"Dobry dén, jak se máte?" Ptal se mě nedávno před domem, kde jsme ještě před rokem bydleli, bývalý otřipatrapodsoused. "Jo, dá se to vydržet", vrátil jsem pozdrav svou obvyklou frází.
Je to člověk, kterého už nějakou dobu nemusím. Přesně tu dobu, co jsem mu - já hlupák! - zaplatil za věc, kterou jsem nepotřeboval. A - já tuplovanej trouba! - jeho jakési příbuzné za práci, kterou neudělala, a možná se ani nechystala pro mě udělat.
Poučit chybami jsem se dal. V případě prvním jsem si vymohl při vhodné příležitosti uhrazení vynaložených investic ve věci, kdy to byl opět právě on, kdo hýbal náladami sousedů tak, aby mě nejdřív nechali vyšťavit a pak těsně před podpisem smlouvy na stavbu půdy hlasovali proti. Teď tu máme případ aktuální.
"Tak jsem koupil ten hotovej půdní byt, co tam stavěli", chlubil se dál pan otřipatrapodsoused. No vida, jaký je to slovy bývalého ministerského předsedy puchejře, se kterým jsou postavou "jako vejce vejci", pěkný šibal. Do politiky by se hodil. Kde něco leží, hned to zvedne. A kdyby to náhodou měl v pácu někdo jinej, jen na chvilku přišlápne, jako že nic, ale pak se hbitě ohne. Tedy pokud mu břich dovolí.
Jaká to náhoda! Podařený nákup zajímavé nemovitosti ausgerechnet od společnosti, kterou pan otřipatrapodsoused doporučil nejdřív na zpracování projektu. Potom, po mém "nezdařeném" úsilí, ta firma začla půdu stavět. Prý pro svou potřebu! Och! Světe, div se! Já se divit nebudu, ani na cenu a smluvní podmínky se nebudu ptát. Jednoduše: kdo chce vědět, ví.
Je to dobře, že už jsme pryč, já tyhle lidi opravdu nemusím. A nemusím ani hlasovat v jejich prospěch, když jim zas jde o "zvelebení majetku". A taky nebudu. První hlasování proběhlo včera večer. Teď je ticho po pěšině. A to je případ zatím druhý.

Cestou domů jsem se stavil ve Vraném. Koupím si tu silonový vlasec, abych mohl Haničce konečně pověsit ten adventní věnec na dveře. V drogerii ho budou mít. Už při vstupu mě zaujaly bouchací prskavky. Ty neznám. Ocitly se na seznamu potřebných věcí. Potřebuju silon na pověšení adventního věnce, povídám milé paní drogistce. To já nemám, ale dám vám kousek ze svýho aranžerskýho, zatím se tu podívejte. No tak jo. Paní hledala a já jsem slídil po krámě. Ale silon nikde. Prý ho asi někam zašantročili vnuci. "Čau, čau!", ozvalo se od dveří a vstoupil soused v poněkud upravené náladě. Co bys tak potřeboval? Ptala se paní. Ále, sem chtěl ňáký vozdobičky, děl příchozí. Kdepak, dneska nic, eště bys to rozbil, i tak seš nazdobenej až až, odvětila spravedlivá prodavačka. "A co ste si vybral vy?", obrátila se na mě. Tuhlec je to na pultě a ještě tyhle svíčky, povídám. Ten silon nemám, ale stříbrnej provázek, tan by se nehodil? Ale jo, povídám, to by taky šlo. Paní mi dala ustřihnout kousek provázku ze svýho a já udělal nákup za tři sta, aniž bych vlastně něco potřeboval. Tomu říkám zdatná obchodnice.

Prohlásil jsem se za zdravého. Ta choroba už mi do domu nesmí a basta! Na důkaz vážnosti svého úmyslu jsem si po čtrnácti dnech dal zas svou obvyklou studenou ranní sprchu. Musím přiznat, že se zdála být o něco studenější. Vydržel jsem a zocelen se vydal na další cestu ranní sockou. Tenhle autobus je školní. V 6:45 vyjíždí od nás z konečné. A už v Břežanech (Dolních, podotýkám) je nacvaknutej až po střechu. O zábavu jsem měl postaráno, školáci si sdělovali své víkendové zážitky:
... jsem v mafii, ty vole, už jsem za smetánkou...
... poslední bednu jsem měl, a von, č...ák, přišel a střelil mě do zad...
... jsem jel tim kamionem... "a cos v něm měl?" ... "co asi?! doutníky, ne?!" .... a na tom mostě mě prostřelili pneumatiku, já tam měl 150 a teď vidim dole tu zatáčku...
...vystupujem! dveře! - danke!...
...Jau, někdo mě shodil botu, vole...
... ty vole, dáme si sraz, ty vole v Liberci...

Čaj je univerzální potěšení, dá se říct. Člověk ho může pít jen tak na žízeň, může od něj čekat osvěžení mysli a taky se při čaji pozastavit, odpočinout. O čaji se hodně píše a čajoven je jak máku. Všem je společné jedno z pravidel pro přípravu čaje. Nádobí k přípravě určené se smí omývat jen čistou vodou. Jinak v čaji ucítíte přesně to, čím jste ten hrnek rajbovali. To je jádro pudla. Dovedete si představit, jak jsem vyváděl, když mi v kanceláři - ani tady čaj neodbývám - uklízečka několikrát opakovaně a přes písemné varování čajový hrnek zneuctila saponátem. Vypadalo to, že už není cesty, jak té čistotymilovné osobě uniknout. Až mě osvítila prozřetelnost: písemně nestačí, ještě je potřeba to napsat tak, aby tomu rozuměla. Povedlo se. Kdybyste to někdy potřebovali, tady máte vzor:

Неприкасаться!

Необмывать!

Неотносить!

Ze stavu věcí v našem domě by mohl náhodný návštěvník usoudit, že se čerstvě přesouváme. Do domu nebo z domu - libo jak. Všude jsou totiž papírové krabice s předměty. Pravda je taková, že exploze předmětů je důsledkem našeho bytostného odporu k předmětům. Ten odpor je třeba pochopit, vzít za své a realizovat, jak mi vštěpuje moje dobrá žena Hanička. Já s ní vřele souhlasím, jen ta poslední položka, tedy realizace, u nás ještě kapku hapruje. Knihy, knihy, knihy. To je naše prokletí. Jsou všude v těch bednách. A tak se z nás, prostých čtenářů, stali zabedněnci. Alespoň do doby, než budeme mít dostatek knihoven.

Idylka. Úplná idylka. Navečer pomalu zapadá sluníčko, na poli před našima se prochází bažant a čtyři srny se klidně pasou na čerstvě vzešlém osení. Koukáme na ten kýč se ženou a říkáme si, jak báječný to byl nápad postavit domeček právě tady. A najednou bác ho. Soused a jeho syn pořídili vzduchovku. Už víckrát tu běhali a stříleli po bažantech. Ta tupost! A teď nám mladej pán střelil do srnek. Přestaly se pást a důstojně se přemístily do lesa. Krucipísek, co je to za lidi? Srážka s blbcem bývá vždy nepříjemná. Obávám se, že se jí nevyhnu. Ale jak to nekonfliktně vysvětlit, vyřešit? Nevím. Na tohle školy nemám. Teď babo raď!

počasí:

25,9°C / 12,3°C
bouřky, přívalový déšť, k večeru se vyčasilo

Někdy se mi zachce pátrání po záhadách. Tuhle jsem si vzpomněl, jaxe říkalo, že žiletky se dají ostřit v pyramidě.
A taky jo!
Na netu jsou spousty studií a na jedné obzvláště pyramidálně-energetické stránce visí i kopie našeho slavného českého patentu - máte ho v příloze. Jo, přiznávám, že jsem blázen. Podle návodu v patentu jsem si z papundeklu pyramidu vysochal. A dávám si tam žiletky-holítka.
Klidně se smějte - ostatně to proto i píšu - ale mám pocit, že vopravdu dýl vydržej. Ikdyž by podle všeho vlastně na pyramidu vůbec reagovat neměly! Takže jsem si vlastně vyrobil jen další woleško-pyramidální záhadu.
Teď už to jen prodat dál - ale žiletkový loby by mě ušlapalo. Kdo dneska stojí o něco, co dlouho vydží!

Kdybyste to taky zkoušeli, tak přeju hladké holení!