WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

diagnóza

Určit diagnózu je vždycky potíž. U pana doktora jako v servisu. Je tedy pravda, že jsem včera měl telefonický hovor s dotazem, jestli je normální, aby člověku v servisu při běžné prohlídce nabourali auto, což pochopitelně normální není a tam je diagnóza hned jasná: pryč od takového servisu.
Jsou jiné případy, kdy to tak jasné není.
Tak například v pondělí se mě cestou do divadla mápozornáHanička ptala, jestli to taky slyším, to klepání.
"Jo. Na zejtra jsem vobjednanej k panu Hrubýmu a von mi to čidlo, co klepe, vymění spolu s volejem a kolama."
U pana Hrubého jsem tedy včera nechal auto a nová čidla náklonu vozu s tím, že jsme oba při jízdě poslouchali, co to klepe a jestli jsem udělal správnou diagnózu.
"Podívám se na to a uvidíme. Když to bude ono, čidlo tam dám to nový nebo i obě, když bude potřeba," pravil pan Hrubý.
Nu a večer to bylo. Filtry, olej, letní kola, narovnanej nárazník a klepání.
"Už to neklepe," povídá pan Hrubý.
"To je prima. A vyměnil jste to čidlo jenom jedno nebo obě?"
"Žádný."
"Tak jste ho rozhejbal?"
"Nerozhejbal. Vono to nebylo čidlo."
"A co to teda klepalo?"
"Von to byl stabilizátor. Nějak tam zatuh' v tom loži. Tak jsem to rozhejbal a trošku promáznul. Kdyby se to ozvalo, dejte vědět. Já tam dám jinej. To je ten novej, co jsem ho měnil vloni. Klidně to může bejt na reklamaci."
"A to je dobrý. Když to nebude klepat, tak je to v pořádku."
Nu, neklepe to.
Takhle nějak si představuju servis a diagnózu.