Jako každá významná akce, začal i náš nultý ročník tradičního Davelského silvestrovského pochodu na trase Oleško - Maškův mlýn - Davle - údolí Záhořanského potoka - Oleško katastrofou. Vše pečlivě připraveno, Matýsek dostal na krk kompas, já do kapsy náprsní butelku do ní příslušnou, za pásek krokoměr a teď už jen boty zavázat a mohlo se jít. Kačku jsem dal v kočárku na chvilku ven, aby si zvykla na čerstvé povětří. Zvykla si okamžitě. Vítr kočárek poodfoukl ke kraji obrubníku a kočárek provedl ukázkový přemet. Kačkou dospod - učebnicový příklad zákonu namazaného krajíce. Akce byla tak rychlá, že ani fotka z ní není. Vypadalo to hrozivě, ale nic se nakonec - kromě leknutí - nestalo a vyrazili jsme. Matýsek ověřil azimut a na vyhlídce nad Davlí jsme počkali na hlavní voj, který vyrážel od hospody U hada. Cestou jsme potkali přítrodní úkazy a některé z nich Matýsek i pokořil. Matýsek sám byl ovšem úkazem zcela nepřehlédnutelným a většinu cesty tam i zpět skupinu vedl, nepočítáme-li Iris. To je ovšem čtyřnožec. V restauraci hned Kačce servíroval pití. Ta se však nedala zmást a jídlo rozhodně nepřehlédla. U oběda se ničily nepotřebné fotky z datových karet. Též spolupachatel celého podniku bedlivě naslouchal hlasu lidu. Po obědě, kde jsme slavnostně podepsali výroční pohlednici (zde i s mapou pochodu) jsme se vydali zpět. Matýsek si propříště označkoval cestu a pak už pelášil k domovu. Jen poslední část se vezl. Měli jsme to těžký a tak se zapřáh i strejda Neff. Mise byla zakončena vrcholovým panákem z butilek a pak už jen: šťastnej a veselej ten příští!

"Chci mamuta", odpověděl dle nejlepšího svědomí Matýsek, když jsem se ho ptal, o co by napsal Ježíškovi, kdyby uměl psát. Tím okamžikem jsem zabředl do prekérní situace. Pozdě bylo mamuta honit. Zkusil jsem intelekt. "Mamut je moc velkej, Matýsku, nevešel by se nám do domu a ještě by ho pobořil." Kupodivu jsem uspěl a synek uznal, že bořit si dům jenom kvůli mamutovi nemá cenu. Za odměnu jsem mu slíbil, že se na toho mamuta půjdeme podívat do muzea. Šli jsme tam včera. Matěj pak doma vyprávěl, že mamut byl vééélikej, že měl velkej chobot a kly, že tam bylo ohniště a strašlivě řval tygr. Kdoví, třeba z něj bude lovec mamutů. Alespoň ve snu. Já měl taky zážitek. Konečně jsem viděl pořádnou ženckou. Venuši. Věstonickou.

Včera navečer, když jsme s Matějem odvezli jednu z babiček na nádraží ve Vraném a poctivě zamávali babičce i mašince, volal mi ještě do auta Ondřej. O Silvestra se bude pořádat NULTÝ ročník slavného tradičního pochodu Oleško - Maškův mlýn - Davle a zpět. Startér vypustí dužinu pošetilců u hospody U hada, což je téměř nejvyšší bod v Olešku a jistě nejvýše položená hospoda tamtéž. Pokusíme se zúčastnit v plné sestavě, jaxem Ondřejovi slíbil. Bližší údale jsou tady.

Praha je přeplněná sezónními lovci dárků. Pozná se to podle zvláštní dopravní situace. Ráno je na cestách nebývale prázdno, ale o to hustší šlamastyka je dopoledne a navečer - ani nemluvit. Tedy raši neřídit. Proč si všichi říkají, že v hlavním městě nakoupí nejlíp, to vážně nechápu. Já byl například v úterý v Pardubicích a v úplné pohodičce a v téměř prázdných krámech jsem koupil pár posledních drobností pro maminku. Poprvé letos jsem okusil nákup na síti. Pro Matýska. V klidu jsem vybral z katologu, který je ke stražení v pdf, telefonem objednal a bylo. Pravda, ještě jsem to jednou po týdnu prověřil a ukázalo se, že to bylo dobře, protože jsme se slečnou objevili několik nepřesností v adrese. Opravili jsme je a podivili se, jak je možné celkem známé jméno tak zkomolit. Možné to však je. Dokonce nejméně dvakrát, což dokázal dodací lístek na balíku. Z mé ženy udělali paní Volešákovou a ještě jí přiřadili číslo, které naprosto nijak nepopisuje ani její tělesné ani duševní stavy, to mi můžete věřit. A přesto balík pošta včas doručila. Bez ohledu na uváděné míry. A tak pravím, přestaňte šílet s vánočními nákupy. Když už bez dárků nemůžete být, klidně si je objednejte po síti. Adresu vypište libovolně, oni vás pošťáci nakonec nějak najdou.

"Jeďte čtyři ... celé ... osm ... kilometrů ... a potom odbočte ... vlevo", radila mi Alžběta. Rozuměj ta pani, co mluví z reproduktoru, nikoliv Alžbětinu Prknářovou, zvanou Haha Bimbi. Kupodivu to sedělo. Já seděl v autě, a na skle byla přilípnutá chytrá krabička od Garminů. Měl jsem to štěstí, že mi na víkend zapůjčili přístroj gps s navigací. Je to malej zázrak. Ono to ví, kde jsem, kudy jedu, jak rychle jedu a jak rychle budu tam, kam jedu. V Podolí mi to řeklo, abych si dal majzla, že tam může být radar. Nebyl, ale občas bývá. Chytrá mašinka! Nakonec jsem jí přeci jen zamotal makovici. Když se jede z Vraného k nám Březovskou ulicí, jede se sice po krásné nové asfaltce, ale na mapě je to taková bezvýznamná polňačka. Bětka si umanula, že mě povede nahoru serpentinama do Zvole, ale já se nedal. Byl to souboj kdo z koho. Po chvíli už pochopila, že se mnou to půjde ztuha a tak si poslušně přebrala své mapy a vrátila cestu na správné místo. Pak to na mě zkusila ještě jednou. To byla klukovina, došlo jí hned, a pak už sekala latinu. K nám domů jsme ale stejně dojeli nedojeli. Na gps mapě prostě nejsme. To by se ale navigační špičce dneška stávat nemělo. Pradávné minulosti náleží věta: Hic sunt leones!

První chyba byla, že jsem to myslel dobře. A taky že jsem předpokládal, že mé úmysly jsou čiré jak lesní studánka. Pečlivě jsem nachystal scénu, uklidil nevhodné předměty, naaranžoval vhodné, rozsvítil všechno co šlo a požádal Haničku, aby chvilku byla v předpokládanéném místě záběru kvůli zaměření. Teď už jen dojet pro Mikuláše, kterého mi obchodně dohodil Ondřej a můžeme to spustit. Na kraji staré Zvole jsem naložil snad půlku zvolského pekla! Jeden Mikuláš, jeden anděl a jinak auto včetně kufru bylo plný čertů. A tak k nám na Oleško poprvé přišel Mikuláš. To Matýsek ještě nezažil a nutno přiznat, že se držel statečně. Poučení čerti strašili jen málo, Mikuláš se spokojil s tím, co Matýsek dokázal a anděl hnedle předal výslužku. Matýsek měl radost. Rukoudáním čertovi slíbil, že bude hodnej a ani nezaplakal. Byl roztomilej. Já skončil hůř. Do záběru kamery to procesí nakonec nedorazilo a Haničky máti vkusně zaujala dominantní postavení před objektivem svým pozadím. Záběr hodný Felliniho. Po nadílce a obchodním vyrovnání jsem rozvážel partu holek, které divadlo nachystaly, na další dvě štace. "Hele! Tomáš! Už jsou tu taky! ", volaly holky v Černíkách, "to je brácha anděla".

Ranní mlha se plazila Oleškem. Ta nálada jakoby nocí vzlínala ze včerejšího večera, kdy jsme se s Haničkou vydali na pomyslnou procházku mystickou Prahou. Spolu s Meyrinkovým Golemem jsme objevovali tajemství uliček židovského gheta. Neobvyklé představení, které nás po chvíli vtáhlo svou atmosférou, jsme sledovali jedním dechem. Jednu z důležitých rolí hraje okno do místnosti bez dveří. Četli jsme o něm, slyšeli několikrát na divadle, ale vidět, vidět jsme ho mohli až dnes ráno. Musí být nějaká spojitost mezi prožívaným a představovaným. Můžu to dokázat. V ranní mlze dnes tlumeně svítilo golemovo okno!

To je taky nápad, zjišťovat, jak ti jede autobus až teď ráno! Povzbuzovala mě moje milá Hanička, když jsem temně zahučel, že už ty dva ranní autobusy vodjely a budu muset jet tím v osm deset. Tak jsem si dal čaj a sušenku, Matýsek dostal polovic a posnídali jsme. Na zastávce jsem si přečetl místní vývěsky, co je nového v obci, kde bude letos Mikulášká a kde se dá nejlíp koupit plot. Žádná velká společenská událost to nebyla. Cvak jsem si lístek - že mi prý vystačí až na konečnou - a za hodinu a za dva lístky dohromady jsem byl u svého stolu v kanceláři. Ani to nebolelo. Ba dokonce to trvalo jen o čtvrt hodiny déle, než autem. Dneškem mám tedy vyzkoušený cestování sockou kompletně. A to mám pořád v záloze vláček do Vraného a autostop. Když bude nejhůř, dá se i tak.

No, musíš mu říct, kam jedeš, a on ti pak řekne, kolik budeš platit. Odvětila mi kolegyně, když jsem se bezelstně ptal, co musím všechno předložit, aby mě autobus dovezl na konečnou. K nám domů je to totiž "až na konečnou". Očekával jsem nějaké drama. Drama se nekonalo a pan řidič mě skásnul jen o pětku, jelikož je to přes dvě pásma a obyčejnej lístek je málo. Pak jsme jeli. Tyhlecty autobusy regionální jsou tak trochu rodinný podnik. Připadalo mi, že se cestující znají. Pan šofér tu a tam zastavil mimo zastávku, aby to místní neměli tak daleko. Já měl předplaceno na konečnou, takže jsem se cestou dozvěděl, že Šmoulov není Šmoulov, ale Nová Zvole. Hleďme! Mladík, který tam vystupoval, tu zprávu přijal natolik bujaře, že vyskočil z autobusu jakýmsi švihem ze závěsu obouruč na autobusové štangli. A pár desítek metrů před finišem jsme ještě vyložili jednoho velmi potřebného souseda před krámem - měli ještě otevřeno a to víte: lahváče jsou lahváče, to je po večeři potřeba. Tolik zážitků za jednu cestu! Měl bych vlastně tomu škůdci, co mi pochroumal auto, poděkovat. Kdy jindy se mi zas podaří dostat se mezi lidi?

Ztratil jsem zdrojová data k woleschku. Totiž zratil: z blbosti a nepozornosti vymazal, no. A to byl dobrý důvod začít s přepisováním celého woleschka v novém prostředí. Včerejší den a noc se k tomu velmi hodily. Zaháněl jsem chorobu prací na síti. Jaxe to povedlo, posoudí laskavý čtenář sám.

Letos můžu klidně napsat: jako již tradičně touhle dobou zažívám příhody s přezouváním pneumatik. Je to tak. Zas jsem naložil do kufru své Nokie ( každej ví ) a ovlivněn skupinovým bruslením s následnou řetězovou havárií na magistrále minulý týden se jal objíždět pneuservisy. Vystrašenců jako já bylo nepočítaně a tak se z věty: "přijeďte po sedmadvacátym" stalo klišé. Přijali mě až v jednom dvoře v Podskalí. Bylo to něco jako návrat ztraceného syna. Tady jsem kupoval své první Nokie. Pan mistr na tu repliku sice jen zahučel: hmmm. Ale práce byla rychle a dobře udělána. A nakonec i zážitek byl: na jednom okně ve dvoře visel za krk oběšenej bažant. Je to tak: podzimní sezona je v plném proudu. Gumy se přehazují a bažanti visí u oken. Jen ta dělba práce někde funguje a jinde ne. Tady v Podskalí mají dvě pracoviště a čtyři pánové pracují, až se jim od rukou práší. Jinde se práší jen od úst … sedmadvacátýho ….!

On už je sice říjen, což svědčí mimo jiné i o tom, že na mě sedne kdejaká choroba - naposled teď, když bylo volno, jsme si užili s Haničkou zákeřných bacilů dosytosti - ale pořádnou událost hodnou zápisu aby člověk pohledal. A tak jsem probral elektronickou paměť a něco se našlo. Den bez aut. To vám byl krásný pozdně letní den. Málokdy najde člověk tak báječně volnou cestu. Jak jsem pochopil, většina spoluřidičů se zalekla ekologistických pohrůžek, že se nemusí dostat do centra. Buď jeli sockou nebo pěšky nebo zůstali doma. Provoz zřídnul a ulice zely prázdnotou. I já se bál, že mě mocná ruka globálních odpůrců čehokoliv - tedy dnes zrovna aut - zastaví, vyškubne mi volant z ruky a pak mi vlídně ukáže, kudy se pěšky dostanu, kam potřebuju. Ale vůbec ne! Sami potírači automobilismu zřejmě nějak zaspali, či co. Nakonec jsem našel jediného zástupce. Plížil se Štěpánskou ulicí. Bílej anděl s rozcabrtanými papírovými křídly a rouškou na gzichtě. Plamenný meč chyběl, spíš to vypadalo, že kouká, kam by se zašil. Asi už i ti andělé jsou špatně placení ...

Opravdu velmi, velmi pomalu se seznamuji se cvičením wu šu (chcete-li tai-ti). Tomáš je učitelem trpělivým a myslím, že se maximálně snaží nás opravdu alespoň základy naučit. Musíte pochopit ten základní pohyb, říká, pak už je to všechno stejný. Včera jsem možná z dálky zahlédl jakési pochopení, ale jen na chvilku. Nicméně je tu jedna věc, kterou jsem si včera ověřil. Celé to cvičení funguje jako velkej trychtýř na energii, kterou, asi když už to umíte, můžete čerpat podle toho, jak to umíte. Já to zatím neumím, ale i tak se cítím po cvičení jako by mi někdo dobil všechny baterky. Čekal jsem od cvičení tai-ti ledacos, ale tohle mi nějak nedošlo. Začínám chápat, proč to tolik lidí na světě baví.

To, že jsem byl včera hodinu ve školce, neznamená, že už dětinštím, ale že se cvičení tai-či přesunulo do původních prostor. Šlo mi to o chloupek líp, ale při závěrečné sestavě jsem se logicky ztratil, vlastně, popravdě řečeno, jsem se ani nenašel. Tomáš však nezaváhal a jako figuranta si opět vybral mě. No nazdar! Musím zřejmě opravdu působit jako mamut v porcelánu.
Po cvičení mi ještě Ondřej s Ljubou předvedli etudku na téma "jakto vlastně má bejt a proč se to dělá - ale nemel se při tom tolik - no jo, furt mě nekritizuj - tě nekritizuju, ale opravuju" a pak jsem jel domů. Bylo jasno, takže hvězd bylo, inu jako na obloze. A já si vzpomněl na vyprávění jednoho dávného obchodního partnera "syna Vlka". Zúčastnil se jako pilot jedné z izraelských válek. Předváděl nám, jak dobře viděli v noci se zhasnutými světly letounů, když prolétali k cílům skryti v údolích hor. Předváděl to nám, něvěřícím, tak, že při jízdě v noci autem v plné rychlosti zhasnul světla. Ono to funguje! Vážně! Dodnes to po něm občas zkoušíme a reakce jsou vždycke stejné. Kdo to nezná, trošku "upustí volej". Má to ovšem jednu podmínku nutnou. Musí svítit Měsíc. Včera nesvítil, což jsem zjistil, až když jsem zhasnul. Reakce byla rychlá a vozidlo bylo v okamžiku znovu osvětleno. Ani na ten "volej" nedošlo. Jen jsem si ověřil, že když je nov, je vážně tma.

Začalo se!
A napříště je to VE ŠKOLE ve Zvoli - u rybníka, v té nové,v pondělí od 19 a ve čtvrtek od 18 hodin!
Pan cvičitel už o vás ví a počítá s vámi!
Tak se tam asi uvidíme, že?
O.

... tak takhle to včera začalo
Na večer jsme sehnali hlídání a vyrazili jsme s Haničkou do Zvole. Po nějaké chvíli přijel Ondřej a pak už jsme v houfu ostatních čekali na začátek hodiny. Tomáš začal tam, kde před prázdninami přestal a my jsme se prostě přidali. Chvilkama jsem si připadal jako tatrman, při závěrečné sestavě jsem se vůbec nechytil, ale rozhodně jsem měl pocit, že jsem pro sebe něco udělal. Ani skutečnost, že jsme s Ondřejem jediní chlapi v houfu ženckejch mě neodradila. Ve čtvrtek přijdu zas. A budu se snažit cvičit podruhé v životě Tai-Ti.

Náhodou to vyšlo a mraky připluly až po hlavní scéně představení. A tak jsem si mohl zkusit vyfotit částečné zatmění Měsíce, které nastalo včera kolem deváté hodiny večerní. Měsíc z toho tentokrát vyšel jen s mírnou skvrnou na kráse. Já jsem na tom trochu hůř. Fotka se mi moc nepovedla. Z toho plyne jediné poučení: chce to lepší aparát! Ale to neříkejte mé ženě Haničce!

"Krize - zavolej domu. V komore jsou 2cm vody. Kde pry se to ma zastavit," jsem četl na obrazovce telefonu při dnešní poradě. Hanička byla s Kačkou na kontrole zvukového potrubí a paní Hudečková, která zrovna hlídala Matýska si nevěděla rady: "Stříká to tady z toho kohoutu, jak je u výlevky. Ale do chodby se vám to nedostalo, dala jsem tam nějaký ručníky," uklidňovala mě paní Hudečková do telefonu. No jo, někdo holt otevřel na chvíli redukční ventil na vodovodním řadu víc, než bylo zdrávo a náš pojistnej si to vyložil tak, že má zabránit roztrhání rozvodu v domě. Tak zabránil. Jen ta potopa ... Budu ho muset usměrnit, aby si tak moc nevyskakoval. Banální regulační úloha - technicky vzato.

Vždyť jsem to říkal, povídám dneska při pohledu z okna, ten náš bazén je dobrej tak akorát pro žaby a čolky. Támhle v něm zrovna jedna plave. Dlouhými tempy v něm kroužila ropucha. Fešanda. Jen neměla tušení, že z tohohle rybníka se nedá vylézt. Šli jsme jí s Matýskem vysvobodit. Použili jsme záchranné prkno a za chvíli byla žaba na suchu. Lepší pocit po akci nemohla mít ani slavná pobřežní hlídka.

Museli jsme postavit na nějaké obzvlášť významné zóně, která přitahuje průšvihy. Jinak si to neumím vysvětlit. Po všech útrapách s dodavatelskou firmou, po všech veselých historkách ze staveniště, rozšlápnutých rourách a zkratovaném kabelu jsem si myslel, že by to mohlo být za námi. Není. Děláme fasádu - tedy necháme si natahovat obzvlášť vypečenou fasádu, aby vydržela a byla hezká. Nejdřív nám v neděli došel materiál. A když jsem včera přivezl chybějící kbelíky s fasádou (je na ní sice napsáno sto, ale za sto rozhodně není!), tak jsem po chvíli zjistil a parťák (co já vim, školy nemám - řikal mi, že máma byla italka) mi to sám potvrdil, že fasádníci jsou vožralý namol. Tak toho poté, co jednu stěnu zmastili, nechali a po hádce se pěšky odplížili směrem na sever - tam ja Zvole a tam prý jsou ubytovaní. Že prý se to dodělá zítra, říkal ten Ital po matce. Ha, ha, - říkám já. Od rána prší a to fasáda nemá ráda. Nezbývá, než doufat, že to nějak dodělají. Jeden si prostě nedáchne, furt aby člověk byl ve střehu!

Mě je jasný, že když se kácí les, létají třísky. Někdy je těch třísek ale moc. Když nám bagr na zahradě rozšláp potrubí odvádějící dešťovou vodu, roztesknilo mě to, ale statečně jsem dojel koupit trubku stošedesátku, vzal krumpáč a lopatu a dílo opravil. Když jsem si vzal na čtvrtek volno, protože měli přivézt dlažbu, měl přijet bagr a fasádníci a já měl přivézt fasádu, a z celého toho velkého shonu nakonec vyšla jen přivezená fasáda jenom v jedenácti kbelících, protože zbývající dva už nebyly na skladě, tak jsem si řek, i nešť, alespoň mám hezký den s dětmi. Tak bagr s panem Riegerem přijeli nakonec v sobotu (tedy samozřejmě obráceně - pan Rieger přijel s bagrem) a za dvanáct hodin pracovního času nám z měsíční krajiny se vzrostlým bodláčím udělali úhledný základ pro tvorbu zahrady. Ale dopoledne to bylo na infarkt. Kopali jsme u kapličky (= zděné rozvodné skříně pro elektriku a telefon). Když jsem zařval "STOP!", byly to už jen zlomky sekundy, než se zvuk donesl k panu Riegrovi a on zareagoval. Ale pozdě. Slyšel jsem klapnout jistič a bylo. Dům bez energie, kabel odizolován lžící bagru. A to už mě fakt málem složilo. Nebýt pana Fraňka z Jílového, který se nám tu stará o elektriku, měly by děti k večeři tak leda buřty na ohýnku upečený. Takhle máme jen o jeden zážitek víc - vlastně nic moc: ani ohňostroj nebyl!

"Viděls to?" Ptala se mě hned ráno žena. To je na mě moc kách. Já tyhle ranní překvapení beru na vědomí nejraději někdy odpoledne, pěkně s chladnou hlavou. V tomhle případě ale nebylo kde si hlavu zchladit. "Ve 4:10 nám vytek bazén", pokračovala má dobrá žena. Znělo to skoro jako obvinění, že jsem v náměsíčném rozmaru vylez na střechu a hupsnul do gumáku, čímž jsem způsobil potopu. Protentokrát mám betonový alibi: zrovna dneska v noci byl nov - tedy měsíc nebyl. A to mají náměsíčníci pohov. Na vině je fyzika. Nakloněná rovina, gravitace a teplotní roztažnost plynů konkrétně. Nafukovací věnec trochu zchladnul a tudíž přes noc splasknul. A protože byl hrnec gumák (vznešeněji nazýván bazén) trochu s kopce, gravitace přemohla splasklý mantinel a voda pěkně po nakloněné rovině vyvřela. No a v půl deváté ráno už jsem měl terén znovu a lépe srovnaný, koberec správně vycentrovaný a voda znovu natékala z hadice do bazénu gumáku. V těchhle vedrech je voda za dva dny jako kafe. A poučení? Jsou případy, kdy se vyplatí dodržet návod k použití a nestavět bazén - byť by to byl jen větší hrnec - na šikmé ploše. A hlavně: nepodceňujte fyziku!

Až do pozdních hodin jsem čekal, jestli se nestane zázrak a poslední přepočet hlasů nezpůsobí alespoň stojedničkovou koalici. Zázrak se nekonal a tyhle volby dopadly snad nejhůř za polistopadovou éru. Plichta. 100:100. Nikdo nemá většinu. Puchejř Paroubek neudržel vztek z prohry a ve vpravdě diktátorském duchu přirovnal tyhle volby k volbám v roce 48. Šmejd. Jediné, co se osmačtyřicátému opravdu podobalo, byl jeho projev. Z Klémovy rétoriky nepoužil snad jenom kroucení krkem.
Ráno jsme mohli pozorovat první důsledky toho volebního packalství. Pravděpodobně i v našem lese muselo dojít k nějakému paroubkování. A naše srny to tam nemohly vydržet. Přestěhovaly se z lesa k nám na zahradu. Poskytnem jim azyl. Jsou to první emigranti.


počasí včera:
19,2°C / 7,2°C


počasí dnes:
dopoledne 11,6°C / 8,4°C

dnes v noci byl Měsíc v úplňku, zvečera vyšel za kopcem

počasí:

19,5°C / 8,5°C

Sám jsem na to dohlédl: prádlo naložil do pračky, po vyprání přemístil do koše, odnesl a pověsil. Byla tam. Paralelní ponožka, tentokrát Matějova. Je to jasný! Paralelní vesmír existuje. Tohle je nevyvratitelný důkaz.

Čtu Matějovi každý večer pohádky o mašinkách. V sobotu jsme provedli praktickou ukázku. Vlak na Dobříš přijel do Měchenic na čas. Matěj si prohlédl mašinku i vagóny a řádně se ušpinil. Jen toho nejvyššího pána železničáře ani pana Blahoše z výtopny jsme nepotkali. Ale výhybka tam byla!

Od určité doby se kolem mě dějí nepochopitelné věci.
Obvykle se odehrávají v atmosféře časového stresu například ráno, když člověk ještě rozespalý hledá oděvní svršky před cestou do práce. Nebo při balení cestovního zavadla. Zkrátka vždycky, když člověk potřebuje obě ponožky. Je to naprostá záhada. Pokaždé se při takové příležitosti jedna z ponožek ztratí. Je s podivem, že v běhu času se zas ztratí jiná a ta původní nezvěstná už je zase spořádaně v páru s kolegyní. Dokážu si to vysvětlit jediným způsobem: tu ponožku mi krade někdo z paralelního vesmíru a vždycky, když je už špinavá, dá jí zpátky k vyprání a vezme si novou. Stává se, že jich chybí i víc. Ale vždy jen jedna od určité barvy. Ta bytost v paralelním vesmíru má buď žertovnou zálibu v pestrobarevných ponožkových variacích nebo má jen jednu nohu. Rozhodně však má v oblibě mé ponožky. Paralelní ponožky.

Včera jsem míjel cestou na pozdní nákup a zpátky různě velké hranice, na kterých se mládež chystala provést každoroční exekuci. V jedné vsi, kde už hranice hořela, dokonce nezapomněli na hranici umístit symbolickou oběť. Člověk by řekl, že odkaz Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu bude víc varováním, než příležitostí k bujarému veselí omladiny. Opak je, jak všichni víme, už po celé generace pravdou. Pořádná hranice prostě poslední dubnovou noc nesmí chybět.
Čarodějnice nebyly a nejsou. Kde se to v nás lidech vzalo, takové neřádstvo, pálit druhé?
Hned na začátku cesty jsem potkal tmavé auto s řidičkou za volantem. Nic divného. Řidiči tenhle večer nejezdili, jenom řidičky. Tam i zpátky, za volantem jenom dámy. Jednu jsem dokonce odvážným manévrem přinutil k zablikání světly. Je to jasné, vyměnily košťata za kultivované dopravní prostředky. A všichni pánové určitě byli u ohňů a přikládali - a při tom řádně vyprahne. Kdo by v tom stavu řídil. Tyhle myšlenky mi na zpáteční cestě přerušila už skoro doma znovu v protisměru stejná dáma za volantem tmavého auta. Kde se vzala, tu se vzala, černovlasá, tmavooká, možná i ostřejší rysy, hmmm... že by přeci jen?

25.4.2006
Patřím mezi ty motoristy, kteří, když na to přijde, chtějí být obslouženi hned a samozřejmě kvalitně. Platí to zejména u sezónních služeb.
Dneska jsem si usmyslel, že přezuju své Nokie (nezaměňovat, nejezdím na telefónech, ale na zimních pneumatikách, které po čase kvůli přehlednosti přejmenovali na Nokian) za letní gumy. To jsem si dal. Už od rána měli ve všech možných i nemožných servisech plno. Neobjednal jsem se - moje chyba. V jednom zapadlém servisu pod Bohdalcem mi svitla naděje. Ale když mechanik odložil montpáku a vylezl ochotně z pod Avie, hned mě odhadl: "no, ale estli to sou liťáky, tak na to nemám vercajk". A byl jsem vyřešen. Hvězda naděje uhasla. Ale nevzdal jsem to. Nezlomná vůle zvítězila! Našel jsem prázdnej servis, kde mi auto na počkání za mírný peníz přezuli. Ochotně. Kdybyste ten servis hledali, je v Nezamyslově ulici až nakonci. Byl to servis v pořadí devátý.

Chce to oběti, jako ostatně všechno, co má za něco stát.
Vždycky mě přitahoval "ten správný moment", ve kterém se stalo něco, co už nelze opakovat.
Když jsem pořizoval obrázek Slunce mezi věžemi Vyšehradského chrámu, bylo to vlastně kouzlo okamžiku. Tou dobou jsem se dívával z oken folimanského bytu. Nostalgie před odchodem. A právě tuhle fotku mě napadlo udělat až ve chvíli, kdy už se děj odehrával. Byla to honička.
Ty další už byly připraveny předem. Jen ten jeden, který za to stojí, byl opět trošku dílem náhody. Ten sloup, na kterém se chytlo sluníčko, tam dlouhou dobu nestál a my si mysleli, že už pole u nás v Olešku zůstane sloupuprosté. Nezůstalo. A tehdy mě náhodou napadlo, že chytím sluníčko na sloup. Ale všechno to bylo tak narychlo, že už zase bylo málem pozdě.
A tak je to se vším: když vás něco napadne, neváhejte, litovali byste. Udělejte to teď!

Dneska jsem zkusil projet uzavřenou cestu do Vraného přes Jarov. Vyšlo to. Byl jsem asi jedním z prvních, kteří zkusili jet domů podle Vltavy. Zřejmě bych musel příslušníkům (pro mladší generace: příslušník = policajt) vysvětlovat, proč jsem jel přes zákaz. Svědomí mám skoro čisté. Zákaz byl povalen ne zemi na chodníku k nádraží. Cesta byla volná. Jarov je úplně v pořádku, jen snad na poslední zahrádce směrem na Vrané je jezírko, které tam původně nebylo. A hned za tou zahrádkou je nejnižší místo cesty. Nikdo nikde. Nedokázal jsem odolat. Musel jsem šlápnout na plyn a ztrestat ten zbyteček povodně ještě stále rozlitý na asfaltu. Znáte ten uspokojující pocit malého kluka, který propadl neodolatelnému vábení a šlápl do louže? Dneska jsem si ho užil. Jenomže už jsem velkej kluk, takže to odnesly jenom mokrý pneumatiky. A ve Vraném jsem vyjížděl ze zákazu vjezdu (tady kupodivu stál) s provinilým a uspokojujícím pocitem, že jsem do tý louže šláp.

Tak domů už jsme podle řeky neprojeli. Museli jsme to u Zbraslavského mostu otočit a ze Závisti projet údolím nahoru do Dolních Břežan. Jednou se budu muset podívat, jak to je možné, že Dolní Břežany jasou NAHOŘE. Vrátili jsme se s Jurášem dolů do Vraného druhou cestou ze Zvole. A udělali pár obrázků velké vody.
Tady jsou.
Smutná podívaná, i ten vodník se šklebí.

Už včera večer to vypadalo, že přes Jarov neprojedem, ale nakonec to šlo.
Jen zákazy vjezdu byly v pohotovostní poloze. A to byly i dnes ráno. Vranovská přehrada vypouští víc, než přitéká a takhle to vypadá u Vraného nad Vltavou kousek pod přívozem. Přívoz je zavřený a pramice "parkuje" na silnici.
Jen ten vodník u přívozu z toho může mít radost

I já jsem se vyjel z Oleška podívat na masopustní průvod - tedy v médiích označovaný jako eurofestival. Dneska je všechno "euro".
Ale nic si z toho nedělám. Pro nás to byl masopust.
Náš synek ve svých necelých dvou letech zažil něco takového poprvé - je to "březňák". A jsem moc rád, že to byl zážitek pozitivní. Vydrželi jsme na mostě víc než půl hodiny přestože trochu pršelo. Matýsek byl úplně nadšený. Díky tomuhle masopustu snad nebude mít strach z maškar a čertů. Všichni ti maškarové a maškary byli milí a vlídní. Ikdyž se masky tvářily všelijak a muziky byly opravdu ryčné, každou chvilku se přitočila nějaká čarodějnice, žába nebo prostě jen tak maska a tomu malému človíčkovi, který stál na zábradlí mostu na podstavci sochy a mával všem, kteří šli kolem, přinesla nějaký pamlsek. Jedna dvojice masek dokonce Matěje vzala do náručí. Moc se mu to líbilo.
I na nás - rodiče - to všechno působilo mile. Bylo v tom takové kouzlo sdílené laskavé zábavy pro všechny, kteří jsme tam zrovna byli. A právě tam jsem si uvědomil, že jsme už skoro všichni zapomněli na to, jak i čerti a čarodějnice mohou být laskaví. Nemusejí jenom kvičet a pouštět hrůzu kolem sebe.
Aniž by to tušily, připomněly nám masopustní maškary z cizích zemí, že pohádky byly a jsou především laskavé - a to hlavně v Čechách.