WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

poslušnej brhlík

To takhle jdu kolem potoka a … ale kdepak, v žádný divočině. U nás na zahrádce hned u terasy jdu mezi domem a potokem a tuhle u té mrňavé kleče je takovej šedej kamínek, co tam ještě včera nebyl. A von to není kamínek. Je to ptážek. Sedí, kouká, nebojí se. Malej brhlík. Na terase sedí Cyria. Kouká na něj.
"Tak to ne! Cyrdo, tohle je kamarád."
Cyrda chápavě civí, ani se nehne.
Vzal jsem brhlíka do dlaně. Vůbec mu to nevadilo. Musím ho vzít ukázat Kačce, říkám si a protože bylo sobotní ráno, musel jsem za ní do ložnice. Ještě spala. Ale rázem se probudila a povídá, že si vždycky takovýho ptáčka chtěla pohladit.
"Nic, ještě ho umačkáte!" hartusila máopatrnáHanička.
Kdeže umačkat. Brhlíka si opatrně Kačka vzala do dlaně hned jak jsem ho sundal ze zavřeného okna, protože mi ulít. Pořád se nijak nebránil. Jen trošičku zaláteřil, ale pak se rozhlížel, kam že jsem ho to zanesl.
Kačka dala dlaň do otevřeného okna, otevřela ji a brhlík se dál rozhlížel. Všechno se to dělo pomalu, žádné prudké pohyby. Zvenku jsme slyšeli volání brhlíka rodiče. Něco jako:
"Nech ty lidi a už poleť. Měl ses učit lítat a ty se tam zdržuješ s člověkem. Ten tě lítat nenaučí!"
Malej brhlík si nás ještě chvíli prohlížel, pak se odrazil Kačce od dlaně a frrrr … odletěl trénovat přelety přes zahradu, jak si přáli rodiče.
Inu, poslušnej brhlík to je.
Zrovna na mě teď ráno kouká zvědavě oknem z vršku kamene, co ho mám před oknem.