WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

půldruhého roku dlouhá pifka

V jednom jsem měl jasno už od začátku. Bude se ponocovat přes půlnoc. To ostatně bylo v programu a ten byl beze zbytku dodržen, čímž byly vyčerpány všechny jednoduše pochopitelné události víkendu. S ostatními to už tak jednoduché nebylo. Hráli jsme totiž po čase víkendovou hru na fantazii. Někdy před půldruhým rokem jsme se zúčastnili první hry a tento víkend jsme si výlet do Leirinu zopakovali.
Ovšem nikdy nevstoupíš do stejné řeky a ani tentokrát se to nestalo. Příběh neměl tedy s tím minulým vůbec nic společného a celá sobota až přes půlnoc se táhla ve znamení zjišťování záhad, intrik, nástrah, spolčování a rozdělování. Já byl tentokrát v roli více pozorovatele než přímého účastníka volby arcimága, jelikož jsem jako obyčejný člověk nebyl mágem a tudíž neměl právo se volby zúčastnit. Zato mášikovnáHanička byla magií nadána, tudíž spřádala své plány a přesvědčovala ostatní, aby právě ona mohla vést radu mágů. Pochopitelně to nebylo jednoduché a ne každý, kdo tvrdil, že kouzelníkem je, jím skutečně byl. Byly tu tentokrát i oživlé sochy s vlastním tajemstvím a jak se ukázalo, i spousta skutečností, které znal předem jen tvůrce hry.
To se mi i tentokrát stalo osudným, jelikož na úplném konci mě zase zabili. A zase kvůli ženský. Kde já jsem k tomuhle přišel?
Tentokrát mě zapíchla baba
. Rektorka jedné z magických akademií, která v okamžiku odhalení, že je to pěkná podvodnice, se k tomu hystericky přihlásila a dodala, že jsem jí před čtvrt stoletím svedl a opustil a tudíž si nezasloužím nic, než propíchnout, což vzápětí k údivu všech přítomných učinila a poté zamordovala i sama sebe.
Vůbec jsem to nepochopil, jelikož ve svém scénáři jsem o něčem podobném z minulosti neměl ani zmínku. Zřejmě jsem se k tomu měl propátrat během hry, ale to se nestalo, tudíž ze mě na konci byla zase mrtvola. Když jsme tedy byli jakožto nebožtíci ze síně vyvlečeni, paní rektorka se mi už mimo hru přiznala, že jsem jí v té hře minulé jako její manžel děsně dožíral a proto na mě měla pifku dlouhou půldruhýho roku a teprv teď, když mě zabila, je dobře. To byla pro mě další překvapující skutečnost, nicméně jsem se jí na oplátku svěřil s tím, že ona mě dožírala daleko víc, než já jí. Inu evidentně šlo o vzájemné pocity.
Nu a po půlnoci, když se už po hře vše vysvětlovalo, připustil tvůrce hry, že některé herní msty se táhly napříč od hry minulé k té dnešní, načež paní rektorka pronesla stížnost na mé chování ve smyslu vošustění a vopuštění, což jsem obratem komentoval konstatováním, že jsem dobře udělal. A tu přišla nečekaně má odměna, neboť se síní rozlehl souhlasný hurónský smích všech účastníků, kteří mi tím dávali najevo, že můj čtvrt století strý čin chápou a zřejmě i schvalují.
Nu - tentokrát se mi dostalo satisfakce alespoň po smrti. To jsem vážně zvědav, co mě čeká v té hře příští.