Tak nám skončily Vánoce. Řekla by paní paní Milerová, takto bytná nějakého Josefa Švejka. Ty letošní byly druhý v Olešku a první vopravdový. A v plnym nářezu. Jak by zas řekl můj kolega v profesi. Znamená to, že jsme byli všichni čtyři pohromadě tak, jak k sobě patříme. Pekli jsme, věnce adventní vinuli, stromeček zdobili a rybou zasmrděli celý dům, jak má správně při štědrovečerní večeři býti. Pak zazvonil Ježíšek a Matěj místo aby po schodech seběhl rovnou ke stromečku s dárky, razil si to ke dveřím, aby viděl Ježíška, který jistojistě přiletěl - to dá rozum, vždyť přeci zvonil! Chvilku nám dalo práci vysvětlit našemu synkovi, že důležitý úkol Ježíšek splnil: dárky jsou pod stromečkem. A řečeného jinocha, že budem vyhlížet zas až napřesrok. Matěje se podařilo obrátit na víru pravou a radosti bylo na všech stranách. Například já budu sice alkoholikem, ale jen pomocí vybraných nápojů. Další dny přijely babičky a Matýsek i Kačka dostali další dávky. Tak to chodí. Nejkrásnějším dárkem Matějovým z druhé várky byla pila. Vzal si jí večer i do vany, že bude pracovat. Kačku jsem s ním nechal ve vaně v dobré víře, že si budou hrát jako dycky. Měl jsem pravdu. Byli hezky potichu a když jsem pro Kačku přišel, smála se, přestože měla na zádech rudej pruh. Matěj držel ještě v ruce pilu a hrdě se chlubil, co s ní právě na Kačence prováděl. Děti moje, tohle tu ještě nebylo! Matěj přefik Kačku.

"Už jsme starý", děla moje Hanička ráno, když se posadila na posteli. Tušil jsem zas nějakou habaďůru, ale takhle po ránu mě žádná zákeřnost nenapadla. Proto jsem se starostlivě optal: "copak, Haničko?" "Ále, furt mě něco bolí, když vstávám", chtěla politovat mojemilážena. Co bych pro ní neudělal. Teplé slovo potěší, pamatoval jsem si. "Z toho si nic nedělej, to já už mám skoro pořád." Snažil jsem se zmírnit její ranní trápení. Podařilo se. Hanička nezklamala, mile se usmála a pravila: "No jo, TY! Ty jseš ale už starej dlouho!"

Hanička už má upečeno 10 druhů cukroví. Naprosto nechápu, jak to dělá. A dělá to moc dobře! Vánoce jsou na spadnutí, s tím už se nedá nic dělat. Včera jsem se zabýval dvěma typyckými předvánoční činnostmi. Zaléval jsem trávník a pekl štolu. Ten trávník mi šel líp. Štola (recept zde) ale musí být, už jsme si na ní my i naše okolí zvykli. Těsto jsem nachystal v sobotu pozdě večer a pečení proběhlo včera. Celou dobu šlo všechno jako na drátkách. Těsto pěkně vykynulo, nic jsem nepřipálil, koření jsem dal přiměřeně a po obědě už jsme ochutnávali. To není možný, takhle hladce to přeci nejde, říkal jsem si. A měl jsem pravdu. Vážně jsem se zamyslel. Máslo! Léta studia, spousty státních zkoušek, strojařskej diplom - a já nakonec zvorám dekadický předpony. Mělo ho tam být 40 dkg a ne 40 g! Letos to holt bude dost suchý těsto.

"Tak já bych zašel pro ty lahve do auta", povídám navečer Haničce ve chvíli, kdy byly obě děti relativně bezpečně deponovány ve vaně. "Pro jaký lahve?" Vrhla na mě tázavý pohled moje žena. V tom pohledu byl ještě podtón, který jsem v šeru předsíně přehlédl. "No přece jako dycky touhle dobou nakupuju lahve na celý rok. Nějakou tu whisky, portský, ferneta, ... a tak." "Tak whisky jo?! Vůbec na mě nemluv! Dyť jsme přeci nejmíň před čtrnácti dny mluvili o tom, že whisku nosí Ježíšek!" "No jó, ale tydle sou vobyčejný, jen tak na pití." "Pití nepití. Nech mě bejt, už ti nic nenadělím." "Ale no tak, nezlob se, Haničko, dyť se nic neděje. Dej mi pusu." "Prvnímu bezdomovci dám!" "Cože?" "Tu flašku!" "Tak to jo, to jo, to bude mít radost." "Nech mě. Buď budu sprostá nebo tě praštím." "Prašť mě, Haničko, uleví se ti." Bim! Takovou ránu do žaludku jsem už leta nedostal. Zůstal jsem sedět na schodech a mojedraháHanička odkráčela středem. A mám to. Ale je to lepší, než stokrát opsat větu: Nemám se do toho Ježíškovi motat!

To by musela Kačka povykovat hodinu, aby tě vzbudila! Žehrala za kuropění mojedraháHanička vcházejíc do ložnice. A dyť už sem vzbuzenej, zahučel jsem potemnělým hlasem vsedě na posteli. Kačka ale byla ukojena flaškou ( děti s tím pitím začínají hrozně brzy! ), a tak jsem se přitulil ke své ženě. Ona má ráda mazlení. Co je?! divím se, když se otočila zády. Chci muckat eště takhle. No proč by ne. Sklonil jsem se, že lí pomuckám ucho. Lup. Co je?! divila se teď zas Hanička. Co by bylo, nemůžu se narovnat, prasklo mi za krkem. Sakra! Mohlo to bejt takový hezký ráno, a díky mému stařeckému neduhu z toho byl jen takovej krátkej muck.

Po cvičení jsem se zastavil včera na kus řeči u Neffů. Prostě to tak vyšlo, jako vždycky, když znenadání nastane neočekávaná příjemná situace. Hanička už spala, měla toho dost - v terénech koučovala jednu děsně sveřepou obchodnici, a to člověka vyšťaví, proto se mnou nešla ani cvičit. A tak jsem zavolal Haničky máti, která zrovna pomáhá s hlídáním , že se zdržím u přátel. Tak to budeš doma za hodinku, že jo?! Dozvěděl jsem se. No to teda ne! Vosumnáct už mi bylo, tři děti mám a letos jsem byl v Číně, tak snad jsem dost svéprávnej, abych věděl, kdy mám přijít domů od přátel! Vím to a proto jsem přišel ještě před půlnocí. Ale mojemiláHanička vykoukla jedním okem zpod duchny a procedila temně: ... ti nevodpustim, žes tam šel beze mě ... a spala dál. Taxem si připadal, zas jako zamlada: večírek se poved, ale doma mi to spočítali.

Poslední listopadový víkend je ten tam. Roste nám trávník, řemeslníci pořád ještě můžou začít pokládat dlažbu, chodíme s Kačkou (v kočárku) a Matýskem (po svých) na procházku, Sára nás vyprovází až na konec svého rajónu, což jest asi o dvě parcely dál, než základy našeho plotu. Jedním slovem: Idylka. Ale nedá se nic dělat, vánoce jsou za dveřmi. Poznal jsem to snadno. Rozkvet nám kaktus.

Kačce bude za pár dní deset mínus tři měsíců. Nebo sedm plus tři? Jaxe to vezme. Ten její spěch honem, honem být s námi na světě nám teď motá hlavu. Rozhodně se k tomu staví statečně a právě prochází stádiem lezůň polykač. Musíme mít všechny polykatelné předměty pod přísným dohledem a pokud možno daleko od Kateřiny. V opačném případě je s pílí sobě vlastní vypátrá a poctivě vyluxuje. To se pak okamžitě musí vyprázdnit zásobník. Dělá se to tak, že když zahlédnete, jak Kačka něco tajuplně žvýká, strčíte jí do pusy prst a co nahmátnete, to popadnete. Onehdá to byl uschlý květ kytky voskovky, který na tmavé podlaze unikl naší pozornosti. Ztráta oblíbeného žvýkacího objektu ovšem Katku neodradí. Okamžitě se stylem meresjev vydá k dalšímu cíli. Svojí umíněností onoho bájemi opředeného letce zcela zastiňuje. A to byl sovětský člověk!

Dvaapůl roku je Matějovi a dvaapůl roku jsem si říkal, jestli ho bude bavit klukovský podzimní pouštění draků. Juráš už je starej a tyhle věci vdechuje - ikdyž: vloni se mi na Letné chlubil, jak umí akrobacii s křídlem. Takže vlastně i on má draky rád. Mě to naučil tatínek a myslím, že důkladně. První drak, kterého si pamatuju, byla krabice a byl to drak důstojný, pořádně stavěný. Pouštěli jsme ho na několik kilometrů dlouhé šňůře a ke stahování dolů byl potřeba naviják. V té době to byla událost málo vídaná a budili jsme na vsi docela pozornost. Teď je všechno rychlejší, vzdálenosti se zkracují a je tedy kratší i nylonové lanko na draka. Ale ta radost z létání nám zůstala. Matýsek dvakrát draka pustil, já jsem jako tatrman běžel po oranici za provázkem, Matějovi jsem nadal do trdel a moc jsme si to užili. Jestli bude foukat, dneska půjdem zas.

Původně jsem na to téma chtěl napsat něco vtipného. Ale myslím, že fotka bude stačit. Téměř každé ráno to teď u nás vypadá, jako v mléčném baru.

Ano, jsou to speciální choroby, na které trpíme. A rýma, kašel a vůbec zanícené potrubí patří k těm nejzákeřnějším. Raději nezkoumám rady domácího lékaře, abych nedošel k podobně otřesnému poznání, jako spisovatel Tří mužů ve člunu, tedy k tomu, že jediná choroba, kterou opravdu netrpím je samovolný sklon k potratům. Rovnou zajdu do lékárny, nakoupím zásoby a ulehnu. To se odehrávalo tenhle týden. fuj

O velkých nocích - tedy svátcích, kdy malá část populace téhle planety oslavuje, že takzvaný Mesiáš údajně vstal z mrtvých a ještě menší část obyvatel Země slaví "přechod" moře, tedy útěk z otroctví v Egyptě, se já tradičně neúčastním našich svátků mrskání. Jednak se stydím někoho tlouct jenom proto, že se to dělává a jednak ráno symbolicky vypráším svoji ženu a tím považuji historickou úlohu mrskače za splněnou. Pomlázku pletu, to jo. To mě naučil tatínek a pro mě to je takový soukromý obřad vítání jara.
Pro děti mají Velikonoce samozřejmě význam jiný. Matýsek šel u nás na vsi na pomlázku ve svých dvou letech s babičkou poprvé a přinesl pěknou výslužku od jedné laskavé sousedky, která ho již z dálky vyhlížela.
A já jsem se kochal jarem. Po pozemku se procházel krásně vybarvený bažant. Krasavec. Asi u nás bude chvilku bydlet. Všiml jsem ho již poněkolikáté, protože velmi lahodí oku. Náhle, zcela v protikladu ku krasavcově důstojnosti, na scénu zleva vstoupili zajíci. Zajíc a zaječice, asi. Nevstoupili, vběhli. On jí honil a ona různě zpomalovala a přidávala na tempu. Ale rozhodně si mladíka nepustila k tělu blíž, než dvě, tři králičí délky. Inu jaro, pomyslel jsem si a nahlas zauvažoval o smyslu lopoty, která přinese králičímu uchazeči pár prchavých okamžiků radosti. "Že mu to za to stojí, dyť je uhnanej dřív, než se vůbec k něčemu dostane", povídám. "Tady vidíš", pravila moje milá žena Hanička, "jak ta příroda pěkně vybírá ty nejlepší geny. Pomalej a línej se prostě k množení nedostane!" A mám to. Budu se muset pustit zase do budování, už je čas.
Inu: přirozený výběr.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že "podolská magistrála" mě nenechala v klidu ani v době, kdy Matěj ještě jezdil v kočárku. Tak jsem popadl zmíněné vozidlo, navlékl rozdrbané džíny, chrániče na ruce a hurá na výlet!
Z Folimanky, kde jsme bydleli, to byla do Podolí pěkná projížďka. Prověřil jsem jí už mnohokrát až do Modřan, ale s kočárkem to bylo poprvé.
A můžu Vám říct, že s kočárkem je to paráda. Já totiž neumím moc na kolečkových bruslích brzdit. A kočárek má kotoučovou brzdu! To je jiný kafe, to stojí skoro na fleku.
Kdyby byla příležitost, zkuste to. Můžu jen doporučit.
V nejhorším případě bych moh i jeden kočárek s náplní zapůjčit - Kačka ho právě začíná využívat.
Ovšem, samozřejmě, jen proti podpisu.

... píše pan Karafiát, (mimochodem, Broučci mi vadí až od chvíle, kdy za všecho může pánbůh)
a taky jo. Včera to uhodilo plnou silou.
My jsme sice žaby na silnici nepotkali, jeli jsme z Prahy s nejstarším synkem moc brzy.
Ale doma jsem si to užil.
Můj dvouletý Matěj už dobře dva měsíce trénuje na houpačce nahoře v pokoji. Zavěsil jsem mu ji na připravená oka ve stropě.
A včera mi to nedalo a když bylo tak krásně, začal jsem kutit i venku. Na terásce máme taky nachystáno na houpání, lano jsem koupil už před časem a pár prkýnek z palet ještě zbylo. Velmi výhodně nakoupená sada nástrojů se konečně hodila v celé (téměř) šíři. Dokázal jsem to! Asi za půl hodinky bylo dílo na světě. A šťastný Matýsek se houpal až do sedmi, kdy už má být dávno v postýlce.
Je jaro, houpy, hou!

V Sofii jsem musel být minulý týden,
tam to začalo - když jsme přistáli, už chumelilo a do rána tam bylo dvacet čísel,
ale u nás doma, v Olešku, mi žena hlásila, že nic nebo skoro nic.
Tak jsem se těšil, že už bude jaro!
No a v neděli jsem pěkně vytáh hrablo a jal se protahovat cestu.
Že by letos naposled?
A když jsem to protáh, jel jsem pro startovací kabely do Obi, protože Haničce odešla v autě baterka.
A cestou jsem potkal tři nehody - hnedka u Sester něžné drcnutí, pak před Ohrobcem Felda ve škarpě a nakonec u Šmoulova v ledu na boku zamrzlý a zavátý Renault.
A večer si rozsekl Matýsek čelo o krbovou římsu, takže hurá do Motola!
Tam mu to slepili vteřinovým lepidlem (ten pokrok, kdy se to zastaví!)
A pak už jsme šli radši spát - jako ti broučci
To zas byla neděle!

Letos je sněhu vážně dost. Skoro to vypadá, jako kdyby s tou nadílkou čekali, až se přistěhujem na vesnici.
Užívám si to.
Nenechal jsem nikoho na pochybách, že si rád hraju (není to úchylka? v pětačtyřiceti?), zvlášť když teď k tomu mám dva pádné důvody. Teda hlavně Matěje, protože Kačka je úplná funglovka A tak u nás už podruhé tuhle zimu vyrostl přímo před vchodem sněhulák. V sobotu dalo fušku sehnat dost materiálu, protože těch pět centimetrů sněhu bylo dost málo. Nakonec jsem shrabal skoro celou ulici, aby to vydalo alespoň na půldruhametrového chlapíka. Mají z toho teď užitek i sousedi
Dobře to dopadlo a šáša, jak mu Matýsek říká, má pořádnej mrkvovej nos, jaxe na sněhuláka sluší.
Jenom ten hrnec, ten jsme nakonec nesehnali.

Venku je pořád pěkný samec, u nás bylo dneska -16 a v autě mi to ráno ukázalo ještě o stupínek míň.
Jedna rukavice by byla fakt málo - gentleman negentleman. Já jsem si včera odpoledne vzal obě. Lyžařský, goretexový.
A jeli jsme.
Zatím jenom s Matýskem, Kačku nám z Podolí "vydají" až bude mít alespoň dvě kila a bude sama pít. Zatím jí Hanička kojí dálkově. Tedy jeli jsme na Sázavu. Pokořit její dolní tok na bruslích. Na starý kolena jsem se dal znovu do bruslení. A je to pro mě novej zážitek. Na řece jsem jel poprvé a taky jsem poprvé táhnul pekáč s malým synkem po ledu na bruslích. Bylo to prima. Doleji jsme sice "v zápřahu" dohromady jen za první zatáčku, ale užili jsme si to.
Kupodivu to zpátky dolů není s kopce!
A pak to přišlo. Moje milá žena Hanička se nechala vyhecovat. Že prý si snad z dětství vzpomene na nějaké ty bruslařské prvky.
Vzpomněla si. Neupadla a mám jí vyfocenou! Úplná Sázavská holubice. Matýsek dělal piruety jen tak nasucho bez bruslí - a děsně ho to bavilo. Příští rok mu budem muset pořídit nějaký ty malý šlajfky. A pak už se začlo stmívat, led pěkně temně praskal mrazem a tak jsme před pátou vyrazili zpátky k nám přes Zahořany do Oleška.
Hezký nedělní odpoledne to bylo.