WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

sežerou to na místě

Já na to nemám trpělivost. Je zvláštní, že Monika tu trpělivost má. Nejde o mě, pochopitelně. Jde o kočkeny.
Co já se navztekal při pokusech je něco naučit. Nakonec jakž takž umí odejít z místnosti, když si to přeju. Ale jinak nic. Kromě úprku k právě plněné misce. To zvládají bravurně.
A když už jsme u toho umění, tak ty odchody z místnosti taky nejsou zcela prosty odporu. Indy často dělává, že neslyší nebo že tam není, zatímco Nemo se svalí, otočí se na záda a dělá roztomilýho kocoura
. Tím je seznam dovedností vyčerpán.
Zákazy taky nerespektují a tudíž musí občas místo odměny přijít na řadu vyprášení kožichu.

Ovšem Monika na to jde od lesa. Tedy vlastně od žrádla.
"Indy!", zavolá Monika a černá chlupatá koule přiběhne. Postaví se na zadní, chytne podávanou ruku do pacek a vezme si odměnu. Laskominu. Žrádlo.
Nemo jakbysmet. Jen je prý něžnější a nevytahuje drápky.
Takže kočkeni umí stát na zadních. Když chtějí a když od paničky něco dostanou.
To já když je učil aportovat, nemělo to žádnej úspěch. On totiž míček se nedá jíst a odměnu za aport v tom míčku kočkeni nevidí. Odměna po aktu přinesení míčku se míjela účinkem, poněvadž jaksi nevěděli, za co to je. Nu a aportování pamlsků je taky nesmysl, jelikož to sežerou na místě a mně nepřinesou nic.
Je to s nima patálie.

kolíčky zalepeny

Kolikrát už jsem si tu psal, že uklízet se nemá? Nu, počítat to nebudu, nedopočítal bych se. Při uklízení se mi vždycky něco ztratilo, při přesunu hmot došlo k zašantročení jiných hmot, předměty ožily a schovaly se, aby se při dalším uklízení náhle objevily nečekány.
Včera to bylo jinak.
Už nějakou dobu se chystám uklidit pracovnu alespoň do provizorní podoby, která, jak víme, bývá podobou téměř trvalou. Ale nějak jsem se k tomu pořád nemohl odhodlat. Až mi Monika laskavě naznačila, že mi s tím pomůže a že se do toho dáme.
A ono to šlo.
Úklid započal drobnými neshodami o priority, ale to se brzy usadilo. A potom to šlo velmi dobře, ba dokonce jsem konečně zalepil kolíčky v čele šuplíků, čímž přestaly vypadávat. A záda komody, která byla od začátku velmi nepořádně připevněná, jsem přibil pořádně. No to vám byl tedy úklid!
Uklizeno, opraveno a ten údiv: najednou je tu daleko víc místa. Jako by se pracovna kapku přifoukla. Inu, to bude tím, že tem můj nepořádek je z větší části pryč. Hmota zmizela, prostor se uvolnil. Zázrak úklidu se dostavil.
Pročež opravuji: uklízet se má … jenom se to nemá přehánět.

o poznámkách v žákovské

Tuhle jsem poslouchal rádio a zrovinka to bylo v den, kdy se ve škole rozdává pololetní vysvědčení. Rozhlasové téma byla tedy škola a to poznámky v Žákovské knížce.
Vzpomněl jsem si na svá školní léta a obratem jsem do rozhlasu napsal. Ale bylo to buď pozdě nebo se jim to nehodilo, jelikož vysílání probíhalo dopoledne, nikoliv po desáté večer. Ať tak nebo tak, do rozhlasu moderátoři četli poznámky jiných přispěvatelů.
Ovšem byla by škoda, aby zrovna tahle vzpomínka zapadla a proto si ji tu zaznamenám:

Dětstvím mě provázelo nejen rozhlasové vysílání, ale i Žákovská knížka (ještě ji mám schovanou), ve které jsem měl tu a tam nějakou tu poznámku. Třeba i veršovanou:
"Velmi mne mrzí,
že je Jiří drzý."
Ovšem perlou mezi poznámkami se mohl pyšnit spolužák Petr.
V učebně přírodopisu byla vzadu promítací skříň s promítací kamerou uvnitř a nahoře na skříni s vycpanou sovou. Neuvěřitelnou shodou okolností jste tu třídu mohli zahlédnout ve filmu Vratné lahve.
Nu a o přestávkách bylo zvykem tu sovu sundat, odebrat jí hlavu (byla sundavací a zastamdací) a s tím torzem pobíhat po třídě a tu a tam někoho z nepozorných spolužáků praštit opeřencem přes hlavu.
Spolužák Petr byl při této kratochvilné činnosti načapán paní učitelkou Tůmovou, která ho odměnila naprosto unikátním textem v jeho žákovské knížce:

... O přestávce honí spolužačky po třídě s ptákem v ruce ..."

Tož poznámkám a veselým učitelkám budiž sláva!

co umí umělá inteligence

Poslal mi Matěj pro pobavení fejeton, který psal ve škole. Musím se přiznat, že jsem nechápal, o co jde. Pak mi vysvětlil něco o fyzice, rozpínajícím se vesmíru, Dopplerově jevu a pozorování hvězd. Trochu jsem to pobral, ale když si to celé přečtu znova, zas mi to nedává smysl. Je to něco jako pověstná Cimrmanova anekdota H2SO5 … taky se smějí jen někteří.
Nu a včera jsem se od Michala v hospodě dozvěděl o umělé inteligenci, která je k dispozici na vyzkoušení a on-line vám i v češtině odpovídá a umí generovat texty a to včetně například marketingových strategií nebo opravování kódů při programování v html …
Nuže, zkusil jsem tedy před chvílí poškádlit AI a vyžádat si fejeton na téma: proč není v noci světlo, i když svítí hvězdy. Trvalo jen pár vteřin a AI začala psát:

V noci není světlo, i když svítí hvězdy, protože hvězdy emitují světlo, které má pouze minimální intenzitu. Ve srovnání s Sluncem, které produkuje silný a jasný světelný tok, je světlo produkované hvězdami velmi slabé.

V noci, když se díváme na oblohu, vidíme jen stíny okolních objektů a žádné jiné světlo, takže vše vypadá tmavě. Abychom mohli vidět v noci, potřebujeme jiný zdroj světla, jako jsou lampy, světlá ze střech nebo městské osvětlení.

Je třeba si uvědomit, že světlo produkované hvězdami má také dlouhou cestu k našim očím, a i když má určitou intenzitu, mnoho světla se rozptýlí a ztrácí se v atmosféře Země.

Ve skutečnosti je tma v noci přirozeným a nezbytným faktorem pro naše tělo a přírodu. Noc umožňuje našemu tělu odpočívat a regenerovat se, a také umožňuje životnímu prostředí kolem nás dýchat a udržovat rovnováhu.

Zkrátka, tma v noci je důležitou součástí přirozeného cyklu dne a noci a i když svítí hvězdy, světlo, které produkují, není dostatečně silné na to, aby osvětlilo celou Zemi.

Tak a je to. Text mezi tečkami … … je vygenerován pomocí AI.
Konec přemýšlení, konec psaní ročníkových a diplomových prací, netřeba marketingových specialistů. Vše zvládne umělá inteligence.
A lidstvo zblbne.

Pan Halpern a pan Johnson

Nuže tedy vzhůru do divadla! Lístky jsme měli koupené už někdy od října, takže těšení bylo dlouhé. Navíc měl Matěj nějaký kurz v Praze a Kačka zase turnaj ve volejbale. Ale nakonec jsme se všichni sešli v Ungeltu.
Pan Němec a pan Kostka předvedli herecký koncert. Nejlepší na tom bylo, že i dětem se to líbilo a Matěj cestou domů nahlas přemýšlel o poslání té hry.
Zvláštní bylo, že jsme každý došli k jinému závěru.
Matěj soudil, že šlo o vzpomínky, které si každá z postav chtěla uchovat, Monika s Kačkou měly za to, že to celé popoháněla kupředu zvědavost a já jsem v tom viděl potřebu přátelství.
Inu, móc dobrý divadlo to bylo. Běžte se na něj do Ungeltu podívat. Pan Halpern a pan Johnson se to jmenuje.