WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

on to napsal, já to zkusil

„Vypereme se, jako se pere prádlo,“ řekl pejsek. … Ano, přesně takhle to řekl pejsek v Čapkově pohádce. V té kapitole, kde pejsek s kočičkou myli podlahu.
Vzpomněl jsem si na pejska a kočičku zrovínka tuhle. Oni moji kočkeni dělají hrozitánský nepořádek kolem misky s vodou. Hrabou se v tom packama, rozhrnují hladinu a cákají. Za chvilku je kolem louže a jejich člověk pak musí vzít hadr a vytřít podlahu. Nu a právě to vytírání podlahy z pohádky mi najednou problesklo hlavou:
Všechny výchovné metody dosud selhaly. Rozhrnování hladiny vody v misce je prý přirozený jev u kočkenů a nelze s tím nic dělat, svěřují se majitelé chlupatců. Ale co třeba použít tu metodu z pohádky?
"… Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, …," píše pan Čapek.
On to napsal, já to zkusil.
Popadl jsem Nema a vytřel s ním tu vodu, co nacákal kolem misky.
Dočista dosucha.
A ejhle! Už dobrých deset dní je kolem misky sucho. Jen předevčírem cákala Indy a tudíž jsem vytírání zopakoval, jen trentokrát s čerrným živým hadrem.
Zřejmě to byla pro oba kočkeny tak velká potupa, že si to nechtějí zopakovat. Způsobně pijí z misky, necákají, nebryndají.
Jen při pití hrabou přední packou.
Na podlaze. Nasucho.

spali u toho

Normální mývalí kočky jsou takový netykavky. Ony by se s váma muckaly, to jo, ale na klín vám nevlezou, to zase ne. Vometaj se kolem a když, tak se usalašej vedle vás na kanapi. Jenomže já mám jiný kočkeny. Jsou sice mainský, to jo, ale muckat se musej hodně zblízka.
Indy čeká na každou příležitost, kdy si na člověka může vyskočit. To už má od malička. Prostě si na vás vyleze, svym čumákem vočuchá lidskej čumák, lehne si na člověka a teď mě muckejte, já si tu budu šlapat zelí a vrnět a příst, až usnu. A ne abyste mě budili, to jsem pak děsně rozespalá.
Nemo, ten pořád chodí dokola a nedá pokoj, dokud ho někdo brutálně nepovalí na zem a strašlivě ho nezačne drbat, což umí nejvíc Monika. To jsou pak oba v sedmým nebi, jelikož Nemo drží, až oči přivírá a přede jako traktor Zetor. Když se člověk nemá k drbání, pak i Nemo vyskočí, ale hned si nelehne. Pošlape vám nohy, umeje hlavu a teprv po té procedůře odkráčí a lehne si až na lýtka. Zrovínka včera si to oba takhle rozdělili.
Indy mi ležela na břiše, Nemo na nohách a já se nesměl ani pohnout, poněvadž to bych je dožral.
Nu co, u filmu to nevadí, tak jsme koukali všichni tři. Vlastně jen já.
Ty dvá kočkeni u toho spali.

devítimetrovej žebřík

Tak mi v sobotu Matěj pomohl přikrejt komín. Bez něj by to nešlo, jelikož já jsem na tu střechu moc těžkej a navíc, jak Matěj pravil: "to potřebuje trochu akrobatický prvky". Tak teď už jen doufám, že to bylo to správný řešení.
Totiž:
Pořád mi teklo do komory. Nad pozednicí v komoře u podesty schodiště je ve střeše odvětrání jímky. Už když to stavaři rekonstruovali, nabádal jsem je, aby ten komínek zkontrolovali, že je to rezavý, tak aby tam nezatékalo. Pochopitelně to zakryli a nic nekontrolovali. "Sme tam tu trubku jenom zastrčili," říkali.
No a začalo zatékat. Tak jsem to řešil s panem stavitelem. Vylezl na střechu, protože na to měl žebřík, a utěsnil nějakou hmotou všechno včetně tašek kolem komínku. Ale teklo to dál. A že teda už prý neví.
Neví - tím se to ale ukončit nedá.
Otevřel jsem tedy vikýř na půdě a za deště vyfotil situaci. A ejhle: ukázalo se, že ta stříška nad komínkem je od začátku původními majiteli špatně provedená. Tedy je malá a prší pod ní. A voda stéká komínkem dolů.
Objednat novou stříšku bylo snadné. Přišla v pátek. Horší to už bylo s tím žebříkem. Ten můj je moc krátkej, Matěj se z něj na střechu nedostal. Musel jsem tedy pro dlouhej. Zkusil jsem si žebřík půjčit od místních hasičů, ale pan nejvyšší hasič prohlásil, že ten jejich z auta mi půjčit nemůže. Dal mi dva tipy, kde bych moh' žebřík vypůjčit, ale to nepomohlo.
Tak jsem si pomoh' sám a devítimetrovej žebřík koupil. Stejně bude potřeba, tak ať je k dispozici vpravdu dlouhej.
Nu a v sobotu se to povedlo. Matěj brilantně odstřihl starou a malou stříšku, nasadil novou a bezpečně slezl. Je to kluk šikovnej.
Nu a mně teď nezbývá, než kontrolovat, zda to pomohlo a komínkem už voda neteče. Zrovínka dneska zase začalo pršet.
Zatím dobrý.

pálit se nebude

Tak jsem ty spadaný jabka nakonec navozil na kompost.
Totiž původně jsem tak někak uvažoval, že by bylo fajn z jablek vypálit něco dobrého. A sumíroval jsem si, jak ten metrák jablek naložím do auta, odvezu támhle na Radlík a budou z toho lahve jeblečné pálenky. No jo, ale pak jsem si to nějak nechal projít hlavou a přišel jsem na to, že já to vlastně nepiju.
Tu pálenku z mirabelek tu mám pořád a když je potřeba, užívám ji jako lék na žaludek. A je to dva roky, co jsem ji nechal pálit. Z jablek by to bylo asi trochu jiné, ne tolik voňavé a stálo by to tak nějak dvěstě padesát za litr plus nějaké ty lahve. Nu, tak jsme to s Monikou posbírali, tedy já sbíral a vozil jablka spadaná, Monika česala do lísek ze stromu. A místo pálenky bude štrůdl a koláč. To, co bylo na zemi, skončilo v kompostu.
Pálit se nebude. A ani mi to není líto.

koho volit

Pro připomenutí jsem si před pár dny pustil ten přírodopisný fim o rybách. Čelisti se to jmenuje. A zcela nečekaně se v tom filmu dotkli i dnešních obecních voleb.
Zjednodušeně řečeno se ve filmu ptá jedna paní druhé na pláži na ostrově Amity: "A kdy se stanu ostrovankou?"
Lakonická odpověď zní: "Nikdy, protože ses tu nenarodila."
A o tom to je.
Žiju tu na Olešku nějakých sedmnáct let. O dva roky dřív jsem sem začal jezdit. Tedy bez jednoho roku dvacet let. Za ty roky se z Dolních Břežan stalo výstavní malé město s krásným centrem, náměstím a vědeckým areálem na světové úrovni. Blízká Lhota rozkvétá. V Ohrobci se rekonstruuje, vyrostla tam pobočka zvolské školy a tělocvična. Zvole se proměňuje v krásnou starousedlou obec s ošetřovanými rybníky, novými hřišti, novou budovou školky, obecním úřadem, hřišti, autobusovým nádražíčkem … a naše Oleško?
Téměř nic.
Jen jedno volební období se zapsalo do "dějin" a byla postavena malá dvoutřídní školka a na rozježděné a loužemi a blátem zaplněné louce vznikl jakýsi budoucí volnočasový areál, kvůli kterému se obecní lid do krve rozhádal a dodnes se záležitosti řeší přes soudy a krajské orgány. Účastnil jsem se toho hádání v minulých volbách na straně pokroku a snažil se o slušnost a věcnost. Výsledkem byla psaná poznámka jednoho z následně zvolených zastupitelů ať táhnu doplněná velmi urážlivým oslovením.
Teď, před dnešními volbami, se navzájem urážejí a špínu na sebe lijí nejméně dva znepřátelené tábory z pěti kandidujících. Já už se toho nechci účastnit a neúčastním.
Na Olešku kandiduje pět, slovy pět uskupení! Všechna mají na štítě napsáno, že chtělí lepší obec a lepší časy. Přeju jim, aby jim to vyšlo, ale moc tomu nevěřím.
Jen tak nějak nevím, koho bych měl vlastně volit.