WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pěvce zebou nohy

Přibližně touhle dobou si tu některé roky písávám o tom, že už začali pět naši pěvci zahradní, čili že je rámus od ranního kuropění. Ono tedy s těmi kury to má dost co společného, poněvadž nejvíc rámusu dělají ti naši kosi, kteří nám tu rozhrabávají zahrádku úplně stejně jako třeba slepice, tedy kur domácí. Kur nebo kos, je to fuk. Všecko rozhrabou.
Nu a tak si říkám, kdy tedy mám vyvěsit tu pomyslnou kosí vlajku. Že teda jako už to začlo, že se zpívá a jaro začíná.
Poslouchám a už v průběhu února byl slyšet slabý zpěv. Teď, v půlce března je zpěv silnější, ale pořád to není ten rámus, co mě ve čtyři ráno vzbudí. Kosi se pochopitelně honí po zahrádce a pokřikují na sebe nebo na vetřelce. Čtyři jsem tuhle napočítal. Ale tu správnou ranní písničku zatím neslyšet.
Teď ráno jsem se zase zaposlouchal a není to ono. Zpívá se, ale jaksi vzdáleně, nesměle, potichu. Jako by se čekalo, jestli už se může nebo jestli není potřeba ještě chvilku počkat. Ani se těm pěvcům nedivím, že v tom nemají jasno. Včera večer začal padat sníh a pořád ještě na zahradě úplně neroztál. To dá rozum, že na takovém zasněženém távníku není jednomu nijak moc do zpěvu, když při tom pěvce zebou nohy.
A tak musíme ještě chvilku na jaro počkat. Tu jarní vlajku už mám nachystanou, jen to těm kosům odmávnout.