o zvířatech
žrádlu
16/05/12 06:08
S Ferdou
je snadné pořízení. Je to kocour klidnej a mazlivej. Potřebuje
jídlo a muckání. A taky výhled.
Rád čučí z okna a když mu příležitost dovolí, občas se i vyplíží na zahradu a tam se za něčím honí či něco loví. Jako. Doopravdy, narozdíl od Sáry, nechytí nic.
Ovšem večer, jak se setmí, tak dělá hrdinu. Skáče na okna i dveře a lapá můry za sklem, popřípadě pronásleduje neviditelné vetřelce.
Včera jsme ho od dveří nemohli dostat. Díval se do tmy na terasu pohledem soustředěného stopaře.
"Tak už končíme, Ferdo, jde se do hajan."
Kdepak, čučel dál do tmy.
"Tak šup, šup."
Nic.
"Co tam, Ferdo, máš?"
Civěl dál do tmy směrem k Sářině boudičce s miskou granulí.
"Ferdo, nemáš tam ježka? Von sem chodí, ale tys ho ještě neviděl, že ty o něm víš?!
Pohledem neuhul ani o fous.
Rozsvítil jsem na terase a byl tam. Pan Ježek slídil u paty Sářina obydlí a hledal zbytky granulí, které Sáře shora z misky spadávají. Jenomže včera žádné zbytky nebyly. Sára jedla způsobně a ani nenadrobila.
"Pocem, Ježku. Já ti vodsypu tady trochu od Sáry, ať máš dneska taky něco na zub."
Vyšel jsem vem, ježek se na chvilku maličko přikrčil, ale pak se nechal podrbat pod bradou a za chvilku se pustil do granulí. Už si sem zvykl chodit a čistit nám terasu od toho, co tam po Sáře zbyde. Tuhle jsem mu dokonce odšoup boudičku od zdi, aby jí mohl obejít a pěkně vyluxovat všechny zbytky kolem ní i za ní. Provedl to vzorně a ráno bylo všechno dočista dočista zameteno. Tedy vyjedeno.
No a včera jsme se letos poprvé viděli. Nejsem si jist, jestli je to ten náš původní Ježek, co k nám už léta chodí, nebo někdo z jeho potomstva. V každém případě je nám příznivě nakloněn. Totiž, co to povídám - našemu žrádlu je příznivě nakloněn, pochopitelně.
Ale podrbat se nechal.
Rád čučí z okna a když mu příležitost dovolí, občas se i vyplíží na zahradu a tam se za něčím honí či něco loví. Jako. Doopravdy, narozdíl od Sáry, nechytí nic.
Ovšem večer, jak se setmí, tak dělá hrdinu. Skáče na okna i dveře a lapá můry za sklem, popřípadě pronásleduje neviditelné vetřelce.
Včera jsme ho od dveří nemohli dostat. Díval se do tmy na terasu pohledem soustředěného stopaře.
"Tak už končíme, Ferdo, jde se do hajan."
Kdepak, čučel dál do tmy.
"Tak šup, šup."
Nic.
"Co tam, Ferdo, máš?"
Civěl dál do tmy směrem k Sářině boudičce s miskou granulí.
"Ferdo, nemáš tam ježka? Von sem chodí, ale tys ho ještě neviděl, že ty o něm víš?!
Pohledem neuhul ani o fous.
Rozsvítil jsem na terase a byl tam. Pan Ježek slídil u paty Sářina obydlí a hledal zbytky granulí, které Sáře shora z misky spadávají. Jenomže včera žádné zbytky nebyly. Sára jedla způsobně a ani nenadrobila.
"Pocem, Ježku. Já ti vodsypu tady trochu od Sáry, ať máš dneska taky něco na zub."
Vyšel jsem vem, ježek se na chvilku maličko přikrčil, ale pak se nechal podrbat pod bradou a za chvilku se pustil do granulí. Už si sem zvykl chodit a čistit nám terasu od toho, co tam po Sáře zbyde. Tuhle jsem mu dokonce odšoup boudičku od zdi, aby jí mohl obejít a pěkně vyluxovat všechny zbytky kolem ní i za ní. Provedl to vzorně a ráno bylo všechno dočista dočista zameteno. Tedy vyjedeno.
No a včera jsme se letos poprvé viděli. Nejsem si jist, jestli je to ten náš původní Ježek, co k nám už léta chodí, nebo někdo z jeho potomstva. V každém případě je nám příznivě nakloněn. Totiž, co to povídám - našemu žrádlu je příznivě nakloněn, pochopitelně.
Ale podrbat se nechal.
Kvá - kre - ge
04/05/12 05:51
Čistil
jsem bazén. Bylo potřeba odstranit zbytky starého listí, řasy, kal,
inu jako každé jaro. Všechno bylo v nejlepším pořádku, čerpadlo
běželo, filtrace fungovala, teď ještě vyčistit koš v přepadu.
Kuk! Valstně: Kvak!
V přepadu si to plavala krásná zelená rosnička. Používala ho jako tréninkový nástroj s umělým protiproudem. Tedy plavala jako o život, ale furt stála na místě.
"Pocem, ty trdlo. Tady by ses uplácala. Pudem támhle do potůčku, tam to máš lepší."
Zavolal jsem děti, aby si prohlídly rosničku zblízka.
"Jé, ta je hezká, můžu si jí vzít?"
"Kdepak, Kačko, vždyť bys jí umačkala. Stačí, když si jí pohladíte a já jí dám támhle do potůčku."
Kačka s Matýskem ještě chvilku zelenou žabku v potůčku pozorovali a pak si šli hrát s něčím jiným, méně křehkým. Ona taková žabička je sice omyvatelná, ale rozhodně není nerozbitná.
"Slyšelas, jak ta rosnička kvákala?" Ptal jsem se ráno mémiléHaničky.
"Je to děsnej randál, to přece nemůže dělat jenom jedna žába."
"Víc jich tu nemáme."
"To se jdu podívat, co je to zač."
Podívali jsme se na síť, našli obrázky a popis rosniček.
… Hlas rosniček je velmi nápadný a slyšitelný až na stovky metrů. Ozývat se začínají od soumraku a zní to jako "kre - kre - kre - kre - kre - kre", večer a v noci se ozývají většinou sborově (pak zní spíše "ge - ge - ge - ge - ge - ge";)…
Všecno to sedělo.
Tak to bychom měli. Dalšího hosta na zahradě. A každej večer koncert.
Kvá - kvá, kre - kre, ge - ge, …
Kuk! Valstně: Kvak!
V přepadu si to plavala krásná zelená rosnička. Používala ho jako tréninkový nástroj s umělým protiproudem. Tedy plavala jako o život, ale furt stála na místě.
"Pocem, ty trdlo. Tady by ses uplácala. Pudem támhle do potůčku, tam to máš lepší."
Zavolal jsem děti, aby si prohlídly rosničku zblízka.
"Jé, ta je hezká, můžu si jí vzít?"
"Kdepak, Kačko, vždyť bys jí umačkala. Stačí, když si jí pohladíte a já jí dám támhle do potůčku."
Kačka s Matýskem ještě chvilku zelenou žabku v potůčku pozorovali a pak si šli hrát s něčím jiným, méně křehkým. Ona taková žabička je sice omyvatelná, ale rozhodně není nerozbitná.
"Slyšelas, jak ta rosnička kvákala?" Ptal jsem se ráno mémiléHaničky.
"Je to děsnej randál, to přece nemůže dělat jenom jedna žába."
"Víc jich tu nemáme."
"To se jdu podívat, co je to zač."
Podívali jsme se na síť, našli obrázky a popis rosniček.
… Hlas rosniček je velmi nápadný a slyšitelný až na stovky metrů. Ozývat se začínají od soumraku a zní to jako "kre - kre - kre - kre - kre - kre", večer a v noci se ozývají většinou sborově (pak zní spíše "ge - ge - ge - ge - ge - ge";)…
Všecno to sedělo.
Tak to bychom měli. Dalšího hosta na zahradě. A každej večer koncert.
Kvá - kvá, kre - kre, ge - ge, …
doplněk stravy
27/04/12 06:09
Situace
na ptačím krmítku se zásadně změnila. Přiletěli cestovatelé z
teplých krajin a hnedle se u nás zapsali na stravu, někteří i na
byt. Tím si ale nejsem úplně jist, protože budka už je možná
obsazená stálými nájemci, tedy sýkorkami, ale to zjistíme, až zas
vyvedou mladý. Teď je předmětem pozormosti to koryto. Totiž
krmítko.
Sýkorky se střídají se zvonky, rehky a brhlíky. Je tu ovšem ještě jeden strávník. Kos. Ten jedinej se tu v zimě stravoval pravidelně a vlezl si do krmítka tak, že mu byl vidět jenom zobák. Najednou mu ale přiletěla konkurence.
Včera jsem pozoroval, jak ten kos, co je několikrát větší, než ti malí ptáčkové, nesměle přihlíží tomu cvrkotu v krmítku. Kupodivu se ani nesnažil dostat se dovnitř. Na jedné straně bylo obsazeno a zvonkové se cpali semínky. Kos posedával na opačné straně stříšky a dovnitř se mu nechtělo. Mrňousové si ho ani nevšímali a pokračovali v hostině.
Zřejmě nastal čas, kdy kos bude muset změnit jídelníček a pustit se do žížal, což už ostatně dělá. Do krmítka to už nepůjde. Ono totiž je stavěný na malý ptáčky. Dělal jsem ho tak, aby se tam kos nevešel. Jenomže v zimě se tam ten černej chlapík nějak dokáže vecpat, když je na to sám. Teď má početnou konkurenci a s tou přesilou není vůbec snadný se v tak stísněném prostoru strkat. Než se v krmítku kos otočí, takovej zvonek ho třikrát oběhne a kosí zobák není v tu chvíli nic platnej.
Kdepak. Ne krmítko je lepší zapomenout. Ostatně ty žížaly, co nám tahá z trávníku jsou takový vypasený, tak o co jde. Takovej těžce vydobytej doplněk stravy z krmítka se s pěknou tučnou rousnicí nedá vůbec srovnat.
Sýkorky se střídají se zvonky, rehky a brhlíky. Je tu ovšem ještě jeden strávník. Kos. Ten jedinej se tu v zimě stravoval pravidelně a vlezl si do krmítka tak, že mu byl vidět jenom zobák. Najednou mu ale přiletěla konkurence.
Včera jsem pozoroval, jak ten kos, co je několikrát větší, než ti malí ptáčkové, nesměle přihlíží tomu cvrkotu v krmítku. Kupodivu se ani nesnažil dostat se dovnitř. Na jedné straně bylo obsazeno a zvonkové se cpali semínky. Kos posedával na opačné straně stříšky a dovnitř se mu nechtělo. Mrňousové si ho ani nevšímali a pokračovali v hostině.
Zřejmě nastal čas, kdy kos bude muset změnit jídelníček a pustit se do žížal, což už ostatně dělá. Do krmítka to už nepůjde. Ono totiž je stavěný na malý ptáčky. Dělal jsem ho tak, aby se tam kos nevešel. Jenomže v zimě se tam ten černej chlapík nějak dokáže vecpat, když je na to sám. Teď má početnou konkurenci a s tou přesilou není vůbec snadný se v tak stísněném prostoru strkat. Než se v krmítku kos otočí, takovej zvonek ho třikrát oběhne a kosí zobák není v tu chvíli nic platnej.
Kdepak. Ne krmítko je lepší zapomenout. Ostatně ty žížaly, co nám tahá z trávníku jsou takový vypasený, tak o co jde. Takovej těžce vydobytej doplněk stravy z krmítka se s pěknou tučnou rousnicí nedá vůbec srovnat.
něco povolit muselo
24/04/12 06:13
Znám
spoustu pánečků, kteří by si mohli stěžovat na psí život, kdyby si
stěžovali. Ale neznám jediné psisko, které by si mohlo stěžovat na
totéž. Tedy člověk se někdy ptá, kdo vlastně z těch dvou šéfuje.
Jestli ten páneček jsa tažen a vlající na konci vodítka, či to
psisko, které se zvesela žene za svým cílem na začátku vodítka
nedbaje drobně protestující zátěže na jeho druhém konci.
Zrovna včera jedu jako obvykle přes Modřany a vidím takovýho velkýho černýho chundelatýho psa, jak svižným krokem přichází k přechodu na křižovatce. Hafan to byl náramnej. V plemenech se nevyznám, takže nemůžu sloužit. Velikostí byl asi jako bernardýn. Nebo větší. Páneček za ním povlával na vodítku zřejmě s úmyslem ho zastavit, neboť měli červenou. Pes se zastavil u semaforu sám, přece neni blbej, aby lez pod projíždějící auta. Očichal sloup a zřejmě ho chtěli pojmout do svého majetku, což pejskové uskutečňují značením prostým. Ale to páneček na takto veřejném místě zřejmě nechtěl připustit. Tedy přitáhl vodítko.
Chundeláč na to nebyl připravenej, tedy díky tahu trošku od sloupu couvl. Páneček tak měl šanci se o pár pídí přiblížit k zábradlí u trávníku. To už pes zareagoval a pomalu se vydal za svým cílem. Páneček věděl, co přijde a chytil se zábradlí. Vodítko se napjalo jako struna. Páneček se napjal jako struna. Obě struny drnčely svým napětím a velkej černej pes to měl už jenom půl metru ke kandelábru. Tak tam stáli jako ztělesnění napětí v tahu.
Nakročenej velkej černej hafan, k prasknutí napnutý vodítko, rozpažený páneček a zábradlí, kterého se páneček jednou rukou držel. Souboj hmot.
Dál to nevim, poněvadž jsem musel odjet, jelikož na mě přišla řada, ale počítám, že dneska už tam nebudou, že něco povolit muselo.
Zrovna včera jedu jako obvykle přes Modřany a vidím takovýho velkýho černýho chundelatýho psa, jak svižným krokem přichází k přechodu na křižovatce. Hafan to byl náramnej. V plemenech se nevyznám, takže nemůžu sloužit. Velikostí byl asi jako bernardýn. Nebo větší. Páneček za ním povlával na vodítku zřejmě s úmyslem ho zastavit, neboť měli červenou. Pes se zastavil u semaforu sám, přece neni blbej, aby lez pod projíždějící auta. Očichal sloup a zřejmě ho chtěli pojmout do svého majetku, což pejskové uskutečňují značením prostým. Ale to páneček na takto veřejném místě zřejmě nechtěl připustit. Tedy přitáhl vodítko.
Chundeláč na to nebyl připravenej, tedy díky tahu trošku od sloupu couvl. Páneček tak měl šanci se o pár pídí přiblížit k zábradlí u trávníku. To už pes zareagoval a pomalu se vydal za svým cílem. Páneček věděl, co přijde a chytil se zábradlí. Vodítko se napjalo jako struna. Páneček se napjal jako struna. Obě struny drnčely svým napětím a velkej černej pes to měl už jenom půl metru ke kandelábru. Tak tam stáli jako ztělesnění napětí v tahu.
Nakročenej velkej černej hafan, k prasknutí napnutý vodítko, rozpažený páneček a zábradlí, kterého se páneček jednou rukou držel. Souboj hmot.
Dál to nevim, poněvadž jsem musel odjet, jelikož na mě přišla řada, ale počítám, že dneska už tam nebudou, že něco povolit muselo.
bacha na ní
13/04/12 06:01
Bývalo
zvykem, že když si někdo stavěl palác, postavil si před bránu
nějakého hlídače. Obvykle to býval lev nebo drak či jiná navztekaná
potvora dštící oheň a blesky na nevítané hosty. To zajistilo
majiteli takové nemovitosti bezpečí a klidný spánek poněvadž v
dobách, kdy se tyhle stráže stavěly před vchod, se na jejich moc
věřilo. To se teď nemůže stát. Teď se dá nad vrata kamera a strážce
napojenej přes centrální pult čučí někde do obrazovky, aby povolal
zásahový vozidlo, kdyby se něco šustlo. Veškerá romantika je ta
tam.
Ne tak u nás v Olešku.
My totiž máme Sáru.
Kdo nás zná, ví že Sára je kočka venkovní, v Olešku dobře známá. Čímž je ovšem pochopitelné, že už na první pohled srovnánání chlupaté koule jménem Sára se lvem nebo dokonce drakem zásadně pokulhává. Avšak právě jen na ten první pohled.
Když odjíždím z domu, Sára se nezapomene přijít pomuckat, za což si vyslouží pohladzení a pobídku: "Sáro hlídej!"
Ale kampak na Sáru s hlídáním.
Vyloudá se otevřenými vraty ven a jde vizitýrovat do sousedství. Když přijedeme domů, odněkud se vyloupne a přijde se zase muckat. Tak to bylo odjakživa až do včera. Včera na nás Sára čekala doma. V květináči.
Máme před vchodem takové dva velikánské modré. Bývají v nich ozdobné rostliny. Přes léto. V zimě a zatím i teď jsou prázdné. Tedy abych byl přesný, nejsou v nich ty kytky. Od včera totiž v jednom z nich bydlí Sára. Akorát se tam vejde. Při příchodu pana domácího zvedne hlavu, spokojeně zamručí a znovu se stočí v květináči do klubíčka. Když vykouknu ze dveří, posadí se v tom květináči jako poctivý strážce sídla. Na rozdíl od ukrutných bestií před středověkými paláci však jenom zamňouká a vohlídne se po mně s jasnou otázkou v kočičích očích:
"Kde jsi takovou dobu? Potřebuju nutně pomuckat."
Když se jí dostane žádaného, svine se zpátky do květináče a čeká na dalšího příchozího. Času má spoustu a má nás dobře spočítaný.
A my máme před vchodem do paláce konečně toho strážnýho lva.
Tak až přijdete, dávejte si na ní bacha, je vostrá - bez pomuckání nikoho nepustí.
Ne tak u nás v Olešku.
My totiž máme Sáru.
Kdo nás zná, ví že Sára je kočka venkovní, v Olešku dobře známá. Čímž je ovšem pochopitelné, že už na první pohled srovnánání chlupaté koule jménem Sára se lvem nebo dokonce drakem zásadně pokulhává. Avšak právě jen na ten první pohled.
Když odjíždím z domu, Sára se nezapomene přijít pomuckat, za což si vyslouží pohladzení a pobídku: "Sáro hlídej!"
Ale kampak na Sáru s hlídáním.
Vyloudá se otevřenými vraty ven a jde vizitýrovat do sousedství. Když přijedeme domů, odněkud se vyloupne a přijde se zase muckat. Tak to bylo odjakživa až do včera. Včera na nás Sára čekala doma. V květináči.
Máme před vchodem takové dva velikánské modré. Bývají v nich ozdobné rostliny. Přes léto. V zimě a zatím i teď jsou prázdné. Tedy abych byl přesný, nejsou v nich ty kytky. Od včera totiž v jednom z nich bydlí Sára. Akorát se tam vejde. Při příchodu pana domácího zvedne hlavu, spokojeně zamručí a znovu se stočí v květináči do klubíčka. Když vykouknu ze dveří, posadí se v tom květináči jako poctivý strážce sídla. Na rozdíl od ukrutných bestií před středověkými paláci však jenom zamňouká a vohlídne se po mně s jasnou otázkou v kočičích očích:
"Kde jsi takovou dobu? Potřebuju nutně pomuckat."
Když se jí dostane žádaného, svine se zpátky do květináče a čeká na dalšího příchozího. Času má spoustu a má nás dobře spočítaný.
A my máme před vchodem do paláce konečně toho strážnýho lva.
Tak až přijdete, dávejte si na ní bacha, je vostrá - bez pomuckání nikoho nepustí.
pýp
02/04/12 06:09
Všimli
jste si toho začínajícího jara? Toho si nejde nevšimnout. Támhle
pod Petřínem kvetou sakury, které se už nemohly dočkat, u nás se
dal do květu zlatý déšť a keřík magnolie je obalený bílými květy
zřejmě i proto tolik, že nám chce vynahradit jaro loňské, kdy se na
to vysloveně vykašlala a nevytáhla ani jeden.
To je všechno ovšem jenom kulisa pro jarní reje. Letos se nechalo vidět ptactvo.
Díval jsem se na kosa. Měl svěšená křídla až na zem, ocasní pírka coural vějířovitě roztažená po trávě a nahrbený v tomto bojovném postoji pohopsával kolem kryptomerie. Uvnitř něco nebo spíš někdo musel být. Dělal u toho hroznej rámus. Šel jsem se podívat, o co mu jde a on toho nechal. Poodlétl o pár metrů dál a pokukoval po mě, co jako že tam dělám. Co bych dělal, byl jsem zvědavej. V hustém keři se ukrýval další kos. Nebo kosice? Já to takhle na dálku nepoznám. Nehodlal jsem kosovi lézt do zelí a šel jsem si po svých uklidněn, že tam není schovaná třeba Sára na číhané. To ona umí, tyhlety přepadovky.
Kos si ale po svých nešel, ani neletěl. Poodsunul se na břízu, vybral si nejvyšší větev a začal vydávat signály. Takový temně vábivý: pýp, pýp, pýp. Zřejmě mají svůj jarní kód.
Načež vidím, že u potůčku se něco děje. Vyslovená vřava. Nebyl to jiný kos, ale drozd. Pral se tam s dalším drozdem. Nevím, jestli to bylo o vodu, spíš ne, ale rozhodně to bylo vážný. Tak vážný, že se začali honit po trávníku. No dovedete si představit, jak to vypadá, když jeden drozd utíká za druhým a sprostě mu nadává. Když ho zahnal dost daleko od pramene, utřel si zobák o křídlo a šel k vodě. Byl čas brát koupel, ta ovšem byla jen pro jednoho. Vetřelce tam pochopitelně nestrpí. Ten stál opodál v koutě a čekal, až se na něj přijde řada.
Dál to nevím, ale je jasné, že teď už se s jarem musí počítat. To je definitivní.
To je všechno ovšem jenom kulisa pro jarní reje. Letos se nechalo vidět ptactvo.
Díval jsem se na kosa. Měl svěšená křídla až na zem, ocasní pírka coural vějířovitě roztažená po trávě a nahrbený v tomto bojovném postoji pohopsával kolem kryptomerie. Uvnitř něco nebo spíš někdo musel být. Dělal u toho hroznej rámus. Šel jsem se podívat, o co mu jde a on toho nechal. Poodlétl o pár metrů dál a pokukoval po mě, co jako že tam dělám. Co bych dělal, byl jsem zvědavej. V hustém keři se ukrýval další kos. Nebo kosice? Já to takhle na dálku nepoznám. Nehodlal jsem kosovi lézt do zelí a šel jsem si po svých uklidněn, že tam není schovaná třeba Sára na číhané. To ona umí, tyhlety přepadovky.
Kos si ale po svých nešel, ani neletěl. Poodsunul se na břízu, vybral si nejvyšší větev a začal vydávat signály. Takový temně vábivý: pýp, pýp, pýp. Zřejmě mají svůj jarní kód.
Načež vidím, že u potůčku se něco děje. Vyslovená vřava. Nebyl to jiný kos, ale drozd. Pral se tam s dalším drozdem. Nevím, jestli to bylo o vodu, spíš ne, ale rozhodně to bylo vážný. Tak vážný, že se začali honit po trávníku. No dovedete si představit, jak to vypadá, když jeden drozd utíká za druhým a sprostě mu nadává. Když ho zahnal dost daleko od pramene, utřel si zobák o křídlo a šel k vodě. Byl čas brát koupel, ta ovšem byla jen pro jednoho. Vetřelce tam pochopitelně nestrpí. Ten stál opodál v koutě a čekal, až se na něj přijde řada.
Dál to nevím, ale je jasné, že teď už se s jarem musí počítat. To je definitivní.
stačí lopata
22/03/12 05:56
"Já jsem
si všimla, že náš potůček i studánka potřebujou dolejt vodu,
protože nějak málo tečou," začala mápečliváHanička svůj telefonický
hovor.
Zpozorněl jsem.
Takové hovory po telefonu nevedeme a už vůbec mášikovnáHanička jakživo nezáčíná takhle zeširoka. Kdyby byly stavy vodních toků na naší zahradě tématem telefonátu, jako že nejsou, odbyla by je pravděpodobně věta jako: " … jo, a dolila jsem potůček …" Nebyl by to žádnej román na pokračování. Na ty jsem u nás zavedenej já. Tedy jsem pozorně naslouchal, kdy to přijde.
"Tak jsem šla pro konev a natočila do ní vodu, že jim té vody trochu doleju."
Bylo to fakt zvláštní.
"No a nejdřív jsem dolila studánku a ta hned začala týct líp."
Pokračování bylo čím dál neobvyklejší.
"A potom jsem nalila konev vody i do potůčku."
Napětí se zvyšovalo.
"A ta voda pořád tekla nějak málo."
Už to bylo vysloveně na spadnutí.
"A jak jsem tam přilila i tu druhou konev,..."
Evidentně se blížilo nesnesitelně oddalované finále.
"…tak v té tůňce na mě najednou vyplavala žááábááááá! Chcíplááá ropuchááááá! Fůůůůj!"
"No to nic není, stačí vzít lopatu a z té tůňky jí vyndat."
"Když ona je hnuůůsnáááá. Vyndáš jí ty, že jó?!"
"No dyť jó, já jí pak vyndám. Snad tam eště chvíli vydrží."
"To asi jo, ale já tam teď nejdu. Vona je fakt hnusná."
Nebylo to až tak strašný, vyndal jsem jí popsaným způsobem a potůček zas vesele žbluňká protože už na prameni žába nesedí. Totiž nehnije.
Zpozorněl jsem.
Takové hovory po telefonu nevedeme a už vůbec mášikovnáHanička jakživo nezáčíná takhle zeširoka. Kdyby byly stavy vodních toků na naší zahradě tématem telefonátu, jako že nejsou, odbyla by je pravděpodobně věta jako: " … jo, a dolila jsem potůček …" Nebyl by to žádnej román na pokračování. Na ty jsem u nás zavedenej já. Tedy jsem pozorně naslouchal, kdy to přijde.
"Tak jsem šla pro konev a natočila do ní vodu, že jim té vody trochu doleju."
Bylo to fakt zvláštní.
"No a nejdřív jsem dolila studánku a ta hned začala týct líp."
Pokračování bylo čím dál neobvyklejší.
"A potom jsem nalila konev vody i do potůčku."
Napětí se zvyšovalo.
"A ta voda pořád tekla nějak málo."
Už to bylo vysloveně na spadnutí.
"A jak jsem tam přilila i tu druhou konev,..."
Evidentně se blížilo nesnesitelně oddalované finále.
"…tak v té tůňce na mě najednou vyplavala žááábááááá! Chcíplááá ropuchááááá! Fůůůůj!"
"No to nic není, stačí vzít lopatu a z té tůňky jí vyndat."
"Když ona je hnuůůsnáááá. Vyndáš jí ty, že jó?!"
"No dyť jó, já jí pak vyndám. Snad tam eště chvíli vydrží."
"To asi jo, ale já tam teď nejdu. Vona je fakt hnusná."
Nebylo to až tak strašný, vyndal jsem jí popsaným způsobem a potůček zas vesele žbluňká protože už na prameni žába nesedí. Totiž nehnije.
umí šplhat?
14/03/12 06:01
Já jsem
se tady tuhle sice vyjádřil o Sáře jako o kočce venkovní, model
myšilov, to je pravda. Pravdou však zdaleka není, že by Sára byla
živa jenom o myších a dalším drobném tvorstvu, které uloví.
Kdepak.
Sára stejně jako Ferda jsou samozřejmě kočky domácí, byť Sára venkovní a Ferda vnitřní. Což s sebou nese určitá privilegia, jako je drbání za uchem, muckání všeho druhu a ještě a ještě, viď Sáro, ale především i pravidelný přísun menáže do misek.
Ferda nasadil dost vysokou laťku, poněvadž to není obyčejnej mourek, jako Sára, a tudíž si ze svého rodiště přivezl kromě dlouhého chlupatého ocasu i chlupatej jazýček. Po několika zkouškách, kdy jsme mu dávali obyčejné kočičí jídlo, kterého se ovšem ani nedotkl, jsme rezignovali a teď už pravidelně kupujeme pytel s granulemi, který má v názvu přímo Ferdův rod, totiž mainský mývalí, což Ferda je.
A přece nebudeme každé kočce servírovat zvláštní chod, že ano. Tož dostávají oba to samé. Sáře to taky chutná, ale co Sáře nechutná. Ta sežere všechno.
Potíž je s tím, že poslední dobou z její misky na terase začalo jídlo ubývat dvakrát rychleji, než kdy jindy. Nejdřív jsme si říkali, že je to tou zimou. Že Sára potřebuje víc paliva na zátop. Jenomže zima je pryč a žrádlo taky. Bleskově. Často se Sára dožaduje jídla, což jindy s plnou miskou nedělala. Došli jsme k závěru, že tu musí být někdo další.
Vetřelec, kterej si vyčíhal (že by ho Sára pozvala, to nepřipadá do úvahy), jaká dobrota se u nás podává a zapsal se u nás na žrádlo. Popravě řečeno, to mě trochu žere. Jednak nevím, koho to vlastně ještě živím a druhak je to něco jako kdybych tu po trávníku trousil kaviár. Takový mývalí žrádlo není z nejlevnějších. Došlo tedy ke krácení dávek. Sára dostává jen minimum, které na posezení sní a pak musí počkat až přijedu domů, kdy dostane večeři.
Moc se jí to nelíbí.
Jenomže co s tím jiného? Živit další strávníky se mi nechce. Ty kočky si to mezi sebou řeknou a měli bysme tu za chvíli půlku vsi. Tedy pokud to kočky jsou.
Taky to může být jakékoliv jiné zvíře, třeba ten ježek, co jsme ho u nás vídali dojídat misku. Ten by mi až tak nevadil, naopak. Jenomže to už je dávno a navíc ta miska je nahoře, na boudičce. A já si vůbec nejsem jistej, jestli takovej ježek umí šplhat.
Sára stejně jako Ferda jsou samozřejmě kočky domácí, byť Sára venkovní a Ferda vnitřní. Což s sebou nese určitá privilegia, jako je drbání za uchem, muckání všeho druhu a ještě a ještě, viď Sáro, ale především i pravidelný přísun menáže do misek.
Ferda nasadil dost vysokou laťku, poněvadž to není obyčejnej mourek, jako Sára, a tudíž si ze svého rodiště přivezl kromě dlouhého chlupatého ocasu i chlupatej jazýček. Po několika zkouškách, kdy jsme mu dávali obyčejné kočičí jídlo, kterého se ovšem ani nedotkl, jsme rezignovali a teď už pravidelně kupujeme pytel s granulemi, který má v názvu přímo Ferdův rod, totiž mainský mývalí, což Ferda je.
A přece nebudeme každé kočce servírovat zvláštní chod, že ano. Tož dostávají oba to samé. Sáře to taky chutná, ale co Sáře nechutná. Ta sežere všechno.
Potíž je s tím, že poslední dobou z její misky na terase začalo jídlo ubývat dvakrát rychleji, než kdy jindy. Nejdřív jsme si říkali, že je to tou zimou. Že Sára potřebuje víc paliva na zátop. Jenomže zima je pryč a žrádlo taky. Bleskově. Často se Sára dožaduje jídla, což jindy s plnou miskou nedělala. Došli jsme k závěru, že tu musí být někdo další.
Vetřelec, kterej si vyčíhal (že by ho Sára pozvala, to nepřipadá do úvahy), jaká dobrota se u nás podává a zapsal se u nás na žrádlo. Popravě řečeno, to mě trochu žere. Jednak nevím, koho to vlastně ještě živím a druhak je to něco jako kdybych tu po trávníku trousil kaviár. Takový mývalí žrádlo není z nejlevnějších. Došlo tedy ke krácení dávek. Sára dostává jen minimum, které na posezení sní a pak musí počkat až přijedu domů, kdy dostane večeři.
Moc se jí to nelíbí.
Jenomže co s tím jiného? Živit další strávníky se mi nechce. Ty kočky si to mezi sebou řeknou a měli bysme tu za chvíli půlku vsi. Tedy pokud to kočky jsou.
Taky to může být jakékoliv jiné zvíře, třeba ten ježek, co jsme ho u nás vídali dojídat misku. Ten by mi až tak nevadil, naopak. Jenomže to už je dávno a navíc ta miska je nahoře, na boudičce. A já si vůbec nejsem jistej, jestli takovej ježek umí šplhat.
jinak by nepřiletěli
13/03/12 05:52
Zima
byla letos docela tuhá. Nezdála se, ba dokonce to vypadalo, že už
ani mrznout nebude a najednou jsme tu měli mrazivé rekordy. Nejen u
nás na zahrádce, ale i všude kolem je na rostlinstvu znát, že ještě
nedávno bylo krušno a mrazivo.
Možná i proto mají čtrnáct dní zpoždění.
Ano, normálně lítají na čas, ale letos pořád nic. Až dnes ráno. Konečně bylo slyšet první nesmělé zkoušky. Ovšem vypadá to, že se tentokrát přihnal celý orchestr najednou. Sice trochu později, než jindy, ale zato všici. Zní to ze všech stran. Ladí se, zkouší se, hledá se ta správná tónina, aby to lahodilo sluchu. Za pár dní to vypukne naplno.
Tož otevřete ráno okna a poslouchejte. Ptáčci zpěváčci už jsou ze zimovišť tu. Bude koncert a bude jaro.
No vážně, to by jinak nepřiletěli.
Možná i proto mají čtrnáct dní zpoždění.
Ano, normálně lítají na čas, ale letos pořád nic. Až dnes ráno. Konečně bylo slyšet první nesmělé zkoušky. Ovšem vypadá to, že se tentokrát přihnal celý orchestr najednou. Sice trochu později, než jindy, ale zato všici. Zní to ze všech stran. Ladí se, zkouší se, hledá se ta správná tónina, aby to lahodilo sluchu. Za pár dní to vypukne naplno.
Tož otevřete ráno okna a poslouchejte. Ptáčci zpěváčci už jsou ze zimovišť tu. Bude koncert a bude jaro.
No vážně, to by jinak nepřiletěli.
kdo jinej?
09/03/12 05:49
Dneska
tam nesedí. Dneska nedělá outrpný vobličeje, nekňourá a nedožaduje
se přístřeší. Dneska je totiž jen pár desetinek pod nulou, což může
být vzhledem k toleranci měření klidně i pár desetinek nad nulou.
Tudíž to nemá zapořebí.
Kdo? Inu přeci Sára.
V tomhle je Sára spolehlivá. Ona tedy samozřejmě má z naší rodiny nejlepší a nejteplejší kožich. Ona je kočka venkovní, model myšilov. To ano. Jenomže to vůbec nic nemění na tom, že jak je jen trochu pod nulou, venku se jí být nechce. Přesto, že jí tu patří půl Oleška a je tu všude doma, dobývá se do domu s takovou vehemnencí, že by se nad ní kámen ustrnul.
Zrovna včera ráno, když nečekaně padal sníh, stála opět venku za dveřmi pracovny, koukala dovnitř a celou dobu, co jsem psal do deníku, mňoukala a trpitelsky na mě upírala hluboké kočičí oči v nichž navolila program: nespravedlivě vyhnaná micinka poníženě prosí o kousek suchého a teplého kouta pod střechou. Prdlajs poníženě a houby micinka, natož pak vyhnaná.
Když jsou opravdu mrazy, necháváme jí samozřejmě doma přes noc, aby na starý kolena nechytla regma a to i přes to, že, jak psáno, má letošní zimu novou luxusně zateplenou boudu na terase. Jenomže jak je doma, okamžitě bez zábran zabere Ferdův pelíšek a když se náhodou Ferda nevšimne a jde si lehnout, hned na něj prská a syčí. Ráno pak vyžaduje propuštění, jelikož tu přece v tom herberku s náma nebude.
To přirozeně platí přesně do té doby, než se znovu ochladí nebo začne sněžit. V takovém případě jí mám hned za dveřmi a: pusť mě domů, prosssííííímmm!
Je to báječna hra kočky nikoliv s myší, ale s člověkem a jeho nervy. Občas mi povolí a jdu jí trochu pomuckat, to se ví. Ale venku. Pořádek musí bejt. Ostatně kdo jinej, než Sára, by měl být venku a předpovídat, jestli bude ještě pod nulou nebo už teplo. Dnes to vypadá na prudké oteplení. Sáru celou dobu nevidět.
Kdo? Inu přeci Sára.
V tomhle je Sára spolehlivá. Ona tedy samozřejmě má z naší rodiny nejlepší a nejteplejší kožich. Ona je kočka venkovní, model myšilov. To ano. Jenomže to vůbec nic nemění na tom, že jak je jen trochu pod nulou, venku se jí být nechce. Přesto, že jí tu patří půl Oleška a je tu všude doma, dobývá se do domu s takovou vehemnencí, že by se nad ní kámen ustrnul.
Zrovna včera ráno, když nečekaně padal sníh, stála opět venku za dveřmi pracovny, koukala dovnitř a celou dobu, co jsem psal do deníku, mňoukala a trpitelsky na mě upírala hluboké kočičí oči v nichž navolila program: nespravedlivě vyhnaná micinka poníženě prosí o kousek suchého a teplého kouta pod střechou. Prdlajs poníženě a houby micinka, natož pak vyhnaná.
Když jsou opravdu mrazy, necháváme jí samozřejmě doma přes noc, aby na starý kolena nechytla regma a to i přes to, že, jak psáno, má letošní zimu novou luxusně zateplenou boudu na terase. Jenomže jak je doma, okamžitě bez zábran zabere Ferdův pelíšek a když se náhodou Ferda nevšimne a jde si lehnout, hned na něj prská a syčí. Ráno pak vyžaduje propuštění, jelikož tu přece v tom herberku s náma nebude.
To přirozeně platí přesně do té doby, než se znovu ochladí nebo začne sněžit. V takovém případě jí mám hned za dveřmi a: pusť mě domů, prosssííííímmm!
Je to báječna hra kočky nikoliv s myší, ale s člověkem a jeho nervy. Občas mi povolí a jdu jí trochu pomuckat, to se ví. Ale venku. Pořádek musí bejt. Ostatně kdo jinej, než Sára, by měl být venku a předpovídat, jestli bude ještě pod nulou nebo už teplo. Dnes to vypadá na prudké oteplení. Sáru celou dobu nevidět.
víc se čekat nedá
17/02/12 05:54
V době
konzumní společnosti se nejen konzumuje, ale zkonzumované se i
zahazuje, čímž se z produktu konzumního stává produkt odpadní.
Pročež má skoro každý nejenom svou ledničku, sporák a televizi, ale
taky svou popelnici.
Jsou popelnice společné i popelnice privátní. My jsme dospěli zřejmě k určité metě, již lze jen těžko překonat.
Po čase používání popelnic společných jsme usoudili, že nastala chvíle pořídit si popelnici vlastní a už léta jí s úspěchem provozujeme. Za ty roky má na sobě seznam nálepek, které hrdě oznamují, jak dlouho jsme jejími šťastnými majiteli. Přesto, že je nezbytným každodenním účastníkem našeho bytí, stojí v koutě za vraty. Ne snad, že by to byl kout zaneřáděný, naopak. Je tam čisto, rostou tam znamenité ostružiny, pod popelnicí je dlažba, vedle posekaný trávníček a nejdéle z celého pozemku tam svítí sluníčko. A to je ten zásadní moment, který posunul naši popelnici k metám nejvyšším.
Ta popelnice je černá a tudíž funguje, kromě své hlavní a nezastupitelné úlohy v naší společnosti, jako lapač slunečního tepla. Je to vlastně takovej solární kolektor, ostatně jako všecko, co je černý a dáte to na sluníčko. A poněvadž, jak psáno, je v koutě, kam u nás nejdéle sluníčko svítí, je vlastně popelnice jakýmsi nejteplejším místem na našem území. Tedy, abych byl přesný, víko popelnice je tou nejohřívanější plochou. Pokud nepočítám střechu, která je ovšem poněkud mimo dosah.
Mimo dosah Sářiny pozornosti. Sára totiž jako kočka venkovní má svůj revír dobře zmapován a střecha je zbytečně vysoko. Ovšem víko popelnice, to se přímo nabízí. Tož si ho Sára zaklejmovala a prohlásila za své. To znamená, že popelnice je sice naše, ale víko je její a proto na něm uplatňuje své nezadatelné právo, takto válet se na sluníčku. Což činí.
Takže když jdete vyhodit zbytky zmiňovaného konzumu, přistupujete k popelnici, na které se válí Sára, mžourá na vás proti sluníčku s výrazem nejvyšší ospalosti a nehodlá na tomto statu quo nic měnit. Musíte tedy volnou rukou uchopit chlupatou kouli (to je Sára), zvednout jí na sloupek plotu, načež chlupatá koule hlasitě protestuje. Teprv poté můžete provést běžný hlasovací úkon, tedy vhodit předmět do popelnice. Pak ale musíte zase toho chlupatce přemístit zpět na vyhřáté víko, protože jinak by na vás Sára pokřikovala a dožadovala se poprávu spravedlnosti a navrácení svého dědičného území. Což provedete a to je myslím, ta ve světě popelnic meta nejvyšší. Naše popelnice má opět své chlupaté víko, které navíc ještě celkem kultiovovaně přede a když přijdete domů, jde vás přivítat.
Víc se od popelnice snad už ani čekat nedá.
Jsou popelnice společné i popelnice privátní. My jsme dospěli zřejmě k určité metě, již lze jen těžko překonat.
Po čase používání popelnic společných jsme usoudili, že nastala chvíle pořídit si popelnici vlastní a už léta jí s úspěchem provozujeme. Za ty roky má na sobě seznam nálepek, které hrdě oznamují, jak dlouho jsme jejími šťastnými majiteli. Přesto, že je nezbytným každodenním účastníkem našeho bytí, stojí v koutě za vraty. Ne snad, že by to byl kout zaneřáděný, naopak. Je tam čisto, rostou tam znamenité ostružiny, pod popelnicí je dlažba, vedle posekaný trávníček a nejdéle z celého pozemku tam svítí sluníčko. A to je ten zásadní moment, který posunul naši popelnici k metám nejvyšším.
Ta popelnice je černá a tudíž funguje, kromě své hlavní a nezastupitelné úlohy v naší společnosti, jako lapač slunečního tepla. Je to vlastně takovej solární kolektor, ostatně jako všecko, co je černý a dáte to na sluníčko. A poněvadž, jak psáno, je v koutě, kam u nás nejdéle sluníčko svítí, je vlastně popelnice jakýmsi nejteplejším místem na našem území. Tedy, abych byl přesný, víko popelnice je tou nejohřívanější plochou. Pokud nepočítám střechu, která je ovšem poněkud mimo dosah.
Mimo dosah Sářiny pozornosti. Sára totiž jako kočka venkovní má svůj revír dobře zmapován a střecha je zbytečně vysoko. Ovšem víko popelnice, to se přímo nabízí. Tož si ho Sára zaklejmovala a prohlásila za své. To znamená, že popelnice je sice naše, ale víko je její a proto na něm uplatňuje své nezadatelné právo, takto válet se na sluníčku. Což činí.
Takže když jdete vyhodit zbytky zmiňovaného konzumu, přistupujete k popelnici, na které se válí Sára, mžourá na vás proti sluníčku s výrazem nejvyšší ospalosti a nehodlá na tomto statu quo nic měnit. Musíte tedy volnou rukou uchopit chlupatou kouli (to je Sára), zvednout jí na sloupek plotu, načež chlupatá koule hlasitě protestuje. Teprv poté můžete provést běžný hlasovací úkon, tedy vhodit předmět do popelnice. Pak ale musíte zase toho chlupatce přemístit zpět na vyhřáté víko, protože jinak by na vás Sára pokřikovala a dožadovala se poprávu spravedlnosti a navrácení svého dědičného území. Což provedete a to je myslím, ta ve světě popelnic meta nejvyšší. Naše popelnice má opět své chlupaté víko, které navíc ještě celkem kultiovovaně přede a když přijdete domů, jde vás přivítat.
Víc se od popelnice snad už ani čekat nedá.
na Vídrholci
16/02/12 06:03
Vítr
včera fučel jako na Vídrholci, jak říkala babička. Už jsem sice
zapomněl, kde nebo co takovej Vídrholec je, ale pokud někde nějakej
je, určitě bych si našel raději něco za větrem, poněvadž na
Vídrholci to musí foukat strašně.
No a jak tak odpoledne fouká ten vichr, všechno to kolem v tom větru lítalo. Uschlé traviny na zahradě s bambusy to ohýbalo k zemi a sromky to div nezlomilo.
A v tom větru koukám, jak kos, co je u nás na stravu, jetí od krmítka proti větru.
No, letí. Ono je všechno relativní. I to létání.
On si myslel, že letí, tedy že se za pomocí aerodynamického vztlaku přemísťuje v proudícím vzduchu z místa na místo. Z jeho pohledu to tak i mohlo vypadat. Dřel jak černej, ostatně je to kos a černej je, tak mával křídly, div mu neupadla. Potud bylo všechno správně. I dál bylo všechno v pořádku. Letěl, tedy používal proudění vzduchu k tomu, aby ho nadnášelo, to ano. Vzduch kolem něj proudil až až. Jenomže tím ten pořádek skončil.
Ten kos stál na místě. Mával křídly, snažil se - a nic. Proti tomu větru to prostě nešlo.
Náš kos neni blbej. Za okamžik to stočil po větru a rychlostí střely zmizel na druhé straně domu. Ale tu malou chvilku, kdy zkoušel bojovat proti fučícímu živlu si zažil, jaký to je na Vídrholci. Totiž na Volešáku.
(pro zvědavé: Vídrholec je les támhle za Prahou u Klánovic. Zde a zde jsou odkazy na něj)
No a jak tak odpoledne fouká ten vichr, všechno to kolem v tom větru lítalo. Uschlé traviny na zahradě s bambusy to ohýbalo k zemi a sromky to div nezlomilo.
A v tom větru koukám, jak kos, co je u nás na stravu, jetí od krmítka proti větru.
No, letí. Ono je všechno relativní. I to létání.
On si myslel, že letí, tedy že se za pomocí aerodynamického vztlaku přemísťuje v proudícím vzduchu z místa na místo. Z jeho pohledu to tak i mohlo vypadat. Dřel jak černej, ostatně je to kos a černej je, tak mával křídly, div mu neupadla. Potud bylo všechno správně. I dál bylo všechno v pořádku. Letěl, tedy používal proudění vzduchu k tomu, aby ho nadnášelo, to ano. Vzduch kolem něj proudil až až. Jenomže tím ten pořádek skončil.
Ten kos stál na místě. Mával křídly, snažil se - a nic. Proti tomu větru to prostě nešlo.
Náš kos neni blbej. Za okamžik to stočil po větru a rychlostí střely zmizel na druhé straně domu. Ale tu malou chvilku, kdy zkoušel bojovat proti fučícímu živlu si zažil, jaký to je na Vídrholci. Totiž na Volešáku.
(pro zvědavé: Vídrholec je les támhle za Prahou u Klánovic. Zde a zde jsou odkazy na něj)
pořádně vobšláplý
26/01/12 05:42
Už pár
let se snažíme, ale je to furt málo.
Naše zahrádka okem nezúčastněného pozorovatele jen vzkvétá a neustále na ní něco přibývá, ale je to furt málo.
Máme totiž na zahradě málo roští, houštin a rozsochatých stoletých velikánů.
Na první pohled by se zdálo, že píšu poněkud z cesty, ale už na pohled druhý, a to především z ptačí perspektivy, je jasné o co jde. Ten jeden huňatej cedr s kryptomerií to totiž nevytrhnou. Ostatní stromy a keře jsou spíš menší nebo řidší nebo na zimu opadají a to je právě ten kámen úrazu. Naši ptačí nájemníci totiž potřebují ochranu před dravci a musí se mít kde schovat. Schovávačky u nás sice jsou, ale další houštiny nebo les jsou nejmíň sto metrů od nás.
Málo platný, naše zahrada není na pořádné proletění dost velká a za stravou, pokud člověk, tedy vlastně pták, chce něco víc, než jen zrní a semínka z krmítka, se musí dál do světa. A to je pak potřeba letět přes pole a nebo přes relativně holé sousední pozemmky, což je právě ta potíž. Takový dravec si na kořist pěkně počká a do lesa je to zatraceně daleko, zvlášť když máte na šestý hodině ve slunci stíhačku, ergo nějakýho toho vorla, káně nebo poštolku či co to tu vlastně v povětří vartuje. Tudíž se naši zpěváci, kteří tu na zimu zůstávají, stěhují do zarostlejších částí naší vsi nebo do lesa. I ty naše sýkorky z budky si na zimování vybírají bejvák jinde.
Na nás tu už třetím rokem zbývá jenom ten kos. Ten to tu má propachtovaný napořád. A vůbec mu nevadí, že budku jsem schválně dělal s menším otvorem pro malé obyvatele. Nevšímá si ani toho, že krmítko jsem udělal záměrně nízké, jen pro ty nejmenší. Kdepak. To ho vůbec neodradí, klidně se tam nacpe a cpe se. Dokonce se nedal vyrušit ani Sárou, která na něj pravidelně číhá a když už nic jinýho, tak alespoň zblajzla tu kůži od slaniny, co jsem jí pověsil ke krmítku. Kos je nad tím vším protivenstvím povznesen. Adoptoval nás a nedá si to vymluvit. Teď v těch pár centimetrech sněhu dělá kolem krmítka důležitě cestičky, aby snad nevznikl dojem, že to tu nemá pořádně vobšláplý.
Naše zahrádka okem nezúčastněného pozorovatele jen vzkvétá a neustále na ní něco přibývá, ale je to furt málo.
Máme totiž na zahradě málo roští, houštin a rozsochatých stoletých velikánů.
Na první pohled by se zdálo, že píšu poněkud z cesty, ale už na pohled druhý, a to především z ptačí perspektivy, je jasné o co jde. Ten jeden huňatej cedr s kryptomerií to totiž nevytrhnou. Ostatní stromy a keře jsou spíš menší nebo řidší nebo na zimu opadají a to je právě ten kámen úrazu. Naši ptačí nájemníci totiž potřebují ochranu před dravci a musí se mít kde schovat. Schovávačky u nás sice jsou, ale další houštiny nebo les jsou nejmíň sto metrů od nás.
Málo platný, naše zahrada není na pořádné proletění dost velká a za stravou, pokud člověk, tedy vlastně pták, chce něco víc, než jen zrní a semínka z krmítka, se musí dál do světa. A to je pak potřeba letět přes pole a nebo přes relativně holé sousední pozemmky, což je právě ta potíž. Takový dravec si na kořist pěkně počká a do lesa je to zatraceně daleko, zvlášť když máte na šestý hodině ve slunci stíhačku, ergo nějakýho toho vorla, káně nebo poštolku či co to tu vlastně v povětří vartuje. Tudíž se naši zpěváci, kteří tu na zimu zůstávají, stěhují do zarostlejších částí naší vsi nebo do lesa. I ty naše sýkorky z budky si na zimování vybírají bejvák jinde.
Na nás tu už třetím rokem zbývá jenom ten kos. Ten to tu má propachtovaný napořád. A vůbec mu nevadí, že budku jsem schválně dělal s menším otvorem pro malé obyvatele. Nevšímá si ani toho, že krmítko jsem udělal záměrně nízké, jen pro ty nejmenší. Kdepak. To ho vůbec neodradí, klidně se tam nacpe a cpe se. Dokonce se nedal vyrušit ani Sárou, která na něj pravidelně číhá a když už nic jinýho, tak alespoň zblajzla tu kůži od slaniny, co jsem jí pověsil ke krmítku. Kos je nad tím vším protivenstvím povznesen. Adoptoval nás a nedá si to vymluvit. Teď v těch pár centimetrech sněhu dělá kolem krmítka důležitě cestičky, aby snad nevznikl dojem, že to tu nemá pořádně vobšláplý.