WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v Jižní a v Rovné

Dávat si rande pod vocasem je dones dodržovaným zvykem. Pochopitelně pro ty, kteří se potřebují setkat na Václaváku. U nás na vsi žádnou takovou sochu, kde bychom se mohli orientovat podle koňského ohonu, nemáme a tudíž dávat si rande je u nás mírně složitější. Tedy ne snad, že bych si dával dvakrát týdně s někým rande, ale občas se přihodí, že se potřebuju setkat s někým na půl cestě.
Většinou s paní pošťačkou. Volá mi, když nejsem doma, což nejsem z jejího pohledu nikdy, a veze mi zásilku.
"Tak kde se sejdem tentokrát?" ptal jsem se v úterý, když zase volala.
"Až budete někde poblíž, tak zavolejte."
"Jo, já se ozvu."
Tož když jsem se dostal do oblasti poblíž, volal jsem.
"Tak už jsem tady, kde se potkáme?"
"Já jsem taky pořád tady," pravila paní pošťačka. To bylo jistě pravda už proto, že viděno pohledem každého znás, oba jsme byli tady.
Ovšem každej jinde, což, jak známo, je způsobeno tou relativitou.
"Já jsem tady u nás v Olešku."
"A já tady ve Zvoli."
Čímž jsme zpřesnili koordináty na plus mínus pětikilometrovou odchylku v určení místa "tady".
"A kde budete za chvíli? Třeba tak za tři minuty."
"To budu v Jižní."
"Dobrá, jedu do Jižní."
Opět se dostala do popředí zájmu ta relativita, neboť Jižní je ve východní části, ale to už je jen místní detail. Vydal jsem se tedy do Jižní. Ovšem pamětliv neustálého pohybu vesmíru, dával jsem po cestě pozor, jestli náhodou nebude poštovní vůz ve Zvoli po cestě v jiné ulici. A opravdu. Když jsem projížděl mezi domy, zahlédl jsem modrou dodávku v ulici Rovné. Vjel jsem tedy rovnou do Rovné. Tam jsme se setkali a vyřídili jsme, co jsme vyřídit měli.
Jak je vidět, i u nás na vsi se dá dát rande. Ale je to o moc složitější než na Václaváku pod vocasem.