2019

ale já ...

Je to zrovna nějakých jedenáct let, co jsem si tu zapsal zmínku o dědečkově bábovce osolené 50ti gramy soli, což byla jednak tisková chyba v kuchařce a taky chyba moje, že jsem neposlechl moušikovnouHaničku, když mi napovídala, že padesát gramů je moc. Bábovku jsem upekl z těsta tak osoleného, že šla rovnou do koše. Od tý doby to mám přišitý a občas tu historku vytáhnu.
Včera k tomu zase byla příležitost.
Kačenka si přála, abych přivezl ten Krtkův dort. Tu krabici, co už je v ní všechno namícháno a stačí to jen zadělat do těsta, upéct a máte dort. Co bych pro Kačku neudělal, že. Krabici jsem dovezl, banány k tomu přikoupil (ono to totiž potřebuje ještě banány a půl litru šlehačky), na šlehačku nepomyslel a Kačka se pustila do pečení.
Zrovna mi volal Ondřej a tak jsem Kačku sledoval jen jedním okem a mával na ní rukou, ať ještě počká, že to do pekáče dát takhle nemůže.
Hned poté, co jsem domával a dovolal, povídám:
"Kačko, to máš strašně řídký, to úplně teče. To se neupeče."
"No já vím. Já tam dala trochu víc mlíka."
"Proč? Vždyť je to všechno přesně popsaný. To jsem podle toho návodu zvlád' i já."
"No jo. Ale Matěj mi řekl, že to je sedmsetpadesát mililitrů a tak jsem to tam nalila."
"To jsou tři čtvrti litru mlíka! To je určitě moc. Aspoň tak třikrát tolik, řekl bych."
"Ale já …"
Kačka hrozně často používá alejá jako argument. Tak jsem to nechal plavat a radil jsem, jak má vymazat pekáč a vysypat ho moukou.
Stalo se a těsto bylo v troubě.
"Tak ukaž. Kolik tam toho mlíka mělo bejt?"
"Tady píšou, tatínku, 75ml…"
"Sedmdesátpět? A tys tam nalila sedmsetpadesát?"
"Ale já …"
"Kačko. Tady píšou šest lžic. To by musely bejt lžíce velký jak naběračka. Dyť to je desetkrát tolik."
"No … je … ale já …"
"To je úplně stejný jako když já jsem osolil tu dědečkovu bábovku desetkrát víc, než je potřeba. Tu jsme vyhodili."
"No jo … já …"
"No nic, nic. Uvidíme, co se stane."
"Ale já … tam … přidala … eště trochu mouky … tak snad …"
"Však se ukáže."
A ukázalo se. Těsto se upeklo a na první ochutnání to je poživatelný. Dneska čeká Kačku výroba té náplně ze šlehačky a banánů.
Uvidíme, co na to ten krtek, když je to jeho dort. Zatím se zdá, že na rozdíl od mé dědečkovy bábovky to Kačce vyjde.

skončilo modrý období ...

Jak jsem si tu v pátek zapsal, robotika je teď v kurzu. Nejen ve světě, ale i u nás doma. Matěj zkoumá, jak přikázat robotovi, aby jel a pak se otočil a při tom sebral kuličku a jinde ji odložil.
Zájem o základy programování mají ovšem svůj počátek v zájmu o počítačové technologie, najmě pak o jejich speciální vlastnosti jako je kódování.
Nejde ani tak o prolomení Enigmy, ale o obyčejný kód rodičovské ochrany amezující použití elektroniky na určitou dobu denně. Použil jsem tenhle nástroj u vědomí, že nemám vládu nad vší elektronikou. Spokojil jsem se s tou nejčastěji používanou, tedy s telefonem. A ukázalo se, že to byla dobrá volba. Před nědávným časem si totiž Kačka postěžovala, že ve srovnání s Matějem má ona spoustu nevýhod a kromě jiného i tu, že ona svůj telefon má jenom na jeden a půl hodiny denně a Matěj že ne, že si ho může používat kdy chce, protože zná kód.
Inu, zamyslel jsem se, kdy mi Matěj koukal přes rameno při zadávání kódu, ale nevzpomněl jsem si, nicméně jsem připustil, že asi nebude těžké při dlouhodobé a cílevědomé špionážní činnosti ten kód vysledovat. Tož to zkusíme jinak. Změním Matějovi čas a podmínky použití telefonu a uvidíme.
Viděli jsme, totiž viděl jsem ještě týž den odpoledne.
Nastavení někdo záhadně znovu změnil a omezení zrušil v Matějův prospěch. Vida ho, kluka šikovnýho.
Tak to vezmeme jinak. Změníme kód.
To už zafungovalo. Týden žádná další změna. Až přišel Matěj za školy, abych mu prodloužil u některých aplikací dobu použití. Že si píše ve škole poznámky a že mu to najenou vypršelo
o půlhodinu dřív, než normálně.
"No jo. Jsem ti to omezil, protože jsem zjistil, že se v tom někdo hrabal a omezení rušil."
"No … já jsem si to upravil …"
"Ale? Ty znáš kód?"
"No …"
"Tos' mi někdy koukal přes rameno, že jo?"
"Ne, to nekoukal. Já jsem bluehacker!"
"Co to?"
"Já jsem si totiž našel prográmek, kterej umí heknout heslo a vono se to povedlo. A to uměj bluehackeři."
"No to je dobrý, takže teď to ten prográmek poslal někam do světa v všichni vědí kód uzamčení rodičovskýho zámku …"
"To ne … já to chtěl jen zkusit a
…"
"A tak jsi to zkusil. Poznámkovej blok máš vyjmutej z omezení spolu s dalšíma aplikacema do školy. A je tam novej kód."
"No já vim …"
"A ten už se ti nepodařilo odhalit?"
"Ne …"
A tak nám skončilo období modrýho hackerství.
Nahradila ho ta robotika.
Alespoň prozatím.

správnej intelektuál

Obchody se pomalu mění na výdejny. Ba dokonce jsem cosi zalsechl o automobilkách, které zvažují on-line prodej vozů, které pak budou vydávány na současných prodejnách. Tam už se tedy nebude prodávat, ale vydávat. Prodej se přesune na síť a na server automobilky. Úplně stejně jako je to teď se vším ostatním zbožím. Už i rohlíky vám přivezou až domů - třeba zrovna ta služba Rohlík.
Tudíž jsem si uvykl kupovat na síti a vyzvedávat ve výdejnách. Mám jednu poblíž kanceláře. Tam mám statisticky nejfrekventovanější návštěvnost, což jsem podpořil i v úterý, když jsem vezl Kačku z nádraží domů.
"Uděláme jenom takovou smyčku. Vyjedeme z tunelu, vyzvedneme zásilku a pojedeme dom, jó, Kačko?"
"Ale jo."
Zaparkoval jsem na Arbesáku pár metrů od výdejny a Kačka na mě čekala.
"To jsem ráda, že ses už vrátil."
"Copak? Snad ses tu těch pár minut nebála?"
"No … bála … jsi nezamk' auto."
"Však jsi tu ty."
"No, právě."
"Jak právě? Hlídalas' pčeci, takže jsme se nemuseli bát."
"No jo, ale co kdyby sem přišel třeba nějakej zloděj?"
"Tak bys ho odehnala."
"A to je právě to! Jak?!"
"No … jak …."
"Já jsem si to představovala a vymyslela jsem, že bych ho praštila knihou ….!"
"Lepší by bylo křičet o pomoc."
"Ale já bych ho radši praštila. Tou knihou."
"No, naštěstí žádnej zloděj nepřišel a tak jsi ho nemusela praštit."
"Jo, to je lepší."
Shodli jsme se a jeli domů.
Bez zloděje, ale zato se statečnou Kačkou, která má na zloděje nachystanou knihu … inu jako správnej intelektuál.

vo co duchovi de

Nějak mě upoutala duchařská hra. Je to takové hádání, kdo je pachatelem velmi dávného činu v šlechtickém sídle, kde se objevuje duch. V té hře někdo hraje právě toho ducha a ostatní jsou média a z ducha tahají rozumy. Jenomže znáte to: duch. Copak má duch rozum? Duch má tak akorát vize a to ještě dost nejasné. Tudíž nic rozumného z něj nevypadne. Jenom jakési snové představy a na médiích už je jenom ten výklad snů.
Je to takové mysteriózní, jak ostatně napovídá i název té hry a tudíž jsem si řekl, že když jsou ty čarodějnice, zahrajeme si strašidelnou hru. Zcela vyjímečně jsem si vzal návod a učil se pravidla. Normálně to u nás dělá máhraváHanička, ale tentokrát jsem se úlohy průkopníka a ducha zhostil já.
A to byla ta potíž.
MánedočkaváHanička pospíchala, pobízela a netrpělivě očekávala další krok. Jenomže já jako duch musel nejen kontrolovat pravidla, jestli to všechno dělám správně, ale taky hledat ve vizích ty záchytné body, které pomohou mým médiím uhodnout, vo co mi jako duchovi de. No vleklo se to strašlivě, přímo mysteriózně. Po první hře bylo prohlášeno, že je to děsně nudný a pomalý a že to nebyl úplně dobrej nápad, tohleto Mysterium.
Ale protože Kačku jsem musel ještě navečer odvézt na zkoušku sboru, řekli jsme si, že až jí přivezu zpátky, zahrajeme si to ještě jednou. Aby si tu nudu taky zažila, kdž o ní přišla. Třeba to podruhé už taková nuda nebude.
Ducha se tentokrát ujal Matěj. A ejhle. Už se to neučil, měl to nachystané z první hry. Nebyli jsme na ducha jen dva, ale tři. A pravidla už jsme znali. To všechno dohromady způsobilo, že jsme se najednou začali bavit a hra začala být zajímavá. A tak jsme si zahráli znovu a pak ještě jednou.
Jo, dobrý to je. Duchem pak byla i mášikovnáHanička i Kačka.
Užili jsme si toho duchaření všichni a vůbec nevadilo, že už bylo prvního máje.

nevyšlo to o jedno místo

Čekání bývá vždycky napínavé. My jsme byli napínáni něco přes týden.
Matěj i Kačka věnovali většinu školního roku přípravě na přijímací zkoušky. Kačka byla v roli mladšího, který si to bude zkoušet poprvé a kdyby to nevyšlo, má za dva roky ještě jeden pokus. Matěj byl v pozici daleko horší, protože tomu už to jednou nevyšlo a teď měl šanci poslední. Tedy ono nikdy není všechno úplně poslední a jsou možnosti nápravy, ale to už je nastavované trápení a je pochopitelně daleko lepší, když to vyjde v řádném termínu. Podle toho vypadala i ta příprava. Matějovi došlo, že teď už opravdu musí a Kačce to v průběhu školního roku teprve pomalu docházelo. Ovšem v závěru se oba snažili na plný výkon.
Od neděle do pondělí jsme vyhlíželi informace na stránkách škol a včera večer už to bylo definitivní.
Kačka zkoušky udělala, ale nebyla mezi prvními. Umístila se na obou školách v první třetině zájemců a to nestačilo na přijetí. Nevadí. Matějovi to napoprvé taky nevyšlo a teď má Kačka alespoň představu o tom, jak to vypadá a jak moc je potřeba se připravovat.
Matěj už měl v neděli jasno. Přijali ho. Jenomže na školu, kterou si vybral jako druhou v pořadí. To napětí se stupňovalo, protože ta "jeho" škola se zveřejněním výsledků velmi otálela. Je pravda, že čas mají školy do dnešního dne, ale ostatní školy už své výsledky zveřejnily. A Matěj by velice chtěl tam, kde si to oblíbil. V napětí jsme čekali až do včerejšího večera.
Čekali jsme, zda to dopadne tak, jak si Matěj spočítal: podle kritérií, získaných bodů a výsledků z minulého roku odvodil, že by mohl skončit na sedmnáctém místě. Nevyšlo mu to. O jedno místo. Skončil šestnáctý.
Přijat na Gymnázium Christiana Dopplera, kam si přál jít studovat matematiku a fyziku.
Nu, radost byla veliká. Bude to Doppler!

Matěj na hradě

Nemám rád ty řeči o dětech, jak stárnou, zatím co rodiče ne. Ovšem jako rodič vím, že to stárnutí se děje každým okamžikem a těch okamžiků pořád jen přibývá. Na druhou stranu, tedy k ubývání, se to ne a ne přehoupnout. Ovšem pokud bychom ten náš věk porovnávali se stářím vesmíru …
Já vim, zase ty řeči.
Má to svůj důvod.
Matějovi je dneska patnáct, Kačce bude za rok a Jurášovi ten samý rok třicet. Nějak se to celé přesunulo z dětství do dospělosti, aniž bych sem tahal to stáří toho vesmíru.
Prohlížíme si obrázky a filmečky. Jsou na nich veselé děti, veselé zážitky. Žádní mračouni.
Ne snad, že bychom se na sebe někdy nemračili, ale při pořizování záznamů trvám na tom, že se musíme tvářit vesele. A má to něco do sebe.
Když se člověk dívá zpátky na to, co jsme společně prožili, jsou to jen samé hezké vzpomínky na báječné děti, na úžasnou rodinu.
Nu a když už jsem u toho vzpomínání, tuhle je první záznam Matějových kroků.
Své první samostatné krůčky v životě udělal na nádvoří Pražského hradu 2. ledna 2005, čímž jistě vykročil ke skvělé kariéře.

Matej na hrade

je to roztomilý

Nějak se to zrovna schumelilo a mě napadlo podívat se do archivu. Tentokrát do archivu s rodinnými filmečky. Při zpětném pohledu mi přijde úsměvné pořízení si DV kamery, která sice tenkrát uměla tvořit záznam už digitálně, ale kvalita se rozhodně nedá srovnat s kamerou malinkatého nahrávacího zařízení o pár let mladšího a už vůbec ne s kamerou telefonů novější generace natož pak se současným 4k rozlišením. Inu - ty technologie popisované nedávno se mění tak rychle, že to někdy člověk ani nestíhá sledovat. Ale nahrávky pořád existují, čili je možné se vykvajznout na technologie a místo marného sledování jejich vývoje sledovat to, co díky nim bylo zaznamenáno a kvalitu vzal čert. Jde přeci o ten obsah, že.
Pochopitelně jde pouze o rodinné vzpomínky, které mouhou zajímat právě jen rodinu. Ovšem proto přece vznikly, že ano.
A tak jsme včera díky starým záznamům odhalili, že …
"Matěji, pojď se podívat, tady zrovna tatínek našel film z Mikuláše."
"Nejdu."
"Proč, vždyť je to roztomilý."
"Není."
"Mně to roztomilý připadá. Zrovna tady říkáte s Kačkou básničky."
"Jo, básničky. Ale já se hrozně bál!"
"Bál?"
"Jo!"
"Neříkej?"
"Dycky!"
Tak a je to venku.
Mikuláše s čerty a andělem se Matěj bál!
Ono to ale zřejmě nebylo úpně na škodu a hlavně: ta nedočkavost, až už dostanou od anděla každý ten svůj košík a Kačka i Matěj se budou moci prohrabat všemi těmi dárečky. Takže s tím strachem to asi nebylo tak úplně tragický. Já si třeba všiml, že se sice oba styděli, ale hned, jak básničku řekli, dostali košík se sladkostmi a to důležité: nezapomněli poděkovat Mikulášovi.
Inu: Každý jsme to viděli po svém.
A teď - díky těm technologiím - to můžeme vidět znova. Je to vážně náramně roztomilý.

potřebujem přistavit

Když je sníh, měl bych si zapsat, že napad'. Tož píšu.
V pátek jako by se nechumelilo.
V sobotu jak by smet.
A v neděli to začalo.
Vlastně už v noci ze soboty na neděli sníh začal padat přesně podle předpovědi.
Ráno už bylo kolem deseti centimetrů napadáno a padalo celý den. Kolem poledního kapánek mrholilo, protože teplota byla nad nulou, ale odpoledne se voda zpátky změnila ve vločky. Sněhu napadlo nějakých dvacet centimetrů dohromady do dnešního rána. Báječná nadílka.
A protože materiál je třeba využít, dokud je, hrabal jsem před našima a nahrabal hromadu sněhu. Měl jsem štěstí, protože byla neděle ráno a nikdo nejezdil. Jenom pan Bernard s multikárou protahoval pluhem cestu. A to mi výrazně pomohlo tu nadílku shromáždit na jedno místo.
Ano, měl jsem důležitý cíl: u nás, jak napadne sněhu množství větší než malé, začneme stavět. V našem případě iglů. Už tu v minulosti mám nějaký ten obrázek, jak jsme stavěli a postavili. Je tu i historka o zavalených budovatelích, na kterou si dobře vzpomíná Matěj, jalikož on byl jedním ze zavalených poté, co jiný z kamarádů z ulice skočil na stavbu ve chvíli, kdy byli budovatelé uvnitř a provedl tak ukázkový zával.
Nic z toho se včera nekonalo.
Já s Matějem jsme navršili potřebnou hromadu sněhu, po obědě jsme šli s mouveselouHaničkou na procházku a když jsme se vraceli, bylo dílo v plném proudu. Kačka s Matějem byli už uvnitř a dolovali v hromadě sněhu jeskyni. Pustil jsem se do toho s nimi. Budování nám šlo od ruky a zanedlouho bylo iglů hotovo.
Soused, který zrovna vyšel na procházku s kočárkem, se ptal, zda si stavíme vejminek.
"Inu, stavíme. Děti už sou velký, tak potřebujem přistavit," odvětil jsem.
Tak tak. Iglů je letos dost velký na to, abychom se do něj vešli tři.
Tuhle je k tomu ilustrační obrázek:


iglu_190203

kam se nemusí

"A budeš na mě čekat nebo mám jet vlakem?", ptal se Matěj nečekaně v úterý odpoledne po telefonu.
"Neříkal jsi, že už tahle přípravka ve škole skončila?"
"Říkal. Tahle je ta poslední. Dneska. Do šesti."
"Aha. Tak to jo. V tom případě jeď vlakem a já pro tebe přijedu do Vraného."
"Tam jo, já si najdu, jak mi to jede."
Za chvíli přišla zpráva s podrobným jízdním řádem. Vlak přijížděl někdy před sedmou.
"A můžu se stavit ještě pro vodu u tebe v kanceláři?", volal Matěj znovu.
"Jasně. Jsem tu."
Vyzvedl si vodu a šel do školy na poslední dvě hodiny přípravky.
Za pět minut volá.
"A jsi ještě v kanceláři?"
"Pochopitelně, kde bych byl?"
"A můžeš mě vzít domů?"
"Domů? Teď? Když máš přípravku?"
"Nemám."
"Vždyť je poslední hodina …"
"Není."
"Ale tys říkal, že …"
"Jo, řikal, ale von mi pan školník vysvětlil, že to dneska není, že až příští týden. Že už to mám týden v mailu …"
"Aha …. Tak přiď."
No a takhle je to se vším. Maily se píšou, ale nečtou.
Pak se jezdí, kam se nemusí.

kdy už to bude

MápracovitáHanička děsně ráda čte, čímž si od té práce odpočívá, což je pro mě těžké pochopit, jelikož například třista stránek za večer já prostě nepřečetu a pokud bych musel, pak by to byla práce, od které bych si potřeboval odpočinout, ovšem nikoliv čtením.
Já mám možná jako odpočinek tohleto psaní deníku, jenomže pár řádek po ránu se s tlustou knížkou navečer nedá srovnat. Ovšem másečtěláHanička to srovnává. Tedy vlastně nesrovnává. Rovnou tvrdí, že mám napsat knížku, nejlépe psát knížky, aby měla co číst.
Tomu se nedá než oponovat, že ani robot nenapíše třista stránek za večer a kdybych měl psát stejně rychle, jako ona čte, musel bych psát rychlejc, než dejchám.
Jak je vidět, srovnávat se to vážně nedá, ale to ustavičné ponoukání mě přeci jen vrtá hlavou. Žádné strachy, provrtat si nenechám ani hlavu ani koleno. Jenomže občas mě něco napadne, pak se s tím svěřím, načež máveseláHanička praví, že jo prima nápad a proč to teda nenapíšu. No nejspíš proto, že psát neumím, odpovídám a je mi opáčeno, že psát umím, dyž píšu každej den deník. No jo, deník. Deník a knihu - to nejde srovnávat. Ale stejně mi to vrtá hlavou.
A tak si sepisuju nápady a postřehy a docela mě jedna myšlenka zaujala. No jo, myšlenka. To je málo. Jak z myšlenky udělat třista stránek. Na to musí bejt člověk spisovatel.
A to nejsem. Takže je to v klidu. Nikdo ode mě nečeká romány a já nemusím pátrat po tom, jak se píše kniha.
To jen mánetrpěliváHanička se furt ptá, kdy už to bude.

Matěj mi to přeloží

Od Matěje přišla zpráva: "Dal jsem to!"
Jistě, přišla už minulou středu a už jsme to i náležitě oslavili a měli všichni obrovitánskou radost, ale zápis jsem si pořád schovával na chvíli, až bude k dispozici originální certifikát. Jenomže ono to těm oficiálním místům trvá dlouho. Zřejmě proto, aby daly dostatečně najevo, jakou vážnost tahleta instituce má. Už i to, že zkoušky probíhaly v prosinci před Mikulášem a výsledky jsou k dispozici až za měsíc.
Inu, holt když to uznává celej svět, muší kolem toho bejt spousta cavyků, aby nemoh' vzniknout dojem, že to dá každej.
Nuže to čekání na certifikát se nedá vydržet a proto: Matěj s celou jejich třídou složili úspěšně zkoušky s Cambridge English. A mají tak v půlce deváté třídy složenou maturitu z angličtiny.
To je úžasný!
Můžu bejt pyšnej na to, jak mě Matěj pořád opravuje tu mojí angličtinu. Teď už na to má i papír s označením B2, zatím co já žádnej papír nemám, čímž vzniká celkem oprávněný dojem, že mě angličtinu vyučoval rudý bratr Vinnetou.
Já už s tím nějak vyžiju a kdyby bylo nějak nutně potřeba, Matěj mi to přeloží.
Hurá!