Stěžovali si mi včera přátelé, že je sužuje sněhová kalamita. Školy jsou zavřené, doprava skoro stojí, všude kolem půl metru sněhu. Nikdo na to nebyl připravenej, úklid jde pomalu. Jako bych slyšel naše zodpovědné odpovídače, až dojde na lámání chleba. Inu, všude chleba o dvou kůrkách. Tady jako na Vancouver Islandu.

Na třinácté pátky nevěřím a s chutí se přidávám ke šťourům, kteří tvrdí, že třináctého si každý dává pozor a proto čtrnáctého v sobotu nastává ta pravá žeň průšvihů. Na mě ta páteční chandra sedla už v úterý. V Amsterdamu. Nějak jsem z toho města byl otrávenej. Ne snad, že bych požil houbičky, které tu koupíte na každém rohu. To spíš mi nesed ten Red District. V téhle čtvrti je tradicí nabízet za výlohou cokoliv. A podle toho to tu taky vypadá. Dojem jsem si nakonec opravil ve středu odpoledne. Vydal jsem se na procházku baboletním Amsterdamem. Nakonec mi procházka prospěla a ještě v pozdním odpoledni jsem potkal Noční hlídku.

A pak jsme jeli dobýt Velkou čínskou zeď. Je to stavba kapitálská. A turisticky významná. Úplnej Karjštejn! K jedné z jejích zpřístupněných částí se dostanete za necelé dvě hodinky z Pekinu autem. Když se vám chce cestou čurat, můžete se zastavit v manufaktuře na pravé čínské vázy. A když budete stejně jako já polapeni šikovnou obchodnicí, pravděpodobně si jednu vázu odvezete ( kreditní karty akceptují ). Musím přiznat, že to bylo nejdražší vyčůrání, co jsem kdy zažil. Na Zeď se dostanete ze základního tábora od pokladen, stánků a turniketů. Můžete si vybrat: obě cesty lanovkou nebo nahoru lanovku a dolů tobogánem. Ano, zvolili jsme tobogán. Nahoře spatříte do daleka se táhnoucí hřebeny zdi s věžemi strážními a signálními.
V jedné z věží - byla to zrovna signální - jsem se dozvěděl druhou pověst:

Signální věže Velké zdi na vrcholcích hor často hrály klíčovou roli ve vojenské komunikaci prastarých válečných časů. Kdykoliv se nepřátelé blížili k hranicím, signály byly předávány z věže na věž. Ohněm v noci, kouřem během dne.

Proslulý příběh se vypráví o Bao Si, královně Západní dynastie Zhou (11. - 7. století před naším letopočtem), která byla velmi vážena, avšak dosud se nikdy neusmála. Král You se snažil mnoha způsoby vykouzlit jí na tváři úsměv, avšak znovu a znovu bez úspěchu. Tu přikázal hudebníkům u dvora, aby zvonili na zvony a rozezvučeli gongy, ona však byla nešťastná. Jindy kázal hrát na bambusové flétny a strunné nástroje, ale královna dál byla zarmoucena. Také poručil přinést víno, zpívat a tančit k obveselení paní, ta se však ani poté neusmála.

"Nemáš v oblibě ani hudbu? Co pozemského tedy máš ráda?" ptal se král.

"Nemám zvláštní zálibu v ničem, králi. Ale stále vzpomínám na své dětství, kdy jsem ráda poslouchala zvuk barveného hedvábí, když se trhalo. To byly čisté a melodické zvuky." odpověděla. Krále You to roztrpčilo a vzkřikl: "Jak je to prosté! Proč's mi o tom neřekla dříve!?"

Nato král povolal barviče, aby pro královnu barvil hedvábí, a mladé svěží služebné, které pak obarvené hedvábí trhaly na kusy. Královnou Bao Si však neoblomilo ani to.
"Proč se ani teď neusmíváš?", ptal se král.
"Nemohu se tak snadno usmívat," odvětila královna.
Král se pokoušel znovu a znovu královnu obveselit, bylo to však marné. Nakonec dal vyhlásit, že kdokoliv ze dvora i mimo něj dokáže rozveselit královnu, bude odměněn tisíci zlatými pruty.

Po čase se dostavil ke králi proradný dvorní úředník Guo Shi Fu a nabídl králi radu: "Nech zapálit signální věž a ztrop si žert ze svých vazalů." Té noci dorazili král s královnou do hor Li Shan a král přikázal zapálit oheň signální věže. V okamžiku plameny ohně vzlétly k obloze a podle zákona přivolaly vojska vazalů do hor Li Shan k obraně krále. Vazalové však spatřili krále uprostřed radovánek s pohárem v ruce. Král vyslal stráže, aby generálům vyřídily: "Vše je v nejlepším pořádku. Jen jsem s vámi žertoval." Když to vazalové uslyšeli, poznali, že se nechali oklamat planými obavami a pohoršeni odešli i se svými vojsky. To už bylo dost na to, aby královna Bao Si málem praskla smíchy. Mnula si škodolibě ruce, když si vzpomněla, jak jednotky vazalů zbytečně přispěchaly ke králi a teď s nadávkami odcházejí. Za tuto radu obdržel Guo Shi Fu odměnu tisíc zlatých prutů.
Později král You ten podařený žert opakoval přespříliš často.
Roku 771 př.n.l. Quan Rong se svým národen povstal k ozbrojené vzpouře proti Západní dynastii Zhou. Na svou obranu okamžitě přikázal král You zapálit ohně signálních věží. Nikdo z králových vazalů však krále bránit nepřišel. Král byl bez ochrany zabit a královna Bao Si odvlečena. Západní dynastie Zhou byla zničena.

Z té doby pochází čínské přísloví: "Jediný úsměv stojí tisíc zlatých prutů" a "Oklamán jako vazal signálním ohněm."

24.7.2006

Peking je jinak docela normální město. Tedy docela normální čínské město. Turista si tu užije. Neony, sochy na chodníku, i kostel se tu najde a nad turistickým bazarem na ochoze kvílí protagonisté pravou čínskou operu. Je to jekot, až uši zaléhají. A když máte hlad, můžete si vybrat: škorpiony, mořské koníky, kobylky, všelikou havěť, … co hrdlo ráčí!

Legenda o Meng Jiang Nü

V bezpočtu legend a příběhů o Velké čínské zdi patří pravděpodobně mezi nejznámější ta o dívce, které říkali Meng Jiang Nü. Během vlády rozličných dynastií byla legenda měněna a upravena do mnoha odlišných verzí. Nejoblíbenější z nich je následující:
Bylo to za vlády dynastie Qin (221 - 206 př.n.l.).
Z těžké a namáhavé roboty na Velké zdi zběhl mladík jménem Fan Qi Liang. Cestou vnikl do zahrady, aby se na útěku ukryl. Nevšiml si však, že se zahradou prochází Meng Jiang Nü, dcera pána domu. Nechtěně se s ní střetl, ale setkání bylo natolik příjemné, že se brzy vzali. Krátce po svatbě byl však Fan Qi Liang znovu odveden zpět na stavbu Velké zdi. Doma na něj Meng Jiang Nü věrně čakala, ale nastala zima a Fan Qi Liang se pořád nevracel. A tak se Meng Jiang Nü rozhodla, že pro Fan Qi Lianga ušije teplé oblečení a odnese mu ho na stavbu Velké zdi. Ale když přišla na staveniště, nebyl Fan Qi Liang nikde k nalezení. I doslechla se, že její Fan Qi Liang zahynul na stavbě a je zazděn ve Velké zdi. Rozplakala se nešťastná Meng Jiang Nü a plakala celou noc a den. Tak hluboké bylo její utrpení, že se pod jeho tíhou Zeď prolomila a vydala kosti a těla mnoha mrtvých mužů. Meng Jiang Nü si uřízla prst a svou krví skrápěla mrtvé, dokud s jedním z nich její krev nesplynula. Spatřivše to, poznala Meng Jiang Nü, že tam leží její manžel. S poctou ho pohřbila. Nešťastná Meng Jiang Nü pak ukončila svůj život skokem do hluboké vody …

Budete-li mít někdy cestu na severovýchod Číny do Shan Hai Guan na konci východní části Velké zdi zvané Ming, pak naleznete chrám věnovaný památce Meng Jiang Nü.

V Zakázaném městě jsme byli jen na skok v sobotu odpoledne. Neuměl jsem si vůbec představit, jak se k němu dostaneme, kde asi tak leží, jaký bude první dojem. Zkrátka: překvapilo mě. Je přímo v centru Bejlingu (Peking) - čti "bejžin". Přijeli jsme obyčejným taxíkem za 11, obešli docela špinavou zeď, o které jsem netušil, že už je to zeď Zakázaného města a byli jsme tam.
Tam znamená na námestí Tiananmen - Nebeského klidu. A to na mě sedl takovej smutek, kterej mě během návštěvy Zakázaného města už neopustil. Největší náměstí na světě nechal vytvořit strýček Mao přímo před branami Zakázaného města. Aby lidové masy mohly proudit před jeho branami. A aby on i jeho současní následovníci na tribunách, které jsou nalepeny na historických hradbách, mohli sledovat to lidové proudění. Nenechali nás na pochybách, kdo tu je teď pánem. Strýčkův portrét visí v patřičné velikosti právě nad branou mezi rudými tribunami …
Vstoupili jsme, zakoupili vstupenky a po odtržení kuponu už jsme vcházeli stejnou branou, jako císařové. Byla to nádherná i smutná návštěva. Paláce i síně chátrají, po nádvořích proudí lidově demokratické masy, …. a vzkvétající režim celé město opravuje, aby mohlo být chloubou olympiády v roce 2008.
Podívejte se do galerie a posuďte sami.

Do Číny jsem musel letět služebně. Šanghaj, kde jsme přistáli, je město veliké, má 13 milionů obyvatel a taxíky tam stojí 11yanů, což je asi 30 korun. Všude je klimatizace. I ta výstava, kam jsme jeli, měla v halách klimatizaci. A mají tam takovou krajovou zvláštnost: při jednání vám dají k pití teplou vodu. To proto, aby se organizmus neblbnul zevnitř studenou a zvenku teplou. Funguje to, míň se člověk potí.
Ale jinak je v Číně našinec úplně ztracenej. Ty jejich obrázky jsou sice na tričku pěknou dekorací, ale číst se to nedá. Už na letišti nám bylo jasné, že bez překladatele se neobejdem. Naštěstí jsme tohle měli zajištěno. Zrovna v den, kdy v Šanghaji probíhal sumit šesti prezidentů jsme byli večer ve městě. To vám bylo najednou v ulicích prázdno! Prostě zaveleli, zablokovali dopravu a čekalo se, až si načálstvo užije. A my vystoupili z taxíku a procházeli se ulicemi noční Šanghaje. Pěkné, že?

S tím stopařem je to divný, Ondřeji, tuhle se mi u zbraslavského mostu mihla kolem auta stopařka? , která měla v ruce taky cédéčko. Nepochopil jsem, že stopuje, ale to médyjum tam bylo. Asi nový přírodní úkaz.
Vloni napodzim se mi stala u Paříže v hotelu Chantilly podobná toaletní historka. Měli tam na dveřích takové děsně moderní obrázky panáčka a panenky. Čert aby se v tom vyznal. Zamyšlen jsem vešel do LEVÝCH dveří. Při hledání cesty k zálivu mušlí mi u zrcadel najednou vstoupila do cesty milá dáma. Usmála se a jemně podotkla (naštěstí anglicky, francouzsky neumím), že je to dámská toaleta. Omluvil jsem se, usmáli jsme se na sebe a pak jsem se vypotácel ven a zamířil VPRAVO. Je to jasné, dámy vlevo, páni vpravo platí mezinárodně. Ale ta kultura komunikace, ta se od Vašeho zážitku lišila zásadně. Inu jiný kraj ...

Hezké by bylo, kdyby se ONA spletla a omylem by vešla na pánský záchod a vás vyhodila a pak byste se museli složitě vyměňovat. Mohlo by topak skončit romantickým dobrodružstzvím! o.

počasí včera:
28,9°C / 6,2°C


počasí dnes:
chladno

Šerif z Nottinghamu mi tak ulpěl v paměti, že jsme druhý výlet podnikli právě v jeho kraji. Zrovna čtu doma Matýskovi Pohádky o mašinkách. A tak mě zaujala na mapě železnice, která vede údolím Churnet odnikud nikam. To jsme museli prozkoumat. Sláva zvídavosti, vyšlo to! Místní nadšenci udržují kousek tratě od Cheddletonu až po Froghall Station v provozu. Vstupem do stanice Chaddleton, jsme se rázem ocitli uprostřed válečných let minulého století. Spřátelené i nepřátelské armády se procházely po peróně, zpívaly se válečné melodie, v čekárně byl lazaret a stylový pokladní nás ujistil, že jízdenka za 12 £ platí na cestu do Kingsley & Froghall a zpět. Málem nás na kolejích dostali kotláři, ale unikli jsme do tunelu. A pak ve stanici jsme se před horským myslivcem uchýlili pod ochranu dobromyslného "bobíka" a společně s dvoučlenou kapelou jsme mohli oslavit postup našich armád písničkou "Škoda lásky" … tedy pardon, "Roll out the barels".

Ten podnik měl báječnou atmosféru. V archivním kupátku Jaguar XJC 5,3 jsme s kolegou jeli Středozemí. "Hele! Letadlo, a pomalovaný," všiml jsem si cestou krajem. Okamžitě jsme to otočili. Vrakoviště, obyčejný letecký vrakoviště ještě s poválečným Shackeltonem s protiběžnými vrtulemi. Byl tam ještě jeden takovej obzvlášť veselej vysloužilej aeroplán B-57 Canberra, prý rarita, říkal Orry, a ten se v tom vyzná!
Jeli jsme dál a na kopci zastavili u hrádečku s tuplovanou věží. Moc krásnej byl, a ten rozhled. A jako vždycky: za vším hledej ženu. Roku 1799, ho prý dal zbudovat jeden vévoda pro svou ženu, aby již zdálky viděla, jak se vrací od moře. To měla holka dobrý takovej krásnej hrádeček, a na Broadwayi! To by Dáša čuměla!