Tak zas jedna hádanka. Vypadá to divně, a proto budou i možnosti.
Obrázek je:
a) fotografie rekonstrukce startovacích ramp pro V1 na historických základech v Penemünde
b) momentka z pomalu postupujících prací na betonování parkovacích ramp v Olešku
c) poslední foto opuštěných základů spouštěcích ramp v suchých docích v Amsterdamu

Postavím schody do nebe, zpívalo se svého času skoro denně v rádiu. Tenkrát to pro mě byla jen písnička. Dneska už je to jinak. Dneska jsem šel poprvé před domem po vlastních schodech! Nejsou ani do nebe, ani jsem je nestavěl já a je jich jenom pět. Ale jsou to první naše vlastní kamenné schody. Tím se stáváme majiteli schodů hned dvojnásobnými. Jednohoho schodiště dřevěného uvnitř domu a druhého dlážděného venku. Už jsem si tu pochvaloval dlažbu a teď chválím i ty schody. Ti pánové, co nám je staví ani neví, jakou radost nám dělají. Okolí domečku je v tomhle předvánočním čase stále krásnější. Nejdřív tráva, pak dlažba a teď i ty schody. Tyhle všechny práce jdou sice pomalu, zato jsou dlouho (možná by se dalo říct napořád) a jasně vidět. Napřesrok nás čeká dokončování všech povrchů a plot. Ale už teď můžeme říct: až k nám půjdete, nebojte se, do bláta nezapadnete.

"Kolik to bude mít jamek?" "Ještě nevím, ale počítám, že vosumnáct se mi jich sem nevejde." "Tak aspoň nějakou cvičnou, že jo?" "Jo, tak nějak si to představuju." ... a tak dál v podobném duchu se rozvíjel rozhovor. Stál jsem na nově budované dlažbě před domem a přehlížel majetnicky čerstvý předvánoční pažit, který přitahuje pohledy procházejících sousedů. Nebylo by na tom nic divného, taky proč psát o obyčejné, sotva měsíc staré trávě. Ale on je prosinec! Alespoň podle kalendáře.

Ono je to všecho relatívní, řekne člověk, který s vámi obchoduje z pozice osoby znalé cen na trhu obecně platných. Já s tím bez výhrady souhlasím. Taky se koneckonců živím obchodem, tedy většinou. Platnost těchhle pouček ale začne pokulhávat ve chvíli, kdy se vám začne známý chlubit, že postavil dům, větší, než vy jste si s hypotékou těžce vydřeli, za cenu míň, než třetinovou. Člověk hned začne shánět informace, kde mu co uteklo a kde se nechal napálit. Pátrá v relativně širokém prostoru a zas dojde než k cenám obecně platným na trhu. To přece není možné, říkáte si. Někde dělám chybu. To mě žralo celé léto, kdy jsem postupně oslovil asi pět firem s poptávkou na stavbu plotu, položení dlažby a přeměnu zdevastované polopouště na oku středoevropana lahodící zahradu. Jak pečlivý čtenář může tušit, s tou zahradou už se něco děje. A dneska se začalo dít i s dlažbou. Pan Novák - krevní skupina pana Šebka, mistra obkladačského - nám nabídl položení dlažby za podmínek, které konečně můžeme přijmout. To jest, slovy klasika, ceny nepřipomínají drahotu. A na plotu se asi taky dohodnem. Jednánání příjemné, kvalita znamenitá, jak na trávníku již rostoucím ověřeno. Prostě obchodník obchoduje, dokud mu trh dovolí, dál se uvidí. Ale řemeslník, ten se potřebuje živit celý život. A tady nabývá ta relativita docela konkrétní podobu.

Na té fotce je naše tráva! Jako čerství majitelé prvního živého trávníku v životě a ve společném vlastnictví manželů jsme na ní pořádně pyšní. Teď už má dobře pět centimetrů, ale při prvním pózování před objektivem jí bylo sotva pět milimetrů. Na "horní" zahradě už doslova bují zelený koberec, zatímco na "dolní" zahradě jsem dneska ráno v tom růžovém mlžném oparu viděl teprve pár těch pětimilimetrovejch chomáčů. Ale počkejte na jaře! To přivezeme sekačku a nastane intenzivní péče o trávník.

uhodnete?

Z možných cest domů z města si s chutí vybírám tu podle řeky proti jejímu proudu. Už v době, kdy jsem jezdil po okolí Prahy, abych našel to nejhezčí místo, kde se nám bude dobře žít, jsem byl přitahován údolím Vltavy směrem na jih. A nakonec právě tudy teď jezdívám skoro každý den. Na podzim je ta cesta nejkrásnější. Skály před Jarovem teď hrají všemi podzimními barvami a při cestě z Vraného je to ráno krásná podívaná, když spolu s proudem řeky vplouváme do města dál kolem Závisti a kopci pod Točnou. Někdy se přidá i vláček, který právě projel posledním tunelem před Zbraslaví.
Barevný podzim se letos nevyhnul ani stavbě tunelu, který povede pod kopcem od pravého břehu Vltavy u Lahovic směrem k Dolním Břežanům (pořád nevím, proč jsou Dolní, když jsou Nahoře). Totiž původně se v zemi pod kopcem šťourala společnost Subtera, která měla na stavbě postavené krásné žluté ubytovací buňky. A tenhle týden - jakoby s přicházejícím podzimem - se najednou začla žlutá měnit na modrou. Včera jsem přistihl natěrače, kterak v duchu podzimním mění barvy buněk. Asi přijde jiná firma, namaluje si svoje logo a bude se chlubit, že tady staví právě ona. Ale z pohledu toho kopce nad stavbou je to jen obyčejné podzimní převlékání kabátu.

V neděli si každý rád přispí. Když může. Našinec nemůže. Našinec vlastní zvěřinec, tedy páreček pěkně živých pokračovatelů rodu přistěhovalců na Oleško. Nejraději a nejčastěji projevují Matýsek a Kačka svoji životachtivost právě ráno a úpně nejvíc v neděli ráno. Vždycky k tomu rannímu bouření mají pádný důvod. Například "já chci mlíko!", hlásí Matýsek už ve dveřích, když nám přetrhne poslední sladký veršík rozražením dveří do ložnice. Dneska jakbysmet. Jen ten důvod mohl být i jiný. Ještě v sedm ráno svítil Měsíc a čekal, až se Slunce uráčí vylézt zpoza kopce. No a taky ten provoz! to by probudilo každýho. My tady na konci světa vlastně žijem na velice rušné dopravní křižovatce!

No tohle! Už asi vážně nemáme šanci se někam schovat. Když jsou takovéhle obrázky už dávno běžně dostupné na síti, pak je jasné, že všechny ty yntleligentní agentury dokážou na lusknutí prstu získat fotku s číslem bot, které nechám ležet před domem. Je to tu. Velký bratr se dívá!
Kdyby se tak díval před osmatřiceti lety!

Máme velké zpoždění s dokončením celého našeho díla. V domečku sice bydlíme, ale krach stavební firmy nám způsobil potíže. Finanční, časové a vůbec. Aby ty pacholky hrom po poli honil! Proto taky ještě nemáme plot.
Absence fyzické bariéry má své důsledky. Převážně veselé. Chodí k nám bažanti a zajíci, na okraj pozemku i srnky. A taky k nám občas zaběhne pes právě tu havěť lesní trochu prohnat, aby si nemyslela, že se tu dá jen tak v trávě ležet a nicnedělat. Včera přiběh zas. Bylo dost vedro na květen a náš nedodělaný zpola napuštěný bazén tolik lákal. Psí rasy moc nepoznám, ale typnul bych si, že to mohl být labrador. Mezi prsty jsem se mu na blány nekoukal, ale i tak mě přesvědčil, že je to pes vodní. Zakroužil v trávě, obloukem oběhl zarostlou haldu hlíny a ladným skokem ze zatáčky zpoza haldy vskočil do bazénu. Málem bych si myslel, že to má nacvičený. Nepočítal ovšem, trouba, že bazén má vodu jen do půlky a ven to tak snadno nepůjde. Vyděšený majitel tak musel svoji svěřenkyni potupně vytáhnout za obojek ven z bazénu. Oklepala se a šťastně se na pánečka dívala: "to jsem si pěkně zaplavala, co?!". Odměnou bylo uvázání na šňůru, vstup na cizí pozemek obzvlášť do cizího bazénu není žádoucí. Inu: jsou to událostě.


počasí:

maximální teplota: 23,6°C
minimální teplota: 4,5 °C

Vracel jsem se ráno z Obecního úřadu v Dolních Břežanech (pořád nevím, proč jsou dolní, když jsou nahoře). Moje milá Hanička volala, že jsem si doma zapomněl nástroj. Macka. Bez něj bych byl vyřízenej. Cestou tam i zpět jsem potkal na náš kraj obrovské množství autobusů. Asi tři. Inu ranní špička.
Když jsem míjel Šmoulovskou zastávku, spatřil jsem dílo neznámého lidumila. Každá zastávka cestou k nám do vsi je pouze označena červenou štanglí s plackou-vývěskou, jízdním řádem a číslem autobusu. Jednoho, víc k nám nejezdí. Ale tahleta zastávka je od dnešního rána luxusním místem k čekání pro cestující do Oleška. Jsou to celé čtyři stanice až na konečnou. "Davaj, posedim rjadom", můžou si teď říct cestující před dalekou cestou na konečnou. Mají na zastávce krásné židle. Židle tři.

Vážně!
Konečně jsem našel a zakoupil mapu Prahy (velkoměsto na severu od Oleška), která se nijak neodchyluje od skutečnosti a zobrazuje pravdivě situaci u nás na vsi. A hned dvě nové ulice tam jsou. A náš domeček je na správném místě.
Hurá! Bydlíme, tedy jsme.

Už to dneska vypadalo, že deštivý pátek bude předzvěstí zamračeného víkendu. Ale dopadlo to takhle. Bude líp, určitě. Dnešní večer byl duhový