o lidech
bez pudru
17/05/12 06:14
Přepudrovat si nos je ve vybrané společnosti
naprostou samozřejmostí. Nebudete přeci na odiv vystavovat, jak se
vám blejská raťafák, to je pochopitelné. Dámy za tím účelem nosí v
kabelce aparátek se zrcátkem, polštářkem a pudrem - tedy pudřenku.
Tu pak používají při každé vhodné příležitosti, aby odstranily lesk
z míst, kam nepatří.
Čímž se zásadně liší od automobilistů, kteří naopak lesk vyžadují, neboť zaprášená haubna nesvědčí o pečlivé starosti o dopravní prostředek. Ale to je jiná historie. Zpět k dámám.
Jdu tuhle po Újezdě a mladá dáma tam na lavičce cosi kutí. Á, to bude zrcátko, říkám si z dálky a přibližuje se, pozoruji, jak si slečna něčím šmrdlá ksichtík, čučíc do zrcátka. Zřejmě si pudruje nos, aby se jí na sluníčku neblejskal. Zblízka to bylo jinak. Slečna se sice šmrdlala, to ano, zřejmě to nedělala prvně, ale do zrcátka nekoukala. Kdepak.
Místo zrcátka držela telefon a pudrovaný nos si promítala na obrazovce chytrého mobilu.
Pokrok.
Zrcátek netřeba, máme místo toho chytrý telefony. A kdyby to nešlo pudrem, určitě se najde uvnitř té krabičky nějakej chytrej prográmek, kterej vám ten ksichtík zkrášlí i bez pudru.
Inu - málo platný, takovej telefon je dneska víceúčelové zařízení a k pudrování nosu přímo vyzývá.
Čímž se zásadně liší od automobilistů, kteří naopak lesk vyžadují, neboť zaprášená haubna nesvědčí o pečlivé starosti o dopravní prostředek. Ale to je jiná historie. Zpět k dámám.
Jdu tuhle po Újezdě a mladá dáma tam na lavičce cosi kutí. Á, to bude zrcátko, říkám si z dálky a přibližuje se, pozoruji, jak si slečna něčím šmrdlá ksichtík, čučíc do zrcátka. Zřejmě si pudruje nos, aby se jí na sluníčku neblejskal. Zblízka to bylo jinak. Slečna se sice šmrdlala, to ano, zřejmě to nedělala prvně, ale do zrcátka nekoukala. Kdepak.
Místo zrcátka držela telefon a pudrovaný nos si promítala na obrazovce chytrého mobilu.
Pokrok.
Zrcátek netřeba, máme místo toho chytrý telefony. A kdyby to nešlo pudrem, určitě se najde uvnitř té krabičky nějakej chytrej prográmek, kterej vám ten ksichtík zkrášlí i bez pudru.
Inu - málo platný, takovej telefon je dneska víceúčelové zařízení a k pudrování nosu přímo vyzývá.
na dvorku
25/04/12 05:55
Dva
kohouti na jednom dvorku, to je vždycky pěkná polízanice. Je úplně
jedno, co jsou ti kohouti zač a na tom dvorku taky pramálo záleží.
Důležité je to, že tam ten druhej nemá co dělat. Ale jak se pozná,
kterej je ten druhej? To jo oč tu běží.
Zrovna včera jsem byl na jednom takovým dvorku. Totiž ani ne tak na dvorku, jako na zastávce tramvaje, u které stál takovej pěknej, betonovej, šťavnatě nadívanej odpadkovej koš. U koše bezdomovec. Byl to jeho koš. Majetnicky ho poplácával a znalecky hodnotil jeho obsah. Pozorně skenoval jeho náplň a tu a tam vyzobl nějakou drobnůstku. No znáte to: máte před sebou prostřenou tabuli, je celá vaše a jen tak pro radost si z ní tu a tam něco uždibujete.
Ovšem žádné štěstí netrvá věčně.
Na obzoru, tedy na druhém konci refíže, se objevil nevítaný bezdomovec. Koš skýtal tolik výzev, že jim nešlo odolat. Ten první, původní vlastník, registroval konkurenci, hnedle se napřímil, rychle vytáh pár nezbytností a zařadil je mezi ostatní inventář po kapsách. A zůstal u koše vartovat. Ten novej to vzal jako povolení k prohlídce a zabořil se lačně do pokladnice s nepřeberným nebo možná s dosud nepřebraným pokladem.
Původní vlastník ještě na poslední chvíli cosi vytáh', skryl to v ruce, kterou k sobě tiskl a s pohledem správce mnoha nemovitostí, který musí ještě do večera obstarat všechen svůj svěřený inventář, odkráčel za dalším, blíže nespecifikovaným eldorádem.
Ten druhej vítězoslavně doloval. Majetnicky se k koši tiskl, neboť dobře věděl, že laskomin skrývá ještě dost a dost. Teď byl on jediným kohoutem na dvorku.
Zrovna včera jsem byl na jednom takovým dvorku. Totiž ani ne tak na dvorku, jako na zastávce tramvaje, u které stál takovej pěknej, betonovej, šťavnatě nadívanej odpadkovej koš. U koše bezdomovec. Byl to jeho koš. Majetnicky ho poplácával a znalecky hodnotil jeho obsah. Pozorně skenoval jeho náplň a tu a tam vyzobl nějakou drobnůstku. No znáte to: máte před sebou prostřenou tabuli, je celá vaše a jen tak pro radost si z ní tu a tam něco uždibujete.
Ovšem žádné štěstí netrvá věčně.
Na obzoru, tedy na druhém konci refíže, se objevil nevítaný bezdomovec. Koš skýtal tolik výzev, že jim nešlo odolat. Ten první, původní vlastník, registroval konkurenci, hnedle se napřímil, rychle vytáh pár nezbytností a zařadil je mezi ostatní inventář po kapsách. A zůstal u koše vartovat. Ten novej to vzal jako povolení k prohlídce a zabořil se lačně do pokladnice s nepřeberným nebo možná s dosud nepřebraným pokladem.
Původní vlastník ještě na poslední chvíli cosi vytáh', skryl to v ruce, kterou k sobě tiskl a s pohledem správce mnoha nemovitostí, který musí ještě do večera obstarat všechen svůj svěřený inventář, odkráčel za dalším, blíže nespecifikovaným eldorádem.
Ten druhej vítězoslavně doloval. Majetnicky se k koši tiskl, neboť dobře věděl, že laskomin skrývá ještě dost a dost. Teď byl on jediným kohoutem na dvorku.
koho jsem to potkal?
19/04/12 05:57
Včerejší
večeři jsem vyhrál v tombole, což je pro mě událost nevídaná,
jelikož jsem jakživo nic nevyhrál, natož pak v tombole. Tudíž bylo
třeba si takové výhry považovat, tedy jsem si považoval a dostavil
se včas.
Profesní přátelé, kteří tu trachtaci pořádali jsou navíc veskrze příjemní lidé, takže jedinou starost, kterou jsem si dělal bylo, co jim tam sakra budu vykládat, poněvadž, jak známo, jsem člověk do společnosti se nehodící a vtipem či salónním šarmem neobdařený.
Jdu tedy takhle po nábřeží kolem Novotného lávky, kde jsem naproti nechal auto a vcházím do Křížovnické ulice. Naproti Klementinu je u kostela Svatého Františka z Assisi takové podloubíčko. Brodíte se tam skrz turisty, což láká pochopitelně i všelijaké živly, například žebráky. Jeden tam klečel. Takovej slušně voblečenej člověk. Jenom mi přišlo divný, jako bych ho od někud znal. No, šel jsem dál a protože jsem měl ještě čas, zamířil jsem na Alšovo nábřeží.
Najednou, kde se vzal tu se vzal, ten samej žebrák. Dívám se na něj a najednou mi došlo, odkud ho znám. To není možný. To přece nemůže bejt hostitel, kterej mě dnes pozval na večeři. Leda, že by snad zkoušel nějakej experiment, to by snad možný bylo, ale zrovna teď …? Zkoumal jsem individuum podrobněji a - byla to mýlka. Oddechl jsem si , holt už se trochu šeřilo a pozorovací podmínky nebyly úplně ideální.
No nic, budu mít aspoň historku k lepšímu.
Když na to byla chvilka, povídám hostiteli, že jsem ho dneska už dvakrát potkal, jak žebrá v okolí restaurace, ale že jsem nakonec zjistil, že to nebyl on a že to byla taková žertovná záměna.
Radek se na mě kouk a povídá s profesní lehkostí:
"No co myslíš, ta večeře něco stojí a ceny nejsou nejnižší, třeba jsem si v rámci experimntu chtěl zkusit, jestli si dokážu vyžebrat na večeři …"
Účel historky byl splněn. Ovšem v oku hostitelově se zaleskla taková veselá jiskřička jisté míry pobavení. A já si od té chvíle nejsem úplně jist, koho jsem to vlastně potkal, ostatně s psychologama člověk nikdy úplně neví, na čem doopravdy je. Jediný, co mi tam falíruje je, že tu večeři nakonec platil kartou.
Profesní přátelé, kteří tu trachtaci pořádali jsou navíc veskrze příjemní lidé, takže jedinou starost, kterou jsem si dělal bylo, co jim tam sakra budu vykládat, poněvadž, jak známo, jsem člověk do společnosti se nehodící a vtipem či salónním šarmem neobdařený.
Jdu tedy takhle po nábřeží kolem Novotného lávky, kde jsem naproti nechal auto a vcházím do Křížovnické ulice. Naproti Klementinu je u kostela Svatého Františka z Assisi takové podloubíčko. Brodíte se tam skrz turisty, což láká pochopitelně i všelijaké živly, například žebráky. Jeden tam klečel. Takovej slušně voblečenej člověk. Jenom mi přišlo divný, jako bych ho od někud znal. No, šel jsem dál a protože jsem měl ještě čas, zamířil jsem na Alšovo nábřeží.
Najednou, kde se vzal tu se vzal, ten samej žebrák. Dívám se na něj a najednou mi došlo, odkud ho znám. To není možný. To přece nemůže bejt hostitel, kterej mě dnes pozval na večeři. Leda, že by snad zkoušel nějakej experiment, to by snad možný bylo, ale zrovna teď …? Zkoumal jsem individuum podrobněji a - byla to mýlka. Oddechl jsem si , holt už se trochu šeřilo a pozorovací podmínky nebyly úplně ideální.
No nic, budu mít aspoň historku k lepšímu.
Když na to byla chvilka, povídám hostiteli, že jsem ho dneska už dvakrát potkal, jak žebrá v okolí restaurace, ale že jsem nakonec zjistil, že to nebyl on a že to byla taková žertovná záměna.
Radek se na mě kouk a povídá s profesní lehkostí:
"No co myslíš, ta večeře něco stojí a ceny nejsou nejnižší, třeba jsem si v rámci experimntu chtěl zkusit, jestli si dokážu vyžebrat na večeři …"
Účel historky byl splněn. Ovšem v oku hostitelově se zaleskla taková veselá jiskřička jisté míry pobavení. A já si od té chvíle nejsem úplně jist, koho jsem to vlastně potkal, ostatně s psychologama člověk nikdy úplně neví, na čem doopravdy je. Jediný, co mi tam falíruje je, že tu večeři nakonec platil kartou.
vyjímečně
07/02/12 06:07
Po ránu
už je jenom -14°C, což je proti včerejší dvacítce úplná brnkačka.
Zato se snesl z oblohy sněhový poprašek, aby bylo trochu bílo, což
je. Tož jsem to hned zametl, aby nebylo kluzko, což zatím
není.
Včera byl po ránu opravdu pořádnej samec. To mi způsobilo jakési hnutí mysli a ve Vraném u šraňků jsem vzal stopaře. Takového mladíka spoře oděného. V autě mi jektal zubama.
"Já vám eště trochu přitopím," povídám.
"To ne-není potřeba. Tady je komfortně," pravil stopař.
"No, nic moc, ale oproti venku je tu líp. Hlásili v rádiu, že všude padají teplotní rekordy a na Šumavě naměřili skoro devětatřicet pod nulou."
"Jo, my s mámou nenastartovali auto. Tak jsme se rozdělili a šli jsme stopovat v týhle zimě, abysme se dostali do Prahy."
"Tak to mám radost, že jsem vzal zrovna vás. Já už stopaře normálně neberu."
"?"
"A to vod tý doby, co mi jeden pán, co jsem ho bral pravidelně, prozradil, že už vlakem nejezdí. Že ten, co mu zrovna ujel, že mu neujel, že ho ani nestíhal. Že je to takhle autem pohodlnější."
"Aha, tak to jsem rád. Dneska se mi to vážně hodilo."
"No jo. A kam to bude?"
"Jenom do Komořan, tam za masnu."
Vyložil jsem mládence v Komořanech. On si šel po svých a já jsem si moh' zcela vyjímečně vybarvit modré okénko za dobrý skutek.
Včera byl po ránu opravdu pořádnej samec. To mi způsobilo jakési hnutí mysli a ve Vraném u šraňků jsem vzal stopaře. Takového mladíka spoře oděného. V autě mi jektal zubama.
"Já vám eště trochu přitopím," povídám.
"To ne-není potřeba. Tady je komfortně," pravil stopař.
"No, nic moc, ale oproti venku je tu líp. Hlásili v rádiu, že všude padají teplotní rekordy a na Šumavě naměřili skoro devětatřicet pod nulou."
"Jo, my s mámou nenastartovali auto. Tak jsme se rozdělili a šli jsme stopovat v týhle zimě, abysme se dostali do Prahy."
"Tak to mám radost, že jsem vzal zrovna vás. Já už stopaře normálně neberu."
"?"
"A to vod tý doby, co mi jeden pán, co jsem ho bral pravidelně, prozradil, že už vlakem nejezdí. Že ten, co mu zrovna ujel, že mu neujel, že ho ani nestíhal. Že je to takhle autem pohodlnější."
"Aha, tak to jsem rád. Dneska se mi to vážně hodilo."
"No jo. A kam to bude?"
"Jenom do Komořan, tam za masnu."
Vyložil jsem mládence v Komořanech. On si šel po svých a já jsem si moh' zcela vyjímečně vybarvit modré okénko za dobrý skutek.
na kolík
02/02/12 06:40
Tuhle jsem
nakous' tu příhodu, která měla včera svůj konec. Konec dobrý,
všechno dobré, ale…
Nač chodit kolem horké kaše. Ulomil jsem vrata, no.
Jak podotkla mávšímaváHanička, tentokrát pravidlo "kde nepomůže hrubá síla, pomůže síla ještě hrubší" sice platilo, ale ne úplně bez následků. Ta vrata se prostě onehdá zkřížila, obě vrátně šly proti sobě a vzájemně se do sebe zakously, což způsobilo vznik uzavřených vrat, která nejdou otevřít. No tak jsem za to trochu vzal a ono se to otevřelo, jenomže v tom taky trochu křuplo, čímž se dostavil extrém opačného charakteru. Tedy vrata otevřená, která nejdou zavřít. I povolal jsem pány odborníky, věc popsal a vyjádřil tušení, že by tam v té převodovce mohl být přestřižený střižný kolík, jelikož to se v takových případech stává. Aby se neulomilo nic jinýho, prostě se střihne kolík, kterej tam za tímto účelelm je nalíčenej.
Pánové si převodovku odvezli a my zavírali vrata - no na kolík.
Předevčírem zavolali. Že je to prý v háji, že je to celý rozsypaný a že se musí koupit převodovka nová. A určili sumu nikoliv zanedbatelnou, skoro se mi chce napsat hanebnou.
Na výběr nebylo a pán po dohodě přijel včera. Všechno namontoval, seřídil, vrata jsou ve stavu otevíracím i zavíracím a to tehdy, kdy my chceme.
A teď to poučení. Nechal jsem si přivézt tu rozbitou převodovku. Byla úplně v pořádku až na jedno - pochopitelně to hlavní - kolo. To bylo prasklé na tři kusy. Žádný kolík na střih se nekonal a náhradní díly se nedodávají. Jen celá převodovka. A přitom by to spravilo jen jedno kolo, který , kdyby to byl pořádnej poctivě obrobenej výkovek - jako, že nebyl - by mohlo stát tak nejvejš patnáct stovek i s pozlacením. Jo, ale na tohle se holt už dneska nehraje, dneska se vy měňuje. Kdepak zlatý český ručičky. Bejvávalo!
pozn.: dnes zatím nejnižší letošní teplota -16°C
Nač chodit kolem horké kaše. Ulomil jsem vrata, no.
Jak podotkla mávšímaváHanička, tentokrát pravidlo "kde nepomůže hrubá síla, pomůže síla ještě hrubší" sice platilo, ale ne úplně bez následků. Ta vrata se prostě onehdá zkřížila, obě vrátně šly proti sobě a vzájemně se do sebe zakously, což způsobilo vznik uzavřených vrat, která nejdou otevřít. No tak jsem za to trochu vzal a ono se to otevřelo, jenomže v tom taky trochu křuplo, čímž se dostavil extrém opačného charakteru. Tedy vrata otevřená, která nejdou zavřít. I povolal jsem pány odborníky, věc popsal a vyjádřil tušení, že by tam v té převodovce mohl být přestřižený střižný kolík, jelikož to se v takových případech stává. Aby se neulomilo nic jinýho, prostě se střihne kolík, kterej tam za tímto účelelm je nalíčenej.
Pánové si převodovku odvezli a my zavírali vrata - no na kolík.
Předevčírem zavolali. Že je to prý v háji, že je to celý rozsypaný a že se musí koupit převodovka nová. A určili sumu nikoliv zanedbatelnou, skoro se mi chce napsat hanebnou.
Na výběr nebylo a pán po dohodě přijel včera. Všechno namontoval, seřídil, vrata jsou ve stavu otevíracím i zavíracím a to tehdy, kdy my chceme.
A teď to poučení. Nechal jsem si přivézt tu rozbitou převodovku. Byla úplně v pořádku až na jedno - pochopitelně to hlavní - kolo. To bylo prasklé na tři kusy. Žádný kolík na střih se nekonal a náhradní díly se nedodávají. Jen celá převodovka. A přitom by to spravilo jen jedno kolo, který , kdyby to byl pořádnej poctivě obrobenej výkovek - jako, že nebyl - by mohlo stát tak nejvejš patnáct stovek i s pozlacením. Jo, ale na tohle se holt už dneska nehraje, dneska se vy měňuje. Kdepak zlatý český ručičky. Bejvávalo!
pozn.: dnes zatím nejnižší letošní teplota -16°C