o rodině
vyhrál
09/05/12 05:46
"Tatínku," ozval se Matýsek z vysílačky, "my jsme
spadli …"
Znělo to vzlykavě a naléhavě, tedy to nebyla hra.
"Copak se stalo?"
"My jsme spadli na cestě a Kačce teče krev a já jsem si rozbil koleno."
"To bude v pořádku, Matýsku, kdepak jste?"
"Tady, jak jezdíme lesem k hřišti, v Březovské ulici."
"Hned jsem tam."
Autem je to minutka, ale přesto Marýsek ještě volal.
"Tatínku, ale rychle …"
Našel jsem je u hřiště, natahovali moldánky oba, helmy na řidítkách, koloběžka postavená na cestě, Kačka poškrábaná, Matýsek nešťastnej.
"To nic není," pravil jsem po zjištění, že helma Kačce zachránila hlavu a že má jen malou dirku na čele, tak na jeden steh.
"Hned vás naložím a jedeme to očistit domů. Matýsku jseš moc šikovnej, žes' mě takhle zavolal."
Naskládal jsem děti na sedačky, koloběžku do kufru a natošup jsme to otočili domů.
"Chystej vodu, gázu, šití, za chvilku jsme doma," hlásil jsem méstarostlivéHaničce po cestě.
Odřeniny a ranku jsme ošetřili, Kačka z toho leknutí hned usnula a Matýsek vyprávěl, že vjeli v plné rychlosti na nějaké bláto a že se jim to smeklo a Kačka že spadla první a on na ní.
"Ale jsi moc šikovnej, že jsi zavolal o pomoc."
"To my se ve škole učíme. Vždycky závodíme, kdo řekne první všechno, co se má říct do telefonu. Co se stalo, komu se to stalo, kde se to stalo, a … a já vždycky prohraju, protože vždycky zapomenu na to poslední."
"Ale dneska jsi to udělal moc dobře - vlastně jsi vyhrál. A taky teď už víte, proč nosíte na kolo a na koloběžku helmu a proč vám s sebou dávám vysílačku. Jsi moc šikovnej."
Tak, to by bylo za náma, Matěj si vyzkoušel zavolat první pomoc, Kačka má na čele další jizvičku a její helma je na odpis.
A od včera ta rozbitá helma slouží jako hmatatelná připomínka toho, že nosit helmu na kolo i koloběžku je naprostá nezbytnost.
Znělo to vzlykavě a naléhavě, tedy to nebyla hra.
"Copak se stalo?"
"My jsme spadli na cestě a Kačce teče krev a já jsem si rozbil koleno."
"To bude v pořádku, Matýsku, kdepak jste?"
"Tady, jak jezdíme lesem k hřišti, v Březovské ulici."
"Hned jsem tam."
Autem je to minutka, ale přesto Marýsek ještě volal.
"Tatínku, ale rychle …"
Našel jsem je u hřiště, natahovali moldánky oba, helmy na řidítkách, koloběžka postavená na cestě, Kačka poškrábaná, Matýsek nešťastnej.
"To nic není," pravil jsem po zjištění, že helma Kačce zachránila hlavu a že má jen malou dirku na čele, tak na jeden steh.
"Hned vás naložím a jedeme to očistit domů. Matýsku jseš moc šikovnej, žes' mě takhle zavolal."
Naskládal jsem děti na sedačky, koloběžku do kufru a natošup jsme to otočili domů.
"Chystej vodu, gázu, šití, za chvilku jsme doma," hlásil jsem méstarostlivéHaničce po cestě.
Odřeniny a ranku jsme ošetřili, Kačka z toho leknutí hned usnula a Matýsek vyprávěl, že vjeli v plné rychlosti na nějaké bláto a že se jim to smeklo a Kačka že spadla první a on na ní.
"Ale jsi moc šikovnej, že jsi zavolal o pomoc."
"To my se ve škole učíme. Vždycky závodíme, kdo řekne první všechno, co se má říct do telefonu. Co se stalo, komu se to stalo, kde se to stalo, a … a já vždycky prohraju, protože vždycky zapomenu na to poslední."
"Ale dneska jsi to udělal moc dobře - vlastně jsi vyhrál. A taky teď už víte, proč nosíte na kolo a na koloběžku helmu a proč vám s sebou dávám vysílačku. Jsi moc šikovnej."
Tak, to by bylo za náma, Matěj si vyzkoušel zavolat první pomoc, Kačka má na čele další jizvičku a její helma je na odpis.
A od včera ta rozbitá helma slouží jako hmatatelná připomínka toho, že nosit helmu na kolo i koloběžku je naprostá nezbytnost.
permanentní neklid
23/04/12 05:46
"Ale já
si chci hrát v pokojíčku," vyslovila se Kačka.
"A já nechci, protože mě votravuješ," odmítal Matěj.
"Ale tys mi bral plyšáky."
"Protože jich máš spousty."
"Ale když já …"
Znáte to. Chcete mít chvilku klid a v tu ránu se krakeni rozhodnou, že vám předvedou, jak vypadá asertivní komunikace.
Nezbývá, než zasáhnout.
Poslat je jen tak ven není úplně snadné, ale i na to mám recept. Teď, když už je venku tepleji a dá se jezdit na kole či koloběžce, je to daleko snažší. Jenomže na kole objedou kolečko, zjistěj, že kámoši jsou někde jinde, potažmo nejsou v dostupném okolí, a v cuku letu jsou zpátky.
"To už jste zpátky?"
"Ale tatínku, my už jsme objeli Oleško."
"No tak jo. A co si vzít takhle koloběžku. Už je nabitá."
"Jó!!"
"Tak já vám jí nachystám. Vezmeš si Matýsku, vysílačku a Kačku naložíš na stupátko a pojedete se projet."
"Jó!!"
A tak vyvedu elektrickou koloběžku, děti si nastoupí, provedeme zkoušku spojení a jede se."
"Ahoój!"
"A jed'te opatrně!"
"No jo."
Čímž se děti vypaří. Jenomže za čtvrt hodiny začnete mít starost.
"Nejsou pryč nějak moc dlouho?" ozve se mástarostliváHanička.
"Já jim zavolám."
"Matýsku?"
"Ano tati," ozve se z vysílačky.
"Kde jste?"
"Na hřišti."
"Aha. Tak buďte opatrní."
"Ano, tati."
Jsou v pořádku, ale stejně nemáte klid, poněvadž nemáte přímý dohled nad tím, co se děje.
Čili z toho plyne poučení, že když klid nejde zařídit, bude lepší si už konečně zvyknout na permanentní neklid.
"A já nechci, protože mě votravuješ," odmítal Matěj.
"Ale tys mi bral plyšáky."
"Protože jich máš spousty."
"Ale když já …"
Znáte to. Chcete mít chvilku klid a v tu ránu se krakeni rozhodnou, že vám předvedou, jak vypadá asertivní komunikace.
Nezbývá, než zasáhnout.
Poslat je jen tak ven není úplně snadné, ale i na to mám recept. Teď, když už je venku tepleji a dá se jezdit na kole či koloběžce, je to daleko snažší. Jenomže na kole objedou kolečko, zjistěj, že kámoši jsou někde jinde, potažmo nejsou v dostupném okolí, a v cuku letu jsou zpátky.
"To už jste zpátky?"
"Ale tatínku, my už jsme objeli Oleško."
"No tak jo. A co si vzít takhle koloběžku. Už je nabitá."
"Jó!!"
"Tak já vám jí nachystám. Vezmeš si Matýsku, vysílačku a Kačku naložíš na stupátko a pojedete se projet."
"Jó!!"
A tak vyvedu elektrickou koloběžku, děti si nastoupí, provedeme zkoušku spojení a jede se."
"Ahoój!"
"A jed'te opatrně!"
"No jo."
Čímž se děti vypaří. Jenomže za čtvrt hodiny začnete mít starost.
"Nejsou pryč nějak moc dlouho?" ozve se mástarostliváHanička.
"Já jim zavolám."
"Matýsku?"
"Ano tati," ozve se z vysílačky.
"Kde jste?"
"Na hřišti."
"Aha. Tak buďte opatrní."
"Ano, tati."
Jsou v pořádku, ale stejně nemáte klid, poněvadž nemáte přímý dohled nad tím, co se děje.
Čili z toho plyne poučení, že když klid nejde zařídit, bude lepší si už konečně zvyknout na permanentní neklid.
století elektřiny
17/04/12 05:50
Století
páry naše děti docela pochopitelně nezažily. Těch pár čmoudících
mašinek, co už viděly, to nevytrhne. O ostatních parních strojích,
dá se říct, nemají ani páru. To ovšem neznamená, že by Matěj nebyl
zvídavej a nezajímala ho technika. Tedy dostupná technika.
Není to dlouho, kdy začal zkoumat, co je uvnitř.
V jeho ruce se začal stále častěji objevovat šroubovák a v jeho pokojíčku lze najít kdejakou součástku.
"Tati, já si to vezmu, jo?"
"No jasně, vem."
Matýsek si odnese přístroj, který přestal fungovat a chceme ho vyhodit, k sobě a začne pitva. Odšroubuje kryt a postupně odebírá jednu desku za druhou, až se dostane k displeji, který vyjme a zkoumá, jak moc tekuté jsou ty tekuté krystaly.
"A tohle je ledka, tu když připojíš k baterce, bude svítit."
"Ty jo! A tahle je červená, tatínku, a tahle modrá."
A tak pokračuje dál, až rozebere krabičku od nefunkční meteostanice na atomy. Včera se pokusil zkombinovat díly od meteostanice s usb rozbočovačem, což se mu sice nepovedlo, ale zase s výhodou obdržel podsvěcovací panýlek.
"A tohle, tatínku, můžu použít jako lampičku."
"No jasně, ale musíš si to připojit k baterce a ne k rádiu ani počítači. Baterku nenejvýš vybiješ nebo zkratuješ, ale funkční zařízení můžeš tím kraťasem vodpálit a to by bylo škoda."
"Aha. A tatínku, co je to vodpálit? A kraťas? A zkratovat?"
Dostal jsem se na chvilku do úzkých a musel se pokusit jednoduše vysvětlit, co a jak. Nějak se mi to povedlo a Matěj byl uspokojen a naladěn k dalším pokusům s elektrickými stroji.
Neboť jak řečno, století páry jsme nechali daleko za sebou a právě u nás začíná zuřit století elektřiny.
Není to dlouho, kdy začal zkoumat, co je uvnitř.
V jeho ruce se začal stále častěji objevovat šroubovák a v jeho pokojíčku lze najít kdejakou součástku.
"Tati, já si to vezmu, jo?"
"No jasně, vem."
Matýsek si odnese přístroj, který přestal fungovat a chceme ho vyhodit, k sobě a začne pitva. Odšroubuje kryt a postupně odebírá jednu desku za druhou, až se dostane k displeji, který vyjme a zkoumá, jak moc tekuté jsou ty tekuté krystaly.
"A tohle je ledka, tu když připojíš k baterce, bude svítit."
"Ty jo! A tahle je červená, tatínku, a tahle modrá."
A tak pokračuje dál, až rozebere krabičku od nefunkční meteostanice na atomy. Včera se pokusil zkombinovat díly od meteostanice s usb rozbočovačem, což se mu sice nepovedlo, ale zase s výhodou obdržel podsvěcovací panýlek.
"A tohle, tatínku, můžu použít jako lampičku."
"No jasně, ale musíš si to připojit k baterce a ne k rádiu ani počítači. Baterku nenejvýš vybiješ nebo zkratuješ, ale funkční zařízení můžeš tím kraťasem vodpálit a to by bylo škoda."
"Aha. A tatínku, co je to vodpálit? A kraťas? A zkratovat?"
Dostal jsem se na chvilku do úzkých a musel se pokusit jednoduše vysvětlit, co a jak. Nějak se mi to povedlo a Matěj byl uspokojen a naladěn k dalším pokusům s elektrickými stroji.
Neboť jak řečno, století páry jsme nechali daleko za sebou a právě u nás začíná zuřit století elektřiny.
ruku nevytahovat
11/04/12 06:02
"Tatínku, pojď se mnou do pokojíčku," žádala si
Kačka.
"Teď ne," odvětil jsem, poněvadž žádala nevhod.
"Ale já tě tam potřebuju," žádala Kačenka důrazněji.
"Ale já si teď povídám s maminkou," přidal jsem argument.
"Ale já tam mám drát," argumentovala též Kačenka a chytla mě za ruku.
"Já mám drátů plnou kůlnu a taky tě tam kvůli tomu netahám," a ty mě navíc taháš za ruku.
"Ale ty tam musíš, ten drát je od rádia a visí tam přes něj," táhla mě Kačenka za ruku nahoru.
"Auúúú, Kačko, dyť mi tu ruku vytaháš!" Začal jsem si s Kačkou hrát.
"Tak už pojď!"
"Copak můžu? Dyť jsi mi vytáhla ruku. Podívej!" pravou jsem vytáh, co nejvíc to šlo a levou jsem skrčil pod triko.
Jak Kačenka dál tahala a tahala, pravá se pořád natahovala a levá zkracovala.
Smáli jsme se oba a Kačka tahala a tahala jako dědek řepu.
"Kačenko, už dost, dyť jsi mi tu ruku úplně vytáhla a ta druhá se mi zkrátila, podívej. Tys to vyvedla!"
Kačka si prohlédla svoje dílo a najednou začala ze smíchu rovnou fňukat. A utekla do pokojíčku.
"Copak se stalo?" ptal jsem se v pokojíčku. Našel jsem jí v postýlce pobrekávat.
"Já ti to nechci říct." Otočila se a za chvilku usnula.
"To by nešlo, musíme jí probudit," pravila mápečliváHanička, "jinak večer neusne."
Kačka se přiloudala. Začala mě zkoušet:
"Ukaž mi ruce."
Ukázal jsem. Ta levá byla o poznání kratší, než ta pravá. V tom triku to šlo šikovně naštelovat.
"Ale teď je srovnej, už."
"Nemůžu, dyť jsi mi tu pravačku vytáhla."
"Tati!"
"No vytáhla, podívej, furt jí mám delší."
"Tatino!"
"Vážně, dyť to vidíš sama."
"Ne, ty mě šidíš! Dej je normálně!"
"To nejde. Jednu mám delší. A o dost."
"Ale to se nně nelíbí. Tati …"
"No tak jo, ale hezky jsme si hráli, ne?"
"Jenomže já myslela, že jsem ti tu ruku vážně vytáhla. A mě to přišlo líto, tak jsem ti to nechtěla říct."
"Ale to byla jenom hra."
"Jenomže jak to mám poznat?"
"No dyť jsme se smáli."
"Ale já jsem plakala, že jsem ti vytáhla ruku."
"Ale teď už vidíš, že mám obě stejný."
"Jo."
"No tak."
"Ale tatínku, až zítra půjdeme do školky, uděláš to zas? Já tě jako budu tahat a ty budeš mít delší ruku a pak to ukážeme dětem, Jo?! To byla totiž legrace."
No prosím, pak se v tom vyznejte. Nejdřív to byla tragédie a teď by mě klidně vokazovala jako dvouhlavý tele. Já myslím, že bude lepší už žádnou ruku nevytahovat.
"Teď ne," odvětil jsem, poněvadž žádala nevhod.
"Ale já tě tam potřebuju," žádala Kačenka důrazněji.
"Ale já si teď povídám s maminkou," přidal jsem argument.
"Ale já tam mám drát," argumentovala též Kačenka a chytla mě za ruku.
"Já mám drátů plnou kůlnu a taky tě tam kvůli tomu netahám," a ty mě navíc taháš za ruku.
"Ale ty tam musíš, ten drát je od rádia a visí tam přes něj," táhla mě Kačenka za ruku nahoru.
"Auúúú, Kačko, dyť mi tu ruku vytaháš!" Začal jsem si s Kačkou hrát.
"Tak už pojď!"
"Copak můžu? Dyť jsi mi vytáhla ruku. Podívej!" pravou jsem vytáh, co nejvíc to šlo a levou jsem skrčil pod triko.
Jak Kačenka dál tahala a tahala, pravá se pořád natahovala a levá zkracovala.
Smáli jsme se oba a Kačka tahala a tahala jako dědek řepu.
"Kačenko, už dost, dyť jsi mi tu ruku úplně vytáhla a ta druhá se mi zkrátila, podívej. Tys to vyvedla!"
Kačka si prohlédla svoje dílo a najednou začala ze smíchu rovnou fňukat. A utekla do pokojíčku.
"Copak se stalo?" ptal jsem se v pokojíčku. Našel jsem jí v postýlce pobrekávat.
"Já ti to nechci říct." Otočila se a za chvilku usnula.
"To by nešlo, musíme jí probudit," pravila mápečliváHanička, "jinak večer neusne."
Kačka se přiloudala. Začala mě zkoušet:
"Ukaž mi ruce."
Ukázal jsem. Ta levá byla o poznání kratší, než ta pravá. V tom triku to šlo šikovně naštelovat.
"Ale teď je srovnej, už."
"Nemůžu, dyť jsi mi tu pravačku vytáhla."
"Tati!"
"No vytáhla, podívej, furt jí mám delší."
"Tatino!"
"Vážně, dyť to vidíš sama."
"Ne, ty mě šidíš! Dej je normálně!"
"To nejde. Jednu mám delší. A o dost."
"Ale to se nně nelíbí. Tati …"
"No tak jo, ale hezky jsme si hráli, ne?"
"Jenomže já myslela, že jsem ti tu ruku vážně vytáhla. A mě to přišlo líto, tak jsem ti to nechtěla říct."
"Ale to byla jenom hra."
"Jenomže jak to mám poznat?"
"No dyť jsme se smáli."
"Ale já jsem plakala, že jsem ti vytáhla ruku."
"Ale teď už vidíš, že mám obě stejný."
"Jo."
"No tak."
"Ale tatínku, až zítra půjdeme do školky, uděláš to zas? Já tě jako budu tahat a ty budeš mít delší ruku a pak to ukážeme dětem, Jo?! To byla totiž legrace."
No prosím, pak se v tom vyznejte. Nejdřív to byla tragédie a teď by mě klidně vokazovala jako dvouhlavý tele. Já myslím, že bude lepší už žádnou ruku nevytahovat.
pomlázka
10/04/12 05:40
Kačce
jsem taky musel uplést pomlázku, to dá rozum. Sice jsem jí od
začátku říkal, že na koledu už letos nepůjde, protože je holka a na
koledu chodí jenom kluci.
Ale pomlázka, to je něco jiného. Tedy jsem upletl dvě. Matěj dostal větší a šel koledovat.
Kačka s moumilouHaničkou byly v očekávání, kdo přjde. No přišlo koledníků habaděj. Nejdřív Kačenka dělala, jako, že nemůže, protože zrovna přerovnává plyšáky, pak se tak nějak napůl přiloudala. Naštěstí přišlo koledníků dost na to, aby se s Kačkou udála očekávaná proměna.
Já jí sice vysvětloval, že to je takovej zvyk a že každé děvče dychtivě očekává, kolik že mládenců se u jejích vrátek zastaví, poněvadž se tak pozná, že je o ní zájem, což pochopitelně tekové děvče těší.
Jenomže znáte to. Jednou zažít je úplně něco jinýho, než stokrát slyšet. A jak si Kačka zažívala, že je slečna, vo kterou je zájem, najednou tomu přišla na chuť. Nakonec se nemohla dočkat, až přijdou další, vyšpulovala zadeček směrem k pomlázce a nabízela košíček s koledou.
Inu - je to holt žencká, to se nedá nic dělat.
Vyšlo to úplně přesně, jelikož holkám došly vajíčka a čokoládoví zajíci zrovna v tu dobu před polednem, kdy koledníci přestali chodit.
Ale ani s koledou Kačenka nepřišla zkrátka. Byli s Matějem pozvaní do Zvole k tetě Míše ze školky. Takže si nakonec Kačka vzala tu pomlázku a užila si koledu i z té klukovské strany. To co doma přichystala, rozdala, a sama si zase něco z koledy přinesla. Takže jí vlastně nic nechybělo.
Holt jsme měli letos takový univerzální Velikonoce i s mrazíkem, neboť nad ránem bylo dobrých pět pod nulou, což, jak je vidět, koledníkům nikterak nevadilo.
Ale pomlázka, to je něco jiného. Tedy jsem upletl dvě. Matěj dostal větší a šel koledovat.
Kačka s moumilouHaničkou byly v očekávání, kdo přjde. No přišlo koledníků habaděj. Nejdřív Kačenka dělala, jako, že nemůže, protože zrovna přerovnává plyšáky, pak se tak nějak napůl přiloudala. Naštěstí přišlo koledníků dost na to, aby se s Kačkou udála očekávaná proměna.
Já jí sice vysvětloval, že to je takovej zvyk a že každé děvče dychtivě očekává, kolik že mládenců se u jejích vrátek zastaví, poněvadž se tak pozná, že je o ní zájem, což pochopitelně tekové děvče těší.
Jenomže znáte to. Jednou zažít je úplně něco jinýho, než stokrát slyšet. A jak si Kačka zažívala, že je slečna, vo kterou je zájem, najednou tomu přišla na chuť. Nakonec se nemohla dočkat, až přijdou další, vyšpulovala zadeček směrem k pomlázce a nabízela košíček s koledou.
Inu - je to holt žencká, to se nedá nic dělat.
Vyšlo to úplně přesně, jelikož holkám došly vajíčka a čokoládoví zajíci zrovna v tu dobu před polednem, kdy koledníci přestali chodit.
Ale ani s koledou Kačenka nepřišla zkrátka. Byli s Matějem pozvaní do Zvole k tetě Míše ze školky. Takže si nakonec Kačka vzala tu pomlázku a užila si koledu i z té klukovské strany. To co doma přichystala, rozdala, a sama si zase něco z koledy přinesla. Takže jí vlastně nic nechybělo.
Holt jsme měli letos takový univerzální Velikonoce i s mrazíkem, neboť nad ránem bylo dobrých pět pod nulou, což, jak je vidět, koledníkům nikterak nevadilo.
pětka
05/04/12 05:44
Prvního
dubna bylo v neděli. Na vymýšlení apríla bylo tedy dost času a
klid. Musím přiznat, že jsem letos na taškařice poněkud
pozapomněl.
Ne tak Matýsek.
Zřejmě se o tom ve škole hodně mluvilo. A proto si na nás připravil chyták. Jenomže to samozřejmě nevydržel a už v sobotu za mnou přišel s tím, že má na Kačenku vymyšlený apríl. A že mi ho pošeptá, což vzápětí učinil. No jo, ale to máte jedním uchem tam a druhým ven. Aprílovou taškařici jsem mezi ušima dlouho neudržel. Ostatně ve škole dělají kde co a k učení, aby ho tahal párem pivovarskejch valachů.
V neděli si tady něco píšu a slyším Matěje povídat takovým vážným hlasem:
"Maminko, já ti musím něco říct."
Pozornost jsem tomu začal věnovat, až když došlo na žákovskou knížku.
"Víš, já vám neřek, že mám v žákovský knížce pětku."
No to snad není možný, dyť tam byly ještě nedávno samý jedničky, to jsou ty jejich skopičiny …
Ale kuš!
Dyť mi to ten Matěj včera šeptal.
"Apríl, apríl! Ale že jste se nachytali!"
Jo nachytali. Přesto, že mi to den předem Matýsek tajně pošeptal, nejmíň dvě, tři vteřiny jsem mu to věřil - no považte, pětka v žákovský, taková pohroma.
Ne tak Matýsek.
Zřejmě se o tom ve škole hodně mluvilo. A proto si na nás připravil chyták. Jenomže to samozřejmě nevydržel a už v sobotu za mnou přišel s tím, že má na Kačenku vymyšlený apríl. A že mi ho pošeptá, což vzápětí učinil. No jo, ale to máte jedním uchem tam a druhým ven. Aprílovou taškařici jsem mezi ušima dlouho neudržel. Ostatně ve škole dělají kde co a k učení, aby ho tahal párem pivovarskejch valachů.
V neděli si tady něco píšu a slyším Matěje povídat takovým vážným hlasem:
"Maminko, já ti musím něco říct."
Pozornost jsem tomu začal věnovat, až když došlo na žákovskou knížku.
"Víš, já vám neřek, že mám v žákovský knížce pětku."
No to snad není možný, dyť tam byly ještě nedávno samý jedničky, to jsou ty jejich skopičiny …
Ale kuš!
Dyť mi to ten Matěj včera šeptal.
"Apríl, apríl! Ale že jste se nachytali!"
Jo nachytali. Přesto, že mi to den předem Matýsek tajně pošeptal, nejmíň dvě, tři vteřiny jsem mu to věřil - no považte, pětka v žákovský, taková pohroma.
o starost míň
03/04/12 06:00
Nejlepší
je nachystat si všechno napřed. To pak má člověk o starost míň,
když začne pospíchat.
Povídám tedy ráno Matějovi:
"Odpoledne jedeme rovmou z družiny za paní profesorkou, tak si přibal do tašky flétničku, ať se nemusíme vracet."
"Jo, vemu si flétničku a noty."
"A ty, Kačko, jedeš s náma, tak aby ses tam nenudila, vem si s sebou třeba nějakej bloček a pastelky. Můžeš zase něco nakreslit."
"A to si mám vzít do školky?"
"Jistě, Kačko, ze školky jedeme rovnou k paní profesorce."
"A můžu si vzít hru?"
"Vem si hru."
"Tak jo."
V dobré víře, že máme všechno předem nachystané, jsem se odpoledne ještě stavil v konzumu, aby měl Mattýsek na zítra jabko na svačinu a protože zbyla ještě minutka, stihl jsem to zavézt domů a být v družině pro Matěje včas.
"Ahoj Matěji!"
"Ahoj tati."
"Matýsku, nezapomněl sis ve škole flétničku? Jedeme hned k paní profesorce."
"Ježišmarjá!"
"Ko tu šmajdá?"
"Já jí nemám."
"Tak kdepak jsi jí nechal? Jdeme pro ní do školy?"
"Já si jí nechal … já jí mám … já si jí nevzal doma … já zapomněl, jak jsi mi ráno říkal …"
"Ach jo, tak jedeme domů pro flétničku. Bez ní a bez not tam nemůžeme."
Dojel jsem tedy podruhé domů tentokrát i s Matějem, který po delším hledání našel flétničku i noty. Byly dobře uklizené ve skříňce.
"Tak jedem, šup, šup. Ještě musíme nabrat ve školce Kačku."
Ve školce jsme to stihli celkem rychle.
"Kačko, máš s sebou tu hru?"
"Jakou hru?"
"Ale žádnou …"
No mělo cenu to vysvětlovat a potřetí jezdit domů? Nemělo. Stejně jako nemělo cenu ráno připravovat všechno předem, aby měl člověk o starost míň.
Povídám tedy ráno Matějovi:
"Odpoledne jedeme rovmou z družiny za paní profesorkou, tak si přibal do tašky flétničku, ať se nemusíme vracet."
"Jo, vemu si flétničku a noty."
"A ty, Kačko, jedeš s náma, tak aby ses tam nenudila, vem si s sebou třeba nějakej bloček a pastelky. Můžeš zase něco nakreslit."
"A to si mám vzít do školky?"
"Jistě, Kačko, ze školky jedeme rovnou k paní profesorce."
"A můžu si vzít hru?"
"Vem si hru."
"Tak jo."
V dobré víře, že máme všechno předem nachystané, jsem se odpoledne ještě stavil v konzumu, aby měl Mattýsek na zítra jabko na svačinu a protože zbyla ještě minutka, stihl jsem to zavézt domů a být v družině pro Matěje včas.
"Ahoj Matěji!"
"Ahoj tati."
"Matýsku, nezapomněl sis ve škole flétničku? Jedeme hned k paní profesorce."
"Ježišmarjá!"
"Ko tu šmajdá?"
"Já jí nemám."
"Tak kdepak jsi jí nechal? Jdeme pro ní do školy?"
"Já si jí nechal … já jí mám … já si jí nevzal doma … já zapomněl, jak jsi mi ráno říkal …"
"Ach jo, tak jedeme domů pro flétničku. Bez ní a bez not tam nemůžeme."
Dojel jsem tedy podruhé domů tentokrát i s Matějem, který po delším hledání našel flétničku i noty. Byly dobře uklizené ve skříňce.
"Tak jedem, šup, šup. Ještě musíme nabrat ve školce Kačku."
Ve školce jsme to stihli celkem rychle.
"Kačko, máš s sebou tu hru?"
"Jakou hru?"
"Ale žádnou …"
No mělo cenu to vysvětlovat a potřetí jezdit domů? Nemělo. Stejně jako nemělo cenu ráno připravovat všechno předem, aby měl člověk o starost míň.
spor o hrábě
23/03/12 06:11
S jarem
přicházejí jarní práce na zahradě. Jako třeba provzdušnění trávníku
a s ním spojené vyhrabání staré trávy. Letos se té operace
intenzivně účastnily i obě děti, neboť Kačenka si potřebovala
vydělat korunky, jelikož jich má v kasičce míň, než Matýsek.
Oba dny děti shrabovaly trávu a vozily kolečkem na kompost nasbírané hromádky, jen se za nimi prášilo. Růžový obraz rodinné spolupráce. Růžová se pochopitelně začala pomalu rozplývat ve chvíli, kdy vzrostl zájem o nějaký unikátní předmět. Ojedinělost předmětů však není dána nějakou jejich vyjímečností, nýbrž tím, že máme onen předmět vždy jen jeden.
Například kolečko.
Nejdřív jsem vozil hromádky já. Potom Matěj, který vozil zpátky na kolečku Kačenku, ale ta pak chtěla jezdit sama, což kulminovalo tím, že se o kolečko praštila při nějakém přetahování. Provedli jsme s moulaskavouHaničkou nějaký výchovný zásah a já jsem vzal provzsdušňovací hrábě, těmi se dobře shrabává ta vytrhaná stará tráva.
A bylo to tu zas.
"Jé těma to jde, půjčíš mi je?" okamžitě reagoval Matěj.
Dostal hrábě na chvíli, kdy jsem jel s kolečkem.
"Ale já chci taky, můžu taky?" dožadovala se Kačka.
"No jo, tak se nějak s Matýskem dohodněte," odbyl jsem to.
To byla samozřejmě chyba. Nelze se dohodnout o hrábě, které jsou svým množstvím i vlastnostmi ojedinělé.
"Matěj mi je nechce půjčit!"
"Protože hrabu!"
"Ale já chci taky!"
"Tak hrabej jinejma."
"Ale já chci tyhle."
"Ale ty mám teď já."
"Tak mi je půjč."
"Ale já s nima hrabu …"
Řešení vlastně neexistuje, máme však děti natolik smířlivé, že se nakonec nějak dohodly a zahrada byla provzdušněna a vyhrabána. A to navzory tomu, že jsme museli několikrát řešit spor, naposled ten o hrábě.
Oba dny děti shrabovaly trávu a vozily kolečkem na kompost nasbírané hromádky, jen se za nimi prášilo. Růžový obraz rodinné spolupráce. Růžová se pochopitelně začala pomalu rozplývat ve chvíli, kdy vzrostl zájem o nějaký unikátní předmět. Ojedinělost předmětů však není dána nějakou jejich vyjímečností, nýbrž tím, že máme onen předmět vždy jen jeden.
Například kolečko.
Nejdřív jsem vozil hromádky já. Potom Matěj, který vozil zpátky na kolečku Kačenku, ale ta pak chtěla jezdit sama, což kulminovalo tím, že se o kolečko praštila při nějakém přetahování. Provedli jsme s moulaskavouHaničkou nějaký výchovný zásah a já jsem vzal provzsdušňovací hrábě, těmi se dobře shrabává ta vytrhaná stará tráva.
A bylo to tu zas.
"Jé těma to jde, půjčíš mi je?" okamžitě reagoval Matěj.
Dostal hrábě na chvíli, kdy jsem jel s kolečkem.
"Ale já chci taky, můžu taky?" dožadovala se Kačka.
"No jo, tak se nějak s Matýskem dohodněte," odbyl jsem to.
To byla samozřejmě chyba. Nelze se dohodnout o hrábě, které jsou svým množstvím i vlastnostmi ojedinělé.
"Matěj mi je nechce půjčit!"
"Protože hrabu!"
"Ale já chci taky!"
"Tak hrabej jinejma."
"Ale já chci tyhle."
"Ale ty mám teď já."
"Tak mi je půjč."
"Ale já s nima hrabu …"
Řešení vlastně neexistuje, máme však děti natolik smířlivé, že se nakonec nějak dohodly a zahrada byla provzdušněna a vyhrabána. A to navzory tomu, že jsme museli několikrát řešit spor, naposled ten o hrábě.
stačí rozsvítit
20/03/12 05:48
U
soudního dvora by se řeklo, že kauza pokračuje. U nás je to tak, že
je furt vyžraná miska. Kočičí, tedy Sářina miska na terase. Už
jsem tady tu
situaci popisoval a má pokračování. Napadlo mě totiž, jak se můžeme
dozvědět víc.
"To je přeci jasný. Jenom mě není jasný, že tě to nenapadlo už dřív, dyž seš takovej technik," uvedla vše na pravou míru mášikovnáHanička. To ona mi dělá dycky, dyž si myslím, kdovíjak nejsem geniální. Pochopitelně nejsem, ale dá se to naznačit s větším taktem.
"Tak já tam tu kamerku nějak nainstaluju."
Slovo skutkem učiněno jest. Na terasu jsem do pergoly provizorně vpletl kamerku a nastavil nahrávání při zaznamenání pohybu. Fungovalo to náramně. Přes den se nasbírala spousta záznamů a z nich vyplývá, že jedinej vetřelec, kterej vyžírá misku, je Sára sama a to s železnou pravidelností v sedm ráno, v poledne a v sedm večer. Jenomže běhen sledování žrádlo v misce tolik neubylo. Bude třeba zahájit sledování noční.
Večer jsem šel rozsvítit na terasu.
"Proč svítíš? Dyť už tam teď nikdo nepůjde," tázala se mázvědaváHanička.
"No právě. Budeme sledovat toho vetřelce i v noci. Nechám to rozsvícený a uvidíme, kdo se nám tu za tmy potuluje."
"Když myslíš. Sám nejlíp víš, co děláš."
Neznělo to moc povzbudivě, ale ani zamítavě. Světlo svítí, kamera, klapka, jedem!
Ráno jsem šel slavnostně zhasnout a podívat se k počítači, jak vypadá noční záznam. Záznam tam nebyl. On se vůbec nenatáčel. Já zapomněl aktivovat záznamový program.
Jestli ona nemá pravdu, ta mámoudráHanička, když si o těch mých pokusech myslí své.
Ale já to nevzdám. Všechno je to pořád nachystané. Stačí rozsvítit a spustit program …
"To je přeci jasný. Jenom mě není jasný, že tě to nenapadlo už dřív, dyž seš takovej technik," uvedla vše na pravou míru mášikovnáHanička. To ona mi dělá dycky, dyž si myslím, kdovíjak nejsem geniální. Pochopitelně nejsem, ale dá se to naznačit s větším taktem.
"Tak já tam tu kamerku nějak nainstaluju."
Slovo skutkem učiněno jest. Na terasu jsem do pergoly provizorně vpletl kamerku a nastavil nahrávání při zaznamenání pohybu. Fungovalo to náramně. Přes den se nasbírala spousta záznamů a z nich vyplývá, že jedinej vetřelec, kterej vyžírá misku, je Sára sama a to s železnou pravidelností v sedm ráno, v poledne a v sedm večer. Jenomže běhen sledování žrádlo v misce tolik neubylo. Bude třeba zahájit sledování noční.
Večer jsem šel rozsvítit na terasu.
"Proč svítíš? Dyť už tam teď nikdo nepůjde," tázala se mázvědaváHanička.
"No právě. Budeme sledovat toho vetřelce i v noci. Nechám to rozsvícený a uvidíme, kdo se nám tu za tmy potuluje."
"Když myslíš. Sám nejlíp víš, co děláš."
Neznělo to moc povzbudivě, ale ani zamítavě. Světlo svítí, kamera, klapka, jedem!
Ráno jsem šel slavnostně zhasnout a podívat se k počítači, jak vypadá noční záznam. Záznam tam nebyl. On se vůbec nenatáčel. Já zapomněl aktivovat záznamový program.
Jestli ona nemá pravdu, ta mámoudráHanička, když si o těch mých pokusech myslí své.
Ale já to nevzdám. Všechno je to pořád nachystané. Stačí rozsvítit a spustit program …
je jí všude plno
12/03/12 05:50
Kačenka
je holka šikovná a vydá za dva Matěje, jak říkala paní učitelka
Lenka a dodávala, že jistě doma oslavujeme, když usne. Paní
učitelka zřejmě ví, o čem mluví. Kačenky je všude plno. Ze všeho
nejradši má všechno to, co dělají ostatní. Když má Matýsek jo-jo,
má ho i Kačka. Když Matěj dělá triky s tímtéž, Kačka nemůže být
pozadu. Když si ke mně vleze Matěj na klín, Kačka taky. Když čteme
večer Boříka, domáhá se četby i Kačenka. "Ale kdepak, Kačko, teď
jsme četli pohádku a je půl osmý. Ty už jdeš spát a čtení trénujeme
jen s Matějem."
"Ale já chci taky číst Boříka."
"Kdepak, Boříka čte jenom Matýsek. Ty ještě číst neumíš. Dobrou noc."
A takhle je to se vším.
Včera se ovšem Kačka předvedla jako nedůsledná hérečka.
Na začátku odpolední procházky hlásila Kačka:
"Mě píchá v boku. Hrozně."
"Tak pěkně dýchej a nemluv pořád."
"Ale mě to děsně píchá."
"To rozchodíš."
Ukázalo se, že to všechnmo začalo pícháním v boku Matýskově, jenomže ten nic neříkal, jen statečně pochodoval a teprve někde v druhé třetině procházky se ozval, že dneska mu to nějak nejde.
To už ale Kača dávno běhala po lese napřed a sbírala žaludy, aby na mě měla dostatek střeliva. Kdepak nějaké píchání v boku. Matýsek odpočíval na pařezu a Kačka lítala kolem. Až si všimla, že bráška sedí.
"Mě taky děsně píchá v boku," vzpomněla si Kačenka a honem obsadila druhý pařez.
"Tak už pudem," pobídl jsem společnost.
Kačka i s pícháním v boku vyskočila a už byla zase první. MámrštnáHanička hned za ní.
My jsme s Matýskem cestou po louce probírali Fantomasovo autoletadlo. Ale kde je Fantomas a kde je Kačka? To jsou úplně jiné světy. I když něco společného přeci jen mají. Kačky je taky všude plno a nezastaví se před ničím.
"Ale já chci taky číst Boříka."
"Kdepak, Boříka čte jenom Matýsek. Ty ještě číst neumíš. Dobrou noc."
A takhle je to se vším.
Včera se ovšem Kačka předvedla jako nedůsledná hérečka.
Na začátku odpolední procházky hlásila Kačka:
"Mě píchá v boku. Hrozně."
"Tak pěkně dýchej a nemluv pořád."
"Ale mě to děsně píchá."
"To rozchodíš."
Ukázalo se, že to všechnmo začalo pícháním v boku Matýskově, jenomže ten nic neříkal, jen statečně pochodoval a teprve někde v druhé třetině procházky se ozval, že dneska mu to nějak nejde.
To už ale Kača dávno běhala po lese napřed a sbírala žaludy, aby na mě měla dostatek střeliva. Kdepak nějaké píchání v boku. Matýsek odpočíval na pařezu a Kačka lítala kolem. Až si všimla, že bráška sedí.
"Mě taky děsně píchá v boku," vzpomněla si Kačenka a honem obsadila druhý pařez.
"Tak už pudem," pobídl jsem společnost.
Kačka i s pícháním v boku vyskočila a už byla zase první. MámrštnáHanička hned za ní.
My jsme s Matýskem cestou po louce probírali Fantomasovo autoletadlo. Ale kde je Fantomas a kde je Kačka? To jsou úplně jiné světy. I když něco společného přeci jen mají. Kačky je taky všude plno a nezastaví se před ničím.
bude na papíře
05/03/12 06:06
Šli jsme
odpolední procházkou po trase po trase B1b, což je optimalizovaná
trasa B1, tedy zatím nejdelší z okruhů. Kačka i Matýsek vesele
poskakovali kolem a Kaččino "kdy už budeme doma, tatínku?" bylo
brzy zapomenuto.
Matýsek začal s technikou:
"A maminko? Mají letadla motory i na kolech, aby mohly jezdit, nebo jenom na vrtuli?"
"Jenom na vrtuli, Matěji."
"Tak jo."
Cestou bláto pomalu ustupovalo rozměklému terénu, což je výrazný krok směrem k jaru. Těch kroků bude ovšem zapotřebí ještě několik přehršlí, jelikož zima to nehodlá vzdát tak snadno. A proto třeba zrovna teď ráno znovu mrzne a je skoro pět pod nulou.
Ale zpátky k procházce, kdy o mrazu nemohla být ani řeč. Naopak, bylo dobrých osm nad nulou a louže vysychaly. Což způsobilo dětem starosti, poněvadž musely louže aktivně vyhledávat. Už nestačilo jen tak jít rovnou za nosem přímo blátem jako vždycky. Matěj si za to vysloužil přednášku o tom, jak je to s praním a čištěním svršků, při níž jsme dospěli k tomu, že bych taky moh' ty boty dětem někdy vykartáčovat, když už o tom mluvíme.
Téma jsme rychle opustili a Matěj se nafouk, kterýžto stav jsem brzy sestřelil několika dobře mířenými hody žaludem přímo do čepice, což Matýska povzbudilo k opětování palby. Kačka se pochopitelně přidala.
"Do tatínka se vám to trefuje," pravila máveseláHanička," když je tak velkej."
Děti přitakaly a palba zhoustla. Procházka je konečně začala zajímat.
Jenomže po cestě žaludy došly a tak se Matýsek začal znovu věnovat vynalézání:
"Tatínku, já jsem vymyslel auto-letadlo!"
"A jaký bude?"
"Bude mít kliku a vrtuli a tou klikou se roztočí a pojede …"
"A jak poletí?"
"To jenom trochu, protože to bude i auto."
"Aha. A co ho bude pohánět?"
"Ty závaží, co se natočej klikou a eště ta voda …"
"No to by šlo. Závaží bude voda ve vacích a bude se to natahovat hodinovým mechanismem. A když budeš potřebovat odlehčit, tak tu vodu prostě vyleješ…"
"Ale kde vezmu ty řetízky a kliku? Z našich hodin?"
"No to ani náhodou! Jak tě to napadlo?"
"Já přece to auto-letadlo musím postavit. Začnu hned, až přijdeme domů."
"A nebylo by lepší si ho nejdřív postavit třeba z merkuru?"
"To ne, já budu stavět rovnou velký."
"No dobrá, ale to by chtělo nějakej výkres, abys věděl, jak na to."
"Jo, já ho teda nejdřív nakreslím."
A taky jo. Jen jsme přišli domů, Matýsek se chopil tužky a začal kreslit auto-letadlo. Jenomže večer je krátkej, ještě byla flétnička, pohádka, pak jsme společně četli Boříka - a to už bylo čtvrt na devět a auto zůstalo rozkreslený. Ale jak znám Matěje, on to jen tak nenechá. To auto-letadlo bude. Alespoň na papíře.
Matýsek začal s technikou:
"A maminko? Mají letadla motory i na kolech, aby mohly jezdit, nebo jenom na vrtuli?"
"Jenom na vrtuli, Matěji."
"Tak jo."
Cestou bláto pomalu ustupovalo rozměklému terénu, což je výrazný krok směrem k jaru. Těch kroků bude ovšem zapotřebí ještě několik přehršlí, jelikož zima to nehodlá vzdát tak snadno. A proto třeba zrovna teď ráno znovu mrzne a je skoro pět pod nulou.
Ale zpátky k procházce, kdy o mrazu nemohla být ani řeč. Naopak, bylo dobrých osm nad nulou a louže vysychaly. Což způsobilo dětem starosti, poněvadž musely louže aktivně vyhledávat. Už nestačilo jen tak jít rovnou za nosem přímo blátem jako vždycky. Matěj si za to vysloužil přednášku o tom, jak je to s praním a čištěním svršků, při níž jsme dospěli k tomu, že bych taky moh' ty boty dětem někdy vykartáčovat, když už o tom mluvíme.
Téma jsme rychle opustili a Matěj se nafouk, kterýžto stav jsem brzy sestřelil několika dobře mířenými hody žaludem přímo do čepice, což Matýska povzbudilo k opětování palby. Kačka se pochopitelně přidala.
"Do tatínka se vám to trefuje," pravila máveseláHanička," když je tak velkej."
Děti přitakaly a palba zhoustla. Procházka je konečně začala zajímat.
Jenomže po cestě žaludy došly a tak se Matýsek začal znovu věnovat vynalézání:
"Tatínku, já jsem vymyslel auto-letadlo!"
"A jaký bude?"
"Bude mít kliku a vrtuli a tou klikou se roztočí a pojede …"
"A jak poletí?"
"To jenom trochu, protože to bude i auto."
"Aha. A co ho bude pohánět?"
"Ty závaží, co se natočej klikou a eště ta voda …"
"No to by šlo. Závaží bude voda ve vacích a bude se to natahovat hodinovým mechanismem. A když budeš potřebovat odlehčit, tak tu vodu prostě vyleješ…"
"Ale kde vezmu ty řetízky a kliku? Z našich hodin?"
"No to ani náhodou! Jak tě to napadlo?"
"Já přece to auto-letadlo musím postavit. Začnu hned, až přijdeme domů."
"A nebylo by lepší si ho nejdřív postavit třeba z merkuru?"
"To ne, já budu stavět rovnou velký."
"No dobrá, ale to by chtělo nějakej výkres, abys věděl, jak na to."
"Jo, já ho teda nejdřív nakreslím."
A taky jo. Jen jsme přišli domů, Matýsek se chopil tužky a začal kreslit auto-letadlo. Jenomže večer je krátkej, ještě byla flétnička, pohádka, pak jsme společně četli Boříka - a to už bylo čtvrt na devět a auto zůstalo rozkreslený. Ale jak znám Matěje, on to jen tak nenechá. To auto-letadlo bude. Alespoň na papíře.
B3c
02/03/12 05:41
"Tak se
vobleč a pudem," povídá mánetrpěliváHanička.
"Jo, jo, dyť už se voblíkám."
Ony se totiž u nás ujaly procházky. Najednou. Když to přišlo zvenčí. Kdyby bylo jenom na mně, žádné procházky by se nekonaly. Příčina ovšem není důležitá. U nás se hraje na výsledek a ten se dostavil.
Měl jsem tu v okolí při vycházkách vytypované okruhy, po kterých by se takové rychlé procházky daly uskutečňovat, furt jsem brblal, že bysme mohli, kdyby se nám chtělo. Občas jsme tudy šli loudavou chůzí s dětmi nebo jeli na kole. Ale teď nastal nový čas rázných pochodů, tož ty trasy prověřujeme rychlou chůzí. Jelikož to zajímá i moupořádnouHaničku, trasujeme si ty okruhy gépéeskou, což jak známo je zařízení se zjišťováním aktuální polohy systémem GPS, nechvalně proslulým zvláště na Moravě pod označením Gde Proboha Su. Nám to zatím funguje docela uspokojivě a tak už máme pět variant přibližně pětikilometrových tras.
Ukázalo se, že beze zbytku funguje to odvěké pravidlo vyšlapání nejvhodnějšího chodníčku. V blátě, které právě teď je všude, kličkujeme po cestách, lesem, po pěšinkách i přes louky a pole, hlavně, aby terén byl co nejschůdnější a nejsušší. Včera jsme díky rozblácené cestě našli další pěšinu přes pozemek, který byl původně řádně oplocen, ale zub času a boty pocestných plot zredukovaly v místě, kde se to hodí pro nejkratší průchod na druhou stranu. Tam už plot vůbec chybí. Čímž k trase B3 přibyla její varianta B3c. Pořád je to něco přes pěk kilometrů i s překonáním onoho plotu, což je právě ta délka procházky, která nám vyhovuje. Už se těším, kde jakou skulinu objevíme příště.
"Jo, jo, dyť už se voblíkám."
Ony se totiž u nás ujaly procházky. Najednou. Když to přišlo zvenčí. Kdyby bylo jenom na mně, žádné procházky by se nekonaly. Příčina ovšem není důležitá. U nás se hraje na výsledek a ten se dostavil.
Měl jsem tu v okolí při vycházkách vytypované okruhy, po kterých by se takové rychlé procházky daly uskutečňovat, furt jsem brblal, že bysme mohli, kdyby se nám chtělo. Občas jsme tudy šli loudavou chůzí s dětmi nebo jeli na kole. Ale teď nastal nový čas rázných pochodů, tož ty trasy prověřujeme rychlou chůzí. Jelikož to zajímá i moupořádnouHaničku, trasujeme si ty okruhy gépéeskou, což jak známo je zařízení se zjišťováním aktuální polohy systémem GPS, nechvalně proslulým zvláště na Moravě pod označením Gde Proboha Su. Nám to zatím funguje docela uspokojivě a tak už máme pět variant přibližně pětikilometrových tras.
Ukázalo se, že beze zbytku funguje to odvěké pravidlo vyšlapání nejvhodnějšího chodníčku. V blátě, které právě teď je všude, kličkujeme po cestách, lesem, po pěšinkách i přes louky a pole, hlavně, aby terén byl co nejschůdnější a nejsušší. Včera jsme díky rozblácené cestě našli další pěšinu přes pozemek, který byl původně řádně oplocen, ale zub času a boty pocestných plot zredukovaly v místě, kde se to hodí pro nejkratší průchod na druhou stranu. Tam už plot vůbec chybí. Čímž k trase B3 přibyla její varianta B3c. Pořád je to něco přes pěk kilometrů i s překonáním onoho plotu, což je právě ta délka procházky, která nám vyhovuje. Už se těším, kde jakou skulinu objevíme příště.
musí přijít zas
01/03/12 05:48
"Kde
jste?"
"Pořád ještě na keramice. Kačenka se tu s Matějem hrabou v hlíně."
"Tak už je vypakuj ven, Matěj má dělat úkol na zítra."
"No jo, no. Já to zkusím."
Kdepak, nešlo to. Kačka bere keramiku jako společenskou záležitost a když jí vyzvednu ze školky, kde už letos končí, nemůže se dočkat, až budeme o těch pár desítek metrů dál ve škole, kde bude letos začínat.
"Tak už pojďte, už nás shání maminka."
"Já musím ještě dodělat toho druhýho panáčka," protestoval Matěj.
"A já dělám maminku," přidala se Kateřina.
"Tak ale šup, šup, ať je to hotový."
"Podívej, tatínku, že je to maminka, viď?!"
"Já nevím, Kačko, dyť to má tlamu jako havajskej domovník …"
"Vony jsou maminky těžký," přidala se na Kaččinu stranu její budoucí paní učitelka Jarka, "to já jednou visela ve školce, takový dvě velký kola s pusou … a ty to máš hezký, Kačenko."
"No, moc hezký," dodal jsem odevzdaně.
Matěj mezitím dodělával panáka. Jenomže oba už měli tvrdou hlínu, tak jim s tím trochu paní učitelka Lenka pomohla.
To už tam byla i paní školnice: "A jéje, my tu máme novou holčičku. A to bude sestřička Matěje, voni jsou si podobný."
"To sice je, ale že by si byli podobný?" vyslovil jsem pochybnost.
"To vy nemůžete posoudit, protože jste otec, ale já to vidím jasně, že si podobný jsou."
Do hovoru se vložila i Lenka: "To je Kačenka. Ale ta vydá za dva Matěje."
Paní učitelka Jarka přidala souhlasný pohled, zřejmě už ví své. Bylo na čase se konečně vypakovat domů. Ostatně díla již byla dodělána.
Ve dveřích nás už čekala mánetrpěliváHanička:
"Volala mi paní učitelka Marcela, že stojíš mezi dveřma a velice vlídně pobízíš děti k odchodu, ... a že to nemá vůbec žádnej účinek, takže přijdete asi dost pozdě."
"No jo, ta tam přišla taky. Vony sou ty pani učitelky děsně hodný."
"Jo, a vy máte před sebou eště úkol a večeři."
"Dyť jo, ale Kačenka dělala z hlíny maminku, víš."
"No jo, tak umýt ruce a pojďte k té večeři."
"Tak my jdeme."
"Jo. A až dojíš, Kačenko, tak si běž umýt ruce a uši, ruce máš od večeře a v uších máš hlínu. To sou ty vaše keramiky."
Čímž byla včerejší hliněná anabáze definitivně ukončena.
Ovšem jen do příště. Protože příště prý musí Kačka přijít zas - ten svůj výtvor malovat.
"Pořád ještě na keramice. Kačenka se tu s Matějem hrabou v hlíně."
"Tak už je vypakuj ven, Matěj má dělat úkol na zítra."
"No jo, no. Já to zkusím."
Kdepak, nešlo to. Kačka bere keramiku jako společenskou záležitost a když jí vyzvednu ze školky, kde už letos končí, nemůže se dočkat, až budeme o těch pár desítek metrů dál ve škole, kde bude letos začínat.
"Tak už pojďte, už nás shání maminka."
"Já musím ještě dodělat toho druhýho panáčka," protestoval Matěj.
"A já dělám maminku," přidala se Kateřina.
"Tak ale šup, šup, ať je to hotový."
"Podívej, tatínku, že je to maminka, viď?!"
"Já nevím, Kačko, dyť to má tlamu jako havajskej domovník …"
"Vony jsou maminky těžký," přidala se na Kaččinu stranu její budoucí paní učitelka Jarka, "to já jednou visela ve školce, takový dvě velký kola s pusou … a ty to máš hezký, Kačenko."
"No, moc hezký," dodal jsem odevzdaně.
Matěj mezitím dodělával panáka. Jenomže oba už měli tvrdou hlínu, tak jim s tím trochu paní učitelka Lenka pomohla.
To už tam byla i paní školnice: "A jéje, my tu máme novou holčičku. A to bude sestřička Matěje, voni jsou si podobný."
"To sice je, ale že by si byli podobný?" vyslovil jsem pochybnost.
"To vy nemůžete posoudit, protože jste otec, ale já to vidím jasně, že si podobný jsou."
Do hovoru se vložila i Lenka: "To je Kačenka. Ale ta vydá za dva Matěje."
Paní učitelka Jarka přidala souhlasný pohled, zřejmě už ví své. Bylo na čase se konečně vypakovat domů. Ostatně díla již byla dodělána.
Ve dveřích nás už čekala mánetrpěliváHanička:
"Volala mi paní učitelka Marcela, že stojíš mezi dveřma a velice vlídně pobízíš děti k odchodu, ... a že to nemá vůbec žádnej účinek, takže přijdete asi dost pozdě."
"No jo, ta tam přišla taky. Vony sou ty pani učitelky děsně hodný."
"Jo, a vy máte před sebou eště úkol a večeři."
"Dyť jo, ale Kačenka dělala z hlíny maminku, víš."
"No jo, tak umýt ruce a pojďte k té večeři."
"Tak my jdeme."
"Jo. A až dojíš, Kačenko, tak si běž umýt ruce a uši, ruce máš od večeře a v uších máš hlínu. To sou ty vaše keramiky."
Čímž byla včerejší hliněná anabáze definitivně ukončena.
Ovšem jen do příště. Protože příště prý musí Kačka přijít zas - ten svůj výtvor malovat.
kdo děsně chrápe
29/02/12 05:43
"Tak to
ne, Matěji, koukej upalovat do svý."
"Ale já mám nejradši tvou, tatínku."
"Jo. A začneš děsně chrápat a nevyspíme se ani jeden. Syp do svý."
"Ale mě se tu líbí."
"Tak půjdeš?!"
"Nepůjdu."
No co mám s tím Matýskem dělat. Poslední dobou si zvyk' vlézt mi do postele a usnout si tam.
"Mě nebaví tě pořád nosit do tvý postele až usneš. Už jseš těžkej."
"Dyť mě nenosíš."
"Jo? Zrovna včera a předevčírem …"
"Včera jsem šel sám."
"Nešel, Matýsku. Nesl jsem tě."
"A jak to, že si to nepamatuju?"
"Protože jsi spal."
"Ale já myslím, že jsem šel …"
Bylo pozdě, nechal jsem se znovu vtáhnout do diskuze, čímž jsem propásl tu vteřinku záblesku rodičovské autority.
"No tak jo. Já zas něco pustím na poslouchání."
Pustil jsem verneovku, máme je rádi.
"Ale tu už jsem slyšel."
"To nevadí."
"Ale já si jí pamatuju."
"Jenomže já ne."
"No tak jo."
Poslouchali jsme Michala Strogova. Matýsek poctivě, já jako vždycky.
"Tak už to skončilo, tatínku."
"Co .. co? Aha! No tak už je čas jít do svý postýlky. Dobrou."
"To mám teda už jít?"
"Mazej!"
"No tak dobrou, tatínku."
Matěj se neochotně odloudal do svého pelíšku a já jsem mohl pokračovat ve spánku. Příště si pustíme Strogova znovu, abych se dozvěděl, jak to skončí. Jenom si musím pro Matěje nachystat nějaké šikovné vysvětlení, proč posloucháme jednu hru napětkrát. Anebo mu nic vysvětlovat nebudu. Přeci musí vidět, že do pěti minut jsem v limbu a do konce to poslouchá jenom on. Nebo že by taky usnul?
To je divný, vždyť já musím děsně chrápat…
… dnešní zápis je první, který vyšel na dvacátého devátého února, to tu ještě nebylo - a nebude dřív, jak zas za čtyři roky
"Ale já mám nejradši tvou, tatínku."
"Jo. A začneš děsně chrápat a nevyspíme se ani jeden. Syp do svý."
"Ale mě se tu líbí."
"Tak půjdeš?!"
"Nepůjdu."
No co mám s tím Matýskem dělat. Poslední dobou si zvyk' vlézt mi do postele a usnout si tam.
"Mě nebaví tě pořád nosit do tvý postele až usneš. Už jseš těžkej."
"Dyť mě nenosíš."
"Jo? Zrovna včera a předevčírem …"
"Včera jsem šel sám."
"Nešel, Matýsku. Nesl jsem tě."
"A jak to, že si to nepamatuju?"
"Protože jsi spal."
"Ale já myslím, že jsem šel …"
Bylo pozdě, nechal jsem se znovu vtáhnout do diskuze, čímž jsem propásl tu vteřinku záblesku rodičovské autority.
"No tak jo. Já zas něco pustím na poslouchání."
Pustil jsem verneovku, máme je rádi.
"Ale tu už jsem slyšel."
"To nevadí."
"Ale já si jí pamatuju."
"Jenomže já ne."
"No tak jo."
Poslouchali jsme Michala Strogova. Matýsek poctivě, já jako vždycky.
"Tak už to skončilo, tatínku."
"Co .. co? Aha! No tak už je čas jít do svý postýlky. Dobrou."
"To mám teda už jít?"
"Mazej!"
"No tak dobrou, tatínku."
Matěj se neochotně odloudal do svého pelíšku a já jsem mohl pokračovat ve spánku. Příště si pustíme Strogova znovu, abych se dozvěděl, jak to skončí. Jenom si musím pro Matěje nachystat nějaké šikovné vysvětlení, proč posloucháme jednu hru napětkrát. Anebo mu nic vysvětlovat nebudu. Přeci musí vidět, že do pěti minut jsem v limbu a do konce to poslouchá jenom on. Nebo že by taky usnul?
To je divný, vždyť já musím děsně chrápat…
… dnešní zápis je první, který vyšel na dvacátého devátého února, to tu ještě nebylo - a nebude dřív, jak zas za čtyři roky
první zub
14/02/12 05:54
Nahlíženo viděním Kačenky, svět se změnil. A to
zásadně.
Jednak byla přijata do školy, což je událost veliká, pak si už od podzimu dosáhne na levé ucho pravou rukou přes hlavu, což je známka zralosti právě do té školy a potom - a to je nejdůležitější a zásadní - v pátek se jí začal kejvat první zub. S ním se začal kejvat i celej její známej svět.
No považte! Co bylo doposud, bude změněno, všechno bude jinak až … až se ten zoubek přestane kejvat a vypadne. Celý víkend ho každému ukazovala, jak moc se kejve. O Masopustu ho předvedla všem paním učitelkám, paní ředitelku nevyjímaje: "Podívej, mě už se kejve zub!"
"Tak to už jseš velká. Jak se ti kejve zub a dosáhneš si na ucho přes hlavu, to už můžeš do školy. Vy jste to doma trénovali?"
Kačenka se zatvářila pyšně, že to je přece jasný, stejně jasný, jako že se jí kejve zub.
A včera ho ze školky přinesla v pytlíku: "Tatínku, mě už ten zoubek vypad!"
Čímž naznačila, že změna byla dokonána. V autě mudrovala o gymnáziu, jak je těžký a jak na něm může Matýsek dostat i pětku.
"A co je to pětka, Kačenko?"
"No přece taková stolička s bříškem," odpověděla se samozřejmostí Kačka.
"Aha." Na gymnázium jsem se radši neptal.
Večer jsem dočetl pohádku o čertech (o čem taky u nás jiném, že?), Kačenka dostala pusu od Matýska i ode mě už v postýlce a povídám, že jí zavolám maminku, aby jí dala taky pusu jako vždycky.
"Nevolej," povídá Kačenka, "už jsem přece velká holka. Hele!"
A ukázala mi tu díru po tom čerstvě vypadlém zoubku.
Svět se změnil, už nikdy nebude jako před tím, než jí vypad' první zub.
dovětek:
... a maminko, pomůžeš mi s čepicí? Protože já si nechci zničit účes, víš? ...
Jednak byla přijata do školy, což je událost veliká, pak si už od podzimu dosáhne na levé ucho pravou rukou přes hlavu, což je známka zralosti právě do té školy a potom - a to je nejdůležitější a zásadní - v pátek se jí začal kejvat první zub. S ním se začal kejvat i celej její známej svět.
No považte! Co bylo doposud, bude změněno, všechno bude jinak až … až se ten zoubek přestane kejvat a vypadne. Celý víkend ho každému ukazovala, jak moc se kejve. O Masopustu ho předvedla všem paním učitelkám, paní ředitelku nevyjímaje: "Podívej, mě už se kejve zub!"
"Tak to už jseš velká. Jak se ti kejve zub a dosáhneš si na ucho přes hlavu, to už můžeš do školy. Vy jste to doma trénovali?"
Kačenka se zatvářila pyšně, že to je přece jasný, stejně jasný, jako že se jí kejve zub.
A včera ho ze školky přinesla v pytlíku: "Tatínku, mě už ten zoubek vypad!"
Čímž naznačila, že změna byla dokonána. V autě mudrovala o gymnáziu, jak je těžký a jak na něm může Matýsek dostat i pětku.
"A co je to pětka, Kačenko?"
"No přece taková stolička s bříškem," odpověděla se samozřejmostí Kačka.
"Aha." Na gymnázium jsem se radši neptal.
Večer jsem dočetl pohádku o čertech (o čem taky u nás jiném, že?), Kačenka dostala pusu od Matýska i ode mě už v postýlce a povídám, že jí zavolám maminku, aby jí dala taky pusu jako vždycky.
"Nevolej," povídá Kačenka, "už jsem přece velká holka. Hele!"
A ukázala mi tu díru po tom čerstvě vypadlém zoubku.
Svět se změnil, už nikdy nebude jako před tím, než jí vypad' první zub.
dovětek:
... a maminko, pomůžeš mi s čepicí? Protože já si nechci zničit účes, víš? ...
když má jizvu
10/02/12 06:22
Byl čas
na večerní pohádku. Protože to měl být Čarodějův učeň - a ta je
strašidelná - udělal jsem den před tím ještě jakési předkolo. Tedy
přečetl jsem tuhle pohádku převyprávěnou panem Žáčkem. Aby Kačka
věděla, co jí čeká. Matěj už to zná, ten jen tak trochu Kačku
přistrašoval, aby bylo vidět, že je in.
"Ale ta vůbec nebyla strašidelná," tvrdila Kačenka, když jsem dočetl.
"Dobrá, tak zítra si jí můžeme pustit.
"Tak jo."
Nastal večer a Matěj už dopředu hlásil:
"... ale Kačenko, to se budeš bát, ten černokněžník má na čele jizvu!, snažil se, seč mohl, aby dodal pohádkovému podvečeru strašidelnou atmosféru.
Kačenka se nedala: "… nebudu! Když má jizvu, tak to je jako Harry Potter. A toho já se nebojím!"
No a máme to.
To vám teda paní Rowlingová pěkně děkuju, takhle mi kazit strašidelnej efekt pohádek. Kdoví, kde jste tu Harryho jizvu vzala.
Ovšem když porovnám ten politicky korektní blesk na Harryho čele s rozseknutou lebkou čaroděje z té naší pohádky od pana Zemana, je jasný, kdo vede.
"Ale ta vůbec nebyla strašidelná," tvrdila Kačenka, když jsem dočetl.
"Dobrá, tak zítra si jí můžeme pustit.
"Tak jo."
Nastal večer a Matěj už dopředu hlásil:
"... ale Kačenko, to se budeš bát, ten černokněžník má na čele jizvu!, snažil se, seč mohl, aby dodal pohádkovému podvečeru strašidelnou atmosféru.
Kačenka se nedala: "… nebudu! Když má jizvu, tak to je jako Harry Potter. A toho já se nebojím!"
No a máme to.
To vám teda paní Rowlingová pěkně děkuju, takhle mi kazit strašidelnej efekt pohádek. Kdoví, kde jste tu Harryho jizvu vzala.
Ovšem když porovnám ten politicky korektní blesk na Harryho čele s rozseknutou lebkou čaroděje z té naší pohádky od pana Zemana, je jasný, kdo vede.
ujala se
08/02/12 06:01
I praví
máhraváHanička:
"Tu zelenou nechci, tu nech na pokoji, neskákej na ní ... !"
Načež Kačenka v dobré víře opáčí:
"Ale ta zelená je moc hezká."
MálaskaváHanička však pokračuje:
"To nevadí, než zas na nějakou skočíš, tak mě zavolej a já ti řeknu, jestli jí budeš pářit ... budeme je křížit, jak potřebujeme."
Do toho zasáhne Matýsek:
"Musíš jí nakrmit a obšťastnit, aby …"
"Jé, ta je hezká, já na ní skočím!" jásá Kačenka.
"Nemůžeš na ní hned skákat, Kačenko, musíš si to rozmyslet," vysvětluje mášikovnáHanička.
"Když ale mě se líbí," smlouvá Kačenka.
"S rozmyslem. Přece neskočíš na každou," říká mázkušenáHanička.
"Jenomže já na ní chci skočit, protože je pruhovaná," vede si svou Kačenka.
"To nejde, Kačko, ještě jsi malá a když jseš malá, tak to prostě nejde," pokračuje ve výchově mámiláHanička.
"A proč to nejde?" táže se vědění lačná Kačenka.
"Protože spářit se s ní můžeš, až budeš dospělá," dodává mápečliváHanička.
"Aha, ale to je škoda, když ona je taková hezká …" neochotně opouští svůj zámysl Kačenka a pokračuje dál ve skákání z listu na list.
Že se vám zdá prapodivná tahle výchova k rodičovství? Ani se nedivím.
Ona to totiž není žádná předškolní výchova, nýbrž taková pitomoučká hra s množením, výchovou a prodejem přepestrých žab, kterou jsem z iPadu nestih dost rychle vymazat, čímž se u nás doma nepřiměřeným způsobem ujala.
"Tu zelenou nechci, tu nech na pokoji, neskákej na ní ... !"
Načež Kačenka v dobré víře opáčí:
"Ale ta zelená je moc hezká."
MálaskaváHanička však pokračuje:
"To nevadí, než zas na nějakou skočíš, tak mě zavolej a já ti řeknu, jestli jí budeš pářit ... budeme je křížit, jak potřebujeme."
Do toho zasáhne Matýsek:
"Musíš jí nakrmit a obšťastnit, aby …"
"Jé, ta je hezká, já na ní skočím!" jásá Kačenka.
"Nemůžeš na ní hned skákat, Kačenko, musíš si to rozmyslet," vysvětluje mášikovnáHanička.
"Když ale mě se líbí," smlouvá Kačenka.
"S rozmyslem. Přece neskočíš na každou," říká mázkušenáHanička.
"Jenomže já na ní chci skočit, protože je pruhovaná," vede si svou Kačenka.
"To nejde, Kačko, ještě jsi malá a když jseš malá, tak to prostě nejde," pokračuje ve výchově mámiláHanička.
"A proč to nejde?" táže se vědění lačná Kačenka.
"Protože spářit se s ní můžeš, až budeš dospělá," dodává mápečliváHanička.
"Aha, ale to je škoda, když ona je taková hezká …" neochotně opouští svůj zámysl Kačenka a pokračuje dál ve skákání z listu na list.
Že se vám zdá prapodivná tahle výchova k rodičovství? Ani se nedivím.
Ona to totiž není žádná předškolní výchova, nýbrž taková pitomoučká hra s množením, výchovou a prodejem přepestrých žab, kterou jsem z iPadu nestih dost rychle vymazat, čímž se u nás doma nepřiměřeným způsobem ujala.
přišla na to
31/01/12 06:09
Víte, já
vlastně ani nevím, co to mezi námi je, že se máme s
moumilouHaničkou tak rádi a tak dlouho.
Zrovna tuhle jsme si o tom povídali, protože při té přemíře všelijakých informací a zpráv ze světa známe daleko více lidí kolem nás, kterým to buď moc neklape a nebo už to dávno klapat přestalo. Takový ty lidi, co se hledali, až se našli, aby člověk pohledal. Tedy máme kamarády, kterým to taky vyšlo, to ano, ale těch je jak šafránu.
A tak jsme zkoumali, kde je ten svatej grál a jestli je vůbec možný ho najít a jaká cesta k tomu vede. No prostě jsme měli takovou tu hodinku, kdy jsme si jen tak rozumovali a vlastně si dělali radost tím, že jsme vymýšleli všechny možný důvody, proč nám to vlastně tak pěkně drží pohromadě. Taková inventura pozitívních pohledů na věc.
Rozebírali jsme to pěkně od začátku a vlastně se to točilo pořád kolem toho, že jsme se prostě chtěli najít a tak jsme to jednoduše udělali. Ovšem nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, pochopitelně.
Tudíž mámoudráHanička přišla s tím, že já bych byl úplně nejlíp udělal, kdybych si nabrnk ňákýho chlapa, protože když se opravdu pořádně zamyslím nad tím, co od života vlastně chci a s kým si nejvíc rozumím, bez jakýchkoliv pochybností z toho jasně vychází, že si s ženskou prostě rozumět nemůžu. Což je ovšem záhada, protože jsme spolu a to zcela popírá její teorii. Teprv až po dalším zkoumání na to mámazanáHanička přišla:
"A dyť je to přece jasný! Já jsem totiž chlap, akorát na omak to vypadá úplně jinak!"
Zrovna tuhle jsme si o tom povídali, protože při té přemíře všelijakých informací a zpráv ze světa známe daleko více lidí kolem nás, kterým to buď moc neklape a nebo už to dávno klapat přestalo. Takový ty lidi, co se hledali, až se našli, aby člověk pohledal. Tedy máme kamarády, kterým to taky vyšlo, to ano, ale těch je jak šafránu.
A tak jsme zkoumali, kde je ten svatej grál a jestli je vůbec možný ho najít a jaká cesta k tomu vede. No prostě jsme měli takovou tu hodinku, kdy jsme si jen tak rozumovali a vlastně si dělali radost tím, že jsme vymýšleli všechny možný důvody, proč nám to vlastně tak pěkně drží pohromadě. Taková inventura pozitívních pohledů na věc.
Rozebírali jsme to pěkně od začátku a vlastně se to točilo pořád kolem toho, že jsme se prostě chtěli najít a tak jsme to jednoduše udělali. Ovšem nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, pochopitelně.
Tudíž mámoudráHanička přišla s tím, že já bych byl úplně nejlíp udělal, kdybych si nabrnk ňákýho chlapa, protože když se opravdu pořádně zamyslím nad tím, co od života vlastně chci a s kým si nejvíc rozumím, bez jakýchkoliv pochybností z toho jasně vychází, že si s ženskou prostě rozumět nemůžu. Což je ovšem záhada, protože jsme spolu a to zcela popírá její teorii. Teprv až po dalším zkoumání na to mámazanáHanička přišla:
"A dyť je to přece jasný! Já jsem totiž chlap, akorát na omak to vypadá úplně jinak!"
těm se nemůže nic stát
16/01/12 06:07
Tak v
neděli ráno v šest se ke mě do postele nasáčkovali oba. Matěj i
Kačka. Matěj prej jenom pomazlit a Kačka prý zas měla sen, že nás
honili čerti. Jí prej chytli a Matýska ještě pořád honí
"No nehoní, dyť je tady pod peřinou."
"Ale já se tu stejně musím schovat," nenechala se Kačka odbýt a bylo.
Jestli to takhle půjde dál, bude potřeba zvětšit postel i peřinu, přestává nám to stačit.
Není to ovšem jenom ráno pod peřinou.
Večer, když se děti dívaly na pohádku, přivolala si mě Kačka taky a že prý musím sedět u ní, že se bojí. No já to chápu, ten kouzelník měl kamenné srdce a takovej ukrutnej ocelovej dráp. Byl tak ukrutnej, že se bál i Matýsek a pořád opakoval, že je to přeci pohádka a že je nakonec ten malej kluk zachrání, což opravdu učinil. Než ale došlo k záchraně, děti se ke mě tiskly a Kačka mi musela sedět na klíně a vůbec mě nechtěla pustit.
"Tak se na to nebudeme dívat."
"Budeme, nám se to líbí, ale my se bojíme, tatínku, tak se musíš dívat s námi."
Nebyla to pohádka dlouhá a k proklání kamenného srdce mečem skrzevá brnění předmětného kruťase došlo po necelých osmdesáti minutách, ale stejně: při pohádce by se dal strach nabírat do kbelíku, zatímco když Indianu Jonese pronásleduje horda ničemů, s Matýskem to ani nehne.
Ono na těch pohádkách přeci jenom něco bude, děti je prostě berou daleko víc, než americký superhrdiny. Těm se totiž nemůže nic stát, to ví každej.
"No nehoní, dyť je tady pod peřinou."
"Ale já se tu stejně musím schovat," nenechala se Kačka odbýt a bylo.
Jestli to takhle půjde dál, bude potřeba zvětšit postel i peřinu, přestává nám to stačit.
Není to ovšem jenom ráno pod peřinou.
Večer, když se děti dívaly na pohádku, přivolala si mě Kačka taky a že prý musím sedět u ní, že se bojí. No já to chápu, ten kouzelník měl kamenné srdce a takovej ukrutnej ocelovej dráp. Byl tak ukrutnej, že se bál i Matýsek a pořád opakoval, že je to přeci pohádka a že je nakonec ten malej kluk zachrání, což opravdu učinil. Než ale došlo k záchraně, děti se ke mě tiskly a Kačka mi musela sedět na klíně a vůbec mě nechtěla pustit.
"Tak se na to nebudeme dívat."
"Budeme, nám se to líbí, ale my se bojíme, tatínku, tak se musíš dívat s námi."
Nebyla to pohádka dlouhá a k proklání kamenného srdce mečem skrzevá brnění předmětného kruťase došlo po necelých osmdesáti minutách, ale stejně: při pohádce by se dal strach nabírat do kbelíku, zatímco když Indianu Jonese pronásleduje horda ničemů, s Matýskem to ani nehne.
Ono na těch pohádkách přeci jenom něco bude, děti je prostě berou daleko víc, než americký superhrdiny. Těm se totiž nemůže nic stát, to ví každej.
skládací
13/01/12 05:38
Stromeček vydržel jen něco málo přes Tři krále.
Ve středu večer mápečliváHanička pokynula dětem, aby sklidily
ozdobičky, čehož se Kačka s Matějem chopili s chutí o to větší,
když Matěj na stromečku objevil dvě čokolády, které si tam před tím
po tříkrálové koledě sám pověsil do sásoby. Jenže pak na ně
zapomněl a teď se hodily.
Ozdoby sklizeny, čokoláda spořádána, světýlka jsem smotal do krabice a co ted s tím jehličnanem uprostřed světnice?
"Jako dycky," povzdechla si máčistotnáHanička, "prostě se nedá nic dělat a zase z něj bude pěknej svinčík."
Byl. Ale ne zas tak dlouho. Za chvíli jsme měli s Matýskem větvičky postříhané zahradnickými nůžkami a zbyl jen kmínek, ze kterého bude mít Kačky sukovitý kyj, protože ten loňský má Matýsek. Tak aby se nehádali o kus klacku. No a bylo. Stromek se vešel do tří pytlů od kočičího žrádla. Stačilo zamést.
"Tak vidíš," povídám, "nakonec byl i tenhle stromeček skládací."
Ozdoby sklizeny, čokoláda spořádána, světýlka jsem smotal do krabice a co ted s tím jehličnanem uprostřed světnice?
"Jako dycky," povzdechla si máčistotnáHanička, "prostě se nedá nic dělat a zase z něj bude pěknej svinčík."
Byl. Ale ne zas tak dlouho. Za chvíli jsme měli s Matýskem větvičky postříhané zahradnickými nůžkami a zbyl jen kmínek, ze kterého bude mít Kačky sukovitý kyj, protože ten loňský má Matýsek. Tak aby se nehádali o kus klacku. No a bylo. Stromek se vešel do tří pytlů od kočičího žrádla. Stačilo zamést.
"Tak vidíš," povídám, "nakonec byl i tenhle stromeček skládací."
vyjasněný vztahy
10/01/12 06:10
"… a
Míša nám přijde ukázat miminko až v červnu," hlásila Kačenka za
čerstva novinky ze školky. Míša je jedna ze školičkových paní
učitelek - to jenom pro pořádek.
"A já myslím, že to bude holčička," dodala Kačka zasvěceně.
"A jak se to pozná?" zkoušel jsem Kačenku.
Byla pevná ve svém přesvědčení a pravila:
"No přece podle náušniček!"
"Aha. A co když je nemá?"
"Přece podle červený hlavičky. Já měla taky červenou hlavičku, když jsem se narodila."
"Ale to má přeci každej, když se narodí," zasáhl odborně Matýsek.
"Ale ty sis přeci hrál taky s holčičkou, co byla malá, jak jste dostali tu kuchyň …" otočila šikovně Kačka směr disputace.
"Ale my jsme nebyli sourozenci," pravil sice logicky, nicméně zcela mimo diskuzi Matěj.
Toho se Kačka hned chytla a navázala konstatováním:
"Ale babička je můj sourozenec."
Tady už jsem musel zasáhnout já: "To ne, Kačko."
"Ale ty jseš, tatínku, můj sourozenec," nenechala se Kačenka svést od tématu.
"Ne, Kačenko, to se říká bráškům a sestřičkám. To jsou sourozenci. My jsme s maminkou rodiče a babičky a dědečkové jsou prarodiče."
"Ale ty jseš můj sourozenec!" trvala s pláčem na krajíčku Kačka na svém.
"Kačenko, já jsem tvůj tatínek, ale sourozenec být nemůžu. To je tady Matýsek."
"Aha," přijala Kačenka myšlenku, "tak my nejsme sourozenci…" a v jejím hlase bylo jasně slyšet to velké zklamání z poznané pravdy.
Uff, pro tentokrát bychom snad měli ty rodinný vztahy konečně vyjasněný.
"A já myslím, že to bude holčička," dodala Kačka zasvěceně.
"A jak se to pozná?" zkoušel jsem Kačenku.
Byla pevná ve svém přesvědčení a pravila:
"No přece podle náušniček!"
"Aha. A co když je nemá?"
"Přece podle červený hlavičky. Já měla taky červenou hlavičku, když jsem se narodila."
"Ale to má přeci každej, když se narodí," zasáhl odborně Matýsek.
"Ale ty sis přeci hrál taky s holčičkou, co byla malá, jak jste dostali tu kuchyň …" otočila šikovně Kačka směr disputace.
"Ale my jsme nebyli sourozenci," pravil sice logicky, nicméně zcela mimo diskuzi Matěj.
Toho se Kačka hned chytla a navázala konstatováním:
"Ale babička je můj sourozenec."
Tady už jsem musel zasáhnout já: "To ne, Kačko."
"Ale ty jseš, tatínku, můj sourozenec," nenechala se Kačenka svést od tématu.
"Ne, Kačenko, to se říká bráškům a sestřičkám. To jsou sourozenci. My jsme s maminkou rodiče a babičky a dědečkové jsou prarodiče."
"Ale ty jseš můj sourozenec!" trvala s pláčem na krajíčku Kačka na svém.
"Kačenko, já jsem tvůj tatínek, ale sourozenec být nemůžu. To je tady Matýsek."
"Aha," přijala Kačenka myšlenku, "tak my nejsme sourozenci…" a v jejím hlase bylo jasně slyšet to velké zklamání z poznané pravdy.
Uff, pro tentokrát bychom snad měli ty rodinný vztahy konečně vyjasněný.
jen do rána
05/01/12 08:55
To
Matěj, ten má tu starosvětskou slušnost snad už vrozenou. A to
ještě nečet' Guta - Jarkovského.
Pokud se tedy jedná o Matýskovy sny, pěkně počká až do rána, ráno mi to všechno poví a nehrne se mi pod peřinu vo půltřetí ráno, jako to má ve zvyku Kačka.
Ale k jádru pudla, totiž snu.
Matěj totiž taky jeden měl. A ne ledajakej:
"Mě se, tatínku, zdálo, že jsme si postavili domeček na rovníku.
A oni postavili kolem rovníku takovej chodník a po tom chodníku tolik jezdili a lítali, až se ten rovník celej rozpad. A s ním i náš domeček.
A my jsme zůstali s Kačkou v jedný půlce a vy s maminkou v druhý. Ale ten chodník byl jako ve vesmíru a kolem se lítalo a teprve potom se ten rovník rozžhavil a rozpad …
A já byl smutnej, že už se neuvidíme."
"Ale to je úžasnej sen, Matýsku! Úplný sci-fi. To určitě dobře skončí, protože ty nás všechny jistě zachráníš a já ti s tím třeba trochu pomůžu. Příště se ti o tom bude zdát, uvidíš."
Druhý den ráno se na mě Matýsek usmíval z postele:
"Tak ten sen dobře dopad, tatínku. Jak jsme se s tím rovníkem rozdělili, tak jsme letěli vesmírem a kolem zrovna letěly dvě komety a my jsme se od nich odrazili a letěli zase zpátky k sobě. A pak jsme se našli a znovu se jako slepili …"
"Báječný, Matěji! Já ti říkal, že to dobře dopadne."
No prosím, takovej napínák - a vůbec mě kvůli tomu nemusel budit, stačilo to nezapomenout jen do rána.
Pokud se tedy jedná o Matýskovy sny, pěkně počká až do rána, ráno mi to všechno poví a nehrne se mi pod peřinu vo půltřetí ráno, jako to má ve zvyku Kačka.
Ale k jádru pudla, totiž snu.
Matěj totiž taky jeden měl. A ne ledajakej:
"Mě se, tatínku, zdálo, že jsme si postavili domeček na rovníku.
A oni postavili kolem rovníku takovej chodník a po tom chodníku tolik jezdili a lítali, až se ten rovník celej rozpad. A s ním i náš domeček.
A my jsme zůstali s Kačkou v jedný půlce a vy s maminkou v druhý. Ale ten chodník byl jako ve vesmíru a kolem se lítalo a teprve potom se ten rovník rozžhavil a rozpad …
A já byl smutnej, že už se neuvidíme."
"Ale to je úžasnej sen, Matýsku! Úplný sci-fi. To určitě dobře skončí, protože ty nás všechny jistě zachráníš a já ti s tím třeba trochu pomůžu. Příště se ti o tom bude zdát, uvidíš."
Druhý den ráno se na mě Matýsek usmíval z postele:
"Tak ten sen dobře dopad, tatínku. Jak jsme se s tím rovníkem rozdělili, tak jsme letěli vesmírem a kolem zrovna letěly dvě komety a my jsme se od nich odrazili a letěli zase zpátky k sobě. A pak jsme se našli a znovu se jako slepili …"
"Báječný, Matěji! Já ti říkal, že to dobře dopadne."
No prosím, takovej napínák - a vůbec mě kvůli tomu nemusel budit, stačilo to nezapomenout jen do rána.
nemám s kým
04/01/12 11:27
Když už
jsme zase u těch knížek, což je u nás doma vlastně hit číslo jedna,
tak jest potvrditi, že i letošní Ježíšek měl docela těžkou nůši,
poněvadž takovýho potištěnýho papíru, co v ní musel dovláčet až k
nám do Oleška, to mu dalo jistě notně zabrat. Je to ale chlapík
pracovitej a pod stromečkem knížky byly včas.
Pohádky, dobrodružství, vesmír, dinosauři a pro dospělé taky pohádky, ovšem těm se neříká pohádky, ale thrillery a napínáky a detektivky.
MéčtivéHaničce přinesl taky nějaký děsný trhák a ona, protože na to měla čas, se do něj hnedle zakousla. Od samého počátku si knížku pochvalovala, jak je to zas něco novýho a jak je to úžasný. Bylo tak úžasný, že se od knížky dokázala i odtrhnout se slovy: "Já si to musím eště nechat na zejtra, abych si to víc užila."
Což učinila.
Pár stránek před koncem knížku znovu odložila, ovšem tentokrát se na mě zahleděla krhavým okem a procedila:
"Teda estli se nedozvím, co to bylo, tak tu knížku rozrhám a tebe s ní!"
"To už abych se chystal. Tohle je první kniha ze zamýšlený trilogie. Ty další knihy eště nejsou ani napsaný."
"To mi snad ani neřikej!"
"Dyť jsem ti to řikal."
"Neřikal. Teda estli se to nedozvím, tak to máš u mě rozlitý."
Má nedočkaváHanička se znovu pustila do čtení, do těch posledních několika stránek.
"Ufff … tak jsem se to dozvěděla," oddychla si, když zaklapla přečtenou knížku, "dost dobrý to bylo. Úplně novej nápad."
"Tak vidíš, dobře to dopadlo."
"To jo, ale s tebou je to stejně na houby."
"???"
"Protože's to nečet' a já si teď nemám s kým o tom povídat!"
Pohádky, dobrodružství, vesmír, dinosauři a pro dospělé taky pohádky, ovšem těm se neříká pohádky, ale thrillery a napínáky a detektivky.
MéčtivéHaničce přinesl taky nějaký děsný trhák a ona, protože na to měla čas, se do něj hnedle zakousla. Od samého počátku si knížku pochvalovala, jak je to zas něco novýho a jak je to úžasný. Bylo tak úžasný, že se od knížky dokázala i odtrhnout se slovy: "Já si to musím eště nechat na zejtra, abych si to víc užila."
Což učinila.
Pár stránek před koncem knížku znovu odložila, ovšem tentokrát se na mě zahleděla krhavým okem a procedila:
"Teda estli se nedozvím, co to bylo, tak tu knížku rozrhám a tebe s ní!"
"To už abych se chystal. Tohle je první kniha ze zamýšlený trilogie. Ty další knihy eště nejsou ani napsaný."
"To mi snad ani neřikej!"
"Dyť jsem ti to řikal."
"Neřikal. Teda estli se to nedozvím, tak to máš u mě rozlitý."
Má nedočkaváHanička se znovu pustila do čtení, do těch posledních několika stránek.
"Ufff … tak jsem se to dozvěděla," oddychla si, když zaklapla přečtenou knížku, "dost dobrý to bylo. Úplně novej nápad."
"Tak vidíš, dobře to dopadlo."
"To jo, ale s tebou je to stejně na houby."
"???"
"Protože's to nečet' a já si teď nemám s kým o tom povídat!"
nějak se mi nechtělo
02/01/12 06:09
To
takhle kolem třetí ráno přišla Kačenka, že musí ke mně pod peřinu a
žu tu musí zůstat:
"Já musím k tobě, tatínku, protože mě se zdál moc ošklivej sen."
"Tak pojď."
Ndzdvih' jsem peřinu, Kačka se přitulila a spali jsme dál. Nebo jsem si alespoň myslel, že budu spát dál.
Kačka se pořád vrtí, to je její normální způsob spaní, tedy jsem se odtáhl, ale ona zas přilezla. Zas tak velkou postel nemáme, abychom se po ní honili kolem dokola, tož jsem to vzdal. A Kačka mě začala šimrat. Teda ona to považovala za hlazení, ale šimralo to. Nějak jsem si na to zvyk a už skoro usínám, když Kačka křičí ze sna: " …néééééé! …" a Bim! Dostanu facku ani nevím, z který strany to bylo.
Chápu, že má nějaké divoké sny a s někým se zrovna pere. Tedy se to snažím zaspat. Už to skoro mám, už jsem skoro v limbu, když se Kačka zvedne a praví:
"Tak já už pudu, tatínku, já už jsem se vyspala. Ty už budeš taky vstávat?"
Nevstával jsem, ač bylo už sedm.
Nějak se vám mi nechtělo …
"Já musím k tobě, tatínku, protože mě se zdál moc ošklivej sen."
"Tak pojď."
Ndzdvih' jsem peřinu, Kačka se přitulila a spali jsme dál. Nebo jsem si alespoň myslel, že budu spát dál.
Kačka se pořád vrtí, to je její normální způsob spaní, tedy jsem se odtáhl, ale ona zas přilezla. Zas tak velkou postel nemáme, abychom se po ní honili kolem dokola, tož jsem to vzdal. A Kačka mě začala šimrat. Teda ona to považovala za hlazení, ale šimralo to. Nějak jsem si na to zvyk a už skoro usínám, když Kačka křičí ze sna: " …néééééé! …" a Bim! Dostanu facku ani nevím, z který strany to bylo.
Chápu, že má nějaké divoké sny a s někým se zrovna pere. Tedy se to snažím zaspat. Už to skoro mám, už jsem skoro v limbu, když se Kačka zvedne a praví:
"Tak já už pudu, tatínku, já už jsem se vyspala. Ty už budeš taky vstávat?"
Nevstával jsem, ač bylo už sedm.
Nějak se vám mi nechtělo …