2017

není potřeba sluneční

Zatím co v rybníčku máme žaby, v bazénu jsou řasy. Tedy ne snad, že by rybníček byl čistej jako slovo boží, janomže do jezírka k těm žabám nějaká ta vodní flora patří, ostatně kdyby to bylo úplně čistý a bez rostlinstva, to by se tam ty obojživelníci cejtili jak ve vaně a mohlo by je třeba napadnout chtít po nás eště šampón a kartáč na záda.
V koupacím bazénu je však přítomnost flory nežádoucí. Proto jsem začal s chlorováním, které je přes zimu zbytečné. Taky má bazén novou plachtu sluneční. Ta stará se už doslova rozpadla a skončila v kontejneru na plasty. No a ta nová se teď nějaký ten den bude rovnat a protahovat, než jí ostřihnu na ten správnej tvar a začne sloužit jak má, tedy ohřívat vodu.
A jsme u té drobné příhody.
Trochu pofukuje vítr. Proto jsem kraje plachty přečuhující přes okraje bazénu zatížil čedičovými kvádříky. Haklíky se tomu říká.
Jsou dost těžký, to bude držet, říkám si. A vono houby. Včera odpoledne jsem musel v jednom rohu dva z těch haklíků lovit síťkou z bazénu. Ne, žádnej zázrak se nekonal, neplavaly, šly ke dnu jak zednický třísky, ale to mě překvapilo, že takovej malej kousek plachty stačil, aby je pozvedl, popotáhl půl metru a sešoup je do vody. Holt ten vítr i v tak malým růžku plachty má dost velkou sílu.
A vůbec to nemusí bejt vítr sluneční. Stačí vobyčejnej.

Bufotes viridis

Ona ta žaba je obojživelník, jenomže to neznamená, že by v obou živlech byla doma furt. Taková ropucha zelená je převážně tvorem suchozemským a vodním se stává, jenom když jde o rozmnožení rodu. Takže obojživelníkem sice je, ale jen na oko a na jaře. A ani ta naše, co tu každý rok trilkuje zjara pod okny, není vyjímkou. Občas jsme jí nacházeli v rybníčku, ale trvalé sídlo v něm nemá. A taky v té vodě nemůže být věčně. A to je právě ta potíž.
Včera ráno koukám, žába po svém zvyku veze na zádech žabáka a snaží se dostat z vody na břeh. Bodejď, že jí to nejde. Klouže to, teče proti ní voda z potůčku a navíc má na zádech pěkně naložíno. A to jsem jim tam schválně nechal plovoucí polínko, aby se měly žaby čeho zachytit. Ale to ne, polínko nevyhovuje. Musí být po jejím a sápe se na břeh. No když to nejde, nedá se nic dělat, musím jí zachránit. Dal jsem jí na ostrůvek k menhiru a jel do města.
Odpoledne byli žaba s žabákem pořád na ostrůvku. Ono je to trochu ve vodě, dejchat se tu dá a je to i na sluníčku. To se jim asi líbilo. Přistrčil jsem si je tedy na druhý kámen, abych jim udělal portrét. Portrét se poved, ale těch přesunů už na ně asi bylo moc. Někam si zalezli a já se teď půjdu podívat, jestli zas nepotřebujou zachránit.
A tuhlec je ten portrét naší ropuchy zelené - Bufotes viridis:

Bufotes viridis_170405

ps
zachránit nepotřebujou, jsou na ostrůvku

jako doma

Naštěstí už jsou místo papírového jízdního řádu elektronické pomůcky, kde si ten váš správný spoj najdete líp a rychleji. Když si vzpomenu, jak jsem hledával v těch paírových cihlách nejdřív dráhu, která vede tam, kam chci, pak stranu, na které začínal seznam spojů na té dráze fungujících, pak stanice, kde se přestupuje a zase další trasu … no bylo to na celej večer, naplánovat si cestu. Teď nahodíte aplikaci, zadáte jména počáteční a cílové stanice a už jen prohlížíte, kterej čas se vám bude nejvíc hodit, případně, jak dlouho ta cesta trvá, abyste sice nevyjeli o hodinu dřív, ale necestovali oklikami o dvě hodiny dýl. Jak je vidět, v něčem se ta elektronická doba obyčejnému člověku přeci jen hodí.
Hodila se i mně včera, když jsem si plánoval cestu domů z Malé Chuchle. Čtenářové woleschka a pražáci vědí, kde to je a ti, kteří ne, nechť jsou spraveni o tom, že je to vesnička na jižním okraji Prahy, která se stala její součástí. Tedy tu jezdí městský i příměstský autobus. Je to k nám kousek. Ale!
Pochopitelně je tu zas nějaké ale.
Je to na levém břehu Vltavy. My žijeme na pravém břehu řeky. Po cestách a jediném mostu je to k nám nějakých dvacet minut. Jenomže když použijete hromadnou dopravu, je to jinak. Buď musíte zpátky do Prahy a jet třema či čtyřma autobusama oklikou nebo naším směrem přes Zbraslav. A tam máte dvě možnosti. Buď jedete přes ten most a chytíte vlak nebo jedete dál a vystoupíte u přívozu a přes Vltavu vás převeze převozník.
Chvilku jsem plánoval tu romantickou variantu s převozníkem, ale vzhledem k tomu, že náš autobus, kterej řídí pan řidič Jaroušek, navazuje na vlak, zvolil jsem tu variantu s vlakem. Takže dva autobusy, vlak (měl zpoždění pět minut) a ještě jeden autobus (ten na nás čekal). No, je to hodina a skoro deset minut.
Jediný, co člověka potěší je to, že náš pan řidič se se všema zná a zdravíme se a přejeme si hezkej den a tak … inu, jako doma.

zase ten dub

Tenhle dub vysloveně člověka přitahuje.
Jednou za čas si ho musím vyfotit a většinou je to velice zdařilý kýč. Ovšem co je to kýč?
Ať si to každý přebere.
A že je sníh modrej.? No bodejď, že je modrej, dyž teprve svítalo a obloha ho barvila víc, než denní světlo.
A že sou ty barvy přepálený. No jsou, jasně že jsou.
A mně se to tak líbí.

strom_170120