2019

Poledne v poledne!

Včera jsem si tu zapsal text o stávce proti klimatu, se kterou tak úplně nesouhlasím, přičemž mě překvapivě zrovna teď napadl cíl stávky jiné, který by právě tou stávkou prosadit šel. Zvláštní je, že to ještě nikdo nezkusil.
Totiž: blíží se nám zase přepnutí na letní čas.
Odborníci se přou, zda to bylo kdy vůbec přínosné a tvrdí, že dnes to proklamované energetické úspory nepřináší vůbec. Laické obyvatelstvo je názorově rozděleno na ty, co změnou času trpí a ty, kteří letní čas vnímají jako nějaký letní bonus s hodinou času navíc. Slyšel jsem v rozhlasu i několik odborných studií o tom, jak takový hodinový časový posun způsobuje citlivým obyvatelům cosi jako slabý JetLeg - tedy odbobu zdravotních potíží, které máme, když přeletíme letadlem několik časových pásem. Tomu rozumím, mně to taky nedělá dobře.
Ovšem letní čas mi nikdy nevadil. I tak vstávám brzo a to, že v létě mám o hodinu víc, mi dělalo radost zvlášť poté, co jsme se s moupracovitouHaničkou začali starat o naši zahradu. To se hodina k dobru náramně hodí.
Jenomže člověk moudří, nabírá zkušenosti a tím se i názory upřesňují, někdy mění. S tím názorem na letní čas je to taky tak. Pořád trvá, že mi to vlastně nevadí. Nevadí to ale taky všem ostatním kolem nás? Tím už si nejsem tak úplně jist. Sledoval jsem tedy tu a tam nějaké ty názory a argumentace letním časem se zabývající. A s velkým překvapením jsem se dozvěděl, že se už nějakou dobu zvažuje, že se vrátíme zpátky k celoročnímu jednotnému času. Ale není to prý jen tak. Musí proběhnout jednání a posuzování a shoda a potom, světe div se, ještě i stanovení, který čas si vybereme jako ten celoroční. Bude celoroční zimní nebo celoroční letní? Ptají se fištróni.
Panenko skákavá!
Co je to za mudrce!? Jenom proto, aby se vidělo, že mají hlavu dost pomazanou, začnou mudrovat, který z časů by bylo dobré zavést.
No přece ten normální, sluneční, co je poledne v poledne. Tak je to tu už pár miliard let a docela se to osvědčilo.
Tož tu mám pro studenty námět na další stávku a hned přidám i šťepné heslo do čela průvodu:
Poledne v poledne!

takhle stačí

No já vim. Teda vim, že nic nevim, čili vode mě nejni hezký udělovat moudra. A tak jsem včera hartusil jen sám sobě , jak vim, že ta fotka je mizerná a že je fuk, že jich je sedum, abych si moh' vybrat.
Dostal jsem totiž obrázky takové pracovní skupinky a že prý abych je ňák v editoru vylepšil, aby se na ně dalo koukat na velkým plátně.
Začalo to tím, že jsem si je nemoh' stáhnout z úschovny. Normálně je to otázka minut, včera to ani za půldruhý hodiny zkoušení nešlo a furt to padalo. Nakonec jsem to vzal přes jinou síťovou linku a přes telefon a povedlo se.
Tak a teď co s tím.
Všechno ve tmě, slaboučkej blesk dokázal akorát nabarvit voči na červeno, šum jako by tam sněžilo.
S tím se nedá nic dělat.
Kdepak, nic jsem neřikal, nikam nevolal a zkusil s tím i tak něco udělat.
Kresba se skoro ztratila, všichni tam vypadají jako strašidla, ti vzadu jsou černý jak bota, pozadí mizerný, skleněný, s odleskama od blesku … no vyslovená paráda.
Nemá smysl se s tím prát. Prostě tuhle stáhnem šum jasu, tady to vyžehlíme, stáhnem odlesky, vytáhnem stíny, votevřem to v editoru, vyretušujem králičí voči, nasadíme mocný doplňky, potáhnem jezdcem, rozzáříme zářivé, potlačíme tmavé a maličko to rozostříme … no fuj!
Láteřil jsem u třech vybraných fotek, ale jen tady doma u počítače.
Hotovo. Lepší to nebude.
Poslal jsem to zpátky.
Před chvílí přišla máveseláHanička.
"Není to nic moc," povídám.
"Jo, já už jsem viděla, že's to poslal. Tak dík."
"A chceš to vidět?"
"Tak ukaž."
"No, dobrý je to."
"Hmmmm….!"
No, je to.
Je to, jak to je. Vono to takhle stačí. Darmo se tím trápit.

co to bylo za člověka

Jsem si jel předevčírem pro jedno číslo. Jo, pro číslo. Dneska se prodává kde co. Tohle číslo je na kartičce v krabičce. Na té kartičce je překryté stíracím lakem a je děsně dlouhý. Ne, není to žádné dárkové balení stíracího losu. Je to speciální prodloužená záruka určená pro jeden typ fotoapárátů. Koupíte, setřete, zapíšete do registrační karty a máte záruku dohromady na pět a půl roku. To v případě aparátu tohohle typu má rozhodně smysl.
A tak si vezu z Vysočan tuhle kartičku v krabičce, sedím v metru a tu přistoupí trojice. Dva z trojice jsou mladíci, ten třetí je stařík. No, on tedy ten pán žádný stařík nebyl, moh' bejt vo pár pátků starší, než já, ale svou vizáží se ke staříkům s rozježeným dlouhým vlasem a vousem hlásil.
A začala živá diskuze. A odkudpak prý chlapci jsou a jestli jsou v Praze poprvé a jestli se jim líbí tuhleta děvčata, co stojí vedle a co vy, dámy, mluvíte francouzky? Ne? Tak anglicky? Trošku? To nevadí, já vás seznámím. … Stařík bavil společnost. Mladíci byli anglicky mluvící, slečny pravděpodobně odněkud z východu, snad z Ruska a s angličtinou ani se staříkem si moc zadávat nechtěly. Načež mládenci vystoupili a stařík zůstal. Prokazatelně k sobě nepatřili.
Sedl si ke mně.
A jestli prý mluvím anglicky.
Trošku, povídám.
A stařík začal. Že je z Kanady a jestli já jsem z Prahy. A kolik prej mám dětí a že prej von má taky tři. A že tu prej učí angličtinu a … přešel do češtiny, jelikož se ptal paní, co seděla vedle, estli mluví anglicky nebo francouzsky a ta mu neodpověděla, takže to zkusil po našem. Paní se evidentně nechtěla bavit ani česky a tak stařík obrátil svoji pozornost zpátky ke mně.
Ani nevím jak, ale začal cosi o historii a protože jsem mu v tom rámusu ve vagónu v metru nerozumněl, měl za to, že je třeba mi sdělit, že bych si měl historii nastudovat a že Ameriku ovládá židovskej kapitál. Tak mu povídám, že si to úplně tak nemyslím a že jsem v Izraeli dvakrát byl a že je to docela pracovitej národ a že …
Copak pracovitej, ale ovládá celej svět svejma prachama. Stařík vytáh' zmačkanou dolarovku a ukazoval mi tu pyramidu s tím vševidoucím vokem. Chtěl jsem mu oponovat, že jiná spiklenecká teorie zase tvrdí, že jsou to zednářský symboly a kdoví, jak je to s tou světovládou, jenomže to už jsme byli na Andělu a já musel vystoupit.
Stařík pravil, že to bylo najs mě potkat a už se otáčel po dalším cíli, na který by mohl soustředit svůj vodopád výřečnosti.
Zvláštní … docela by mě zajímalo, co to bylo doopravdy za člověka.

kouzlo oživování

Soused, pan Žák, je neuvěřitelně milý člověk. To, že se mu zalíbil můj deník a že si v něm začal číst a nahrávat své čtení, to už jsem si tu zapsal v červnu loňského roku. Jenomže pak to pokračovalo, vznikla rubrika mluwené woleschko a do konce roku už pan Žák načetl čtrnáct pokračování, přičemž některá dokonce zdvojená.
A protože je pan Žák neúnavný a pilný, pokračuje v práci a v povídání a v nahrávání. A já se nestačím divit, co se to všechno v minulosti událo a na co jsem dávno zapomněl. Takhle čtené je to skoro jako bych to prožíval znovu a můj deník kouzelně ožívá laskavým přednesem profesionála.
To vám je báječné!
Vřelé díky, milý pane Žáku!
Však posuďte sami:

Kubík, Dvě věže

Za dveře, Umí chválit

Beton, Jak česat švestku

strom

To vám je tak: člověk si to nachystá, připraví si cajky, všechno klape, sluníčko začne vycházet tam, kde vyjít má, jsou kapku mraky, ale s tím se počítá, stačí chvilku počkat a kousek popojít, jenom …
… jenom se nesmí objevit někdo, kdo chce dělat totéž, ale jinak.
Nuže jak píšu: ten strom fotím rád a často. Konečně přišla ta chvíle, kdy nasněžilo dost, umrzlo to, vyjasnilo se, … podmínky perfektní. A pak přijel člověk, zaparkoval na příjezdové cestě a začal s mobilem běhat kolem stromu, protože si tu krásu taky chtěl vyfotit. Přesně v ten okamžik toho správného světla. Překážel. Překážel zleva, překážel zprava, pak zepředu a ještě aby to dotáhl, běžel na obzor a překážel zezadu.
Co na to říct?
Snad to napřesrok stihnu, jestli nasněží a vyčasí se a budou podmínky a … a nikoho dalšího už to nenapadne.
Tož tak. Tuhle je ten strom:

strom_190205

Šíleně smutná rapsódie

Kdepak kritik, nedejpříroda ještě navíc kritik filmovej - nic takovýho nejsem. Ani bejt nemůžu, poněvadž na to nemám ani vzdělání ani bumášku. To co můžu, je říkat nebo psát si, co chci. Na to ovšem bumášku mít nemusím. Má to pochopitelně tu nevýhodu, že na kritiky lidstvo dá, zatím co na mě ne, což na druhou stranu není mojí ambicí.
Tudíž si tu můžu napsat, že mě dneska zase jednou potěšil pan Soukup ve svém dnešním zápisu na
Zóně. Čtu ho pravidelně už proto, že máme pravděpodobně stejnou krevní a filmovou skupinu. Já tedy jako divák - amatér, on jako zasvěcený odborník.
Ne, dneska tu nebudu psát o kvalitách Tarkovského filmů. Je to daleko prostší. Je to o Kvínech. Tedy o skupině Queen. Já je jakživo neposlouchal. Velmi často byl kolem mě někdo, kdo říkal, že jsou skvělý, že je to parádní muzika, že to hejbe celym světem a tak. Se mnou to jakživo nehlo. Ba dokonce mámuzikálníHanička, jinak docela tichamilovná, si občas vzpomene, že "to byly tenkrát písničky…"
No, nebyly. Ale jak řikám - já na to nemám vzdělání ani bumášku a jsem pouhým divákem - amatérem, v případě hudby amatérem posluchačem. Naštěstí má člověk tu možnost poslouchat nebo dívat se na něco jinýho. Čímž není nutně dáno, že to, co se mi nelíbí, je špatný. Prostě na to nemám šuplík.
Ale jak jsem lety tuhle skupinu úplně vypustil z paměti, nadokázal jsem argumentovat, proč vlastně ty báječný Kvíny nemám rád a neposlouchám je. Zvlášť teď, dyž světem hejbe ten úžasnej film vo nich. Musel jsem se spokojit s tím, co jsem teď napsal. Prostě se mi ta muzika jenom nelíbí. Ale proč, to jsem zapomněl.
Až dneska mi to pan Soukup na své Zóně připomněl. Já to měl a mám úplně stejně jako on: " … muziku Queen jsem si zařadil někam mezi dechovku a Helenu Vondráčkovou …"
Na dechovku ani na Helenku bych na koncert ani do kina nikdy nešel. Když tedy pominu Šíleně smutnou princeznu.
Takže jsem z té povinnosti jít jako všichni do kina vyvlečenej i přesto, že se zřejmě bude jednat o Šíleně smutnou rapsódii.