WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

digitální paměťový médyjum

Když jsem byl malej, pouštěl jsem si na gramofonu tatínkovy desky. Šelakový. Ty, co praskají, když je ohnete nebo vám spadnou na zem. Potom jsem pod stromeček dostával třeba Hurvínka na malých deskách, už ohebných. Elpíčka jsem si pak kupoval sám. Byla za 45,-, ta dražší za 60,- a když vyšel třeba Cash, byl za 90,-. Úplně nejdražší byly desky z dovozu za 120,-. Mediální svět šel ale dál, takže jsem měl kotoučový magnetofon, potom kazetový a pak cédéčka. Ale desky mi pořád zůstaly. Dodnes mám takové torzo desek ve skříni a gramofon je stále funkční. Ta cédéčka se jevila jako nejpohodlnější zdroj kvalitního zvuku. To už je ale taky dávná minulost. Teď se strýmuje, stahuje, ukládá na disk, někam do paměti. Samá empétrojka. Kvalita zmizela, zesilovače, reprosoustavy a vůbec celé řetězce od příjmu signálu přes zesílení po reprodukci se scvrkly na blůtůth reproduktory do kapsy a na sluchátka do uší. Taky bezdrátová. Sice prožíváme jakousi renesanci elpíček a gramofonové závody v Loděnicích jedou naplno, jenomže pak si to elpíčko za tisícovku pustíte na gramofonu s blůtůth spojením na homepod ve vedleší místnosti …
Jo, taky mi ty předchozí věty připadají jako blábol. Celé je to ale daleko horší. Ten blábol je současným hudebním standardem. S digitalizací a nekonečnou snadností něco si odněkud stáhnout přišla degradace kvality.
Ale proč to píšu?
Kvůli automobilovému paradoxu.
V autech se totiž výrobci předhání, jaké vybavení na reprodukci zvuku do auta namontují. V katalozích se to hemží všemi možnými značkami, počty reproduktorů, generátory hlubokých tónů
. Čím víc sci-fi, tím víc hi-fi.
A to celé živí jedna čtečka paměťové karty se staženejma empétrojkama vořezanejma do stonásobně smrsknutýho objemu. Je to úplně absurdní. Ptal jsem se, jestli se třeba dá do auta doobjenat měnič cédéček. Nedá. Už se to přestalo dělat. Zákazník to nevyžaduje.
Takže jako zákazník jsem si musel koupit kartu a ještě než mi dodají auto, přesunuju si část fonotéky z kvalitních zdrojů na digitální paměťový médyjum. Naštěstí to umí číst bezestrátovej formát flac, ale je s tím hromada práce.
Inu - pokrok.