyvzpomněl Matěj. Že existuje takovej nátěr, co vypadá jako normální barva na zeď, ale když to uschne, tak se na to dá malovat a zase mazat. Jako na tabuli. A tak jsme s Matějem tu barvu, co mu málaskaváHanička pořídila, matírali na stěnu. Já měl jen hlas poradní a staral jsem se o přípravu. Hlavní slovo s válečkem měl Matěj. A šlo mu to náramně.
K jedné hodině odpolední v sobotu už jsme byli hotoví a zatím už Kačka uvařila oběd!
Ta vám je šikovná.
Prostě přišla, jestli máme ty klobásy a kolik česneku a rajčat se dává do té omáčky na špagety - no a jen jsme skončili, už bylo na stole.
Máme my to ale šikovný děti.
Nu a v neděli jsem si vzal jako záminku koupi lítačky pro oba bez fronty a zajeli jsme jaksi "cestou" do kina. Poslední prázdninový kino - typicky letní pohádka o tom, kterak megalodon hlavního hrdinu nakonec přeci jen nesežral. Pobavili jsme se a užili si i nedělní odpolední čtení. A to už večer přijela másnaživáHanička s výsledkem dvoudenního workshopu - naučila se kreslit portrét! Žádnej Michalangelo z ní zatím není, ale princeznu Amidalu jsem poznal, takže něco se naučit musela.
Tedy to vám byl zase báječnej víkend.
A teď hurá do školy!