2017

na Bahamách

Nebudu zapírat. Válel jsem se.
Totiž až na krátkou procházku v neděli odpoledne a návštěvu černého divadla s dětmi večer, jsem byl s pirátama. Děti si odjely na soustředění, mápilnáHanička mi vysvětlila, že si musí dát dohromady nějakou přednášku a jestli něco mám, tak ať si klidně odjedu, protože ona bude ležet v papírech.
Nu a tak jsem si řekl, že pojedu na Bahamy. Taky byste jeli, že jo. Ovšem jemom na víkend? To se snad ani nedá stihnout.
Dá. A když tam odjedete s pirátama, je zaručená i hromada dobrodružství. Nu a tak jsem to zkusil.
Už čtyři roky suším na disku jednu po druhé série pirátského seriálu. Letos to skončilo a já si říkal, že se na to někdy musím podívat, protože když to začalo, docela se mi to líbilo, jenomže čekat vždycky rok na další pokračování, to pro mě není. A tak jsem si to uložil na pozdějc.
Pozdějc nastalo tenhle víkend. Děti pryč, mápracovitáHanička de facto v práci, venku prší a je zima, tož hurá za pirátama.
Byla to náramná zábava.
Já mám totiž odjakživa rád Poklad na ostrově a když se naskytla příležitost zjistit, jak to bylo s kapitánem Flintem a Dlouhým Johnem Silverem a jak se dostal poklad na ostrov, bylo mi jasný, že tohle dobrodružství si nemůžu nechat ujít. A je to tak. Tahle pohádka pro větší mi sedla. Je to přesně takový, jaký maj pohádky bejt. Padouši, dobráci, romantika, nástrahy, obavy, navíc známé postavy a odkazy na tolikrát už zfilmovanou knížku.
No, užil jsem si to i když jsem to nestih dokoukat celý. Ještě mi chybí posledních deset hodin. Už se těším, až si ně najdu čas.
Ale už teď vám to dobrodružství můžu doporučit, tedy pokud máte rádi starýho dobrýho Dlouhýho Johna Silvera.
Black Sails se to jmenuje.

předem

Člověk rád vzpomíná a tak jsem si zavzpomínal na filmový klub v Klimentské a na kino Ponrepo. Aby nezůstalo jen u vzpomínání, řekl jsem si, že takový nějaký filmový klub bych mohl tuhle při obecní knihovně v kulturáku zkusit založit a promítat takové ty klubové filmy, co si je buď ještě pamatuju anebo ty, které mi klubové přijdou, byť jsou z nové nabídky. Mám z čeho vybírat a tak jsem to nabídl. Včera večer se konal už druhý klubový večer, který se nejmenoval klubový ani filmový večer, ale beseda, jelikož už jeden klub existuje a to prý "pro ty báby, co sem chodí a pouštějí si, co chtějí".
No a dopadl jsem … jako u Chlumce. Včera přišly dvě kamarádky, jedna i se synem. Minule pět lidí. Plakátky visely, zájem nulový. Jó, kdybych dával poslední dílý vodstínů šedi nebo tři X na druhou či jaxeto jmenuje … Ale nešť. I kdyby přišel jen jeden klubovej divák, má to smysl. Rád se na vybraný film podívám s ním a stojí mi to za to.
Ovšem má to pochopitelně i jeden velice praktickej výsledek. A to ranní rozcvičku v dubnovém mrazíku:
"Tak jaký to bylo?" ptala se mázvědaváarozespaláHanička tak někdy kolem půl jedenáctý včera večer.
"No … přišly akorát Marcela a Lucka."
"To je fajn. A abych nezapomněla: zejtra si jedu do servisu nechat vyměnit ty tlumiče a přezout kola. Tak abys mi to nachystal."
"To mi řikáš vopravdu v ideální čas."
"Jsi mi řikal, ať ti to připomenu předem."
"Jo, máš pravdu, je to předem."
A tak jsem stěhoval pěkně po ránu před chvílí ty kola z regálů vzadu v kůlně, aby to měla mápečliváHanička pěkně nachystaný.
Psaní deníku muselo počkat, jelikož aby to bylo dost předem. Ale stihnul jsem to obojí.

ani balenou vodu

Kdysi dávno byl Ondřej vláčen na pranýřích vinařů skrzevá nevymáchanost jeho huby, najmě pak proto, že se nechal slyšet stran kvality vína a to porovnáním chutě vína z krabice a vína z, dejme tomu, středně drahé lahve.
Strhla se mela.
A že prý tomu nerozumí, což připustil, a že prý nikdy neochutnal to pořádný moravský, což třeba neochutnal, a že ze své pozice poškozuje dobré jméno bobulí a moku z nich tekoucího všeobecně, což se mu připustit nechtělo, jelikož to chutnal svým obyčejným jazykem, nijak speciálně neupravovaným pro ochutnávání archivních skvostů. Pak se to nějak uzavřelo s tím, že ho vinaři někam párkrát pozvali, dali mu ochutnat něco lepšího a Ondřej se vyjádřil ve prospěch lahvovaných archivních ročníků a uznal, že jsou tak nějak lepší, než ty krabice ze sámošky.
No a já - nejsa celebritou - mám tan názor úplně stejnej jako Ondřej na začátku. Mám to totiž s vínem rozděleno jen na: chutná - nechutná. A je úplně fuk, jestli ta tekutina teče z vaku schovanýho v papírový krabici nebo z flašky, na který je vylisovanej znak papežskejch vinic.
Právě teď jsem si ověřil, že to prostě je buď dobrý nebo kyselý. Kyselý bylo zrovna třeba jedno nóbl víno rozdávané jako extra prezent. Cena - řekněme střední, tedy nějaký tři stovky za flašku. Nic moc, sám bych si to nekoupil. Před časem jsem dostal taky jednu zrovna z těch papežskejch sklepů. Opět - nechutnalo mi a to bych si myslel, že cena byla asi vyšší, než střední. Teď mám zas jednu takovou doma a nic od ní nečekám.
Zato jakýmsi náhodným posunem lahví se ke mně dostala lahev z vinařství Ca´dè Monaci (nebo je to jen značka a vinařství se jmenuje jinak? - nevím). Podotýkám, že ta lahev stála pouhou stovku, je z extrémně silného skla a zátka je korková s potiskem. Nu a tohle víno za stovku mi opravdu zachutnalo. Hned jsem si našel, kde se dá koupit, a včera jsem si přivezl celý kartón. Ano, je to to samé, je to dobré a stojí to třetinu nebo ještě míň toho, co jiná vína, která mě navíc ani nechutnají.
Tedy: páni vinaři, klidně si mě vláčejte, kudy chcete, ale když si můžu dopřát něco, co mi chutná, za stovku, a pak zkusit něco jiného z vašeho sklepa za stovky tři nebo pět a je to kyselý, tak si myslím, že nebude chyba u mě.
Jděte mi k šípku s těma řečma vo slunci, půdě a jiskře. Zrovna tak mi vo tom básnil jeden děsně vysokoškolsky vzdělanej pěstitel při neuvěřitelně drahý ochutnávce a já byl v podstatě rád, že jsem bez uzardění moh' každej ten jeho vzorek vyplivnout. Nekoupil bych si vod něj ani balenou vodu.

jako čtenář jsem dožranej

Když už to vyšlo v médiích, tak to klidně můžu přepsat i sem. Mám tady poznámku, jak jsem bavil přátele v Comicscentru při nakupování ve stylu strýce Podgera. No a protože sleduju i jejich stránky, přispěl jsem tam do jedné z vypsaných akcí a ono se jim to líbilo a tudíž jsem za odměnu dostal práci: napsat něco jako první dojem z právě vydávané knížky. Rád jsem se toho ujal a protože dneska Goon vychází, včera odpoledne ten můj text zveřejnili. Tudíž ho už můžu zveřejnit i tady.
Než si ho třeba přečtete, je dobře vědět, že Goon patří ke komiksům, které si mě hned získaly. Totiž ten svalovec s kamarádem Frankym používají takovou porci nadsázky a černého humoru, že to snad ani nemůžou bejt kluci z tej země za velkou louží. Skoro to vypadá, jako by utekli z Čech a tam v tej velkej zemi se chytli a po svým způsobu tam lumpačej.
S těma dvěma knížkama, co dneska vyjdou, jich bude už osm u nás vydanejch a ještě určitě něco bude, už proto, že ta poslední, sedmá kniha, končí tek nějak v půlce - a to jediný těm amíků mám za zlý: udělat konec - nekonec a posichrovat si tak vyprodání další knihy. Obchodně tomu rozumím, ale jako čtenář jsem dožranej.

Tož tuhle jsou ty texty, ovšem dovolil bych si podotknout, že těm, kteří Goona neznají, se mouhou zdát poněkud … podivné:

Vůbec jsem Goona nechtěl, přišel mi divnej. A von taky divnej je.
Jenomže když jsem si přečet prvních pár stránek, musel jsem si přiznat, že jestli je divnej Goon, budu divnej i já.
Začal jsem ho mít rád.
Je totiž přesně takovej, jakýho ho chci mít. Žádnej tuhej superhrdina. Vobyčejnej týpek, co na sebe nezírá furt do zrcadla a neřiká si, jak je dobrej.
Tu nakládačku, co vobčas nakoupí, bere tak jak je a nekafrá. Jen utrousí něco vtipnýho a hned prodává, jak nakoupil a nezapomene přidat něco na cestu do pekla.
Jo, takhle nějak by moh' vypadat prototyp dobráka. Dyby se do něj furt nenavážely ty nedochcípliny.

Kniha nultá

Ale teda vopravdu nerad něco musim. Naopak dost rád nic nemusim, zvlášť když mě to baví. A číst si Goona … to fakt nemusim, to de samo.
Jak to celý začalo, tak trochu tuším, poněvadž to Goon onehdá krapet naznačil, ale zvědavej jsem byl i tak. No, jak jsem už jednou říkal: Goon by moh’ bejt typyckej vzor dobráka vod kosti, kdyby … Kdyby se třeba nesnažil po dobrým vopustit scénu, jít domů, kápku se upravit a pro dnešek skončit.
Jenomže to ne, to ho prostě nenechaj.
Dobře tak. Sami si za to můžou.
A že to není fér? No bodejď že ne. Copak může bejt někdo na ty eklhafty fér? Ani slavná federálka ne, zvlášť, když jde jenom vo obchod. Leda, že byste vzali ten fakt, že práce s motorovkou je fér. A to koneckonců je, poněvadž kráčí vo řádnou chlapskou práci. No ne? A Goon pořádnej je, to zase jo…
Jak si tak pročítám ty stránky historie, koukám, že je na konci ta stránka votočená. A není jedna.
Tak jo. Hned, jak vod Frankyho dostanu tu informaci, že nohy fakt nemá, pustím se do těch stripů, co jsou na konci přívažkem. To je teprv pecka. Kdo se k nim dostane, bude mu líto, že je jich jen pár. To máte stejný jako s pořádnym lomcovákem. Taky snesete nejvejš dva, tři. Ale stojej za to.
Tak dobrý počtení. A nehltejte to jako já.
Tu druhou - sedmou knihu si nechám pár dní vodležet, abych to neměl tak rychle za sebou. Jeden se taky musí vobčas na něco těšit, ne?


Kniha sedmá

Kdepak, nevydržel jsem to. Už to mám za sebou, takže:

Ta nultá je jako dobrá anekdota. Ta sedmá by bez té nulté nebyla celá. A to bych nevěřil, že se nad ní budu chechtat víc, než nad tou nultou.
On totiž Goon vyzrál. Už má na víc, než na krátký úderný fóry.
Hraje v příběhu.
V příběhu dost temným, aby zaujal hned na prvních stránkách. Je to ten starej dobrej Goon, jak ho znám z posledních knížek. Goon, kterej zraje zkušenostma a nedá se jen tak napálit …
Nedá?
Vopravdu ne?
Hmmm… čtu to dál a vážně nevím, jak to to dopadne. To mám rád. Neznám konec, nedokážu ho uhádnout. Knížky, kde na třetí stránce znáte tajenku a znění rozsudku, mě nebavěj. A přesně tahle knížka není ten případ. Tady se to každou chvíli votočí a jste zas jinde, než byste se nadáli. A to nemluvím, vo kočkách a vo ptácích.
A když jste vedle úplně, trefí vás Franky nějakým fórem přímo na bránici, abyste u toho zbytečně nevytuhli. Zachechtáte se a čtete s novým nádechem dál.
Jenom ten konec, ten vám bude vrtat hlavou. Však uvidíte, až to dočtete.
… teda jestli!

ještě nedávno tam byl ...

Se říká, že kdo hledá, najde. Pravda, ovšem někdy je potřeba hledat opravdu dlouho a důkladně.
Máme kávovar. Už dlouho. Může to bejt tak osm, možná i deset let. Kávu vaří, slouží dobře. Ten tedy hledat nemusíme. V kávovaru je filtr na vodu. A ten jsme hledali. On je totiž občas potřeba vyměnit, ten filtr. A před časem už to celé nějak špatně hospodařilo s vodou, vzpouzelo se to a tak jsem ten starý, zanesený vyndal a nový - ten jsem právě nemoh' najít. Všem bylo jasné, že ještě nedávno byl tady v té poličce. Byl. Taky byl támhle v tom šupleti. To byla místa jeho posledního výskytu. Avšak nalezen tam nebyl. Dobře měsíc jsme ten filtr hledali. Prohledali jsme celou kuchyň, komoru, skříňky v předsíni. To vše nejmíň dvakrát a filtr pořád nikde.
"V takovej krabičce byl …. "
"No, já vím. Ale nevím, kde je teď."
A tak jsem v sobotu znovu prohledal celou komoru, prolezl celou kuchyň a …
"… a nemoh' by bejt pod dřezem?"
"Moh'. Tam jsme se ještě nikdy nedívali."
"Je tam! Uloženej až vzádu, aby se neztratil."
MášikovnáHanička objevila filtr a já se pustil do čistění kávovaru. Celý odpoledne mi to zabralo, ale teď je jako novej. Jako zlatý hřeb celé operace jsem ho slavnostně vsadil do nádržky filtr.
Kávovar vaří, filtr fitruje a my musíme koupit novej filtr, protože ten, co byl měsíc nezvěstnej, už byl poslední. A až ho koupíme, musíme ho dát zase pod dřez, protože tohle si už budeme pamatovat.
Teda … možná.

už ne Subaru a proč

Už víc než rok mě zlobí auto. Protože jsem si tady tu a tam povzdychnul a jednen z laskavých čtenářů se mě ptal na moje zkušenosti, řekl jsem si, že sem dám ten text. Kterej? Inu ten, ve kterým shrnuju svoji argumentaci. Text jsem si sepsal proto, abych v budoucnu věděl, jak jsem se rozhodoval a proč. Ony se detaily někdy zapomínají. Krapet jsem to i upravil, jelikož drsná mluva mi na woleschko obecně nesedí, ale jinak je to text aktuální, byť připouštím, že poněkud subjektivně zabarvený, ač jsem se snažil argumentovat pouze věcně.
Tož tady je:

Dlouhodobá spolehlivost a případná opravitelnost byly téměř hlavní parametry při výběru vozu poté, co jsem tenkrát se svojí sice spolehlivou, ale jen dvojkolkou Toyotou zapadl ve sněhu na parkovišti před penzionem na Šumavě. Pochopitelně tedy šlo o 4x4 a zvýšenou světlost, tedy "něco mezi kombíkem a SUV". Poprvé to vyhrál Outback, druhý výběr byl silně ovlivněn spokojeností a spolehlivostí prvního, totéž platilo u Forestera.
V druhém případě jsem se šeredně splet. Pořád ale přetrvával ten loajální pocit, že "Subaru je nejlepší".

Sedmnáctiletou kapitolu Subaru jsem teď asi uzavřel.

V Subaru mě dožrali tím, že slevy na nové auto pro mě po sedmnácti letech a třech nových autech už nebudou, max 8-10%, což je totéž, co u Škodovky i jiných značek. Je třeba zde dodat, že jsem u všech tří aut, které jsem u Subaru pořizoval, dosáhl vždy výrazně lepší ceny - šlo se dohodnout. Teď už to nejde, říkají. Ale hlavně mě dožrali tím současným přístupem, který znám z čerstvé zkušenosti. Totiž to, že se na člověka všichni "autorizovaní" vykašlou a ostatní nemají šanci sehnat náhradní díly a když, tak za draho. Běžná věta je: "no, to víte, s automatama tady u nás není moc zkušeností a ty japonský jsou drahý a je jich tu málo ...."
Takže když nic jinýho, tak těch "českejch" automatů a servisů, kde je rádi opravěj, je "nekonečně" víc a za míň peněz. Už mám zkušenost i s tím, momentálně opravu řeší třetí specialista v řadě.

Suma sumárum:

- i kdyby měla vítězit o pár desítek tisíc lepší cena, je tu cena z dlouhodobého hlediska: cena ojetého Subaru rychle klesá, automaty jsou kolem najetých 200.000km téměř neprodejné, oprava se pohybuje: motor 150.000,-, převodovka komplet cca 300.000,-, jen měnič cca 50.000,- ... oprava v tuto chvíli trvá 2 měsíce a součástky ani v Americe nejsou snadno k sehnání.

- spolehlivost: pryč jsou ty doby, kdy Subaru vedlo v dlouhodobé spolehlivosti. Teď vůbec v žebříčcích nejsou. Záruka dokoupitelná na 7 let a 200.000 km je k ničemu, protože to přesně je životnost automatu - a ten pak nejde opravit, ale jen vyměnit za 300tisíc. Pro technické šťouraly podotýkám, že vím, jaký je rozdíl mezi převodovkou E-4AT a CVT a že informace o trvanlivosti "automatu" čerpám jednak ze své zkušenosti a druhak z výpovědí "ne-Subaru" servisáků.

- náhradní díly: pro první Outback jsem je nepotřeboval skoro vůbec, teď naopak. Absurdně drahý a lze pouze výměnou. Žádnej "garážista" ani běžnej servis Subaru neopravuje rád, ani se mu do toho moc nechce - ze zkušenosti: pan Malý ani neuměl utěsnit zátku olejový nádrže Outbacka, takže to museli opravit "autorizovaní" a pan Zier neví, že do Forestra patřej extra tlumiče, čímž se nám auto na cestě do hor "vyfouklo" a tlumiče opět "ví a umí dodat" k Zierovi jen "autorizovaný" za příslušný příplatek.

- užitné vlastnosti: ty tam jsou doby, kdy Subaru vedlo. Současná konkurence ho předehnala. Žádné extra výlučné vlastnosti auta od Subaru už v porovnání s konkurencí nemají.

- vzhled: nikdy to nebylo nic moc, jen to prostě byla "dobrá auta". A to teď už nejsou. Takže nelze přehlížet, že se mi od začátku nelíbila a přehlížel jsem to kvůli kvalitě a užitným vlastnostem.

- subjektivní dojem: první Outback vyhrál nad Octavií Scout 4x4 (Superb tehdy ještě ani nebyl - představili ho až o rok později) prostě tím, že za skoro stejný peníze to bylo nepoměrně lepší auto "úplně jinde". Teď jsou všechny parametry mezi Škodou a Subaru +/- vyrovnaný (porovnávám Outback a Superb nebo Forester a Kodiaq) a všechno ostatní jsou kecy. Rozhoduje zkušenost se značkou, cena a dlouhodobé náklady. Tady Subaru na celé čáře propadlo. A to porovnávám současnou vlastní zkušenost se Subaru se zkušeností lidí blízkých i cizích, kteří Škodovku provozují velice dlouhodobě.

- resumé: vracím se zpátky "ke kořenům" a dědečkově Populáru, tedy ke Škodovce. V dnešním srovnání, výběru a "zaškrtání" požadované výbavy jednoznačně vede Kodiaq: 1.075.000,- s lepšími užitnými vlastnostmi, než Forester za 949.000,- ve výbavě 2,0i Executive. Jízdní vlastnosti má asi Forester "o fous" lepší, není-li to jen image z dávnověku tradovaný. Pokud obojí "ořežu" na základní model, cena je 699.000,- za Forestera a 727.000,- za Kodiaq se srovnatelným výkonem. To je cena pořizovací - ceníková, pokud si člověk nevyjedná jinou. Ale stejně důležité jsou dlouhodobé náklady a servis. Zkušenost mám jen se Subaru a ta aktuální je strašlivá. Škodovky u nás naopak opravují v "každé garáži" a to skutečně opravují, nikoliv vyměňují.

Není co řešit, pokud budu někdy v budoucnu kupovat nový auto, bude to Kodiaq.

A pokud se mě někdo zeptá na Subaru, budu smutnej, že mu musím ten nákup rozmlouvat.

zbylo na dvě pomlázky

"To nebude stačit," pravil Tomáš, který mi laskavě dovolil jako každý rok nařezat proutky u nich za plotem.
"To možná nebude stačit," pravila mápečliváHnaička, když pekla perníčky z … no, nevím přesně, ale z hodně těsta.
A tak jsme nařezali a napekli málo proutků a málo perníčků a šli dělat do Zvole Velikonoční jarmark. Nějak se to vžilo a jarmark navštěvuje docela dost lidí, čímž se obavy z nedostatku mohou jevit oprávněně.
Ještě před začátkem jsem stihl uplést jednu vzorovou pomlázku, mášikovnáHanička nazdobila několik perníčků a přišli lidi. Ani jsem nestihl počítat, kolik návštěvníků dorazilo. Byl docela frmol. Děti zdobily perníčky, zkoušely si vyrobit něco ze sklíček, z hlíny, no a samozřejmě ty pomlázky. Zvláštní je, že kluků a holek bylo tak půl na půl, ale v dospělé kategorii vedly mamminky. Vlastně pomlázku uplést si přišel jen jeden tatínek a to začal teprv ve chvíli, kdy maminka pravila, že se jí pletou ruce a že už si to nepamatuje.
"A víte, že si na sebe pletete bič?", ptal jsem se jí.
"Bič? Na sebe? … Jo ták. To jako že si to upletu a pak mě s tím budou švihat. A to nevadí, alespoň neuschnu."
Pozitivní přístup maminky byl příkladný, její pletení naopak. Vážně to zapomněla a tak se do toho pustil tatínek. Nejdřív malou a pak tu velkou. Povedly se mu obě a náležitě pyšně si nechal udělat fotku. Tedy s maminkou i s pomlázkami.
Nu a když jsme končili, mépilnéHaničce zbyl košík perníčků a mně ty proutky vyšly akorát. Ještě zbylo tak na dvě pomlázky, když jsme odcházeli.
Tož to stačilo a jarmark se poved.

první Apríl po sedmi stech letech

"Tak, a já musím do práce," pravila mápracovitáHanička takhle v sobotu kolem deváté dopoledne.
Cosi jsem zahudral a začal se s tím smiřovat, jelikož mě to zase tolik nepřekvapilo. Víc mě překvapilo to, že přišla ze síně zpátky a děla: "Apríl!"
"No jo, vono je dneska prvního, jsem nějak zapomněl."
"Tak tobě by ani nevadilo, že jdu v sobotu ráno do práce?!"
"Ale vadilo, jenomže jsem si tak nějak zvyk. Divný by to nebylo."
"No jen aby."
A pak odpoledne volal Ondřej, jestli jsem viděl mapy.cz.
"No dneska ne, ale normálně je používám."
"Tak se podívej, dokud je Apríl."
Podíval jsem se a byl to skvělej nápad od těch mapařů. Normální mapa zmizela a místo ní … však se podívejte,
tuhle jsem si udělal otisk.
No a u nás ve vsi byla odpoledne veliká sláva.
Slavnostně se totiž otevírala školka, kterou si vysnil pan architekt Murla, vlastně hlavně kvůli ní se přidal k obecnímu zastupitelstvu, pak jí nakreslil, pomáhal dozorovat a získávat dotace a nakonec ještě upekl dort ve tvaru stavby, aby ho právě v sobotu prvního dubna rozřezal a rozdal dětem, které už dneska jdou poprvé do naší zbrusu nové školky. Pokud by vás zajímalo, jak to v sobotu vypadalo,
tuhle je odkaz na obecní fotogalerii, jsou v ní moje obrázky ze chvíle těsně před tím, než do školky vstoupily děti a taky ze slavnostního otevření, střihání pásky a krájení dortu.
Musím říct, že jsem opravdu rád, že jsem tady na Olešku právě v době, kdy pracovití a šikovní lidé vybudovali (když nepočítám bývalou hasičárnu a přestavěnou zastávku na obecní úřad) první obecní stavbu po sedmi stech letech.
Tož tak, letos byl Apríl opravdu vydařenej.

strýc Podger nakupuje

Mám v oblibě komiksy, pochopitelně. První byly Rychlé šípy, pak z Ohníčku a z Ábíčka (ještě je mám schovaný) a taky Čtyřlístek, samozřejmě, a pak to začalo navazovat Rahanem, Dr. Justicem a tak dál. Když se u nás směly opravdové komiksy vydávat, začal jsem si vybírat a shodou okolností jsem se potkal s Vaškem a s Martinem, kteří se na komiksové cestě protloukli až k jejich vydávání. Kamarádím se s nimi dodnes a komiksy si kupuju jen u nich. Totiž ono se stalo, že vydávají zrovna to, co se mi líbí. Franka Millera, Mika Mignolu a Bryana Talbota - od toho mám navíc i podepsaný nádherný velký formáty knížek, které tu byl pokřtít.
Tož teď zase vyšel vzteklej Jezevec - takto mnou dlouho, předlouho očekávaný druhý díl paropunkové detektivky z města Grandville. Tož honem, honem koupit, ale ...
... ale voni kluci šlápli na plyn a chystají další dvě knihy spojené s Hellboyem a další dvě s Goonem, což je služebně nejmladší přírůstek do mé sbírky komiksových hrdinů. A jak mi tak chodí ty maily, že se to chystá a estli si to chci vobjednat, ztratil jsem vo tom přehled.
V pondělí koukám, že jsem asi prošvih' nějakou lhůtu objednání. Chci se přihlásit na e-shop a zkontrolovat to a - zapomněl jsem login.
Co naplat. Volám Vaškovi.
"No jo, ale to už je vážně po termínu. Hele, já tě předám tady kolegovi, von má přehled, von ti pomůže."
"Dobrý den, tady vám na to koukám a vy máte všechno řádně vobjenaný, už na vás tady čeká Grandville a váš login je ..."
"Jé, to je báječný, já to všechno poplet. Tak to jsem rád, že to je v pořádku. A pro toho Jezevce si zajdu eště tenhle tejden. Dík."
Jak jsem pravil, tak jsem učinil.
Včera jsem si byl pro knížku a:
"Ahoj! ... A dobrý den."
"Pan Knébl," volal Martin zpoza stolu na kolegu, který má na starosti to vyřizování.
"Já jsem ten s tím popleteným telefonátem, co má všechno vobjednaný a neví vo tom. Jdu si pro toho Jezevce."
"Jo, jo, máte to tu nachystaný."
Vzal jsem si taštičku s knížkou, vyndám to, s radostí a zalíbením to prohlížím a : "... jenom takovou drobnost. Teda je to ten novej díl ...?"
"Samozřejmě, ten první už dávno máte, oni mají podobnou obálku."
"No jo, teď to vidím, dyť sou úplně jiný... Tak díky moc a já se tu zas stavím, až budou ty další."
"Není zač a ... a eště, prosím, mohl byste mi dát těch třistadevadesátdevět korun?"
"Ježišmarjá! Já vám je nedal?!"
To už se chechtalo celý Comicscentrum.
"Vodpusťte, já to zase poplet'. Tady to je."
"Prima, děkujeme."
"Tak teď už je to v pořádku? Nic dalšího jsem nezapomněl?"
"Všecko je v pořádku, děkujeme."
"Takže teď už můžu jít?"
"Ano, už můžete jít."
No, chechtali se všichni, až se za břicha popadali.
Je to tam u nich fajn, už se těším, až si půjdu pro další knížky. Ale musím si dát pozor, abych zas něco nepoplet'.

před vypršením záruky

Když se vypršej mraky, máme zalitou zahrádku. Když vyprší záruka, většinou to se zahrádkou nemá nic společnýho. O vypršených zárukách jsem tu už psal dost, mám s tím nějakou tu zkušenost a tudíž si o životnosti zaručovaných předmětů myslím své.
Nuže tedy poučen ve spotřebitelských právech zanesl jsem fotoaparát ve věku asi tak deset dnů před ukončením záruky do servisu. Je pravda, že přední kolečko občas vynechalo, displej měl takovej divnej nitkovej lem na pravý a horní straně a ostření mi připadlo, že by mohlo bejt hbitější. Můj laický odhad byl, že by to prostě potřebovalo vyčistit, což je činnost, kterou záruka pokrývá, pokud správně definuju závady. Stejně tak ztvrdlou a vypadávající očnici hledáčku - tu ovšem bylo třeba vyměnit.
Sepsali jsme to na příjmu v servisu, dostal jsem papír a jeli jsme na hory. Bez foťáku. Ostatně na horách se lyžuje, že ano.
Mailovou zprávu jsem tudíž přečetl až po prázdninách. Byla ze servisu. A že prý zakázka xy byla přijata a na opravu byla udělána kalkulace.
No, te je fan, kalkulaci bychom měli.
A co dál?
Dál se tam psalo, že ku opravě již nejsou dostupné náhradní díly.
To mě teda vzalo. V tom fotografickým světě to běží rychlejc, než v počítačovým. Čím teď budu fotit, dyž do tohohle foťáku, kterej se eště furt dá koupit, nejsou šroubky?
V mailu v posledním odstavci bylo řešení:
Pokud souhlasíte, aparát vám vyměníme za nový, aktuální model.
Čet' jsem to radši třikrát. Ať jsem to bral zepředu nebo od konce, pořád tam ta věta byla. Výměna za nový. Nechtělo se mi tomu pořád věřit. Radši jsem zvedl telefon a na druhý straně drátu mi paní potvrdila, že to tak je a abych to jen potvrdil.
Tak dobrá, přestal jsem dělat drahoty a napsal souhlas s výměnou. Nu a za doslova pár dní jsem si šel pro nový aparát. Představoval jsem si, že mi dají nějakej servisní kus zabalenej v bublinkový fólii.
To jsem se ale přepočítal.
Proti podpisu a předání papíru o převzetí do opravy jsem dostal novou klrabici s novým fotoaparátem včetně příslušenství tak, jak si ho normálně můžu koupit v krámě. Tedy poděkoval jsem, zběžně jsme to prohlédli, překontrolovali výrobní číslo a já se odporoučel, aby si to náhodou nerozmysleli. Hned jsem nasadil objektiv a začal dělat první fotky jen tak pro zkoušku a z čirého potěšení z nového aparátku.
Tedy pánové, to se mi eště nestalo a počítám, že se mi to taky už nikdy nestane.
A tak mám radost, že alespoň jednou za život mě potkala přízeň výrobce a uznání, že už jsem u nich utratil dost, aby mi mohli špendýrovat takovej prezent.
Tož děkuji, pane Olympus.

už žádná hranatá kola!

Kdydysi dávno v předaleké galaxii … jsme si s Ondřejem objednávali ferneta a já se ptal, jestli ten normální anebo tenkrát novinku - citrus. Ondřej na mě vyčítavě pohlédl a pravil, že neshledává žádného důvodu proč vynalézat hranaté kolo.
Od těch dob už uplynulo hodně vody i fernetu. Obojího v původní, čisté formě. A jak se zdá, odplývá pomalu i zdravý rozum regulátorů čehokoliv a jim podřízených automobilek.
Jak to souvisí s fernetem a hranatým kolem?
Zdánlivě vůbec.
Ovšem před několika málo lety někdo vymyslel automobil bez rezervy. Nějak se to vžilo především z úsporných důvodů, jelikož se místo rezervy cpe na její místo nádrž s jakousi odpornou tekutinou mající nějaký ekologoický oučiněk ve vztahu k filtru pevných částic. A protože se ta pitomost vžívá víc a víc, něktará auta už prostě nemůžete koupit jinak, než bez rezervy. Prý stačí sada na rychlou opravu pneumatiky.
Pro duše citlivé vydávám upozornění, že v příští větě bude zde na woleschku ojedinělý vulgarismus, tedy vy citlivější ji, prosím, přeskočte.
Kerý hovado tuhle pitomost vymyslelo!?
Jak známo, jezdím už nějaký týden náhradním vozem, jelikož můj vůz stále nemá k dispozici součástku ku opravě převodovky. Ten náhradní vůz, tedy jeden postarší firemní, právě tu rezervu nemá. A včera jsem jí potřeboval. Na suché čisté prázdné čtyřproudovce těsně před stanicí metra Kačerov najednou slyším osudové syčení, cosi párkrát ťuklo bo podběhu a mně bylo jasno: ušel mi vzduch.
Dojel jsem k benzínce v Krči a zjistil, že mám pravdu.
Takže sada na rychlou opravu, kompresor … a nic. Pneumatika byla spíš prasklá či proříznutá z boku, takže nešla opravit. Je třeba rezervu, jenomže kdo nemá rezervu, je … bez rezervy. A nahranej. Tak tedy asistenční služba, odtahovka, non-stop pneu servis, dvě nové pneumatiky, protože neměli tu stejnou a na jedné nápravě nemůžou bejt různý, bezmála tři hodiny času, spousta peněz a pozdně odpolední program zcela zrušen.
Normálně mi tahle operace trvá u mého vozu patnáct minut a to i v dešti - mám to několikrát odzkoušeno. Ovšem já tu rezervu v kufru vozím. Tady nebyla.
Pokud tedy tento článek článek čte někdo z těch, kteří o autech bez rezervy rozhodli, nechť je mu známo, že ho řadím mezi osoby rozumu mdlého a přeju mu než to samé, co prožívají neštastníci bez rezervy, ocitnou-li se ve stejné situaci jako já. A to jsem měl ještě štěstí, poněvadž mi guma praskla v civilizované oblasti. Ani nechci domýšlet, jak by to dopadlo někde v odlehlých lesích třeba na Vysočině.
Závěrem spolu s Ondřejem volám: prosimvás už nevynalézejte žádná hranatá kola!

Lockheed Electra 10A

Včera odpoledne, když jsem vezl Matěje z celodenního tréninku, zahlédli jsme Electru. A ne ledajakou. Proto jsem zastavil a dívali jsme se. Měli jsme štěstí a jen jsem si nachystal telefon (jiný záznamový prostředek jsem s sebou neměl), šla Electra na přistání. Je to krásný letadlo. Tuhlec je záznam přistání letounu Lockheed Electra 10A Jana Antonína Baťi na jeno domovském letišti na Točné včera v půl šesté odpoledne:

Lockheed_Electra_10A

PS
příští týden hledejte v rubrice Telegraficky. Něco tam pošlu, když to půjde.

Udělej si sám

Dyž vám doma stojí hudební skříň, jistě jste si jí pořídili v očekává hudby. Když vám doma cosi šelestí, začnete pátrat, co by to mohlo bejt. A když si domů pořídíte skříň, která šelestí, máte vzteka, co že vám to přivezli za šancajk.
Došlo k posledně jmenované situaci. Po pračce dosloužila i sušička (vydržela jen o několik dní dýl) a mládenci špeditéři i tohohle vysloužilce odvezli a novou skříň (tedy sušící, nikoliv hudební) dali na místo. Zapnu to a slyším zvuky. Šelestilo to. Hodně to šelestilo. Vlastně to dělalo pekelnej bengál.
Zkoumal jsem na štítku, že to má rámusit sedmdesáti decibely. V recenzích na síti jsem si přečetl, že je sušička poněkud hlučnější.
Hmmmm …. ale tolik? Dyť to dělá rámus jako šroťák. A taky se tam vevnitř něco šrotuje a dyž k tomu přiložím tuhlec zleva ruku, vysloveně mi jí to nadzvedává. Tohle přece není funkce sušičky. Tak leda rušičky.
Co mi to sem přivezli za krám?! Himl fix! A to eště neměli platební terminál a já musel až do Břežan vybrat hotovost. Že prej to u nich nikdy nešlo, platit kartou. No prostě už byli dávno v trapu a já s tím fungl novym šroťákem doma.
Ále co, já se s tim nebudu mazat. Prostě to rozdělám, a dyž tam bude něco vohnutýho, tak to narovnám a dyž to nepřestane šelestit, tak je to stejně na vrácení. Jenomže to bych musel dál čekat a to se mi nechce.
Tak jsem to rozdělal a vono jo. Bylo to tak nějak divně smontovaný v tom smyslu, že levej plechovej kryt byl krapet vmáčknutej dovnitř (kdoví, jestli to neudělali ty stěhováci) a tudíž vo něj štrejchal buben, což vytvářelo zvuk toho šroťáku. Tož jsem na koleně ten plech vyboulil opačným směrem, tedy ven, celý jsem to zase smontoval zpátky a vida: vo sušicce, natož vo šroťáku ani slechu. Šroťák přestal šrotovat a prádlo je suchý.
No … je to takovej smíšenej pocit. Jsem pochopitelně rád, že to šlo rychle a snadno napravit, ale jsem i dost nerad, že mi to celý připomíná doby dávno, dávno minulé, kdy vycházel časopis Udělej si sám …

z Almaty na Smíchov

Před stojednačtyřiceti lety si to nechal patentovat a teď je tím posedlej celej svět. Celej svět telefonuje. Není na tom nic divnýho a pan Graham Bell by měl jistě radost už třeba i proto, že hovory se přenášejí dál, než jen z patra do přízemí. Svět jde pochopitelně kupředu a hýbají jím přenosy spíše datové, než jen hlasové a místo zvukových vln se šíří éterem nuly a jedničky. To už je ovšem z hlediska využití jen technický detail.
A kvůli tomu technickému detailu jsem byl včera zase u vytržení. Telefonovali jsme si s mouveselouHaničkou. Volala mi do auta. V autě fungovalo hands free … Takže se jeden logicky ptá, vo co mi tady u všech všudy jde. Dyť přece po celým světě z auta volají každou vteřinu milióny lidí.
Jo. Volaj. Jenomže máučenliváHanička je zrovna v Kazachstánu v Alma Atě (dneska se to jmenuje Almaty). No a co? No a nic.
Voláme si přes Face Time. To jest spojení pomocí datového přenosu přes internet. Furt na tom není nic divnýho. Furt je to ten Bellův telefon.
No jo - jenže von to nebyl telefonní hovor. Von to byl videohovor.
Jedu si to Strakonickou po Smíchově, zazvoní mi telefon, já to zvednu a na obrazovce vidím mouovzdělanouHaničku, jak mi volá, že mají zrovna pauzu a jak prý se mám.
"Jak bych se mněl. Zrovna jedu do kanceláře."
"No jo, dyť vono je u vás teprv po osmý ráno."
A tak jsme si chvilku povídali a já jsem žasl, co ta technika dneska umí. Videohovor byl nepřerušovaný, bez zpoždění, obraz i zvuk úpně v pořádku. A to za jízdy v městském provozu.
Začínám to brát vážně, tohleto sci-fi. Počítám, že chvíle, kdy v tom autě už tím volantem nebudu točit já, ale nějakej automat, kterej mě poveze z místa A do místa B, že ta chvíle už není příliš daleko. No a pak už budou ty videohovory naprosto banální všednost.
Dneska jsem z toho zatím paf.

marně se vyhýbal

Já tedy na tyhlety slavnostě moc nejsem, tož je nevyhledávám. Teď se ale přihodila jedna svatba a tak jsem se šel podívat, poněvadž na Staroměstské radnici jsem už na svatbě nějakej ten pátek nebyl. Ostatně říkala paní uvaděděčka, že tam už ani moc svateb prý není. Chápu, konkurence je veliká.
Tak proč si to tu píšu?
Protože jsem si vzpomněl na svoji svatbu, tedy tu první, která už je dávno zapomenuta. Ale jestli to nepletu, tak občanku si tenkrát nevěsta taky zapomněla, na hostinu jsme nemohli trefit, jelikož jsem tvrdil, pojeďte za mnou, já to tady znám, což byla pravda, jenomže jsem to znal pěšky, nikoliv za volantem a tudíž jsem netušil, že tuhleta cesta je jednosměrka a tak jsme asi tak pětkrát vobkroužili kolečko před kulturákem (tenkrát Palác kultury), než jsem se vymotal a našel tu správnou cestu. Nu a když pak končil v hospodě Na paloučku večírek pro kamarády, bylo tak veselo, že ti nejveselejší odjížděli domů ráno kropícím vozem, který si stopli před hospodou. Inu mladost, radost.
A historie se opakuje.
Nevěsta si tentokrát opět (zřejmě je to zvykem nevěst) zapomněla občanku a snažila se to markýrovat podstrčením řidičáku, čehož si pozorná úřednice rychle všimla a poslala nevěstu pro správný doklad. Svatba tak mohla po menší pauze, která stačila jiným svatebčanům na to, aby to mezitím stihli, jelikož si nic nezapomněli, začít, ovšem synek novomanželů se nehodlal své maminky pustit a tak ho musela držet na ruce, což pan oddávající nějak těžko snášel. Ale držel se statečně až do chvíle, kdy klučíka maminka přeci jen pustila a on začal rotovat po svatebním sále radnice s takovou vervou, že si nevšiml skleněného stolu před oddávajícím a narazil do něj silou, která ho odmrštila tak mocně, že skončil před stolem oddávajícího a zděšenými oddávanými rodiči na zádech. Opět tedy k mamince a hlasitě si popláčeme. A to tak hlasitě, že pana oddávajícího nebylo slyšet, jak říká něco o rodině, zodpovědnosti a státu. To už bylo i na něj moc a začalo mu cukat voko …
Nakonec to vše dobře dopadlo. Ženich se podepsal, nevěsta se synkem v náručí se podepsala, prstýnky si vyměnili, pusu si dali a bylo.
Jen na panu ženichovi bylo vidět, že tohleto je přesně to, čeho se celý ty roky bál a čemu se až do soboty úspěšně vyhýbal.

teplota kódování HEVC

Jsem zahlíd v novinách, že bylo slavnostně spuštěno vysílání DVB-T2 s kódováním HEVC … jo, máte pravdu, zní to jako sprostý zaklínadlo. Že prej to zlepší příjem a kvalitu a … a především se do éteru vmáčkne víc vysílacích pásem, jelikož počet frekvencí je dán fyzikálními zákony. Čímž dojde jednak ke zvětšní prostoru pro plnění kapes poskytovatelů všeho, co se šíří pomocí rádiových vln a taky těch, co prodávají televize. Nu a druhak my, vobyčejný lidi, si zase budeme muset ty nový televize nakoupit. Pokrok se zastavit nedá a nějak se holt ten udržitelnej růst ekonomiky udržovat musí.
Což o to, proti růstu jeden nic nemá. Ale když se podívám na graf teplot, říkám si, jestli mě prostě jenom nechtěj dožrat.
Jak souvisí teplota s vysíláním televizního signálu?
Sám nevím. Dokonce mám tem pocit, že vysílací frekvence vysílače televizního a vysílače meteostanice jsou hodně daleko od sebe. Ovšem je tady ta skutečnost, že právě ve středu, kdy to spustili, mi přestalo vysílat čidlo teploty, tlaku a vlhkosti. A včera znovu.
Jak je možný, že to časově sedí se spuštěním vysílání z Cukráku, to mi není jasný. Ale protože náhody nejsou, mám na ně pifku. Co se mi s tím vysíláním sakra hrabou do meteorologie?! Dyby ten signál stál alespoň za to. Jenomže to ne. To aby člověk lozil po půdě a ešusem naháněl vlny, dyž si chce pustit večerníček.
Nu což, stejně na tu televizi nekoukám. Vlastních zdrojů mám dost. Ale do toho počasí by se mi vrtat nemuseli.
Já jim můžu na voplátku slíbit, že jim měřit teplotu vln kódovanejch do HEVC měřit nebudu.

tatrman z letiště

To o tej železnej košili jistě znáte. Jak si jednou jeden na něco zvykne, že ano …
Tedy když jdete na letišti do letadla, projdete několika rámy, rentgeny, kontrolami a když už v tom letadle sedíte, nakonec si nejste úplně jistý, jestli vůbec máte pas nebo vízum, poněvadž jste to už tolikrát vyndavali a zase ukládali na místo, že si teď ne a ne vzpomenout, kam jste to uložili naposled. Jak učí kolega Cimrman: úleková fixace je na zapamatování jedním ze základních stavebních pilířů.
Máte tedy v paměti zapsáno, že když přijdete k rentgenu a k rámu, musíte se v podstatě vysvlíknout ze všeho kovovýho, dát to do krabičky, dát to na dopravník a projít rámem …
A tak se tedy vysvlíkám.
"To stačí tuhle do tej vaničky," praví stráž.
"Jo, jo."
Vyndavám telefon a klíče a kovovou padesátikorunu a dávám to na pás.
"Ne! To stačí do té vaničky!"
"Jo, jo."
Vyndavám kapení nástroj Leatherman (ježišmarjá, to mi snad zabavěj).
"Pásek taky?"
"NE! Povídám vám, že to stačí tady do tý vaničky. Do rentgénu mi nic nestrkejte, vám řikám!"
"Ale já … na letišti totiž dycky …"
"Tady nejte na letišti. Tady to stačí do tý vaničky. A ten pásek si nechte a už děte!"
"Víte on ten zvyk z toho letiště …"
"Hmmmrrrrr!"
Co vám budu vykládat. Prošel jsem na rejstříkovej soud krz rám, ani jsem nepíp.
A byl jsem za tatrmana.
Za tatrmana z letiště.

futuristický vozítko

Pro nadšence fantastiky jsou některé momenty vývoje techniky vysloveně klíčové. Pro jiné, jako je například mározumnáHanička, je vývoj techniky pomalý a je s podivem, že "to" už dávno neexistuje. Dvanáct let starý případ s vysávacím robotem (k přečtení v archivu zde) je toho důkazem.
Tudíž, viděno prizmatem optiky mérobotickéHaničky, se včera vlastně nic neodehrálo a to, že jsem ve Zvoli potkal zbrusu nové auto za čtyři milióny, které řídí samo, je důkazem pouze neblahé skutečnosti a to té, že lidstvo se s technickým pokrokem pěkně courá.
I já se včera coural oklikou zadem kolem lesa, jelikož hlavní je kvůli bourání vyhořelé haly stále uzavřená. A jak se tak loudám, vyjede na mě právě od toho lesa, tedy z ulice U lesa, Tesla, model X. Nikam to nespěchalo, dalo mi to přednost, jelikož jsem přijížděl zprava a klidně to pokračovalo dál k samoobsluze. U rybníka to jelo rovně, já ke škole.
Inu, Tesla je teď v kurzu i ve Zvoli a kdo nemá Teslu, je … je bez Tesly.
Nu, ani mi to nevadí, že patřím do kategorie bez Tesly. Ono se to zatím nehodí, než pro drobné pojíždění a, jak by řekl Jára Cimrman, ku létání. Dojezd nějakých čtyři sta a nabíjení přes noc = opravdu jen se zaťatými zuby Praha - Brno a zpět a nedej pámbu, aby byla objížďka, to si pak můžete vobjednat rovnou nocleh někde v zájezdní hospodě. Ovšem musí jim tam jít elektrika, jinak tam zkejsnete, dokud jí tam nezavedou.
Na druhou stranu je to takový hezký, futuristický vozítko. Ale až pojedeme na hory, zůstanu radši u své staré čtyřkolky na benzín.
Teda pokud mi dají dohromady tu převodovku.

ouředně prohlášen mužským

Tak a mám to znova potvrzený. Nejsem ženská, ale mužskej.
Totiž chodí nám domů takové letáčky od firmy, kde kupujeme občas nějaký mazání (nikoliv na chleba) a ty letáčky jsou dycky adresovaný jmenovitě mně nebo méšikovnéHaničce. A bejvaj dycky každej jinej. A tuhle si právě mápečliváHanička všimla, že by nutně potřebovala tadyten grém, že už jí došel, tak estli bych pro něj nedošel, ale že prej na tu mou kartičku, poněvadž ta její už nějak nemá ty body a že teda budeme kupovat na tu mojí kartičku, že ať se to načítá rychlejc.
"Tož tuhle, paní prodavačko, mě žena posílá pro to mazání," povídám v krámě na Arbesáku.
Paní prodavačka mě snesla jeden krém a k tomu nějakej další zadarmo jako přívažek a eště další dárek - nějakou další politůru a eště nějakej balíček s něčím. Hromada toho byla. A že prej dyž si vyberu něco dalšího za šest korun, tak dostanu rtěnku jako prezent.
Jsem pravil, že se nemaluju, ale že teda ženě bych jí vzít moh'. Tak jsem vybral za dvacku tyčinku na pusu pro Kačku a dostal k tomu druhou pro mouveselouHaničku přívažkem. Měl jsem dárků plnou náruč a tak povídám, že to už stačí a že tuhle je ta moje kartička.
"A tak to teda ne," povídá pani, "to by nešlo. Vy jste mužskej a tohle je dárek pro paní. Tohleto musíte vrátit."
"Ale jo, mně je to fuk."
"A tady si zas musíte vybrat něco vy, protože na vaší kartičku máte dárek pro muže!"
"Aha!", děl jsem a vybral si nějakej pánskej šampón.
Čímž jsem byl ouředně prohlášen mužským a byl připuštěn ke kase, abych moh' zaplatit ten jeden grém pro moumazanouHaničku.

královnou Masopustu

Letos nás naštěstí nenapadla žádná pošetilost jako třeba dovolená v teplých krajích, která se nám přihodila vloni. Čímž všechno dopadlo jak mělo a Masopust se vydařil. Jak přesně a hlavně kde se zařizuje počasí, nemám nejmenší ponětí, faktem však zůstává, že až do pátku bylo pošmourno a místy nepříjemně vlhko. V neděli jakbysmet. Ovšem v sobotu bylo azurový nebe, přes noc mírně mrzlo (-4°C) a o Masopustu nemohlo být líp.
Tentokrát byla naše rodinná účast obzvlášť přínosná, poněvadž Kačka hrála divadlo o Třech KarKulKách s mravoučným posláním a to tím, že alkohol je lidstva metla. A mákrásnáHanička byla zvolena královnou Masopustu, kterážto pocta se vyznačuje například tím, že jela kus po návsi v žebřiňáčku taženém dvěma kobylami.
Inu veselo bylo, byly i hody vepřové a písniček nepočítaně.
Naše
Masopusty jsou v galerii zaznamenány od roku 2010 až po ten letošní.

Masopust_170225_29

stačí vobyčejný představení

Já teda do kultůry moc nerejpám, jelikož mi to jednak nepřísluší no a taky na to nejsem študovanej. Prostě jen tak, když se s něčím setkám, může se mi to líbit nebo nelíbit. Nějakej dojem z toho mám a nezřídka se třeba stalo, že jsem odešel z divadla, vypnul film či muziku a odložil knížku. Nebo naopak.
Nu a tenhle týden jsem v rádiu zaslechl jakýsi rozhovor s nějakou paní, co nikoliv bez zdravého sebevědomí popisovala nově vznikající projekt se zahraničními performery na kavkovské téma. Ovšem ne Proces, nýbrž The Trial, kterýžto, jak říkala, mezinárodní název bude srozumitelný i tomu mezinárodnímu publiku. Musela to opakovat i paní redaktorka, která se opravdu snažila o americký přízvuk, aby vyhověla. A že prý to bude v bývalém kinu 64 U hradeb.
A to mě upoutalo.
Chodíval jsem ke Hradbám jako do nóbl kina na premiéry. Byl to dycky takovej trochu svátek, poněvadž kino má zvláštní vchod z atria a už když průchodem vejdete, má to najednou úplně jinou atmosféru, než malostranská Mostecká ulice.
Tož jsem byl zvědavej, o co teď půjde. Zvlášť když paní zdůraznila, že prostor vlastně zachránili a že z toho necnechají udělat garáže, ale že je to teď naopak důstojný místo podle jejich gusta. Mělo mě varovat, že vůdčí osobnost je mladej nadějnej performer … A taky jsem si měl pozorněji všimnout špatný český gramatiky v řeči oné paní. Nu, není to důležité, hlavně, že kino pojede dál, řekl jsem si a hodil to za hlavu.
A dneska jsem v novinách zahlíd fotky z tej novej kafkovskej performance.
No potěš koště!
64 U hradeb je v sutinách, na cihlu vomlácený, uprostřed pestrobarevný plastový křesílka a v tom mladý nadějný performeři.
Tedy zřejmě se na tom celém podepsaly nějaké ty developerské záměry, zřejmě se na poslední chvíli podařilo zastavit demolici (alespoň tak to vypadá) a zřejmě se tam teď bude začínat od píky a prostor bude součástí skutečně absurdního procesu vstávání z popela.
No … jistě je to záslužnej čin, zachránit tenhle sál, ale tak nějak mě to tam netáhne. Já na ty performance asi nejsem. Mně stačí vobyčejný představení, ani nemusí bejt mezinárodní.

přijďte na Masopust

Letos bude Masopust obzvlášť masopustní, jelikož bude i zabijačka, tož přijďte:

MASOPUST_2017

druzí na 4 x 200m

Soutěže ve wushu jsou pro naše děti už běžnou událostí, takže sobotní účast na soutěži v Kuřimi nikoho nepřekvapila.
Ovšem v neděli měly děti premiéru.
Tomáš se totiž rozhodl rozšířit jim sportovní obzor a po dvou loňských přespolních bězích je přihlásil i na štafetu 4 x 200m. Konaly se Pražské přebory atletických oddílů a tudíž se naskytla ta správná příležitost. Pochopitelně naše děti neběhají žádnou extra ligu, na to nejsou zaměřené. Ale Tomáš jim dopřává všestranný rozvoj a tím pádem i běh.
Na těch přeborech to vypadalo jako na opravdových závodech (a taky to opravdové závody byly), čímž vznikla obava, že my se s naším oddílem s těmihle atlety nemůžeme nijak měřit. Ukázalo se, že to není pravda.
Pochopitelně se naši nemůžou pasovat s borci z extraligy, to ne. Ovšem atletické přebory jsou zřejmě uspořádány tak, aby každý mohl se ctí soutěžit ve své výkonostní kategorii. Nu a naši v té své byli skvělí! Předběhli je jen borci ze Slavie a skončili tak ve svém rozběhu druzí.
Bylo to velké překvapení zvlášť proto, že za jednu nemocnou kamarádku zaskočila, tedy zaběhla, Kačka. Ta mi udělala největší radost. Já myslel, že se jen tak po té dráze proběhne a ona ne. Kačka zabojovala a dokázala jí předbědběhnout jen jedna soupeřka, dvakrát taková jak Kačka.
Takže závod byl děsně dramatickej, jelikož Matěj zahajoval, nenechal se předběhnout a předával jako první. Denču předběhla jen soupeřka ze Slavie, ovšem bylo to jak David proti Goliášovi. Kačka bojovala a v závěru před předávkou jí předběhla dvakrát větší závodnice, nu a Jenda, to je velkej bojovník, ten náskok jako finišmen stáhnul a dokázal se zpátky dostat na druhé místo, které naší štafetě nakonec zůstalo.
Byl to skvělej závod, děti z něho měly radost a díky Tomášovi mají další sportovní zkušenost.
Fajn nedělo to byla.



160219_Matej

160219_Denca

160219_Kacka

160219_Jenda

máte to na papíře

Zrovna předevčírem jsem tu opěvoval elektroniku a zavrhoval starý papírový jízdní řád. To pořád platí, ovšem ten papír jako nositel informace je a zřejmě zůstane v určitých situacích nenehraditelný.
Například máte lítačku (
o té jsem se tu taky zmiňoval) a na ní máte nahranej elektronickej kupón elektronický žákovský půlroční jízdenky. Tedy pokud si vzpomenete, že je potřeba jí koupit. Já si nevzpomněl a nikdo jinej taky ne. Takže Matěj včera hlásil, že mu pan řidič autobusu říkal, že nemá platnej kupón.
Tak musíme kupón koupit. No jo, ale u pokladny nám paní řekla, že to nejde. Že se to prodává jenom do pátýho dne prvního měsíce školního pololetí a pak že spadla klec.
"No to je výborný, tak co máme dělat?"
"Snad se dá ještě koupit u Dopravních podniků tan papírovej kupón."
Vzpomněl jsem si na mojí sto let starou lítačku, do které jsem si takový kupón kupoval každý měsíc.
"No tak my to tam zkusíme."
Zamířili jsme do ulice Na Bojišti, kde je kromě známé hospody U Kalicha taky hnízdo Dopravních podniků HlmP.
A vida: tady, u prvního okýnka, nám slečna poradila, že musíme ke čtvrtýmu okýnku a tam … A tam nám paní prodala ten tejemnej papírovej kupón, co platí jako půlroční žákovská jízdenka. Musí se na něj dopsat pásma, pro která má platit, číslo lítačky, číslo průkazky, ale když todle všecko zvládnete, máte to na papíře a můžete zase půl roku jezdit.
Ještě že tenkrát ten papír vynalezli. Včera se nám to náramně hodilo.

čtyři je víc než dva

Jezdím čtyřkolkama teprve sedmnáct let, takže viděno dějinami vesmíru to ani není poznat. Na druhou stranu z pohledu historie automobilové je to časový úsek docela viditelný, takže se dá říct, že bych mohl srovnávat. Teď mě zrovna moje čtyřkolka dožrala, takže ke srovnávání je příležitost.
Jde mi, kromě těch čtyř kol, pochopitelně, především o spolehlivost. Lapálii s převodovkou už jsem tu popsal dostatečně. Auto je v servisu a já jezdím dvoukolkou. A protože nálada na palubě se vůči spolehlivosti čtyřkolek nachází v okolí bodu mrazu, můžu si libovat, jak ta dvoukolka báječně jezdí. Je spolehlivá, nic jí nechybí … A dvoukolek je na světě víc, než čtyřkolek a tak je z čeho si vybírat, ostatně ty čtyřkolky jsou stejně k zlosti …
No napadá mě všelicos. Už jsem byl nalomenej začít se zabývat právě výběrovým řízením na dvoukolku když …
Když jsem jel s dětmi včera domů. Normálně z běřkaského tréninku jako vždycky. Z Vraného nahoru kolem sokolovny po kostkové dlažbě. A tam mi to poprvé proklouzlo. Za chvilku podruhé. Pak nad pilou a znovu pod bývalou restaurací U tří sester. Celkem čtyřikrát ta dvoukolka hrabala. Nebylo to nic zásadního. Jen umrzala ta voda, která během teplého dne roztála a navečer už zase začala mrznout. Elektronické systémy systémově fungovaly a auto jelo dál do kopce. Ale tak nějak jinak. Jako na bruslích.
A bylo po úvahách. Tohle je přesně to, co jsem chtěl odstranit. A taky to, že když jsem onehdá na Šumavě zapadl s autem po břicho do sněhu, musel jsem ho s kamarádem nejdřív z toho sněhu lopatou vyházet a teprv potom jsem mohl odjet. Tohleto už sedmnáct let neznám.
Takže zpátky na stromy, přátelé.
Porouchaná převodovka je jen lapálie, která mě momentálně dožírá, to se dá pochopit. To ovšem nic nemění na tom, že čtyři je víc než dva. Zůstanu u čtyřech. Bylo to tenkrát dobré rozhodnutí.

spaní bez žebra

V kamnech je litinovej, ten se jen tak nepropálí. Na vojenským kavalci žádnej nebyl, tam byla jen prkna. A v současných postelích je lamelovej. Jistě, tipujete správně, jde o rošt. Materiály a použití se různí, účel zůstává. Aby něco někam nepropadlo. V našem případě jde o to, aby matrace i s nocležníkem neprodadla na zem. A protože žijeme v dobách moderního pohodlí, ještě jde o to, aby v případě roštu do postele byl tento poskládán tak, aby nedošlo nejen k propadnutí, ale ani k nepohodlnému spaní. A to je dneska věda. Kdepak nějaká prkýnka. Drátěnkám už je taky odzvoněno, teď už se použávají lamelové rošty. Tedy na ně spoléháte a když takový máte, máte i pocit, že zdravě spíte. To se ovšem můžete šeredně mýlit.
Jeden takovej v tej mej posteli taky je. Teda: až do včera byl. Jenomže někteří šťouralové tvrdili, že je to nějaký divný. Že v tý posteli je ďolík. Musel jsem jim dát za pravdu, ale odůvodňoval jsem to speciální termoplastickou matrací.
"Hele, ta matrace je děsně vychytaná. Vona, dyž je studená, tak je tuhá a rovná, ale jak si na ní lehněš, tak se vohřeje a pak se přizpůsobí tvaru těla."
"Jo, přizpůsobí, to vidim. Ale copak mám tělo prohnutý jak luk. Ten ďolík je prostě moc velkej."
Něco pravdy na tom bylo. Rozhodl jsem se tedy zjednat nápravu. Starej rošt jsem vyhodil (opravdu, ty lamely byly nějak divně prohnutý - asi to prostě byla únava věkem) a novej, kterej je jinak - zřejmě líp - konstruovanej, jsem tam včera namontoval.
A jak tak montuju a Matěj mi zdatně pomáhá, zjistím, že tam jedno žebro chybí.
"Ne, tatínku, tady už žádná jiná lamela není, všechny jsou už v tom rámu a jiný tu nejsou."
"To je výborný. Tak máme sice novej rošt, ale chybí mu žebro. To je šlendrián! No nic, budu to reklamovat a v obchodě snad dostanu to chybějící žebro."
Trochu jsem měl strach, jestli to náhodou nebude na závadu a nebude to bez té jedné lamely tlačit, ale kdepak: novej rošt je bezvadnej.
A tak se mi dneska spalo vo hodně líp. I bez toho jednoho žebra.

poctivá kovářská práce

Ještě se vrátím k té včerejší šťastné náhodě / nehodě. Chvíli jsem se totiž prohrabával sítí, jelikož mi to nedalo. Taková převodovka je docela drahá věc a porucha by se neměla odehrávat příliš často. Ostatně výrobci a prodavači tvrdí, že "náplň automatické převodovky vydrží po celou dobu životnosti převodovky", což je rčení přímo vybízející k ostřelování ze všech stran. A jak jsem se tak rozhlížel po síti, netřeba vybízeti. Ohlasů na to prohlášení je spousta a stejně tak servisů, které se opravami automatických převodovek zabývají.
Tedy: za prvé se jaksi nikde nepraví, jaká je životnost takové převodovky a za druhé ona náplň je velice kvalitní hydraulická kapalina, jejíž vlastnosti se časem opotřebují a je jí třeba vyměnit. Jak často je třeba jí třeba měnit, záleží na mnoha skutečnostech, ale není to tak, jak vám u výrobcem autorizovaného servisu tvrdí - tedy vůbec. Já jsem se o téhle nutnosti dozvěděl až pozdě, tedy ve chvíli, kdy ta převodovka začala vzdorovat a kopat jako jankovitej mezek. No a teď musí do opravy. A to mě vzteká.
Kdyby se výrobci orientovali více na pohodlí zákazníka ve smyslu: tady to udělejte a auto vám bude sloužit, dokud se v prach neobrátí, byl bych daleko spokojenější. Já totiž dávám přednost časté výměně oleje před častou výměnou auta.
Děsně nerad auta měním a kdyby bylo po mým, auto bych měl pořád jen jedno. To, na který jsem si zvykl. Ovšem to zas nevyhovuje výrobcům, kteří by takhle moc aut neprodali a ani těm uživatelům, kteří mění auta častěji, než ten olej.
Inu - zase jsem se svým názorem tak trochu mimo. Asi to bude tím, že dědečkovým Populárem jsme jezdili až do roku 1970 (mám ten pocit, že to tak bylo). Tedy do jeho pěkných třiceti čtyř let. A pak jsme ho odstavili jen proto, že tatínek si koupil auto větší. Ale Populárek jezdil pořád.
No jo, to ale byla poctivá kovářská práce.

náhoda s háčkem

Někdy člověka potrefí šťastná náhoda, ovšem nezřídka to má háček. Zrovna včera jsem tu náhodu s háčkem vyčerpal. Kdyby to byly dvě šťastné náhody, bylo by to významně lepší, ale to by člověk chtěl moc.
Tedy zřejmě tíhou let zkoušená převodovka si řekla, že už to věčný citýrování nemá zapotřebí. Teď si udělá pauzu a dokud jí někdo pořádně neopraví, ať si v tom autě řadí někdo jinej. Ona že až do odvolání bude jezdit jenom na jedničku. Tohle už se mi stalo v prosinci loňského roku a jak je vidět proplachování, čistění a výměna oleje pomohla jen na chvíli. Teď už to chce generálku. Někteří řeknou, že mám vyměnit celé auto, jenomže já nové nechci. Tohle mi vyhovuje a dokud to půjde, nehodlám ho měnit. Takže bude oprava.
A kde je to štěstí, ptáte se.
Ptáte se správně.
Začal jsem totiž tím háčkem. Šťástná náhoda byla, že jsem s dětmi dojel jen do Zvole, kde si ta převodovka postavila hlavu nebo lépe řečeno zaťala zuby. Zpátky už jsme jeli jen na tu jedničku a na běžecký trénink jsme tím pádem nedojeli. A to je právě to štěstí, protože stát se to někde daleko od domu, byla by to daleko větší lapálie. Jen holt to má ten háček s tou opravou. Ale jeden nemůže chtít všechno najednou.

prázdno

Jsou prázdniny.
Sice jen jednodenní, tedy pololetní, ale přesto prázdniny.
Prázdniny jsou od slova prázdno.
Tudíž se nedivte , že je prázdno i tady na woleschku.

situace s obrázkem

Máme tady situaci, pravil by vzrušený hlas, pokud by se jednalo o napínavý film současné produkce. To se ovšem nejedná. Jedná se o jedno banální statické obrazové okénko.
Mimochodem: napadlo mě spočítat, kolik jedno takové okénko stojí. Tak třeba takovej novej díl Star Wars. Film má délku 133 minut. Nevím jak teď, ale bývalo dobrým zvykem, aby na jednu vteřinu připadlo 24 obrazových okének. Cena filmu prý byla pouhých 200 miliónů dolarů. Vynásobeno, podtrženo, sečteno - jedno obrazové okénko Star Wars stálo +/- 26 tisíc korun. Inu, asi maj drahej negativ, von ten Kodak jim to zadarmo taky nedává.
Ale zpátky k mé situaci.
Nová kamera na meteostránce posílá docela hezký obrázky. A jeden z nich pak použije aplikace, opatří ho nápisy a pošle na server a pak ho všichni můžou vidět. A jsme u té situace. Nějak se děje, že ten obrázek není v pořádku. Zatím nevím proč. Aplikace se začne pídit po obrázku, kamera ho nedodá, aplikace neví a spadne. Zatím každý den provozu nové kamery. Se starou problém nebyl. A to je ta situace.
Že by to bylo datovým tokem? Je tam víc dat, než z té stařičké kamery. Jenomže mám pocit, že to není o množství, ale o kvalitě. No jo, ale pokud se připojím ke kameře jiným způsobem, poskytuje celý den kvalitní obraz bez výpadku. Že by to bylo sítí? Včera jsem vyměnil řekněme "slabší" přípojné místo za silnější. A furt to blbne.
Teď už jen snad to, že ty vlny nějak občas zahnou a než je wifi přijímač pochytá, rozpadne se obrázek.
Tak teď jsem to zkusil nastavit z jinýho počítače. Ale pátrání po chybě stále trvá a obrázek furt vypadává.
To je teda situace!

p.s.
situace se vyvíjí a to pozitivně: vypnul jsem wifi, připojil počítač kabelem - a hleďme, nespadlo to už 24 hodin
zřejmě ty vlny opravdu nějak bloudily
díky tomu můžu teď v půl šestý ráno sledovat noční mlhu v přímým přenosu … stálo to za to!

p.p.s.
ano, situace se vyvíjí, jen jsem to napsal už to začalo znovu padat

nový širokoúhlý obrázek

Za příčinou instalace a nastavování nové kamery bude dnes zápis významně kratší.
Tedy vlastně se jedná toliko o oznámení p.t. laskavým čtenářům, že na
meteostránce je kromě nových grafů a zápisu o aktuálním stavu počasí přítomen od dnešního kuropění (to je jen symbolická metafora, jelikož žádný kurové v tomhle sněhu a mrazu nepějou) nový obraz širokoúhlého formátu s vysokým rozlišením a nočním provozem.
Ovšem ve zkušebním provozu, jelikož to ještě musím odpoledne doladit a nasměrovat do správného místa.

řadit správně je mnohem lepčí

Řadit rychlosti je u běžných dopravních prostředků nutností, tedy pokud nejsou na elektřinu. Tam se neřadí, jelikož to není potřeba. Já tu mám jeden takovej případ, který s řazením zdánlivě nesouvisí, zato s elektřinou jo.
Tedy o mrazech jsem si tu už psal a tudíž vešlo ve známost, že poslední týden byly náramně mrazivé noci a týden před tím mráz začal. Když je mráz venku, snažíte se, aby vám nevlezl dovnitř, do domu. Topíte. Pochopitelně topíte tím, co máte k dispozici. My máme k dispozici právě tu elektřinu a jako doplněk krb. Krb má uvnitř ještě teplovodní výměník, který spolupracuje s regulací a pouští vodu do topení jako doplňkový zdroj. Myslím, že jsem tu o tom už psal.
Nu a když je hodně zima, občas si v tom krbu přitopíme. Jenomže letos nám byla nějak větší zima.
Nastavil jsem tedy regulaci topení na větší teplotu - a nic se nestalo. Bylo nám pořád zima. Tak jsem byl zkontrolovat oběhová čerpadla a to hlavní jsem nastavil ručně na maximální výkon - a zase se nic nestalo. Zkontroloval a nastavil jsem na vyšší výkon všechno, co se nastavit dalo - a výsledek byl pořád stejnej. Bylo nám zima. Tedy zima čistě pocitová, jelikož teploměr byl na jedenadvaceti stupních.
Nuže zavolal jsem tedy topenáře -
o tom už jsem tu psal taky a to velmi nedávno tady. Topenář se doteď neozval, ale to je jiný příběh.
Učili jsme se tedy žít nikoliv v tričku a v kraťasech, ale přidali jsme nohavice a rukávy. Jenomže mě to vrtalo pořád hlavou. Dyť jsme tu měli i větší zimy a zima nám nebylo. Že by ten systém topení za těch dvanáct let přestal fungovat? To je vážně divný. Chodil jsem kolem toho, zkoumal tuhle, zkoumal támhle a nic jsem nevyzkoumal.
Až mě takhle po ránu napadlo to řazení zmiňované v úvodu dnešního zápisu.
Jdu se podívat, rozsvítím si, abych na to viděl - a co nevidím: celou tu dobu, kdy nám bylo zima, topíme na jedničku! Přepnul jsem to z dvojky, když jsme topili v krbu, abychom zbytečně neplýtvali elektrikou.
Cvak.
Pouhým přepnutím tlačítka nastalo teplo. Pochopitelně ne hned, ale už odpoledne jsme zas mohli odpárat nohavice i rukávy a chodit doma nalehko. Taková drobnůstka a jak dokáže pozlobit.
Ale bylo to k něčemu dobré i tak. Jednak možná někdy přijedou topenáři na revizi a druhak jsme si ověřili, že domeček je dobře izolavanej a koneckonců může i v těch největších mrazech jet jenom na jedničku.
Ovšem řadit správně je mnohem lepčí.

jedině choďky

Do Chuchle se jezdí na koníčky. Nebo taky za zábavou a v zimě na lyže. Pražáci se hned chytnou a pro ostatní část světa je třeba vysvětlit, že Chuchle je jižní část Prahy hned u Vltavy. Dříve k Praze nepatřila, ale od roku 1922 však Malá a od roku 1968 pak i Velká Chuchle ku Praze patří a poté, co se město roztáhlo až na Zbraslav, už má Chuchle stejně daleko na okraj jako do centra. Při zamhouřených očích a se značnou mírou nadsázky by se tedy dalo napsat, že v Praze se lyžuje v rozšířeném centru.
Už pátý rok po sobě se tenhle nápad ujal a včera se na chuchelském ovále byly proběhnout i naše děti. V rámci tréninkové přípravy v Tomášově oddíle wushu. Kačka trošku reptala, ale Matěj to vzal jako výzvu, poněvadž na běžkách stál poprvé. Půjčili jsme nějaké, co se na nich dá bruslit a bylo. Celé dvě hodiny vydržel s jedním z kamarádů, který jediný tam byl stejně dlouho, rotovat na umělém sněhu a naučit se základům pohybu na lyžích, kde nemá nohu v botě jako ve svěráku. Kačka měla náskok, jelikož si letos už běžky vyzkoušela na lyžáku v Krušných horách s pátou třídou.
A já? Já jsem jen udělal pár mizerných obrázků, protože už když jsme v půl pátý přijeli, byla skoro tma. A na běžky na ovál je těžký mě dostat. Já na tenhle pohyb dokola moc nejsem. Ostatně v dávných dobách, kdy mě máveseláHanička vytáhla na Šumavu na běžky, jsem si dal podmínku:
Ano, může být, ale jedině choďky! Běhání ode mě nečekej.
Nu a tuhlec je jediná jakš takš světlá fotka ze zasněžování toho chuchelského oválu:

Chuchle_170124

společenský život na ledě

O fabiánské zimě jsem tu psal minule. Zima trvá a tím pádem trvá i její dílo. V tomto případě zamrzlé rybníky. Bruslí se na nich i u nás ve vsi.
Ovšem centrum společenského života na ledě je ve Zvoli na rybníku u naší školy.
V sobotu jsme si tam zajeli jen s Kačkou cestou pro Matěje, který měl oba dny v Modřanech společný trénink wushu oddílů a závody. Na ty ostatně dorazila i Kačka, ale až v neděli. Nu a právě v neděli, po závodech, které skončily docela brzo, jsme se na led znovu vydali. Tentokrát už všichni tři. MápracovitáHanička prý nepojede, protože si zrovna strčila bruslící kalhoty do pračky a nemá v čem jezdit. Jako by se bruslilo na kalhotách.
Tak jsme v tom zůstali sami. Ale bylo vám to zase báječné. Totiž ten společenský život na ledě spočívá v tom, že se potkáte s kamarády a známými, jezdíte a proplétáte se mezi ostatními, tu a tam pohovoříte a děti hrajou na babu anebo s těmi, co to alespoň trochu umí, hokej.
Matěj se hned přidal k hokejistům v západní části rybníka, zatímco Kačka mi zmizela. Chvilku jsem jezdil dokola, udělal pár obrázků a pak jsem jí začal hledat. Netrvalo to dlouho. Hrála hokej ve východní části rybníka s jinou partou menších pod dozorem hrajících tatínků a jedné maminky, která je i paní učitelkou, čímž sportovní dozor povýšila i na dozor částečně pedagogický. Jezdili jsme skoro do pěti a z ledu nás vyšouplo až zapadající sluníčko.
Inu tak - tahleta zima, to je ta pravá, vesnická.
Tuhlec je to doloženo:

Na_ledu_ve_Zvoli

K_160122

M_160122

plovák ploval

… opět shrabáno, naštěstí je to zatím opravdu jen pár centimetrů, a je čas na psaní …

Už dlouho jsem na nic nesháněl opraváře a tak s tím mám minimálně zkušeností. Člověk by si myslel, že prostě otevře inernet, mrkne na nejbližší servis a objedná si na zítra opraváře.
Chyba lávky!
Žádné: objednat na zítra. Kdepak. Horko těžko shánět, jestli má vůbec někdo volný termín alespoň za týden, nebo za čtrnáct dní. Ale čtrnáct dní být bez myčky, to je problém. Jednomu se nechce vrátit se k praktikám babiček a mýt nádobí ve dřezu. No ano, i já jsem to kdysi dávno tak dělal a už se mi to ale vopravdu vomrzelo.
Takže opravit. Chyba ,30 - hlásí myčka. Jen jedinej opravář se zeptal alespoň na to, jakej je to typ a co to hlásí. Ostatní si vyslechli, že potřebuju opravit myčku a rovnou řekli, že nejbližší termín je někdy po sedmnáctým nebo tak nějak. Katastrofa.
"Já ti už minulej rok říkala, že bysme měli koupit novou," pravila máráznáHanička. Ona je hned se vším hotová.
"Proč novou, dyť jí táhne sotva na dvanáctej rok."
"No právě proto."
"Proč bysme kupovali novou, dyť jí nic není."
"Jo, není, a hlásí chybu ,30."
"To bude nějaká prkotina, jenom ty vopraváři …"
"… maj šas nejdřív za čtrnáct dní!"
"No jo, máš pravdu. Tak já jdu vobjednat novou …"
Volám do obchodu, že chci tu myčku, co jsem si jí vybral a že jí chci dovézt zítra a zapojit a vodvézt tu starou a taky ty obaly z tý nový.
"Zítra už to nepůjde, to byste musel zavolat ještě před šestou. Nejdřív v pátek."
"No tak jo."
"Dobrá, takže je to ta myčka za 16tisíc?"
"Jo, to je vona."
"Takže vám jí špedice přiveze a před tím se s vámi domluví …"
"… no jo, ale já potřebuju dopředu vědět alespoň jestli dopoledne nebo vodpoledne."
"To voni vám pošlou esemesku …"
"Ach jo, takže je to vobyčejná špedice?"
"Jistě."
"Takže mi to nezapojej a nenamontujou. Je to totiž vestavěná myčka, víte?"
"Ne, nenamontujou, jenom dovezou."
"Aha. Tak to zrušte. Já si najdu někoho, kdo to umí i namontovat."
Tak to by bylo. Ani opravář, ani nová myčka. Hned prostě nejde nic. Musí se počkat.
Ale já čekat nechci!
Nezbejvá, než vzít šroubovák a pustit se do opravy sám. Po chvíli jsem na to přišel. Když myčku rozděláte a předtím se ještě poradíte s informacemi z internetu, zjistíte, že chyba ,30 je způsobená zastavením myčky, protože hrozí únik vody. To je proto, že dole ve střevech myčky je plastová vanička, v ní je plovák a spínač. Když je ve vaničce voda, spínač myčku vypne. Zdroj tekoucí vody bývá nějaká prkotina, protože myčka je hodně bezpečná. I tentokrát to byla vysunutá horní sprška ze závěsu s těsněním. Prochu to kapalo, až nakapalo do té vaničky, plovák ploval a spínač spínal. Tedy rozpínal.
Nuže sprška vsazena zpět na místo, vše utěsněno, vanička vysušena, plovák neplove a myčka myje. To celé asi tak za půldruhý hodiny. Když připočtu ještě to marné shánění opraváře a hledání informací, máme to suma sumárum za dvě hoďky hotový.
Takže až se vám přihodí podobnej případ, nebojte se toho a opravte si to sami. Klidně to dokážete. Ušetříte a ještě budete doma slavný.

tiká, mrcha

… mno, tak těch pár centimetrů sněhu mám shrabáno a můžu si sednout ke psaní.
Nuže tedy .. ale co to tu tiká?!
Už to poslouchám nějakou dobu, asi tak měsíc to může bejt. Nejdřív jsem měl pocit, že to je zvuk pendlovek, kterej jsem tu ještě neslyšel. Jenomže pendlovky po dědečkovi jsem nechal zastavit - a nic. Tiká to dál. Tak lupání v zářivkách v osvětlení. Ale to taky ne. To za chvíli přestane a navíc to není pravidelný. Že by ten externí disk? Strčil jsem hlavu za počítač a zase nic. Ticho přímo digitální.
No doprkýnka, přeci mi tu netiká v hlavě! Vytahuju hlavu zpoza toho počítače a hleďme: támhle na skříňce stojí černej budík. No jasně už měsím tam stojí, protože ho maminka nechtěla. Popadnu budík. No jo, je to von! Tiká! Je sice na baterky, ale tiká, mrcha. A jde o dvě minuty napřed, což mu, na rozdíl od toho tikání, odpouštím.
Tak to by bylo. Tikání objasněno, sníh shrabán, může se začít psát.
Ale nešť, jakýpak psaní. Dyť už mám zapsáno. Tak až zase zítra.

náramnej oučinek

Už jste někdy vyháněli ducha?
Ne?
Pochopitelně, na duchy se dneska už moc nevěří a tak mají těžkej život. Jsou ovšem ještě místa, kde se jim daří, ba dokonce místa, kam se za nima chodí.
Jedno takové jsme minulý týden navštívili, jelikož mápodnikaváHanička přiměla Ježíška, aby nám nadělil Dům duchů. Přesněji řečeno návštěvu Domu duchů. Tedy jsme ho navštívili.
Je to hojně navštěvovaná atrakce, úniková hra. Taková bojovka v malém prostoru a krátkém čase. Za hodinu musíte vyluštit záhadu. Záhadou bývá buď vyřešení nějakého případu, otevření zámku nebo třeba vysvobození ducha, což byl tentokrát náš případ. Měli to tam docela hezky nachystaný a skutečně se nějaký ten duch v místnostech tu a tam objevil.
No nestihli jsme to vyluštit, samozřejmě. Nenecháme si totiž napovídat, což je sice z naší strany hrdinství, ovšem cíli nás to nepřiblíží. Za tu hodinu jsme se dostali sotva k polovině luštění všech záhad a indicií.
Tedy ale oučinek to mělo náramnej. V jedný místnosti na nás totiž bafnul vážně děsivej duch. Na takovým obraze se najednou místo fotky zjevil jakejsi fujtajbl, což vyděsilo především Kačku. Ta pak celej den dělala jakoby nic, ale večer se nasáčkovala nejdřív k mamince a když ta jí za nějakou dobu vypoklonkovala, přešla k tatínkovi. Nu a já Kačku nevypakoval do pokojíčku, nýbrž jsem jí nechal u sebe pod peřinou, pročež jsem se nevyspal, poněvadž Kačka kromě jiného v noci zkoumala, proč tak divně funím a aby toho nebylo dost, vzala s sebou ještě Cyrdu, která mě nad ránem probudila tím, jak se myla. A kočkeni, jak známo, při mytí mlaskají. Čím větší blemcák, tím mlaskají víc. A že ho mý Cyria pořádnej.
Jak říkám: náramnej oučinek ta návštěva Domu duchů měla