2018

Pověst o panně Miladě

To, že mi před očima zmizel Kolín, to je jen drobná příhoda ze sobotního výletu. Já jsem byl totiž desítky roků zvyklej jezdit z Kutný Hory přes Kolín přímo, jenomže on už je kolem Kolína přes pět let nový obchvat, čímž se Kolíňákům ulevilo, ale mě to zmátlo, protože na to nejsem zvyklej a už dlouho jsem tudy nejel. Čili: jeda od Kutné Hory očekávám Kolín, vidím ho před sebou a najednou jako by proutkem mávnul - Kolín je pryč. Dřív, než mi z očí zmizel Kolín, byli jsme na Lipnici, Lichnici a skokem i ve vápence v Třemošnici. Nu a na té Lichnici jsem si řekl, že bychom mohli zkusit letos sbírat pověsti z míst, které navštívíme. A protože jednu si pamatuju ještě z dětsví, na Lichnici jsem si ji na Dívčím kameni našel a díky moderním technologiím nemusel opisovat. Stačilo ofotit a nechat převést do textu. Jenom korektury jsem musel udělat a to je raz dva.
Nuže tady je první letošní pověst z hradu Lichnice o panně Miladě v plném znění přímo z hradu:

Pověst o panně Miladě

Statečný pán hradu Lichnice netrpělivě očekával
narození svého syna , který by se měl stát dědicem jeho
bohatství a proslavit rod dalšími slavnýıni činy. Těšil se však
marně. Místo chlapce se narodila dcera, kterou otec přivítal
zamračenou tváří.
Léta plynula a krásná Milada nahradila otci záhy syna. Byla
statnější než ostatrıí děvčata a vyhledávala spíše chlapecké zábavy.
Otec ji naučil jezdit na koni a zacházet se zbraněmi. Provázela ho na
každém lovu a pronásledovala zvěř s odvahou, která udivovala. Byla
tak silná, že dovedla zkrotiti splašené koně.
Otec se radoval, že je statečná, přitom však zapomínal, že její
srdce tvrdne, že se Milada stává bezcitnou.
A pak se stalo, co nikdo nečekal. Jednou za bouřlivé noci
vracel se rytíř z Čáslavi. Dojel šťastně na návrší, tam však burácení
hromu jeho koně tak vyděsilo, že se náhle vzepjal a uháněl
k Lovětínské rokli. Marně se rytíř snažil zachránit. Jediný skok a
zřítil se s koněm do temné hlubiny.
Krásná Milada osiřela a stala se hradní parní. Nad otcovou
mrtvolou vzplála nenávistí k zákeřnýın skalám a pevně se rozhodla, že
si zamiluje jen toho muže, který bude vzdorovat všem jejich
nástrahám.
Brzy se sjížděli ze všech stran rytíři, aby získali sličnou a
bohatou nevěstu, ale Milada byla lhostejná ke všem jejich nabídkám.
Dala rozhlásit po celém kraji, že si vezme za manžela jen toho rytíře,
který vyjede v plné zbroji na osudný sráz nad Lovětínskou roklí a tam
se s koněm třikráte otočí.
Po této zprávě přijížděli mnozí rytíři, aby si prohlédli ono
místo, které mělo rozhodnout o jejich osudu, a vraceli se zklamaně ke
svým domovům. Jiní spoléhali na svou jezdeckou dovednost a vjeli
odvážně po úzkém hřebenu na nebezpečný vrcholek zrádné skály.
Jenže ta byla hladká a tvrdá, takže se na ní nezachytily ani
nejostřejší podkovy.
Bezcitná Milada tak posílala rytíře na jistou smrt, jako by jí
nezáleželo na životech mladých lidí. Ba někdy jí zahrál kolem úst
posupný úsměv, když se odvážný rytíř řítil do hlubiny.
Rytíř za rytířem padal do temné hlubiny a Milada se o jejich
mrtvoly nestarala. Jediný rytíř Jetřich se pádem do kamenité rokle
nezabil. Kovář, který žil u rybníka, našel náhodou těžce zraněného
v hustém smrčí. S matkou a dcerou odnesli nebohého rytíře do
kovárny, kde ho pozomě prohlédli a ošetřili. Rytíře se jim podařilo
zachránit.
Zpráva o tvrdém srdci krásné Milady se rozletěla široko
daleko a s ní i pověst o tom. že dívka osudný kámen očarovala, že tak
záměrně ničí všechny nápadníky. Od té doby se rytíři hradu vyhýbali.
Už jenom zřídka se přihlásil další odvážlivec a pyšná Milada málokdy
sledovala z okna arkýře hradní věže jeho zoufalý pokus.
Teprve po delší době se objevil před hradní bránou sličný rytíř
s kuší a s toulcem ostrých šípů. Milada rozkázala, aby ho vpustili do
hradu, a pohlédla zkoumavě na jeho štít, kde chyběl erb. Rytíř
vypravoval Miladě o dalekých krajích které procestoval, hrál jí na
loutnu a zpíval dlouho do nocí teskné písně.
Milada se nemohla dočkat rána. Stala se z ní přes noc
neuvěřitelná změna. Poprvé v životě se vyděsila, když pomyslela, že
její krásný společník může zákrátko ležet v propasti. Mohla však
odvolat svou krutou podmínku?
Přála si, aby se neznárnému rytíři úkol podařil, neboť se
chtěla stát jeho ženou.
Jakmile vyšlo slunce, chystal se rytíř k těžké zkoušce. Osedlal
koně, prohlédl pozomě jeho podkovy a cosi do nich obratně vložil.
Potom si pověsil na rámě kuši, k pásu toulec se šípy, vyšvihl se do
sedla a vyjel z brány.
Služebnictvo spěchalo na hradby, aby odtud sledovalo
statečného jezdce, Milada stála ve věžním arkýři a nemohla se nasytit
pohledu na zmužilého rytíře.
Hle, už vjel po strmé stezce na skalní útes a začal se s koněm
otáčet, Jednou, dvakrát, třikrát . . . . . . .
Milada zapomněla dýchat. Srdce se jí sevřelo úzkostí, tvář
smrtelně zbledla, oči hleděly jako v horečce.
A vtom už rytíř vítězně zavýskl a rozjel se sebevědomě proti
hradu, v jehož arkýři stála Milada.
Jásot zaplavil celý hrad.Rytíř zastavil koně pod Miladiııým
arkýřem, a když mu dívka nadšeně zamávala, zvolal silným hlasem:
,,Splnil jsem svůj úkol. Přemohl jsem zákeřné skály i tvou lest.
Vím, že jsi dala kámen uhladit a bezcitně posílala na smrt desítky
mladých mužů. Démanty, které jsem vložil do podkov svému koni, mi
umožnily stát se jejich mstitelem. Zde máš odplatu za svou
ukrutnost!"
Vytrhl z toulce šíp, napjal kuši a vystřelil. Než se Milada
vzpanrıatovala, projel jí srdcem ostrý šíp. Na hradě nastal zmatek,
nikdo nevěděl, co má dělat. Když se čeled' konečně dostala do
arkýře, byla už jejich paní mrtvá. A rytíř mezitím zmizel, jako by se
pod ním slehla země.