2017
o jiných krajích

38 minut

Zvykl jsem si sledovat dopravní informace před jízdou i během jízdy. Ono se to vyplatí. Jako včera. To jsem se vracel z Vysočiny přes Jihlavu, když mi to hned na začátku cesty ukázalo lakonické: čas dojezdu prodloužen o 38 mimut. Pátral jsem, o co jde a dopátral se jakési hromadné nehody na dálnici.
Nu což. Mám se péct v autě nebo si dát kafe v Jihlavě? Pochopitelně zvítězilo kafe. Zaparkoval jsem na náměstí a těšil se na něco ke čtení, něco sladkého k snídani a kafe. Jenomže já byl v Jihlavě.
"No a co má bejt?", ptáte se.
"Nic", pravím.
A vo to de: vůbec nic.
V deset ráno bych v takovým městě s historickým centrem (a odpornou bolševickou zrůdou uprostřed náměstí) čekal turisty s baťúžkama, rodinky v čele s tatínkem a mapou, zmrzlinu, nějakou tu kavárničku se slunečníkem … prostě prázdniny v plném proudu. Jenomže tady nic. Vůbec nic. Vydal jsem se na průzkum kolem náměstí. Z jedné uličky vycházelo víc lidí, tedy přesněji řečeno, v jedné uličce byli lidi. Jinde ne. Vydal jsem se proti proudu. Šli z kostela. Jediní živí jihlavští byli tou dobou v kostele.
Pátral jsem dál a vrátil se prázdnými uličkami nahoru na náměstí. Muzeum … nikde nikdo. Vedle: Kavárna muzeum. Otevřeno? Otevřeno! Vešel jsem. Byl jsem jedinej kromě slečny, která právě otevřela.
"Dobrý den, hledám, kde bych si moh' dát kafe, dort a něco ke čtení."
"Tak to jste tu správně."
Jo, byl jsem tam správně. Vlevo od vchodu byla knihovna. Kavárenská knihovna. Na kavárnu hodně velká. Potkal jsem takovou i v Nymburce.
Vybral jsem si dort, dva zmrzlé chlebíčky ( … a nebude vám vydit, že je na nich led? … nebude… ) a knížku od pana Horníčka.
Dostal jsem k tomu hrnek kafe a bylo mi fajn.
Něco jsem snědl, něco vypil, pár stránek přečetl a když jsem odcházel, nebylo v Jihlavě na náměstí opět téměř nikoho. Usoudil jsem tedy, že Jihlava v neděli o prázdninách spí minimálně do jedenácti. Mně se spát nechtělo a tak jsem jel domů. Dálnice už byla volná.

jak je to s mříží

Kačka si poctivě píše deníček a to i na táboře, což mě těší, poněvadž deníček se hodí. Těší mě to pochopitelně i proto, že to má Kačka ode mě. Nu a tak píšeme deník oba. Teď mi ho v autě četla, když jsem jí včera vezl z koňského tábora. Nezapomněla tam poznamenat, že jsem byli cestou tam na zámku na obědě a že se těší, že až pojedeme zpátky, zase se na zámku stavíme. Jenomže nenapsala na jakým zámku.
Tož já to musím napravit.
Měl jsem naplánovanou časovou rezervu, kdyby na dálnici jely kolony pomaleji, než je zdrávo. Rychlost byla přijatelná a tudíž jsme stihli náhradní plán, který zahrnoval právě ten oběd na zámku. Tedy ve Slavkově na zámku. A to si Kačka ne a ne nějak zapamatovat. Natož pak Austerlitz. To už vůbec ne. Nu a tak jsme jeli i zpátky na ten zámek a už ve dveřích jsme slečně hlásili, že jak jsme jí minulý pátek slíbili, že se ve čtvrtek stavíme zas, tak jsme tady. Slečna si nás pamatovala a vyslovila profesionální potěšení, což i nás potěšilo.
Sděli jsme u stejného stolu a stejně jako před týdnemjsem přemýšlel, proč je ta těžká kovaná mříž na jednom místě přerušená. Přeříznutá? Nedodělaná? Když nevím, tak se zeptám. No jo, ale ani slečna nevěděla a tak jsem jí to dal za úkol. Až zase příště pojedeme kolem Slavkova, stavíme se na zámku na oběd a pak nám to řekne. Nebude to nijak brzy, takže by měla mít dost času na to, zjistit nám, jak je to s tou mříží. Nu a my se k tomu výtečnému obědu třeba i něco dozvíme o zámku.
Tož příště zase někdy na Slavkově a kdybyste náhodou někdo věděl, proč je v té mříži vzadu v restauraci na okně u krbu ta mezera, co tam nemá být, napište. Mně to vrtá hlavou.