2018

dobře to napsat

Byl to druhý ze zápisů v prvním roce existence woleschka. Tenkrát to byly spíš sebrané nahodilé postřehy v počtu tři za rok, což opravdu nebyl deník, ale zápisy to byly. Ten předmětný se týkal sci-fi. Přesněji řečeno převádění sci-fi do praxe. Já tenkrát hleděl na uklízecího robota jako na zázrak a másci-fiHanička jako na běžnou záležitost, která tu už dávno měla bejt.
I po těch třinácti letech mám pořád technické novinky za zázračné události a má otřináctletchytřejšíHanička to furt ví všechno daleko dřív, než já.
Včera v podvečer jsme s Ljubou a Ondřejem rozmlouvali o životě všedním i jiném a probírali jsme kdeco a pak přišla řeč i na telefony a na to, co dneska umějí a na to, co budou umět zítra. To už byla Ljuba s mouveselouHaničkou v altánku a já s Ondřejem na terase, čímž se naše hovory oddělily a proto jsme si ve skupinkách mohli vést každý tu svou dišputaci. Já se třeba od Ondřeje dozvěděl, že se šušká, že "facerecognition" už je pasé, že ho brzy překoná a nahradí "bodyrecognition", což jsme hned začali probírat. Já ze strany zbavení se soukromí úplně a Ondřej ze strany všeobecného pohodlí například při prohlídkách na letišti, což by nám cestujícím mělo být ku prospěchu odstraněním všech stále přibývajících typů kontrol. Prostě vás už při vstupu do haly naskenujou, rozpoznaj, načtou v databázi a je to. Mají o vás všechno a jestli jste si v dětství hráli za barákem na smetišti na teroristu, máte to spočítaný a do letadla vás nepustěj. Nebo tak nějak. Já tomu oponoval, že bych si to musel rozmyslet, estli by mě tahle míra zbavení se soukromí nevadila, i když jsem si samozřejmě vědom toho, že už mě maj stejně dávno celýho v databázi a kdyby o něco šlo, už teď jsem ztracenej. Ovšem Ondřej chtěl konkrétní příklad mojí paranoi.
Musel jsem něco vymyslet a tak jsem dal příklad: "… heleď to prostě bude tak, že dyž třeba pudeš tuhle na Smíchově do obchoďáku, tak eště u vchodu tě naskenujou a jak vejdeš, už ti naproti bude svítit reklama na foťáky a nezbavíš se toho ani v Tramtárii, protože jen vylezeš z taxíku, už tě na rohu u hotelu bude vítat na obrazovce reklama na den otevřenejch dveří ve fabrice na broušení čoček do objektivů …"
Nu a pak jsme to téma dál rozvíjeli a řešili jsme rychlost procesorů a odezvu sítě a jestli by to všechno takhle rychle šlo už teď … no prostě báječné povídání to bylo.
Když Ljuba s Ondřejem odjeli, povídám nadšeně méusměvavéHaničce jaký prima technický sci-fi problémy jsme probírali a že by to mohlo zapadnout do nějaký další Ondřejovy knížky, jelikož tohle tu eště nebylo a hodilo by se to zas do nový spiklenecký teorie a do Tušení čehokoliv. No prostě nadšeně jsem tu myšlenku chtěl předat dál. MásečtěláHanička však moje nadšení ochladila pod bod mrazu hned v úvodu praktickou poznámkou:
"Ale prosimtě, to přece neni nic novýho, to už tady dávno bylo v tom filmu Minority Report …"
Tak!
U nás končej uklízecí roboti i bezpečnostní systémy budoucnosti stejně. Na smetišti dávno realizovaných nápadů. Moje vzdělanáHanička už to dávno ví, jelikož už to přeci někde viděla nebo četla. Tak jak má furt jeden něco vymejšlet, dyž už bylo všechno vymyšlený?
Naštěstí mám Ondřeje: Když jsem si mu ještě večer posteskl na protřelost méovšeminformovanéHaničky, s laskavostí jemu vlastní mi odepsal:
"Všechno už tu bylo. Jde o to dobře to napsat."
A to Ondřej umí.

matrace je atrakce

Jak se vám spalo?
Divná otázka, že jo? "No jak asi, nejspíš jako v noci, ne?", odpovíte.
Matěj dneska odpověděl: "Dobře." A Kačka včera jakbysmet.
A že je to běžný? No bodejď, že je. I když …
Totiž napadlo mě přivézt takovou věc. Nafukovací postel. Znáte to přeci: máte to ve skříni a když přijede na noc víc hostů než máte postelí dá se to nafouknout a docela dobře se na tom vyspat. Doma i jinde. A to jinde právě přišlo na řadu tenhle víkend. Nafouk' jsem ty matrace v sobotu a Kačka si hned pozvala kamarádku Áďu, že jako budou spát venku, když jsem jim to instaloval v altánku.
A jak řekla, tak udělaly. Ustlaly si spacáky, přinesly si plyšáky - každá toho svého, pochopitelně - pro případ potřeby si přibalily i baterky a vzhůru do altánu zalehnout na matrace.
Zde, prosím, nehledejte žádnou jinou podobnost s romány Maria Puza než jazykovou.
Ráno Kačka vstávala první a chystala snídani.
A večer už byla jedna z matrací volná a tudíž se mohl připojit Matěj. A jestli s ním půjde do altánu i Kačka. … no, nepřemluvil ji. Že prý jedna holka ze školy vyprávěla Kačce takový horory o všelijakejch postavách, když byla menší, a Kačka se teď pořád ještě bojí …
Matěj půjde prý dneska znova, jelikož se nebojí, jen si musí vzít teplejší spacák. K ránu mu bylo zima.
A Kačenka? To se teprv uvidí, jak lákavá atrakce je matrace.

nechci bejt ajťákem

No pochopitelně, že se to neobešlo bez vystupňovaného napětí a vysoké míry vzájemné dožranosti. Tak je to vždycky, když jsem za ajťáka a mánetechnickáHanička za uživatele. Já se ji ve své bláhovosti snažím poučovat tak, aby si napříště byla schopna nastavit základní parametry sama nebo v tom nastavení alespoň neudělala zmatek a mávzdělanáHanička se snaží mi vysvětlit, že už jí zase říkám, co má dělat, což nesmím (to se mi taky nesmí říkat), a že jí stresuju, protože nadávám, jak to má celý zmotaný.
Nu a tak už to probíhá tak dva dny a včera úsilí vrcholilo, protože telefon byl přepojován pod nového operátora, po novou identitu, staré maily a staré kontakty musely být pod tuto identitu přeneseny, což je dycky děsná pakárna a já musel volat o radu do Applu a pak obětovat vlastní účet, abych vytáhl alespoň část kontaktů a přenesl je pod tu novou identitu. Eště před chvílí jsem řešil nastavení mailu …
"Heslo? Už zase heslo? Který"
"No to k mailu."
"A jaký to je?"
"No to přece nevím. Ale je to jiný, než k telefonu."
"Aha. Tak tohle."
"To ti nejde. Server ho odmítl."
"No to je dobrý. Tak teď jsi mě splet'!"
"Bez hesla to nepůjde."
"Kterýho?"
"Toho k mailu. Když si potřebuješ vyzvednout poštu."
"A já tam mám heslo?"
"Máš, jinak by to nefungovalo a už jsme ho dávali do počítače."
"Aha … tak to fakt nevím …"
"Tak si ho tam zkus znovu zadat. Je to potřeba."
"Tohle? … Jo! Tohle!! Už to je!"
"Hurá. Tak to bysme měli."
"Ale já tu žádný maily nemám!"
"Vždyť jsi všechny přečetla na počítači."
"No, to jo, ale vony se mi sem nenahrajou?!"
"Ne, jenom ty nový."
"Aha …[zklamaně] … tak můžeš mi aspoň poslat test?"
"Jo, hned."

Čímž jsem přišel na to, že jsem si kvůli tý děsivý operaci přemazal vlastní kontakty na počítači. Ty já měl ale předem zazálohovaný a stačilo smazat/načíst zálohu a sloučit. Ale to už byla prkotina. To ani nestálo za řeč.
To důležitý je, že už nechci bejt ajťákem.

klony pod schodama

Ono to sci-fi člověka někdy zblbne nebo inspiruje - to jak se to vezme. Matěj si čte ty knížky, které mu nějak doporučíme, tedy hlavně másečtěláHanička. Moje doporučení bývají oslyšena, neboť za literárního vzdělance u nás platí mápromovanáHanička, jelikož má státnice z češtiny, zatím co já jen z nějaké z optiky, což se v literárním světě nezapočítává, leda k horšímu.
A tak se Matěj vyzná například v klonování, jak jsem právě teď slyšel:
"Maminko, ty se klonuješ tajně. Ty máš tajný dveře tajdle pod schodama a tam si ty svoje klony schováváš. A až bude Apokalypsa, tak nás těma svejma klonama všechny zachráníš."
No a máme to. MojeveseláHanička se naklonuje a budeme zachráněný. Takhle snadný to je.
Tož kdyby se našel nějakej vědátor, kterej v tom eště tápe, ať se přihlásí u Matěje, on mu to všechno vysvětlí. Klony jsou totiž schovaný u nás pod schodama.

opravdu je ztratila

Není to dlouho, co Kačka ztratila klíče a pak jsem je našel v její školní skříňce. Tentokrát je však ztratila opravdu. Ve čtvrtek mi to volala. Ach jo. Jel jsem prohlídnout hudební školu, byl u paní ředitelky, ptal se dětí, prošel celou trasu od školy ke škole. Nic. Totéž jsme pak s Kačkou udělali ještě jednou spolu. Bez výsledku. Se stejným úspěchem prohledávala skříňku a třídu a chodby ve škole. Nic. Ve čtvrtek prostě klíče zmizely.
V pátek se ptala spolužáků, učitelů, nic. Já jel k výrobci našich klíčů a nechal si napočítat, kolik to bude. Že prý mám přivézt vložku zámku a tu mi přestaví a k tomu vyrobí nové klíče.
Kačka chtěla ještě jeden pokus v hledání včera. No tak jo.
A hned po škole mi volá, že klíče má. Hledání mělo úspěch, ale nebylo to snadný.
Spolužačka prý viděla klíče v obchodě. Kačka utíkala do obchodu. A tam paní potvrdila, že ty klíče měla, ale když se o ně nikdo nehlásil, dala je na obecní úřad. Kačka běžela na úřad, ale tam měli polední pauzu. Před jednou přišla paní a co že prý Kačka chce. Dohodly se, že klíče a Kačka ty své důkladně popsala. Paní připustila, že to jsou klíče Kačky a vydala jí je.
Hurá! Klíče jsou na světě a dobří lidé ještě existují.
Ovšem Kačenka, to musím přiznat, projevila díl samostatnosti, když si to celé takhle sama oběhala. Přeci jen už to nebude malá holčička. No jo, nebude malá. Ale klíče jako malá ztrácí. A jako velká nalézá.
Kdo se v tom má vyznat?
I co, jaké vyznávání. Prostě to tak je.

v mrazáku dlouho nezůstane

Chutě jsou věc nanejvejš soukromá. Jednak každýmu chutná něco jinýho a pak: chutě se měněj. Pochopitelně se teď hned přihlásej dámy se zdviženým prstem, že právě ony by mohly vyprávět. Jistě, mohly. Nechť vypráví, proti tomu nic. Já bych taky moh' vyprávět.
Tak například taková rajská polívka. S rejží jí tenkrát vařili v jídelnách. "Tenkrát" je asi tak čtyřicet, padesát let. Odporné to bylo. Nemoh' jsem to ani vidět, tu břečku odpornou, červenou. Nebo špenát. No fuj. Zelenej sliz. Nu a po letech je to tak, že špenát si dávám často a s chutí a pokud v hospodě narazím na rajskou polívku, hned si jí nechám přinést. Chutě se prostě mění. Jistě, může to být i změnou receptu, ale to není změna zásadní. Ta zásadní se odehrála někde v řídícím centru chuťových vjemů.
Taková ruská zmrzlina mi však chutná pořád. Tekrát se teda jmenovala sovětská, jelikož Rusko bylo zakázaný a zmrzlina tudíž nemohla bejt carská, ale musela bejt lidověbolševická. Ale to bylo všechno. Říkali jsme jí ruská a byla stejná jako dneska. Cihlička ve staniólu podloženém papírem. Měla a má předností hned několik. Jednak je dobrá, potom je obalená oplatkou a dobře se drží a hlavně: je hodně velká. Větší, než ty zmrzliny na špejli.
Teď se dá koupit v mnoha vydáních. A když najdete krámek, který vede někdo s kontakty na ruské dovozce, můžete si koupit i tu pravou ruskou z Ruska (teda esi se nedělá v Číně, jako dneska všecko). Tož jsem včera tu pravou ruskou koupil. S hrozinkama. Ta mi dycky chutnala nejvíc.
A hned to přišlo: "Tatínku, ale mě nechutná, já jí nechci," pravila Kačka.
"Cože? Tobě nechutná? Dyť je to pravá ruská!"
"No, právě."
"No jo, tak nic. Neva, třeba někdy bude."
Tak. A mám to.
Vlastní dcera a má jiný chutě, než já. Nechutná jí ruská a po jinejch zmrzlinách by se utloukla.
Holt chutě jsou věc nanejvejš soukromá.
Třeba se to změní a Kačka si za padesát let tu zmrzlinu dá ráda. Ovšem to už bude jiná. Tu všerejší sním já, ta v mrazáku tak dlouho nezůstane.

slivovice léčivá

Teda ona mi máopatrnáHanička výslovně zakázala o tom psát, ale když to nikomu neřeknete, tak to zůstane jenom mezi náma.
Totiž: nějak se mémiléHaničce neudělalo dobře. Že prý jestli slyším, jak jí to v břiše bouří. Takhle prý jí to ještě nikdy nebouřilo. A že prý jí mám sundat shora tu slivovici, co jí tam máme jako léko lék. U nás je slivovice vůbec jenom na léčení. Tahle je od kamarádů a má sílu. Inu jak by neměla, když je z Moravy. A proto jí užáváme jako ten lék. Lahev tam je vždycky několik let, než se využívá. Tahle stojí na lince nahoře už přes rok, ta je nová. Je třeba ještě podoktnout, že máveseláHanička je zavilý abstinent a když si dá sklenku vína, je to svátek. Takže když už si přála š'ťopečku té slivovice léčivé, muselo jí být vážně zle. Ale pomohlo to. Pomohlo jí to tak, že si dala ještě jednu.
Já jsem cosi četl u stolu a Cyrda spala pod stolem. Když tu náhle Cyria zvedne hlavu a já taky. Cosi tu vrní. Jako velkej kocour když přede.
"Cyrdo?"
Koukla na mě: "Slyšíš to taky, pane?"
"Slyšim, Cyrdo. Tos' nebyla ty?"
A předlo to dál. Pravidelně. Jdeme se s Cyrdou podívat do síně. Na zemi pod schody leží máspícíHanička.
Málem se mi kousla pumpa: "Co .. co .. Haničko?!"
"Mmmmrrrrrrhhhhrrrr…"
"Jsi v pořádku?" ptám se a skláním se, abych zjistil co se děje.
"Hmmmrrrrrr…"
"Co se děje?"
"Teplouuuuškoooo…"
"Jseš v pořádku?"
"Ssseeem je všechny zabilaaaaa…."
"????"
"Niiisss …mii… neee-níííí …. teeplouššškoooo …."
No, asi dělá nějakou legraci …
"A to mě tuuu neeechááášššš???"
"Dyť mě vodháníš."
"Siii tuuu leeežžíímmm … a voniiii měěěě tuuu neeeeechaaajííí…"
"Aha!"
Teprve teď mi to došlo. Ty dvě šťopečky slivovice léčívé!
"Tak pojď, lehneš si ve světnici na kanape."
MáveseláHanička se začala smát, že jí nefungujou noooožžžiiiiškyyyy … ale nějak jsme se na to kanape dostali.
"Chiiiiii … mnněěě jeee teeeplouuuškooooo …. zzzaaabbb-iiiillliiiiiii vššššeeeeechnyyyyy … baaaasssiiiilyyyy….. chiiiiii …. neeboolíííí …. břřřííííííššš-šškkooooo neeee-booollíííí…vííí-ííšššš?"
"Teď už vím, ale si mě vyděsila!"
"Teeeplouuušškoooo … jééééé …. chiiii-íííí"
MévyléčenéHaničce bylo teploučko, všechny bacily slivovice léčivá pozabíjela a ještě jsme měli veselo. Jen to dlouho nevydrželo. Sotva za dvacet minut vliv švestek pominul a máuzdravenáHanička mi vyprávěla, že už je v pořádku, že se jí jen kápku motají nohy, ale že si to užila, to léčení.
No, já taky.

správně nastavený

Jsem si řikal, že mám telefon pod kontrolou a všechno, co potřebuju, mám nastavený správně. Takže to, že mi zvoní najednou telefon a mépřekvapenéHaničce taky a naopak, tak to že není záležitost moje, ale těch ajťáků, co jí ten její telefon určitě museli nějak přenastavit. Co já vím, já se v těch jejich certifikátech nevyznám.
Nu a tím to bylo uzavřený a mě to vztekalo. Protože když jsme byli na stejní síti, nikdy nebylo jasný, kdo komu volá. A tak jsem byl radši na síti jiný, ale musel jsem si na to dávat pozor. Ale znáte to. Člověk si nevydrží dávat pozor furt a tak nám to občas oběma zvonilo současně.
Tuhle projíždím nastavení telefonu.
Svýho telefonu.
A co tam nevidím: wi-fi hovory, zapnuto.
No jasně, to jsem si onehdá zapínal, tohleto.
A pod tím: na ostatních zařízeních …
Ale to jsem si nezapínal. A je to zapnutý.
Tak! A je to tu. Já to měl zapnutý pro všechny zařízení s mým identifikátorem. A pak nemá zvonit celej barák!
Vypnul jsem to a šel se přiznat.
"Tak ty tvoje ajťáci sou nevinný. Já to měl vod voperátora nastavený na svym telefónu. Už ti to zvonit nebude."
"Vidíš," pravila mátrpěliváHanička, "já to řikala, že mi tam nikdo nic nestavoval. To jenom ty porád …"
Jo jo, to jenom já si porád myslim, že to mám správně nastavený.
A vono prd.

dneska je čtvrtek

Víte, co je dneska za den? Ne, nemám na mysli nějaké významné datum. Prostě jenom den v týdnu. Já bych to typoval na čtvrtek. Ale musím se pro jistotu podívat do horní lišty monitoru počítače, abych si byl jistej.
Totiž: Takhle v úterý odpoledne se ptám Kačky, která schází ze schodů: "Kampak jdeš, že se oblíkáš?"
"No přece na wushu, tatínku, mám trénink."
"A…aha. No jasně."
Sice jsem přitakal, ale děsně jsem se potají divil, jak může mít v pondělí trénink. Dyť má v pondělí dycky zpěv … Nebo že by nebylo pondělí? Co vlastně bylo včera? No jo, včera nebyla neděle … tak to by dneska mohlo bejt úterý.
Včera odpoledne se ptala máveseláHanička, kde je Kačka.
"No, má náhradní hodinu klavíru. Ve čtvrtek hodina odpadá."
"A … aha. A proč teda není doma?"
"No protože má tu hodinu. Náhradní."
"A ona nemá sbor?"
"Má. Ale až od šesti. Normálně."
"Ve středu?"
"Jo, ve středu."
"A co má ve čtvrtek?"
"To piáno."
"Dyť si řikal, že ho má teď."
"Má. Náhradní. Místo čtvrtka. Za chvíli přijede autobusem."
"A pak pojede na sbor?"
"Ne, to by nestihla, tam jí musím odvézt."
"Nestihla?"
"Nestihla. Autobus se votočí a hned jede zpátky. To ani nestihne dojít domů."
"A jak jezdí jindy?"
"No tím autobusem."
"Kerej nestihne?"
"Normálně ho stihne. Dneska ho nestihne."
"A … a to jí teda povezeš? Ty jí vozíš?"
"Ne, normálně jí vozím jenom zpátky."
"A jak jezdí tam?"
"Autobusem. Každou středu už půl roku …"
"A kdy má teda ten klavír?"
"Ve čtvrtek. Ve středu má sbor."
"Aha … a dneska je středa?"
!!!
No a jestli má snad někdo pocit, že jsme se u nás doma všichni zbláznili, tak to je na velkým omylu. My dobře víme, že je dneska čtvrtek, protože má Kačka ten klavír, co ho měla včera, jelkož dneska není a proto …
No, necháme toho, eště by si moh' někdo myslet, že mi přeskočilo.

to by mi šlo

Do metra se chodí obvykle dolů po schodech. Do Metra se chodí průchodem. Jedno je dopravní prostředek, druhé je dům na Národní třídě v Praze. Do metra chodím pořád, a v Metru už jsem dlouho nebyl. Zlatý věk návštěv Metra jsem zažíval někdy před čtyřiceti lety. To jsem začal chodit do tanečních. Tenkrát se to pořád ještě nosilo.
Jak je na tom společenský život stran výuky tance dneska, to nemám nejmenší ponětí. Mně taneční zábavy a plesy připadaly vždycky takový … , no, …, zvyk, že společenská událost mírně slavnostního rázu je přerušována sportovním kláním na parketě, ve mně vyvolává dodnes smíšený pocity. Zjednodušeně řečeno, jakživo jsem nepochopil ten důvod, kterej vede dámy a pány v róbách a fracích k tomu, aby se v těch večerních oblecích dobrovolně strkali a potili a funěli na parketu. Jít do společnosti a bavit se? Samozřejmě. Sportovat? Pochopitelně. Ale běhat čtvrtku ve skafandru? Tomu jsem jakživo nepřišel na chuť. To mi máspolečenskáHaničká má dodnes zazlé. A protože moje pasivní rezistence směřovaná právě k potlačení návštěv podobných podniků neutuchá, byl ke společenským radovánkám přitažen Matěj.
Tedy on není ve věku, kdy by mohl chodit se slečnou do tanečních (navíc, pokud vím, o žádné slečně se zatím nikde nemluví), ale do našich vesnických kurzů chodit s maminkou může. A tak chodí. A chodí rád. Teď už jsou v pokročilých. Zrovna včera večer přišli děsně nadšený. MáveseláHanička hned začala vyprávět, jak je ten Matěj báječnej, že už jí sám vede a walz že umí skvěle.
"To mám po tobě, tatínku," pravil Matěj.
No ten tomu dal!
Tím prohlášením vnesl do našich rodinných řad názor od většinového zásadně se lišící. Většina, totiž mározumnáHanička, se domnívá, že můj pohyb po tanečním parketu nepatří zrovna k uměním, jimiž vynikám. A já ten názor ve vlastním zájmu pochopitelně podporuji. Nový Matějův pohled situaci poněkud mění, ale doufám že nezmění.
To podstatné je, že Matěj je šikovnej a až nastane čas tanečních, bude mít natrénováno předem. Tímhle směrem bych i nadále vedl úvahy ve věci umění tance a společenského života vůbec.
Já se v každém případě rád spokojím s rolí pyšného rodiče - pozorovatele. To by mi, myslím, šlo.

to mi vypadlo

Kačka začala číst. Ne, to není ani zázrak, ani podivení se. Nějak se přihodilo, že jí začalo bavit číst a před Matějem už má dost velkej náskok. A už si i vybírá. Například Kytici se jí číst nechce, jelikož je prý morbidní. S tím se tedy dá souhlasit. Tedy s tou morbiditou. Kupříkladu takovej Vodník či Zlatý kolovrat nebo Svatební košile … ale však jste to četli. Nu a protože má Kačka až na tu Kytici povinnou četbu už splněnou, dostala vyjímku. Že prý může číst tu dobrodružnou knížku. Má to přes tři sta stránek každý díl a dílů je habaděj. A Kačka čte a čte.
Obdivuju to. A proto jsem jí i pro ty knížky zašel. Má k dispozici totiž jen díl třetí. Druhý i první ne. A protože se shodou náhod jedná o knížky vydané před lety, jsou teď k mání v Levných knihách. To má taky své výhody.
Takže vybírám z regálu, první díl, druhý díl, třetí ne, ten Kačka má - a ejhle: on je tu i čtvrtý díl. To bude mít Kačka radost.
Přines' jsem to domů. Kačenka byla nadšená, ale mápřísnáHanička ne.
"Jsem ti řikala, že máš přinýst jen první dva."
"No dyť sem je přines'. A protože měli i čtvrtej, tak jsem vzal i ten. To je snad dobře, ne?"
"Neni."
"Proč?"
"Protože ten čtvrtej a eště i pátej si přines' už v létě! To si to nepamatuješ?!"
"…. eeééé tak nějak mi to vypadlo …"
"No, to buď rád, že ti vypadlo jenom todle. Kačko …?"
"Copak, maminko?"
"Tady máš ještě pátý díl."
"Jé, to je hustý!"
Kačka si šťasně odnesla pátý díl a já se začal prohlížet, esli mi někde něco zase nevypadlo.

peřina je suchá

Prší, slyšíš? …
Ale ne teď, kdykoliv. Říká se to tak přeci. Jste někde pod střechou nebo pod stromem a tu slyšíte to známé bubnování či šelestění a hned se ptáte, jestli to ti ostatní taky slyší a jste rádi, že jste pod střechou, případně utíkáte na dvorek sebrat prádlo, aby vám nezmoklo.
Máme to zažité všichni. Takže když to bubnování kapek začne, máme podobné reakce. Taky všichni. Tedy skoro. Tím nechci říct, že bych měl reakce jiné. Jenom ten projev se možná trochu liší.
Já, když začne pršet, utíkám do schodů.
Pochopitelně.
V pokojíčku je totiž okno, pod tím oknem pověšená peřina, aby hezky vyvětrala. Jenomže už se mi mnohokrát stalo, že jsem na to zapomněl, začlo pršet a peřinu jsem musel dát do sušičky. Takže utíkám do schodů a běžím do pokojíčku, abych se přesvědčil, jestli zase není otevřené okno.
V sobotu slyším to bubnování, skokem jsem u dveří ze světnice, schody beru po štyrech, kočkeni v hrůze prchají, mápřekvapenáHanička vzhlíží vyrušena od knihy a já už beru za kliku od pokojíčku, abych zjistil, že tentokrát je okno opět otevřené.
Ale něco tu nehraje.
Okno je otevřené, pod oknem je peřina, ale sucho. Ani kapka. Neprší.
Jak to? Dyť jsem slyšel to bubnování, ty velký kapky …
"Co to vyvádíš? Ani jsem netušila, že jsi schopen tak rychlýho pohybu," praví pobaveně od knihy máveseláHanička.
"No … jsem slyšel … jsem myslel … že prší. Že začalo pršet."
"Pršet?"
"Jo, to bubnování kapek …"
"Jo. To bubnování kapek. Tak to byl Matěj, jak před dveřma mění kočkenům stelivo. To sis nevšim?"
"Aha. Nevšim. Já myslel, že prší."
"No tak ses aspoň proběh'."
"Jo, proběh'. A voddech jsem si. Peřina je suchá."

dycky jsem zezelenal

To, že jsme hrací, to se ví. Ví to i Ježíšek a proto přnesl dětem všelijaké návštěvy her a méhravéHaničce hru stolní. Byla to úplná náhoda, že jí Ježíšek vybral právě Alchymisty, ale nějak se to povedlo a ze hry se stal vysloveně vánoční hit. Ba dokonce máveseláHanička prohlásila, že je to vůbec nejlepší hra, co za poslední roky hrála a celé prázdniny u toho s dětmi seděli a hráli a hráli.
Já se taky přidal - ale takhle to vypadá, že mě to nějak extra nevzalo. A vono jo. Já zůstal dycky poslední a to mě žere. To se mi jekživo nestalo, abych takhle strašlivě prohrával. A jak prohrávám, spíš mě to vzteká.
Totiž ona se tam kombinuje spousta věcí a všelijakých akcí, ale základem je míchat lektvary. No pochopitelně, však je to hra o alchymistech. Mícháte z kdejakých přísad dryjáky a nevíte, co jsou zač. Pak si je vyfotíte telefonem a von vám ukáže, co jste vlastně namíchali. To pak vypijete sami nebo to někomu vnutíte. Tedy jenom jako. Pochopitelně. Jsou to kartičky a kostičky na hracím poli. No jo, ale dopředu jakživo nevíte, co z toho bude. A tak hrajete a zelenáte a pak je najednou konec a jste poslední. A takhle mi to šlo furt. Já se pořád nedokázal propít k tomu, abych věděl, co to vlastně míchám. Dycky to bylo jinak.
Nakonec mi mášikovnáHanička prozradila, že se to uhodnout nedá a že cílem hry je to odhadnout a riskovat. Naučit se to nelze.
No - je to báječná hra, to jo. Pro vopravový alchymisty. A to já zřejmě nebudu.
Já po těch pařátech a ropuchách dycky zezelenal.