2017

dvojplošník

Zase se to povedlo a včera nastalo léto. Osobně jsem ho viděl na zahrádce. Přiletěl nám ho oznámit takovej modrej dvojplošník - Šídlo rákosní (Aeshna affinis).
Tenhle:

SIDLO_170621

užovka obojková

Je to tu jak v zoologickej zahradě. Srnec za plotem byla poslední registrovaná návštěva. Jí ovšem předcházely všechny ty žaby, ježkové, kanci, ptactvo všeho druhu a vůbec kde co se tu kolem hejbe. Jenom ta užovka, co u nás vždycky byla, není k nalezení. Normálně jsme jí vždycky vídali pod prkny podesty u bazénu nebo někde ve štěrku nahoře u jezírka. A letos nic. Měl jsem dojem, že někam zmizela. Že na nás z nějakých svých důvodů zanevřela. Ale to jsem jí zbytečně křivdil.
Je to had věrný, ale nijak společenský. Prostě jí stačí tady s námi žít a nemusí se nutně producírovat na trávníku jako to dělají ti mladí kosi a drozdi. Má ráda svůj klid. A zřejmě i proto se ukazuje jen občas. Takže jsem jí letos objevil až včera, jak se koupe v jezírku s rybičkama.
Kačka si jí pochopitelně hned chtěla pomuckat, jelikož prý je roztomilá. Co může bejt na užovce roztomilýho? No, naštěstí to nedopadlo a užovka usoudila, že bude lepší se zase odklidit někam do jalovcového houští, aby byl klid. Tedy klid její i klid náš.
Tedy se uklidila. Ba dokonce mi téměř nedal šanci jí udělat portrét. Jednu jedinou fotku jsem stihl. Není nic moc, ale pro ilustraci, že užovka je had plavací, postačí:

uzovka_170619

něco černýho

S přibývajícími chodci (rozuměj chodícími ptáky) po naší zahradě neutuchá aktivita jejich rodičů. Mladí se učí lítat, chodit a hledat žížaly, staří už usoudili, že je můžou nechat samotný a mohou se věnovat dalšímu rozšiřování rodu. Jistě, proč ne, vždyť je vlastně pořád ještě jaro.
Já je při tom načapal.
Ne, nemyslete si, že jsem číhal za kryptomerií, abych pořizoval snímky kosího sexuálního života. Naopak, nikde jsem nečíhal, vařil jsem si kafe. Tu koukám z okna kuchyně, jak kosice (kosici poznáte tak, že není tolik černá a nemá kolem očí ten oranžovej oční kroužek) zuřivě klove do kamínků pod jerlínem. To mě zaujalo. Že by tam měla žížalu? Počkal jsem, co z toho bude. Opravdu, zobla dvakrát, třikrát a už táhla. Táhla něco černýho, dlouhýho a vůbec jí to nešlo. Co to může bejt? Černý žížaly nejsou.
Není to žížala. Je to vlákno. Vlákno z podkladové zahradnické plachty, kterou jsme dali pod kamínky, aby jimi neprorůstal plevel.
Kosice zobla znovu a ještě jednou a už měla v zobáku tři vlákna. Vypadala s tím jak profous. Pyšně si ta vlákna nesla a šup s tím pod horní kryptomerii. Tam staví hnízdo.
Budou další vajíčka, budou další kosi.
Inu jak říkám: jaro ještě nekončí a kosi mají napilno. Když to pude takhle dál, budeme tu mít kosí farmu.

koukal na mě Bedřich

Pamatujete na Bedřicha? To byl náš srnec. Nebo obráceně: my byli Bedřichovi lidi. Přistěhovali jsme se totiž do jeho panství a postavili jsme si tu dům, zatímco on na to dohlížel. Chodíval nám doslova pod okny. Myslím, že nejstarší záznamy o něm najdete v deset let starém archivu z roku 2007 v rubrice o zvířatech. Míval tu celej harém. Když jsme kolem domu udělali plot, ještě jsme ho tu a tam vídali na poli, nu a pak se nám ztratil z očí a možná teď běhá v nějakých věčných lovištích.
Dnešní ranní pohled z kuchyňského okna byl, co se srnců týče, po letech znovu radostný.
Koukal na mě totiž Bedřich!
Na druhý pohled už to samozřejmě Bedřich nebyl, protože ten měl přes oko takovou pásku z tmavší srsti, která byla dobře vidět. Tohle byl někdo jinej, ale taky dost odvážnej a zvědavej na to, aby nám koukal přes plot a sumíroval si, co by se u nás dalo slupnout.
Běžel jsem pro foťák, ale než jsem vyměnil sklo, srnec zmizel ve vysoké trávě mezi kopečky na sousedovic pozemku. Ještě jsem vyšel za humna. Tam v ječmeni byla cestička jasně vyznačená oklepanou rosou. Táhla se samotná od lesa. Takže tu musí ještě někde být! Ano, za chvilku vykráčel z úkrytu a svižným krokem se vracel zpátky z průzkumu. Ještě se ohlíd' a to byla chvíle, kdy jsem ho stihl blejsknout.
Je to fešák a určitě taky pěknej rváč. Chybí mu kus levýho parůžku. Inu, máme tu vybranou společnost. Však posuďte sami:

srnec_170608

de vo žížalu

Tak, tak, z těch drozdů, co ještě nedávno byli vajíčky, se stali průzkumníci. Stejně jako z kosů.
Chodí to tu po zahradě a slídí, co by to kde sezoblo. A děsně se rozčilujou, když jim na tu zahradu lezem, jelikož teď tam jsou oni (teď rozuměj furt). Tváří se při tom velmi bojovně a zarputile. No aby né, dyť de vo žížalu, vo tu jejich žížalu, kterou nám v žádném případě nehodlají přenechat. Byť by byla z naší zahrádky. Totiž z jejich zahrádky.
Tuhle je jeden spravedlivě dožranej mladej zobák:

drozd_170604

kočkeni jsou suchý

Do začátku léta zbývá ještě čtrnáct dní, ale teplo už je dost na to, abychom se mohli koupat. Letos jsme začali ještě poslední dny v květnu, protože nám sluníčko ohřálo vodu na nějakých dvacet čtyři stupňů, což je náramná teplota na koupání. Ovšem do síně nám sluníčko nesvítí a voda v misce je denně čerstvá, tudíž vzniká otázka, jak kočkeni vědí, že se blíží léto.
Totiž ještě donedávna bylo všechno při starém, domovní řád trval ve své podobě nijak nenarušován. To se týkalo i misek s jídlem a pitím pro kočkeny. Denně čersvý obsah, misky na svém místě, kočkeni taky. Před časem se to začalo měnit a teď jsme ve stavu, jehož příčinu zatím neznám.
To, že kočkeni jsou mývalí a proto všechno mejou, to je známý fakt. Po takovém mytí najdete umytý předmět v misce a Cyrda dělá, jako že zrovna sleduje mouchu na stropě. Teď je tu situace nová. Cyrda nedělá nic, žádné předměty v misce nejsou a kolem misky je voda rozcamraná na půl metru. Rozuměl bych tomu, kdyby byli kočkeni taky mokrý. Znamenalo by to, že jim je vedro a že se koupali. Jenomže kočkeni jsou suchý, mokrý jsou jen dlaždice kolem.
Tož je tu záhada.
Nabízí se vysvětlení například v tom, že Max nebo Cyrda předmětný objekt nejdřív vykoupou, přičemž nacákají, a pak sežerou. Nebo si choděj máčet jídlo do vody jako rohlík do kafe. Možná po sobě jen tak stříkaj vodu a uschnou dřív, než jim na to přijdu. Z toho, že by nám pomáhali mejt podlahu, je nepodezírám, i když jsou mývalí.
Nuže, vlhko kolem misky trvá a domovní žád nenabude klidu, dokud tomu někdo nepřijde na kloub.

neohrožená obrana

Naše zahrada se pomalu stává hnízdištěm. O houstnoucím provozu ptáků jsem tu psal v zápise o ptákodromu.
Příčin zvětšující se hustoty opeřenců na jeden metr krychlový (ano, krychlový, neboť ptactvo se vyskytuje v prostoru, nikoliv jen v ploše) bude víc. Jistě je to houstnoucí porost a tedy dostatek bezpečných skrýší, potom to bude krmítko, ve kterém se v období nedostatku najde vždycky dostatek semínek, pak ještě mnoho různých vodních ploch, potůčků, vodopádů i mělčin včetně žulového pítka, kde se dá koupat, ochladit, umýt, napít a chytat vodní hmyz. Je tu trávník, po kterém, když ho posekám, se skvěle vykračuje a sběr žížal je mimořádně snadný. V zimě pak červené a černé bobulky na skalníku, bobkovišni, tisech a popínavých rostlinách, které zpestřují nabídku semínek v krmítku. Suma sumárum - něco jako rajská zahrada.
Takže se není co divit, že máme ze zahrady hnízdiště. Loňské květnové obrázky z hnízda kosů si jistě pamatujete. Letos přibyla hnízda další a jsou zase obsazená, o budce pro sýkorky a hnízdě konopek ani nemluvě.
Nu a právě to drozdí hnízdo v pajehličníku je obzvlášť chráněno statečnou drozdicí. Když jsem vysekával kolem trávu, držela statečně pozici a teprve, když jsem asi podesáté nešikovně sekačkou drcnul do stromu, dožrala se a poodlétla, aby se, když jsem skončil, zase vrátila. Brání ta svá vajíčka neohroženě a pořád po mě pokukuje, jestli náhodou nechci zase třást stromem. Naštvanej zobák obrací mým směrem a dává jasně najevo, že si nepřeje žádné další zásahy do soukromí. Respektujeme ho, chodíme daleko kolem a sledujeme, jak jí to sezení jde. Až budou z vajíček malí drozdi, pokusím se zase udělat nějaké obrázky. Jen tentokrát nevím, jestli dosáhnu. Už jsou na ten můj stativ moc vysoko.

drozd_170512

na ptákodromu

Naši ptáci budíci začali chodit. Drozdi mají v pajehličníku už možná druhé hnízdo, konopky asi v zakrslé borovici a kosové - o jejich hnízdě nevím, ale zato je spolu s drozdy vídáme na pěších tůrách kolem zahrady. Oni totiž ti mladí tomu lítání zatím moc nedají a víc toho nachodí, než nalétají. A to je vám švanda.
Právě ti kosi jsou vidět nejvíc.
Vepředu běží starej kos či kosice a za ním mladej, ještě ne moc černej se šedivým zobákem a huláká. Huláká furt.
"Počkej na mě, já ti nestačím!"
"Poběž, stačíš."
"Nestačím. A zabloudím. Kde jseš?"
"Tady, tak už pojď."
"Nemůžu, mám tu žížalu."
"Tak dělej. Já se zatím vykoupu tady v potůčku."
"Ve vodě?"
"Ve vodě. V čem jiným by ses chtěl koupat?"
"Ale dyť je to mokrý!"
"No bodejď, že je to mokrý. V suchým se koupat nedá."
Mladej vyskočí na zábradlí můstku a hlasitě komentuje starého, jak se cachtá ve vodě. Pak seskočí dolů, namočí si jednu nohu, zatřepe s ní a omočí si už jenom zobák.
"Brrrr …. studený to je."
"Padavko!"
Starej vylítne na plot, protřepává křídla a otírá si zobák.
"Tak už pojď dolů!"
"Kdepak, proletím se, poleť se mnou."
"A mně se nechce, já mám támhle eště něco k snědku."
Nu a tak se rozejdou, totiž rozletí, ale na dálku na sebe hulákají pořád. A do toho se přidávají drozdi zpod keřů. Je to tu jak na ptákodromu.
Inu, jarní sezóna je v plném proudu.

přidal ještě jednu

Tak jsem ho načapal. Toho budíka. Ptáka budíka.
Všechno totiž probíhá už roky, jak jsem popsal naposledy před týdnem. Ráno je tu halas, probudíte se, halas ustane, je slyšet odjinud a po chvíli se vrátí na svůj původní hlásný post. Jenomže kde to stanoviště je? Přes ulici u sousedů - to už je dál a není to tak slyšet. Na štítě domu přes plot by to bylo ideální, ale tam kosa ani drozda nevidět. Tak kde uvšechvšudy ten pták sedá? Musí to být někde na naší střeše. Na střechu zpod střechy vidět není, tak jsem nad tím mávl rukou a smířil se s tím, že mi ten zpěvák huláká do postele odněkud od nás.
Odkud přesně jsem objevil včera. Načapal jsem ho na komíně.
Máme totiž na komíně takovou tu pokličku, aby do něj nepršelo. A na ní se zřejmě obzvášť dobře zpívá. Možná to i nějak ten nerezovej plech zesiluje, co já vím. Ráno jsem to ještě ověřil pohledem z odklopeného střešního okna, čímž jsem toho kosa (ano, byl to tentokrát kos) vyvedl natolik z míry, že na chvilku zapomněl ty svý noty. Protože je to profesionál, hned se vzpamatoval a pro nečekané publikum přidal ještě jednu, než odletěl k sousedům, aby pokračoval v šíření svého repertoáru mezi lid.
Inu, karty jsou rozdaný.
On na komíně, já pod střechou.

ptáci budíci

Tak jsem přemejšlel, jestli náhodou nemají ti naši ptáci zmáknutý, kdy a kdo a kde vstává. Fungujou totiž jako budík, jenomže ne jenom u nás doma. Všude. To že zpívají už před rozbřeskem, to je známý. To se nese celou krajinou (když se podíváte na kameru, můžete mít představu, jak to u nás vypadá) a je to jako taková zvuková peřina, která se nad ránem pomalu zvedá.
Jenže pak to vezmou do ruky (tedy do zobáku) sólisté a začnou po svém.
A tady právě vznikla ta myšlenka, jestli náhodou to nejsou ptáci budíci. Sbor vás totiž nemusí nutně vzbudit. Když ale začne kos nebo drozd, to už je slyšet dost na to, aby vás to protrhlo ze sna. No a když vás takhle v pět probudí (ve čtyři se ani jemu moc nechce a zpívá spolu se sborem), chvilku ještě huláká, aby se ujistil, že oko už nezamhouříte. Pak odletí na jiný post a zpívá zase tam. Takhle vystřídá tři, čtyři střechy v okolí a ve čtvrt na šest je zase zpátky a ujišťuje se, že jsem už vstal a že může letět budit dál.
Ono to zřejmě bude vědecky vysvětlitelné jako teritoriální chování a hlídání si svého revíru. Jenomže znáte to: vědci. To je samá racionální příčina, vědecky podložená teorie, články v odborným tisku, a vůbec všechny ty seriózní postupy. Ono to třeba tak i je.
Jenomže já mám za oknem ty ptáky budíky, co jsou u nás doma.
Já to vidím tak, že maj se mnou starost, abych nezaspal a stih' včas napsat woleschko. A když mě probuděj, letěj k sousedům, aby dohlídli i na ně.
Inu musej se vo ten svůj revír pořádně starat, když jim to tu patří.

studený a mokrý

Nakonec jsem přestal protestovat, že to nemá cenu, a spolu s mouveselouHaničkou jsem ty ryby vybral a dovezl. Totiž už od podzima se s dětma furt přu, že do rybníčka dávat ryby nebudeme, že přes zimu stejně nepřežijou a že s nima bude akorát starost a starat s o ně taky nikdo nebude.
No a dopadlo to jako dycky.
Takže jsme ty karásky (co jsou prej nejotužilejší) a kapříky (co jsou zase roztomilý - jak může bejt ryba roztomilá, když je studená a mokrá?) dali do horního jezírka. Aby nerušily dole v rybníčku naše ropuchy. Ani ne za dvacet minut byly ryby v potůčku, protože kamenná hráz pro ně není žádnou překážkou. Některé přeplavaly, jiné jsem vylovil a přenesl. No a tak máme dole v rybníčku ryby. Máme a nemáme. Schovávaj se. Furt.
Tuhle jsem myslel, že se aspoň jedna vodvážila vylézt. Vezmu krmení jdu dolů k vodě a co nevidím. Ryba nikde, jenom list z magnolie.
Včera taky: je to ryba? Není to ryba? Není to ryba! Je to zas list.
Listy já krmit nebudu.
To jsem vážně zvědavej, jestli ty ryby budou aspoň trochu zvědavý a budou někdy sledovat, co je na břehu. Zatím to vypadá, že ne, že budou zalezlý, v noci sežerou, co na dně najdou a přes den se budou schovávat.
Jak jsem řikal: nemá to cenu.

bojej se vo dušičku

Děsně neradi se fotěj.
Jo, je to tak. Nějak mají zjištěno, že jak se v blízkosti ocitne divnej černej předmět s takovým válečkem, co má vepředu sklíčko, už jsou ostražití. Držej se dál a ani to jídlo je nepřiláká. Trvá to dobu, než se alespoň jeden odváží.
Myslíte, že píšu o lidech? Kdepak. Je to o těch našich strávnících na krmítku a o ptactvu obecně. Oni tedy ani naši kočkeni nemají ten aparát v lásce a když jim chci udělat portrét, raděj někam zmiznou.
Zřejmě se nikomu z nich eště nedoneslo, že jim ta fotka nevezme duši, což je velice silně vžitá pověra nejen u ptáků a zvířat.
Takže to sobotní focení, na které jsem měl objednáno ranní slunce, modrou oblohu a spoustu modelů, se nakonec téměř nekonalo, poněvadž modelové a modelky posedávali kolem na větvích a do krmítka nechtěli, přesto, že ho celý týden luxovali jako o život. Inu - napadá mě jen cosi o tom nevděku. A to jsem to měl nachystaný v domě za pootevřeným oknem, sám jsem se schovával tak, aby mě bylo vidět co nejmíň a expozici jsem spouštěl dálkově z telefonu přes wifi. A stejně nic. Nemají to lehké, tihleti ptačí fotografové.
Nakonec se mi podařilo udělat jen jednu sekvenci deseti obrázků, ze kterých šlo vybrat jedinou fotku. Tenhleten zvonek byl buď nejodvážnější nebo nejhladovější. V každém případě však přilétl opravdu jen na pár sekund. Ostatní čekali, až zavřu okno, schovám aparát i se stativem a pustím se sám do snídaně. Hned, jak jsem to udělal, vrhli se k prostřenému stolu, tedy ke krmítku, a začali se dohadovat, kdo byl první a čí ta snídaně je.
Ale furt koukali přes rameno, jestli náhodou ten aparát znovu nevyndám.
Holt se bojej vo tu svou dušičku.

zvonek_170325

sexuální život ptactva

Ještě k tomu krmítku.
Tedy k obsahu krmítka.
Četl jsem, že to je s tím krmením ptactva tak půl na půl. Část odborné veřejnosti se totiž domnívá, že přikrmování ptáčků během hnízdění prý způsobuje opožedění začátku ranního vítání úsvitu, čímž prý ti nažraní ztrácí před nenežranými výhodu ve výběru samičky.
No, mohlo by to mít logiku například v tom, že se říká, že nejlepší herec je hladovej herec. Možná to platí i u zpěváků. Jenomže naše krmítko je poctivě netknuté právě ráno, kdy všichni zpívají a jdou, totiž letí, se nadlábnout až když si odzpívají své. Strávníků naopak přibývá a zpívá se skutečně už od rozbřesku.
Jo, když je čas na snídani, to se pak sletí všichni a vypadá to, jak jsem včera popisoval.
Tak já teda nevím. Že by u nás byli ptáčci zpěváčci zvlášť rozumný a chtěli dokázat, že studie ptákologů u nás neplatí?
Těžko říct.
V každém případě jim do krmítka pořád sypu. Jednak proto, že je komu sypat a taky ještě není konec března. A to prý se podle vědeckých studií ještě sypat může. V dubnu uvidíme.
Ovšem já mám spíš dojem, že čím víc ty naše pěvce krmím, tím víc jich tu je. A víc si jich na naší zahradě staví hnízda. Což je ovšem v přímém rozporu s tou vědeckou teorií, že přikrmování má vliv na sexuální život ptactva.

boj o zrno

Krmítko teď musím doplňovat denně. Srávníků je habaděj a než se člověk otočí, půlka semínek je v trapu, tedy v zobáčcích. Teď ráno je ovšem krmítko prázdné, protože příroda káže vítat rozbřesk zpěvem. Všichni strávníci tedy pějí, každý po svém, a předhánějí se, kdo bude vítat nejhlasitěji. Vede drozd, který je nejen nejvíc slyšet, ale i repertoár má nejbohatší. Přezpívá i toho našeho kosa (či jeho potomky, kteří tu bydlí). Malí ptáčkové jako třeba sýkorky se hlasitostí s těmi velkými křiklouny nemůžou měřit, takže když zpívají, je to proti drozdovi jen takové tiché pípání.
Když skončí hodina zpěvu, je na řadě snídaně. A to pak nastane mazec.
Velcí samozřejmě vyhánějí ty menší, jenomže těch malých je zase taková spousta, že to kos nakonec vzdá, jde si najít něco dolů, pod krmítko a nechá prostor mrňousům. Tím však boj o zrno nekončí. Včera jsem třeba viděl dva zvonky, jak se perou o jedno obzvášť chutné zrníčko a to tak vážně, že se drželi zobáčkama a kroutili hlavičkama, až jeden druhému, zřejmě ten šikovnější, to semínko ze zobáku vykroutil a slavně spolkl vítězné sousto.
Naše ptačí kuchyně je už tak pověstná, že původně dva stehlíci, kteří sem v předchozích letech přilétali jen ve dvou a na krátkou zastávku, už tu letos hodují celý týden a vzali s sebou další dva, takže i stehliččí rodina se nám rozrůstá. A taky se perou. Jeden stehlík obsadí krmítko a pak huláká na dlaší tři a pokud se někdo z nich odváží dovnitř, hned ho zažene alespoň na sousedící větvičku sakury. Jenomže pak přiletí zvonek - ti jsou větší, než stehlíci - a vyžene stehlíka. Nakonec se přestanou vyhánět a začnou se konečně věnovat tomu, proč přiletěli. Inu i takovej zpěvák potřebuje něco pořádnýho do zobáku, s tím se nedá hejbat.

dneska v 11:28

Laskavý čtenář si jistě všiml, že ani do rubriky Telegraficky nebylo moc co posílat, jelikož jsme lyžovali a to je z pohledu čtenářstva činnost poněkud jednotvárná.
Ovšem, jen jsme se vrátili ze Stubaie, tak to začalo. Pochopitelně bylo vidět, že se to chystá už když jsme odjížděli, ale za ten týden přestalo chystání a začalo zpívání.
Ano, jako každé jaro, už jsou tady.
A nejen ten náš kos, ale i drozd (zdravím do Insbrucku!), konopka, stehlíci, zvonkové, pěnkava, sýkorky modřinka a koňadra a ještě před odjezdem jsme zahlédli i žlunu. Tak, tak. Kolem krmítka se to hemží ptactvem a ráno se ladí a zpívá, aby bylo jasno, že jaro je tady. Dneska 20. března v 11:28.
Otevřte si taky okno a poslouchejte. Dneska to u nás zpívá už od čtyř od rána!

paradoxon felis

Cyria je černá a Maxmilián je mourovatej, z čehož se dá odvodit, že naši kočkeni jsou každej jinej. Ovšem nejen barevně. Jsou každej jinej i povahou. Tedy zejména povahou.
Cyrda všude vleze, všude překáží, pere ponožky a špinavý prachy v misce, meje vám ve tři ráno hlavu a chová se vůbec jako vzorná kočka mývalí. Max je ustrašenej poděs, schovává se a když má pocit, že mu nic nehrozí, vleze si k vám na klín a dožaduje se intenzivního muckání tak vehementně, že vám vyrazí knihu z ruky. Kniha spadne, Max se vyděsí, vyskočí, podrápe vás a uteče.
Jak říkám: každej je jinej.
Max se mnou hraje celej svůj kočkení život naprosto nepochopitelnou hru. Hru na jednoho. To spočívá v tom, že v daném prostoru může bejt jenom jeden z nás. Jsou tedy vyjímky, když se přijde muckat nebo nadlábnout, ale to je v čase klidovém. Ve stavu pohybu, tedy ve chvíli, kdy jdu od někud někam, jde Max také, ovšem opačným směrem. Cožpak o to, kdyby šel, bylo by to eště dobrý, ale von prchá, pádí, zdrhá, uniká, kličkuje a všemožně se snaží naznačit, že tady nemůže bejt, než jen jeden z nás a von, když je ten menší a moudřejší, raděj ustoupí. Ústup provádí způsobem výše popsaným a zásadně překotným. Nejobvyklejší je úprk po chodech a není rozhodující, zda dolů nebo nahoru. Rohodující je bejt jen jeden.
Takže ráno například vypadá tak, že Cyrda se se mnou mucká nahoře nad schody, zatím co Max se valí dolů po schodech. Když jsem dole, Max vystřelí nahoru (tedy hned, jak zkontroluje, jestli jsem mu nasypal do misky) a když jdu zase zpátky z pracovny do koupelny, Max se s velkým rámusem opět zřítí dolů ze schodů.
Tenhle sport provádí neúnavně každý den a kdykoliv zjistí, že by mohl být jeho prostor narušen vetřelcem, tedy mnou (a nejen mnou). Večer se přijde muckat, ale když vstanu z kanape a jdu nahoru, nejdřív mě předběhne, číhá nahoře a pak se zase s rámusem svalí dolů, aby se v noci přikradl nahoru a tam čekal na ráno, kdy se opět bude moct řítit ozlomkrk dolů.
Kde se to v tom kočkenovi vzalo, to vážně nevím. Zřejmě musel jako kotě zažít něco, co ho naučilo utíkat před velkými dvounohými tvory. Ostatně když jsme si ho byli vybrat, říkal jsem ménedočkavéHaničce, že by to bylo potřeba ještě zvážit, že se bojí a je zalezlej, jenomže vysvětlujte jí to, když von byl tak krásnej …
Tož máme praštěnýho kočkena, co by se muckal až do úplnýho umuckání, ale nesnese bejt v jednom prostoru ve dvou, což je rozpor přímo učebnicový a příklad úkazu, který by bylo možno vědecky popsat jako paradoxon felis.

pád na mostě Legií

I ty nejkrkolomější pády mohou dopadnout relativně dobře. Ne všechny, pochopitelně. Jak se kdesi praví, politikové padají s největším rámusem, dámy padají nejhlouběji a pánové prý nejraději - inu jak je komu libo. Já viděl včera pád velmi ošklivý.
Z tramvaje, jeda směrem k Národnímu divadlu, jsem za Střeleckým ostrovem viděl přistávat dvě labutě. Nevím, co je vedlo k tomu, aby si to střihly jen kousek za tramvají a chtěly nad mostem Legií podletět dráty. Jedné se to povedlo, ale ta druhá zachytila něčím o jedno z těch lanek, které drží trolejové vedení. Otočilo jí to ve vzduchu a v přemetech spadla na chodník u zábradlí mostu. Víc, než překvapené chodce jsem už neviděl. Mrzutá nehoda.
Během čtyřiceti minut jsem jel tou samou cestou zpátky a z dvaadvacítky jsem sledoval, jak to s tou labutí je. Už tam nebyla. Vystoupil jsem na Újezdě a šel se podívat k mostu, jelikož to mám po cestě. A ejhle. Na malostranské straně mostu stáli policisti, auto s nápisem Záchrana zvířat a - nakládali tu labuť.
"Dobrý den, prosímvás, zachránili jste jí?"
"No asi jó. Bude mít pohmožděný křídlo, snad ho nemá zlomený. Vy jste to viděl?"
"Jo, já jel tramvají. Letěly dvě. Tahle zachytla za dráty."
"No jo, dráty. Snad bude v pořádku."
"Tak to vám děkuju. To je dobře."
Všichni ti pánové se usmívali a já měl pocit, že mají pocit, že je dobře, že mohli udělat takovou zdánlivou zbytečnost - zachránit velkýho bílýho ptáka, co si natlouk zobák, když nedával pozor při přistání. Nu snad i tenhle pád dopadl dobře.
Ale vypadalo to všelijak.

do krmítka se mu nechce

Už patnáct dní nevystoupily teploty nad nulu, což znamená, že letos je po pár letech zase jednou normální zima. Taky to znamená, že nám právě po těch letech zamrzla studánka i potůček, čímž ze zahrady zmizela tekoucí voda. A to je ta potíž.
Totiž ti naši ptáci v čele s kosem, kterému to tu celé patří, potřebují kromě slunečnicových semínek v krmítku i vodu. Dokud tekla studánka, bylo hej. Jak přestala, nastaly zlé časy a ptactvo si musí rozpouštět sníh, což sice dovedou, ale stojí je to spoustu energie. Kos tu býval čím dál tím míň a minulý týden už ho nebylo vidět. Dokonce i hromádky semínek v krmítku jsou nerozhrabané. Jsou úplně netknuté. To není dobrá podívaná. Občas jsem tu zahlédl i naše sýkorky, ale ani ty už nevidět.
Strachovali jsme se, jestli našeho kosa neulovila nějaká kočka či jiná šelma, které tu jsou a stopy na sněhu jsou vidět. Ale vždycky dost daleko od stop kosích.
"Není blbej, přece se nenechá jen tak chytit," utěšujeme se.
V sobotu ho Matěj uviděl. Je načepejřenej, vypadá dvakrát větší, než je, a udržuje si teplo, jak to jen jde. A do krmítka se mu lítat nechce. Jen polétává nízko nad zemí a vyzobává, co si z krmítka poschazoval, když mu bylo ještě teplo. Inu, taková zima není pro každého.
Předpověď počasí zatím není nijak příznivá stran mrazu. Mělo by se snad trochu oteplovat, ale nijak výrazné to asi nebude. Rozhodně nečekám, že by nám studánka nějak rychle rozmrzla. Holt to spolu s kosem a dalšími opeřenci budeme muset ještě nějakou dobu vydržet.

jeho lidi

Zviřátkům je potřeba pomáhat, zvlášť teď v zimě, o tom se nedá pochybovat. Platí ale i poučka, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. V tomto případě nikoliv lidem, ale ptákům všem.
Totiž: máme před domem už roky krmítko. Udělal jsem ho z prkýnek a je hojně navštěvováno, zvlášť, když v něm něco je. Ostatně obrázky z krmítka či jeho okolí tu občas jsou vidět. A teď nastala ta pravá krmítková situace. Mrzne, teplota kolísá od mínus osmi po nulu, ba dokonce je ohlášena teplota i mínus sedmnáct, sněhu je nějakých deset centimetrů - no prostě přesně ten čas, kdy je potřeba tomu ptactvu nebeskýmu přisypat něco na přilepšenou.
No jo, ale sypte ptactvu, když tu máte kosa, toho našeho, co nám na jaře zpívá, a ten odežene všechny ostatní opeřence a svoje krmítko si brání vlastním tělem a to doslova. Je načepejřenej, že vzbuzuje dojem velkosti srovnatelné se slepicí a zrovna tak se chová. Jen přiletí jinej kos, už jde po něm. Sýkorky, které tu také mají domovské právo, posedávají na okolních stromech a snaží se proniknout kosí obranu, což se jim občas podaří, ale je to spíš vyjímka.
Kos už se do krmítka sotva vejde a čekám, že ho co nevidět rozšlápne. Na příští rok se budu muset zamyslet nad přistavením dalšího patra nebo dokonce dalšího krmítka.
Takhle to totiž vypadá, že si vykrmujem jen toho kosa, o kterém jsme si donedávna mysleli, že je to náš kos. Ale kdepak je to jinak. My jsme jeho lidi.

kos_170109a

kos_170109b