o událostech
pro krále
18/05/12 05:47
Besídka
ke Dni matek, u nás i pro tatínky - to bylo marktingové sdělení na
stránkách Matějovy druhé třídy. Taková besídka se nesmí
nenavštívit, naopak, je nezbytné trachtaci poctít včasnou, hojnou a
přiměřeně trvající přítomností. Přítomni jsme s moumilouHaničkou i
s Kačkou, kterou jsme vyzvedli za školky, byli včas. Scéna byli
připravena, občerstvení přichystáno, stačilo usednout a napjatě
očakávat účinkující.
Ti se dostavili také v plném počtu a představení mohlo začít:
"Milé maminky a tatínkové, …., dámy a pánové, …"
Začalo to ve velkém stylu a Míša pronesla uvítání, za které by se nemusel stydět ani lecjaký redaktor. Měla na to nóbl šaty a účes. Ten účes byl ovšem víceúčelový. Jednak sloužil slavnostní atmosféře uvítání a potom taky, jak jsme se později dozvěděli, i jako omluvenka z tělocviku:
"Paní učitelko, já dneska nemůžu cvičit, abych si nerozcuchala účes," omlouvala se prý Míša, Matýskova spolužačka a kamarádka.
"Tak si tady sedni a ani se nehni," pravila prý paní učitelka s pochopením.
Tedy účes svým účelům posloužil a mohlo se začít.
Byla to Hrubínova veršovaná pohádka o tom Honzíkovi, co princezně na bále hledal poztrácené korále. Moc se to dětem povedlo. Paní učitelka má totiž smysl pro humor i akci. Byla princezna, Honza, byl bál a byly i korále - tedy brambory, které byly přichystány od začátku mezi občerstvením, ovšem k občerstvení nepatřily. Byly určeny pro krále. Tan je taky v závěru obdržel a zatímco účinkující potili krev na otevřené scéně, král se jednoduše cpal bramborama. Asi proto, aby mu je zas nesnědli, jako v té pohádce.
Bylo vám to moc hezký, potlesk málem zboural školu. Dětičky pak rozdaly maminkám papírová srdíčka a růže - no a zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Ten zvonec tam měli taky. Krásnej, mosaznej.
Ti se dostavili také v plném počtu a představení mohlo začít:
"Milé maminky a tatínkové, …., dámy a pánové, …"
Začalo to ve velkém stylu a Míša pronesla uvítání, za které by se nemusel stydět ani lecjaký redaktor. Měla na to nóbl šaty a účes. Ten účes byl ovšem víceúčelový. Jednak sloužil slavnostní atmosféře uvítání a potom taky, jak jsme se později dozvěděli, i jako omluvenka z tělocviku:
"Paní učitelko, já dneska nemůžu cvičit, abych si nerozcuchala účes," omlouvala se prý Míša, Matýskova spolužačka a kamarádka.
"Tak si tady sedni a ani se nehni," pravila prý paní učitelka s pochopením.
Tedy účes svým účelům posloužil a mohlo se začít.
Byla to Hrubínova veršovaná pohádka o tom Honzíkovi, co princezně na bále hledal poztrácené korále. Moc se to dětem povedlo. Paní učitelka má totiž smysl pro humor i akci. Byla princezna, Honza, byl bál a byly i korále - tedy brambory, které byly přichystány od začátku mezi občerstvením, ovšem k občerstvení nepatřily. Byly určeny pro krále. Tan je taky v závěru obdržel a zatímco účinkující potili krev na otevřené scéně, král se jednoduše cpal bramborama. Asi proto, aby mu je zas nesnědli, jako v té pohádce.
Bylo vám to moc hezký, potlesk málem zboural školu. Dětičky pak rozdaly maminkám papírová srdíčka a růže - no a zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Ten zvonec tam měli taky. Krásnej, mosaznej.
změť drátů
15/05/12 05:38
To se
stává docela pravidlem, že jen vytáhnu paty z domu, hned přestane
fungovat meteostanice. Všechny změny a všechna vylepšení, která to
mají řešit, dalece pokulhávají za lidským faktorem.
Všechno by totiž mělo fungovat automaticky. Tedy pokud nevypadne elektřina. Což se taky občas stává. Tentokrát to vypadlo už ve čtvrtek. Inu co, až přijedu, napravím to. V neděli mi to nedalo a požádal jsem moušikovnouHaničku, když jsme si povídali po telefonu, jestli by ten neutěšený stav nenapravila. SIce trošku mrmlala, že to jaksi je moje hračka, a že by to mohlo počkat, ale nakonec se uvolila mi s tím takhle na dálku pomoct. Všechny úkony sice provedla, jak třeba, ale výsledek se nedostavil. To jsem samozřejmě už mécitlivéHaničce znovu nevolal.
Přijel jsem domů a ještě večer jsem si vzpomněl, že je potřeba nahodit tu stanici. Což jsem obratem učinil. A vono nic. Tedy nastal restart systému. A vono zase nic. Ba dokonce nešel ani internet.
"Vono to nějak blbne, cos odjel," pravil mámiláHanička, "u mě to nejde a u tebe v pracovně to jde … prostě to zas nefunguje."
To už mi bylo divný. Šel jsem restartovat i oba uzlové body. A zas to nešlo. Tedy z jednoho to šlo a z druhého to nešlo.
Vida, máme alespoň lokalizovanou poruchu. Vzal jsem to tedy ještě jednou a - mám ho!
Vytaženej kabel.
Síťové spojení pochopitelně funguje jen v případě, že síť existuje. Pokud je rozpojená, nejedná se o síť, ale o změť drátů.
Tož tedy síť spojena, vše restartováno, spojení funguje. A pokud vám neukazovala stránka s počasím na woleschku aktuální údaje, vězte, že závada nebyla na vašem přijímači.
Všechno by totiž mělo fungovat automaticky. Tedy pokud nevypadne elektřina. Což se taky občas stává. Tentokrát to vypadlo už ve čtvrtek. Inu co, až přijedu, napravím to. V neděli mi to nedalo a požádal jsem moušikovnouHaničku, když jsme si povídali po telefonu, jestli by ten neutěšený stav nenapravila. SIce trošku mrmlala, že to jaksi je moje hračka, a že by to mohlo počkat, ale nakonec se uvolila mi s tím takhle na dálku pomoct. Všechny úkony sice provedla, jak třeba, ale výsledek se nedostavil. To jsem samozřejmě už mécitlivéHaničce znovu nevolal.
Přijel jsem domů a ještě večer jsem si vzpomněl, že je potřeba nahodit tu stanici. Což jsem obratem učinil. A vono nic. Tedy nastal restart systému. A vono zase nic. Ba dokonce nešel ani internet.
"Vono to nějak blbne, cos odjel," pravil mámiláHanička, "u mě to nejde a u tebe v pracovně to jde … prostě to zas nefunguje."
To už mi bylo divný. Šel jsem restartovat i oba uzlové body. A zas to nešlo. Tedy z jednoho to šlo a z druhého to nešlo.
Vida, máme alespoň lokalizovanou poruchu. Vzal jsem to tedy ještě jednou a - mám ho!
Vytaženej kabel.
Síťové spojení pochopitelně funguje jen v případě, že síť existuje. Pokud je rozpojená, nejedná se o síť, ale o změť drátů.
Tož tedy síť spojena, vše restartováno, spojení funguje. A pokud vám neukazovala stránka s počasím na woleschku aktuální údaje, vězte, že závada nebyla na vašem přijímači.
neprská ani nešplouchá
26/04/12 05:56
Máte
pořádnej hrnek na čaj? Jakpak by ne, každej má hrnek na čaj. A máte
v něm díru? Vy nemáte v hrnku na čaj díru? No to potom ale nemáte
hrnek na čaj, poněvadž pořádnej hrnek má díru.
Nemyslete, nehrabe mi. Teda možná mi hrabe, ale ne v tomhle případě.
On totiž opravdovej hrnek na čaj má pokličku a v tý pokličce musí být malá dirka, aby se mohly vyrovnávat tlaky a teploty uvnitř hrnku s těmi venku. Kdyby tam ta dirka nebyla, což v hodně případech nepořádných hrnků taky není, tak by se vám pravidelně stávalo, že by na vás horký čaj nejdřív zpod pokličky prskal a potom, až by vychladl, byste zas pokličku nemohli sundat bez vyšplíchnutí čaje studeného. To vše za podmínky, že ta poklička pořádně těsní. Pokud netěsní, je to zas nepořádnej hrnek.
Já jsem si onehdá jeden takovej pořádnej hrnek na čaj koupil. Mám totiž rád hrnky s drakem. Tenhle s drakem byl, díru měl a poklička těsnila, tedy to musel bejt pořádnej hrnek. Jenže ouha - nebyl! Ta dírka v pokličce byla, to ano, ale nebyla skrz. Byla to falešná dírka, čímž způsobovala všechny ty výše popsané vodní mrzutosti. I co, když není skrz, dovrtám ten zbytek.
Nevím kolikrát už jste vrtali díru do yixingské keramiky Zhuni, já poprvé. A naposled. Prostě mi věřte, že to běžně dostupnými prostředky nejde. Na pokličce nebylo ani škrábnnutí, natož průchozí dírka.
Nezbylo, než se obrátit o pomoc do obchodu, kam si čaje a hrnky chodím kupovat.
Bylo to daleko pohodlnější, než vrtání.
Zcela bezbolestně mi pokličku s falešnou dírkou vyměnili za správnou pokličku, tedy za tu, která měla dirku průchozí, což jsme ještě ověřili vodní zkouškou.
Dobře to dopadlo a já mám na stole čaj v tom pořádným čajovým hrnku s dírou.
Můžu jenom doporučit, vůbec na mě neprská ani nešplouchá.
Nemyslete, nehrabe mi. Teda možná mi hrabe, ale ne v tomhle případě.
On totiž opravdovej hrnek na čaj má pokličku a v tý pokličce musí být malá dirka, aby se mohly vyrovnávat tlaky a teploty uvnitř hrnku s těmi venku. Kdyby tam ta dirka nebyla, což v hodně případech nepořádných hrnků taky není, tak by se vám pravidelně stávalo, že by na vás horký čaj nejdřív zpod pokličky prskal a potom, až by vychladl, byste zas pokličku nemohli sundat bez vyšplíchnutí čaje studeného. To vše za podmínky, že ta poklička pořádně těsní. Pokud netěsní, je to zas nepořádnej hrnek.
Já jsem si onehdá jeden takovej pořádnej hrnek na čaj koupil. Mám totiž rád hrnky s drakem. Tenhle s drakem byl, díru měl a poklička těsnila, tedy to musel bejt pořádnej hrnek. Jenže ouha - nebyl! Ta dírka v pokličce byla, to ano, ale nebyla skrz. Byla to falešná dírka, čímž způsobovala všechny ty výše popsané vodní mrzutosti. I co, když není skrz, dovrtám ten zbytek.
Nevím kolikrát už jste vrtali díru do yixingské keramiky Zhuni, já poprvé. A naposled. Prostě mi věřte, že to běžně dostupnými prostředky nejde. Na pokličce nebylo ani škrábnnutí, natož průchozí dírka.
Nezbylo, než se obrátit o pomoc do obchodu, kam si čaje a hrnky chodím kupovat.
Bylo to daleko pohodlnější, než vrtání.
Zcela bezbolestně mi pokličku s falešnou dírkou vyměnili za správnou pokličku, tedy za tu, která měla dirku průchozí, což jsme ještě ověřili vodní zkouškou.
Dobře to dopadlo a já mám na stole čaj v tom pořádným čajovým hrnku s dírou.
Můžu jenom doporučit, vůbec na mě neprská ani nešplouchá.
bude to prevít
20/04/12 05:50
Děti v
Matýskově třídě si vybral Johannes doktor Faust, aby je požádal o
vysvobození z pekla, kde se toho času nachází. Zřejmě je má za
chytré a podnikavé děti, které mu dokážou pomoct.
Musím přiznat, že v tom máme s moumilouHaničkou prsty a paní učeitelka nám v tom s chutí pomáhá. Děti musí řešit spustu hádanek a úloh, které se týkají jejich právě probíraného učiva. Včera jsem s Matýskem dával dohromady logické úlohy, které jim Faust uložil.
No to vám teda povim, mě se v druhý třídě o něčem podobným ani nezdálo. Máčipernáhanička to rovnou vzdala, že se jí z toho moc kroutěj závity v hlavě.
Matýsek ode mě potřeboval nejdřív návod, jak na to a potom ještě jakousi oporu během řešení, aby si to dokázal dát celé dohromady. Jsou to takové ty zdánlivě absurdní úlohy, kdy dostanete spoustu na první pohled nepříliš spolu souvisejících informací a nakonec se vás autor úlohy zeptá, jak se jmenovala domovníkova prabába.
Je to všechno jenom zdánlivě neřešitelné. Když si to nakreslíte, není to žádnej problém. Ale na ten první pohled je to náramnej galymatyjáš. Faust bude pěknej prevít, že takhle děti zkouší. Schválně posuďte sami, jestli to dokážete vyřešit stejně rychle, jako druháci:
Běžeckého memoriálu Járy Cimrmana se zúčastnili čtyři chlapci, vždy dva a dva byli ze stejné vesnice.
- Ivan skončil před oběma závodníky z Chabřan
- Voděrka se jmenuje Martin
- Pavel je z Merklína
- Haloun doběhl za oběma chlapci z Chabřan
- Paluš byl v cíli o dvě místa dříve, než Emil
Kolikátý byl Kačírek?
A teď se ukažte!
Musím přiznat, že v tom máme s moumilouHaničkou prsty a paní učeitelka nám v tom s chutí pomáhá. Děti musí řešit spustu hádanek a úloh, které se týkají jejich právě probíraného učiva. Včera jsem s Matýskem dával dohromady logické úlohy, které jim Faust uložil.
No to vám teda povim, mě se v druhý třídě o něčem podobným ani nezdálo. Máčipernáhanička to rovnou vzdala, že se jí z toho moc kroutěj závity v hlavě.
Matýsek ode mě potřeboval nejdřív návod, jak na to a potom ještě jakousi oporu během řešení, aby si to dokázal dát celé dohromady. Jsou to takové ty zdánlivě absurdní úlohy, kdy dostanete spoustu na první pohled nepříliš spolu souvisejících informací a nakonec se vás autor úlohy zeptá, jak se jmenovala domovníkova prabába.
Je to všechno jenom zdánlivě neřešitelné. Když si to nakreslíte, není to žádnej problém. Ale na ten první pohled je to náramnej galymatyjáš. Faust bude pěknej prevít, že takhle děti zkouší. Schválně posuďte sami, jestli to dokážete vyřešit stejně rychle, jako druháci:
Běžeckého memoriálu Járy Cimrmana se zúčastnili čtyři chlapci, vždy dva a dva byli ze stejné vesnice.
- Ivan skončil před oběma závodníky z Chabřan
- Voděrka se jmenuje Martin
- Pavel je z Merklína
- Haloun doběhl za oběma chlapci z Chabřan
- Paluš byl v cíli o dvě místa dříve, než Emil
Kolikátý byl Kačírek?
A teď se ukažte!
pokud je přítomen poklad
16/04/12 06:02
Zdálo by
se, že když už něco děláte po osmé, stává se to pomalu rutinou. To
je sice pravda, ovšem taky je pravda, že pravidla bývají
potvrzována vyjímkami, což s rutinou nemá nic společného.
V neděli jsme téměř s profesní rutinou pořádali osmou (pokud správně počítám) výpravu, kterou dětem skrze nás a naše přátele chystá duch magistra Kellyho.
Vymyslel jsem tentokrát, že budeme skládat bobříka odvahy. Tedy děti, že budou prokazovat odvahu hrdinskými skutky, aby si zasloužily tovaryšský titul. Pročež jsme na nedělní dopoledne obsadili hrad v Týnci, což nám umožnila laskavá paní kastelánka.
Napadlo nás, že jedna ze zkoušek by mohla být spojená s hadem. No znáte to. Kdekdo má v košíku hada a vy si na něj sáhnete, poněvadž jste statečný. Taková Kleopatra by mohla vyprávět. Hada jsem sehnal i se slečnou Doubravkou, která nám dělala strážkyni košíku i hada. Kupodivu se až na nejmenšího Kellyho tovaryše děti hroznýška nebály a po zkoušce se s ním i začaly kamarádit. Tedy první zkouška proběhla v pohodě a mohli jsme jít vyčarovat hada z misky, což se opět povedlo.
Jenomže pak se muselo do věže. Tam byla tma a netopýři a strmý schody a …
Kluci šli první, ti to moc neřešili, pak šly holky ve dvojici:
"Pojď, tady se nám nemůže nic stát. Nemu-ůže se nám nic stát, nemůže se nám nic sta-át …"
A potom šla Kačenka. Měla největší baterku, ale jediná z holek šla sama. A nastal konec tovaryšské rutiny.
Něco tam nahoře vrzalo a pískalo a nebylo tam vidět a bylo to vysookoooo …. A Kačenka se rozplakala. Čekal jsem na ní v mezipatře u netopýrů, ale moc to nepomohlo. Do posledního patra k pohádkovým bytostem jsem jí musel vystrkat. A hledat modrý kámen? To byl nadlidský úkol. Kačka pro slzy neviděla a ke kamínku jsme jí musel navést. Vůbec se jí to nelíbilo. Ale přesto to nakonec dobře dopadlo a druhý úkol byl splněn, i když trošku s dopomocí.
Proti týhle hrůze byl už zřejmě alchymistický sklep s pokladem úplná brnkačka. Holt, když se řekne že je tam ve tmě někde poklad, strach jde stranou i v Kaččině případě, a vrací se opět rutinní zápal hledače pokladů. Tedy pokud je přítomen ten poklad. Což byl.
V neděli jsme téměř s profesní rutinou pořádali osmou (pokud správně počítám) výpravu, kterou dětem skrze nás a naše přátele chystá duch magistra Kellyho.
Vymyslel jsem tentokrát, že budeme skládat bobříka odvahy. Tedy děti, že budou prokazovat odvahu hrdinskými skutky, aby si zasloužily tovaryšský titul. Pročež jsme na nedělní dopoledne obsadili hrad v Týnci, což nám umožnila laskavá paní kastelánka.
Napadlo nás, že jedna ze zkoušek by mohla být spojená s hadem. No znáte to. Kdekdo má v košíku hada a vy si na něj sáhnete, poněvadž jste statečný. Taková Kleopatra by mohla vyprávět. Hada jsem sehnal i se slečnou Doubravkou, která nám dělala strážkyni košíku i hada. Kupodivu se až na nejmenšího Kellyho tovaryše děti hroznýška nebály a po zkoušce se s ním i začaly kamarádit. Tedy první zkouška proběhla v pohodě a mohli jsme jít vyčarovat hada z misky, což se opět povedlo.
Jenomže pak se muselo do věže. Tam byla tma a netopýři a strmý schody a …
Kluci šli první, ti to moc neřešili, pak šly holky ve dvojici:
"Pojď, tady se nám nemůže nic stát. Nemu-ůže se nám nic stát, nemůže se nám nic sta-át …"
A potom šla Kačenka. Měla největší baterku, ale jediná z holek šla sama. A nastal konec tovaryšské rutiny.
Něco tam nahoře vrzalo a pískalo a nebylo tam vidět a bylo to vysookoooo …. A Kačenka se rozplakala. Čekal jsem na ní v mezipatře u netopýrů, ale moc to nepomohlo. Do posledního patra k pohádkovým bytostem jsem jí musel vystrkat. A hledat modrý kámen? To byl nadlidský úkol. Kačka pro slzy neviděla a ke kamínku jsme jí musel navést. Vůbec se jí to nelíbilo. Ale přesto to nakonec dobře dopadlo a druhý úkol byl splněn, i když trošku s dopomocí.
Proti týhle hrůze byl už zřejmě alchymistický sklep s pokladem úplná brnkačka. Holt, když se řekne že je tam ve tmě někde poklad, strach jde stranou i v Kaččině případě, a vrací se opět rutinní zápal hledače pokladů. Tedy pokud je přítomen ten poklad. Což byl.
to se vžilo víc
06/04/12 05:47
"A Lenka
říkala," říkal Matěj, "že na Zelenej čtvrtek musíš sníst nejmíň
jednu sedmikrásku nebo alespoň něco zelenýho, třeba pampelišku nebo
trávu."
Oni jak mají ve škole tu vlastivědu, tedy dneska se tomu říká prvouka, tak se tam dozvědí kde co. Tentokrát to tedy byly svátky Velikonoční a před prázdninami se tudíž dozvěděli něco o zvycích, což Matýsek shrnul do jedení té trávy. Na pomlázku taky došlo, samozřejmě. Pletení máme v plánu zítra. Včera byl ovšem ten čtvrtek, tedy Zelený čtvrtek, což vedlo celkem pochopitelně k zelené stravě.
"Já jdu ven," prohlásil Matýsek i v tom dešti, "jdu sníst trochu té trávy."
"Heleď, Matýsku," povídám, " ono to je v pořádku, ale já tu trávu před týdnem pohnojil a to hnojivo není moc k jídlu. Nemáš tam něco jinýho?"
"Tak jo, já si na zahrádce utrhnu šnitlík."
Přinesl pažitku a povídá: "Na, vem si, to musíš. Dneska je Zelenej čtvrtek."
Kous jsem si do šnitlíchu a Matěj spořádal celou porci, kterou přines, čímž jsme měli povinnost splněnu.
Dobrá, ale proč zrovna Zelenej čtvrtek. Jak souvisí zelená s getsemanskou zahradou? Čím se to vlastně ládovali při té poslední večeři? Že by to bylo něco zelenýho?
Kdepak.
Podle všeho to vypadá, že se zas drží po staletí tradice, kterou si naši předkové pojmenovali po svém. O Zeleném čtvrtku se totiž mluví jen u nás - a v Německu. Všude jinde, kde se Velikonoce slaví, je podstata stejná, ale mluví se spíš o nové smlouvě, případně o té prožluklé historce s Jidášem.
Ale zelená?
Samozřejmě jsem se podíval na síť. No ano, pochopitelně. U nás v Čechách se léta letoucí šprechtilo pěkně po německy, dokud se nenašňupli národní obrozenci a nezačali to měnit. Tedy dobře udělali, o tom žádná, akorát holt nedokázali ty německý slovíčka vychytat všechny. A ausgerechnet ten čtvrtek patří mezi ně.
Zřejmě se kdysi dávno neříkalo čtvrtek zelenej, ale ufňukanej, ubrečenej, ukňouranej. Kdekdo rukama lomil a hořekoval skrzevá tu patálii v zahradě getsemanské. No jo, ale ufňukanej štvrtek - to je takový blbý, ne? No a když navíc grein je skoro stejný jako grün, tak proč se tím trápit. Tuhlec to trošku přepíšem, tady písmenko uberem - koneckonců zelená je taková jarní barva, že ano.
No a bylo. Přestalo se kňourat a začla se jíst zelená velikonoční nádivka. Což se celkem pochopitelně u nás vžilo daleko víc, než nějaký fňukání.
Oni jak mají ve škole tu vlastivědu, tedy dneska se tomu říká prvouka, tak se tam dozvědí kde co. Tentokrát to tedy byly svátky Velikonoční a před prázdninami se tudíž dozvěděli něco o zvycích, což Matýsek shrnul do jedení té trávy. Na pomlázku taky došlo, samozřejmě. Pletení máme v plánu zítra. Včera byl ovšem ten čtvrtek, tedy Zelený čtvrtek, což vedlo celkem pochopitelně k zelené stravě.
"Já jdu ven," prohlásil Matýsek i v tom dešti, "jdu sníst trochu té trávy."
"Heleď, Matýsku," povídám, " ono to je v pořádku, ale já tu trávu před týdnem pohnojil a to hnojivo není moc k jídlu. Nemáš tam něco jinýho?"
"Tak jo, já si na zahrádce utrhnu šnitlík."
Přinesl pažitku a povídá: "Na, vem si, to musíš. Dneska je Zelenej čtvrtek."
Kous jsem si do šnitlíchu a Matěj spořádal celou porci, kterou přines, čímž jsme měli povinnost splněnu.
Dobrá, ale proč zrovna Zelenej čtvrtek. Jak souvisí zelená s getsemanskou zahradou? Čím se to vlastně ládovali při té poslední večeři? Že by to bylo něco zelenýho?
Kdepak.
Podle všeho to vypadá, že se zas drží po staletí tradice, kterou si naši předkové pojmenovali po svém. O Zeleném čtvrtku se totiž mluví jen u nás - a v Německu. Všude jinde, kde se Velikonoce slaví, je podstata stejná, ale mluví se spíš o nové smlouvě, případně o té prožluklé historce s Jidášem.
Ale zelená?
Samozřejmě jsem se podíval na síť. No ano, pochopitelně. U nás v Čechách se léta letoucí šprechtilo pěkně po německy, dokud se nenašňupli národní obrozenci a nezačali to měnit. Tedy dobře udělali, o tom žádná, akorát holt nedokázali ty německý slovíčka vychytat všechny. A ausgerechnet ten čtvrtek patří mezi ně.
Zřejmě se kdysi dávno neříkalo čtvrtek zelenej, ale ufňukanej, ubrečenej, ukňouranej. Kdekdo rukama lomil a hořekoval skrzevá tu patálii v zahradě getsemanské. No jo, ale ufňukanej štvrtek - to je takový blbý, ne? No a když navíc grein je skoro stejný jako grün, tak proč se tím trápit. Tuhlec to trošku přepíšem, tady písmenko uberem - koneckonců zelená je taková jarní barva, že ano.
No a bylo. Přestalo se kňourat a začla se jíst zelená velikonoční nádivka. Což se celkem pochopitelně u nás vžilo daleko víc, než nějaký fňukání.
půldruhý hodiny
04/04/12 05:51
S Kačkou
je to to někdy na dlouhý lokte. Dostat jí třeba ze školky je docela
fuška.
Včera jakbysmet.
Ovšem tentokrát jsem měl v rukávu eso. Vlastně ani ne tak v rukávu jako ve škole a vlastně ani ne moc eso jako spíš jarní výstavu, ale to je fuk. Kačka se na to chytla. Jak se mluví o škole, hned je na koni.
Popojeli jsme tedy těch pár metrů do školy na Jarní výstavu. To se tam vždycky takhle před Velikonocemi předvádí, co děti vyrobily a to právě nejen děti školní ale i školkové. Kačka tam měla nějaké malované (tedy barvami zapatlané) vajíčko, kočičí masku a v misce malej trávníček, jako že už je jaro.
"Tak jsme to všecko obešli a jdeme domů," povídám v domění, že to protentokrát máme za sebou.
Chyba lávky!
"Ještě ne. Ještě jednou," pravila Kačenka a vzala výstavu odznova.
A pak ještě jednou a ještě jednou.
Já jí na to skočil.
Houbeles výstava. Ona si vyčíhla ty svý paní učitelky (ony teda všechy jsou její, poněvadž se mucká s každou) a u každé se zastavila a děsně něco probíraly a paní ředitelce předváděla svoje školková díla a pak se musela dívat, jak se malují vajíčka a potom zas za Matějem do tělocvičny na wu-shu a zase za Lenkou do kabinetu a … a byli jsme tam už hodinu a Kačka pořád, že ještě.
"My ti sem budeme muset dát štrozok a budeš tu spát," zkusil jsem to na Kačku z jiné strany.
Paní učitelka Lenka se hned přidala: "To nebude potřeba, támhle jsou žíněnky, na těch se dá spát docela dobře. Ale pozor! O půlnoci tu po chodbách straší dvouhlavý tele!!"
Kampak na Kačku s dcvouhlavým teletem! Vzala to od Lenky jako informaci o novém dobrodružství, čímž se zamýšlený efekt nedostavil. Pak mi zmizela z dohledu, poněvadž jsem se zakecal ve věci ochotnického divadelnictví.
Našel jsem jí po chvíli za rohem: "My jsme se ti tu, tatínku schovávaly," oznámila Kačka. "Dobrá, ale teď už vážně pudem, Kačenko," pokusil jsem se nasadit autoritativní tón.
"No tak jo, půjdem, my už jsme si stejně pohrály," prohlásila Kačka a docela snadno opustila kamarádky. Už si evidentně odehrála a odmuckala svůj díl, čímž měla kadečku štěstí naplněnou zas až po okraj.
No prosim, stačí trochu přirozený rodičovský autority, a rázem je sjednán pořádek.
A netrvá to víc, jak půldruhý hodiny …
Včera jakbysmet.
Ovšem tentokrát jsem měl v rukávu eso. Vlastně ani ne tak v rukávu jako ve škole a vlastně ani ne moc eso jako spíš jarní výstavu, ale to je fuk. Kačka se na to chytla. Jak se mluví o škole, hned je na koni.
Popojeli jsme tedy těch pár metrů do školy na Jarní výstavu. To se tam vždycky takhle před Velikonocemi předvádí, co děti vyrobily a to právě nejen děti školní ale i školkové. Kačka tam měla nějaké malované (tedy barvami zapatlané) vajíčko, kočičí masku a v misce malej trávníček, jako že už je jaro.
"Tak jsme to všecko obešli a jdeme domů," povídám v domění, že to protentokrát máme za sebou.
Chyba lávky!
"Ještě ne. Ještě jednou," pravila Kačenka a vzala výstavu odznova.
A pak ještě jednou a ještě jednou.
Já jí na to skočil.
Houbeles výstava. Ona si vyčíhla ty svý paní učitelky (ony teda všechy jsou její, poněvadž se mucká s každou) a u každé se zastavila a děsně něco probíraly a paní ředitelce předváděla svoje školková díla a pak se musela dívat, jak se malují vajíčka a potom zas za Matějem do tělocvičny na wu-shu a zase za Lenkou do kabinetu a … a byli jsme tam už hodinu a Kačka pořád, že ještě.
"My ti sem budeme muset dát štrozok a budeš tu spát," zkusil jsem to na Kačku z jiné strany.
Paní učitelka Lenka se hned přidala: "To nebude potřeba, támhle jsou žíněnky, na těch se dá spát docela dobře. Ale pozor! O půlnoci tu po chodbách straší dvouhlavý tele!!"
Kampak na Kačku s dcvouhlavým teletem! Vzala to od Lenky jako informaci o novém dobrodružství, čímž se zamýšlený efekt nedostavil. Pak mi zmizela z dohledu, poněvadž jsem se zakecal ve věci ochotnického divadelnictví.
Našel jsem jí po chvíli za rohem: "My jsme se ti tu, tatínku schovávaly," oznámila Kačka. "Dobrá, ale teď už vážně pudem, Kačenko," pokusil jsem se nasadit autoritativní tón.
"No tak jo, půjdem, my už jsme si stejně pohrály," prohlásila Kačka a docela snadno opustila kamarádky. Už si evidentně odehrála a odmuckala svůj díl, čímž měla kadečku štěstí naplněnou zas až po okraj.
No prosim, stačí trochu přirozený rodičovský autority, a rázem je sjednán pořádek.
A netrvá to víc, jak půldruhý hodiny …
dneska přepojujou
15/03/12 05:39
"Máš na
zítra úkol, Matýsku?" ptám se takhle navečer, když kulminoval
odpolední dětský bengál, neboť jsme měli návštěvu.
"Zejtra jedou do Hrusic, nepoteče jim ve škole voda," zastala se Matěje málaskaváHanička, "a u nás taky nepoteče."
Vzal jsem to na vědomí, čímž byla věc uzavřena. Některé jevy jsou však pouze zdánlivé, tento nevyjímaje.
Ráno jsem vstal jako obvykle časně a počítal jsem, že si udělám pravidelnou kávu a napíšu zápis do deníku.
To jsem se ovšem přepočítal.
Ve světnici jsem vrazil do plného kýble s vodou. Hned za ním stál druhý, taky s vodou, ale už ne tolik plný. Co v něm chybělo, na podlaze přebývalo. Aha, nepoteče voda, došlo mi a šel jsem pro mop, abych tu vodu z podlahy vytřel.
Voda vytřena a jdu si dělat to kafe. A hele, pod kávovarem je taky voda. Sahám po hadru a vrazím do Matějovy lahve na svačinu do školy. Vždycky jí necháváme na odkapávači vysušit. Tedy skoro vždycky. Vždycky, když v ní není něco nachystané na zítra. Tentokrát v ní byl nachystaný ibiškový čaj, což se dalo poznat podle toho, co z lahve vyteklo na podlahu. Utřel jsem to tím mopem, co jsem ho ještě neuklidil a jal se vytírat vodu pod kávovarem.
"Co se to tu děje?" ozvalo se mi za zády. Má rozespaláHanička zřejmě slyšela ten rachot a šla se podívat, proč v šest ráno bořím dům.
"Co by se dělo, z kýble vytekla voda, poněvadž netěsní, z kávovaru taky a eště sem převrh tady tu flašku. To se děje. Tak to utírám. Tys tu dělala vodní orgie?"
"Nebuď na mě vošklivej. Nachystala jsem ti vodu, abys měl ráno na kafe a do kýblů, abysme měli přes den."
"Dyť nic neřikám, to ty ses ptala, co se tu děje."
"No jo, ale ten tón a ta obvinění v těch poznámkách implicitně obsažená …", vona mámiláHanička je bedna, myslí jí to hned po ránu a cizí slova má v malíčku, to nemužu říct.
"To víš, já byl trochu podrážděnej, že to musím utírat, no. Ale proč jsi dělala zásoby vody?"
"Dyť jsem ti přece řikala, že voda dneska nepoteče. Přepojujou prej nějakej sázavskej vodovod či co."
"No jo no, to můžou. Ale my máme přeci vlastní studnu a v ní je vody habaděj."
"Aha. A víš, že to mě nanapadlo …"
"Zejtra jedou do Hrusic, nepoteče jim ve škole voda," zastala se Matěje málaskaváHanička, "a u nás taky nepoteče."
Vzal jsem to na vědomí, čímž byla věc uzavřena. Některé jevy jsou však pouze zdánlivé, tento nevyjímaje.
Ráno jsem vstal jako obvykle časně a počítal jsem, že si udělám pravidelnou kávu a napíšu zápis do deníku.
To jsem se ovšem přepočítal.
Ve světnici jsem vrazil do plného kýble s vodou. Hned za ním stál druhý, taky s vodou, ale už ne tolik plný. Co v něm chybělo, na podlaze přebývalo. Aha, nepoteče voda, došlo mi a šel jsem pro mop, abych tu vodu z podlahy vytřel.
Voda vytřena a jdu si dělat to kafe. A hele, pod kávovarem je taky voda. Sahám po hadru a vrazím do Matějovy lahve na svačinu do školy. Vždycky jí necháváme na odkapávači vysušit. Tedy skoro vždycky. Vždycky, když v ní není něco nachystané na zítra. Tentokrát v ní byl nachystaný ibiškový čaj, což se dalo poznat podle toho, co z lahve vyteklo na podlahu. Utřel jsem to tím mopem, co jsem ho ještě neuklidil a jal se vytírat vodu pod kávovarem.
"Co se to tu děje?" ozvalo se mi za zády. Má rozespaláHanička zřejmě slyšela ten rachot a šla se podívat, proč v šest ráno bořím dům.
"Co by se dělo, z kýble vytekla voda, poněvadž netěsní, z kávovaru taky a eště sem převrh tady tu flašku. To se děje. Tak to utírám. Tys tu dělala vodní orgie?"
"Nebuď na mě vošklivej. Nachystala jsem ti vodu, abys měl ráno na kafe a do kýblů, abysme měli přes den."
"Dyť nic neřikám, to ty ses ptala, co se tu děje."
"No jo, ale ten tón a ta obvinění v těch poznámkách implicitně obsažená …", vona mámiláHanička je bedna, myslí jí to hned po ránu a cizí slova má v malíčku, to nemužu říct.
"To víš, já byl trochu podrážděnej, že to musím utírat, no. Ale proč jsi dělala zásoby vody?"
"Dyť jsem ti přece řikala, že voda dneska nepoteče. Přepojujou prej nějakej sázavskej vodovod či co."
"No jo no, to můžou. Ale my máme přeci vlastní studnu a v ní je vody habaděj."
"Aha. A víš, že to mě nanapadlo …"
napočtvrté
08/03/12 05:45
Události
se shlukují ve vlnách času, to je známý jev. U nás se v posledních
dnech jednalo o události s časem přímo spojené. Nešlo o nic
menšího, než o hodinky. O Matýskovy hodinky. Lépe řečeno až do
včera o hodinky pro Matýska k narozeninám.
Kriticky musím přiznat, že nápad to byl znamenitý a napadl moumilouHaničku. Matýsek dostane k narozeninám své první hodinky. Už je to přeci velkej kluk.
Nadšeně jsem souhlasil a bylo pochopitelně na mě, abych nějaký ten časoměrný aparátek vybral a opatřil. Největší výběr je na internetu, tudíž jsem se uchýlil k síti. Hodinky jsem našel, s moupečlivouHaničkou jsme po odborně estetických filipikách jedny vybrali a já je objednal. Od této chvíle se začaly datovat ony lapálie s časem.
Hodinky přišly poštou včas, ba dokonce z pohledu zažitých zvyklostí bleskurychle. Tudíž bylo ještě docela dost času je vrátit, protože byly pokažené. To se stává, řekl jsem si a vrátil je s tím, že je chci vyměnit za nové, funkční. Výměna proběhla pomaleji a to dvojnásob, než první dodávka. Byl ale pořád čas. Čas na rozbalení balíčku a zjištění, že druhé hodinky jsou nefunkční ještě víc, než ty první. To mě poněkud roztesknilo, ale pořád nebylo pozdě. Hodinky jsem opět vrátil, ale už s požadavkem vrácení peněz a s příslušným ohodnocením prodejce - serveru hodinky cz.
Internet tentokrát fatálně selhal, zajdu tedy k panu hodináři, co u něj máme v opravě hodiny.
Vybral jsem pro Matýska hodinky malé, klukovské. Pan hodinář je zkontroloval a dává je do krabičky.
"Nebylo by dobré tam dát novou baterku?" ptám se, poněvadž jsem si všiml, že vteřinovka stojí na svém místě déle, než obvyklou jednu vteřinu.
"To není potřeba, ty hodinky tu mám čtrnáct dní, jsou úplně nové," pravil pan hodinář.
Tož jsem si je odnesl a v kanceláři zkontroloval, jak jsou na tom ty vteřiny. Byly na tom stejně. Neubývaly. Nikdo je neměřil. Ručička stála tam, kde si stoupla v hodinářství.
Naštěstí to není daleko a pan hodinář se omlouval a hned se ujal své práce. Že vymění baterku a radši rovnou obě, co v těch hodinkách byly. Rejpal se v hodinkách příliš dlouho, načež prohlásil, že mi je nemůže dát, že s nima něco je, že mi vrátí peníze. Dohodli jsme se na tom, že si vyberu jiné. Vybral jsem. Obzvlášť vychytané, s ručičkami i displejem, se stopkami a světlem, budíkem, ba dokonce vodotěsné. Ty šly a jdou i teď, alespoň doufám, neboť Matýsek, který z nich měl obrovskou radost, si nařídil na ráno budík a ten ho má vzbudit.
Snad to napočtvrté vyjde.
Ale povím vám, stálo to za to. Matýsek z nich měl tak obrovskou a živelnou radost, že se celé narozeninové odpoledne nemluvilo o ničem jiném, než o hodinkách. Počítám, že se s nima muckal i pod peřinou.
No bodejď ne, když svítěj.
o počasí: už to vypadalo na jaro, ale chyba lávky, dnes ráno je bílo a padá sníh, i když je nad nulou
Kriticky musím přiznat, že nápad to byl znamenitý a napadl moumilouHaničku. Matýsek dostane k narozeninám své první hodinky. Už je to přeci velkej kluk.
Nadšeně jsem souhlasil a bylo pochopitelně na mě, abych nějaký ten časoměrný aparátek vybral a opatřil. Největší výběr je na internetu, tudíž jsem se uchýlil k síti. Hodinky jsem našel, s moupečlivouHaničkou jsme po odborně estetických filipikách jedny vybrali a já je objednal. Od této chvíle se začaly datovat ony lapálie s časem.
Hodinky přišly poštou včas, ba dokonce z pohledu zažitých zvyklostí bleskurychle. Tudíž bylo ještě docela dost času je vrátit, protože byly pokažené. To se stává, řekl jsem si a vrátil je s tím, že je chci vyměnit za nové, funkční. Výměna proběhla pomaleji a to dvojnásob, než první dodávka. Byl ale pořád čas. Čas na rozbalení balíčku a zjištění, že druhé hodinky jsou nefunkční ještě víc, než ty první. To mě poněkud roztesknilo, ale pořád nebylo pozdě. Hodinky jsem opět vrátil, ale už s požadavkem vrácení peněz a s příslušným ohodnocením prodejce - serveru hodinky cz.
Internet tentokrát fatálně selhal, zajdu tedy k panu hodináři, co u něj máme v opravě hodiny.
Vybral jsem pro Matýska hodinky malé, klukovské. Pan hodinář je zkontroloval a dává je do krabičky.
"Nebylo by dobré tam dát novou baterku?" ptám se, poněvadž jsem si všiml, že vteřinovka stojí na svém místě déle, než obvyklou jednu vteřinu.
"To není potřeba, ty hodinky tu mám čtrnáct dní, jsou úplně nové," pravil pan hodinář.
Tož jsem si je odnesl a v kanceláři zkontroloval, jak jsou na tom ty vteřiny. Byly na tom stejně. Neubývaly. Nikdo je neměřil. Ručička stála tam, kde si stoupla v hodinářství.
Naštěstí to není daleko a pan hodinář se omlouval a hned se ujal své práce. Že vymění baterku a radši rovnou obě, co v těch hodinkách byly. Rejpal se v hodinkách příliš dlouho, načež prohlásil, že mi je nemůže dát, že s nima něco je, že mi vrátí peníze. Dohodli jsme se na tom, že si vyberu jiné. Vybral jsem. Obzvlášť vychytané, s ručičkami i displejem, se stopkami a světlem, budíkem, ba dokonce vodotěsné. Ty šly a jdou i teď, alespoň doufám, neboť Matýsek, který z nich měl obrovskou radost, si nařídil na ráno budík a ten ho má vzbudit.
Snad to napočtvrté vyjde.
Ale povím vám, stálo to za to. Matýsek z nich měl tak obrovskou a živelnou radost, že se celé narozeninové odpoledne nemluvilo o ničem jiném, než o hodinkách. Počítám, že se s nima muckal i pod peřinou.
No bodejď ne, když svítěj.
o počasí: už to vypadalo na jaro, ale chyba lávky, dnes ráno je bílo a padá sníh, i když je nad nulou
nějaký čas
06/03/12 05:52
Měřit
čas potřebovali už naši pradávní předkové, najmě pak proto, aby
věděli, jestli jsou včas zaplaceny daně. Tenhle nešvar se vžil a
lidstvo se ho nezbavilo dodnes. Myslím tím placení daní. Nikoliv
měření času. To je naopak jeden z těch užitečnějších
vynálezů.
Čas si začínáme uvědomovat kupříkladu otázkou: "A kolik je hodin, tatínku?"
Což je otázka nanejvýš častá. K jejímu zodpovězení máme po domě spoustu hodin. Některé s číslicemi, jiné s pískem, další s ručičkami a dokonce i jen s jednou ručičkou, ty jsou sluneční. Chybí nám hodiny vodní, kuličkové, věžní, atomové a spousta dalších.
A teď nám chybí i ty po dědečcích.
MémiléHaničce po jejím dědečkovi a mě po mém. Měli jsme ty pendlovky v pracovnách na zdi, ale už byly za ty časy provozu takový uchozený. Občas se zastavily, občas bily jinak, než by podle ciferníku měly, občas kulhaly. Bylo na čase odnést je do opravy.
Pan hodinář se jich ujal a já mu nádavkem donesl po částech i hodiny po prapradědečkovi, o kterých si však nevzpomínám, že by kdy byly v provozu. Ovšem jsou nádherné, dřevěné, čtvrťové, se zvonky. Ale nejdou. Závaží jim chybí, perpentikl taky, řetízky jsou na padrť, soukolí zaprášené a zatuhlé. Moudrý hodinář pravil, že si zaslouží restaurovat a že to mám na starosti já, jelikož moje děti už o to nebudou mít zájem. Tím jsem si nebyl úplně jist, protože Matýsek se zrovna předevčírem projevil jako vynálezce. Ale nešť, ty hodiny si to zaslouží. Pan hodinář na to má restaurátora na dřevo, on sám se ujme stroje, ale chce to čas.
Dohodli jsme se a za nějaký ten čas se dozvím, jak jsou hodiny na tom.
Teď nám ovšem nastaly časy bez hodin. Nic mi tu nad stolem netiká a občasný pohled na zeď mi neprozradí, než to, že si na dědečkovy pendlovky budu muset nějaký čas počkat.
Čas si začínáme uvědomovat kupříkladu otázkou: "A kolik je hodin, tatínku?"
Což je otázka nanejvýš častá. K jejímu zodpovězení máme po domě spoustu hodin. Některé s číslicemi, jiné s pískem, další s ručičkami a dokonce i jen s jednou ručičkou, ty jsou sluneční. Chybí nám hodiny vodní, kuličkové, věžní, atomové a spousta dalších.
A teď nám chybí i ty po dědečcích.
MémiléHaničce po jejím dědečkovi a mě po mém. Měli jsme ty pendlovky v pracovnách na zdi, ale už byly za ty časy provozu takový uchozený. Občas se zastavily, občas bily jinak, než by podle ciferníku měly, občas kulhaly. Bylo na čase odnést je do opravy.
Pan hodinář se jich ujal a já mu nádavkem donesl po částech i hodiny po prapradědečkovi, o kterých si však nevzpomínám, že by kdy byly v provozu. Ovšem jsou nádherné, dřevěné, čtvrťové, se zvonky. Ale nejdou. Závaží jim chybí, perpentikl taky, řetízky jsou na padrť, soukolí zaprášené a zatuhlé. Moudrý hodinář pravil, že si zaslouží restaurovat a že to mám na starosti já, jelikož moje děti už o to nebudou mít zájem. Tím jsem si nebyl úplně jist, protože Matýsek se zrovna předevčírem projevil jako vynálezce. Ale nešť, ty hodiny si to zaslouží. Pan hodinář na to má restaurátora na dřevo, on sám se ujme stroje, ale chce to čas.
Dohodli jsme se a za nějaký ten čas se dozvím, jak jsou hodiny na tom.
Teď nám ovšem nastaly časy bez hodin. Nic mi tu nad stolem netiká a občasný pohled na zeď mi neprozradí, než to, že si na dědečkovy pendlovky budu muset nějaký čas počkat.
s kozou na ledě
13/02/12 05:50
Masopust
byl v sobotu, ale málem nebyl.
Jako na potvoru zrovna o tomhle víkendu byly rekordní mrazy a z pátku na masopustní sobotu mrzlo až praštělo. Dobrých dvacet pod nulou bylo. Ráno jsme tlačili rtuť teploměru očima nahoru a po deváté už bylo krásných mínus šestnáct a my se začali oblíkat. Nejdříve do teplého prádla, pěkně vrstvu po vrstvě a potom do toho, co jsme si přinesli z půjčovny. Trvalo nám to dýl, než jsme čekali, což bylo příčinou našeho zpoždění.
Přijeli jsme před školu o víc jak čtvrt hodiny později. Zřejmě jsme nebyli sami, kdo měl zpoždění a tím pádem se začátek trošku posunul a my stihli i úvodní divadelní frašku. Trpasličí. Byli tam všici trpaslíci, Sněhurka, Zrcadlo i Královna a jako vždycky to dobře dopadlo. Pan starosta předal vesnici maškarám, ze školy vyběh' medvěd a Masopust začal.
Užívali jsme si ho a Kačka se jako vždy držela medvěda. MášikovnáHanička si s ním i několikrát skočila v kole. Předem ho ovšem uplatila koblihou, aby nebyl cestou moc hladovej.
Za chvilku nám bylo teplo a nějaký ten mrazík jsme ani nevnímali, zvlášť, když bylo tak nádherně slunečno. To ovšem neznamená, že by mrznout přestalo. Jenom to nám, maškarám, už tolik nepřišlo. Tož jsme se tentokrát prošli i po zamrzlém rybníce mezi bruslaři. Takže kdybyste nevěděli, jak to chodí s kozou na ledě, přijeďte k nám, my už víme, jak to chodí. Totiž klouže.
(fotografie zde v masopustní galerii)
Jako na potvoru zrovna o tomhle víkendu byly rekordní mrazy a z pátku na masopustní sobotu mrzlo až praštělo. Dobrých dvacet pod nulou bylo. Ráno jsme tlačili rtuť teploměru očima nahoru a po deváté už bylo krásných mínus šestnáct a my se začali oblíkat. Nejdříve do teplého prádla, pěkně vrstvu po vrstvě a potom do toho, co jsme si přinesli z půjčovny. Trvalo nám to dýl, než jsme čekali, což bylo příčinou našeho zpoždění.
Přijeli jsme před školu o víc jak čtvrt hodiny později. Zřejmě jsme nebyli sami, kdo měl zpoždění a tím pádem se začátek trošku posunul a my stihli i úvodní divadelní frašku. Trpasličí. Byli tam všici trpaslíci, Sněhurka, Zrcadlo i Královna a jako vždycky to dobře dopadlo. Pan starosta předal vesnici maškarám, ze školy vyběh' medvěd a Masopust začal.
Užívali jsme si ho a Kačka se jako vždy držela medvěda. MášikovnáHanička si s ním i několikrát skočila v kole. Předem ho ovšem uplatila koblihou, aby nebyl cestou moc hladovej.
Za chvilku nám bylo teplo a nějaký ten mrazík jsme ani nevnímali, zvlášť, když bylo tak nádherně slunečno. To ovšem neznamená, že by mrznout přestalo. Jenom to nám, maškarám, už tolik nepřišlo. Tož jsme se tentokrát prošli i po zamrzlém rybníce mezi bruslaři. Takže kdybyste nevěděli, jak to chodí s kozou na ledě, přijeďte k nám, my už víme, jak to chodí. Totiž klouže.
(fotografie zde v masopustní galerii)
to by nikdy neřekla
09/02/12 06:08
"Já
myslel na ponocnýho," povídám po pravdě.
"Jenomže ten už je dávno dopředu zamluvenej. Ponocnej je zamluvenej dycky první."
"No když je zamluvenej, tak to by chtělo ňákýho vojáka nebo nějakou jinou uniformovanou osobu."
"To jo, jenomže ty sou malý, do těch byste se i s bundou nevešel. A vona bude zima."
"Tak nějakýho zámeckýho pána," zasáhla mášikovnáHanička.
"To by šlo. To je dycky nějakej plášť, pod to se dá voblíct."
"Ale já bych chtěla bejt čarodějnice," vyjevila svou představu Kačenka.
"Ta je taková stará a černá. Nechtěla bys radši Jezinku?"
"Jezinku?"
"No Jezinku. To je skoro jako čarodějnice, ale je taková barevná. A dostala bys paruku. Barevnou."
"Tak jo. Tak já budu Jezinka."
"Ale co já, abych se k tobě hodila?" tázala se starostlivě má pečliváHanička.
"Nějakou zámeckou paní?"
"To bych mohla zkusit. Ale teď jak to oblíkám, ono je to takový nějaký celý velký, a ta bunda je pod tím moc vidět. Asi přece jenom nějakej ten kroj."
"Tak jo. A dáme pod to spodničky. Aspoň vám bude teplo."
"To bude fajn. Stejně furt řikaj, že pořádná ženská má mít pořádnou, …, ten …, zadek, že jo!?" mácitliváHanička na poslední chvíli uhnula a neřekla prdel. To ona by nikdy neřekla, prdel říkám jenom já.
No a bylo.
Maškary jsme si půjčili. Já dostal šáfáře i s kloboukem, Kačka Jezinku s parukou a z mémiléHaničky bude panímáma s velkou … sukní. Matěj trvá na svém starém dobrém loňském rytíři, tak bude rytíř.
A Masopust může vypuknout. Přijdete v sobotu taky?
"Jenomže ten už je dávno dopředu zamluvenej. Ponocnej je zamluvenej dycky první."
"No když je zamluvenej, tak to by chtělo ňákýho vojáka nebo nějakou jinou uniformovanou osobu."
"To jo, jenomže ty sou malý, do těch byste se i s bundou nevešel. A vona bude zima."
"Tak nějakýho zámeckýho pána," zasáhla mášikovnáHanička.
"To by šlo. To je dycky nějakej plášť, pod to se dá voblíct."
"Ale já bych chtěla bejt čarodějnice," vyjevila svou představu Kačenka.
"Ta je taková stará a černá. Nechtěla bys radši Jezinku?"
"Jezinku?"
"No Jezinku. To je skoro jako čarodějnice, ale je taková barevná. A dostala bys paruku. Barevnou."
"Tak jo. Tak já budu Jezinka."
"Ale co já, abych se k tobě hodila?" tázala se starostlivě má pečliváHanička.
"Nějakou zámeckou paní?"
"To bych mohla zkusit. Ale teď jak to oblíkám, ono je to takový nějaký celý velký, a ta bunda je pod tím moc vidět. Asi přece jenom nějakej ten kroj."
"Tak jo. A dáme pod to spodničky. Aspoň vám bude teplo."
"To bude fajn. Stejně furt řikaj, že pořádná ženská má mít pořádnou, …, ten …, zadek, že jo!?" mácitliváHanička na poslední chvíli uhnula a neřekla prdel. To ona by nikdy neřekla, prdel říkám jenom já.
No a bylo.
Maškary jsme si půjčili. Já dostal šáfáře i s kloboukem, Kačka Jezinku s parukou a z mémiléHaničky bude panímáma s velkou … sukní. Matěj trvá na svém starém dobrém loňském rytíři, tak bude rytíř.
A Masopust může vypuknout. Přijdete v sobotu taky?
vidíš, ne?
01/02/12 06:02
Ve
školce jsem potkal Jarku zrovna ve dveřích: "Já jdu zpátky na
rybník, už jsem se převlíkla. Na led musíte od zastávky, já se u
školy probořila. Děsně to studí."
Jsa poučen, vešel jsem do školky a vyreklamoval si Kačenku.
"Půjdem bruslit, viď, tatínku? Já chci jít bruslit."
"No uvidíme."
"Ale musíme od zastávky. Jaruška se u školy probořila."
"Já vím."
A jeli jsme domů. Vlastně jen pro brusle. Protože Matěj měl wu-shu ve škole až do šesti, což se nám hodilo. Čekali jsme na něj na rybníce na bruslích.
Opět se ukázalo, jak báječná je to věc, být na vsi a mít školu ve Zvoli. Kačka si stoupla na brusle a jezdila, jako by se nechumelilo. Tedy ono se nechumelilo, stačí že mrzne už pár dnů tolik, aby zamrzl zvolský rybník.
Na tom zamrzlém rybníku u školy jsme s Kačenkou jezdili a čekali na Matýska, až mu skončí trénink. Pochopitelně jsem si vzal aparát, abych uděl nějakou tu fotku. No jo, ale foťte v soumraku někoho na rybníce na bruslích a sami taky na bruslích. Vono to děsně ujíždí, ty pohyby a rychlosti se sčítaj a chvilku klidu na ten obrázek nemáte. Musel jsem vypadat jako tatrman. A taky jsem tak dopad. Asi při třetí fotce jsem zakop a rozplác se na ledě. Ještě v letu jsem zmáčk' spoušť. Na tý fotce je vidět,jak Kačenka nechápavě kouká: "Co to, tatínku, děláš?"
"No co by? Padám, vidíš, ne?!"
Foťák mi vylít. Byla to rána jak z kanónu, a kupodivu to ten Canon přežil a roloval po ledě jak puk. Naštěstí měli kluci s hokejkama svůj a ten můj fotopuk nepotřebovali.
Posbíral jsem se a jezdili jsme bez dalších kotrmelců dál.
Po šesté vykouk ze školy Matěj: "A máte pro mě taky brusle?"
"Nemáme, člověče, to toho nemmáš dost? Teď ti skončil trénink."
Matěj uznal, že už je na čase sportu pro dnešek nechat a jelo se domů. Však ono mrzne dál a ten rybník nám neuteče.
Jsa poučen, vešel jsem do školky a vyreklamoval si Kačenku.
"Půjdem bruslit, viď, tatínku? Já chci jít bruslit."
"No uvidíme."
"Ale musíme od zastávky. Jaruška se u školy probořila."
"Já vím."
A jeli jsme domů. Vlastně jen pro brusle. Protože Matěj měl wu-shu ve škole až do šesti, což se nám hodilo. Čekali jsme na něj na rybníce na bruslích.
Opět se ukázalo, jak báječná je to věc, být na vsi a mít školu ve Zvoli. Kačka si stoupla na brusle a jezdila, jako by se nechumelilo. Tedy ono se nechumelilo, stačí že mrzne už pár dnů tolik, aby zamrzl zvolský rybník.
Na tom zamrzlém rybníku u školy jsme s Kačenkou jezdili a čekali na Matýska, až mu skončí trénink. Pochopitelně jsem si vzal aparát, abych uděl nějakou tu fotku. No jo, ale foťte v soumraku někoho na rybníce na bruslích a sami taky na bruslích. Vono to děsně ujíždí, ty pohyby a rychlosti se sčítaj a chvilku klidu na ten obrázek nemáte. Musel jsem vypadat jako tatrman. A taky jsem tak dopad. Asi při třetí fotce jsem zakop a rozplác se na ledě. Ještě v letu jsem zmáčk' spoušť. Na tý fotce je vidět,jak Kačenka nechápavě kouká: "Co to, tatínku, děláš?"
"No co by? Padám, vidíš, ne?!"
Foťák mi vylít. Byla to rána jak z kanónu, a kupodivu to ten Canon přežil a roloval po ledě jak puk. Naštěstí měli kluci s hokejkama svůj a ten můj fotopuk nepotřebovali.
Posbíral jsem se a jezdili jsme bez dalších kotrmelců dál.
Po šesté vykouk ze školy Matěj: "A máte pro mě taky brusle?"
"Nemáme, člověče, to toho nemmáš dost? Teď ti skončil trénink."
Matěj uznal, že už je na čase sportu pro dnešek nechat a jelo se domů. Však ono mrzne dál a ten rybník nám neuteče.
Rok Draka
25/01/12 06:16
A máme
tu Rok Draka. U nás ne, pochopitelně, u nás se na draky přestalo
věřit (jestli se vůbec kdy věřilo) někdy za krále Klacka, ale v
Asii a v Číně především.
U nás doma si toho taky nikdo nevšim kromě skutečnosti, že za čtrnáct dní o víkendu se jedeme podívat na Exhibici čínských bojových umění. Zatím tam Matýsek ani cvičit ani exhibovat nebude, ale za pár let, kdo ví?
Přesto že se u nás čínské svátky neujaly, je to doma samej drak. Děti mají každý nejméně dva své velké draky i s dračím vejcem, se kterými si hrají - na draky, na co jiného. Pohádková knížka o dracích je velmi oblíbená a kniha s návody, jak chovat draka leží u Matýskovi postýlky jako povinná výbava na večer, zatímco Kačka má v knihovně knížku o dračí rodince. Krom toho cínový drak dohlíží ze skříňky na dění kolem. Animák Jak vycvičit draka je dětmi oblíbený a Bezzubku (to je ten drak z filmu) má Matěj na hodinách nad vchodem. Další dva draky má na obrazech na stěně. Jeden je Čokoládovej dráček a druhej je drak Ochranář. Ten chrání Matýska i Kačku a vypráví jim pohádky.
Počítám, že jsem při tom výčtu dračího inventáře určitě nejmíň na půl tuctu draků zapomněl.
Všichni ti naši draci mají jednu společnou důležitou vlastnost. Jsou to draci hodní a kdyby na to přišlo, určitě by nás ochránili. Letos zvlášť, když je ten Rok Draka.
U nás doma si toho taky nikdo nevšim kromě skutečnosti, že za čtrnáct dní o víkendu se jedeme podívat na Exhibici čínských bojových umění. Zatím tam Matýsek ani cvičit ani exhibovat nebude, ale za pár let, kdo ví?
Přesto že se u nás čínské svátky neujaly, je to doma samej drak. Děti mají každý nejméně dva své velké draky i s dračím vejcem, se kterými si hrají - na draky, na co jiného. Pohádková knížka o dracích je velmi oblíbená a kniha s návody, jak chovat draka leží u Matýskovi postýlky jako povinná výbava na večer, zatímco Kačka má v knihovně knížku o dračí rodince. Krom toho cínový drak dohlíží ze skříňky na dění kolem. Animák Jak vycvičit draka je dětmi oblíbený a Bezzubku (to je ten drak z filmu) má Matěj na hodinách nad vchodem. Další dva draky má na obrazech na stěně. Jeden je Čokoládovej dráček a druhej je drak Ochranář. Ten chrání Matýska i Kačku a vypráví jim pohádky.
Počítám, že jsem při tom výčtu dračího inventáře určitě nejmíň na půl tuctu draků zapomněl.
Všichni ti naši draci mají jednu společnou důležitou vlastnost. Jsou to draci hodní a kdyby na to přišlo, určitě by nás ochránili. Letos zvlášť, když je ten Rok Draka.
prvňák aspirant
24/01/12 05:57
Už se o
tom u nás mluví od začátku roku. Dva týdny zpátky řeči nabyly na
intenzitě a minulý týden už byl zápis do školy každodenním tématem
dne.
Kačenka by byla stříhala metr, kdy věděla, co to ten metr je a kdy se stříhá. Naštěstí to nevěděla a tak jediná krejčovská míra, kterou máme v šití, přežila bez úhony.
Den D nadešel včera.
Kačka šla k zápisu. První, pochopitelně. To jenom já jsem ulomil vrata a tím jsem se zas zdržel - ale to je jiná historie.
Tedy ve škole nás u dveří už čekal klaun s králíkem a uvedli nás dál. Na schodech pak postup řídila Karkulka. Nasměrovala nás do Matýskovy třídy, kde byla nachystaná zkušební komise. No samozřejmě, zkušební komise: k nám do školy se dělají zkoušky i na prvňáka. Další klaun se Kačky ujal a ta musela projít pohádkovým lesem. Pomáhala rybkám do rybníka, králíkovi počítat švestky, pejskovi najít lišku a veverku, přešla po kamenech v potoce, motýlu Emanuelovi namalovala obrázek a zakleté princezně odříkala básničku s takovou vážností, že ji hnedle probudila ze spánku a nám ostratním ovlhly oči. Za odměnu si Kačka od princezny vybrala sovu, kterou dělaly děti v keramice pro nové školáčky.
Po tom skvělém výkonu se jí dostalo pochvaly a dobrozdání, že už se na ni ve škole na podzim těší.
Oddychli jsme si za ni, ale Kačenka pravila, že to vůbec nic nebylo, že to bylo děsně lehký. Čímž nám dala najevo, že škola bude brkančka, čehož byla tahle zkouška důkazem. Lehká, nelehká, v každém případě to vypadá, že máme doma zas prvňáka aspiranta.
(pár obrázků je tady v galerii)
Kačenka by byla stříhala metr, kdy věděla, co to ten metr je a kdy se stříhá. Naštěstí to nevěděla a tak jediná krejčovská míra, kterou máme v šití, přežila bez úhony.
Den D nadešel včera.
Kačka šla k zápisu. První, pochopitelně. To jenom já jsem ulomil vrata a tím jsem se zas zdržel - ale to je jiná historie.
Tedy ve škole nás u dveří už čekal klaun s králíkem a uvedli nás dál. Na schodech pak postup řídila Karkulka. Nasměrovala nás do Matýskovy třídy, kde byla nachystaná zkušební komise. No samozřejmě, zkušební komise: k nám do školy se dělají zkoušky i na prvňáka. Další klaun se Kačky ujal a ta musela projít pohádkovým lesem. Pomáhala rybkám do rybníka, králíkovi počítat švestky, pejskovi najít lišku a veverku, přešla po kamenech v potoce, motýlu Emanuelovi namalovala obrázek a zakleté princezně odříkala básničku s takovou vážností, že ji hnedle probudila ze spánku a nám ostratním ovlhly oči. Za odměnu si Kačka od princezny vybrala sovu, kterou dělaly děti v keramice pro nové školáčky.
Po tom skvělém výkonu se jí dostalo pochvaly a dobrozdání, že už se na ni ve škole na podzim těší.
Oddychli jsme si za ni, ale Kačenka pravila, že to vůbec nic nebylo, že to bylo děsně lehký. Čímž nám dala najevo, že škola bude brkančka, čehož byla tahle zkouška důkazem. Lehká, nelehká, v každém případě to vypadá, že máme doma zas prvňáka aspiranta.
(pár obrázků je tady v galerii)
třetí druhej
20/01/12 05:57
"To já
nevim, to jste první, kdo s tím přišel," divila se paní za
pokladnou, "a jak jste to říkal?"
"Povidám, že ty pohádky o Krakonošovi jsou na dvou dévédéčkách. A tenhle druhej díl je sice v pořádku, akorát jsou na něm ty pohádky, co jsou napsaný na tom prvním dílu."
"Tady to nevyzkoušíme. Tak si vemte jinou krabičku a zkuste to eště jednou. Kdyby to zas bylo špatně, tak sem holt budete muset znovu, no," dobrácky to vyřešila paní.
Vzal jasem si tedy druhou krabičku s druhým dílem pohádek o Krakonošovi, protože v tom prvním druhém dílu byl první díl a šel jsem to zkusit. Dopadlo to, jak jsem čekal. Celá várka byla stejná a tak jsem holt šel vyměnit i ten druhý druhý díl. Vyměnil jsem ho za jinou pohádku, protože v Levných knihách mají s vracením peněz problém. Čímž jsem pro děti objevil ten film, co byl původa toho, že se Matěj s Kačkou v neděli ráno ke mě nasáčkovali pod peřinu.
Během týdne si děti navečer pouštěly toho prvního Krakonoše, co měl být v pořádku. Když jsem to uklízel, podívám se na obal:
"Heleď, tady čtu názvy pohádek, který jste neměli puštěný. Kačko, o čem byla ta poslední?"
"O tom ovčákovi."
"Vida. Tady píšou: Krakonoš a kukačky."
"Tam žádný kukačky nebyly, tatínku," povídá Matěj.
"Tak von je špatně i vobal na týhle krabičce! Tak já půdu pro ten disk ještě jednou. Oni to mají popletený na obou krabičkách."
Došel jsem pro třetí druhej díl a bylo to tak. Počet pohádek je na dvou discích dohromady správný a jednotlivé pohádky jsou tam všechny, tedy součty seděj. Akorát holt falírujou ty popisy na obalech, ty jsou přehozený.
Záhada tedy vyřešena, Krakonoš si může oddychnout a v klidu se věnovat svým horám.
"Povidám, že ty pohádky o Krakonošovi jsou na dvou dévédéčkách. A tenhle druhej díl je sice v pořádku, akorát jsou na něm ty pohádky, co jsou napsaný na tom prvním dílu."
"Tady to nevyzkoušíme. Tak si vemte jinou krabičku a zkuste to eště jednou. Kdyby to zas bylo špatně, tak sem holt budete muset znovu, no," dobrácky to vyřešila paní.
Vzal jasem si tedy druhou krabičku s druhým dílem pohádek o Krakonošovi, protože v tom prvním druhém dílu byl první díl a šel jsem to zkusit. Dopadlo to, jak jsem čekal. Celá várka byla stejná a tak jsem holt šel vyměnit i ten druhý druhý díl. Vyměnil jsem ho za jinou pohádku, protože v Levných knihách mají s vracením peněz problém. Čímž jsem pro děti objevil ten film, co byl původa toho, že se Matěj s Kačkou v neděli ráno ke mě nasáčkovali pod peřinu.
Během týdne si děti navečer pouštěly toho prvního Krakonoše, co měl být v pořádku. Když jsem to uklízel, podívám se na obal:
"Heleď, tady čtu názvy pohádek, který jste neměli puštěný. Kačko, o čem byla ta poslední?"
"O tom ovčákovi."
"Vida. Tady píšou: Krakonoš a kukačky."
"Tam žádný kukačky nebyly, tatínku," povídá Matěj.
"Tak von je špatně i vobal na týhle krabičce! Tak já půdu pro ten disk ještě jednou. Oni to mají popletený na obou krabičkách."
Došel jsem pro třetí druhej díl a bylo to tak. Počet pohádek je na dvou discích dohromady správný a jednotlivé pohádky jsou tam všechny, tedy součty seděj. Akorát holt falírujou ty popisy na obalech, ty jsou přehozený.
Záhada tedy vyřešena, Krakonoš si může oddychnout a v klidu se věnovat svým horám.
věřte, nevěřte
19/01/12 05:50
Wikipedie v angličtině už funguje a denní
odstávka prý oslovila 150 milionů
lidí. Inu třeba jo.
Nemyslím si, že by zákonodárci libovolné země dokázali udělat na inernetových drátech neprostupný uzel. Dá se ovšem pochopit, že nezauzlovanej inernet vadí všem, kterým touhle dírou utíkají zisky. Mě by to taky vadilo.
Řešení ale nebude ve vydávání zákonů a dělání uzlů na drátech. Jednen z funkčních modelů - iPhony a iPady - už nosíme po kapsách a v taškách. Vznikl ve stejné zemi, kde se teď řeší to uzlování, takže nezbývá, než doufat že si s tím Amerika zase nějak poradí.
Než se tak stane, máme prostor ke spekulacím a návrhům vlastních řešení. Jako třeba ve Švédsku, kde si na to - věřte, nevěřte - přímo založili víru.
Nemyslím si, že by zákonodárci libovolné země dokázali udělat na inernetových drátech neprostupný uzel. Dá se ovšem pochopit, že nezauzlovanej inernet vadí všem, kterým touhle dírou utíkají zisky. Mě by to taky vadilo.
Řešení ale nebude ve vydávání zákonů a dělání uzlů na drátech. Jednen z funkčních modelů - iPhony a iPady - už nosíme po kapsách a v taškách. Vznikl ve stejné zemi, kde se teď řeší to uzlování, takže nezbývá, než doufat že si s tím Amerika zase nějak poradí.
Než se tak stane, máme prostor ke spekulacím a návrhům vlastních řešení. Jako třeba ve Švédsku, kde si na to - věřte, nevěřte - přímo založili víru.
dvoucentimetrové pozdvižení
18/01/12 05:57
S tím
včerejším sněhem to moc dlouho nevydrželo, ale i ta chvilka ráno
stála za to.
Když jsem vyjížděl s dětmi do školy a do školky, hlásila už málaskaváHanička z cesty, že máme jet opatrně, že je to všude uklouzaný a neposypaný a že se za těch dvacet minut dostala teprve na Jarov. Zkusil jsem tedy hned u nás v ulici, jak to s tím klouzáním vypadá a vono jo. Čtyřkolka nečtyřkolka, už jsme se vezli jinam, než jsme chtěli a točení volantem byla čistě formální záležitost.
"Ty jo, smyk!" pravil nadšeně Matýsek a dožadoval se dalšího.
Vysvětlil jsem, že jsem auto sice dostal do smyku schválně, ale to že bylo jen na zkoušku a taky proto, že široko daleko nebylo jiného účastníka provozu.
"Teď už máme vyzkoušený, že to opravdu klouže a pojedeme pěkně opatrně a pomalu."
Doklouzali jsme do Zvole, já vyložil Matěje, který se málem hned u auta natáh ("vidíš, Matěji, ono to vážně klouže") i Kačku a vydal jsem se k serpentinám dolů do Vraného.
Ale chyba lávky!
U posledních zvolských domků v první zatáčce už stála a blikala auta. A že prý se to nedá sjet, že je to jedno zrcadlo. Povídal pán, co se s autem otočil, že pojede zpátky, ale šel nám to oznámit, abychom uvolnili cestu. A při tom oznamování sebou taky málem na tom zrcadle seknul.
"Jo, tady čtyřklka nepomůže. Na tomhle to kluže všem," přitakal jsem jinému kolegovi řidiči, který se nesměle dotazoval, jestli to s těma čtyřkolkama třeba nezkusíme projet.
"Já jedu od Ohrobce a tam to taky stojí," dodal ještě.
Vzali jsme to zpátky k nám a přes Březovou jsme se spustili dolů do Vraného. Nebylo to až tak hrozný, ale jeli jsme opatrně. Dole před šraňkama pak už zprava ze serpentin přijížděla první auta. Nakonec to tedy projet šlo a možná těch prvních pár řidičů zbytečně panikařilo. Ale ono nás neubylo a měli jsme tu cestu jistější.
Odpoledne, když jsem jel opačným směrem pro děti, už po sněhu nebylo ani památky. Jen posypový štěrk na silnici dával tušit, že to ráno klouzalo.
No vida, dva centimetry sněhu a hned takový pozdvižení.
Když jsem vyjížděl s dětmi do školy a do školky, hlásila už málaskaváHanička z cesty, že máme jet opatrně, že je to všude uklouzaný a neposypaný a že se za těch dvacet minut dostala teprve na Jarov. Zkusil jsem tedy hned u nás v ulici, jak to s tím klouzáním vypadá a vono jo. Čtyřkolka nečtyřkolka, už jsme se vezli jinam, než jsme chtěli a točení volantem byla čistě formální záležitost.
"Ty jo, smyk!" pravil nadšeně Matýsek a dožadoval se dalšího.
Vysvětlil jsem, že jsem auto sice dostal do smyku schválně, ale to že bylo jen na zkoušku a taky proto, že široko daleko nebylo jiného účastníka provozu.
"Teď už máme vyzkoušený, že to opravdu klouže a pojedeme pěkně opatrně a pomalu."
Doklouzali jsme do Zvole, já vyložil Matěje, který se málem hned u auta natáh ("vidíš, Matěji, ono to vážně klouže") i Kačku a vydal jsem se k serpentinám dolů do Vraného.
Ale chyba lávky!
U posledních zvolských domků v první zatáčce už stála a blikala auta. A že prý se to nedá sjet, že je to jedno zrcadlo. Povídal pán, co se s autem otočil, že pojede zpátky, ale šel nám to oznámit, abychom uvolnili cestu. A při tom oznamování sebou taky málem na tom zrcadle seknul.
"Jo, tady čtyřklka nepomůže. Na tomhle to kluže všem," přitakal jsem jinému kolegovi řidiči, který se nesměle dotazoval, jestli to s těma čtyřkolkama třeba nezkusíme projet.
"Já jedu od Ohrobce a tam to taky stojí," dodal ještě.
Vzali jsme to zpátky k nám a přes Březovou jsme se spustili dolů do Vraného. Nebylo to až tak hrozný, ale jeli jsme opatrně. Dole před šraňkama pak už zprava ze serpentin přijížděla první auta. Nakonec to tedy projet šlo a možná těch prvních pár řidičů zbytečně panikařilo. Ale ono nás neubylo a měli jsme tu cestu jistější.
Odpoledne, když jsem jel opačným směrem pro děti, už po sněhu nebylo ani památky. Jen posypový štěrk na silnici dával tušit, že to ráno klouzalo.
No vida, dva centimetry sněhu a hned takový pozdvižení.
jak se to mohlo stát
12/01/12 05:50
Nerozbitnost je vždycky pojem velmi relativní. Já
například vím, že pokud se jedná o zaručeně nerozbitný model
letadélka, není tak docela jisté, že se to týká i mě. Jedno takové
nerozbitné mám už dlouhou dobu podruhé nachystáno k opravě, protože
se tak nějak při mé pilotáži rozbilo. Jak se to přesně mohlo stát,
že je rozbité, když je nerozbitné, to mi není docela jasné. Nedá se
ani vyloučit to, že si výrobce nepředstavoval, že s ním hned
napoprvé třísknu takovou silou a z takové výšky o zem.
A zrovna včera jsem měl takovej telefonát na tohle téma:
"… tak ten dárek vydržel přesně do pětadvacátýho ráno."
"To neni možný, dyť ten vrtulníček je úplně nerozbitnej."
"No, teď je zpátky v krabici a oprava bude za spoustu peněz."
"Ale dyť má takovej ochrannej rám."
"No jo, ten je taky na kusy."
"Ale dyť přece to přistává samo. A když se s tím opatrně doma …"
"Ale my jsme s tím lítali venku."
"To by nemělo vadit, on má přibližovací senzor a když přistává, zpomaluje …"
"Jenomže jak foukal ten vítr, tak to nějak špatně fungovalo …"
"Vy jste s tím lítali ve větru?"
"No venku vítr byl."
"Tak vy jste nelítali venku?"
"No my ne, jenom ten vrtulníček."
"A jak jste …?"
"No aby na nás nefoukalo, tak jsme si zavřeli to velký francouzský okno …"
"A …?"
"A seděli jsme vevnitř a ten vrtulníček byl venku v tom větru a nějak to dálkový ovládání přes to okno moc nefungovalo. A jak jsme se snažili ho řídit, tak to najednou nějak nešlo. No … a teď je potřeba ho právě opravit. … Já ti ani nevim, jak se to mohlo stát."
A přesně takhle je to se všemi těmi zaručeně nerozbitnými předměty.
Najednou jsou rozbité a člověk ani vlastně neví, jak se to mohlo stát.
A zrovna včera jsem měl takovej telefonát na tohle téma:
"… tak ten dárek vydržel přesně do pětadvacátýho ráno."
"To neni možný, dyť ten vrtulníček je úplně nerozbitnej."
"No, teď je zpátky v krabici a oprava bude za spoustu peněz."
"Ale dyť má takovej ochrannej rám."
"No jo, ten je taky na kusy."
"Ale dyť přece to přistává samo. A když se s tím opatrně doma …"
"Ale my jsme s tím lítali venku."
"To by nemělo vadit, on má přibližovací senzor a když přistává, zpomaluje …"
"Jenomže jak foukal ten vítr, tak to nějak špatně fungovalo …"
"Vy jste s tím lítali ve větru?"
"No venku vítr byl."
"Tak vy jste nelítali venku?"
"No my ne, jenom ten vrtulníček."
"A jak jste …?"
"No aby na nás nefoukalo, tak jsme si zavřeli to velký francouzský okno …"
"A …?"
"A seděli jsme vevnitř a ten vrtulníček byl venku v tom větru a nějak to dálkový ovládání přes to okno moc nefungovalo. A jak jsme se snažili ho řídit, tak to najednou nějak nešlo. No … a teď je potřeba ho právě opravit. … Já ti ani nevim, jak se to mohlo stát."
A přesně takhle je to se všemi těmi zaručeně nerozbitnými předměty.
Najednou jsou rozbité a člověk ani vlastně neví, jak se to mohlo stát.
je vopravdovej
11/01/12 05:46
Chodit
dneska na keramiku, to se nosí. Ono to patlání se v blátě nějak
llidi uspokujuje. Zřejmě to souvisí s dětským stavěním hradů z
písku a žmouláním jílu, které přináší okamžitý efekt, tedy
zapatlané všechno v okruhu jednoho metru a hrouda čehosi, v čem
rodiče a babičky bezpečně poznávají cokoliv, co je napadne, ale
hlavně každý něco jiného. Čímž se dostavuje efekt třetí, tedy
všeobecné uznání uměleckého díla i tvůrce samotného.
Keramika to vše povyšuje do kategorie vážné tvorby, kdy výsledky už pozná téměř každý a dokonce se i většina znalců shoduje na tom, co že onen objekt má znázorňovat. Matýsek už je po úspěšném absolvování prvního patlacího ročníku v ročníku druhém, což znamená, že všechno, co domů z keramiky přinese, se dá už jednoznačně identifikovat a docela se nám to i líbí. Keramika je teď všude. Čerti, andělé, mikulášové, trpaslíci, houbičky, zvířátka - dal by se s tím otevřít krámek. Je to báječná zábava pro Matýska a pro nás radost, že se v něčem patlá smyslupně. Celé to stojí přiměřenou částku na pololetí a odehrává se to pochopitelně ve škole po vyučování, což je další důvod, proč máme naší školu rádi.
A proč o tom píšu? Tuhle na stránkách o technických vymoženostech jsem se dočetl, že už existuje služba, která vám "třírozměrně vytiskne", na co si vzpomenete, tedy přesněji, co si pomocí počítače, tabletu či mobilu vymodelujete. Zkusil jsem, co to umí. Prográmek je zadarmo. Vyfotíte se z profilu, vono vám to vyrýsuje linku frňáku a hnedle to podle ní udělá vázičku nebo mističku či hrnek. To vše za pouhých padesát až pětset dolarů. Za pár týdnů to máte doma. Z takovýho mdlýho eklhaftu. Hmmm … Skoro nic nemusíte, kromě toho placení.
Tak já nevim, mě přijde nekonečně lepší ta Matýskova keramika. Ten čert je vám takovej vopravdovej.
Keramika to vše povyšuje do kategorie vážné tvorby, kdy výsledky už pozná téměř každý a dokonce se i většina znalců shoduje na tom, co že onen objekt má znázorňovat. Matýsek už je po úspěšném absolvování prvního patlacího ročníku v ročníku druhém, což znamená, že všechno, co domů z keramiky přinese, se dá už jednoznačně identifikovat a docela se nám to i líbí. Keramika je teď všude. Čerti, andělé, mikulášové, trpaslíci, houbičky, zvířátka - dal by se s tím otevřít krámek. Je to báječná zábava pro Matýska a pro nás radost, že se v něčem patlá smyslupně. Celé to stojí přiměřenou částku na pololetí a odehrává se to pochopitelně ve škole po vyučování, což je další důvod, proč máme naší školu rádi.
A proč o tom píšu? Tuhle na stránkách o technických vymoženostech jsem se dočetl, že už existuje služba, která vám "třírozměrně vytiskne", na co si vzpomenete, tedy přesněji, co si pomocí počítače, tabletu či mobilu vymodelujete. Zkusil jsem, co to umí. Prográmek je zadarmo. Vyfotíte se z profilu, vono vám to vyrýsuje linku frňáku a hnedle to podle ní udělá vázičku nebo mističku či hrnek. To vše za pouhých padesát až pětset dolarů. Za pár týdnů to máte doma. Z takovýho mdlýho eklhaftu. Hmmm … Skoro nic nemusíte, kromě toho placení.
Tak já nevim, mě přijde nekonečně lepší ta Matýskova keramika. Ten čert je vám takovej vopravdovej.
pod duchnou
03/01/12 11:01
Byl jsem
v posteli, potil se a četl si. Obvyklá činnost při tak zhoubné
chorobě jako je rýmička. Zvykl jsem si číst knížky buď z telefonu
nebo z tabletu, což má spoustu výhod, zvláště, když se potíte pod
peřinou. Ale taky to má jednu nevýhodu. Může se vám stát, že vám
zazvoní z knížky telefon.
Včera, zrovna, když neohrožený agent Pendergast pronásledoval svého bratra - padoucha - po svahu sopky Stromboli, ten telefon zazvonil. Tedy skype, zazvonil, ale to je totéž.
"Čau, jak se máš," volali mi kamarádi z Kanady, "a jak to, že tě nevidíme?"
"Aĺe, já nezap' kameru, já tu ležim a potim se v posteli."
"Ty už jseš zas v posteli?!"
"Jaký zase?"
"No dyž jsme ti minule volali, taky's byl v posteli."
"Vono to asi bude tim, že je tu půl desátý večer a já se navíc potim, poněvadž mám chorobu."
"Tak to jo, tady je půl jedný."
Nakonec jsem tu kameru zap' čímž jsem předložil důkaz, že nekecám.
Poklábosili jsme co a jak a slíbili si, že si zas brzo zavoláme. Když je to tak snadný a po internetu.
Vono teda je to zadarmo, to jo, ale když to bylo za peníze, tak to bylo takový bezpečnější. To vás nemoh jen tak někdo načapat přes skype pod duchnou.
Teď aby si člověk dával pozor už i v tý posteli.
Včera, zrovna, když neohrožený agent Pendergast pronásledoval svého bratra - padoucha - po svahu sopky Stromboli, ten telefon zazvonil. Tedy skype, zazvonil, ale to je totéž.
"Čau, jak se máš," volali mi kamarádi z Kanady, "a jak to, že tě nevidíme?"
"Aĺe, já nezap' kameru, já tu ležim a potim se v posteli."
"Ty už jseš zas v posteli?!"
"Jaký zase?"
"No dyž jsme ti minule volali, taky's byl v posteli."
"Vono to asi bude tim, že je tu půl desátý večer a já se navíc potim, poněvadž mám chorobu."
"Tak to jo, tady je půl jedný."
Nakonec jsem tu kameru zap' čímž jsem předložil důkaz, že nekecám.
Poklábosili jsme co a jak a slíbili si, že si zas brzo zavoláme. Když je to tak snadný a po internetu.
Vono teda je to zadarmo, to jo, ale když to bylo za peníze, tak to bylo takový bezpečnější. To vás nemoh jen tak někdo načapat přes skype pod duchnou.
Teď aby si člověk dával pozor už i v tý posteli.